Čas změn k lepšímu
Martin Hrabálek - 13. Květen 2003, rubrika Články
Témata: ekonomika, Latinská Amerika, Severní Amerika
Konec studené války přinesl Latinské Americe naději na novou dimenzi vztahů se Spojenými státy. Latinskoamerické státy předpokládaly, že s koncem konfliktu a tedy i s koncem ideologických a strategických problémů se dočkají začátku nové éry vztahů na západní hemisféře. První Americký summit z roku 1994, který spustil jednání o Americké zóně volného obchodu (FTAA), znamenal obnovení kooperace v regionu a tyto předpoklady ještě posílil. Tento summit skutečně odstartoval sérii dalších podobných setkání v průběhu devadesátých let. Objevil se nový prvek, na západní polokouli nezvyklý – všechny státy si alespoň na formální rovině byly rovny a získaly pocit, že pokrok může být dosažen společným úsilím všech.
Tato očekávání se projevila také v jednání o některých citlivých oblastech. Latinská Amerika projevovala větší ochotu jednat o určitých problémech, v nichž se náhled jednotlivých stran podstatně liší, kupříkladu v oblasti lidských práv a demokracie. Vyvinula se tak určitá forma konsensu, nejhlubšího za celé půlstoletí, co představuje společnou agendu pro vztahy v západní hemisféře a jak k ní přistupovat.
Na konci devadesátých let se však zdálo, že pokrok začíná zpomalovat a teroristické útoky na New York a Washington znamenaly fakticky konec toho, co mohlo být Bushovou angažovanou administrativou. Přestože většina zemí v regionu vyjadřuje pochopení či dokonce podporu Spojeným státům v boji proti terorismu, nejsou pro ně vyhlídky po 11. září 2001 příliš radostné. Washington nahradil svůj dřívější vstřícný postoj naprostým soustředěním se na oblast bezpečnosti. Tato změna politiky Spojených států s sebou ovšem nese riziko pošlapání toho, co bylo v devadesátých letech dosaženo. Zvláště nyní, když Latinská Amerika stojí před tolika výzvami a příležitostmi, není dobrý čas na nečinnost.
Návrat zpět
Prezident Bush vstoupil do Bílého domu s poměrně ambiciózním programem pro západní polokouli, ale válka proti terorismu pochopitelně odsunula všechny ostatní problémy na vedlejší kolej. Zůstávají tak nevyřešeny problémy migrace z Mexika do Spojených států, Washington se nepříliš angažoval v ekonomické krizi, která postihla Argentinu, Uruguay a zčásti i Brazílii a v politicky nestabilní a sociálně rozpolcené Venezuele narůstá protiamerické cítění, protože Bushova administrativa přes tlak různých lidskoprávních organizací či jednotlivých intelektuálů na problémy nereaguje. Výjimkou je rozšíření „Plánu Kolumbie“, tedy programu na boj s terorismem v této zemi, ale to bylo na počátku roku 2002 motivováno právě bezpečností.
Výraznějším problémem než krize v jednotlivých zemích však zůstává špatná ekonomická situace prakticky v celém regionu. Hospodářské reformy, prováděné v posledních dvaceti letech doposud nepřinesly očekávaný růst ekonomik. Dokonce i chilské hospodářství, které je považováno za „výkladní skříň“ Latinské Ameriky, v posledních době značně zpomalilo a mezi lety 1999 až 2002 vykazovalo pouze tříprocentní růst. Tato situace poněkud zpochybnila účinnost reforem a vedla k vytvoření řady alternativ, z nichž některé jsou nutně „anti-neoliberální.“
Tyto chabé výsledky reforem pak mají za následek podrývání důvěry v demokracii a demokratické instituce, které měly přinést ekonomický boom a v okamžiku kdy se tak nestalo, jsou viněny takřka ze všeho. Tento postupný pád je možno sledovat v průzkumech veřejného mínění i v jednotlivých volbách. Je to velmi nebezpečný trend, který znesnadňuje předvídatelnost vývoje v regionu.
Stejná nejistota panuje ve vztahu mezi Spojenými státy a Latinskou Amerikou. Ta se po 11. září ocitla na periferii zájmu Washingtonu, neboť není významným mocenským centrem a její problémy nepovažuje Bushova administrativa za natolik palčivé, aby se jimi musela zabývat. Toto tvrzení velmi dobře ilustruje například dlouhodobá absence asistenta ministra zahraničí pro západní hemisféru. Latinská Amerika se ocitla v diplomatické vakuu i přesto, že ministr zahraničí Colin Powell a poradce pro národní bezpečnost Condoleeza Rice mají takřka bezprecedentně vynikající personální vztahy se svými kolegy v regionu. Pokud se latinskoameričtí diplomaté odváží kritizovat přístup Spojených států, setkávají se se značnou nevolí a podrážděním.
Přestože se svět po teroristických útocích stává stále komplexnější, západní hemisféra funguje stále s jednoduchým vzorcem – hegemonií Spojených států. Otázka tedy je, zda je Bílý dům ochoten spolupracovat na dosažení fungujících vztahů s Latinskou Amerikou. Spojené státy by na region rozhodně mohly mít pozitivní vliv, dnes možná více než kdy dříve.
Neklidná čtyřka
Abychom lépe pochopili výzvy v dnešní Latinské Americe, musíme se soustředit především na čtyři země – Mexiko, Kolumbii, Argentinu a Venezuelu. Každá má své specifické problémy, ale všechny by velmi vytěžily z angažovanosti Spojených států.
Mexiko je pravděpodobně nejdůležitějším regionálním úkolem Bushovy administrativy. Snaha Spojených států by měla vést k tomu, aby volební období prezidenta Vincenta Foxe bylo úspěšné. Je tomu tak proto, že Fox zosobňuje přechod k demokracii a na jeho osobě hodně závisí, zda tento přechod bude hodnocen jako úspěšný či nikoliv. Foxův úspěch bude hodnocen především skrze ekonomická měřítka, která nebyla v posledních dvou letech nijak oslňující. Druhým kritériem pak mohou být právě mexické vztahy s USA. Na počátku roku 2001 se Bush setkal na své první zahraniční cestě s Foxem na jeho ranči v Guanajuato. Na této pro vzájemné vztahy přelomové schůzce byla řešena většina nejpalčivějších problémů, počínaje nejdůležitější imigrací přes obchod až k otázkám drog. Obě země se shodly na cílech, kterých by měly dosáhnout do konce prvního Bushova volebního období.
Za prvních osm měsíců Bushovy administrativy se dosáhlo výrazného pokroku v oblasti imigrace. V Guanajanato byly vytyčeny politiky, které měly pomáhat v boji proti nelegální imigraci – rozsáhlejší dočasné pracovní programy pro Mexičany, častější udělování legálního statutu těm Mexičanům, kteří již v USA jsou, vyšší vízová kvóta pro Mexičany, zlepšená kontrola hranic a boj proti převaděčům a investice do těch částí Mexika, ze kterých pochází nejvíce migrantů. Obě strany se svých úkolů zhostily s nečekanou vervou a při Foxově návštěvě ve Spojených státech v předvečer teroristických útoků byly navrženy další iniciativy.
Po útocích na New York a Washington však Spojené státy odložily řešení této problematiky. Původně krátké přerušení se však změnilo na prodlevu, která bude trvat nejspíš celé Bushovo volební období. Pro Foxe jako politika je to rána, poněvadž postavil imigraci a zlepšení vztahů se Spojenými státy do centra svých snah a očekávání, která tím vzbudil, byla obrovská.
Foxovo šestileté volební období, které se blíží k polovině, tak může být Mexičany snadno považováno za neúspěšné. Tomu by se Washington měl snažit zabránit a ubezpečit Mexiko, že stále zůstává v centru jeho pozornosti.Ideálním řešením by byla Bushova návštěva v Mexico City spojená s projednáním nejen imigrace, ale i zemědělské kapitoly NAFTA a jiných obchodních a bezpečnostních otázek. Spojené státy by tím daly najevo, že podporují křehkou demokracii v Mexiku a zároveň by mohly po iráckém konfliktu ukázat, že si umějí vytvářet přátele i mimo tradiční alianční kruhy.
Také Kolumbie je pro Spojené státy důležitá. Země od USA pobírá rozsáhlé prostředky na válku proti povstalcům a narkomafii. Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC) již několikrát demonstrovaly svůj odpor k USA, v poslední době především sestřelením amerického špionážního letadla a únosem tří amerických zpravodajů. Od nástupu tvrdě postupujícího prezidenta Alvara Uribeho, který ve funkci vystřídal umírněného Andrése Pastranu, jehož heslem bylo „komunikovat, nebojovat“, se situace značně zhoršila. FARC zcela podle předpokladů odpověděly na násilí násilím a spustily v zemi teror. Nezdá se, že by je vláda měla šanci porazit a v kolumbijské společnosti zjevně není dostatek odhodlání vynaložit adekvátní prostředky. Uribeho snaha se nejspíš nesetká s úspěchem, stejně tak jako americké prostředky nejsou vynakládány na správném místě.
Existuje tedy řešení kolumbijského konfliktu? Určitě ano, ale nebude ani levné, ani kompletní, ani rychlé. A je k němu zapotřebí dlouhodobější strategie skládající se ze tří částí. Za prvé, Uribe by měl začít bojovat i jednat zároveň, jak tomu vždycky bylo. Měl by stále požívat americké finanční podpory v boji proti FARC, ale zároveň s nimy obnovit jednání a zároveň udělat krok kupředu v jednání s druhou povstaleckou skupinou, Národní osvobozeneckou armádou (ELN). I pro jednání by si měl získat podporu Bushovy administrativy a tato kooperace by v případě potřeby mohla zahrnovat i přímé jednání mezi Washingtonem a povstalci. Za druhé, Spojené státy by se měly vyhnout přímému zapojení do konfliktu, tedy neposílat do oblasti žádné vojenské poradce. Tyto akce by je do kolumbijského konfliktu pouze zatáhly.
Třetím bodem je pak zahrnutí zbytku hemisféry, a především Mexika a Kolumbie, do mírového procesu. Tyto země by pak měly jednat především jako prostředníci. Brazilskou hlavní reakcí na kolumbijský konflikt však doposud bylo posilování vlastní vojenské přítomnosti na hranicích. Vše se ale může změnit s nástupem Luise Inacia Luly da Silvy do prezidentského úřadu, zvláště když bude mít za sebou podporu Mexika.
Třetí problémovou oblastí je Argentina. Ekonomická krize stále ještě není zažehnána jak v zemi samotné, tak v zemích okolních. Díky načasování a také určitým okolnostem (republikánská nechuť k MMF a fakt, že bývalý ministr financí Paul O’Neill nechoval k Argentině příliš sympatií), se zdálo, že Washington podle slov jednoho ze západních diplomatů „chtěl nechat Argentinu klesnout až na dno“. Argentina sice úplně nezkolabovala, ale na druhé straně se z krize ještě nevzpamatovala. Nejlepším řešením by v tomto případě bylo, aby USA vyjádřily svou podporu Argentině u MMF.
Nový prezident Argentiny, který vzejde z květnových voleb, bude potřebovat americkou pomoc. A to nejen finanční, ale i pomoc při institucionální reformě, kterou země potřebuje. Intervence stojí méně, když je provedena zavčas, ale Spojené státy by měly ukázat angažovanost, protože se jedná o vážnou otázku, která se týká celého regionu.
Nakonec je tu Venezuela. Prezident Hugo Chávez není ve Washingtonu příliš oblíbený, což se ukázalo při puči v dubnu 2002. Stále není objasněný podíl Bílého domu na dubnových událostech a Bushova administrativa je podezřívána z podpory pučistů. Nicméně po nepodařeném puči se pozornost Spojených států obrátila k Iráku. Venezuela se v centru dění ocitla až na konci roku, kdy Chávez musel čelit rozsáhlým stávkám a nepokojům. Spojené státy se nakonec rozhodly připojit k takzvané „Skupině přátel“, tedy k Mexiku, Brazílii, Chile, Španělsku a Portugalsku. Chávezovi se však podařilo stávku zažehnat a Spojené státy spolu s ostatními zeměmi se ocitly tam, kde byly před rokem.
Na jedné straně je Chávez svobodně a demokraticky zvoleným prezidentem, takže může být těžko považován za tradičního latinskoamerického diktátora. Na straně druhé se mu podařilo do společnosti vnést tolik rozporů a natolik rozvrátit hospodářství, že je jisté, že krize bude pokračovat.
Spojené státy jsou klíčovým hráčem ve venezuelské krizi. Bez jejich angažmá z ní pravděpodobně není cesty. Washington by se měl snažit o podobné smírné řešení, jako před patnácti lety ve Střední Americe. Důležité latinskoamerické státy by se pak měly snažit přesvědčit Chávéze, aby buďto za přijatelných podmínek opustil úřad nebo aby Venezuele vládl efektivně.
Pohled ze světlejší stránky
Pokud jsme se v předchozích odstavcích zabývali palčivými problémy, lze nalézt také oblasti, kde Spojené státy dosáhly pokroku a mohou v něm pokračovat.
Bushova administrativa, především díky schopnému obchodnímu vyjednavači Robertu Zoellickovi, dosáhla dohody o volném obchodu s Chile. Tato země již sice nemá tak vynikající hospodářské výsledky jako v posledních dvou dekádách, ale její ekonomika je stabilní. Chile navíc dokázalo obratnou spoluprácí v Komisi pro lidská práva OSN a v Radě bezpečnosti vylepšit své vztahy se Spojenými státy. Ne nadarmo je prezident Ricardo Lagos považován za nejschopnějšího politika v regionu.
Brazílie je dalším světlým bodem v regionu, díky své velikosti ještě důležitějším. Spojené státy se v průběhu kampaně, která vynesla k moci socialisticky zaměřeného Lulu oprostily od toho, aby se přes ideologické rozdíly od Brazílie odcizily a spolupracovaly s ní ve „Skupině přátel“. Lula se na druhou stranu vyhýbá konfrontaci se Spojenými státy a v Brazílii provádí politiku, která je akceptovatelná pro trh a Bushovu administrativu nestraší. Nový brazilský prezident plní hodně ze svých slibů, ale jeho ambiciózní sociální programy se zdají být uskutečnitelné. Mohl by se tak stát obnovitelem tradice levicové politiky v Latinské Americe.
Washington by se měl snažit přispět k tomu, aby Lula v Brazílii uspěl. Mohl by k tomu využít více než tradiční neutralitu a snažit se získat podporu pro Brazílii v MMF a Světové bance. Podpora brazilského režimu, ačkoli ideologicky odlišného, je pro Washington důležitá hned ze dvou důvodů. Zaprvé, Lula je demokraticky zvolený prezident a pro Spojené státy by měla být stabilní Brazílii základem politiky v regionu. Za druhé, stejně jako v případě Mexika by Bush dokázal, že dokáže spolupracovat i s jinými zeměmi, než jsou tradiční spojenci.
Pro latinskoamerický region je zjevně největším problémem ekonomika. Odhlédneme-li od Argentiny a Venezuely, jejichž hospodářství je v troskách, ukazatele v Mexiku a Brazílii také nenaznačovaly vysoké procento růstu a odhady pro letošní rok se neustále snižují. Spojené státy v této oblasti rozhodně mohou sehrát svoji roli, například tím, že budou zastávat ideu otevřenějšího trhu na ministerském setkání WTO v Cancúnu, které se uskuteční v příštím roce. Už v minulém kole jednání byl postoj Spojených států vstřícnější než postoj Evropské unie, na druhou stranu delší dobu vzbuzují nevoli latinskoamerických zemí, především Argentiny a Brazílie, svými rozsáhlými dotacemi zemědělcům a tarify na dovoz oceli. V této oblasti mohou Spojené státy udělat daleko více.
Výzvy pro Latinskou Ameriku jsou v dnešní době nezměrné. Pokud by však Spojené státy stále opomíjely tento region ve své zahraniční politice, mohly by se změnit ve frustraci. Taková situace by pro Latinskou Ameriku byla rozhodně nešťastná, neboť po konci studené války vznikly ideální podmínky pro vzájemnou spolupráci. Pro většinu latinskoamerických států není lepší spojenec než Washington a přestože touží po multilaterálních smlouvách i smlouvy bilaterální, kterým budou USA zřejmě přístupnější, mohou sehrát svoji ¨významnou roli ve vývoji regionu.
Vypracováno na základě článku: Castaneda, Jorge G.: The Forgotten Relationship, Foreign Affairs, May/June 2003.
Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy
S podporou International Institute of Political Science v Brně