Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Analýza konfliktu v Jižním Súdánu

Článek se zabývá dlouhodobým konfliktem o suverenitu nad územím dnešního Jižního Súdánu, rozebírá jeho kořeny, průběh, jednotlivé milníky, aktéry a v neposlední řadě transformace, které proměňovaly jeho charakter. Těmi bylo zejména postupné nabytí nezávislosti, rostoucí význam ropy, posunující se těžiště mezi vnitřním a mezistátním konfliktem a měnící se role etnických a náboženských identit.

Úvod

Oblast dnešního Jižního Súdánu je sužována ozbrojeným konfliktem již několik desítek let. Boje zde probíhají prakticky bez přerušení přinejmenším od poloviny 20. století (přičemž jeho příčiny ale sahají ještě dále do historie) a mění se spíše jen jejich intenzita, aktéři a aktuální předměty sporu. Teprve nedávno se tento v zásadě vnitrostátní konflikt o suverenitu nad územím (Súdánská občanská válka) proměnil v konflikt mezinárodní, a to když se Jižní Súdán osamostatnil v roce 2011 a vypukly boje o sporná území podél nové hranice. I přes některé relativně zásadní transformace1 je ale stále možné vidět kontinuitu tohoto konfliktu přesně v místech, kde řeka Nil opouští zelenou, zalesněnou Afriku a vlévá se do Saharské pouště.

Článek se tak zabývá hlavně mezinárodní a teritoriální fází konfliktu, která je charakterizovaná střetem severu proti jihu a vrcholu dosáhla kolem roku 2012. Prvopočátky tohoto konfliktu jsou ale opravdu hluboko v historii a lze jen velice obtížně dohledávat prvotní eskalace, příslovečné „první výstřely“ a dávné politické manévry. Situace je dále komplikována odlehlostí a nepřístupností celé konfliktní oblasti. Nejsou sem totiž běžně vpouštěni novináři ani žádní nezávislí pozorovatelé (o turistech ani nemluvě), a tak je konflikt značně skoupý na přesné a ověřitelné informace. Obě strany se kontinuálně verbálně osočují z agrese, aniž by existovala reálná možnost jejich tvrzení nezávisle potvrdit. Situace je navíc dále zamlžována rozsáhlým nasazováním místních milic a guerillových skupin v roli proxy pro jednu či druhou stranu a v poslední fázi i novou občanskou válkou přímo v Jižním Súdánu. Všechny místní skupiny jsou navíc i identicky vyzbrojené a vybavené (a často i oblečené), což opět snižuje možnost následného přiřčení zodpovědnosti za nějakou činnost jedné ze stran.2

I přes tyto překážky se text snaží analyzovat hlavně vývoj konfliktu, jeho aktéry, dynamiku, charakteristiky a především to, o co a proč se vůbec bojuje, tj. neslučitelnosti. Jako výzkumný přístup byl zvolen analytický rámec konfliktu Švédské agentury pro kooperaci mezinárodního rozvoje (SIDA), který vznikl ve spolupráci s Oddělením pro výzkum míru a konfliktu univerzity v Uppsale (viz Ekstedt–Holmberg 2006).

1 Pozadí konfliktu

1.1 První občanská válka

Jak to již v konfliktech na území Afriky často bývá, i v Súdánu lze kořeny konfliktu hledat už v koloniálním období. Podle některých autorů je zapotřebí zajít dokonce ještě dále do historie – konkrétně do první poloviny 19. století, kdy si oblast dnešního Súdánu podrobil Egypt. Řada autorů nachází právě zde ty původní kořeny nerovnosti mezi severem a jihem (srov. Fahmi 2012, Johnson 2003, Kabbede 1997). V té době šlo zejména o obchod s otroky, které arabští obchodníci exportovali z jihu země dále na sever a mimo území Súdánu. Vytvořila se tak jistá percepce trvalého ohrožení, která nepominula ani poté, co bylo otrokářství postaveno mimo zákon.

Během koloniální fáze byl Brity Jižní Súdán spravován odděleně od Severního, a dokonce i během poválečného plánování post-koloniální budoucnosti Súdánu byla zvažována alternativa, že by jih byl přičleněn k ostatním subsaharským „černým“ koloniím, např. k Ugandě, neboť se zdálo, že měl více společného s nimi, než s postupně arabizovaným severem. Tato varianta nakonec neprošla a byla dána přednost jednotnému Súdánu. Následná jednání o dekolonizaci a osamostatnění Súdánu pak byla vedena téměř výhradně s elitami a nově vytvořenými politickými stranami ze severu a z okolí hlavního města Chartúmu. Jihosúdánci se na nich prakticky nepodíleli (Kabbede 1997). Celý proces byl navíc akcelerován dvěma dalšími vnějšími a spolu souvisejícími faktory. Prvním byla všeobecná neschopnost a i neochota Britského impéria (prakticky zkrachovalého a zruinovaného druhou světovou válkou) za stále vyšších nákladů potlačovat koloniemi se rozmáhající nacionalismus. Zároveň v roce 1952 došlo k puči v Egyptě, kde byl svržen král Farúk, který si de iure stále nárokoval Súdán (fakticky ale měla vše v rukou Britská koloniální správa). Po puči se nová egyptská vláda formálně zřekla všech nároků. Za těchto podmínek bylo britskou prioritou se hlavně dostat rychle pryč z této neperspektivní oblasti (Johnson 2003).

V roce 1955 došlo k povstání v Jižním Súdánu, které se typicky považuje za počátek občanské války. Hlavním důvodem tehdy byla obava z naprosté dominance severu nad jihem. Již v padesátých letech docházelo k umisťování seveřanů na klíčové administrativní pozice, do škol i mezi důstojnictvo. Rovněž byly podporovány konverze k islámu. To vše ve spojení s často nevybíravou politikou při snaze dopadnout ozbrojené rebely (např. vypalování nekooperujících vesnic) vedlo k budování nepřátelského sentimentu a odhodlání k eskalaci (ibid, Fahmi 2012).

Po dlouhých bojích nízké intenzity byla tato první fáze konfliktu severu a jihu ukončena v roce 1972 po jednáních v Addis Abebě.3 Značně k tomu přispěl Joseph Lagu, kterému se podařilo sjednotit do té doby roztříštěné jihosúdánské rebely pod hlavičku SSLM (Southern Sudan Liberation Movement). V kombinaci s dodávkami zásob a výzbroje ze spřátelených zemí, zejména z Izraele, který měl zájem na oslabení Súdánu, a státy Etiopie a Uganda, které s Jihosúdánci sympatizovaly, byla značně posílena vyjednávací pozice jihu, který nakonec získal jistou míru autonomie (Johnson 2003, Kabbede 1997).

1.2 Druhá občanská válka

Křehký mír se definitivně zhroutil v roce 1983 a započala tak tzv. druhá súdánská občanská válka. Hlavními důvody bylo soupeření o nově nalezená ložiska ropy a také vzájemná nespokojenost se současným stavem. Řada „jižanů“ se domnívala, že vnitřní částečná autonomie rozhodně nestačí a je nutné získat úplnou nezávislost. Obdobně na severu byly s dohodou nespokojeny stále sílící frakce radikálních islamistů, podle kterých tato autonomie stála v cestě vybudování řádného islámského státu, včetně plné implementace práva šaría (Kabbede 1997: 7–13). V reakci na anulaci předchozích dohod se zformovala SPLA (Sudan People's Liberation Army), která stála a vlastně stále stojí v čele boje za jihosúdánskou nezávislost (FAS 2000). Druhé kolo bojů bylo krvavější než první a mělo mít na svědomí až dva miliony civilních obětí (Fahmi 2012). Tato fáze konfliktu byla také charakteristická značnou roztříštěností obou stran. V Chartúmu proběhlo několik pučů, které do čela nakonec vynesly Omara al-Bašíra, zatímco na jihu byla SPLA oslabena vnitřními boji mezi jejími jednotlivými frakcemi (viz Johnson 2003: 65–66 a 91–110, Hackett 2010).

Boje měly opět guerillový charakter s častými přelivy přes hranice (např. do Etiopie, kde navíc v letech 1998–2000 probíhala válka s Eritreou). Obě strany také znovu využívaly zahraniční podpory. Centrální súdánská vláda navíc nakupovala zbraně i z USA (v 90. letech pak spíše z Číny)4 a těšila se podpoře mnoha arabských/islám­ských zemí, např. Libye. SPLA pak silně spolupracovala zejména s ugandskou armádou (ST 2012a, Kato 2009). Celý region se tak stal komplikovanou a proměnlivou spletí zástupných válek a vnitrostátního násilí, neboť jih Súdánu nebyl a není jedinou konfliktní zónou v oblasti – známé jsou konflikty v Dárfúru a v tehdejším Zairu.

Kolem roku 2000 začal sílit tlak okolních zemí sdružených v IGAD (Intergovernmental Authority on Development) a EARO (East African Regional Organisation). Do situace se také vložila vláda USA, která na fundamentalistický Súdán začala nahlížet jako na stát podporující terorismus. Tato změna politiky USA nastala již během Clintonovy administrativy a byla ještě posilněna Bushem v rámci jeho globálního boje proti teroru (Fahmi 2012, Lodi 1998, Hackett 2010). Vyvrcholením pak bylo vyjednání a podpis Comprehensive Peace Agreement (CPA)5 v Nairobi v roce 2005. Smlouva CPA tak položila základy nejen pro budoucí samostatný Jižní Súdán, ale i pro následné mezistátní boje o sporná území.

1.3 Průběh platnosti CPA

Kromě samozřejmého příměří a klidu zbraní bylo nejvýznamnějším výstupem CPA dohodnuté šestileté období, během kterého měla SPLA autonomně spravovat oblast Jižního Súdánu. Poté mělo následovat referendum, které by rozhodlo, zda jih zůstane součástí jednotného Súdánu, nebo zda se zcela osamostatní. Referendum také mělo proběhnout ve sporné oblasti Abyei s bohatými zásobami ropy, kde nebylo zcela jednoznačné, ke kterému státnímu celku by v případě secese jižní části Súdánu měla náležet.

CPA rovněž obsahovala dohodu o tom, že budou ukončeny všechny prvky zástupné války. Súdánská centrální vláda Omara al-Bašíra tak měla přestat podporovat své proxies (mimo jiné i notoricky známou Lord's Resistance Army – LRA) a SPLA se měla zříci podpory ze strany Ugandy. CPA tímto měla významný dopad i na průběh paralelního konfliktu s LRA, která takto byla oficiálně odstřižena od hlavního sponzora, a napomohla zahájení separátního vyjednávání mezi vládou Ugandy a veliteli LRA, přičemž prozatímní jihosúdánská vláda hrála roli hostitele a mediátora (hlavně viceprezident Riek Machar). Tato nakonec neúspěšná jednání se vedla v letech 2006–2008 v Jubě, v hlavním městě Jižního Súdánu (Schomerus–Ogwaro 2010).

I přes neutuchající občasné přestřelky a nedořešený statut některých oblastí se tento křehký šestiletý mír podařilo udržet (alespoň na papíře) a v lednu 2011 proběhlo referendum, při kterém bylo 99% odevzdaných platných hlasů ve prospěch samostatnosti. Referenda ve sporných oblastech ovšem neproběhla z důvodu pokračujících bojů a vzájemných neshod. I přesto Jižní Súdán 9. července 2011 vyhlásil nezávislost a Súdán (tedy ten původní, „severní“, al-Bašírův) jej uznal. I přesto, že tyto dva suverénní státy nyní dělila mezinárodní hranice (propustná a kritizovaná), jejich problémy a vzájemné střety rozhodně neskončily (Fick 2011).

1.4 Situace po vyhlášení nezávislosti

Kromě pokračujících bojů v Dárfúru, se v roce 2012 opět rozhořely i boje podél této nové, výše zmíněné, hranice. Nejaktivněji se bojovalo právě v oněch sporných oblastech, které si nárokovaly a stále nárokují obě strany konfliktu. Jde tedy hlavně o Abyei, přilehlý Heglig (Johnson 2012) a jih Kordofánu. Situaci dále komplikuje velké množství nestátních aktérů a izolovanost celé oblasti. K těmto původně severo-jižním střetů se připojila i skupina Justice and Equality Movement (JEM) obvykle působící spíše v Dárfúru.

Po roce pokračujících bojů se podařilo přimět oba prezidenty (al-Bašíra a jihosúdánského prezidenta Kiira) k obnovení vyjednávání, které vedl bývalý jihoafrický prezident Thabo Mbeki. Delegace se opět sešly v etiopské Addis Abebě, kde v září 2012 vyjednaly prozatímní dohodu,6 která ustanovila demilitarizované pásmo a podmínky exportu ropy. Tato dohoda ovšem ani zdaleka neřeší všechny otázky, a tak jsou obě strany nabádány v jednáních dále pokračovat (Verjee 2012a, 2012b).

Navíc i přes proběhnuvší vzájemnou ratifikaci těchto dohod se dosud nedaří naplňovat většinu ustavených bodů. Rada bezpečnosti OSN (2012, 2014) opakovaně konstatovala trvající boje mezi jednotkami SPLA (respektive tzv. SPLM-N) a súdánskou armádou (SAF). Rovněž dosud nebylo vyklizeno dohodnuté demilitarizova­né pásmo.

Uspokojivé vyřešení konfliktu oddaluje i tristní vnitřní situace Jižního Súdánu. Problematický je hlavně socio-ekonomický stav jihosúdánské společnosti, která trpí obrovskou nezaměstnaností, inflací, nedostatkem potravin i vody a všudypřítomnou korupcí. Navíc 98% národního rozpočtu tvoří příjmy z těžby ropy, přičemž jedinou možností exportu je společný ropovod vedoucí na sever skrze Súdán. Uvnitř Jižního Súdánu se také rozmáhají tribalistické konflikty (Wel 2012). Tato situace prozatím vyvrcholila na konci roku 2013, kdy prezident Salva Kiir obvinil viceprezidenta Rieka Machara z pokusu o puč. Riek Machar odpověděl obviněním prezidenta ze snahy uchvátit veškerou moc, čímž de facto započala občanská válka (Raghavan 2013). Situace je dále komplikována tím, že oba představitelé pochází z odlišných etnických skupin: Salva Kiir je z etnika Dinka, zatímco Machar z Nuer. Podle podobných linií se odštěpila i část SPLA. V lednu 2014 již sice byla podepsána dohoda o příměří,7 ale bylo by předčasné považovat ji za vyřešení konfliktu, neboť boje pokračují, byť na vnitrostátní úrovni a se silnější etnickou dimenzí. Tato občanská válka tak prakticky paralyzovala probíhající snahy o jednání o sporné hranici, přesunula těžiště pryč od konfliktu mezi severem a jihem a zaměřila pozornost na vnitřní etnické boje o moc v novém státním celku.

2 Aktéři

2.1 Primární aktéři

Tím nejvýznamnějším aktérem současného konfliktu je SPLA. Ta momentálně tvoří faktickou i oficiální armádu Jižního Súdánu. Původně se jednalo o hlavní povstaleckou skupinu, která během druhé súdánské občanské války vedla ozbrojený guerillový boj za samostatnost Jižního Súdánu proti centrální súdánské vládě v Chartúmu.

Politické křídlo SPLA nese jméno SPLM (Sudan People Liberation Movement) a od podepsání CPA roku 2005 spravuje území Jižního Súdánu. V čele této částí momentálně stojí prezident Salva Kiir Mayardit. Původní hlavou a „otcem“ SPLA i SPLM byl John Garang de Mabior, kterého Kiir nahradil po jeho smrti během havárie helikoptéry (The Economist 2005). V roce 2013 došlo v návaznosti na nové vnitřní spory k rozštěpení.

Druhým primárním aktérem je současná vláda Súdánské republiky (někdy zkracované jako GoS – Government of Sudan). V jejím čele stojí Omar al-Bašír se svojí konzervativní islamistickou stranou NCP (National Congress Party). Al-Bašír se stal faktickým diktátorem Súdánu po vojenském puči v roce 1989. Uvnitř strany navíc panují spory a al-Bašír údajně začíná mít problémy udržet se u moci,8 neboť ústupky vyvolávají značnou nevoli u „tvrdého jádra“ (Verhoeven 2012, Laessing 2012).

Při bojích proti SLPA mají hlavní roli Súdánské ozbrojené síly (Sudan Armed Froces – SAF). Oplývají i námořnictvem a letectvem, které bývá proti SPLA či jiným skupinám běžně nasazováno (Kron 2012).

2.2 Sekundární aktéři

Pokud jde o sekundární státní aktéry, zapojuje se jich v současnosti či nedávné minulosti celá řada. V prvé řadě je to již zmiňovaná Uganda, která se dlouhodobě angažuje na straně SPLA. Jde jak o minulou podporu SLPA ještě před CPA (viz Kato 2009), tak i o aktuálnější rétorickou podporu a prohlášení, že v případě vypuknutí plnohodnotné války by Uganda aktivně asistovala při operacích proti SAF (Biryabarema 2012).

Podobné postoje dlouhodobě zastávají i Keňa a Etiopie, které ale kromě jisté vojenské podpory nabízí Jižnímu Súdánu hlavně pomoc diplomatickou a ekonomickou. Ne nadarmo byla řada dohod uzavřena v etiopské Addis Abebě. Skrze Keňu také proudila většina vojenského vybavení směřujícího do Jižního Súdánu, což se ale Obamova administrativa s ohledem na dohodu CPA snažila zarazit (Wikileaks 2011). Vztahy mezi Keňou a Jižním Súdánem se také mírně ochladily po několika tamních úmrtích keňských občanů. Mediální zprávy o těchto incidentech a jejich významu se ale zdají být poněkud nadnesené (srov. Omondi 2012 a Kiarie 2012) a na praktickou politiku v případě eskalace konfliktu by zřejmě neměly velký vliv (Matsiko 2012).

V současnosti do konfliktu zasahují i dvě světové velmoci. V prvé řadě jde o USA. O Súdán se začala zajímat již Clintonova administrativa a vzhledem k pokračující krizi v Dárfúru a značnému islámskému radikalismu chartúmských elit se Súdán této pozornosti dosud nezprostil. Hlavními aktivitami USA je tak snaha o klid zbraní a stabilizaci regionu, k čemuž využívá zejména hrozeb ekonomických sankcí (např. viz Stearns 2012).

V Súdánu se intenzivně angažuje i Čína, a to zejména kvůli tamním bohatým zásobám ropy. Většina súdánského exportu také směřuje do Číny. Čína dříve podporovala al-Bašírův režim a dodávala SAF zbraně. Nyní po rozdělení je nucena předcházet si i Jižní Súdán (ICG 2012b) a zároveň v rámci své pragmatické politiky nepoškodit existující vztahy s Chartúmem. Čínská pozice coby hlavního odběratele a její zájem na stabilních dodávkách ropy z obou Súdánů takto pomáhá motivovat oba primární aktéry k dosažení alespoň částečné dohody (Shinn 2012, Dziadosz 2012, Ferrie 2012).

Do konfliktu zasahuje i Izrael, ale to především kvůli antagonizmu s al-Bašírovým fundamentalistickým režimem, který má podporovat Hamas a udržuje přátelské vztahy s Íránem. Snaha pomoci přímo SPLA zřejmě Izraele nemotivuje.9 V říj­nu měl také proběhnout další nálet na súdánskou továrnu na munici (Black 2012).

Jako posledního sekundárního státního aktéra lze uvést Egypt. Přestože momentálně není v konfliktu příliš aktivní kvůli nedávné revoluci, stále musí brát zřetel na ekonomické faktory. Kromě přímého obchodu a pohybu zboží je klíčové také to, že všechny tři země (Egypt, Súdán, Jižní Súdán) sdílejí povodí řeky Nil, která tvoří tepnu celé oblasti (Ahmed 2012).

V roli mediátorů a pozorovatelů se konfliktu účastní také nadnárodní organizace. Jde hlavně o Organizaci spojených národů (OSN) a Africkou unii (AU). Obě dvě tyto organizace se mimo jiné podílely i na posledních jednáních v Addis Abebě, jejich role je tedy veskrze mírotvorná. V oblasti navíc působí i mise UNMISS10 (United Nations Mission in the Republic of South Sudan) a UNISFA11 (United Nations Interim Security Force for Abyei), které v roce 2011 nahradily původní UNMIS (United Nations Mission in the Sudan).

Do konfliktu ale zasahuje hned několik nestátních aktérů, přičemž jde většinou o ozbrojené skupiny, které se zaměřují na guerillový boj. Momentálně hlavní silou bojující proti SAF podél nových sporných hranic je SPLM-N (Sudan People Liberation Movement – North). Jedná se o odštěpeneckou frakci od regulérní SPLA, která pokračuje v boji a není tak svazována nutností politických ústupků a kompromisů. Hranice je ovšem v praxi značně mlhavá a není zřejmé, kde končí SPLA a kde začíná SPLM-N. Aktivní je zejména v oblastech Jižního Kordofánu, podél Modrého Nilu a v pohoří Nuba (ST 2012b).

Vzhledem k sousedství s Dárfúrem se do bojů proti SAF v Kordofánu začala po boku SPLM-N zapojovat i hlavní dárfúrská povstalecká skupina Justice and Equality Movement (JEM). Ta je aktivní zejména v západní části, tedy v sousedství se svojí domovinou (ST 2012c).

No opačné straně lze zmínit skupiny, které spolupracují s SAF a v současnosti hrají nebo alespoň donedávna hrály roli proxy pro al-Bašírovu súdánskou vládu v Chartúmu. Jde hlavně o Lord's Resistance Army (LRA) a Janjaweed. Obě jsou aktivní rovněž spíše na západě – Janjaweed v Dárfúru (jedná se vlastně o protějšek JEM) a LRA podél hranic se Středoafrickou republikou (CAR) a s Demokratickou republikou Kongo (DRC). Přestože jejich aktivita přímo v jihosúdánském konfliktu je relativně nízká, zapojení JEM a Janjaweed značí další stírání hranic mezi jednotlivými súdánskými vnitrostátními konflikty (ST 2012d, OCHA 2012).

3 Neslučitelnosti

3.1 Náboženství, etnicita a území

Pravděpodobně první zásadní neslučitelností byl historický rozpor mezi arabským muslimským severem a křesťansko-animistickým jihem, který se skládal z velkého množství místních, tu více tu méně příbuzných, kmenů.12 Tyto rozdíly, které byly navíc zatíženy i otrokářskou minulostí, stály zřejmě u zrodu tohoto konfliktu, který byl charakterizován snahou jihu odtrhnout se od dominantního severu. Na stejných liniích lze nalézt i rozdíly ekonomické, neboť arabský sever byl dlouhodobě administrativním i obchodním centrem.

Z pohledu náboženství byla hlavním problémem nucená implementace práva šaría i v nemuslimských částech Súdánu. To křesťanské a animistické kmeny samozřejmě těžce snášely a zároveň chartúmské nacionalistické a islamistické elity nebyly ochotny připustit (alespoň z počátku) právní dvojkolejnost a autonomii jihu.

I po oficiálním rozdělení stále zůstává otázka sporných území (např. Abyei13 a Heglig, viz Johnson 2012), na které si kladou nárok obě strany zkoumaného konfliktu. Navíc momentálně dochází k bojům i v řadě oblastí přiřknutých severu (např. Kordofán), které se od Súdánu chtějí odtrnout, přestože původně se o nich nejednalo. Jedním z důvodů je výše zmiňovaná otázka islámského práva.

3.2 Ropa a ekonomika

Dalším významným zdrojem sváru jsou naleziště ropy ležící podél nových společných hranic. Jedním z hlavních sporů je, které oblasti komu připadnou a kdo z tamních nalezišť bude profitovat. Spor o ropu se z jistého úhlu pohledu kryje s již výše zmíněnými spory o území (Raghavan 2012).

Další neslučitelností spojenou s ropou je problematika její přepravy. I jednoznačně jihosúdánská ropa musí být přepravena produktovody a zpracována rafinériemi náležícími Súdánu, který tak těží ze svého pobřeží u Rudého moře. Otázka, kolik má jihosúdánská strana platit Chartúmu za přepravu surové ropy, je tedy dalším zdrojem konfliktu (EIA 2012). V tomto případě jde ale spíše o konflikt politického a ekonomického charakteru, nikoliv ozbrojeného, přestože od probíhajících bojů o území a ropné vrty oddělit rozhodně nelze. V této interakci mezi suroviny produkujícím jihem a zpracovatelským průmyslem na severu lze vidět i konfliktní rovinu centrum-periférie.

Stále významnějším sporem jsou tradiční sezónní pastviny a trasy, kudy je hnán dobytek a napajedla. Řada těchto oblastí totiž byla rozdělena novou hranicí, případně byly místní kočovné pastevecké populace odděleny či rovnou vyhnány. Tato neslučitelnost se také částečně kryje se spory o území. Tyto kmeny se pak v řadě případů staly buďto oběťmi ozbrojených útoků ze strany „vládních“ jednotek jednoho ze států, některé z mnoha místních guerill, milic nebo nepřátelských kmenů, či se rovnou chopily zbraní a zapojily se do bojů. Pohyblivé populace mohou navíc ovlivnit místní referenda a sčítání, která jsou pak využívána k vyjednávání o tom, komu která oblast bude náležet (Craze 2013).

3.3 Změny

V průběhu konfliktu lze pozorovat změny v nahlížení na to, co je hlavním zdrojem konfliktu. V prvních fázích po dekolonizaci šlo hlavně o konflikt v zásadě identitární (Fahmi 2012), kde byla na straně jihu patrná snaha odtrhnout se od severu, který ho z jeho pohledu utlačoval a vykořisťoval.

V druhé fázi zhruba od 70. let do podepsání CPA stále rostl význam náboženské otázky. Náboženské vyznání bylo v té době tím hlavním, co určovalo nepřátelské strany. I vnitřní motivace aktérů byla v tomto období náboženstvím značně ovlivněna, zejména v Chartúmu, kde byla patrná snaha o budování jednotného islámského státu. Jih pak vlastně stavěl na jednoznačném odporu vůči tomuto záměru.

Od konce 20. století také velmi významně narostl význam ropy coby hnacího motoru konfliktu mezi chudým jihem a bohatším severem. Ten žene hlavně současné střety podél hranice. Postupem času se tato surovinová a ekonomická dimenze stala dominantní a náboženství i etnicitu vytlačila na druhou kolej. Je ovšem zřejmé, že tyto faktory se navzájem doplňují, plynule přecházejí jeden v druhý a nelze je jednoznačně oddělit.

V posledním roce opět nabyl na významu etnický rozměr, ale v tomto případě se jedná spíše o vnitřní jihosúdánský konflikt a nikoliv mezistátní konflikt o území mezi severem a jihem.

4 Rozložení sil

Vzhledem k původní nestátnosti SPLA a jejímu teprve nedávnému přerodu z guerillové skupiny v regulérní armádu je z hlediska technického vybavení převaha jasně na straně SAF. Súdán v minulých dekádách značnou část svých zisků z těžby ropy investoval právě do svých ozbrojených sil (HRF 2008). To se projevuje například možností provádět letecké útoky, kterou jednotky SPLA ani SPLM-N rozhodně nemají. Tato převaha je ovšem omezována asymetričností konfliktu, takže SAF nemá příliš možností, kdy efektivně nasadit své obrněné síly. Navíc dlouhá léta občanských válek a prakticky kontinuálních bojů na značné části území si vybrala svoji daň jak na státním rozpočtu, tak i na stavu bojové techniky.

SPLA se oproti tomu snaží importovat nové vybavení, včetně helikoptér a tanků. Ty obvykle pocházejí ze zemí bývalého Východního bloku a jsou do Jižního Súdánu dopravovány skrze Keňu nebo Etiopii (např. tanky T-72 z Ukrajiny). Významným zdrojem vybavení (zejm. toho lehkého) jsou i vítězné střety s SAF, při kterých se daří ukořistit munici a lehké palné zbraně (LeBrun 2012). Obě strany i jejich proxy milice tak proti sobě bojují v zásadě stejnými zbraněmi – post-sovětskými a čínskými pěchotními zbraněmi (pušky typu AKM, minomety, kulomety RPK/PKM, protitankové RPG apod.), případně zbraněmi na kolových vozidlech (těžké kulomety a protiletecká děla).

Z hlediska nemateriálních zdrojů je na tom momentálně mnohem lépe Jižní Súdán, neboť al-Bašír si svojí radikální a nevybíravou politikou vytvořil mnoho nepřátel. SPLA tak mohla využívat podpory Keni, Etiopie, Ugandy a nepřímo i Izraele. SAF je naproti tomu nucena čelit zhoršující se domácí situaci a na tradiční partnery jako byli dříve Egypt či Libye se momentálně obrátit rozhodně nemůže. Jediným ochotným zahraničním partnerem tak zůstává Írán, který se Súdánem pojí společné nepřátelství vůči Izraeli. I přes probíhající občanskou válku je i mezinárodní společenství spíše nakloněno Jižnímu Súdánu a jejich boji za sebeurčení. Jako jediná silně zainteresovaná avšak neutrální či striktně pragmatická zůstává Čína, o které lze říci, že je jí jedno, kdo ropná ložiska ovládá – hlavní je, aby ropa proudila.

5 Dynamika

Již v první polovině roku 2011, tedy kolem referenda a následného vyhlášení nezávislosti, začal přeshraniční konflikt mezi severem a jihem opětovně eskalovat ze své více čí méně latentní fáze, která provázela křehký režim CPA v letech 2005–2010. Ozbrojený boje se i na jaře 2011 soustředily do sporné oblasti Abyei. První střety nastaly dokonce již v lednu, těsně před plánovaným jihosúdánským referendem. Ozbrojené skupiny proudily převážně ze severu a napadaly místní centra, policejní stanice, checkpointy a vesnice. Podezření padalo hlavně na SAF a jejich proxy, které se snažily oblast destabilizovat a zabránit pro ně nevýhodnému výsledku referenda. I přesto SPLA příliš nereagovala, neboť průběh celkového referenda o samostatnosti Jižního Súdánu byl prioritou. Spory se kromě ropy soustředily na práva a příslušnost (např. ohledně pastvin a vodních zdrojů) dvou hlavních místních kmenů – Missiriya a Ngok Dinka. Obzvláště milice kmene Missiriya prováděly časté ozbrojené nájezdy kolem Abyei, měly údajně působit jako proxy SAF a dokonce několikrát napadly i jednotky UNMIS. Tato fáze vyvrcholila koncem května 2011, kdy SAF zaútočila a obsadila město Abyei (Craze 2011).

Pro vývoj konfliktu od ukončení CPA je charakteristické střídání lokálních bojů obvykle guerillového charakteru, přepadů za účasti milic, vypalování vesnic, atp. s fázemi intenzivního, třetími stranami prosazovaného (AU, OSN), vyjednávání. Tato jednání jsou typicky provázena dočasnou deeskalací. Dohody ale buď zůstávají zcela neimplementovány, což je případ zejména odsunů jednotek a odzbrojování, a nebo jsou záhy jednou ze stran porušeny a dojde k opětovné eskalaci. Situace je komplikována hlavně velkou rolí místních milic a podobných proxy skupin, které nejsou zcela pod kontrolou hlavních bojujících stran (SAF a SPLA) a obvykle zahajují nové vlny násilí. K oficiálním útokům státních sil dochází až následně.

Podobná situace se opakovala i v roce 2012. Ta byla pro změnu zakončena útokem SPLA na ropná pole Heglig a bombardováním města Bentiu letadly SAF. Navíc obě strany prakticky kontinuálně volají po zásahu OSN, neboť druhá strana podle nich porušuje dohody, a vyhrožují další eskalací, případně definitivním ukončením exportu ropy. Takovéto případy prakticky neustále doprovázejí celý průběh konfliktu (viz AllAfrica 2014). V praxi je pak často jen velmi obtížné zjistit, kdo zaútočil na koho a kdy, případně který útok je odplatou, neboť jedinou nezávislou stranou a zdrojem informací v oblasti jsou nepočetné síly OSN, případně některé neziskové organizace (Marinkovic 2012).

Po dlouhých letech konfliktu jsou navíc obě strany natolik zakořeněny a polarizovány, že je velice nepravděpodobné, že by samy o sobě konflikt ukončily smírem a dohodou. Obě strany navíc subjektivně vnímají, že právě ony jsou nuceny dělat ústupky a projevovat dobrou vůli, načež protivník toho pouze využívá a dohody porušuje. Podle některých autorů dochází i k cílenému vyhrocování konfliktu na samou hranu toho, co okolnosti dovolí (tzv. brinkmanship), přičemž cílem je zvýšit tlak na protistranu a vnitřně ji rozvrátit. Tato riskantní taktika byla přisuzována al-Bašírovi i Kiirovi a může značit, že ani jeden z nich neočekával, že by bylo možné se za stávajících podmínek dohodnout (ICG 2012a, Soliman 2012, Rolandsen–Breidlid–Jumbert 2012).

Na budoucí průběh konfliktu může mít zcela zásadní dopad plánovaný alternativní ropovod. Ten je součástí ambiciózního projektu LAPSSET (Lamu Port and Lamu Southern Sudan-Ethiopia Transport Corridor), který má propojit Jižní Súdán s Keňou.14 LAP­SSET by Jižnímu Súdánu umožnil zcela obejít severní súdánský ropovod vedoucí do Port Sudan na pobřeží Rudého moře a namísto toho exportovat skrze přátelskou Keňu do přístavního města Lamu (Kasuku 2011). Jedním z původních návrhů byl i ropovod vedoucí přes Etiopii do přístavu Džibuti, ale LAPSSET nakonec získal navrch, neboť zcela obchází problematické pobřeží Somálska. Otevřením LAPSSETu v horizontu 2 až 5 let by se problematika okolo transportu ropy z Jižního Súdánu přes nepřátelský Súdán, což je podstatná část celého konfliktu, stala naráz zcela irelevantní. Nijak by to ale neřešilo otázku sporných území a jen čas by ukázal, zda by alternativní ropovod přispěl k ukončení konfliktu a nebo naopak způsobil urychlenou eskalaci jednou ze stran (Daly 2012a).

6 Vyjednávání

Jak již bylo uvedeno výše, v současné době (tedy po CPA, od roku 2011) lze identifikovat dva hlavní problémy, o kterých se vedou jednání. Prvním jsou sporná území, primárně oblasti okolo Abyei. Druhým je ropa, kterýžto problém lze ještě rozdělit na náležitost jednotlivých ropných polí a práv k jejich vytěžování (zde do jisté míry dochází k prolínaní s územními nároky) a na podmínky přepravy surové ropy z jihu na sever.

Rovněž již bylo zmíněno, že jednání probíhají prakticky neustále, ač jsou často přerušována novými boji podél hranice. Posledním významným milníkem jsou nedávné podepsané smlouvy z Addis Abeby ze září 2012. Zde se obě strany kromě jiného zavázaly respektovat současný status quo, dokud společná komise nerozhodne o společné hranici. Navíc mělo být ustanoveno demilitarizované hraniční pásmo, na kterém se strany dohodly již v roce 2011. Přestože od podpisu uplynulo již několik let, ani jedna strana tyto dohody nenaplňuje. Z hlediska bezpečnostních otázek se tak jedná spíše o dohodu deklaratorní, nepřináší nic nového a nestanovuje žádné limity (např. časové), sankce ani vynucovací prostředky. Smlouva spíše než o vyřešení sporných bodů usiluje o nastolení klidu zbraní a zastavení bojů, než bude nalezeno průchodné řešení (Verjee 2012a, 2012b).

Většího pokroku bylo dosaženo v otázce ekonomické. Obě země měly původně zcela odlišné představy o tom, kolik by si Chartúm měl účtovat za přepravu ropy. Jižní Súdán původně nabízel 1 USD za barel a Súdán požadoval přes 30 USD (EIA 2012). Během jednání se dospělo k předběžné ceně zhruba 10 USD za barel za předpokladu, že Jižní Súdán vyplatí navíc 3 miliardy USD jako kompenzaci za ušlé zisky z důvodu secese. K dohodě nepochybně přispělo to, že na ziscích z ropy jsou oba státy existenčně závislé a pokud ropa na trhy neproudí, oba státy krachují.

Bohužel i tato původně relativně nadějná dohoda je značně vratká. Prezident Kiir totiž ihned ohlásil odložení z důvodu, že Chartúm nerespektuje dohodnuté bezpečnostní smlouvy a jednotky SAF nevyklidily demilitarizované pásmo (Daly 2012b). V dalších letech pak byla produkce ohrožena boji s místními rebely.

Závěr

Jak zde bylo ukázáno, jedná se o vskutku vleklý, komplikovaný a navíc i proměnlivý konflikt. Bohužel nevelká úspěšnost všech pokusů o příměří za poslední roky rozhodně nesvádí k optimismu. Obě strany prakticky bojují o přežití a zároveň zastávají názor, že jejich protistrana stojí v cestě jakékoliv dohodě a šanci najít pro ně subjektivně spravedlivý mír. Obě strany tak hrají relativně agresivní hru těsně pod hranicí otevřené války, která alternuje s apely na mezinárodní komunitu o pomoc při budování míru. Zároveň musí čelit rozmáhajícím se vnitřním nepokojům, které pramení jak z politického boje, tak z ekonomické krize způsobené zamrzáním příjmů z těžby ropy, na kterých je závislé fungování obou zemí. Pokračující zbrojení a využívání lokálních milic coby proxy také rozhodně nepřispívá k uklidnění situace.

Na druhou stranu přestože skutečný mír je v nedohlednu, je relativně nepravděpodobné, že by konflikt mezi Súdánem a Jižním Súdánem eskaloval v plnohodnotnou otevřenou a mechanizovanou válku. Ani jedna ze stran si to zřejmě nemůže dovolit, neboť obě se potýkají se silnými vnitřními politickými i ekonomickými problémy. To platí zejména v případě Jižního Súdánu, nicméně i chartúmský režim, který ztratil jednostrannou podporu Číny, byl oslaben. Spíše doufají ve vnitřní kolaps nepřátelského režimu (k čemuž vlastně už došlo) a následnou možnost unilaterálně zabrat sporná území bez jakéhokoliv reálného odporu. Zde analyzovaná mezinárodní či mezistátní dimenze tohoto konfliktu je navíc zastíněna současnou občanskou válku v Jižním Súdánu, která brzdí snahy o usmíření obou režimů a značně komplikuje vymáhání i kontrolu dodržování již existujících dohod.

Do budoucna bude velmi významným hráčem Čína, která od vyhlášení nezávislosti navazuje kontakty s Jižním Súdánem. V současnosti ovšem hraje na obě strany a spíše vyčkává, než aby se jednoznačně stavěla za jednu ze znesvářených stran.15 Pokud by se Čína v budoucnu jednoznačně přiklonila k jedné ze stran, mohlo by to být pro konflikt rozhodující, ovšem v současnosti rozhodně nelze nic takového predikovat. Jedinou jistotou je, že Čína bude sledovat vlastní zájmy týkající se především ropy.

Další divokou kartou je plánovaný koridor LAPSSET, který by nabízel alternativní ropovod pro jihosúdánský export. Jak rychle či zda vůbec bude zbudován a za jakých podmínek by export probíhal, není dnes známo. Jeho úspěch by každopádně odstranil hlavní závislost Jižního Súdánu na (severním) Súdánu a tím i jednu z neslučitelností.

Poznámky

  1. Hlavní transformací byl přesun těžiště konfliktu z etnicity a náboženství směrem k surovinám. Druhá (spíše kontinuální) zásadní změna se týká aktérů a třetích stran, které do konfliktu zasahují. V poslední době hlavně poklesla role okolních arabských zemí a naopak se stále více angažuje Čína.
  2. Jedinou výjimkou jsou letecké údery, které v oblasti prováděla pouze súdánská SAF. Skutečně jen velmi výjimečně došlo k leteckým úderům proti Súdánu, a to ze strany izraelské IDF.
  3. Text dohody v anglickém jazyce je dostupný např. na: http://www.goss-online.org/…greement.pdf
  4. Přehled známých dodávek vojenského vybavení do Súdánu lze nalézt ve zbrojních registrech Stockholm International PeaceResearch Institute (SIPRI): http://armstrade.sipri.org/…register.php
  5. Plné anglické znění tohoto dokumentu je k dispozici např. na: http://unmis.unmissions.org/…l/cpa-en.pdf
  6. Plný text k dispozici na adrese: http://sites.tufts.edu/…-agreements/
  7. Plný text k dispozici na adrese:

    http://aidleap.files.wordpress.com/…h_signed.pdf

  8. O tom svědčí i pokus o státní převrat v Chartúmu (viz Pflanz 2012).
  9. Izrael navíc údajně nabádá Etiopii, aby asistovala SPLM-N a zásobovala je při jejich střetech s SAF. Jedná se ovšem o zcela neověřenou informaci, viz: http://www.durame.com/…ordofan.html
  10. Rezoluce: http://www.un.org/…view_doc.asp?…(2011)
  11. Rezoluce: http://www.un.org/…view_doc.asp?…(2011)
  12. Názorná mapa: http://gulf2000.columbia.edu/…igion_lg.jpg
  13. Na podzim 2013 došlo dokonce i k neoficiálnímu referendu místního kmene Ngok Dinka, které skončilo ve prospěch připojení se k Jižnímu Súdánu, nicméně jeho oficiální platnost je značně sporná (Aljazeera 2013).
  14. Nejedná se pouze a produktovod. Součástí projektu je i dálniční síť, železniční přípojky, rafinérie, letiště a turistické resorty. Při úplné realizaci by tak došlo ke zcela nebývalému propojeni Jižního Súdánu, Etiopie, Keni a Ugandy. Keňa, která je hlavním iniciátorem, by byla centrem a hlavním uzlem celé této infrastruktur­ní sítě.
    1. Což je rozdíl oproti dřívějším fázím konfliktu kolem přelomu století, kdy Čína zcela jednoznačně podporovala chartúmský režim.

Zdroje

blog comments powered by Disqus
Autor
Jakub Drmola
Rubrika
Články
Témata
, , ,
Publikováno
25. 3. 2014