Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Africké dilema – kontinent rozdělený otázkou genetických modifikací

V současné době je v Africe bezprostředně ohroženo hladomorem téměř 15 miliónů obyvatel. Vědecké prognózy naznačují, že kritická situace přetrvá i v roce 2004. V rámci hledání možných řešení problému se do popředí debaty dostal i potenciál geneticky upravených plodin. Svojí pozicí v mezinárodní agendě (OSN, WTO, regionální IOs) a schopností rozdělovat i spojovat vlády, zájmové skupiny a obyvatele téma spadá do oblasti high politics. Afrika se postupně stala jednou z předních linií bitvy o geneticky modifikované plodiny.

Událost, jež změnila celkový ekonomicko-politický kontext debaty o geneticky upravených (genetically modified, dále GM) plodinách, se odehrála právě v Africe. Světová veřejnost byla v polovině roku 2002 šokována, když prezident Zambie Mwanawasa odmítnul během katastrofálního hladomoru, jenž uprostřed roku 2002 postihl čtvrtinu z necelých 10 miliónů obyvatel země, humanitární pomoc v podobě téměř 50 000 tun geneticky modifikované kukuřice z USA se slovy: „Raději zemřu, než abych požil něco toxického.“1 Tento krok zdůvodnil absencí přesvědčivých důkazů o nezávadnosti transgenických plodin (tj. plodin, obsahujících chromozomy různých inkorporovaných genů) z dlouhodobého hlediska, negativním dopadem na místní výrobu potravin, životní prostředí a obchod.

Předkládaná práce analyzuje stav a vývoj problematiky geneticky upravených plodin, konkrétně pak důsledky antagonistických postojů USA a EU vůči GM technologiím v Africe. Zabývá se taktéž spojením mezi africkým hladomorem a prosazováním (amerických) ekonomických zájmů a zkoumá roli a dopady Kartagenského protokolu o biologické bezpečnosti. Pátá kapitola studuje finanční zázemí a posici přítomných aktérů. Závěr práce je zaměřen na rozdělení komplexního tématu do analytických rovin.

Zasazení tématu do celkového rámce – USA, EU a WTO

Současná debata o postavení GM plodin v mnohém připomíná bipolární velmocenské „zápolení“ nedávné minulosti. Členům Bushovy administrativy se úspěšně daří problém mediálně prezentovat jako střet mezi dvěmi bloky – blokem propagujícím a komerčně využívajícím GM plodiny (v čele USA, dále zahrnuje především Argentinu, Kanadu, Austrálii, Nový Zéland, Jižní Afriku a sedm menších latinskoamerických zemí) na straně jedné a blokem vedeným Evropskou Unií (čítá dále téměř všechny africké země, Japonsko, Indii, zčásti Čínu a řadu dalších asijských zemí), který za pomoci právních mechanismů (označováním přítomnosti geneticky modifikovaných součástí potravin na obalu a hlavně principem předběžné obezřetnosti) oponuje komerčnímu využívání těchto plodin dokud nebudou k dispozici jednoznačné vědecké studie, potvrzující jejich nezávadnost.

Důležitým faktorem, determinujícím případné změny v postoji EU vůči GM plodinám a potravinám, je názor evropských spotřebitelů, tradičně citlivých na otázku kvality, původu a způsobu zpracování potravin.2 Pascal Lamy, komisař EU pro oblast obchodu, vytrvale popírá jakoukoliv souvislost mezi evropským odmítáním GM potravin a domnělou neformální reciprocitou kroku za americká ochranářská hospodářská opatření (konkrétně proti až nedávno zrušenému americkému clu na dovoz oceli). Lamy důsledně odmítl samotnou existenci bloku, stejně jako představu existujících a z EU koordinovaných akcí, bránících světovému rozšíření GM plodin.3 Na závěr podotkl, že EU respektuje suverénní právo každé země zaujmout nezávislý postoj k této problematice a zdůraznil, že jsou to USA, které ve zmiňovaných zemích aktivně lobují ve prospěch komerčního využití GM plodin.4

USA dovršily svůj nepřátelský postoj 13. května 2003, kdy oficiálně podaly u Světové obchodní organisace (dále WTO) stížnost na Evropskou Unii za její existující de facto moratorium na povolování nových transgenických plodin a prohlásily je za nelegální. Řada odborníků zastává názor, že hlavním cílem USA není ani tak změna v postoji EU, jako spíše snaha zastrašit rozvojové země se stejným stanoviskem. Alan McHughen (University of California) tvrdí, že USA tímto krokem ukazují, že jsou rozhodnuté otevřít evropský trh za každou cenu a že obchodní sankce nebudou tolerovány ani zde, ani nikde jinde ve světě. Výsledek sporu není stále znám,5 ale ať už je rozhodnutí WTO jakékoliv, je nepravděpodobné, že by americká zemědělská lobby dosáhla v blízké budoucnosti významnějšího vývozu transgenických produktů do EU.6

Spojování hospodářských zájmů a hladomoru v Africe

Prezident Bush založil svoji rétoriku na argumentu, že GM plodiny jsou jedinou záchranou afrických zemí před hladomorem, a obvinil EU z maření možné nápravy situace. Prohlášení je možné chápat jako politické spojení (linkage) amerických ekonomických zájmů s problematikou afrického hladomoru. Spojení nevzniklo politicky na celonárodní úrovni, nýbrž bylo zkonstruováno a posléze důrazně artikulováno zájmovými skupinami – tj. potravinářskými společnostmi, biotechnologickými společnostmi a zemědělskými organizacemi. Národní asociace pěstitelů kukuřice a Americká obilnářská rada ve společném otevřeném dopise prezidentu Bushovi7 žádají vznesení sporu u WTO a v celém dopise operují s africkým hladomorem jako faktorem, jenž má jejich požadavkům dodat patřičnou vážnost.

USA sledují razantním lobováním ve prospěch uvedení transgenických biotechnologií v Africe tři cíle. První se bezprostředně dotýká domácí politiky – potravinářské a zemědělské společnosti signifikantně přispívají na americké volební kampaně. Pokud má Bush uspět v nadcházejících prezidentských volbách, bude potřebovat jejich podporu. Americké vyčlenění GM kukuřice na humanitární účely a odmítání poskytnutí na nic nevázaných finančních zdrojů dále ilustruje, že asistence pro rozvoj je primárně zaměřena na americké farmáře spíše než na skutečné lokální potřeby v Africe. Jelikož USA neprodají veškeré GM produkty na trhu, uchylují se k subvencování vyprodukovaného nadbytku jako potravinové pomoci. Americká vládní agentura pro mezinárodní rozvoj (USAID) ročně vydá více jak jednu miliardu dolarů za nákup GM plodin od amerických zemědělských společností a jejich dopravu na určená místa.8 Třetím důvodem je pak snaha o vytvoření nových trhů a obchodních příležitostí včetně přenosu know-how, vytváření výzkumných center a laboratoří.

Skutečný význam transgenických plodin pro africké zemědělství

Mezi lety 1980 a 1995 byla subsaharská Afrika jedinou oblastí rozvojového světa, jež zaznamenala pokles v zemědělské produkci. Zatímco výnosy v Latinské Americe vzrostly o 12 % a v Asii dokonce o 27 %, Afrika se „propadla“ o 8 %.9 Pedro Sanchez, ředitel katedry tropického zemědělství na Kolumbijské universitě, považuje za největší problém úrodnost půd – dokud se nezvýší, je jedno, jaké plodiny se na nich pěstují.10 Ře­ditel FAO Jacques Diouf spatřuje pro změnu největší problém afrického zemědělského rozvoje v nedostatečném závlahovém systému a špatné rurální infrastruktuře – hlavně silnicích.11 GM plodiny nejsou zmíněny.12

V současné době v Africe komerčně pěstuje GM plodiny pouze Jižní Afrika. Egypt, Zimbabwe, Keňa a Uganda tyto plodiny testují a v omezené míře vysazují pro výzkumné účely. Pokud by byly GM v Africe využívány, zvýšily by se údajně zemědělské výnosy o 10–15 %. Číslo je však třeba brát s rezervou, jelikož dokonce i vlastní americké závěry – v tomto případě Ministerstva zemědělství – nepotvrdily prokazatelné zvýšení výnosů u GM plodin oproti konvenčním, s výjimkou velkých amerických „superfarem“, jež jsou však navýsost vzdáleny africké realitě zemědělství v malém měřítku.13

Pět největších světových biotechnologických společností (Monsanto, DuPont, Syngenta, Dow Chemical a Aventis), známých jako „velká pětka“, investovalo doposud miliardy dolarů do výzkumu a vývoje transgenických plodin a v současnosti ovládá 937 patentů z celkových 1085.14 Společ­nosti ovšem platí pouze výzkumy plodin, určených pro prodej na světových trzích (cash crops). Financování výzkumu se týká téměř výhradně následujících čtyřech plodin – sóji, kukuřice, řepky a bavlníku. Tyto plodiny jsou zemědělcům dodávány jako F1 hybridi (tj. první filiální, dceřinná generace), kteří vznikli křížením tzv. čistých parentálních linií, pěstovaných exkluzivně biotechnologickými společnostmi. F1 hybridi nejsou plodní, a tak musí zemědělci každý rok nakupovat u prodejce znovu. Vývoj nové GM plodiny je velmi nákladná záležitost a tento způsob ovládání trhu činí investici smysluplnou. Na druhou stranu popsaná praxe způsobuje extrémní koncentraci moci.15 Pokud by velké společnosti aplikovaly stejný postup i na africké plodiny (čirok, maniok, proso – tzv. subsistence crops), lze předpokládat zvýšení výnosů a snad i smířlivější postoj mnohých afrických vlád ke komerčnímu pěstování GM plodin.

Kartagenský protokol o biologické bezpečnosti

Kromě Kartagenského protokolu o biologické bezpečnosti16 neexistuje žádné jiné mezinárodněprávní ustanovení v oblasti vlivu GM organismů na životní prostředí.

Dne 11. září vstoupil v platnost Kartagenský protokol o biologické bezpečnosti (dále Protokol). Zabývá se podmínkami, za kterých může docházet k mezistátnímu obchodu s GM organismy určenými k volnému umístění do prostředí. Kdokoliv bude vyvážet GM organismy – od semen po ryby – bude napříště potřebovat povolení od země, do níž tyto organismy dováží. Povolení se netýká GM organismů, které budou sloužit přímo jako potrava pro lidi, krmivo pro zvířata, či zpracovaných potravin17 – do roku 2006 však Protokol nařizuje účastnickým zemím započít s jejich označováním. Protokol ponechává zemím možnost odmítnout domoz GM organismů, pokud jsou zakázány vnitrostátním právem nebo v situacích, kdy není k disposici dostatek vědeckých informací o rizicích týkajících se zdraví či životního prostředí. Stejně tak umožňuje odmítnutí dovozu GM organismů, pokud existuje riziko ohrožení místní zaměstnanosti a obchodu.18

Praxe spojená s dodržováním Protokolu bude složitá, jelikož USA se k němu pravděpodobně nepřipojí a státy, které jej již ratifikovaly, postrádají jednotný postup. Vycházejí z opačných premis: státy podporující USA berou jako základ princip skutečné rovnosti (substantial equivalence), jenž chápe GM plodiny stejně bezpečné jako konvenční, pokud není prokázáno jinak. EU a země rozvojového světa oproti tomu založily svůj přístup ke GM plodinám na principu předběžné obezřetnosti (precautionary principle), spočívající v uznání bezpečnosti GM plodin až v souvislosti z existencí dlouhodobých studií potvrzujících jejich nezávadnost (jinak jsou považovány za rizikové).19 Ten­to přístup je explicitně formulován v Protokolu.20

Mnoho rozvojových zemí, členské státy EU, stejně jako environmentální a rozvojové agentury uvítaly, že Protokol ratifikací 50. signatářem vstoupil v platnost. Vyjadřují přesvědčení, že půjde o silnou protiváhu WTO. Přesto vztah mezi Protokolem a WTO zůstává velmi polemický. Během jednání hlavní vývozci obilí (Argentina, Austrálie, Brazílie, Kanada a USA) úspěšně inkorporovali do textu formuli, že Protokol neovlivní práva a povinnosti států vyplývající z existujících mezinárodních smluv. Rozvojové země naopak prosadily do textu pasáž, prohlašující že Protokol není ve vztahu podřízenosti vůči ostatním mezinárodním smlouvám.21

Finanční zázemí jednotlivých stran

V září 2003 se dohodlo 14 států jižní Afriky na společném postupu zacházení s GM organismy a biotechnologickými produkty. Přijaté směrnice regulují zacházení s GM plodinami a potravinami a potravinovou pomocí, informování veřejnosti a dále obsahují prohlášení o nutnosti přijetí společné politiky buď na základě Kartagenského protokolu o biologické bezpečnosti, nebo nově přijatého Afrického vzorového práva o biologické bezpečnosti (African Model Law on Biosafety).22

Pro ucelený obraz tématu je nezbytné analyzovat spojenectví a finanční zázemí, jež se vyvinuly z odlišných postojů ke GM technologiím. Americká vláda přislíbila v roce 2002 vyplácení částky 100 miliónů dolarů během dalších deseti let na rozvoj zemědělských biotechnologií v rozvojových zemích. V květnu 2003 oznámila USAID grant určený pro východní a jižní Afriku a Asii ve výši 15 miliónů dolarů, podporující tvorbu rozhodnutí v oblasti bezpečnosti životního prostředí. V říjnu 2003 oznámila Nadace Billa a Melindy Gatesových určení částky 4 miliónů dolarů na výzkum GM technologií jako součásti širšího projektu na boj s podvýživou. Na konci stejného měsíce schválilo Německo grant ve výši 2 miliónů euro na zkvalitnění a zesílení zákonů týkajících se bezpečnosti životního prostředí.23 Gran­ty USAID a Německa jsou obzvláště významné v kontextu probíhajícího sporu mezi USA a EU u WTO. Obě strany se na tomto pozadí snaží ovlivnit interpretaci Kartagenského protokolu o biologické bezpečnosti. Lze předpokládat, že grant USAID bude použit k podpoře principu skutečné rovnosti a grant Německa k podpoře principu předběžné obezřetnosti.

Kampaň zaměřená proti GM plodinám a produktům dosáhla vrcholu v roce 2000, kdy evropské a africké vlády zvolily společný postup, jenž posléze vyústil ve vznik Protokolu. V této době byli naopak příznivci používání GM technologií pasivní, avšak velmi rychle uvedli do praxe účinné strategie, zaměřené na zisk veřejné podpory. Podařilo se jim shromáždit řadu vlivných afrických vědců, politiků a zemědělců, kteří věřili v „sílu“ GM technologií. Jako příklad může posloužit Florence Wambugu, keňská biotechnoložka, která v roce 2001 vytvořila společnost A Harvest Biotech Foundation, zaměřující se na propagaci GM technologií. Finančně je z velké míry napojena na biotechnologickou společnost Mosanto.

Jako most mezi oběmi stranami působí jeden z největších dárců – Rockefellerova nadace – disponující důvěrou všech klíčových aktérů.24 Spon­zoruje subjekty hájící opačné názory s tvrzením, že prioritou je přístup veřejnosti k celému spektru informací, pro i proti GM technologiím.

Závěr

Analyzované téma se vyznačuje značným množstvím aktérů a disciplín, potřebných ke komplexnímu zhodnocení problematiky. Nezbytností se stává pohyb v různých analytických rovinách a určení té hlavní, která bude disponovat největším potenciálem ovlivnění ostatních úrovní. Je možné se domnívat, že tuto funkci ve studovaném tématu představuje rovina státní, konkrétně pak prosazování „národních/ko­munitárních zájmů“ dvou ekonomických velmocí – USA a EU.

Přes tuto nepopiratelnou dominanci by bylo předčasné debatu uzavřít v duchu realistické tradice. Studium environmentální problematiky je totiž charakteristické řadou nestátních aktérů, jejichž povaha je dále velmi odlišná. Na jedné straně stojí nevládní organisace (NGOs), jako jsou Oxfam, Christian Aid and Action Aid, Greenpeace, ETC Group či Consumers International, na straně druhé pak nadnárodní korporace (TNCs) jako například Mosanto, Sygenta či Tesco. Jejich aktivity prochází vertikálně napříč více analytickými rovinami. Disponují finančním zázemím, jež umožňuje ovlivnění médií či celých vlád. Jejich charakter – hlavně kapitál a elity – jsou extrateritoriální. NGOs dále předkládají i jistý „morální apel“, s pomocí něhož mohou proniknout až do lokálních komunit a vyjádřit zde praktickou činností podporu angažovaných obyvatel evropských postindustriálních zemí. Vyskytují se i aktéři na úrovni jednotlivců – nejlepším příkladem je Tewolde Egziabher, ředitel Etiopského úřadu pro environmentální ochranu a „otec“ Afrického vzorového práva o biologické bezpečnosti, jehož význam se napíná nejen přes Afriku, ale bez nadsázky celým environmentálně uvědomělým světem.

Nezbytné je i zhodnocení kardinální role mezinárodních organizací – od Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, jež bývají označováni za původce zhoršení africké ekonomické situace v 90. letech 20. století prosazováním nevhodných restrukturali­začních programů, přes obezřetný postoj EU ke GM technologiím až po roli OSN (Millennium Hunger Task Force) a WTO, kde se nakonec rozhodne o stížnosti USA proti EU.

Zmíněné téma se však nevyčerpává ekonomickým hlediskem – odlišné názory jsou taktéž dány odlišným nazíráním na přírodu. Američan si vybaví obrazy panenských lesů, hor a divočiny, vzdálených (a oddělených) od urbánního rázu krajiny, v níž žije svůj život. Brit či Francouz oproti tomu bude mluvit o polích, živých a kamenitých plotech, vesnických penziónech. Afričan bude popisovat prostor, v němž si každodenními interakcemi zajišťuje existenci vlastní i své rodiny. Stejně tak i oblast stravování se bude lišit – americké tendence k „universálnímu“ pokrmu a stylu stravování (neexistuje nic jako wyomingský či floridský burger) oproti evropské pestrosti místních sýrů, vína či piva v jedinečném prostředí. Tyto obrazy nelze oddělit od politických rozhodnutí.

Literatura

Poznámky pod čarou

  1. Guterl, F.: The Fear of Food. In Newsweek, Vol. CXLI, No. 4. January 27, 2003
  2. pozn.: dovoz GM potravin do EU není právně zakázán, ale spotřebitelé svojí podezřívavostí vůči transgenickým plodinám způsobili, že supermarkety vyvinuly vlastní propracované systémy označování potravin, které prodávají. Kupříkladu britský řetězec Tesco garantuje, že se v jeho síti nevyskytují žádné GM výrobky (či jejich součásti) a dále dokonce provádí audity svých dodavatelů.
  3. pozn.: současná americká administrativa obviňuje EU z ovlivnění rozhodnutí Zambie, Indie a Číny (ale i dalších zemí) vyčkávat s povolením komerční produkce GM plodin
  4. The Case for Caution (interview s Pascalem Lamy), s. 45. In Newsweek, Vol. CXLI, No. 4. January 27, 2003.
  5. pozn.: definitivní vyřešení případu u WTO může trvat včetně odvolání až 18 měsíců. I když by USA spor vyhrály, maximum, co může WTO učinit je povolení amerických dovozních cel vůči EU jako kompenzace (reciproční opatření) ve výši 300 miliónů US $, o které USA údajně každý rok přicházejí v důsledku současného postoje EU.
  6. Knight, J.: Trade War Looms as US Launches Challenge Over Transgenic Crops. In Nature, May 22, 2003
  7. National Corn Growers Association
  8. Mekay, E.: U.S. Policies Contribute to African Famine. In The Black World Today, December 5, 2002
  9. Masood, E.: GM Crops: A Continent Divided, s. 224–226. In Nature, Vol. 426, November 20, 2003
  10. Becker, E.–Barboza, D.: Battle Over Biotechnology Intensifies Trade War. In New York Times, May 29, 2003
  11. Cowan, R.: African Farmers Need Water, Not GM Crops – FAO Head, Reuters News Service, November 11, 2003
  12. pozn.: dokument OSN týkající se problematiky hladu (Background Paper of the Task Force 2 on Hunger) je přístupný na adrese http://www.unmillenniumproject.org/…f02apr18.pdf
  13. Hallinan, C.: Bush’s Biotech Shock and Awe Campaign. In Counter Punch, July 29, 2003
  14. pozn.: TRIPS (Trade-related Aspects of Intellectual Property Rights) činí patentování mikroorganismů a mikrobiologických procesů povinným. Buněčné části nezbytné pro genové inženýrství jsou již patentovány. V praxi to znamená, že jakýkoliv domácí vývoj a využívání geneticky modifikovaných organismů se stává předmětem procesu mezinárodní byrokracie (vyjednávání o desítkách rozličných buněčných částí). Jedná se o velmi nákladný proces, jelikož použití patentovaných technologií znamená placení poplatků z každého patentu; viz TRIPS, zvláště pak článek 27; http://www.wto.org/…_agm3c_e.htm#5
  15. Planting a Seed. In The Economist, March 27, 2003
  16. Protokol je součástí Konvence OSN o biologické diversitě
  17. Protokol pokrývá organismy určené pro použití v laboratoři, dale pak oblast zemědělství, rybolovu, krmiv pro zvířata a zpracované potraviny. GM organismy určené pro výrobu léků (pro lidské pacienty) jsou z Protokolu vyjmuty.
  18. Masood, E.: World to Get Global Law on GM Trade
  19. Egziabher, T.: GM Battle in Danger of Trampling Africa
  20. Kartagenský protokol o biologické bezpečnosti
  21. Masood, E.: World to Get Global Law on GM
  22. Balile, D.: Southern African Nations Adopt Common GM Strategy
  23. Masood, E.: GM Crops: A Continent Divided, s. 224–226. In Nature, Vol. 426, November 20, 2003 24 ibid
blog comments powered by Disqus
Autor
Nikola Hynek
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
18. 1. 2004