Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Analýza geopolitického diskurzu Henryho Kissingera a Zbigniewa Brzezinskiho

Práce předkládá kritickou analýzou geopolitických představ Henryho Kissingera a Zbigniewa Brzezinskiho. Oba se jako poradci v otázkách národní bezpečnosti (a Kissinger i jako ministr zahraničí) zásadně podíleli na tvorbě a prosazování zahraniční politiky Spojených států amerických a stále se jedná o významné osobnosti politického universa. Na teoretických základech kritické geopolitiky a pomocí metody diskuzivní analýzy se práce snaží odhalit klíčové mocenské koncepty spojené s obhajobou mezinárodního postavení Spojených států amerických.

 

Úvod

Henry Kissinger a Zbigniew Brzezinski představují jedny z nejvýznamnějších osobností americké zahraniční politiky v období studené války. Oba se jako poradci v otázkách národní bezpečnosti (a Kissinger i jako ministr zahraničí) zásadně podíleli na směřování Spojených států amerických v tomto dlouholetém střetu. Zároveň jsou oba známí jako významní vědci, ať už svými historickými analýzami v případě Kissingera, či výzkumem totalitních režimů v případě Brzezinského. Kissinger se jako jeden z významných zástupců vědy o mezinárodních vztazích propracoval do vysoké funkce poradce pro otázky národní bezpečnosti v administrativě prezidenta Nixona. Brzezinski je znám rovněž díky svému působení ve funkci poradce pro otázky národní bezpečnosti prezidenta Jimmyho Cartera, který se snažil zaměřit americkou zahraniční politiku z rigidního střetu mezi Západem a Východem na přehlížené otázky mezi Severem a Jihem a otázky lidských práv. Kissinger i Brzezinski zůstali po odchodu ze svých funkcí vlivnými osobnostmi, které stále budí zájem i kontroverzi. Výběr těchto dvou politiků se nám proto zdá zvlášť příhodný pro kritickou diskurzivní analýzu, jelikož zde můžeme vysledovat, jak je v tomto případě politická argumentace spjatá s tou vědeckou, a jak může být akademická argumentace do větší míry ovlivněná právě politickou zkušeností. Tato práce proto hodlá předložit kritickou analýzu toho, jaké si oba tito vědci a diplomaté vytvořili o geopolitice a její důležitosti představy, a zároveň se zaměří na to, jaké geopolitické myšlenky oba autoři prezentují.

Kritická geopolitika a diskurzivní analýza

Práce je založena na teoretických základech kritické geopolitiky. Ta svým pojetím vychází z postpozitivis­tické vlny v mezinárodních vztazích. Postpozitivistické přístupy se obrátily proti samotným základům dosavadních paradigmat. Podle nich věda tedy nemůže plnit roli nezaujaté, objektivní disciplíny sloužící k poznání a rozvoji, ale je součástí sociální reality. Jedná se však o označení pro mnoho odvětví; můžeme sem zařadit rovněž feministické přístupy, historickou sociologii, kritickou školu a postmoderní přístupy (Smith 2001: 37–40).

Jedním ze základních předpokladů kritické geopolitiky je tedy odvržení geopolitiky jako objektivní vědy. Kritická geopolitika nestaví na základech studenoválečné geopolitiky, která svými myšlenkami pouze kopíruje hlavní (neo)realistické předpoklady v teoretické i praktické oblasti. Kritická geopolitika se zaměřuje na rozložení samotného pojmu geopolitika, odhalení kontextu tohoto pojmu a jeho vazeb na reprodukci moci. Hlavním bodem je chápání pojmu geopolitika v jeho rozložené podobě: geo- symbolizující prostor a – politika symbolizující společnost a její výtvory. Základem pro tento přístup je postmoderní kritika etnocentrického přístupu ke geopolitice, který se vyvinul za studené války (Dalby, Ó Tuathail 1998: 2). Dalby a Ó Tuathail (1998: 3–7) specifikují několik zásad, kterými se kritická geopolitika vyčleňuje vůči předešlé praxi:

(1) Kritická geopolitika je širokým fenoménem, který se mnohem více než o klasickou geopolitickou analýzu poskytující návod pro budování státu snaží o zachycení toho, na jakých zásadách je stát utvářen vzhledem k chápání prostoru. Vznik státu chápe kritická geopolitika jako geopolitický akt, který se děje skrze procesy vymezování teritoria, jeho popsání na mapách a budování identity svázané s tímto teritoriem.

(2) Pro kritickou geopolitiku je důležité odlišné pojetí prostoru a jeho politická konstrukce. Samozřejmě, že i kritická geopolitika je svázána s konceptem státu jako hlavní jednotky, jeho zahraniční politiku však chápe jako fenomén konstituovaný skrze chápání „vnitřku“ a „vnějšku“, „domácího“ a „cizího“. Týká se to především problému hranic, na které se kritická geopolitika zaměřuje, ale odlišuje se od jejich materiálního chápání a větší ohled bere na takové hranice, které nejsou zaneseny v mapě.

(3) Kritická geopolitika popisuje geopolitiku jako pluralitní teorii, která má mnoho použití podle toho, kdo a kde ji produkuje a užívá. Můžeme rozlišit praktickou geopolitiku státníků a diplomatů, formální geopolitiku vědců a analytiků a populární geopolitiku tvořenou masmédii.

(4) Kritická geopolitika jasně uvádí, že není neutrální vědou. Jejím cílem je narušit ustálenou představu o geopolitice jako vědním oboru. Klasická geopolitika chápala sebe sama jako objektivní návod, což kritická geopolitika odmítá a snaží se být založena na kontextuálním chápání.

(5) Kritická geopolitika zaměřuje svůj pohled na širší okolnosti zahrnující spojení sociální reality, technologií a prostoru. Klasická geopolitika byla zaměřena na hledání návodu, jak správně vládnout využíváním prostoru. Kritická geopolitika se naopak dívá na kontext, ve kterém se odehrávalo budování států (pozornost je upřena na historická díla věnující se expanzi států, historii technologického pokroku a chápání teritoriality).

Toto chápání představuje spojení s postpozitivis­tickými přístupy popsanými výše, především na postmoderní formu chápání mezinárodních vztahů. Ó Tuathail se k tomuto základu hlásí i v dalších příspěvcích, když říká, že cílem kritické geopolitiky je dekonstrukce tradičního geopolitického myšlení založená na využití moderních metod, vycházejících z postmoderního myšlení (Ó Tuathail 1994: 313; Ó Tuathail 1998: 17).

Diskurzivní analýza

Diskurz je pojem, který přivádí do mezinárodních vztahů autoři, kteří vycházejí především z práce Michela Foucaulta. Jeho chápání je poměrně široké. Pod diskurz můžeme zahrnout používaný jazyk prezentovaný nejenom skrze texty a verbální komunikaci, ale také jakoukoli jinou formu neverbální komunikace. Postmodernisté chápou jazyk jako nedílnou součást společenského života, skrze kterou je realita konstruována. Text nepředstavuje objektivní znázornění reality, ale je její součástí. Diskurzivní analýza tedy zkoumá především jazyk a jeho vztah s politicko-společenskou realitou (Beneš 2008: 92–93).

Rozdílné chápání diskurzu se promítá i do rozdílných přístupů k jeho analýze. Neexistuje jednotně přijímaná metoda, což způsobuje značnou rozdílnost ve výzkumných technikách používaných při analýze. Na krátkém nástinu variant diskurzivní analýzy bude prezentován náš pohled na tuto metodologii a její spojení s kritickou geopolitikou.

Müller (2010: 5) se snaží o systematizaci výzkumu diskurzu skrze stanovení tří os, které se protínají v analýze. Jedná se o kontextovou dimenzi analýzy, analytickou formu a politický postoj analýzy (viz obrázek 1). Kontextová část obsahuje analýzu všeho, v čem se pohybuje zkoumaný text. Kontext je pak chápán jako přímý význam textu (proximate context), nebo jako zahrnující obecnější aspekty (distal context) (Müller 2010: 5–7). Analytická forma analýzy diskurzu se pohybuje mezi dvěma póly tvořící na jedné straně explanatorní-interpretativní zaměření výzkumu, chápající diskurz jako význam samotný. Na druhé straně stojí post-strukturalistické chápání diskurzu jako mechanismu, který tento význam vytváří (Müller 2010: 7). Politickým postojem diskurzivní analýzy je chápána její aktivní kritická, politická a sociální role, kterou hraje díky svému odkrývání hegemonie a nerovností (Müller 2010: 9).

Jaké typy diskurzivní analýzy lze z této systematizace odvodit, nabízí přehledový příspěvek Beneše (2003). Beneš rozeznává tři hlavní směry: sociálněpsycho­logickou diskurzivní analýzu, kritickou diskurzivní analýzu a Foucaltovskou historickou diskurzivní analýzu (Beneš 2003: 94–97). První dva přístupy se více zaměřují na lingvistickou část analýzy. My se budeme věnovat posledně jmenované formě. Podle Foucaltovské historické diskurzivní analýzy je realita konstruována skrze diskurz, který reálným věcem přiznává významy. Tento typ analýzy nevěnuje takovou pozornost lingvistické části textu, ale je zaměřen na chápání diskurzu jako významové struktury; pravidel, skrze která jsou vytvářeny významy jednotlivých výpovědí. Foucaltovská historická diskurzivní analýza se tedy mnohem víc zajímá o obsah výroků a jejich sociální dopad než o formální stránku. Důležité je to, jak jsou významy jednotlivých výpovědí vytvářeny skrze srovnávání s jiným pojmem, který bývá hodnotově nadřazen druhému pojmu, a jaká je struktura takovéhoto diskurzu (Beneš 2003: 96–97, 105–107, Müller 2005: 8). Ukazuje se zde jasná návaznost na zásady obsažené v kritické geopolitice. Například stát jako pojem můžeme pochopit jedině při jeho vymezení vůči jinému objektu z jeho vnějšku (Dalby, Ó Tuathail 1998: 4).

obrázek

(Obrázek 1: Müllerovy dimenze diskurzivní analýzy, převzato z Müller 2010: 5)

Spojení diskurzivní analýzy a kritické geopolitiky: návod pro výzkum

Foucaltovská historická diskurzivní analýza bohužel neposkytuje podrobnější návod pro další výzkum. Je tedy spíš základem, který určuje, co hledat (tedy významové struktury). Odpověď na otázku jak a kde to hledat nabízí Neumann, který popisuje tři kroky diskurzivní analýzy: (1) určení zkoumaných textů, jejich umístění v čase a prostoru; základní „monumenty“ prací, ze kterých zkoumaní autoři ve svém diskurzu vycházejí a vracejí se k nim (ať již jde o zásadní práce či myšlenky), (2) zmapování reprezentací představujících dominantní a alternativní proudy náhledu na realitu a jejich vývoj, (3) prozkoumání vrstvení a nerovnost těchto reprezentací diskurzu v tom, které názory nabývají dominantní pozici a jak ji v průběhu času ztrácí (Neumann 2008: 65–75). Tyto obecné kroky nás vrací zpět k Müllerovi a Ó Tuathailovi, kteří spojují diskurz a geopolitiku.

Müller se zabývá spojením kritické geopolitiky a diskurzivní analýzy a definuje jej ve třech bodech. Za prvé, sociální praktiky je třeba chápat jako součást diskurzu – tedy geopolitický diskurz není jen záležitostí lingvistiky, ale je vytvářen v rámci širšího kontextu. Za druhé, diskurzivní analýza by se měla více zabývat strukturálními charakteristikami – analýza by neměla končit u shrnutí obsahu či jeho kritiky, ale měla by hledat shodné pojmy, variace, popisovat hegemonii a antagonismus v tvorbě diskurzu a posunout se tak za tradiční kritický přístup k textu. Posledním bodem je opozice kritické geopolitiky a diskurzivní analýzy vůči hegemonnímu diskurzu, který je pouze efektem dočasného politického uspořádání, které z diskurzu vyčleňuje konfliktní názory (Müller 2010: 14–15).

Ó Tuathail jako přední představitel kritické geopolitiky upozorňuje na přílišné zjednodušení vztahu kritické geopolitiky a diskurzivní analýzy, kdy se pouhé geografické rozlišení „vnějšku“ a „vnitřku“ snaží spadat pod kritickou geopolitiku. Geopolitický diskurz je třeba chápat jako analýzu geopolitických představ, které konstituují geopolitickou kulturu (Ó Tuathail 2003: 83–84). Tyto geopolitické představy zastupují základní obraz o světě, národní identitě státu, jeho poslání a vymezení vůči ostatním. To vše dále ovlivňuje složky geopolitické kultury, které jsou prezentovány tím, jak stát chápe sám sebe jako zahraničněpoli­tického aktéra, institucionálním nastavením a komunikační kulturou zahraniční politiky (Ó Tuathail 2003: 98).

Diskurzivní analýza geopolitických představ Henryho Kissingera

Následující řádky se zabývají odpovědí na základní otázky analýzy geopolitického diskurzu Henryho Kissingera pomocí kroků představených výše. Analýza se zaměří na rozpoznání toho, v jaké geopolitické kultuře se Kissingerovo myšlení pohybuje. Hledány budou významy, které Kissinger přisuzuje geopolitice a prostoru. Vzhledem k omezenému rozsahu textu byla k analýze vybrána pouze zásadní Kissingerova díla, která by měla poskytnout základní obraz o jeho chápání geopolitiky.

Texty, které byly podrobeny analýze, tvoří Kissingerovy projevy z nedávné doby a především jeho kniha Potřebuje Amerika zahraniční politiku? z roku 2002 (české vydání). Další Kissingerovy myšlenky jsou analyzovány z jeho pamětí Roky v Bílém domě z roku 2006 (české vydání) a z obsáhlého díla Umění diplomacie z roku 1999 (české vydání). Při analýze je nutno podotknout, že Kissinger nikdy nevytvořil žádnou velkou geopolitickou koncepci jako klasičtí anglosaští či němečtí geopolitikové, ve svých textech se téměř výhradně věnuje analýze zahraničních politik jednotlivých států. Proto bude hlavní pozornost věnována nejdůležitějším tématům, která Kissinger zmiňuje.

Kontext diskurzu H. Kissingera

Kissingera je třeba chápat jako vědce a diplomata vycházejícího z realistického paradigmatu1 . To významně formuje jeho pohled na okolní svět, který se snaží pochopit tak, aby poskytl návod pro americkou zahraniční politiku. Dalším významným momentem je Kissingerovo působení v administrativách dvou amerických prezidentů v sedmdesátých letech dvacátého století. On sám to tak chápe a často zmiňuje (Kissinger 2007b; Kissinger 2007c). V tomto období se snažil aplikovat svůj realistický pohled a stal se kontroverzní osobností. Dobře to lze vysledovat na jeho rozhodnutích spojených s válkou ve Vietnamu, podporou diktátorských režimů v Jižní Americe či na snaze sblížit USA s Čínou. Přes tyto velké události vykazuje Kissingerovo myšlení značnou stálost.

Kissinger své názory stále obhajuje na stejných základech a věnuje se téměř výhradně analýze americké zahraniční politiky a historie mezinárodních vztahů. Po konci studené války zůstal Kissinger aktivní osobností politického života, avšak jako vědec se musí vyrovnávat s novými myšlenkovými proudy a celosvětovými fenomény jako je globalizace či postupná proměna chápání suverenity států (ať už dobrovolné v případě Evropské unie či nucené v případě amerických zásahů na Balkáně a proti Iráku či humanitárních intervencí).

Témata diskurzu H. Kissingera

V Kissingerově diskurzu lze identifikovat dvě základní široká témata, která spolu úzce souvisí. Prvním z témat je analýza historie mezinárodních vztahů a jejích základních pojmů. Kissinger porovnává současnou situaci, ve které se státy nacházejí, se situací, ve které se státy nacházely v minulosti, především v osmnáctém a devatenáctém století. Tato komparace umožňuje Kissingerovi ospravedlňovat, jak jeho vlastní činy, tak zveličovat úlohu „velkých mírumilovných státníků“ devatenáctého století Metternicha či Bismarcka a ukazovat neschopnost současných vůdců (Kissinger 2002: 29–30). Historické vsuvky používá Kissinger téměř při každé příležitosti a jsou jeho hlavním podkladem a návodem pro posuzování současného stavu mezinárodního systému.

Národní stát je pro Kissingera základní jednotkou analýzy. Jako klasický realista jej Kissinger chápe jako prostor jasně ohraničeného teritoria, jehož suverenita by měla být nedotknutelná zvnějšku, pokud se nejedná o zásadní národní zájem jiného státu. Racionálně definovaný národní zájem musí být podle Kissingera tím, čím se státy mají řídit (Kissinger 2002: 24; Kissinger 2007a). Geopolitika je pak Kissingerem chápána jako nástroj k prosazování národního zájmu a zároveň jako měřítko racionálního postupu. Při prosazování svých národních zájmů se státy musí vždy obracet k ostatním národním státům, musí brát v úvahu jejich historii, kulturu a geografickou polohu a pomocí těchto faktorů určit nejlepší postup. Toto posuzování je pro Kissingera geopolitika. Geopolitika tedy představuje správný postup. Není to morální nebo legitimní postup, ale takový, který je v souladu s národním zájmem.

Všechny národní státy představují společenství, jež si v průběhu času vytvořilo jisté zvyklosti, které stojí na jediném pravidlu – rovnováze moci. V Kissingerově pojetí představuje rovnováha moci historií prověřený koncept, který se vytrácí a s ním i používání geopolitiky (Kissinger 1999: 848). Pokud mezi státy panuje rovnováha moci, panuje i mezinárodní řád a stabilita. Problémem tohoto pojetí je jeho neuskutečnitelnost v případě velkého počtu států (tedy současný stav), proto Kissinger ve svých textech vždy specifikuje jednotlivé regiony a analyzuje je odděleně jako uzavřené prostory – USA a Evropu, východní Asii, Afriku, střední a západní Asii (Blízký východ) (Kissinger 2002: 19–20, Kissinger 2007a). Aplikace rovnováhy moci na jednotlivé oblasti světa je však založena na analýze jejího stavu v Evropě osmnáctého a devatenáctého století. Kissinger se tak snaží popsat například asijské či africké státy na základě této skutečnosti a vnutit tak představu, že západoevropské pojetí dějin a jejich principů je uplatnitelné na celý svět.

Druhým hlavním tématem je analýza americké zahraniční politiky. Ve svých textech se Kissinger věnuje především podání návodu, jak by měly USA provádět správnou, tedy na geopolitickém sledování národního zájmu založenou zahraniční politiku. Americká zahraniční politika se podle Kissingera pohybuje mezi dvěma extrémy – izolacionismem a internacionalismem (Kissinger 1999: 12, Kissinger 2006: 65–70). Oba jsou reprezentovány geopolitickým nepochopením konkrétní situace. Kissinger se snaží najít mezi těmito přístupy rovnováhu, kterou chápe jako kombinaci obou přístupů. Ve svých návodech pro zahraniční politiku analyzuje jednotlivé mezinárodní systémy. Explicitně říká, že geopolitika musí být součástí americké zahraniční politiky, jinak dojde k novým střetům v Evropě v důsledku rozpínání Ruska a Německa i v Asii v důsledku rostoucí síly Číny (Kissinger 1999: 849; Kissinger 2002: 41, 119–125). Pokud ji USA opustí, dopustí se zásadní chyby stejně, jako to učinily Francie a Velká Británie po první světové válce (Kissinger 1999: 306–317). V tomto případě vidí Kissinger pro USA jedinou geopolitickou možnost – trvající zapojení USA v geografických oblastech jejich zájmu. USA by se neměly podílet na prosazování svých hodnot v místech, na které nemají geopolitické vazby.

Ohrožení geopolitiky vidí Kissinger v tom, že převládnou domácí motivy v řízení zahraniční politiky, a to především důraz na politiku lidských práv a snaha řešit jakýkoli problém na světě jako projev idealismu Kongresu (Kissinger 1999: 846, 867; Kissinger 2002: 21). Zde se Kissinger dotýká zejména tématu humanitárních intervencí. Právě ty jsou pro něj zásadním fenoménem, kterými USA ohrožují stabilitu světového řádu vybudovaného na suverenitě národních států. Pro Kissingera je geopolitika nejefektivnější projekcí moci státu a je zároveň jeho určujícím principem. Pokud stát nejedná geopoliticky ve svém národním zájmu, jehož nejdůležitějším bodem je obrana své suverenity, ztrácí svou moc. Ukazuje to na příkladu Evropy, která procesem integrace mění vlastní chápání státní suverenity (a tak ji pro Kissingera nepochopitelně oslabuje) a ztrácí tak své postavení na úkor pacifické a asijské oblasti (Kissinger 2010). Stejně tak pokud budou USA nadále jednat v oblastech, ve kterých nemají žádné geopolitické vazby, na základě potlačení svého národního zájmu v důsledku prosazení témat z domácí politiky (lidská práva) způsobí výrazné turbulence ve světovém řádu, které mohou oslabit samotné Spojené státy. Ztráta suverenity (ve skutečnosti její proměněné chápání) je pro Kissingera ztrátou identity.

Diskurzivní analýza geopolitických představ Zbigniewa Brzezinskiho

Z. Brzezinski pôsobil počas prezidentovania J. Cartera v rokoch 1977–81 ako poradca pre národnú bezpečnosť. Podobne ako v predchádzajúcich prípadoch (Kissinger, Scowcroft) je strategické myslenie u poradcov akýmsi nutným predpokladom pre takúto funkciu. V nasledujúcej časti sa za užitia diskurzívnej analýzy sústredíme na podrobnejší rozbor Brzezinského strategického myslenia a najmä na rolu geopolitiky a od nej odvodených konceptov v jeho diele Grand Chessboard: American primacy and its Geostrategic Imperatives.2 Z po­medzi jeho viacerých diel, sme túto knihu zvolili zámerne, hlavne kvôli jej všeobecnému ohlasu, ktorý po publikovaní vyvolala a tiež preto, že sa domnievame, že dostatočne reprezentuje práve Brzezinského ideje o geopolitike. Nemalú role tiež hrala obmedzený priestor, ktorý pre analýzu Brzezinského máme.

Uvedenie do diskurzu: Čo je veľká šachovnica?

Brzezinski si vo svojej knihe určuje dva na seba nadväzujúce ciele. V prvom rade je to dôkladne analyzovať súčasný geopolitický a geostrategický význam jednotlivých štátov a regiónov na Eurázijskom kontinente a v druhom rade vytvoriť akúsi sadu doporučení pre USA ako súčasného hegemóna.

Brzezinski vychádza z viacerých predpokladov. Základným predpokladom je práve nespochybniteľné prvenstvo USA v medzinárodných vzťahoch. Už v úvode Brzezinski argumentuje a dokazuje na príkladoch minulých veľkých ríš, že súčasná hegemónia je v istých aspektoch výnimočná. Zdôrazňuje, že USA v súčasnosti nekontrolú len „všetky moria a oceány, ale disponujú priebojným vojenským potenciálom na obojživelnú kontrolu pobrežia, ktorý im umožňuje projektovať silu do vnútrozemia politicky významným spôsobom“ (Brzezinski 1998:23). Brzezinski ďalej argumentuje ekonomickou silou. Tá napriek tomu, že od konca 50-tych rokov poklesla z rekordných 50%, sa v období konca studenej vojny ustálila na solídnej úrovni približne 30% z celkového svetového HNP.

USA tiež nedostižne vedú vo vedeckom vývoji, ktorý ma dosah rovnako na vojenské ako aj civilné technológie. Brzezinski preto zhŕňa, že USA stoja na vrchole v štyroch rozhodujúcich sférach globálnej mocnosti: vojenskej, ekonomickej, technologickej a na záver pridáva kultúrnu sféru (Brzezinski 1998: 24).

Americká hegemónia je navyše výnimočná v ďalšom aspekte, a to v spôsobe, akým sa chová k ostatným štátom v systéme. Podľa Brzezinského je historicky bezprecedentné, aby hegemón presadzoval demokratické zriadenie v ostatných štátoch a rovnako, aby kooptoval do svojho systému štáty, proti ktorým bojoval a porazil ich (príklad Japonska a Nemecka).

Po odôvodnení americkej hegemónie pristupuje Brzezinski k ďalšiemu predpokladu, tento krát výhradne geopolitickému. Autor totiž vychádza z kľúčovej roly Eurázijského kontinentu. Z hľadiska geografickej veľkosti, zaľudnenia a koncentrácie ekonomického a vojenského (vrátane nukleárneho) potenciálu sa jedná o najväčší jednoliaty priestor. Tento priestor pre USA predstavuje výzvu, keďže všetky štáty, ktoré v budúcnosti môžu ovplyvniť americký primát v svetových záležitostiach sú umiestnené práve tu. Eurázia je preto podľa Brzezinského „šachovnicou, na ktorej sa bude odohrávať zápas o globálne prvenstvo“ (Brzezinski 1998:31).

Práve tieto dva predpoklady formujú ďalšiu štruktúru Brzezinského analýzy. Vzápätí totiž autor identifikuje kľúčových geostrategických hráčov na tejto „šachovnici“ a zároveň miesta, ktoré budú strategické pri ich vzájomnej partii. Najprv označuje umiestnenie kľúčových hráčov v rámci štyroch regiónov. Jedná sa o Západ (Európa), Juh (Stredný východ), Stred (v zásade priestor Ruska) a Východ (Ďaleký východ a juhovýchodná Ázia) (Brzezinski 1998:34). Usporiadanie v týchto regiónoch je z pohľadu autora rozhodujúce pre nadvládu USA v Eurázii. Za ideálne považuje, „ak oblasť stredu bude v narastajúcej miere pohltená expandujúcim Západom (kde má Amerika prevahu), ak južný región nebude podliehať nadvláde jediného jedného hráča a ak Východ nebude zjednotený natoľko, aby prinútil Ameriku stiahnuť sa z jeho pozemných základní“ (Brzezinski 1998:36). Neskôr hráčov konkrétne menuje, podľa neho sú to Francúzsko, Nemecko, Rusko, Čína a India.

Medzi týmito štátmi ležia oblasti, ktoré označuje ako geopolitické pivoty. Brzezinski ich identifikuje ako štáty, ktoré slúžia ako vstupné brány pre väčšie územia, alebo sú strategickými z hľadiska ťažby a prepravy nerastných surovín. Takýchto pivotov je rovnako päť. Sú to Ukrajina, Azerbajdžan, Turecko, Južná Kórea a Irán.

Brzezinski v ostatných kapitolách knihy pristupuje k dôkladnej geopolitickej analýze všetkých štyroch zmienených regiónov. Analyzuje predovšetkým mocenské postavenie dôležitých štátov v rámci regiónu, potenciálne konflikty, snaží sa načrtnúť záujmy jednotlivých krajín v usporiadaní regiónu a z toho celého sa snaží vytvoriť sadu doporučení pre administratívy USA, ako by obecne mali postupovať, aby sa im darilo udržiavať žiaducu prevahu v regiónoch a následne v celej Eurázii.

Témy diskurzu Zbigniewa Brzezinskiho

Prvým krokom, ktorý by nám mal napomôcť pri dekonštruovaní Veľkej šachovnice je vyhľadanie dôležitých teoretických predpokladov, ktoré čitateľ môže pokladať za samozrejmé, avšak výrazne ovplyvňujúci celý koncept a závery knihy. V tomto by nám mala napomôcť klasifikácia v rámci paradigiem v medzinárodných vzťahoch resp. jednotlivých geopolitických smerov, ktoré z týchto paradigiem vychádzajú.

Brzezinski kladie jednoznačný dôraz na štátnych aktérov. Doslova vraví: „národné štáty sú stále základnými jednotkami svetového systému“ (Brzezinski 1998:37). V podaní Brzezinského národné štáty mierne zostúpili zo svojho výsadného postavenia v post-vestfálskom systéme, avšak neexistuje žiadna iná forma, ktorá by ich primát dokázala nahradiť. Štát je v tomto zmysle stále zopätý so svojim územím a širším umiestnením, avšak nie v zmysle geografického determinizmu. Ekonomické či technologické faktory naberajú na dôležitosti, avšak veľkosť územia stále najvýraznejšie vplýva na jeho moc a status, zatiaľ čo širší geografický priestor definuje jeho chovanie ergo zahraničnú politiku.

Brzezinski jednoznačne postupuje podľa realistickej paradigmatickej línie. Ak by sme si pomohli geopolitickou klasifikáciou podľa V. Mamadouh (Mamadouh 1998), Brzezinskeho pojatie nielenže exemplárne spĺňa všetky kritéria tzv. neo-klasickej geopolitiky, ale v niektorých miestach pôsobí priamo ako jej manifest. Brzezinski je jednoznačne ovplyvnený klasickou geopolitickou školou už len v tom, akým spôsobom pozerá na Euráziu, avšak svoju neo-verziu odlišuje od klasickej Mackinderovej. Podľa neho dnes už nezáleží na konkrétnej časti Eurázie, tak ako to formuloval Mackinder či Spykman. Pravý Heartland dnes neexistuje, keďže svet sa posunul „z regionálnej na globálnu dimenziu“ (Brzezinski 1998:38). Nie je preto dôležité, ktorá časť je kým ovládaná, dôležité je, aby celý kontinent nebol ovládaný jednou mocnosťou. To by spôsobilo posadenie takejto mocnosti nielen na eurázijský, ale priamo na svetový trón. Brzezinski takto opúšťa aj tradičnú debatu medzi klasickými geopolitikmi, ktorá sa viedla na rozhraní námornej a pozemnej mocnosti. Ani toto už dnes, dedukujúc z Brzezinského názorov, nie je dôležité.

Brzezinski sa zaujíma predovšetkým o bezpečnostné hľadisko. Napriek tomu, že niektoré regióny, ktoré analyzuje sú dôležité z pohľadu energetických surovín, jeho primárnym zameraním je stanoviť, ako môže zápas o energetické suroviny nahlodať politickú rovnováhu v tomto regióne. Ekonomický rozmer je takto zatlačený do úzadia a zároveň sa tým navodzuje atmosféra, že je potrebné problémy riešiť silovými prostriedkami.

Podobne ako väčšina realistov je aj Brzezinského hlavným cieľom odhaliť práve moc a mocenské záujmy v pozadí konania aktérov. Moc má preto slúžiť počas analýzy ako hlavné vodítko. Vo svojej knihe používa Brzezinski tento termín neuveriteľných 413 krát.3 Moc ako kontrola nad konaním aktérov je primárnym prvkom, o ktorý sa má zahraničná politika štátu snažiť. Nepriamo tiež Brzezinski priznáva konflikt, v zmysle konfliktu záujmov, ako neodlúčiteľný prvok medzištátnych vzťahov. Nástrojom, ktorý má slúžiť na riešenie konfliktov má byť práve rovnováha moci. Tá tiež zabezpečí, aby konflikty neprerástli do vojenských stretov veľkých rozmerov a zároveň „balansovanie“ má slúžiť ako nástroj americkej administratívy pre udržanie priaznivých podmienok na zachovanie hegemónie. Domnievame sa, že práve prihliadanie na dokonalé prevedenie rovnováhy moci v podaní USA prinútilo Brzezinskeho analyzovať súčasné geopolitické rozloženie síl a spísať ich do akéhosi návodu pre amerických decision-makerov.

Kritika kľúčových konceptov

Spochybnenie jedného alebo viacero z týchto realistických predpokladov, ktoré Brzezinski prezentuje ako samozrejmé, by prinieslo fatálne následky pre celú Brzezinskeho argumentačnú líniu. Odhalenie realistického ukotvenia Zbigniewa Brzezinského nám ďalej umožňuje odkrývať významy konceptov a ideí, s ktorými pracuje počas celej knihy. Náš text sa preto na nasledujúcich riadkoch bude sústrediť na dekonštruovanie nasledujúcich pojmov: (1) Národného amerického záujmu a globálneho záujmu. (2) Eurázie a kontextu, v ktorom je historicky Eurázia používaná.

Prvým dôležitým bodom v Brzezinskeho argumentácií, ktorý je možné dekonštruovať, je americký národný záujem a globálny záujem. Na začiatku sa Brzezinski snaží opísať súčasný americký hegemonický systém ako unikátny. Brzezinski zdôrazňuje výlučne len jeho prednosti. Ako sme spomenuli vyššie, je to kooptácia porazených krajín, projekcia demokratických domácich princípov do medzinárodných vzťahov či pluralita v rozhodovaní. Brzezinski totiž ďalej navodzuje atmosféru, že úpadkom americkej moci medzinárodné spoločenstvo stratí. Keďže USA je zmieneným spôsobom unikátna a relatívny úpadok moci USA je nevyhnutný, je nutné, aby sa USA stala akýmsi manažérom tohto prerodu z unipolárneho, hegemonického systému na multilaterálny. Globálny záujem by sa mal preto stať americkým národným záujmom. Zároveň však Brzezinski nanovo dodáva, že USA môže byť poslednou mocou, ktorá bude vládnuť v unipolárnom svete a v budúcnosti už unipolarita nebude z viacerých dôvodov možná. (Brzezinski 1998:209–210). V spojení s unikátnosťou súčasného systému a s jej budúcou neopakovateľnosťou preto Brzezinski vytvára dojem, že je v globálnom záujme udržať takýto systém. Toto už nie je odporúčanie len pre americkú zahraničnú politiku, ale aj pre ostatné krajiny. Nepriamo tak tvrdí, že ostatné krajiny by mali prijať rolu USA ako oficiálneho kustóda medzinárodných vzťahov. Týmto dochádza k akejsi konvergencii globálneho a národného amerického záujmu. To vzhľadom na realitu niektorých amerických krokov nie je možné akceptovať. Riziko, ktoré by mohlo vyplynúť z akceptovania takejto oficiálnej roli správcu systému, by znamenalo budovanie neomylnosti USA.

S prihliadnutím na tieto okolnosti nám v tomto kontexte dáva potreba argumentovať Euráziou väčší význam. Dôležité je porovnanie práve s pôvodným Mackinderovým konceptom a následné vytvorenie paralely s Brzezinského prácou. Je známe, že Harold Mackinder vytvoril koncept Eurázie z pohľadu vtedajšieho britského vedca, ktorého úlohou bolo zabezpečiť, aby Veľká Británia bola schopná do budúcnosti napĺňať svoje záujmy a aby nedochádzalo k ohrozeniu Britského impéria. Práve z tohto dôvodu načrtol Mackinder koncept Eurázie, pretože tam podľa neho ležalo najväčšie ohrozenie Británie. Mackinder sa najviac obával prepojenia Nemecka s Ruskom, čo by vďaka výsadnej geopolitickej nadradenosti eurázijského kontinentu znamenalo v konečnom dôsledku nadvládu týchto mocností nad celým svetom a teda automaticky hrozbu pre Britské impérium. Dôležitým bolo presvedčiť britských štátnikov, aby konali, a aby konali tak, aby prepojeniu dvoch veľmocí zabránili. Vedecký koncept Eurázie takto slúžil ako ultimatívny argument, prečo je potrebné konať (Dugan 1962: 241–257)

Analogickú situáciu vidíme v Brzezinského práci a paralela s Veľkou Britániou nám pomáha odhaliť ďalšie dôvody, ktoré mohli Brzezinského viesť k použitiu konceptu Eurázie. Napriek tomu, že dochádza k miernemu pozmeneniu a Brzezinski odmieta presne identifikovať a lokalizovať Heartland, stále prisudzuje Eurázií prominentnú rolu z pohľadu geopolitiky. Táto prominentná rola, ako nás učí Mackinder, nie je samoúčelná a čisto vedecká, ale priamo slúži americkým politikom a má ich nútiť konať. Strata, nepokoj alebo vychýlenie rovnováhy moci akýmkoľvek spôsobom na tomto kontinente by znamenalo automatické ohrozenie výsadného postavenia USA, tak ako predtým znamenalo ohrozenie Veľkej Británie. Americký decision-makeri sú preto vmanipulovaní do úlohy konať a svetové spoločenstvo má akceptovať ich dôvody, a to bez ohľadu na to, či skutočne dochádza k pravdivému ohrozeniu amerických záujmov. V ponímaní Brzezinského je dôležitejšie, že k tomu dochádza na Eurázijskom kontinente. Výsadnosť eurázijského kontinentu preto môže veľmi dobre slúžiť ako odôvodnenie na rôzne účely.

Text Z. Brzezinskeho navyše pozerá na svetové problémy výhradne z amerického geopolitického pohľadu. Hoci autor neupiera v knihe žiadnemu štátu možnosť na sebarealizáciu, predstavením amerického záujmu a stotožnením tohto národného s globálnym záujmom prisudzuje Spojeným štátom akúsi vedúcu úlohu v systéme. USA sa v poňatí Z. Brzezinskeho stávajú primus inter pares, čo u čitateľa môže vzbudzovať dojem, že akékoľvek rozhodnutia USA je vždy správne a kritika, ktorú USA mieri na ostatné štáty, je vždy odôvodnená. Domnievame sa preto, že americko-centristický pohľad, ktorý Brzezinski počas celej knihy prezentuje a nahliada ním na každý jeden analyzovaný región a každý jeden možný problém zabraňuje čitateľovi vidieť svet v širšej perspektíve. Nakoľko je to Brzezinského zámerom, alebo len hlbokým presvedčením, ktoré sa nepatrí spochybňovať, je otázne.

Záver

Na záver je nutné zhrnúť, čo nám porovnanie H. Kissingera so Z. Brzezinskim ďalej prináša. Obidvaja autori prezentujú realistický resp. neo-klasický pohľad na svetový poriadok. Autori majú veľmi podobné videnie sveta. Moc, štátny aktér či presadzovanie národného záujmu sú pre oboch základným stavebným kameňom svetového systému. Dôkladná geopolitická a historická analýza, ktorá potom určuje spôsob užitia nástroja rovnováhy, je základným receptom a nástrojom na rozhodovanie v zahraničnej politike. Otázka nakoľko môžeme svet riadiť podľa historických analógií a na koľko predpoklady, ktoré autori formulujú, sú pravdivým obrazom reality, je potom hlavným protiargumentom, ktorý môžeme aplikovať na týchto autorov.

Súčasne obaja autori počítajú s hegemonickým postavením USA. Posolstvo, ktoré týmto predávajú ostatným štátnikom a čitateľom, jednoznačne umocňuje americko-centristické videnie sveta. Jednak môže takéto videnie budovať identitu amerického národa, ale tiež môže aktivizovať americký národ, aby si súčasné postavenie zachoval. Sociálny dopad tohto odkazu je navyše znásobený povesťou, ktorej sa obaja autori tešia. Argumenty obidvoch sú totiž vnímané ako vysoko kvalifikované, keďže ich prezentujú ako historicky podložené. Obidvaja tiež dodávajú argumentom kredibilitu tým, že pôsobili na významných postoch americkej administratívy. Je otázka, na koľko by sa obsah výrokov tešil priazni, keby nebol podoprený práve rešpektovanými osobnosťami americkej zahraničnej politiky. Považujeme tiež za dôležité, že postavenie obidvoch autorov v akadémií a v politike môže vytvárať akýsi seba umocňujúci resp. samo napĺňajúci efekt ich argumentov, keďže postulujú svet, ktorí sami vytvárajú a navyše sa netaja tým, že ich odkaz je priamo určený ľuďom, ktorí takýto svet budú aj v budúcnosti vytvárať. V tomto zmysle je preto odkaz a autor neoddeliteľnou súčasťou diskurzu.

Aj keď bude vždy ťažké presne identifikovať motívy, ktoré autorov vedú k formulovaniu rôznych odporúčaní alebo predikcií, zdá sa nám, že uvádzanie širších súvislostí a kritika „samozrejmých“ konceptov môžu aj na prvý pohľad nespochybniteľným argumentom ubrať na ich validite. Z tohto pohľadu je existencia kritickej geopolitiky resp. kritickej diskurzívnej analýzy z nášho pohľadu vždy odôvodnená.

Použitá literatura

  • Beneš, V. (2008): „Diskurzivní analýza.“ In: Drulák, P. a kol.: Jak zkoumat politiku. Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál;
  • Brzezinski, Z. (1998): Grand Chessboard: American primacy and its Geostrategic Imperatives, New York: Basic Books;
  • Dalby, S., Ó Tuathail, G. (1998): „Rethinking geopolitics: towards a critical geopolitice.“ In Dalby, S., Ó Tuathail, G. (eds.): Rethinking Geopolitics, London: Routledge, s. 1–15;
  • Dugan, A.B. (1962): Mackinder and his critics reconsidered, Journal of Politics, Vol.24, No.2, s. 241–257;
  • Kissinger, H. (1999): Umění diplomacie. Český Těšín: Prostor;
  • Kissinger, H. (2002): Potřebuje Amerika zahraniční politiku? Praha: BB art;
  • Kissinger, H. (2006): Roky v Bílém domě. Praha: BB art;
  • Kissinger, H. (2007a): Does the West Still Exist? America and Europe Moving Towards 2020, on-line http://www.henryakissinger.com/…/022307.html, ověřeno k 1.12.2010;
  • Kissinger, H. (2007b): US Naval Academy Forrestal Lecture, on-line http://www.henryakissinger.com/…/041107.html, ověřeno k 1.12.2010;
  • Kissinger, H. (2007c): Current International Trends and World Peace

Expanded Version of Delivery at The Pontifical Academy of Social Science, on-line http://www.henryakissinger.com/…/042807.html, ověřeno k 1.12.2010;

  • Kissinger, H. (2010): International Institute For Strategic Studies

Global Strategic Review Speech, on-line http://www.henryakissinger.com/…/091010.html, ověřeno k 1.12.2010;

  • Lobell, S.E., Ripsman, N. M, Taliaferro, J. W., ed. (2009): Neoclassical realism, the state, and foreign policy,. Cambridge: Cambridge University;
  • Mamadouh, V. D.(1998): Geopolitics in the Nineties: One Flag, Many Meanings, GeoJournal, Vol. 46;
  • Müller, M. (2010): Doing discourse analysis in critical geopolitics, on-line text přístupný z www.alexandria.unisg.ch/…DL/59907.pdf, ověřeno k 10.11.2010;
  • Neumann, I., B. (2008): „Discourse Analysis.“ In: Klotz, A., Prakash, D. ed.: Qualitative methods in international relations: a pluralist guide. Basingstoke : Palgrave Macmillan, s. 61–77;
  • Ó Tuathail, G. (1994): „The Critical Readings/Writing of Geopolitics: Re-Reading/Writing Wittfogel, Bowman and Lacoste.“ Progress in Human Geography 18, 3 s. 313–332;
  • Ó Tuathail, G. (1998): „Postmodern geopolitics? The modern geopolitical imagination and beyond.“ In Dalby, S., Ó Tuathail, G.: Rethinking Geopolitics, London: Routledge, s. 16–38;
  • Ó Tuathail, G (2003): „Geopolitical Structures and Cultures: Towards Conceptual Clarity in the Study of Critical Geopolitics.“ In Tchantouridze, L. ed: Geopolitical Perspectives on World Politics, Winnipeg : Centre for Defence and Security Studies, s. 75–102;
  • Smith, S. (2001): „Sebepojetí jednoho oboru: Genealogie teorie mezinárodních vztahů.“ In Booth, K.; Smith, S.: Současné teorie mezinárodních vztahů, Brno: Barrister & Principal, s. 9–46.

Ondřej Ližička vystudoval obor Mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních studií MU v magisterském stupni. Peter Ondriaš studuje navazující magisterské studium Mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních studií MU.

Poznámky pod čarou

  1. Kissinger je především klasický realista. Více o rozlišení proudů v realistickém paradigmatu lze nalézt například v Lobbel, Ripsman, Taliaferro 2009: Neoclassical Realism, the State, and Foreign Policy.
  2. V českom preklade vyšlo pod názvom Velká Šachovnice: k čemu zavazuje Ameriku její globálníi převaha, Praha: Mladá Fronta, 1999.
  3. Pre spresnenie, počítali sme frekvenciu používania slova „power“, čo môže znamenať v našom ponímaní nielen moc, ale aj mocnosť.
blog comments powered by Disqus
Autor
Peter Ondriaš a Ondřej Ližička
Rubrika
Články
Témata
, , ,
Publikováno
2. 3. 2012