Vztahy Arménie a NATO v kontextu rozšíření aliance
Tomáš Šmíd - 16. Březen 2004, rubrika Články
Témata: bezpečnostní politika, Evropa/Rusko, NATO
Problém rozšíření NATO je svým způsobem nový problém. Je to důsledek změn ve světové politice po rozpadu bipolárního modelu mezinárodně politického uspořádání a z něho vyvěrajícího geopolitického uspořádání. Souvisí tedy úzce s kolapsem a rozpadem SSSR, celého socialistického bloku a jeho mocenské opory Varšavské smlouvy. Po těchto radikálních změnách, které představovaly konec éry studené války, zůstaly jedinou světovou supervelmocí USA a jedinou vojenskou politickou organizací NATO, kde mají USA nepochybně rozhodující vliv. Od té doby dosud neexistuje žádná reálná síla schopná vážně ohrozit tuto dominanci a vůdčí roli. S tím souvisí také vznik idey rozšíření NATO a jeho expanze na Východ, což se začíná projevovat konkrétními kroky realizace této idey. Situace k uskutečnění takovýchto poměrně revolučních změn se jevila být z politického, mezinárodního a i psychologického ohledu poměrně příznivou pro provádění nové politiky NATO.
Za prvé, Rusko, po rozpadu SSSR, bylo značně oslabené a neschopné zabránit rozšíření NATO na jeho západní hranice, byť protestovalo velmi intenzivně. Nebylo prostě příliš vážnou překážkou tomuto procesu.
Za druhé, a to je velmi důležité, země Stření a Východní Evropy, stejně jako některé exsovětské republiky, především pobaltské státy, byly tehdy řekněme až velmi chtivé členství v NATO. Viděly v Rusku stále největší hrozbu pro jejich nezávislost a bezpečnost a snažily se členstvím v NATO zajistit si spolehlivější bezpečnost.
Zde je také nezbytné vzít v potaz ještě dva faktory. Prvním míním změny v NATO samotné a její adaptace na nové světové geopolitické podmínky. Vedení NATO učinilo několik velmi důležitých rozhodnutích, následkem kterých, i když si stále zachovávalo jeho vojensko politické struktury a cíle, přijalo nové funkce a úkoly – zajišťovat bezpečnost na základě dialogu, spolupráce a podpoře kolektivní obrany. To byla velmi zásadní inovace ve strategii NATO. Tyto změny učinily NATO více atraktivním pro nečlenské země a jejich obyvatele a napomohly k likvidaci určitých negativních předsudků vůči NATO. Druhý faktor souvisí s novým postojem Ruska k NATO a problém vztahů Ruska a NATO. Rusko začalo přece jen postupně, byť velmi pomalu a obezřetně, zlepšovat své vztahy s NATO a spolupracovat s ním ve stále více oblastech. NATO se tak mohlo rozšířit směrem na východ, což učinilo nejprve v roce 1999 o ČR, Maďarsko a Polsko a nyní v dubnu by se mělo stát novými členy 7 států – Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko,Slovensko a Slovinsko. Dalšími potenciálními členy uváděnými v této souvislosti se jeví být Albánie, Chorvatsko a Makedonie.
Členství v NATO jako svůj dlouhodobý zahraničněpolitický cíl deklarovaly i další státy z odlišných regionů. Mezi nimi jsou i dvě země z oblasti Jižního Kavkazu – Gruzie a Ázerbajdžán. Gruzie tak činí velmi hlasitě, zatímco Ázerbajdžán spíše obezřetně bez silných prohlášení. Pozice třetí země regionu, kterou se chci nyní nejvíce zabývat v souvislosti s rozšiřováním NATO, Arménie, je poměrně odlišná od dvou zbývajících.
Do roku 2000 byly vztahy Arménie a NATO velmi pasivní a kooperace měla značně nízkou úroveň, což mělo jak vnitřní tak zahraničně politické důvody. Mezi vnitřními důvody je třeba zdůraznit fakt, že většina arménských obyvatel i jinak rozdílných politických sil dlouho NATO nedůvěřovala, což částečně platí dodnes, jelikož ji identifikuje se členstvím Turecka v ní. Historické důvody nedůvěry k Turecku jsou dostatečně známy, přičemž jsou umocněny faktem, že Turecko dodnes nepřevzalo odpovědnost za genocidu provedenou na arménském národě během první světové války a naopak to vytrvale popírá argumenty, které často hraničí se státním rasismem nacistického ražení.
Turecko také spolu s Ázerbájdžánem uvalilo od roku 1993 na Arménii ekonomickou a komunikační blokádu, což bylo vyvoláno konfliktem o Náhorní Karabach mezi Arménií a Ázerbájdžánem, ve kterém z vojenského hlediska zvítězila Arménie. Mezi oběma zeměmi neexistují žádné diplomatické styky, jsou uzavřeny hranice a čas od času dochází k verbálním hrozbám z turecké strany, která tak činí z pozice patrona etnicky spřízněných Ázerbájdžánců, s požadavky k vyřešení konfliktu podle ázerbájdžánských požadavků.Vzhledem k členství v NATO, strategické pozici a důležitosti Turecka pro ni a jeho vlastní politice vůči Arménii je v Arménii nahlíženo na NATO řekněme tureckým prizmatem. To přirozeně vzbuzuje negativní postoje a náhledy na NATO v Arménii. Ve vlivné arménské diaspoře, krom té v Rusku, je situace jiná.
Arménská vláda nemohla ignorovat tato fakta a souvislosti, které se staly po určitý čas rozhodující překážkou rozvoje vztahů NATO a Arménie. To byl hlavní vnitřněpolitický důvod. Hlavním zahraničněpolitickým důvodem pak míním ruský postoj k NATO a charakter arménsko ruských vztahů, které lze nazvat více než úzkými. V Arménii jsou dislokována ruská vojska, která se podílí na ochraně hranic nejen s Tureckem, ale i s Ázerbájdžánem, což je jedním z argumentů obviňujících Rusko s nadržování Jerevanu. Ruské firmy de facto ovládají veškerou arménskou energetiku a řadu dalších strategických firem. V mnoha ohledech lze směle konstatovat, že Arménie se dostala během 90. let do pozice ruského protektorátu, což se nutně odráží i v zahraničně politickém směřování Arménie bez ohledu na preference vlivné arménské diaspory v USA a Západní Evropě.
Tehdy, v polovině 90.let, byly vztahy Ruska a NATO napjaté. Rusko odmítalo možnost expanze NATO na Východ, blízko k jeho hranicím velmi ostře a míra kooperace byla nízká. Tyto okolnosti nevyhnutelně ovlivňovaly arménský postoj k NATO. Arménie je vázána k Rusku také Smlouvou o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, která byla podepsána v roce 1997. Arménie je jedinou zemí se kterou Rusko uzavřelo podobně úzkou smlouvu. Arménie je také členem Společné obranné smlouvy spolu s Běloruskem, Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Ruskem a Tádžikistánem. Takže, arménský národně bezpečnostní systém je založen na strategickém partnerství s Ruskem a uzavřenou spoluprácí se zeměmi CDT, které mají k Arménii jisté závazky. Za těchto okolností nemůže Arménie ignorovat ruské postoje, pokud zároveň nechce riskovat zhoršení vztahů s ním. Ovšem nedávno se situace změnila, což je spojeno v první řadě se zlepšováním vztahů Ruska a NATO a obnovení přátelských styků. Tato spolupráce nyní zahrnuje prakticky veškeré hlavní oblasti. Rusko, které tak úzce spolupracuje s NATO, nemůže déle bránit nebo klást překážky spolupráci jiných zemí, včetně Arménie, a NATO.
Spolu s těmito změnami vnějších podmínek přišla i změna podmínek vnitřních a také politické atmosféry v Arménii ve prospěch spolupráce s NATO. Arménská společnost, mimo jiné i díky rozsáhlé vysvětlovací práci, začala lépe rozumět politice NATO a jejím cílům v době po ukončení studené války, přestala dávat rovnítko mezi politiku Turecka a politiku celé aliance a demonstrovala ochotu rozšířit spolupráci s NATO v různých oblastech, včetně vojenské sféry. Po těchto změnách přijala Arménie oficiálně novou politiku, nazvanou doplňková politika. Páteří pro ni je rozvíjení vztahů se zahraničními zeměmi na principu jakési vícekolejnosti. Arménie tak, ač udržuje strategické vztahy s Ruskem a zeměmi CDT, začala rozvíjet a prohlubovat spolupráci na politickém, vojenském a i jiném poli s NATO, EU a USA:
V dnešní době lze již říci, že hlavními komponenty národní bezpečnosti Arménie jsou vojensko strategická spolupráce s Ruskem, participace v CDT a účast na programu Partnerství pro mír v rámci NATO. Kolej USA–NATO–EU doplňuje kolej Rusko–CDT a zajištění arménské národní bezpečnosti má díky tomu novou, vzrůstající a spolehlivou úroveň. Díky výše zmíněnému se otevřela nová strana vztahů Arménie a NATO. Arménie participuje aktivně na programu Partnerství pro mír, v jehož rámci se účastní jednotky arménské armády některých vojenských manévrů a programů. V rámci jednoho z nich, jazykového kurzu v Budapešti, ovšem došlo nedávno k tragické události, která poukazuje na fakt, že zdaleka ne všechny rány jsou zhojeny. Ázerbájdžánský účastník kursu zde napadl a brutálně zavraždil na hotelovém pokoji arménského důstojníka a jiného těžce zranil. Arménský ministr obrany Serž Sarkisjan, mimochodem jeden z hlavních exponentů války o Náhorní Karabach, klade na tuto vojenskou spolupráci neobyčejný důraz, přičemž se dostal do sporu některými činiteli, kteří považují společné manévry, naposledy v červenci 2003, za zradu Ruska. Nazval je krátkozrakými lidmi, kteří nejsou schopni reflektovat arménské národní zájmy. V dohledné době převezme Arménie také účast na dalším důležitém programu NATO – Prognózy a analýzy. Navíc existují úspěšné snahy o ustavení založení a formalizaci rychle se rozvíjejících vztahů mezi Arménií a USA. V srpnu 2002 americký senát již potvrdil nový program vojenské spolupráce mezi oběma zeměmi a vyčlenil pro tento účel 4 miliony USD.
Vedení NATO oceňuje pozitivně evropský směr v arménské zahraniční politice, a projevuje vůli a ochotu podporovat arménské úsilí o spolupráci s ní na všech úrovních. Setkávání delegací obou účastníků vztahu je stále častější a rozhovory konkrétnější a upřímnější. Vedení NATO považuje zúžení vztahů za oboustranně prospěšnou věc. Navíc během jedné z diskusí jeden z odpovědných činitelů NATO prohlásil, že Arménie, která má smlouvu o vzájemné pomoci s Ruskem a přitom rozvíjí vztahy s NATO, může být spojnicí mezi NATO a Ruskem, podporovat další zlepšování vztahů mezi nimi, v čemž může hrát základní roli, jelikož ani Ázerbajdžán ani Gruzie nemohou takovou politiku provádět, přičemž důvodem je charakter jejich vztahů s Ruskem. Arménie je má zdaleka nejlepší.Zde je pak nutné podtrhnout, že agenda arménské zahraniční politiky nestojí na otázce členství Arménie v NATO. Arménie zastává politiku rozšiřování spolupráce s NATO v různých oblastech. A je nutné vzít v potaz, že pro Arménii neexistuje problém rozšíření NATO na Východ od roku 1952, kdy se po vstupu Turecka ocitlo na hranicích tehdy Arménské SSR.
Otázkou zůstává také, zda je rozšiřování NATO nedokončenou záležitostí.Tato otázka je velmi nesnadná a je tudíž obtížné na ni najít přesvědčivou odpověď. NATO má samozřejmě stále rezervy pro další případné rozšíření v tom smyslu, že mnoho zemí stojí o členství v NATO, což ladí se současnou politikou a přáním aliance. Otázkou zůstává, zda je pro NATO klíčové a nezbytné ustavičné až hyperbolické rozšiřování nebo ne. Existují obavy, že tento proces přivede NATO k sebelikvidaci. Integrace řady zemí s odlišným vývojem a jeho úrovní, jinými etnickými, náboženskými a kulturními tradicemi, odlišnými a často protichůdnými národními zájmy (Řecko – Turecko, poté případně Albánie – Makedonie, Maďarsko – Slovensko, hypoteticky Arménie – Ázerbájdžán, Arménie – Turecko aj., ale i USA – Francie apod.) atd. se sebou může přinést, a je to pravděpodobné, že tomu tak bude, řadu nových problémů z hlediska harmonizace jejich zájmů a akcí na základních principech NATO, stejně jako z hlediska dodržování disciplíny, která je nezbytná pro takovou politicko vojenskou organizaci.
Konglomerát takových zemí by nejspíše snížil efektivitu a operativnost aliance negativně působil na schopnost akce a organizaci zablokoval. Důsledkem by byla úpadek NATO nebo jeho proměna v neakceschopný klub, přičemž by došlo k znekvalitnění organizace, jelikož síla NATO nebyla a není v kvantitě, nýbrž ve kvalitě jejích členů. Proto byla aliance také vždy akceschopnější než třeba OSN. Ustavičné rozšiřování NATO a zapojování nových zemí do této organizace může být také míněno jako výzva OSN, pokus nahradit jej, což nemusí být zrovna správný směr vývoje, jelikož obě organizace vznikly z úplně jiných důvodů a na jiných základech. Může to s sebou přinést spíše než mír nové mezinárodní třenice. OSN nemůže být akceschopná z titulu svého zaměření, NATO by časem dopadlo stejně, takže případná náhrada by asi nebyla krokem kupředu. Navíc všichni členové NATO jsou i členy OSN, některé velmi vlivnými a přesto to efektivitě rozhodování nepřispívá. Ale to je již úvaha pro jiné téma.
Přesto lze konstatovat, že NATO stále existuje, expanduje, ale jedná se již o organizaci jiného typu, než byla před rokem 1990, a to z logiky vývoje. Navzdory výše zmíněným pochybnostem je třeba uznat, že rozšíření NATO je jednou z možností budoucí existence aliance. Zda správnou, ukáže čas.
Jinou z možností je spolupráce mezi členskými a nečlenskými zeměmi NATO na základě rozhodnutí přijatých vedením NATO v 90. letech, která s sebou přinášejí mnoho pozitivních změn v podobě programů NATO, strategie, taktiky a cílů. NATO může provádět jeho historické úkoly nejen za pomoci expanze, ale i prostřednictvím schopností spolupráce s jinými zeměmi k tomu ochotnými a připravenými a jejím prohlubováním. Arménie se kloní ústy svých představitelů k možnosti druhé.
Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy
S podporou International Institute of Political Science v Brně