Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Brazilská odpověď na katastrofické scénáře

Poprvé v historii země se s příchodem roku 2003 ujal prezidentského úřadu levicový kandidát – Luiz Inacio Lula da Silva, známý jednoduše jako Lula. Zatím nic nenasvědčuje proroctvím o finančním zhroucení země. Přitom během tří měsíců před volbami země zaznamenala slovy prezidentova poradce Luize Dulciho „akt finančního terorismu“ v podobě odlivu finančního kapitálu ve výši 6 miliard dolarů, což opět dokumentovalo vysokou finanční citlivost latinskoamerických zemí na fázi politického cyklu.1

Asi největším překvapením nové vlády, složené z představitelů levicové Strany pracujících (Partido dos Trabalhadores), se stalo pokračování v předcházejících strukturálních reformách. Antonio Palocci je prvním ministrem financí, jenž udržuje vyrovnaný rozpočet pomocí škrtů ve výdajích namísto zvyšování daní.2 Výsledkem obezřetné fiskální politiky je možnost pokračovat v čerpání dlouhodobé půjčky Mezinárodního měnového fondu v celkové výši více jak 30 miliard dolarů3 a půjček Světové banky zaměřených na sociální programy (0,5 miliard dolarů)4 a podporu fiskální a daňové reformy (0,4 miliard dolarů)5 Ředitel oddělení Světové banky pro Brazílii dokonce prohlásil, že Lulův program je praktická ukázka post-Washingtonského konsensu. Přes současné snížení odhadu ekonomického růstu pro rok 2003 z 2 % na 1,5 % se již v roce 2004 očekává výraznější nárůst, spojený s přílivem FDI a zvýšením exportu (hlavně zemědělských výrobků).

Po většinu 20. století byla brazilská politika doprovázena „rozvojovými dobrodružstvími“, jejichž výsledkem je extrémně nerovnoměrné rozložení politické moci a bohatství. Neúspěšná hospodářská politika má v Jižní Americe tradičně silný negativní vliv na samotnou podstatu demokracie. Lula svým neformálním přístupem a výběrem témat z oblasti „low politics“ bourá zažité vzorce provozování zahraniční politiky, jež bývaly spíše založeny na rétorických schopnostech prezidenta. Jeho politika akcentuje tři důležité komponenty: sociální inkluzi, průnik demokratických procedur do nových oblastí a prosazování suverenity země v rámci latinskoamerického kontextu.

První dva body spolu úzce souvisejí. Součástí strategie Strany pracujících je demokratizace elitářské politické struktury, z níž byli doposud apriorně vyloučeny milióny Brazilců – obyvatelé slumů, venkovská chudina i bezdomovci. Lula vytvořil širokou sociální a politickou platformu, která přivedla dohromady státní guvernéry, parlament, odbory, podnikatelskou komunitu a další sektory. Taktéž představil program „Nulový hlad“ (zero hunger), v jehož rámci je cílem federální vlády poskytnout nejméně 15 miliónům nejchudších obyvatel Brazílie pravidelný přísun potravin a léků. Do roku 2007 mají mít všichni Brazilci garantovány tři jídla denně. Finanční náklady budou rozloženy mezi soukromý sektor, mezinárodní podporu a příspěvky vlády. Součástí plánu je podpora drobných zemědělců, vzdělání, zdravotnictví, bydlení a čištění odpadních vod. Lulova vláda dokonce z důvodu priority své sociální politiky oddálila nákup bojových stíhacích letounů.6 Struk­turální reformy směřují kupředu i legislativně. První z nich – reforma sociálního zabezpečení – byla schválena spodní komorou parlamentu a nyní se nachází v senátu, kde se očekává stejný výsledek. Paralelně probíhají i debaty o daňové reformě, kde však bude dosáhnutí konsensu vzhledem ke sporům mezi federální vládou a jednotlivými státy obtížnější.

Ačkoliv se v poslední době podařilo v Brazílii zefektivnit legislativní proces, velkou výzvou stále zůstává implementace schválených reforem v praxi. Mezi faktory vysvětlujícími toto selhání se objevuje jeden obzvláště přesvědčivý – fenomén „logiky kolektivní akce“ (logic of collective action) a „tragédie občanstva“ (tragedy of the commons).7 Jedná se o koherentní vysvětlení snahy různých menšinových skupin prosadit své zájmy směrem k vládě s cílem snížit blaho většiny. „Tragédie občanstva“ ukazuje jak může mít nekoordinovaná akce, vedená různými skupinami zaměřenými na zisk finančních prostředků, škodlivý vliv na zájmy všech těchto skupin. Kombinace demokratických politických systémů s relativně vysokým stupněm nerovnosti, chudoby a nedostatečného uplatnění práva socializuje převážně vysoce kompetitivní skupiny na úkor alternativní sítě koordinovaných subjektů. Organizované, ale nekoordinované akce těchto skupin jsou hlavím důvodem deficitu státního rozpočtu a nadměrných půjček.8

Třetí bodem je aktivní zahraniční politika Brazílie. Teprve nyní je zakořeněna v domácích reformách, jejichž úspěch je závislý na kvalitních mezinárodních vazbách, obzvláště se sousedními státy. Většina vnitrostátních projektů má tak i regionální dimenzi. Důraz je kladen na přebudování MERCOSURu – obchodní organizace založené v roce 1991, zahrnující zakládající Argentinu, Uruguay, Paraguay, Brazílii a přidružené členy Bolívii a Chile. Vzhledem k celkové ekonomické recesi regionu byl koncept organizace dosud redukován spíše na snahy o vytvoření celní unie.

V souvislosti s plánovanou Americkou zónou volného obchodu (FTAA) se organické vztahy mezi zeměmi MERCOSURu stávají nezbytností z důvodu zmenšení asymetrií v rámci případné budoucí FTAA. Proto se snaží Lula v MERCOSURu prosazovat společnou měnu a finanční instituce, stejně jako koordinovanou zahraniční politiku směřující k hospodářské, sociální a nakonec i politické unii s voleným regionálním parlamentem. Důsledkem by byl nárůst politického významu zemí, v rámci nějž je třeba chápat i požadavek permanentního členství Brazílie v Radě bezpečnosti OSN. Brazílie také v současné době vytvořila spolu s Indií a Jižní Afrikou skupinu G3, jejímž cílem je posílení vztahů mezi zeměmi Jihu.

Shrnuto, do současné doby se Lulovi již podařila tři taktická vítězství – dokázal přesvědčit obyvatelstvo Brazílie o neexistenci okamžitých a zázračných řešení, ujistil „příznivce trhu“ o pokračování strukturálních reforem a názorně ukázal v parlamentu, že je schopen vytvořit většinu potřebnou pro schválení klíčových zákonů. Na druhou stranu musel ve značné míře ustoupit ze svého programu, respektive před něj postavit jako prioritu stabilizaci makroekonomických ukazatelů. Jak vidno, Lula prozatím dokazuje Brazílii i mezinárodnímu společenství, že ne vše musí být nezbytně bílé či spíše černé. Vytváří tím psychologický moment důležitý i pro další země.

Poznámky pod čarou

  1. http://www.people.fas.harvard.edu/-jfrieden
  2. Margolis, M.: Strong Medicine, In Newsweek, Vol. CXLII, June 30/July 7, 2003
  3. http://www.imf.org/…/pr03151.htm
  4. http://web.worldbank.org/…XTERNAL/NEWS
  5. http://lnweb18.worldbank.org/…/lac/lac.nsf
  6. Adams, R.: Hungry for Change, In The Guardian 30.5.2003
  7. Rozpracováno v Olson, M.: The Logic of Collective Action: Public Goods and the Theory of Groups.
  8. http://www.latininvestor.com/…sBusqENG.asp
blog comments powered by Disqus
Autor
Nikola Hynek
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
27. 10. 2003