Benevolentní hegemonie USA
Lukáš Hoder - 31. Leden 2006, rubrika Články
Témata: bezpečnostní politika, Evropa/Rusko, Severní Amerika
Jakým způsobem vnímáte současnou pozici Spojených států amerických v mezinárodních vztazích? Jako benevolentního hegemona, který primárně zajišťuje bezpečnost sobě a svým spojencům nebo jako světovou imperiální mocnost, která by měla být více omezena dalšími státy?
Vidíte výhody angažovanosti amerických vojenských sil, které v mnoha oblastech zajišťují mírový status quo nebo je vnímáte jako prostředek sobecké agrese a další důvod pro omezení moci Spojených států? Jaký je zájem USA a jeho spojenců? Více izolace nebo více internacionalismu? Podobné otázky vyvstaly nejen v mnohých diskusích amerických elit po skončení studené války, ale pokračují dodnes. Po teroristických útocích 11. září 2001 se k těmto otázkám přidaly další a neméně kontroverzní. Je v zájmu západních zemí unilaterální akce USA s podporou některých spojenců nebo pasivita s odkazem na neexistenci konsensu?
Leží zde poměrně mnoho otazníků a není jednoduché (a někdy ani účelné) spojovat mnoho témat dohromady, ale všechny výše zmíněné otázky je možné soustředit okolo jednoho základního tématu, tedy globálního mocenského uspořádání a role Spojených států v něm!
Americký systém
Jaká je současná mezinárodní pozice USA? Jedná se však spíše o to, do jaké míry je samotný mezinárodní řád formován mocí a vlivem této jediné supervelmoci. Například John Ikenberry hovoří otevřeně a zcela realisticky o „Americkém systému“ (Ikenberry 2001) a to nikoliv z hegemonistického pohledu. Tento americko-centrický řád byl vytvořen okolo bezpečnostních aliancí, otevřených trhů, multilaterálních institucí a dalších možností konzultací. Je to systém vybudovaný na společných zájmech a hodnotách mezi vyspělými průmyslovými zeměmi a svázán s kapitalismem a demokracií. (Ikenberry 2001: 5) Tento systém byl vytvořen po druhé světové válce, kdy se západoevropské země samy zmasakrovaly takovým způsobem, že po ukončení bojů nebyly schopny čelit rozpínavé komunistické ideologii a Sovětskému svazu. Spojené státy převzaly od bývalých koloniálních velmocí řadu závazků, výrazně pomohly s obnovou zničených států a nový systém ukotvili pomocí dvou principů. Prvním byl princip zadržování Sovětského svazu a rozpínavosti jeho komunistické ideologie. Druhým pak bylo vytvoření nových otevřených ekonomických vztahů mezi západními demokratickými státy poučených z důsledků protekcionismu předchozích dekád. (Ikenberry 2001: 5–6) V rámci tohoto pohledu je po konci studené války potřeba dále rozvíjet takto vybudované vazby a pro Spojené státy to platí samozřejmě také. I přes jejich výraznou hegemonní pozici v mezinárodním řádu, jsou stále státem, který „potřebuje mnoho věcí od mnoha států“ (Ikenberry 2001: 14).
Poměrně umírněné internacionalistické názory Johna Ikenberryho v jistém smyslu rezonují s neokonzervativní představou dalšího směřování americké zahraniční politiky. Neokonzervativci si nárokují větší vděčnost od svých evropských spojenců a vidí je často jako ty, kteří si během studené války budovaly své sociální státy, přičemž břemeno výdajů na obranu proti Sovětské hrozbě nechali na Spojených státech. Pro USA studená válka nebyla až tak studenou, když ztratila až 100 000 vojáků při zadržování SSSR v Korejské a Vietnamské válce (Kristol 1999: 33). Evropská „slabost“ je pak považována nejen za nespolehlivost, ale s ohledem na minulost jsou evropské státy posuzovány spíše jako „černí pasažéři“ v bezpečném autobuse, který sponzoruje americká vláda (viz. např. Kagan 2003: 74, Kristol 1999). Spojené státy pomocí garancí jaderného arzenálu dobrovolně spojily své vlastní přežití s bezpečností evropských spojenců (Kagan, Kristol 1996) a po ukončení studené války se rozhodly udržet vystavěný „americký systém“ nadále funkční a samozřejmě pod vlastním dohledem.
Ať se tedy jedná o poněkud umírněnější pohled, který doporučuje nadále rozvíjet širší a hlubší spoluprací (Ikenerry 2001) nebo stanovisko podporující udržení dominantní role USA a dalšího rozšiřování jeho dosahu (Kagan, Kristol 1996, Wolfowitz 1992, Muravchik 1996), je evidentní minimálně jedna výhoda tohoto globálního uspořádání, a to především pro slabé evropské státy. Mezinárodní společenství si totiž pod dominancí Spojených států užívá nejdelší období míru mezi světovými velmocemi (Ikenberry 2001: 5) a z tohoto pohledu je při kritice současného stavu důležité představit si možné alternativy!
Bez alternativ
Například podle Roberta Kagana by odchod Spojených států z globální scény znamenal větší ztrátu pro ostatní státy světa než pro samotné Američany (Kagan 1998). USA jsou zcela evidentně jakýmsi „četníkem“ světového uspořádání a garantem stability v mnoha nestabilních oblastech. Kagan tento fakt dokumentuje zdánlivě nedůležitým jevem, který však mnohé naznačuje – totiž okolnostmi „aféry Monica Lewinsky“. Velké světové deníky psaly o „celosvětové nejistotě“ v souvislosti s ochromením prezidenta Clintona tímto skandálem a zabývaly se nepředvídatelností důsledků možného oslabení americké akceschopnosti. Došlo k nejistotě, že upozadění „spravování“ světového pořádku z pohledu americké administrativy a její soustředění se na vnitropolitické problémy, bude mít zásadní důsledky pro stabilitu mnoha konfliktních oblastí.
Lze snad předpokládat, že na místo USA by mohla nastoupit jiná velmoc, která by byla altruistická, spravedlivá a lepší? Je to snad Francie, Rusko nebo Čína? Otázka možných alternativ je tedy zcela zásadní, neboť například Francie (ta především), Rusko a další neustále zpochybňují pozici USA v současném světě, přičemž nenabízí důvěryhodnější alternativu. Tento postoj Kagan nazývá „false multipolarity“. Jde o situaci, kdy ostatní (z realistického pohledu zcela přirozeně) důsledně zpochybňují vedoucí roli USA v oblasti bezpečnosti, ale zcela evidentně nemají dostatečnou sílu Spojené státy opravdu nahradit a vlastně ani účinně pomoci! (viz. např. Irák, Kosovo)
Jinou alternativou, než nahrazení jedné velmoci druhou, by mohl být skutečně multipolární svět, kde se světové mocnosti domluví na základním „chodu“ globálního řádu. Tedy alespoň v jakémsi nepravděpodobném ideálním případě. Multipolární uspořádání totiž (opět zcela přirozeně) vytváří mocenskou rivalitu, v podstatě souboj o to, která velmoc bude mít navrch. V situaci řekněme pěti demokratických velmocí, které by mírovými prostředky soutěžily o převahu… Ale to je opravdu příliš velká fantazie. Zcela reálně totiž existují demokratické Spojené státy, autokratické Rusko, slabá Evropa, nevypočitatelná komunistická Čína a další. Je pro Evropany opravdu účelné spojovat se s takovými státy, jakými je současné Rusko nebo Čína? Je pro nás prospěšné, aby si Francie tímto způsobem řešila svůj „mocenský komplex“ a připadala si stejně důležitá na globální úrovni jako kdysi v Africe?
Jistá forma multipolarity je však poměrně pravděpodobná, s ohledem na možné „mocenské přecenění sil“ z pohledu vyčerpatelnosti zdrojů Spojených států. Jak si však představit takový „koncert velmocí“ ve 21. století? Například podle Henry Kissingera USA nejsou vůbec připravené na podobné uspořádání světa (a co teprve Evropa), naopak podle historika Charlese Kupchana směřuje vývoj světa právě k multipolaritě mocností jako USA, Číny nebo Evropy. Podobné úvahy nejsou příliš vzdálené, a to především s ohledem na současnou politiku administrativy G. Bushe. Ve druhém volebním období se americká zahraniční politika orientuje na vytvoření „strategického partnerství“ mezi velmocemi, ať už pro boj proti terorismu nebo jen kvůli stabilitě globálního uspořádání.
Snad je ještě vhodné zmínit možnost globálního řádu, založeného na všeobecně závazném, jednotném a globálním mezinárodním právu, které by zajišťovala a garantovala celosvětová organizace. Nicméně se již mnohokrát ukázalo, že mezinárodní smlouvy porušují právě ty státy, kvůli nimž byly dojednány (Irák, Sýrie, Severní Korea) a také neexistuje reálná možnost, že by všechny státy předaly monopol silového vynucení smluv jedné globální organizaci. Jakési postupné budování takového uspořádání v podstatě probíhá, ale v mnoha ohledech je spíše kontraproduktivní. Současná OSN je z tohoto pohledu opravdu globální organizací, ale tou, která problémy diskutuje a konzultuje, nikoliv vynucuje dodržování práva. Liberální multilateralistické představy vidí v OSN právě možnost diskutovat světové problémy a konzultovat možná řešení, ale současné nereformované uspořádání této organizace přináší často spíše výhody státům, které právě principy mezinárodního práva (budovaného na základě západních zkušeností s demokracií) porušují nejvíce a nejbrutálněji.
False multipolarity
Mně osobně se pojem „false multipolarity“ zdá zcela namístě. Spojeným státům se často vytýká, že nehledí na názory ostatních, že chtějí vytvářet jakési „koalice ochotných“ a ke svým cílům využívat „multilateralismus a la carte“. Ano, tímhle způsobem došlo k válce v Iráku, kde Francie a Rusko bez jakýchkoliv zábran hájily své obchodní vazby na tyranský a totalitní režim. Oba státy blokovaly řešení tohoto problému a společně vyloučili i pouhou hrozbu silou režimu, který se odmítal podřídit závazkům, které si vzal sám na sebe. Francie ráda poukazuje na chyby americké zahraniční politiky, ale sama se již řadu let chová zcela nevybíravě ke svým spojencům i menším partnerům v Evropské unii a často vytváří vlastní „koalice ochotných“. Tuhle se spojí s Čínou a Ruskem (v případě Iráku), tuhle s Velkou Británií a Německem (v případě Íránu), tuhle s USA a dalšími evropskými zeměmi (v případě Sýrie). Francie si v Africe stále hraje na velmoc a neváhá použít své síly například ke zdecimování vojenského letectva chudé a „odmlouvající“ africké zemi. Moc a vliv Francie však v globálním měřítku nemá takovou rezonanci, jakou by si francouzští státníci představovali, a její zahraniční politika tak často spíše exhibuje, než by přispívala ke skutečnému řešení problémů.
Současný globální řád je v mnoha ohledech multipolární a multilaterální prosazování společných zájmů mnoha státy je jeho přirozenou součástí. Stále však platí, že síla a vliv Spojených států hrají zásadní roli při garantování bezpečnosti v mnoha částech světa (včetně Evropy!) a při prosazování zájmů i hodnot západních zemí.
Otázky uvedené na začátku článku nebyly pouze literárním prostředkem, ale především podnětem k diskusi mezi čtenáři Global Politics. Co si myslíte o současné zahraniční politice USA? Jak vnímáte roli, kterou Spojené státy hrají v současném globálním uspořádání? Odpovědi na podobné otázky ve formě článků, studií nebo komentářů můžete (samozřejmě v patřičné formě – viz Pokyny pro autory) posílat na e-mailovou adresu redakce@globalpolitics.cz. Předem děkuji za Vaše podnětné příspěvky.
Literatura
- Excerpts from 1992 draft „Defense Planning Guidance“ (Wolfowitz), online text.
- Ikenberry, G. J. (2001/02): American Grand Strategy in the Age of Terror, Survival, vol. 43., č. 4, winter, pp. 19–34.
- Kagan, R. (1998): The Benevolent Empire, Foreign Policy, Summer, no. 111, pp. 24–36.
- Kagan, R. (2003): Labyrint síly a ráj slabosti, Praha, Nakladatelství Lidové noviny.
- Kagan, R., Kristol, W. (1996): Toward a Neo–Reaganite Foreign Policy, online text.
- Kristol, I. (1999): Neoconservatism: The Autobiography of an Idea, Chicago, Elephant Paperbacks.
- Muravchik, J. (1996): The Imperative of American Leadership: A Challenge to Neo-Isolationism, online text.
Autor je studentem mezinárodních vztahů a práva na Masarykově
univerzitě a šéfredaktorem Global Politics.
Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy
S podporou International Institute of Political Science v Brně