Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Čína a Tchaj-wan: Změna v rovnováze sil?

Po více než půl století čínsko-tchajwanských vztahů se současná situace jeví jako pravděpodobně nejklidnější za celou dobu existence nepřátelství mezi oběma stranami. Po letech poměrně vyhrocených vztahů se přibližuje možnost mírového urovnání více než šedesát let trvajícího nepřátelství. Článek se věnuje proměnám tchajwansko-čínského sporu po konci Studené války. Osvětluje čínský a tchajwanský politický kontext a jeho dopady na vojenské modernizace obou stran. Zvláštní pozornost je věnována měnící se rovnováze sil na obou stranách úžiny, která se začíná převažovat na stranu pevninské Číny.

 

Po více než půl století čínsko-tchajwanských vztahů se současná situace jeví jako pravděpodobně nejklidnější za celou dobu existence nepřátelství mezi oběma stranami. Po letech poměrně vyhrocených vztahů mezi tchajwanským prezidentem Čhenem Šuej pienem a jeho pevninskými protějšky došlo po zvolení nacionalistického kandidáta k velkému zklidnění situace a naopak se přibližuje možnost mírového urovnání více než šedesát let trvajícího nepřátelství. Nicméně pokračující vojenská modernizace Číny a relativní zaostávání Tchaj-wanu ve schopnosti odpovědět na ni má velký potenciál k budoucí destabilizaci situace. Následující článek má za cíl nastínit měnící se politické pojetí čínsko-tchajwanského sporu od konce studené války a jeho vojensko-bezpečnostní dopady na rovnováhu sil v úžině.

Analytický rámec

Předně je nutné vymezit hlavní dva pojmy, se kterými text pracuje, a to je Čína a Tchaj-wan. Tchaj-wanem se v tomto smyslu myslí Čínská republika (Republic of China, ROC), která byla až do počátku sedmdesátých let dvacátého století mezinárodně uznanou oficiální vládou Číny a která je od té doby de facto nezávislým státem, který ovšem oficiálně Čínská lidová republika považuje za svoji provincii. Pro Čínskou lidovou republiku (People’s Republic of China) s hlavním městem Peking, která vznikla roku 1949 vítězstvím Komunistické strany Číny v občanské válce, se zde užívá termín Čína, popřípadě pevninská Čína.

Článek se snaží analyzovat politické a vojenské změny na obou stranách Tchajwanské úžiny. Text analyzuje proměnu v rovnováze vojenských sil, zejména jako jedné z hlavních determinant vzájemných čínsko-tchajwanských vztahů. Má zato, že vojenský potenciál Tchaj-wanu byl vždy jeho hlavní oporou při formování jeho nezávislé politiky vůči pevninské Číně, a tudíž je velice důležité sledovat vývoj v oblasti rovnováhy sil na obou stranách úžiny, pakliže chceme správně předpovídat budoucí vývoj vztahů mezi oběma subjekty. V současnosti může přesouvající se vojenská převaha na stranu Číny zmenšit manévrovací prostor, který Tchaj-wan má, a vést tak k destabilizaci zatím velmi klidných vzájemných vztahů. Tento text se opírá zejména o relevantní sekundární literaturu, která se problematikou zabývá, a na základě jejího vyhodnocení se snaží dospět k závěrům naznačujícím možnost budoucího vývoje.

Důležitost Tchaj-wanu pro Peking: Strategicko-politické důvody

Vnímaní „odtržené provincie“ se z hlediska Pekingu zcela zásadně změnilo po skončení Studené války. Na tuto změnu se musí nahlížet zejména v kontextu hrozeb, kterým Čína čelila a čelí. Od nástupu Gorbačova k moci se pomalu, ale jistě začala snižovat strategická hrozba, kterou představoval SSSR. Sovětský vůdce učinil vůči Číně několik vstřícných gest a podnikl kroky k výraznému snížení vojenského napětí, zejména pak snížení počtů vojsk na vzájemné hranici (Yahuda 2004, 88–89). Po rozpadu SSSR v roce 1991 bylo Rusko natolik vnitřně oslabené, že přestalo představovat hrozbu definitivně. Ba naopak, noví kremelští vůdci si sice na jednu stranu stále udržovali určité zažité stereotypy o vnímání „čínské hrozby“, zejména pak ve vztahu k Sibiři, ale na dlouhou dobu převážilo pragmatické křídlo. To vidělo Čínu jako možné odbytiště zejména pro vojenský materiál, ale i potenciálního strategického partnera, s kterým by se mohlo mnohem lépe prosazovat proti euroatlantické „hegemonii“. V první polovině bylo uzavřeno několik smluv, které definitivně vyřešily spory o rusko-čínskou hranici a mezi oběma zeměmi se rozproudil čilý obchodní ruch a výměna, zejména pak v oblasti surovinových zdrojů (Cohen 2001). Hrozba ze severu, které Čína dlouho čelila, tedy definitivně vymizela. Naopak nárůst obchodu a celkové přeorientování Číny do oblasti jihovýchodní Asie vedlo k přehodnocení otázky Tchaj-wanu. Tento ostrov hraje totiž nesmírně důležitou úlohu v oblasti, kterou Čína nazývá tzv. první řetězec ostrovů (US DoD 2008, 25). Tento pás ostrovů táhnoucí se od japonského ostrova Kjúšú, přes Tchaj-wan, Luzon až po Borneo má velkou strategickou hodnotu z hlediska strategického přístupu do Jihočínského moře a dá se říct, že Tchaj-wan je určitým klíčem k němu. Ke konci čtyřicátých a počátkem padesátých let to byla právě kontrola tohoto ostrova nacionalisty, která existenciálně ohrožovala komunistickou pevninu, protože díky ní mohl Čankajšek zasazovat vážné rány čínskému obchodu (Elleman 2006, 133–143). I dnes Tchaj-wan představuje přirozenou základnu pro projekci síly a jeho ovládnutí ze strany Pekingu by znamenalo nesmírný geopolitický zisk ze strany Číny. Někteří analytici předpokládají, že na případném čínském Tchaj-wanu by mohly vzniknout základny ponorek se strategickými střelami a bombardérů. Díky tomu by se Pekingu dostal do rukou skvělý nástroj pro kontrolu námořních tras v blízkosti Japonska (Fisher 2008, 128).

Druhý důvod, který přiměl Čínu k opětovnému zvýšenému tlaku na Tchaj-wan, je čistě vnitřní a byl způsobený sociálně-politickými bouřemi, které vyvrcholily zásahem na náměstí Nebeského klidu. Tato událost, společně s rozpadem socialistického bloku, znamenala veliký otřes pro celou strukturu a autoritu Komunistické strany Číny. Komunismus, coby ideologie, již dále nebyl dostatečný k opodstatnění vedoucí role strany v čínské společnosti. Současně nová generace post-tengovských vůdců postrádala osobní charisma, které by dokázalo tak různorodou zemi sjednotit. Nato vše bylo nutno zareagovat. Kromě nové „image“ reformistů se vládnoucí třída Číny přiklonila k novému ideologickému základu – nacionalismu. Ve školních učebnicích a v oficiálních výkladech dějin se začalo poukazovat na tzv. „století ponížení“, kterým Čína prošla od doby opiových válek až po zničující občanskou válku mezi komunisty a nacionalisty (Shirk 2007, 11). A Tchaj-wan začal v tomto kontextu výkladu historie hrát poměrně důležitou úlohu. Ostrov, který do rukou Japonska padl roku 1895, coby důsledek ponižující čínské porážky v čínsko-japonské válce, kolonií Japonska zůstal až do roku 1945 (Fairbank 2007, 379–381). Právě ovládnutí ostrova nacionalisty a dnešní faktická nezávislost ostrova se v oficiální propagandě Pekingu dodnes zdůrazňuje coby pokračování ponížení, které Čína musela vytrpět. Dokud nebude Tchaj-wan opět připojen k pevninské Číně, není možné udělat za „stoletím ponížení“ definitivní tečku (Shirk 2007, 186).

V otázce Tchaj-wanu byl aktivní zejména minulý vůdce Čínské lidové republiky, Ťiang Ce-Min. Ten se chtěl zapsat do historie jako muž, který ho navrátil zpět pod nadvládu jedné Číny (Shirk 2007, 191). Právě toto přesvědčení spolu s vnitřními tlaky mělo za následek i vyhrocení situace, které vyvrcholilo třetí tchajwanskou krizí v letech 1995 a 1996. Ačkoli jeho následník Chu Ťin Tchao sice přistoupil k mírnější politice vůči Tchaj-wanu, situace zůstala nadále závažnou. Zejména po nástupu nového tchajwanského prezidenta Čchen Šujen-piena, který zaujal silně nezávislou politiku Tchaj-wanu vůči Číně (což je rozebráno podrobněji níže). Po jeho znovuzvolení a následných obavách z uskutečnění snah o nezávislost přijal několik zákonů, které formálně legalizovaly použití síly proti ostrovu (Peoples Daily 2005).

Mimo strategicko-politické důvody je nutné zmínit také životní zájmy, které Čína vůči Tchaj-wanu má. Pokud by se ostrovu podařilo získat formální nezávislost, je zde riziko reakce dalších etnických skupin na území Číny zejména v Tibetu a Xinjangu. V zásadě se dá hovořit o čtyřech důvodech, kvůli kterým by Čína užila svoji vojenskou sílu (Shlapak et al. 2009, 17) :

  • Formální vyhlášení nezávislost Tchaj-wanu
  • Rozsáhlé nepokoje a sociální otřesy na ostrově
  • Akvizice nukleárních zbraní ze strany Tchaj-wanu
  • Pokud by byl ostrov napaden třetí stranou

Tchajwanský přístup k pevnině od konce studené války

Ostrovní tendence k nezávislosti také prošly radikální proměnou od konce studené války. Po ovládnutí ostrova Čankajškovými nacionalisty se na dlouhou dobu silně potlačovaly jakékoli tendence ostrova k nezávislosti. Kuomintang se považoval za jedinou a právoplatnou vládu Číny a ostrov bral pouze jako určité provizorní řešení, které mu má dopomoci k přeskupení a následnému „osvobození“ pevniny. Prapůvodní snahy o nezávislost tedy vznikaly převážně v zahraničí, kdy se cizina stala útočištěm a líhní myšlenek pro zastánce tchajwanské nezávislosti (Philips 2005, 45–46). Toto hnutí vždy zdůrazňovalo zejména fakt, že Tchajwanci mají, coby reálně existující národ, právo na sebeurčení. Historicky se toto odvolávalo na krátká období, kdy Tchaj-wan držel více či méně nezávislost, tedy v šedesátých letech šestnáctého století a roku 1895 (Philips 2005, 52). Vývoj tohoto hnutí nebyl jednoduchý, avšak v souvislosti s uvolňováním poměrů na Tchaj-wanu se mu podařilo prorazit významněji na politické scéně, zejména založením Demokratické strany roku 1986. Ta se stala první skutečnou opozicí Kuomintangu (Philips 2005, 62). Tehdejší prezident Čínské republiky, jak zní oficiální název Tchaj-wanu, Li Teng-chuej (ve funkci od roku 1988) byl z řad strany Kuomintang a zpočátku sledoval politiku sjednocení s pevninou. Nicméně právě sílící hnutí za nezávislost začalo silně narušovat tradiční nacionalistickou politiku vůči Pekingu.

Nový prezident pomalu opouštěl vizi za sjednocení s Čínou a naopak se stále více začal orientovat k myšlence nezávislosti. Mimo jiné na tom měla svůj podíl právě výše zmíněná obnovená asertivita Pekingu vůči Tchaj-wanu. Li Teng-chuej stále více hovořil o nutnosti většího uznání Tchaj-wanu ze strany Číny a odmítal, aby byl ostrov považován jen za podřízenou provinční vládu. Rostoucí napětí vyvrcholilo Liovou návštěvou USA v roce 1995, což bylo komunistickou vládou považováno za krok k faktické nezávislosti. Čína se proto pokusila zasáhnout do průběhu událostí demonstrací síly a s blížícími se volbami zahájila mohutné cvičení u břehů Tchaj-wanu spojené se zkouškami raket krátkého dosahu. Některé z nich dopadly velice blízko břehů ostrova (Fisher 1997: 167–217 ).

USA v odpovědi na eskalaci krize odpověděly rozmístěním dvou svazů letadlových lodí a dodávkami vojenského materiálu Tchaj-wanu (Globalsecurity 2009). Vojenskému střetu se nakonec podařilo zabránit, nicméně krize ukázala, že všechny strany, to znamená Čína, USA i Tchaj-wan, míní svoje pozice a závazky bránit silou v případě nutnosti. Po volbách roku 2000 byl historicky poprvé zvolen první nekuomintangský kandidát Čchen Šuej-pien. Už během voleb se prezentoval jako silný zastánce rostoucí nezávislosti na pevnině a o nějaké větší sblížení a sjednocení přestal jevit opravdový zájem. Období jeho vlády, trvající až do roku 2008, se stalo velice nestabilním a napjatým. Čchen hovořil o návratu Tchaj-wanu zpět do OSN, o referendu o nezávislosti a neustále zkoušel, kam až může zajít vůči limitacím daným Čínou (Shapak el al. 2009, 16–22). Rovněž také rostla podpora těchto kroků ze strany místní veřejnosti. Dle průzkumů se stále více obyvatel Tchaj-wanu cítilo jako být příslušníky suverénního národa a ne Číňany (Shapak el al. 2009, 14–16). Na čínské straně to vyvolávalo čím dál ostřejší reakce a urychlilo vojenskou modernizaci čínské armády, která má jeden z hlavních úkolů odstrašit Tchaj-pej od vyhlášení nezávislosti na Číně.

Čínské vojenské přípravy směrem k Tchaj-wanu

Na počátku devadesátých let můžeme hovořit o jasné zastaralosti nejen ve srovnání s USA, ale i Tchaj-wanem. Rozhodujícím faktorem případného vojenského konfliktu by zajisté byla námořní a vzdušná převaha. A v obou těchto oblastech držel Tchaj-wan jasnou nadvládu, kterou umocnily nákupy stíhačů nové generace jako F-16 a Mirage 2000 (SIPRI 2008). Naopak čínské letectvo v té době disponovalo převážně kopiemi sovětských konstrukcí z šedesátých let a několika zastaralými typy vlastní provenience. Námořnictvo na tom nebylo o moc lépe a jeho lodě zdaleka neodpovídaly moderním standardům. Obstarožní byla rovněž protivzdušná obrana jak pozemní, tak námořní a patrně by nepředstavovala vážnější problém pro americké a tchajwanské letectvo. Krize v roce 1995 až 1996 rovněž poskytla Číně další nepříjemné zjištění. V případě války by USA patrně dostály svým závazkům a vojensky podpořily Tchaj-wan, na což by Čína neměla adekvátní odpověď (Shambaugh 2002: 3–4). Čínská vojenská modernizace se tedy vydala dvěma směry. Prvním byla celková modernizace konvenčních sil, zejména leteckých, námořních a protivzdušné obrany, druhým snaha o vývoj zbraní, které by zaútočily proti zranitelným místům americké vojenské mašinérie za účelem způsobení maximálních škod, a tím by odradily USA od další obrany Tchaj-wanu. Tyto zbraně se v zahraniční literatuře nazývají souhrnně anti-access či area-denial weapons (Copp 2009). Mezi tyto zbraně můžeme zpravidla označit vysoce výkonné protilodní střely, miny, torpéda a systémy protivzdušné obrany. V podstatě se jedná o klasické bojové systémy, nicméně jejich využití má spíše asymetrický charakter. Masivně byl zvýšen objem financí, které jsou alokovány pro vojenské účely. Tento nárůst činí ročně zhruba 11,8 % (US DoD 2008, 31). Zdroji pro drtivou většinu nákupů se stala Ruská federace. Čínský výběr je poměrně silně limitován uvalenými zbrojními embargy ze strany Evropské unie a USA. Ačkoli ze strany USA není jediný náznak změny tohoto stavu, v Evropské unii se čas od času objevují náznaky uvolnění sankcí (Defencenews 2010a). Čína by jistě takovouto změnu ze strany Evropské unie přivítala, protože by jí umožnila nákup techniky jiného druhu, než je pouze ta ruská, byť by zbrojní produkty z prostoru EU neměly takový dopad, protože Čína může od Ruska nakupovat produkty srovnatelných kapacit za nižší cenu. Mnohem větší význam by měla možnost nakoupit pokročilé navigační a elektronické systémy, jako datové sběrnice, komunikace a další kapacity vztahující se k síťovému propojení na bojišti. Všechny tyto ne až tak nápadné systémy jsou v Evropě na vyšší úrovni než ty ruské, a tím by Číně mohly umožnit překonat další kvalitativní propast mezi ní a případnými protivníky (Copp 2005, 8).

Z tohoto hlediska tedy evropské embargo stále zůstává velice limitujícím faktorem pro rozvoj čínských vojenských kapacit a jeho zrušení by mohlo znamenat změnu v rovnováze sil ve Východní Asii. Modernizace vzdušných sil se soustředila na nákup nových stíhačů a masivní vyřazení starší techniky. Některé starší stroje byly pomocí nové avioniky modernizovány, aby tak celkově zvýšily sílu čínského letectva. V námořních silách došlo k rapidnímu rozvoji zejména torpédoborců zajišťujících protivzdušnou obranu, rozvoji jaderných i konvenčních ponorek a v neposlední řadě též ke zvýšení počtu transportních plavidel (Fischer 2009). Důležitou pozici hraje též modernizace protivzdušné obrany. Kolem tchajwanské úžiny byly rozmístěny zejména moderní komplety S-300, které svým dosahem až 150 km mohou postřelovat prakticky celou tchajwanskou úžinu a výrazně tak omezit svobodu pohybu ostrovního letectva.

Z výše zmíněných údajů lze vyčíst, že případnou čínskou strategií v případném konfliktu by bylo střetnout se s Tchaj-wanem v konvenčním konfliktu a rychle zvítězit a současně odradit USA pomocí asymetrických způsobů od přímé intervence. Vynikajícím příkladem této strategie je balistická protilodní střela DF-21C s dostřelem až 1700 km (Visingr, Kotrba 2008: 18). Jasným účelem této netradiční zbraně je upřít přístup americkým letadlovým lodím do oblasti. Součástí této strategie je i rychlý vývoj prostředků informačního boje, které by měly zejména narušit informační uzly C4ISTAR anebo napadnout výzvědné a komunikační prostředky v kosmu. Tuto schopnost Čína jasně demonstrovala počátkem roku 2007, kdy sestřelila vlastní nefunkční satelit. V případném konfliktu by byla schopnost co nejdříve zničit obranný potenciál Tchaj-wanu a postavit tak USA před fait-accompli nesmírně důležitá. Toho může být dosaženo jen překvapivým a zničujícím prvním úderem. Za tímto účelem Čína zvyšuje počet balistických střel krátkého dosahu, které mohou napadnout Tchaj-wan. V roce 2000 se celkový počet těchto střel odhadoval na 200, nicméně dnes už je to minimálně okolo 900 (Van Frankem Hickley 2001: 131, US DoD 2008: 2). Většina těchto nových střel má stále nižší kruhovou odchylku od bodu dopadu, což zvyšuje jejich přesnost a snižuje počet nutný k útoku na jeden cíl. Zvyšující se přesnost umožňuje především rychlý a zdrcující útok proti tchajwanským leteckým základnám.

V případě konfliktu by se prvním cílem zcela jistě staly právě tyto základny na ostrově, čímž by mohlo dojít k závažnému narušení schopnosti vést vzdušné operace a čínské letectvo by mohlo získat zdrcující vzdušnou nadvládu (Shlapak el al. 2009, 51). V případě konfliktu by Čína pravděpodobně spoléhala na to, že pakliže se jí podaří rychle ochromit tchajwanskou obranu a současně způsobit americké armádě velké ztráty, Tchaj-wan by pravděpodobně kapituloval. Otázkou je, co by se stalo v opačném případě. Obojživelná invaze na ostrov by byla při současných možnostech Pekingu krajně riskantním podnikem už ze své podstaty bez ohledu nato, že přes intenzivní modernizaci Čína stále nemá dostatek přepravních kapacit pro úspěšné vytvoření předmostí na ostrově (Shlapak et al.2009, 103–118). Navíc invaze by znamenala nesmírně tvrdé boje v terénu preferujícím obranu a těžko říct, zda-li by po tom všem Čína získala něco více než spálenou zem.

Tchajwanská diskuze a problémy

Pro Tchaj-wan byla jeho armáda historicky jedním z hlavních záruk nezávislosti na pevnině. Byla to právě jeho vojenská převaha, která mu umožnila provádět de facto nezávislou politiku. Nicméně většinu studené války nebyla tchajwanská doktrína čistě obranná a jasně deklarovala úmysl potlačit „komunistickou rebelii“. Oficiálně byla tato politika definitivně opuštěna prezidentem Lim 1. května 1991. Nová obranná doktrína se začala soustředit výhradně na obranu (Van Frankem Hickley 2001: 119–120, Swaine, Kamphausen 2005: 393). Avšak tato proměna neznamená naprostou kapitulaci na ofenzivní schopnosti. V případě náznaků příprav čínské armády na útok by za určitých okolností mohla ostrovní vláda přikročit k preventivní akci či vést aktivní obranu. Příkladem mohou být například úvahy, že v případě velké války by Tchaj-wan mohl zaútočit proti přehradě Tři soutěsky, a tím tak způsobit enormní materiální a lidské škody ČLR (Saunders a Saalman 2002). Tchaj-wan se snažil zejména o co největší proměnu myšlení a výzbroje v souladu s novými trendy v oblasti vojenství, zejména pak revolucí ve vojenských otázkách. V roce 1997 se dokonce stal největším světovým importérem zbraní a stále si držel nad pevninou dostatečnou převahu, která mu umožňovala volnost jednání v mezinárodních otázkách (Van Frankem Hickley 2001: 151).

Avšak od roku 2000 můžeme vidět známky jistého zpomalení, zejména ve vztahu ke zrychlujícímu se zbrojení Číny. Po zvolení nového prezidenta Čchen Šuej-piena došlo totiž k vážnému rozkolu v otázce dalšího vyzbrojování. Zejména se jednalo o otázku, která ze složek má mít při vyzbrojování přednost. Zatímco koalice podporující prezidenta Čchena zdůrazňovala potřebu letectva a námořnictva, jakožto hlavního deterenta čínské agrese. Dle nich musí vést Tchaj-wan aktivní obranu proti protivníkovi a za žádných okolností nesmí být dovoleno čínské armádě vylodění. Armáda by tedy měla být proměněna v mobilní a lehčí strukturu, jejichž hlavním úkolem by měla být rychlá reakce proti případným výsadkům zvláštních sil a parašutistů. Naopak zástupci nacionalistů považovali za pravděpodobné spíše to, že letectvo a námořnictvo budou rychle zničeny a masivní pozemní složky tak budou naprosto nezbytné. V této diskuzi se projevila rovněž animozita některých členů Demokratické strany vůči pozemním silám, jež bývaly tradiční oporou Kuomintangu (Swaine, Kamphausen 2005: 396–402).

Roku 2001 byl zformulován „nákupní balík“ zahrnující nové stíhače, protiponorkové letouny, torpédoborce, protiraketové systémy a konvenční ponorky nové generace. Všechny tyto položky měly být dodány ze Spojených států. Avšak jeho naplnění se ukázalo jako velice nesnadné. Ačkoli mnoho položek z toho seznamu byly USA ochotné Taipeii prodat (jako torpédoborce třídy Kidd), některé nemohly poskytnout vůbec. To byl příklad dieselových ponorek, protože USA je již několik dekád nevyrábějí. Současně se problematickým ukázal i prodej stíhačů F-16, zejména z politických důvodů, a celý obchod provázely i dohady o tchajwanské schopnosti splácet tyto stíhače (Shirley 2009, 7–21). S nástupem nové administrativy do Bílého domu se otázka některých částí tohoto obchodu stále jevila nejasná, zejména ve vztahu k novým stíhačkám a ponorkám, kde by bylo patrně nutné najít jiného dodavatele než USA. Administrativa Baracka Obamy nakonec rozhodla vyhovět částečně žádosti o nákup nové techniky a rozhodla se Tchaj-wanu dodat některé z požadovaných položek. Zejména se jedná o vrtulníky UH-60, 114 střel Patriot PAC-3, 60 multifunkčních informačních datových systémů a dvě minolovky třídy Osprey (Defencenews 2010b). Ačkoli tento prodej by jistě zvýšil úroveň ostrovní obrany, Tchaj-wan se snaží celkově se vyrovnat s rostoucí čínskou hrozbou. Jeho hlavní úsilí se doposavad soustředilo na modernizaci informačních uzlů a celkové provázání sil v oblasti kombinovaných operací a posílení situačního uvědomění v případě války. Nutností se rovněž jeví i zlepšení v oblasti protiponorkového boje, kde Tchaj-wan operuje pouze čtyřmi, zoufale zastaralými ponorkami (Swaine, Kamphausen 2005, 402–412).

Palčivý problém je zejména nepřítomnost účinného protiraketového systému. Současný systém tvořený staršími verzemi systému Patriot je zcela nedostatečný vzhledem k rostoucí hrozbě. Ačkoli patrně bude dodáno okolo dalších sto kusů střel pro protiraketové systémy Patriot PAC-3 a slibně se jeví i vývoj nového tchajwanského systému Sky Bow 3, komplexní obrana je stále v nedohlednu. Ačkoli Tchajwanská infrastruktura je na útok podobných rozměrů konstruovaná, současný zvyšující se tlak vyvolává oprávněné obavy o tom, jaký dopad by měl tak masivní útok na ostrovní obranu. Počátkem nového tisíciletí se objevovala otázka možného vytvoření regionálního systému protiraketové obrany USA, který by zahrnoval Japonsko a Tchaj-wan (Medeiros 2001). Ačkoli USA stále více spolupracují s Japonskem v oblasti PRO, rozmístění prvků na Tchaj-wanu se v současnosti jeví jako krajně nepravděpodobné. To nechává Tchaj-wan v jistém „oknu zranitelnosti“, jehož řešení je zatím otevřené.

Zhodnocení

V oblasti výcviku a morálky zůstává tchajwanská armáda stále vynikající bojovou silou. Avšak počty moderních stíhačů, válečných lodí a ponorek se jeví v stále horším světle pro Tchaj-wan. Pevninská Čína tak získává jak kvalitativní, tak kvantitativní převahu nad ostrovem, což může v budoucnu přinést zhoršení celého manévrovacího prostoru pro Tchaj-wan. V současnosti můžeme nicméně mluvit o pravděpodobně nejlepším období v oblasti Čínsko-tchajwanských vztahů. Po nástupu prezidenta Ma Jing-ťiou došlo k výraznému zlepšení vzájemných vztahů a oproti éře jeho předchůdce výrazně poklesla hrozba jakéhokoli konfliktu. Nový prezident zdůrazňuje nutnost vzájemné spolupráce a objevily se náznaky možného mírového procesu (Saunders a Kastner 2009). Avšak rostoucí počet čínských střel a letadel dává situaci nový rozměr. Ačkoli si prezident Ma Jing-ťiou udržuje podporu drtivé části obyvatelstva (Ibidem), některé jeho kroky začínají vzbuzovat nevoli v řadách opozice. A v souvislosti s blížícími se volbami v roce 2012 by mohlo dojít k určitým změnám kursu. Zato Peking se vlastní propagandou a důrazem na tchajwanskou otázku dostal do slepé uličky.

Dnes už je otázka případné nezávislosti Tchaj-wanu otázkou samotné legitimity režimu jako takového (Shirk 2007, 181–184) a v případě komplikací ve vyjednáváních či opětovného otočení kurzu ze strany Tchaj-peie by režim zajisté přikročil k tvrdým opatřením. A právě rostoucí vojenská nerovnováha by mohla Čínu zlákat k pokusu o vyřešení tohoto problému silou. I když by se nemuselo nutně jednat o přímý vojenský útok s cílem dobýt ostrov, pravděpodobně by mohla proběhnout omezená demonstrace síly, jako v letech 1995 až 1996. Ale právě vzhledem k rostoucímu nepoměru sil by nemusela být vyřešena tak snadno a naopak by mohla eskalovat do nebezpečných rozměrů.

Zdroje

  • Copp Carlo. 2009. The Global Impact of Anti-Access Weapons: Air Power Australia, online text (http://www.ausairpower.net/…e-2009-A.pdf), (cit. 11. 1. 2010)
  • Copp Carlo. 2005. China’s Rise as a Regional Superpower. Air Power Australia, online text (www.ausairpower.net/…2005-03P.pdf ), (cit. 11. 1. 2010)
  • Cohen Ariel. 2001. The Russia-China Friendship and Cooperation Treaty: A Strategic Shift in Eurasia: The Heritage Foundation, online text (http://www.heritage.org/…a/BG1459.cfm#…), (cit. 11. 1. 2010)
  • Elleman Bruce A. 2006. Naval Blockades and Seapower. New York: Routledge.
  • Fairbank, John. 2007. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny
  • Fisher, Richard D. 2008. China’s mi­litary modernization: building for regional and global reach. Westport: Praeger Security International Advisory Board
  • Fisher, Richard D. 2009. The Implications of China’s Naval Modernization for the United States: International Assesment and Strategy Center, on line text (http://www.strategycenter.net/…b_detail.asp), (cit. 11. 12. 2009)
  • Madeiros Evan S. 2001. Ballistic Missile Defense and Northeast Asian Security: Views from Washington, Beijing, and Tokyo: The Stanley Foundation and Center for Nonproliferation Studies, Monterey Institute of International Studies, online text (http://cns.miis.edu/…/bmd_web.pdf), (cit. 28. 12. 2010)
  • Saunders Philips C. a Kastner Scott. 2009. Is a China-Taiwan Peace Deal in the Cards: Foreign Policy, online text (http://www.foreignpolicy.com/…in_the_cards?…), (cit 11. 1. 2010)
  • Saunders Philips, Saalmanová Lora. 2002. Taiwan’s Res­ponse to China’s Missile Buildup: Center for Non-Proliferation Studies, online text (http://www.nti.org/…/e3_17a.html)
  • Server Defencenews. 2010a. EU Presidency Mulls Lifting China Arms Embargo. Online text (http://www.defensenews.com/story.php?…) (cit. 17. 2. 2010)
  • Server Defencenews. 2010b. Taipei Gets $6 Billion Arms Package Despite Beijing Threats. Online text (http://www.defensenews.com/story.php?…) (cit. 17. 2. 2010)
  • Server Globalsecurity. 2009 (http://www.globalsecurity.org/…n_strait.htm) (cit. 11.1.2010)
  • Shambaugh, David. 2005. Modernizing China’s military : progress, problems and prospects. London: University of California press
  • Shirk, Susan. 2007. China: The Fragile superpower. New York: Oxford university press
  • Shirley Kan. 2009. Taiwan: Major U.S. Arms Sales Since 1990. Washington D.C.: Congressional Research Service
  • Shlapak David A. et al. 2009. A question of balance. Santa Monica: RAND Corporation
  • Stockholm International Peace Research Institute: Arms transfer database. 2008 (cit. 28. 12. 2009)
  • Swaine Michael D. a Kamphousen Roy D. „Military modernization in Taiwan.“ In: Strategic Asia 2005–2006: Military modernization in Era of Uncertainity. Ed. Ashley Tellis, Michal Wills, Washington D.C.: The National Bureau of Asia Research, 386–422.
  • Philips, Steven. „Building a Taiwanese Republic: The Independente Movement, 1945 – present.“ In: Dangerous strait : the U.S.-Taiwan-China crisis. Tucker Nancy. New York: Columbia university press, 44–69.
  • Peoples Daily.2005. Full text of Anti-Secession Law. Online text (http://english.peopledaily.com.cn/…_176746.html), (cit. 11. 1. 2010)
  • United States Department of Defense. 2008. Military power of the People’s Republic of China, Washington DC, Office of the Secretary of Defense (cit 11. 1. 2010). (http://www.defenselink.mil/…eport_08.pdf)
  • Van Frankem Hickley Denis. 2001. Armies of East Asia. London: Lynne Rienner Publishers
  • Visingr Lukáš a Kotrba, Štěpán. 2008. „Raketový arzenál Říše středu,“ Armádní technický magazín 2008, č. 11, 16–23.
  • Yahuda Michael. 2004. International Politics of the Asia Pacific Since 1945. London: Routledge

Autor studuje mezinárodní vztahy a bezpečnostní studia na Masarykově univerzitě.

blog comments powered by Disqus
Autor
Michal Madl
Rubrika
Články
Témata
, , ,
Publikováno
23. 3. 2010