Albánský organizovaný zločin jako hrozba pro stabilitu Balkánu

Martin Laryš - 4. Listopad 2006, rubrika Články

Témata: Albánie, bezpečnost, Evropa, Jugoslávie, Kosovo, organizovaný zločin

Cílem článku je blížeji nastínit problematiku albánského organizovaného zločinu. Spíše než rozbor jeho známek, příčin či struktury si klade za cíl objasnit tento fenomén v rovině významu pro bezpečnostní situaci s ohledem na konfliktní potenciál radikálních skupin, propojených s organizovaným zločinem. Hlavní část článku je věnována jednotlivým zemím a jejich specifickým atributům spojeným s organizovaným zločinem a konkrétním bezpečnostním problematikám, vztahujícím se k danému regionu.

Úvod

Organizovaný zločin¹ etnických Albánců, na Balkáně se projevující hlavně ve vlastní Albánii, Kosovu, západní Makedonii a Preševském údolí v jižním Srbsku, představuje permanentní problematický faktor pro politickou a bezpečnostní stabilitu nejen v Albánii či na Kosovu, ale na celém balkánském poloostrově. Vykonavatelé těchto aktivit chtějí zajistit legalizaci kriminálních činností, rozšířit jejich působnost na trhu v poměru k jejich ekonomickému vlivu a ochránit politický vliv a participaci v nejvyšších orgánech státní administrativy na tomto území. Páchání násilí a neustálé narušování a víceméně úspěšná snaha o ovlivňování politických poměrů na Balkáně (zejména v nejpostiženějších zemích, tj. na Kosovu, v Albánii a Makedonii) do jisté míry poskytuje poměrně velký operační prostor pro kriminální aktivity organizovaných skupin.

Obecná charakteristika a vývoj albánského OZ

Oblasti bývalé Jugoslávie, osídlené Albánci (tj. hlavně Kosovo, západní Makedonie a jižní Srbsko), byly již v dobách komunistického režimu významnou součástí tzv. balkánské stezky, po níž putovaly drogy, zejména heroin z produkčních center Blízkého a Středního východu do západní Evropy. Po pádu komunistické diktatury v Albánii se do obchodu s drogami zapojili i Albánci z vlastní Albánie. Země se v roce 1991 vydala na cestu reforem, ale byla hluboce postižena finanční krizí a nepokoji v roce 1997 a kosovským konfliktem v letech 1998–1999, který způsobil silný příliv kosovských uprchlíků na její území. Tyto události spolu s fragmentovanou politickou scénou a slabým institucionálním rámcem výrazně omezily drastické reformy a dovolily bujný rozkvět organizovaného zločinu. Uvnitř vlastního albánského etnika se v poslední době začali razantněji prosazovat příchozí z Albánie na úkor kdysi dominantních etnických Albánců z Kosova. Zkušenost (nejen) curyšského magistrátu, kterou jako příklad uvádí odborník na OZ Miroslav Nožina, navíc poznamenává, že zatímco „kosovští zločinci jsou tvrdí, Albánci (z Albánie) jsou daleko tvrdší, s větším sklonem k násilí. Zatímco Albánci z Kosova se pod tíhou důkazů obyčejně přiznají, Albánci mají pevnější nervy a popírají absolutně všechno, i když je pravda očividná.“ Švýcarské autority tento fakt vysvětlují tím, že i když jsou Albánci z Kosova i z Albánie organizováni na stejném klanovém principu, kosovští náležejí k tradičně obchodnické diaspoře, zatímco albánští, zejména ti, kteří pocházejí ze severu Albánie, jsou příslušníky mimořádně násilnických mafiánských fares² s daleko tužšími vnitřními pravidly a vazbami. (Nožina 2000) Kromě obchodu s drogami se Albánci věnují i dalším aktivitám – organizování prostituce, převaděčství, obchodu s lidmi, vydírání (tzv. racketeering), padělání dokumentů, krádežím automobilů aj.

Albánie

Jevy jako jsou korupce, organizovaný zločin, násilí a obchod s drogami, vybujely v Albánii na pozadí demokratických změn v takové míře, že silně zasahují nejen do života Albánie samé, ale představují vážnou hrozbu pro celou Evropu. Po pádu Hoxhova režimu si zde OZ podal ruce se státní nomenklaturou a zapustil kořeny v prostředí, kde se klanové zájmy prolnuly se státní politikou. První velkou „obchodní“ příležitost poskytla albánské mafii³ občanská válka v sousední Jugoslávii a následné embargo, uvalené mezinárodním společenstvím na Srbsko a Černou Horu, jakož i řecká blokáda Makedonie. Albánská mafie ve spolupráci s italskou mafií dodávala do embargem postižených zemí zbraně a pohonné hmoty. Výměnou za ně získávala drogy, levnou pracovní sílu a inkasovala nemalé finanční částky.

Na jaře 1997 nastal krach pyramidových schémat, jejichž hnacím motorem se staly „špinavé peníze“ z embarga, legalizované v albánském pyramidovém soukolí. Statisíce Albánců se touto cestou staly účastníky gigantického praní peněz a obskurních finančních operací zasahujících do prostředí vládních špiček. Proud peněz z balkánského konfliktu roztáčel albánské pyramidové hry až do zrušení embarga. Poté překupníci na jejich provozování ztratili zájem. Následkem toho pyramidová schémata zkrachovala, čímž albánský stát de facto implodoval a zhroutil se.⁴ Díky tomu také mohl naplno vypuknout doposud pouze latentní a pasivní odpor naplno násilnou formou, neboť byly z albánských armádních skladů vyloupeny statisíce zbraní a přes horské průsmyky pašovány do Kosova. Po vypuknutí kosovského konfliktu nabraly aktivity albánských kriminálních organizací novou, politickou dimenzi. Obchod s drogami získal v jejich prostředí líbivý nátěr „služby národu“. Po rozpadu Jugoslávie ožila i stará idea (i když dnes nepříliš realistická) nastolení „Velké Albánie“ – svrchovaného státu Albánců, žijících dosud rozděleně na území Albánie, Srbska a Makedonie. Část výtěžků albánských zločineckých skupin je vynakládána i na tento účel. Albánské pašerácké organizace mají kontakty na Švýcarsko, Německo a země SNS, tedy regiony známé svými nelegálními trhy se zbraněmi. Barterové obchody zbraně-drogy-peníze s těmito zeměmi realizují již nejméně od počátku 90. let. Důsledek těchto obchodů a činnosti pašeráckých sítí můžeme sledovat v severní Albánií: třebaže albánská armáda trpí nedostatkem vojenského materiálu, paravojenské skupiny v severoalbánském Skadaru jsou přezbrojeny. (Nožina 2000)

Co se týče převaděčství, jsou nelegální imigranti převáděni buď lodí do Itálie nebo jižním směrem (po souši i po vodě) do Řecka. Italská strana si vede poněkud úspěšněji než strana řecká, kde pašování lidí, drog a kradených aut společnými řecko-albánskými kriminálními gangy v poslední době zažívalo doslova „boom“. Následkem toho zůstává velice patrné napětí na společných hranicích. Sporadické incidenty (nejen) v roce 2000 silně přitížily vzájemným (již tak nikoliv bezproblematickým) politickým vztahům. V dubnu 2000 Albánie, znepokojena pohraničními incidenty v Jónském moři, urgovala svého souseda, aby po lodích s uprchlíky nestřílel.⁵ O dva měsíce později Řecko poslalo Albánii diplomatické varování, poté co byl člen řecké pobřežní stráže zastřelen v přestřelce s gangem albánských pašeráků drog. V tomtéž roce řecká policie repatriovala na 150 až 200 ilegálních albánských imigrantů denně. (International Crisis Group 2001)

I v současnosti je v Albánii mezi politikou a organizovaným zločinem stále patrný jakýsi modus vivendi, což způsobuje permanentní deformaci demokratického systému. Evropská unie zemi varovala, že musí efektivněji bojovat s organizovaným zločinem, korupcí a překupnictvím, jestli chce nadále zůstat na cestě k eventuálnímu členství. Na konferenci o organizovaném zločinu v Londýně v prosinci 2002, prohlásil Komisař EU pro vnější vztahy, Chris Patten, že: „co se týče organizovaného zločinu a korupce, je situace na Balkáně velice závažná – ale obzvláště v Albánii. Pokud chcete potvrdit jak vážný je problém organizovaného zločinu v Albánii, zeptejte se FBI nebo jiných policejních organizací na světě. Potřebujeme vážnou spolupráci s albánskými představiteli, abychom se s tímto jevem vypořádali“. (International Crisis Group 2003) V praxi se zde odehrálo několik iniciativ na potírání organizovaného zločinu, ale jejich výstupy dosáhly pouze několika málo hmatatelných výsledků. V jihoalbánském městě Vlora bylo založeno Mezinárodní centrum proti překupnictví, vedené společně s Itálií, Řeckem a Německem. Další vysoce medializovanou akcí byla „Operation Labour“, která se zaměřila na přerušení proudu pašování lidí a drog do Itálie. Oficiálně skončila operace úspěšně, kdy premiér symbolicky spálil množství zabavených motorových člunů. Nicméně ze sedmnácti zatčených lidí v operaci je dnes pouze jeden (policista) stále ve vězení. (Trimcev 2003)

Kosovo

Organizovaný zločin etnických Albánců využívá nestability na Kosovu k zesílení svých kriminálních aktivit. Jejich akce nejen že brání snahám OSN a NATO znovu uspořádat kosovskou společnost, ale ohrožují stabilitu celého jižního Balkánu. V březnu 2002 prohlásil vedoucí Prozatímní administrativní mise OSN na Kosovu (UNMIK) Michael Steiner, že „pokud se společné snahy stabilizovat provincii ukáží jako neúspěšné, Kosovo se stane hnízdem organizovaného zločinu a do Evropy bude importováno riziko jakému čelí Afghánistán“ (http://www.neil-barnett.com/…lthreat.html). Spojení mezi albánskými politiky a organizovaným zločinem je na Kosovu tak úzké, že snaha o jeho vykořenění nese široká politická a bezpečnostní rizika. Rozhodnutí UNMIK začít se vypořádávat s organizovaným zločinem, zaštítěné právními reformami a zlepšenou zpravodajskou službou, zvedá již tak vysoké napětí mezi kosovskými Albánci a UNMIK a pozemními jednotkami NATO (Kosovo Forces – KFOR). V prosinci 2001 policie zatkla tři vlivné etnické Albánce, tzv. „podujevskou trojku“ kvůli obvinění z válečných zločinů spáchaných proti Albáncům v letech 1998 a 1999. Zatčení L. Gashiho, N. Mehmetiho a N. Kadria, bývalé členy UÇK, se setkalo s bezprecedentními projevy proti KFOR a OSN, včetně demonstrací v Prištině a Podujevu, během nichž provokatéři vyprovokovali střety s bezpečnostními složkami. Reakce na zatčení „podujevské trojky“ jsou zdroji v policejních složkách KFOR a UNMIK vnímány jako přímá indikace, že pokusy narušit aktivitu OZ vyústí v rapidní zhoršení všeobecné politické a bezpečnostní situace. Zdá se, že mocných „15 rodin“ na Kosovu se cítí ohroženo jak tímto zatčením tak postojem UNMIK.

Do organizovaného zločinu jsou zapojeny i Kosovské ochranné sbory (KPC),⁶ které vedou největší operace pašování drog a samy se obohacují vymáháním výpalného a vydíráním: po obchodnících, byznysmenech a dodavatelích po celém Kosovu se vyžaduje platit KPC za „ochranu“ (http://www.balkanpeace.org/our/our16.shtml), mezi další oblíbené aktivity KPC patří prohlížení občanů a zabavování majetku, vynucování ilegálních daní a vyhánění lidí z jejich majetků. (Dienstbier 2002: 218) V souladu s potřebou stabilizovat provincii a nastolit pořádek, nebyli představitelé UNMIK a KFOR nejprve ochotni zaměřit se na OZ, zejména díky neochotě na politické úrovni riskovat ztrátu spolupráce albánských lídrů stejně jako nedostatek zdrojů a soudních instrumentů. Nyní, když se UNMIK zabývá problémem poněkud razantněji, politické a bezpečnostní hrozby pomalu ale jistě narůstají.

Současná bezpečnostní situace na Kosovu ve spojitosti s organizovaným zločinem je rok od roku složitější a problematičtější především díky utužování kontaktů mezi kriminálními skupinami a politickými a bezpečnostními strukturami. Šéf K-SHIK (kosovská zpravodajská služba) naříkal jak jednoduše byli po válce „někteří z našich polních velitelů“ rekrutováni OZ. Některé zločinecké skupiny dosáhly k úspěšnějšímu Lidovému hnutí Kosova (LDK) a někteří spojili profit z kriminálního syndikátu v jižním městě s vzestupem významných politiků LDK od roku 2004. Zločinci nenapojeni na UCK si vytvořili vlastní „osvobozenecké skupiny“ zjištěné ke konci roku 2005 v Drenici, Dukagjini, Ferizaji/Urosevaci a Kacaniku, jejichž hlavní aktivita se soustředila na silniční přepadení. Mezi Drenicou a Prištinou někteří zločinci disponují vzájemnými ochrannými dohodami s podnikateli. Běžné propouštění na kauci nebo útěk ostříleného drenického zločince Fatona Hajriziho z policejní cely naznačuje existenci pomocníků mezi soudci a policií. V Dukagjini členové jednotky UCK Černí orlové spojili a konsolidovali pašeráckou síť. Tato jednotka byla zároveň nejobávanější skupinou, schopnou podnikat násilné akce v souvislosti s obviněním Ramushe Haradinaje⁷ Zločinecké skupiny byly také prominentní součástí březnových výtržností z roku 2004.⁸ Velké zisky kosovsko albánské diaspory ve Švýcarsku či kdekoliv jinde v Evropě jsou investovány zpět do výstavby na Kosovu, a proto velká část společnosti nevidí organizovaný zločin jako kritický bezpečnostní problém. Banditismus má stále jakousi reziduální sociální přitažlivost. Vysoká a stále rostoucí nezaměstnanost mládeže (odhady se pohybují okolo 70 %!) vytváří další vhodné podmínky pro kontinuální kriminalizaci společnosti. (International Crisis Group 2006)

Makedonie a Preševské údolí

Závažnému problému čelí také Makedonie, jejíž obyvatelstvo zhruba z jedné třetiny tvoří etničtí Albánci. Organizovaný zločin zde byl do určité míry propojen s Národně osvobozeneckou armádou Aliho Ahmetiho, která na jaře 2001 vyvolala v západní části Makedonie konflikt,⁹ který byl posléze ukončen podepsáním Ohridské mírové dohody v srpnu téhož roku.¹⁰ Prezident Trajkovski k tomu poznamenal: „jeden z nejdůležitějších elementů krize [v roce 2001] byl právě organizovaný zločin v regionu“. (International Crisis Group 2002) Obrovským bezpečnostním problémem, spjatým s konfliktem, je stažení makedonské policie z albánských oblastí, což umožnilo pašeráckým vesnicím jako Tanuševci, která leží na hranicích s Kosovem, stát se ve skutečnosti „svobodným územím“. Vesnice se nestala jen tranzitním bodem pro pašované zboží, ale sloužila i jako náborová a výcviková základna albánských radikálů, aktivních v Preševském údolí v jižním Srbsku.

Zde v roce 2000 gerilová skupina pod zkratkou UÇPMB (Osvobozenecká armáda Preševa, Medvedje a Bujanovace) vyhlásila záměr chránit místní obyvatele vyhnáním srbských bezpečnostních sil z Preševského údolí. Klíčovým politickým cílem bylo získání autonomie pro tři municipality, vedoucí k následné unifikaci s Kosovem. Někteří rebelové se však více než o politiku zajímali o vybírání vlastního „mýtného“ na cestách, nacházejících se pod jejich kontrolou. (International Crisis Group 2001c)

Další událostí v Makedonii, která bezpochyby vysokou měrou ovlivnila bezpečnost státu se odehrály v srpnu a v září 2003, když propukly přestřelky mezi makedonskou policií a doposud nepříliš známou Albánskou národní armádou (AKSh).¹¹ Konflikt vypukl poté, co se albánští pašeráci cigaret ocitli pod tlakem policie, která je podezřívala z pokládání min, které zabily dva polské peacekeepery a makedonského vojáka v oddělených útocích na počátku roku 2003. Celý konflikt se odehrál kolem makedonského města Kumanovo, které leží na jihu od nestabilní oblasti „trojité křižovatky“, kde se stýkají hranice Srbska, Kosova a Makedonie. V této hornaté, zalesněné oblasti obývané převážně etnickými Albánci ve všech třech zemích existuje množství frekventovaných pašeráckých cest, většinou užívaných pro pašování cigaret a heroinu. Tomu napomohla zejména skutečnost, že makedonská policie, navzdory požadavkům Ohridských dohod, stále tato území nehlídá v uspokojivé míře. (http://www.neil-barnett.com/…clashes.html)

Závěr

Albánský organizovaný zločin bezesporu vlastní významný potenciál k destabilizaci balkánského poloostrova, zejména v oblastech s vysokou koncentrací etnicky albánského obyvatelstva. Samotná Albánie bývá díky propojení politiky a OZ, téměř volným působením kriminálních skupin a ztrátou vládní kontroly nad částí svého území nazývána Kolumbií Evropy. OZ je také jedna z hlavních příčin, narušujících albánskou cestu k potenciálnímu členství v EU i jiných euroamerických strukturách. Nepříliš dávné události ukazují, že nestabilita v Albánii může velice rychle způsobit nestabilitu na celém Balkáně. Krach pyramidových schémat, jejichž samotná existence a fungování je neodmyslitelně spjato s „praním špinavých peněz“, výrazným způsobem pomohl zažehnout násilný konflikt na Kosovu, neboť do okamžiku vyplenění albánských armádních skladů UÇK neměla přístup k větším zásobám zbraní. I v průběhu konfliktu z něj albánská mafie (stejně jako v konfliktech v Chorvatsku a BiH) mimořádně profitovala. Kriminální aktivity navíc zhoršují vztahy se sousedními zeměmi, za příklad mohu uvést tradičně špatné a napjaté vztahy s Řeckem. Ačkoliv se Kosovo dodnes nachází pod mezinárodní správou, OZ zde rozbujel do té míry, že snahy OSN a NATO se s kriminálními aktivitami vypořádat může přinést velice vážné následky, ozbrojený konflikt nevyjímaje. Pokud se Kosovo stane v dohledné době nezávislé, albánský stát je varovným příkladem, který toto území se vší pravděpodobností bude následovat. Západní Makedonie, obydlená kompaktní albánskou minoritou, tvoří další část zločinecké mozaiky a představuje vážnou výzvu samotné existenci a nedělitelnosti makedonského státu. Velice oblíbenou praktikou albánských kriminálníků je maskovat činnost „službou národu“ a nazývat se „bojovníky za svobody“. Méně to platí o UÇK, ovšem v případě obskurních skupin jako Národně osvobozenecká armáda, Albánská národní armáda, nebo Osvobozenecká armáda Preševa, Medvedji a Bujanovace platí téměř stoprocentně, že hnacím motorem jejich aktivit byli a jsou exponenti organizovaného zločinu, toužící dosáhnout většího profitu. Budoucnost regionu je nejistá a otázkou zůstává, zda se ve spolupráci jmenovaných zemí s Evropskou unií, OSN i dalšími mezinárodními a nevládními organizacemi podaří riziko organizovaného zločinu alespoň snížit.

Literatura

BIA (Security Information Agency): Albanian Terrorism and Organised Crime in Kosovo and Metohija, Belgrade, September 2003.
Dienstbier, J. (2002): Daň z krve, Praha: NLN.
Hajdinjak, M. (2002): Smuggling in Southeast Europe – The Yugoslav Wars and the Development of Regional Criminal Networks in the Balkans, Center for the Study of Democracy, on-line text.
International Crisis Group (2003): Albania: State of the Nation 2003, Europe Report N.140, on-line text.
International Crisis Group (2001a): Albania: The State of the Nation 2001, Europe Report N°111, on-line text.
International Crisis Group (2004): Kolaps na Kosovu, ICG Europe Izveštaj br.155, on-line text.
International Crisis Group (2002): Macedonia Public Secret: How Corruption Drags the Country Down, ICG Balkans Report N.133, on-line text.
International Crisis Group (2001b): Macedonian Question: Reform or Rebellion, Europe Report N°109, on-line text.
International Crisis Group (2004): Panalbanizam: kolika je pretnja stabilnosti na Balkanu?, ICG za Evropu, Izveštaj br. 153, on-line text.
International Crisis Group (2001c): Peace in Presevo: Quick Fix or Long Term Solution?, on-line text.
International Crisis Group (2006): Vojska za Kosovo? Izveštaj za Evropu br. 174, 28. jul 2006, on-line text.
Møller, B. (2000): Privatisation of War and the Regulation of Violence? Northern Arizona University, on-line text.
Neil Barnett: Fag-ends or freedom fighters?, 2003, on-line text.
Neil Barnett: Macedonian Clashes Spark Ohrid Fears, 2003, on-line text.
Neil Barnett: The criminal threat to stability in the Balkans, 2002, on-line text.
Nožina, M.: Albánský organizovaný zločin, Mezinárodní politika, 4/2000, s. 35–38.
Pettifer, J. (2004): Kosovo March 2004 – The Endgame Begins, Conflict Studies Research Centre, on-line text.
TRANSCRIME. The conribution of data exchange systems to the fight against organized crime in the SEE countries. Final report for the Office of the Special corordinator of the Stability pact for SEE. 2004 on-line text.
Trimcev, E.: Organised Crime in Albania: An Unconventional Security Threat, Connections, The Quarterly Journal 2 (December 2003), s . 51–60.
The Centre for Peace in the Balkans: The U.S. Presidential Elections and the Balkans, Analysis, September 2004, on-line text.
Xhudo, G. (1996): Men of Purpose: The Growth of Albanian Criminal Activity, A Frank Cass Journal, University of Pittsburgh, Volume 2, Spring 1996, Number 1.

Autor je studentem mezinárodních vztahů, politologie a
filologie na Masarykově universitě.

Poznámky pod čarou

Organizovaný zločin se definuje jako druh skupinové trestné činnosti, páchané organizovanou zločineckou skupinou, vyznačující se dlouhodobou dělbou činnosti, plánovitostí a orientací na zisk nebo ovlivnění veřejného života. Mezi klasické známky OZ patří hierarchická struktura, konspirace, přísná disciplína, mlčenlivost a odplata za zradu atd.
Fares (v angličtině se setkáváme s pojmem fis) jsou tradiční rodinné klany, v nichž existuje hierarchický spletitý řetězec vedení, podobný systému sicilské mafie, který se točí okolo krevních a přiženěných příbuzných. Albánská mafie není pyramidou v čele s jedním „kmotrem“, ale sérií pyramid s několika „kmotry“. Skupinu velice často tvoří blízcí příbuzní – bratři, bratranci, strýcové. Její členové jednají podle rodových zákonů a jsou charakterističtí silnou vnitřní disciplínou, které je dosahováno prostřednictvím potrestání za každou odchylku od vnitřních pravidel, takže strach garantuje bezpodmínečnou loajalitu ke klanu. (více viz BIA (Security Information Agency): Albanian Terrorism and Organised Crime in Kosovo and Metohija, nebo Xhudo, G. (1996): Men of Purpose: The Growth of Albanian Criminal Activity)
Termín mafie se používá pouze v případě, kdy mají skupiny organizovaného zločinu tendence proniknout do státní správy, nebo se jim to již podařilo. Není pochyb, že Albánie je v tomto směru učebnicovým příkladem.
Tvořil tak jeden z příkladů tzv. failed (collapsed) state, který B. Møller definuje, jako stát, v němž situace vyústila v předpotopní chaos, po němž následuje hobbesovský bellum omnium contra omnes („válka všech proti všech“) (Møller 2000).
Výzva přišla poté, co řecká pobřežní stráž střílela na motorový člun s uprchlíky z Albánie přes úzkou úžinu u ostrova Korfu.
Byly založeny v září 1999 v rámci UNMIK jako občanská služba pro nouzový stav, jejíž mise zahrnuje nasazení při pohromách, hledání a zachraňování osob, humanitární asistenci. KPC by se měla skládat maximálně z 5 000 osob, její členové nosí uniformy a bylo jim uděleno přes 200 zbraní (drtivá většina z nich však vlastní své vlastní zbraně). Ustavení KPC umožnilo do velké míry přetvořit UÇK na legální složku současného kosovského zřízení.
Bývalý kosovský premiér a předseda strany Aliance pro budoucnost Kosova, byl na jaře roku 2005 obviněn haagským tribunálem z válečných zločinů a dobrovolně se odebral do Haagu. Haradinaj je na Kosovu velice vlivným představitelem organizovaného zločinu a disponuje významnými kontakty na bývalé struktury UCK, neboť byl za války jejím vysokým představitelem.
V polovině března 2004 proběhla Kosovem falešná zpráva o albánských dětech, které byly nahnány srbskými mladíky do řeky Ibar na severu Kosova. Zpráva se stala rozbuškou pro dvoudenní násilnosti, během nichž zemřelo 19 Srbů, 3 000 jich bylo vyhnáno a na 30 pravoslavných staveb lehlo popelem. (Více viz Pettifer, J. (2004): Kosovo March 2004 – The Endgame Begins nebo International Crisis Group (2004): Kolaps na Kosovu)
Spadající do kategorie low-intensity conflict, který se nejčastěji definuje jako selektivní použití ozbrojených složek a s omezením na vynucení poslušnosti s politikou nebo cíli politického orgánu, kontrolující ozbrojené složky. Termín popisuje konflikty, kde alespoň jedna válčící strana operuje v rámci těchto linií.
Více viz International Crisis Group (2004): Panalbanizam: kolika je pretnja stabilnosti na Balkanu?, Evropu nebo International Crisis Group (2001b): Macedonian Question: Reform or Rebellion.
Jádro skupiny sestává z 50 až 70 pašeráků cigaret na makedonské i kosovské straně hranic.

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně