Bosna a Hercegovina: etnonáboženská situace a fungování konsociačního modelu

Markéta Smrčková - 17. Listopad 2006, rubrika Články

Témata: Bosna a Hercegovina, Evropa, islám, Jugoslávie, nacionalismus

Předkládaný text se bude věnovat především situaci po rozpadu Jugoslávie, během války a v době poválečné. Kdybychom však chtěli plně pochopit rozdíly, které panují mezi jednotlivými etniky, a jejich vzájemnou nedůvěru, museli bychom zajít hluboko do minulosti, kde jsou kořeny vzájemných vztahů a intolerance. Tato práce bude mít tedy skromnější charakter a problematiku etnonáboženského soužití pojme z časové perspektivy 90. let dvacátého století a dodá rozbor konsociačního modelu uspořádání BaH.

Téma etnonáboženské situace v Bosně a Hercegovině je natolik komplikované a historicky determinované, že rozsah práce neobsáhne všechny detaily zmíněného problému.

Uvolňování Titova režimu způsobilo růst nacionalistických a separatistických snah, které vyústily v jeden z nejkrvavějších konfliktů od konce druhé světové války. Po válce nastaly obrovské demografické změny (celoplošné stěhování obyvatelstva), které způsobily další etnické nepokoje. Zvláštního statutu se dostalo některým oblastem (Sarajevo, Mostar, či oblast Distriktu Brčko).

Následná část bude věnována konsociačnímu modelu, jenž byl do Bosny a Hercegoviny zanesen Daytonskými dohodami poměrně nešikovně. Cílem této práce je také analyzovat vhodnost zavedeného konsociačního modelu do podmínek balkánské nestability a konkrétně země, jež je nedůvěrou mezi etniky téměř pohlcena.

Při hledání viníků bosenské války, kterými bezpochyby byli vůdcové Srbska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny a hlavy jejich armád, spíše však paramilitárních jednotek, vystoupí na povrch i důležitá role mezinárodního společenství, které také nese značnou vinu na konfliktu. Mezinárodní společenství se po válce snažilo uklidnit situaci nastolením vhodného ústavního a politického modelu, jenž bývá pro heterogenní společnosti příznačný. Avšak kompromis, kterého bylo v Daytonu dosaženo, nevyhovuje, zdá se, ani jedné straně. Jak ukázal čas, zvolený model by měl být reformován ve prospěch tamějších obyvatel. Závěrem této práce se proto pokusím o analýzu návrhů reforem, které mohou, ale nemusí vést ke stabilitě země.

Historický kontext etnonacionalismu

Bosenský státní útvar byl vytvářen dvěma etniky, srbským a chorvatským. Po příchodu osmanských Turků byla během čtyř století jejich nadvlády vytvořena privilegovaná skupina: bosenští muslimové. Ti konvertovali z katolictví a pravoslaví na islám. (Prtina 2005:31). Po dobu nadvlády Osmanů byla v konfesijní rovině respektována odlišnost různých náboženství. V politické rovině to byli bosenští muslimové, kteří byli zvýhodňováni.

Pod osmanskou nadvládou během 14.–18. století se islamizace země projevila prakticky ve všech oblastech a byla prováděna často násilnou formou. Z některých zemí byli později stoupenci islámu vyhnáni, ale v Bosně, Sandžaku a Kosovu si islám zachoval významné postavení. V této době se na území Bosny mísily prvky orientální, islámské civilizace s prvky byzantské ortodoxní kultury. (Šesták, Teichman, Havlíková 2001: 114) Náboženská příslušnost byla hlavním dělítkem společnosti na privilegované (muslimové) a neplnoprávné poddané. Cílem nebylo původní obyvatele asimilovat, proto si lidé povětšinou uchovali svoji řeč. Muslimové měli mnoho výhod v politickém životě, a naopak křesťanské obyvatelstvo bylo politicky bezprávné a silně zatížené velkými daněmi.

Konstituování národa zde neprobíhalo na základě společného jazyka, ale na základě náboženské diferenciace. Proto také vznikl stereotyp, že Chorvat musel být automaticky katolíkem a Srb pravoslavným křesťanem. (Prtina 2005: 31) Koncem 19. století začala sílit národní identita u všech tří náboženských skupin. Po roce 1905 se zde objevují i první počátky politických stran.¹ Významným mezníkem je rok 1918, kdy se BaH stává součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Dvacátá léta byla v celém království poměrně neklidná (časté střídání vlád, demonstrace a politické protesty) a léta třicátá byla ve znamení diktatur (nejprve pod taktovkou krále Alexandra, poté premiéra Milana Stojadinoviče.)

Po nástupu komunistického režimu byli muslimové uznáni za národnostní menšinu a ústavou z roku 1974 byli povýšeni na jeden z konstitutivních národů. V době rozdělení světa na Západ a Východ nebylo myslitelné, aby došlo k jakýmkoli politickým, kulturním či etnickým změnám. Krachem komunismu se tento zakonzervovaný systém narušil. (Zipfel 1998: 152)

Na cestě k samostatnému státu

Republikové volby 1990 v Jugoslávii byly počátkem rozkladných tendencí. Po 45leté době klidu se najednou začalo otevřeně hovořit (a především využívat útoků k propagaci) o křivdách za druhé světové války. Při postupném rozpadu federace se opětovně probouzely i regionální nacionalismy. Slovinci a Chorvaté se postavili proti pokusům o posílení centralismu a požadovali revizi přerozdělování státního rozpočtu. (Prtina, Stýskalíková 2005: 105) V Srbsku se nacionalistické struny chytil Slobodan Milošević, odstředivé tendence se objevily v Černé hoře, Kosovu a Vojvodině. Rychle se rozvíjelo i protirežimní hnutí ve Slovinsku, které však nebylo primárně založeno na nacionalistické linii. „Když v těchto volbách prohráli komunisté, nebylo to vítězství demokracie, ale především zvítězila myšlenka odtrhnutí se od Jugoslávské federace.“ (Zipfel 1998:150) Etnonacionalismus měl totiž na začátku mnohem snazší cestu k oslovení politiků a občanů, než zdůrazňování politického nacionalismu, který byl spojen s novým územím.²

V Chorvatsku se na přelomu let 1989 a 1990 nepodařilo stranickému vedení udržet situaci pod kontrolou a nacionalistické tendence ve všech vzrůstajících hnutích podporoval Franjo Tudjman. 25. června 1991 vyhlásilo Slovinsko a Chorvatsko nezávislost a o dva dny později zahájila Jugoslávská lidová armáda vojenskou akci, jež měla opět získat kontrolu nad slovinským územím.

Také do Bosny a Hercegoviny se přenesly nacionalistické tendence, které, přestože existovala Bosna jako svébytná jugoslávská jednotka, nebyly založeny na bosenskohercegovském povědomí. (Hladký 2005: 334) Ve volbách podpořili voliči výhradně nacionalisticky orientované seskupení a výsledek takřka odpovídal národnostnímu rozvrstvení Bosny. Zvítězila Strana demokratické akce – SDA získala 36 % hlasů (86 mandátů), za ní Srbská demokratická strana Bosny a Hercegoviny – SDS BaH s 30 % hlasů (72 mandátů) a jako třetí skončilo Chorvatské demokratické společenství Bosny a Hercegoviny – HDZ BaH s 18,4 % hlasů. (Prtina, Stýskalíková 2005: 107) Prezidentem se stal Alija Izetbegovič.

Bosna a Hercegovina začala postrádat důvod svého státoprávního udržení, jelikož dva ze tří národů se chtěly připojit ke svým „mateřským zemím“. Byla nazývána Malou Jugoslávií (Šesták, Teichman, Havlíková 2001: 581), jelikož stejné tendence probíhaly v celé Jugoslávii. Muslimové v čele s SDA usilovali zprvu o přeměnu jugoslávského zřízení na volnější uskupení s posílením práv jednotlivých celků. Po vyhlášení nezávislosti Srbska a Chorvatska, kdy prudce narostl odpor Chorvatů a Srbů zůstat mimo svoji domovinu, začala i Bosna usilovat o nezávislost, jelikož nechtěla zůstat v celku s většinou srbského obyvatelstva. (Hladký 2005: 336)

Parlament Bosny a Hercegoviny přijal 15. října 1991 memorandum o svrchovanosti republiky. Kvůli odporu bosenských Srbů prozatím Evropská unie odmítla uznat BaH jako nezávislý stát a jako řešení navrhla referendum. Konalo se 29. února – 1. března 1992 a jeho výsledky plně kopírovaly složení republiky – Srbové proti, Chorvati a muslimové pro. (Joachimsthalerová 2003: 8) 6. dubna 1992 byla BaH mezinárodně uznána státy EU a USA. Je nutné podotknout, že pád autoritativního režimu nevedl v Bosně k ustavení demokracie, jelikož se nepodařilo ustavit demokratické instituce a pokud ano, měly jen nepatrné možnosti pro svou činnost vzhledem k rostoucímu napětí a blížícímu se konfliktu. (Dawisha, Parrot 1997: 139)

Válka a Daytonské dohody

Válka v Bosně a Hercegovině probíhala v letech 1992–1995 a byla jedním z nejkrvavějších konfliktů od konce druhé světové války. Během jara 1992 došlo k prvním srážkám mezi jednotlivými národnostmi, konkrétně začaly srbské akce proti bosenským Chorvatům a muslimům. Poté již začala válka v plném rozsahu. Srbské jednotky začaly s obléháním Sarajeva a v severní a východní Bosně rozpoutaly etnické čistky, zakládaly koncentrační tábory a násilně vyháněly nesrbské obyvatelstvo ze svých domovů. (Joachimsthalerová 2003: 11) 23. února byla vrchními veliteli bosenských Chorvatů (F. Tudjmanem) a muslimů (A. Izetbegovičem) uzavřena dohoda o všeobecném příměří a politická dohoda o vytvoření společné federace v BaH (= bosňácko–chorvatská federace).

V průběhu roku 1995 se naplno projevilo rostoucí vyčerpání válčících stran. Srbům slábla podpora od Miloševiče a proto měli za úkol provést rozhodující útok, jenž by válku skončil. (Joachimsthalerová 2003: 29) Po dalších mohutných akcích z obou stran bylo 10. října 1995 dosaženo příměří. Bylo dohodnuto, že se bude konat schůzka na Wright-Pettersonově vojenské základně v Daytonu v americkém státě Ohio. Po třítýdenních jednáních byl 21. listopadu 1995 podepsán návrh mírové dohody rozdělení BaH na území 51:49, povolení speciálních vztahů bosenských Srbů se Srbskem, neimplementace výsledků prostřednictvím NATO. Mírové dohody tak ustavily Republiku Srbskou, homogenní celek uvnitř BaH, který byl dosažen silou zbraní a etnickými čistkami. Dále určila spojení Sarajeva s městem Goražde, ustavila nezávislé město Brčko, uprchlíkům zaručovala návrat domů. Na bezpečnost měly dohlížet jednotky OSN, které v mnohých případech nezabránily excesům. Navíc lidem, kteří se chtěli vrátit, bránili místní nacionalisté, kteří tvrdili, že domy byly buď zničeny, nebo obsazeny jinými uprchlíky.

Za zločiny, prováděné během války se muselo zodpovídat několik vysokých představitelů – B. Plavšićová, M. Krajšnik, T. Blaškić, S. Halilović, R. Delić či M. Aligić. Avšak nejhledanější zločinci, jako velitel bosenskosrbské armády Ratko Mladić, či Radovan Karadžič, souzeni nebyli. Pomalý a nejednoznačný postup soudů před soudním tribunálem v Haagu nepomáhá posilovat důvěru bosenskohercegovských občanů k mezinárodnímu společenství.

Počátky konsociačního uspořádání: politicko–správní dělení

Daytonské dohody jsou velice složité a komplikované. Jednak jsou prezentovány jako plán rozdělení, na druhé straně jsou interpretovány jako plán konsolidace unitárního státu. (Glenny 2003: 497) Výsledkem daytonských jednání byla všeobecná rámcová dohoda o míru v BaH, která však nemohla být kompromisem pro všechny elity znesvářených stran. Je v nich zakotvena i podmínka, že jednotlivé entity mají právo ustavovat zvláštní paralelní vztahy se sousedními státy, pokud je to slučitelné se suverenitou a územní celistvostí BaH. (Truhlář 1998: 121) Přesto se podařilo provést vojenské dohody podél Daytonské mírové linie poměrně rychle a k ozbrojeným konfliktům podél této hranice docházelo jen výjimečně. (Hladký 2005: 297) Daytonská mírová linie rozdělila BaH na dvě politické části – Federaci Bosny a Hercegoviny (FBaH) a Republiku Srbskou (RS) a tato linie zůstala takřka nepřekročitelnou. Byla dlouhá 1030 km a 4 km široká.

Sarajevo se stalo od března 1993 opět jednotným městem. Většina čtvrtí spadala pod správu FBaH. Srbové, kteří ze Sarajeva odcházeli z důvodu obavy před možnými represemi po nastolení nové správy, se začali do Sarajeva vracet až po roce 1999. Předválečná multietnicita města se však neobnovila. Dnes většinu obyvatel, přes 80 %, tvoří Bosňáci, kteří se sem přistěhovali během války především z venkovských oblastí. Srbové tvoří asi 11,25 % a Chorvaté asi 6,75 % obyvatel. (Hladký 2005: 297) S východobosenským městem Goražde bylo spojeno vytvořeným koridorem. Část Srbů, která v Sarajevu zůstala, byla vystavena nacionálně laděným útokům.

V dalším významném městě, Mostaru, došlo k uklidnění jen částečně. Etnicky laděné útoky radikálové zastavili až po nátlaku zemí Evropské unie a pod hrozbou finanční sankce. Ve východní části vládla SDA a ve zbytku HDZ BaH. Po volbách nechtěli Chorvaté, aby v čele radnice stál Bosňák. (Šesták, Teichman, Havlíková 2001: 644) Opět ustoupili až pod hrozbou zastavení přísunu financí z EU.³

Zvláštní postavení získalo území Brčka. Před válkou zde žilo 44 % muslimů, 25 % Chorvatů, 21 % Srbů a 10 % dalších národností. (Hladký 2005: 302) Během války se stalo prakticky celé Srbské. Po válce bylo ponecháno pod správou Srbů, poté měla rozhodnout mezinárodní arbitráž. Konečné rozhodnutí bylo přijato v březnu 1999. Formálně náleží oběma stranám, v praxi je však samosprávnou jednotkou s názvem Distrikt Brčko. Je postaven na úroveň BaH a RS. Má vysokou míru samosprávy a multietnický místní parlament. Mezinárodní společenství se snažilo o co možná největší integritu Bosny a Hercegoviny. Brčko se podle něj mělo stát samosprávným kantonem, jenž by fakticky, ale i psychologicky spojoval obě entity.

Problémy s etnickým rozlišováním se projevovaly prakticky v každé oblasti. Při zaměstnávání obyvatel byla vždy v první řadě národnostní příslušnost a chování za války.⁴ Co se týče jazyka, ten byl před válkou nazýván srbochorvatština. Měl dvě varianty: západní (chorvatská) a východní (srbská). (Truhlář 1998: 66)⁵ V roce 1993 byl přijat zákon, který určoval oficiální jazyk, jenž se skládá ze tří částí bosenské, srbské a chorvatské a latinka a cyrilice byly prohlášeny za rovnoprávné.

Při návratu uprchlíků si většina z nich zvolila odejít na území osídlované jejich entitou. Těch, kteří se rozhodli vrátit na území, kde se díky Daytonským dohodám změnila skladba obyvatelstva, bylo jen velice málo. Po přijetí zákona o vlastnictví, který zajišťoval navrácení domu či bytu každému bosenskému obyvateli, který před válkou nějakou nemovitost vlastnil, se situace zlepšila.⁶

Problémy mezi všemi etniky vznikaly i díky disproporcím v ústavách. Například v ústavě RS byl za konstitutivní národ označen pouze národ Srbský a v ústavě BaH byly konstitutivními národy prohlášen Chorvatský a muslimský. Rozdíly byly odstraněny v roce 2002, kdy byly za konstitutivní národy v obou entitách prohlášena všechna tři etnika.

Volební etnonacionalismus

Politické strany, které stály u zrodu válečného konfliktu, jsou nadále nejsilnějšími subjekty na stranické scéně a vyhrály s výjimkou roku 2000 všechny dosavadní parlamentní volby. Volební systémy jsou opět založeny na paritě stran a jsou velice komplikované. Základem volebního systému je princip etnicity a segregace obyvatelstva. Voliči volí pouze zástupce své entity. Volební systém, který je bez vstupní klauzule, způsobil silnou fragmentaci a umožnil vstup do parlamentu i stranám s marginální podporou obyvatelstva. (Hloušek 2001: 3) Stranický systém (spíše systémy) je (resp. jsou) velice heterogenní a nedoznal od předválečného rozdělení mnoho změn. „Představuje spíše jakýsi »neúplný systém«, polorozvinuté stranicko-politické soustavy vyznačující se omezeným stupněm »uspořádanosti« či »systémovosti«“. (Strmiska 2000: 1) Hlavními stranami jsou Strana demokratické akce (ta má největší popularitu mezi Bosňáky), Srbská demokratická strana (Srbové) a Chorvatské demokratické společenství v BaH (Chorvaté).

První poválečné volby v roce 1996 do orgánů republiky BaH a do parlamentů obou částí se uskutečnily pod dohledem zástupců OBSE. Kvůli obavám z překročení dělící linie zvítězily v obou částech nacionální strany, voliči opět volili na základě etnicity (Federace BaH – SDA, HDZ, v Republice Srbské zvítězila SDS). Multietnické strany nezískaly větší podporu. Bylo to jak z důvodů podpory nacionalistických stran, ale i díky přísným podmínkám pro přístup politických stran do médií. Přestože se voleb zúčastnilo podle oficiálních záznamů 105 % voličů, volby nebyly zrušeny.⁷

Postupně se však přece jenom objevily odstředivé tendence v těchto stranách. Částečným průlomem do etnického dělení stranického systému bylo vítězství Sociálně-demokratické strany v parlamentních volbách 2000. (Cabada 2004: 71) Poprvé nezvítězili nacionalisté, ale multietnický blok sociálně demokratických a liberálních stran Aliance pro změny. Toto společně se změnou v čele Chorvatska (Tudjmana nahrazuje Stipe Mesić) radikalizuje bosenskou HDZ. V některých městech začali ustavovat orgány Chorvatského společenství Herceg – Bosna. Situaci se naštěstí podařilo poměrně rychle stabilizovat. Změna na postu prezidenta Srbska a Černé hory (Milošević vystřídán Zoranem Djindićem) se projevila také v radikalizaci bosenských Srbů – ataky na muslimské obyvatelstvo, či nepřítomností při započetí stavby památníku na obětem masakru v Srebrenici. (Hladký 2005: 317) Avšak volby v roce 2002 ukázaly opětovný nárůst podpory pro nacionalistické strany.

Konsociační model aneb daleko od teorie k praxi

Politické uspořádání bylo vytvořeno na etnickém základě. Ústava BaH byla přijata jako 4. příloha Všeobecné rámcové dohody. Je to spíše text, který byl oktrojován v rámci mezinárodní smlouvy. (Cabada 2004: 62) Je to text demokratický, který vylučuje diskriminaci obyvatel, ale politická praxe je jiná. Samotné vztahy mezi etnickými skupinami neodpovídají konsensuálnímu modelu, který Ústava stanovuje.

Na celostátní úrovni je nejvyšším výkonným orgánem Předsednictvo, kde má každá entita jednoho zástupce. Dále výkonnou moc vykonává Rada ministrů, která má devět ministrů. Nejvyšším zákonodárným sborem je Parlamentní shromáždění, které je složeno ze dvou komor. Sněmovna národů, která má pět členů z každé entity, celkem tedy patnáct. Delegáti jsou voleni parlamenty obou částí. Sněmovna reprezentantů je také tvořena stejným počtem reprezentantů ze všech tří entit. Pokud pro návrh, který je projednáván, nehlasuje celá jedna entita, následuje dohadovací řízení a další hlasování (tzv. paritní zastoupení všech entit). Ústavní soud má devět členů, z čehož jsou čtyři jmenováni Sněmovnou reprezentantů BaH a dva Národním shromážděním RS. Doposud je Bosna fakticky stále mezinárodním protektorátem, kde federální orgány nemají příliš velký vliv na dění v entitách a zabývají se spíše mezinárodními otázkami. (Stýskalíková 2005: 15)

Ve Federaci BaH je hlavou výkonné moci prezident, střídající se se dvěma víceprezidenty. Vláda je složená z premiéra a zástupce, ministrů a jejich zástupců. Zástupci nesmějí být ze stejného národu jako ministři, tzn. pokud je ministr z jednoho národa, musejí být dva jeho zástupci ze zbývajících entit. Zákonodárnou moc tvoří Sněmovna reprezentantů a Sněmovna národů, která je tvořena třiceti Bosňáky, třiceti Chorvaty a příslušníky dalších národů podle podílu Nebosňáků a Nechorvatů v kantonálních parlamentech. Delegáti jsou voleni kantonálními parlamenty podle počtu obyvatel a národnostního klíče.

V Republice Srbské je hlavou výkonné moci prezident (Srb) a dva víceprezidenti (Chorvat a Bosňák). Legislativní moc je tvořena Národním shromážděním a od roku 2003 i Radou národů. Zde zasedá osm delegátů z každého konstitutivního národa a čtyři delegáti zastupující národnostní menšiny.

Z výše uvedeného je vidět striktní rozdělení všech funkcí a institucí na základě konsociačního modelu mezi tři národnosti, které žijí ve federativním státě o dvou správních jednotkách a několika územích se zvláštním statutem. Mezinárodní společenství nemohlo přistoupit na požadavky separatistů na přidružení srbské a chorvatské části k Srbsku, resp. k Chorvatsku. Nemohlo přistoupit na dělení státu, který před necelými třemi lety samo uznalo. Navíc nemohlo připustit rozdělení dosažené silou a násilnostmi, které lze v určitých případech označit za genocidu. To by mohlo sloužit jako nešťastný precedens pro další státy po celém světě. (Hladký 2005: 344) Problémem také bylo, že po oddělení dvou částí by zůstala čistě muslimská Bosna, což by ji uvedlo uvnitř křesťanské Evropy do izolace. Ještě větším problémem však byla hrozba podpory islámského terorismu, což by nepřispělo k uklidnění situace na Balkáně. Je proto zřejmé, že se mezinárodní společenství muselo snažit nalézt kompromis, který alespoň nebude výrazně poškozovat jednu stranu. Stát, který je takto vnitřně konfesně i národnostně rozdělen a bez zkušenosti s konsocialismem, hledal jen velmi těžko způsob jak tento model rozvinout.

O zachování celé Bosny a Hercegoviny tedy bylo rozhodnuto, přestože se s tímto výsledkem ztotožňovali pouze muslimové, kteří svou identitu spojili s BaH. Chorvaté a Srbové považovali toto uspořádání pouze za dočasné. Mechanismus fungování bosenského politického systému je velice komplikovaný. Byl proto vytvořen Úřad vysokého představitele, který v případě, že se někdo pokouší úmyslně brzdit schvalovací proces, může odvolat z úřadu jakéhokoli představitele bosenské správy. (Hladký 2005: 301) V roce 1997 mu byly zvýšeny pravomoci a může odvolávat i hlavy obou entit. Místo decentralizace tak ale došlo k větší centralizaci moci mezinárodního společenství a v podstatě je to krokem zpět. Na druhou stranu by se bez něho nemohlo tolik uprchlíků navrátit do svých domovů. (Stýskalíková 2005: 15)

Možnosti reformy

Federální uspořádání⁸ mělo za cíl stabilizovat situaci v zemi a potažmo i na celém Balkáně. Až jako druhý cíl si Daytonské dohody kladly demokratizaci BaH. První cíl, tedy stabilizaci situace, se podařilo splnit (až na některé výjimky) poměrně úspěšně. „Rozhodnutí zavést v BaH konsociační demokracii, pramenilo z víry, že se po uspořádání svobodných voleb mezi etniky vyprofilují válkou nezatížené politické elity, které budou schopny a ochotny tlumit etnické napětí.“ (Riegl 2004: 3) Avšak první poválečné volby vyhrály nacionalistické strany a jejich ochota ke konsensu byla téměř nulová. Občanské celobosenské strany byly více nakloněny konsensuálnímu vládnutí, avšak přestože vytvořily vládu v roce 2000, změn příliš nenastalo i z důvodu velké heterogennosti vládní Aliance pro změnu. Po změnách ve vedení HDZ a SDS byly nové elity přístupnější k systému konsensu, ale členská základna a velká část obyvatel již byla spíše proti. Obyvatelé, zklamáni činností tamějších institucí, chápou Dayton stále jako diktát mezinárodního společenství a jejich „hrdinové“ jsou posíláni do Haagu před soud. Na druhou stranu existuje spousta oblastí (především ve velkých městech), kde spolu žijí všechny tři národnosti v klidu a bez většího napětí.

Aktuální otázka vyvstává, když si uvědomíme, že již uběhlo deset let od Daytonských mírových jednání. Jaké uspořádání je vhodné pro dosažení skutečné demokracie? Měl by se systém nastolený v Daytonu opustit, či ponechat? Nebo je na řadě jeho reforma? Závěrem této práce bych se chtěla zastavit u alternativ možného budoucího směřování země.

Nejprve je nutné podotknout, že bosenské orgány skutečně nějak v zemi vládnou, ale bez další pozornosti, podpory a příslibů budoucích možností ze strany mezinárodního společenství by se mohl celý systém zhroutit. Prozatím stojí vše na ekonomické stabilitě, kterou z velké části udržují dotace ze strany Evropské unie. Přesto je závislost bosenských úřadů na mezinárodních orgánech poměrně vysoká. Jednou alternativou může být sepsání vlastní bosenské ústavy, která by byla dílem již bosenských orgánů (i když za velkého příspěvku Vysokého představitele) a ne „diktátem“ mezinárodního společenství. Přestože samotný text nemůže bez dalších reforem něco fakticky změnit, pomohl by alespoň k změně vnímání státu všemi národnostmi.

Možností dalšího uspořádání je několik. První může být zachování dosavadního modelu konsociace a pokračování v systému, který se uplatňuje v silně heterogenních společnostech. Tento model musí mít v zemi tradici, nebo alespoň tradici v tom, že všechny spory a problémy se řeší konsensem. Toto však v BaH neplatí, přesto má nějakou logiku. V Bosně totiž nelze ustavit systém, který bude jednu skupinu obyvatel privilegovat a nadřazovat a další brát jako národnostní menšiny. V takovém případě by to způsobilo rychlý návrat nevraživosti a velký krok nazpět.

Další možností je rozpracovat zatím jen částečný federalismus, který nebude dělit zemi na etnické jednotky, ale pouze na územně-správní bez ohledu na národnostní složení. (Riegl 2005: 4) Prozatím je státní správa na území Federace BaH třístupňová (federální jednotky, kantony, opštiny). V rámci Federace existuje deset kantonů, kde každý má vlastní ústavu, parlament, prezidenta a vládu. Republika Srbská se vyznačuje dvoustupňovým modelem (regiony, opštiny). Tato možnost nabízí rozdělení Bosny a Hercegoviny do dvanácti kantonů a úplně zruší dosavadní entity. Tak nebude muset být řešen požadavek bosenských Chorvatů na vlastní entitu, jelikož už ji nebudou mít ani Srbové ani muslimové. Řešení standardní pro západní Evropu rozdělí zemi na lokální, regionální a federální úrovni. Státní správa nebude příliš zatížena, neboť jednotky prakticky již existují. (Riegl 2005: 5)

Muslimové dříve podobné návrhy podporovali, ale bosenští Srbové se stavěli proti politicko–správní parcelaci RS. (Hladký 2005: 303) V současnosti se situace zdá být opačná. Jelikož by každá jednotka měla své kulturní, ale také vojenské centrum, získala by RS, která by se stala jedinou jednotkou, velice silnou armádu a mohla by být pro BaH (rozdělenou na deset kantonů) velkou hrozbou.

Závěr

Současná Bosna a Hercegovina může být označena za státní útvar složený z částí, které jsou téměř etnicky homogenní. Způsob, jakým toho bylo dosaženo, je hrozivý. Toto „etnické čištění“ oblastí BaH však nevyřešilo problém úplně. Rozdělení Daytonskou dohodou bylo velice nedokonalé. Proto ani pokusy o úplné rozdělení BaH na dvě (popř. tři) části není možné, právě kvůli problémovým oblastem, které vznikly tímto dělením. Způsob, jakým jsou nakresleny mapy rozdělující území, podkopává hospodářský rozvoj všech tří komunit a politické uspořádání spolupráci nepodporuje. (Glenny 2003:497)

Problémem také zůstává i nerovnoměrné rozdělení finanční pomoci, kdy převážná část hospodářské pomoci ze zahraničí směřovala do Federace, zatímco Republika Srbská byla z politických důvodů opomíjena. Tato skutečnost způsobuje mezi bosenskými Srby rozhořčení a nedůvěru k Západu. Ohniskem stálého napětí je koridor Brčka, které bylo před válkou obýváno Bosňáky a dnes je pod kontrolou Srbů. Jeho přechod zpět do rukou Bosňáků by rozdělil RS na dvě oddělená území.

Alespoň částečná změna k lepšímu nastala v pozici politických stran. Před válkou byly etnické a konfesně založené strany těmi nejúspěšnějšími, ale po válce jejich pozici začaly nabourávat sociálně demokratické strany. Ve volbách v roce 2002 však opět posílily strany zaměřené především etnicky.

BaH, která je administrativně rozdělena, může jen těžko fungovat jako společný stát v dnešní podobě, když pouze bosenští muslimové mají skutečný zájem na uchování státu. Stabilizace je v podmínkách stálé nestability na Balkáně velkou neznámou. Systém je samozřejmě udržován mezinárodním společenstvím, které tak usiluje o zachování jednoty BaH. Tato podpora však není nezištná. Dalším problémem jsou určitě na svobodě zůstávající váleční zločinci. Jejich postavení před haagský soud by možná přispělo k uvolnění napětí mezi etniky a větší důvěře. Uběhlo již deset let od podepsání mírové dohody a natavení systému podle přání mezinárodního společenství, avšak i přes velký posun nestačila tato doba na konsolidování režimu v té podobě, jaké ho chtělo mít právě mezinárodní společenství. Stále není jisté, zda etnické rozdělení nezpůsobí vážnou krizi, či rozpad systému.

Literatura

Cabada, L. (2004): Bosna a Hercegovina. In: Kubát, Michal (ed): Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy, Eurolex Bohemia, Praha.
Dawisha, K, Parrot, B. (1997): Politics, power, and the struggle for democracy in South-East Europe, Cambridge.
Glenny, M. (2003): Balkán 1804–1999, Nacionalismus, válka a velmoci, BB art, Praha.
Hladký, L. (2005): Bosenská otázka v 19. a 20. století, Mezinárodní politologický ústav, Brno.
Hloušek, V. (2001): Kantonální a parlamentní volby v Bosně a Hercegovině 2000, on-line text.
Joachimsthalerová, H. (2003): Politika USA na Balkáně. Případ bosenské krize, Brno, bakalářská práce.
Prtina, S. (2005): „Východní“ vs. „západní“ koncept nacionalismu: Případ Bosny a Hercegoviny, Politologický časopis, roč. XII, č. 1.
Prtina, S, Stýskalíková, V (2005): Vývoj bezpečnostní situace v Bosně a Hercegovině In: Stýskalíková, V, Smekal, H: Zahraniční a bezpečnostní politika Slovinska, Chorvatska a Rumunska a vývoj bezpečnostní situace v BaH, MPÚ.
Riegl, M. (2004): Bosna a Hercegovina – úspěšná demokratizace?, on-line text.
Riegl, M. (2005): Reforma politického systému Bosny a Hercegoviny, on-line text.
Stýskalíková, V. (2005): Západní Balkán a perspektivy jeho vstupu do EU, inzertní příloha Revue Politika, Březen, on-line text.
Strmiska, M. (2000): Bosensko-hercegovské lokální stranicko-politické pluralismy (Příspěvek k analýze voleb do obecních zastupitelstev v roce 2000 a vývoji lokálních stranicko-politických konfigurací), on-line text.
Šesták, M., Teichman, M., Havlíková, L. (2001): Dějiny jihoslovanských zemí, Nakladatelství Lidové noviny, Praha
Truhlář, K. (1998): Bosna a Hercegovina 1990–1997. Geneze konfliktu a implementace míru, Brno, diplomová práce
Ustav Bosne i Hercegovine, on-line text.
Zipfel, T. (1998): Proč se rozpadla Jugoslávie. Od Periferní secese k celoevropské krizi, Brno, diplomová práce.

Autorka je studentkou politologie a evropských studií na Masarykově universitě.

Poznámky pod čarou

Například: Muslimská národní organizace, Srbská národní organizace, Chorvatské národní společenství, které se stavělo na podporu režimu atd.
K rozlišení etnického a politického nacionalismu a teorii nacionalismu obecně např. Habsbaxn, Eric: Národy a nacionalismus od roku 1780, Brno, CDK, 2000. – Smith, Anthony: National identity. A penguin book, London, 1991.
Město zůstává stále rozděleno, např. i v bosňácké i v chorvatské části mají svou univerzitu. Od roku 1998 je obyvatelům umožněno volně cestovat po celé aglomeraci a stejně tak se podařilo umožnit překračování daytonské linie bez větších problémů. Problémem však zůstaly oblasti, kde nebyly vyčištěné miny.
Do roku 2000 byla v pasech označena politická příslušnost. Ke společné integraci nepřispívaly ani dvě měny, které prakticky rozdělily zemi na dvě samostatně hospodářsky fungující jednotky. Od roku 1998 již platí společná měna – konvertibilní marka (KM).
Příbuznost jazyka určovala bližší lingvistické vztahy bosenských Srbů s bosenskými muslimy než se srbskými Srby. Stejné to bylo i v případě bosenských Chorvatů, kteří by se lépe domluvili s bosenskými muslimy než s Chorvaty v Chorvatsku.
Do původních bytů se vrátilo dalších 550 tisíc lidí. Dohromady se tedy navrátilo kolem milionu lidí. Přesto však zůstává stále bez svých původních domů přes jeden milion obyvatel. (Hladký 2005: 310)
Docházelo k falšování volebních lístků, někteří lidé volili ve více obvodech apod.
Politické uspořádání obsahuje prvky konfederativního, unitárního i federativního státu. Nejvíce rysů odpovídá federativnímu uspořádání, např. mezinárodněprávní subjektivitu má pouze BaH a nikoli jednotlivé entity.

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně