Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Americká supervelmoc?

Immanuel Wallestein již minimálně od roku 1980 tvrdí, že hegemonie Spojených států upadá. Toto tvrzení má být analytické, a ne normativní. Je také velmi kontroverzní a vzbuzuje bouřlivé reakce u subjektů vyskytujících se na obou pólech politického spektra kdekoli ve světě. Pravicově orientovaní autoři vyčítají Wallersteinovi, že jeho tvrzení není pravdivé a prohlašují, že Spojené státy pouze nedávají navenek znát svoji sílu. Jedním dechem dodávají, že takovouto analýzou vytváří defétistický přístup, který sám sebe naplňuje.

Autoři patřící k levici pak zastávají názor, že Spojené státy dominují mezinárodní scéně, na kterou mají zhoubný vliv, a proto nelze mluvit o úpadku jejich moci. Ve středu mezi těmito dvěma póly se nacházejí lidé, kteří se domnívají, že nic nemůže omezit chvályhodné působení Spojených států na mezinárodní politiku.

Co vlastně znamená být hegemonní silou? Znamená to, že určitá jednotka definuje pravidla geopolitické hry, dosáhne takřka vždy svého pouze za použití přiměřeného politického tlaku a nemusí tak k prosazení svých cílů využívat síly. Wallerstein se nezabývá příčinou, jak může určitý stát dosáhnout pozice hegemona, ani otázkou, proč tato hegemonie nikdy netrvá věčně. Jeho cílem je ukázat, že americká hegemonie mizí. Rozhodně nepopírá, že Spojené státy jsou dnes zdaleka nejsilnějším hráčem, co se vojenské síly týče. Také předpovídá, že tento stav by měl trvat přinejmenším dalších 25 let. Jeho tvrzení o ztrátě hegemonie se zakládá na faktu, že Spojené státy již nejsou schopny unilaterálně stanovovat pravidla geopolitické hry. Také již nejsou schopny dosahovat svých cílů pouze politickým tlakem a dost často nejsou schopny svých cílů dosáhnout vůbec. Současný boj proti terorismu je pak pouze posledním důkazem nové reality.

Tato realita je vskutku nová, protože tomu není tak dávno, co Spojené státy byly skutečným hegemonem, jedinou supervelmocí. Bylo tomu tak mezi lety 1945 a 1970. Navzdory studené valce i Sovětskému svazu (nebo možná právě díky němu) mohly Spojené státy dělat prakticky cokoliv, kdekoliv a kdykoliv. Založily OSN. Udržely Sovětský svaz v hranicích z roku 1945. Využily CIA, aby se zbavily nepohodlných vlád (roku 1953 v Íránu, 1954 v Guatemale, 1956 v Libanonu, 1965 v Dominikánské republice atd.) Prosadily svou vůli proti často neochotným spojencům v západní Evropě, ať již šlo o skončení akce v Suezu či dekolonizaci, kterou Spojené státy považovaly za nejlepší možnou cestu.

V tomto období se Američané učili „přebírat zodpovědnost“ ve světě. Pak se ale situace začala měnit. Obrovský ekonomický náskok, který Spojené státy měly před západní Evropou a Japonskem, se začal vytrácet. Přestože na politickém poli zůstaly tyto státy americkými spojenci, na poli ekonomickém se staly rivaly. USA začaly prohrávat války. V roce 1973 vzdaly válku ve Vietnamu. V roce 1980 byly pokořeny Chomejním v Íránu. O dva roky později stáhl prezident Reagan vojáky z Libanonu, protože 200 z nich bylo zabito při teroristickém útoku (bylo to dva dny poté, co tvrdil, že vojáky z Libanonu odvolávat nebude). Válku v Perském zálivu také nelze považovat za vítězství, protože vojáci Spojených států se vrátili na frontu, kde válka začala. Někteří lidé říkají, že se tak stalo proto, že Washinton neměl odvahu poslat armádu až do Bagdádu. Ale rozhodnutí tehdejšího prezidenta Bushe, které reflektovalo domněnku rozšířenou mezi vojensko-politickými kruhy, že by to Spojené státy vedlo k pohromě, se zdá být opodstatněné a moudré. A zatímco Carter v roce 1978 dokázal v Camp Davidu usmířit Izrael a Egypt, Clinton nebyl v roce 2000 na stejném místě úspěšný při usmiřování Izraele s Palestinci.

Poslední příležitostí, kdy Spojené státy prosadily svou, bylo 11. září 1973, kdy zorganizovaly puč v Chile a dostaly k moci Pinocheta. 11. září 2001 to však byl bin Ládin, kdo luskl prsty a celá americká společnost se z toho stále vzpamatovává. Bin Ládin nemá rozsáhlou armádu, ani námořní či vzdušné síly. Jeho technologické možnosti jsou relativně primitivní. Nemá ani tolik prostředků, kterými disponuje americká vláda. Takže i pokud skončí tato válka nerozhodně, bin Ládin vyhraje.

Spojeným státům trvalo třicet let, než se v pozici hegemona naučily „přebírat zodpovědnost“. Dalších třicet let promrhaly toužením po ztracené slávě ve snaze zachovat si největší možnou míru moci. Možná by měly strávit dalších třicet let učením, jak být bohatou a mocnou zemí v nerovném světě, ve kterém již ale nemohou řešit situace unilaterálně. V takovém světě se budou Američané muset naučit, jak se dohodnout se zbytkem světa (nejen s Afgánistánem, dokonce nejen s Ruskem a Čínou, ale i s Kanadou, západní Evropou a Japonskem).

Ve světovém anarchickém prostředí, které prodělává změnu z našeho moderního světového systému do nějakého jiného, je role Spojených států – jejich vlády, občanů a velkých podniků – velmi důležitá. Každý očekává, že od Washingtonu států dostane inteligentní, kreativní a nadějeplnou odpověď na světovou krizi, ve které se dnes všichni nalézáme. Protože Spojené státy jsou v dnešním světě stále nejsilnější velmocí a mnoho lidí (nejen Američanů) věří, že jejich tradice a hodnoty pozitivně přispívají světu, ve kterém žijeme.

Iniciativa je v amerických rukou. Pro Američany je snadné rozčilit se nad životy ztracenými v New Yorku. Už nyní je na světě mnoho hněvu (i když spousta z něho je opodstatněná). Neexistuje žádná záruka, že se svět v příštích 25–50 letech dokáže vyhnout násilí. Ale měli bychom se pokusit analyzovat, co by nám mohlo pomoci dostat se z hluboké krize, ve které se právě teď nacházíme.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Martin Hrabálek
Rubrika
Články
Témata
, ,
Publikováno
26. 11. 2001