Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Členské státy Evropské unie a SZBP: hledání společných průsečíků.

Článek je zaměřen na analýzu zahraničních politik členských států Unie, přičemž výslednicí jejich vzájemné koordinace a konfliktního střetávání je společná zahraniční a bezpečností politika Evropské unie. Jednotlivé evropské státy byly více či méně úspěšné při prosazování vlastních národních zahraničněpoli­tických koncepcí do SZBP, jež je de facto jejich kompozitem. V první části článku je analyzována SZBP s ohledem na jednotlivé revize zakládajících smluv. Druhá část se zabývá rozborem zdrojů zahraničních politik členských států EU. Výstupem je zjednodušující kategorizace států na základě těchto zdrojů. Třetí část pak obsahuje případové studie zahraničních politik čtyř států, které reprezentují příslušné skupiny států.

 

Úvod

Společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie není statický, neměnný pojem, jenž byl ustaven jako rámec pravidel pro management vnějších vztahů Unie a dle své počáteční podoby by měl přetrvávat dodnes. Ani ji nelze chápat pouze jako soubor ustanovení měnící se podle aktuálního rozložení sil mezi členskými státy prostřednictvím mezinárodních smluv obnovujících, upravujících a rozšiřujících ty předešlé. Primárně je to výsledek dynamického procesu, jehož počátky můžeme sledovat již od vzniku samotného Společenství. Je třeba si uvědomit, že Evropa (myšleno jako soustava suverénních národních států) měla svou zahraniční politiku vždy. Není řeč o hospodářských vztazích vůči třetím zemím, ale již o globální expanzivní geopolitice evropských impérií, soutěžících mezi sebou o světový primát. Také v této době velkých koloniálních říší sdílely národy Starého kontinentu (navzdory vzájemné animozitě) společné zájmy: rozšíření evropského panství nad neevropskými národy a jejich nerostným i kulturním bohatstvím. Ačkoli to nebylo jejich ústředním motivem, navzájem nepřímo podporovaly rozšíření a udržení moci svých evropských sousedů-konkurentů. Společná zahraniční politika tak, jak ji definuje Smlouva o Evropské unii, redefinuje Amsterodamská smlouva a podstatně rozšiřuje Lisabonská smlouva, pouze formuje rámec současného koordinovaného postupu členských států v měnícím se geopolitickém prostředí globalizovaného světa. Tato pravidla utvářejí samotné státy a přirozeně se v nich odrážejí partikulární zájmy, které činí sjednocující se Evropu tolik specificky rozmanitou.

Pokud přijmeme tuto realistickou predikci, nabízí se nám otázka: Kterému členskému státu nebo státům v nejvyšší možné míře vyhovuje současný model Společné zahraniční a bezpečnostní politiky se všemi jejími součástmi? SZBP je ve své podstatě výsledkem složitě a dlouze vyjednávaných kompromisů, v jehož obecné formě se ztrácejí jakékoli nuance národních bezpečnostních vizí spolutvůrců. Přesto je tento příspěvek postaven na pochopitelné domněnce, že současný charakter SZBP není nejlepším možným řešením pro všechny členské státy Evropské unie. Snaží se poodhalit existenci maximální shody mezi konkrétní národní koncepcí a SZBP.

Prvním krokem příspěvku je analýza pojmu moci a její použití členskými státy v procesu decision-making v rámci SZBP. Pro tento účel je nápomocný článek R. Zbírala Zdroje moci členských států v Radě Evropské unie (2008), jenž je přínosnou studií nabízející ve zmíněné tématice vhodné metodologické nástroje. Druhá část je úvahou nad hlavními rozdělujícími parametry jednotlivých členských politických systémů, pro něž je použit termín „diferenční linie“1 (viz kap. 2). Cílem je dosažení obecnějšího obrazu současné diferenciace uvnitř Unie. Výsledné skupiny států budou analyzovány metodou porovnávání a průniků množin (každá množina reprezentuje právě jednu odlišenou skupinu). Ve třetí části následuje stručné shrnutí vývoje společné zahraniční a bezpečnostní politiky, přičemž jsou použity primární zdroje v podobě základních smluv (Smlouva o EU, Amsterodamská smlouva, Reformní smlouva) a jiné dokumenty upravující institucionální uspořádání SZBP, popř. SBOP. Součástí třetí podkapitoly je pokus o rozbor změny bezpečnostního rámce SZBP, kterou přináší Lisabonská smlouva (viz podkap. 3.2.). Čtvrtou a zároveň poslední částí jsou stručné případové studie vybraných států, které reprezentují skupinu zemí, v níž se nacházejí, definovanou v souladu s dříve popsanými liniemi konfliktu. K jejich analýze jsou použity jak primární zdroje – národní bezpečnostní strategie daných států – tak literatura zabývající se přidruženou problematikou.

1.Koncepce moci a její užití členskými státy EU

Moc, potažmo politická moc, je přirozeně středem pozornosti mnoha sociologických, politologických, ale i psychologických studií od počátků pozitivistického přístupu v oblasti vědy. Nevyhnutelným důsledkem rozmanitého množství myšlenkových rozborů fenoménu moci je velký počet různých definic její podstaty a jejího praktického užití nejen v oblasti mezinárodní politiky. Obecně přijímaná klasifikace na pozitivní-negativní moc nepřináší kýžené rozluštění a jednoznačné definování jevu, jenž je hybnou silou a ústředním motivem politiky. Příkladem pozitivní podoby moci – „moc nad“ objekty –, tzn. moc, kterou Max Weber identifikuje pojmem „panství“, může být její deskripce realistickou školou, konkrétně koncepce Hanse Morgenthaua v jeho šesti principech politického realismu: „statesmen think and act in terms of interest defined as power…“2 (Morgenthau 2005: 5) Moc nemusí být nutně cílem, ale poskytuje jejímu držiteli dispozice k udržení a rozšíření stávajícího vlivu nad okolním děním. A právě taková forma moci, tedy „moc jako nastolování agendy“ (Heywood 2004: 31), je ústřední definicí moci, která pro účely tohoto krátkého příspěvku poslouží k identifikaci vlivu členských států EU na její společnou zahraniční i obrannou koncepci.3 Na úrovni formování společné politiky totiž státy nemohou uplatňovat své „panství“ nad ostatními členy Unie, poněvadž každý stát je zastupován jakožto nezávislý subjekt moci, nýbrž mohou pouze s použitím svých zahraničněpoli­tických nástrojů dosahovat konsenzu, který se budou snažit v maximální míře přiblížit jejich politickému cíli cestou nastolování vhodné agendy.

Společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie (dále společná zahraniční politika) se všemi jejími komponenty je ve svém konkrétním projevu především výsledkem jednání členských států na půdě Rady Evropské unie (popř. Evropské rady za účelem vymezení obecnějšího směrování v zahraničních otázkách). Smlouva o fungování EU ovšem přináší institucionální reformu, jejíž faktický dopad na realitu společné zahraniční politiky budeme moci posoudit teprve až za několik let. Mezivládní princip usnášení se je rozhodujícím faktorem jak pro mechanismus decision-making procesu, tak i pro samotný konceptuální charakter; promítání do reality i „váha“ potřebná k prosazení jednotlivých národních zahraničněpoli­tických a obranných politik. I přes rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou, které Lisabonská smlouva přináší, zůstává zahraniční politika doménou suverénních národních států EU, ponechávající si tak nutným jednomyslným souhlasem de facto právo veta v případě přijímání nástrojů politiky, jako jsou společné strategie či mezinárodní smlouvy. Tyto nástroje jsou klíčovou komponentou ve sféře powerpolitics Evropské unie, která má konkrétní dopady na mezinárodní situaci a nese viditelné výsledky. Lze již dnes s jistým předběžným soudem říci, že pokud institucionální a procesní změny Lisabonské smlouvy nebudou mít reálný dopad na utváření a konečnou podobu společných strategií, společných akcí nebo multilaterálních smluv se třetími zeměmi, pak veškerý reformní potenciál Lisabonu se v oblasti společné zahraniční politiky minul účinkem.

Robert Zbíral se ve svém článku Zdroje moci členských států v Radě Evropské unie zabývá metodologií exaktního vyjádření vlivu národního zájmu na rozhodovací proces Rady EU, resp. na podobu finální agendy. Vyjádřeno tzv. indexem hlasovací síly, každý člen Rady EU disponuje stejnou rozhodovací vahou (při hlasovací proceduře souhlasu): IHSx = 0,037, přičemž jejich celkový součet činí ∑IHS = IHS1 + IHS2 + … + IHS27 = 1.4 Při rozhodování o společných akcích a společných postojích je sice aplikováno hlasování kvalifikovanou většinou, při níž index hlasovací síly každého státu nabývá rozdílných hodnot dle vážení hlasů,5 jeho dopad na formulaci výstupů jednání je všem značně limitován existencí institutu tzv. pojistné klauzule, která je zárukou zachování výhod pro národní zájmy vyplývající z principu souhlasu, delegováním usnesení o dané otázce na Evropskou radu.

Tato de iure rovnocenná distribuce moci mezi členy Rady EU je ovšem de facto zkreslována několika jinými procedurálními a institucionálními faktory. Společnou zahraniční politiku dle znění Lisabonské smlouvy vykonává vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku v souladu s primárními právními akty a v součinnosti s členskými státy (čl. 11). Vysoký představitel ovšem nedisponuje hlasovacím právem v Radě a tudíž nemění hodnotu indexu hlasovací síly. Avšak jeho role spojovacího článku mezi supranacionální Komisí a mezivládní Radou může zprostředkovaně ovlivňovat podobu společné zahraniční politiky předkládáním vlastních konkrétních návrhů (vycházející z jednání Komise) a zejména zastupováním EU v politickém dialogu se třetími zeměmi, čímž vzniká potenciál formulace postoje do jisté míry nezávislého na pozdějším stanovisku Rady (která zároveň musí na tento postoj náležitě reagovat).

Jak Zbíral správně upozorňuje, navzdory hypotetické rovnosti při hlasování však není „moc členského státu v Radě … v praktickém rozhodování shodná s indexem hlasovací síly…“ (Zbíral 2008: 37) Tato skutečnost může být zapříčiněna hned několika faktory, jenž lze zjednodušeně shrnout do dvou obecných skupin: strukturální (nezávislé systémové proměnné, typické pro EU jako celek sdružující politicky, ekonomicky či demograficky nestejné aktéry mezinárodního systému) a procesní (nezávislé proměnné, vyplývající z procesní struktury evropských institucí, v tomto případě konkrétně Rady EU). Poněvadž procesní proměnné jsou předmětem Zbíralovy studie o zdrojích moci v podmínkách Rady EU, cíle této práce si vyžadují hlubší rozbor pouze první ze skupin – tedy strukturálních faktorů, které jsou zakořeněny v odlišnosti členských států.

2.Převažující linie konfliktu mezi členskými státy

Termínem „diferenční linie“ není odkazováno na teorii konfliktních linií, nýbrž se jedná o soubor specifických atributů členských států, z jejichž vzájemné interakce vyplývá různorodost Evropy. Takové atributy mohou být svou podstatou politického, ekonomického, geografického, sociálního nebo historického charakteru. Jinými slovy, evropské státy se od sebe liší např. počtem obyvatel, výkonem národních ekonomik či v dalších kulturně-společenských specifikách. Za diferenční linie pak můžeme považovat nepřeberné množství různých společenských vlastností, které ovlivňují proces dosahování společného postoje, přičemž k nejvýznamnějším se řadí linie malé vs. velké země, západoevropské země vs. země středovýchodní Evropy, členské státy Severoatlantické aliance vs. nečlenské státy.

Velikost, resp. moc konkrétního státu lze vyjádřit kvantitativně (územní rozloha nebo počet obyvatel) či kvalitativně (ekonomická síla, vzdělanost, popř. technologický pokrok).6 Ovšem his­toricko-politický pohled nám otevírá cestu k jinému významu těchto slov. „Velké“ národy Evropy se značnou měrou podílely na utváření historie „starého kontinentu“ v pravém smyslu toho sousloví a přinesly mu dobu imperiálního rozmachu se všemi přidruženými pozitivními i negativními následky. Všechna bývalá centra koloniálních impérií (snad vyjma Ruska) jsou dnes spořádanými členy Evropské unie a jejich vize společné zahraniční politiky se budou pravděpodobně i dnes lišit od zahraničněpoli­tických priorit jejich „menších“ sousedů. Jejich vztahy se třetími zeměmi – bývalými koloniemi – budou spravovány buďto na bázi jisté užší spolupráce, anebo v rámci mezinárodních organizací sdružujících tyto země s obdobnými politickými zájmy, které vznikly v důsledku historického poměru (např. britský Commonwealth nebo Francouzská unie). Postupným vývojem, jak vznikala a zanikala evropská impéria, vykrystalizovala dominantní centra, z nichž si některá ponechala své državy až do současnosti: zejména se jedná o Velkou Británii, Francii, Španělsko, Nizozemsko, Itálii a poněkud více diskutabilní Německo.7

Identifikace dalších dvou souborů odlišujících parametrů je odvoditelné ze samotného pojmenování. Jedním z hlavních potenciálních zdrojů názorových konfliktů mezi státy střední a východní Evropy a zbytkem Unie je zahraniční a bezpečnostní politika vůči Rusku, s jehož mocenskou hegemonií nad socialistickým blokem mají vlastní historickou zkušenost, přičemž Pobaltské státy a Polsko vykazují obzvláště problematické vztahy s Ruskou federací. Také participace na strukturách NATO nevyžaduje hlubší vysvětlení: Švédsko, Finsko, Rakousko, Irsko, Kypr a Malta nejsou členy Aliance. Jestliže je původní navržená hypotéza správná, pak mezi aktéry, zahrnutými do tří párů množin, v nichž státy představují prvky těchto množin, budou existovat větší či menší rozpory (vyplývající z uvedených diferenčních linií) ve vizi a prosazování svých partikulárních národních zájmů na půdě Rady EU (popř. Evropské rady). Každý prvek může být zároveň prvkem více množin. Jeho zájmy pak budou průnikem několika konfliktních skupin a vymezovat se budou (teoreticky) vždy právě vůči jedné skupině, která není součástí průniku (viz Diag. 1).8

obrázek

Diagram 1: Množinový diagram konfliktních skupin s jejich vzájemnými průniky. Zdroj: autor.

3.SZBP a její cíle

3.1.Stručné shrnutí vývoje cílů a rámce SZBP

Smlouvou o Evropské unii se společná zahraniční a bezpečnostní politika stala součástí evropských struktur, přesněji druhého pilíře „evropského chrámu“ (Hlava V) a v průběhu dalších bezmála dvaceti let doznala horizontálního (zaměřením na určité oblasti zahraničích politik členů) i vertikálního (vznikem nových nástrojů a různých procedurálních zlepšení) rozšíření. Ústřední cíle, které společné zahraniční politice přisoudila Maastrichtská smlouva, jsou tyto (čl. 11):

  • „chránit společné hodnoty, základní zájmy, nezávislost a celistvost Unie v souladu se zásadami Charty Organizace spojených národů;
  • posilovat bezpečnost Unie ve všech formách;
  • zachovávat mír a posilovat mezinárodní bezpečnost v souladu se zásadami Charty Organizace spojených národů, jakož i se zásadami Helsinského závěrečného aktu a cíli Pařížské charty, včetně těch, které se vztahují na vnější hranice;
  • podporovat mezinárodní spolupráci;
  • rozvíjet a upevňovat demokracii a právní stát, jakož i dodržování lidských práv a základních svobod.“ (Úřad vlády České republiky 2004)

Hlava V Smlouvy o EU dále uvádí (čl. 17), že „Společná zahraniční a bezpečnostní politika zahrnuje všechny otázky, které se týkají bezpečnosti Unie, včetně postupného vymezení rámce společné obranné politiky, která by mohla vést ke společné obraně…“ Zároveň se však smlouva nedotýká jiných národních závazků v oblasti zahraniční politiky členských států, především pak spojenectví v rámci Organizace Severoatlantické smlouvy. Aktivity EU, jež mají vést k dosahování a udržování cílů SZBP explicitně uvedených v čl. 11, „zahrnují humanitární a záchranné mise, mise k udržení míru a mise bojových jednotek k řešení krizí, včetně prosazování míru.“ (Tamtéž) Tyto tzv. petersberské úkoly, přijaté na summitu Západoevropské unie roku 1992 a včleněné do litery Smlouvy o EU, lze ve zkratce definovat jako operace peace-keeping, peace-making a peace-building charakteru.

Amsterodamská smlouva přináší, kromě integrace Západoevropské unie do struktur EU, novou úpravu hlasování v rozhodovacím procesu II. pilíře o tzv. „konstruktivní abstenci“, umožňující státům zdržet se hlasování bez jeho zablokování. „V takovém případě [členský stát] není povinen provést rozhodnutí, přijímá však, že rozhodnutí zavazuje Unii“ (čl. 23). (Úřad vlády České republiky 2001) Druhým, ve svých důsledcích významnějším krokem k prohloubení společné zahraniční politiky byla institucionalizace její obranné sféry, tudíž vznik Evropské bezpečnostní a obranné politiky. Britsko-francouzská iniciativa, vzešlá ze setkání v Saint-Malo v roce 1998, v konečném výsledku vytvořila mechanismy pro spolupráci jednotlivých obranných kapacit evropských armád (oficiálně zadáno na summitu Evropské rady v Kolíně nad Rýnem 1999), čímž se měla zvýšit nejen „efektivita vzájemné konzultace, spolupráce a transparentnosti mezi Evropskou unií a NATO“ (Evropský parlament 1999), ale také mobilita, flexibilita a dlouhodobá operabilita autonomních evropských kapacit na národní či multinárodní bázi. Úkolem takové společné obranné politiky mělo být vytvoření unijních kapacit pro „autonomní akci, opírající se o spolehlivé vojenské síly, prostředky k jejich použití…“

Prozatím poslední změny struktury společné zahraniční politiky přinesla Lisabonská smlouva. Do článku 11 bylo inkorporováno prohlášení, které vyjímá SZBP z výlučně mezivládního principu spolupráce a naopak zavádí nadnárodní prvek: „Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku vykonává v souladu se Smlouvami vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a členské státy.“ (Úřad vlády České republiky 2007) Dokument dále včleňuje společnou bezpečnostní a obrannou politiku (SBOP; dříve evropská bezpečnostní a obranná politika – EBOP) do zakládající smlouvy a nahrazuje jí článek 17. Definice SBOP dle Lisabonské smlouvy tedy zní (čl. 28a):

  • „Společná bezpečnostní a obranná politika je nedílnou součástí společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Zajišťuje Unii operativní schopnost, která se opírá o civilní a vojenské prostředky. Unie je může použít pro mise vedené mimo území Unie k udržení míru, předcházení konfliktům a posílení mezinárodní bezpečnosti v souladu se zásadami Charty Organizace spojených národů“ (odst. 1);
  • „Pro provádění společné bezpečnostní a obranné politiky dávají členské státy Unii k dispozici civilní a vojenské schopnosti, aby přispěly k plnění cílů vymezených Radou“ (odst. 3);
  • „Pokud se členský stát stane na svém území cílem ozbrojeného napadení, poskytnou mu ostatní členské státy pomoc a podporu všemi prostředky, které jsou v jejich moci“ (odst. 7).

V ustanovení o SBOP je obsažena redefinice původního odst. 2 článku 17 o charakteru operací vedených státy EU k dosažení obecných cílů společné zahraniční politiky. Nové znění tento výčet rozšiřuje na „společné akce v oblasti odzbrojení, humanitární a záchranné mise, poradní a pomocné mise ve vojenské oblasti, mise pro předcházení konfliktům a udržení míru, mise bojových sil k řešení krizí, včetně misí pro prosazování míru a stabilizačních operací po ukončení konfliktů.“ (Tamtéž) Nakonec stojí za zmínku smluvní ukotvení Evropské obranné agentury (EDA), která se stává koordinačním, kontrolním a správním centrem společných sil 26 členských států (výjimku tvoří Dánsko).

3.2.Rozbor cílů SZBP v intencích národních zájmů

Formální smysl existence společné zahraniční, potažmo obranné politiky, leží v ochranně evropského prostoru a sousedních regionů před politickou, vojenskou nebo i socio-ekonomickou (příliv uprchlíků z nestabilních či nerozvinutých zemí) hrozbou. Smlouva o Evropské unii ustavila skrze SZBP mezinárodního politického aktéra – Evropskou unii –, jehož cíli jsou mír a stabilita a jehož nástroje vycházejí z rozmanitého použití soft power potenciálu: na bázi mezinárodní spolupráce a v intencích stanov Charty OSN podporovat budování demokracie a předcházení násilným konfliktům kdekoli to bude možné. Formulace cílů a prostředků je ale záměrně vágní a značně zobecňující a otevírá budoucí možnosti dalšího tvarování politiky dle potřeby doby a členských států. Teprve až Lisabonská smlouva ukládá smluvním partnerům povinnost vzájemné obrany a poskytnutí národních vojenských kapacit pro potřeby SBOP (nikoli nutně skrze jiné bezpečnostní organizace). Dává vzniknout pro některé státy nežádoucímu precedentu, při němž EU nabývá podoby paralelní alternativy k NATO a s využitím schopností ozbrojených sil států EU-NATO k intervenci v situacích až doposud plně v náplni působnosti Aliance. Model systému kolektivní bezpečnosti Evropy se tím ještě dále transformuje a z pohledu integrace též prohlubuje (viz Diag. 2).

obrázek

Diagram 2: Znázornění transformace evropské bezpečnostní struktury ve dvou fázích: před a po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost. Zdroj: autor.

4.Zahraniční politika států odlišných konfliktních množin

Členské státy EU Velký stát (VS) Stát západní Evropy (ZE) Členský stát NATO (SN)
Francie ano ano ano
Německo ano ano ano
Nizozemsko ano ano ano
Belgie ne ano ano
Lucembursko ne ano ano
Itálie ano ano ano
Dánsko ne ano ano
Velká Británie ano ano ano
Irsko ne ano ne
Řecko ne ano ano
Portugalsko ne ano ano
Španělsko ano ano ano
Rakousko ne ano ne
Švédsko ne ano ne
Finsko ne ano ne
Polsko ne ne ano
Česká republika ne ne ano
Slovinsko ne ne ano
Slovensko ne ne ano
Maďarsko ne ne ano
Litva ne ne ano
Lotyšsko ne ne ano
Estonsko ne ne ano
Malta ne ano ne
Kypr ne ano ne
Rumunsko ne ne ano
Bulharsko ne ne ano

Tabulka 1: Seznam členských států Evropské unie s přiřazenými hodnotami tří konfliktních linií. Zdroj: autor.

Jak je zjevné z předcházející tabulky, vzhledem ke třem diferenčním liniím se v hranicích členských států EU nacházejí právě čtyři skupiny států (diferenční množiny), které sdílejí shodné nominální hodnoty (viz Tab. 1). Konfliktní množiny lze vyjádřit na základě hodnot tří vybraných parametrů, jimiž disponují ve vztahu k diferenčním liniím. Tři proměnné – Velký stát (VS), Stát západní Evropy (ZE), Členský stát NATO (SN) –, zastupující každá jednu linii, mají v případě členů Evropské unie pouze tyto variace: 1,1,1 (VS, ZE, SN); 0,1,1; 0,1,0; 0,0,1. Do první množiny patří Francie, Německo, Nizozemsko, Itálie, Velká Británie a Španělsko. Tyto země jsou bývalými významnými centry koloniálních impérií, jsou součástí států západní Evropy, které nemají vlastní historickou zkušenost s komunistickými nedemokratickými režimy východního bloku, a všechny jsou členy NATO. Druhá množina je tvořena Belgií, Lucemburskem, Dánskem, Řeckem a Portugalskem. Buďto neměly v držení vlastní kolonie do roku 1914, anebo kontrolu nad nimi ztratily v první vlně dekolonizace, jež probíhala v 19. století (pokud samozřejmě nebereme v potaz dánské Grónsko či Island). Leží v bývalé „nekomunistické“ Evropě a podílejí se na strukturách Organizace Severoatlantické smlouvy. Ve třetí množině jsou Irská republika, Rakousko, Švédské království, Finsko a ostrovní republiky Malta a Kypr. Stejně jako státy předcházející skupiny nebyly centry významných zámořských držav, jsou situovány v západní Evropě (politicky, nikoli geograficky), ale během studené války (či mnohem dříve) patřily k tzv. neutrálním státům a nejsou tudíž členy NATO. Čtvrtá a poslední množina je sestavena z malých států Aliance střední a východní Evropy, kterými jsou Polsko, Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, a balkánské Rumunsko a Bulharsko.

Případové studie vybraných členů těchto čtyř skupin by měly na základě společně sdílených nezávislých proměnných zahraniční politiky do jisté míry poodhalit jejich společně sdílené cíle, zájmy, strategie či vize mezinárodního politického systému.

4.1.Velká Británie: důležitý rezervovaný člen SZBP

Ještě před samotným hodnocením vnější politiky Spojeného království je potřeba zdůraznit, že vedle ostatních velkých států Unie vyniká britská vize národní i kolektivní bezpečnosti silným důrazem na transatlantické spojenectví. NATO bylo britskou politikou i veřejností vnímáno jako pilíř evropské obrany a myšlenka paralelní bezpečnosti byla vždy přijímána s velkou kritikou. Na druhou stranu má Británie zásadní význam jak pro společnou zahraniční politiku, tak i pro SBOP. Je jednou ze dvou jaderných velmocí EU, její vlastní ozbrojené síly patří již od konce druhé světové války k technologicky nejrozvinutějším v Evropě. Jejich efektivní užití při obsazení Falklandských ostrovů jen potvrdilo schopnost k řešení bezpečnostních krizí kdekoli vypuknou. Spojené království je zároveň v dlouhodobém výhledu vydává největší částky na obranu ve srovnání členských států EU: v rozmezí let 2005–2008 činily průměrné britské náklady na armádu bezmála 46 mld. €. Velkou Británii následuje Francie (43,9), Německo (30,95), Itálie (24,29), Španělsko (11,75) a Nizozemsko (8,18). (Evropská obranná agentura 2007; 2008; 2009)

K výraznému obratu došlo na konci 90. let důsledkem očividné neschopnosti EU předejít či následně řešit etnický konflikt mezi Srby a kosovskými Albánci. Nová labouristická politika Tonyho Blaira, projevivší se na jednáních v Saint-Malo, přinesla integraci v obranné sféře společné zahraniční politiky, která byla uskutečněna zejména díky absenci ústupu Británie ze své dosavadní zdrženlivosti. Sice se stále „striktně drží minimalistické vize [SBOP] plnící Petersberské cíle“ (Pachta 2005: 30), avšak nezpochybňuje roli NATO a nepodporuje myšlenky jejího suplování, čímž se přiblížila koncepcím velkých států kontinentu, jež vesměs podporují SBOP v podobě autonomní obranné iniciativy. Navzdory tomu nelze označit britský přístup jako otevřeně prointegrační, jak to můžeme v jistých mezích vysledovat v případě Francie nebo Německa. S politickou dimenzí SZBP ovšem nemá žádný zásadní problém.

Zahraniční politika Velké Británie je v obecných cílech kontinuální a lze ji shrnout do několika hlavních bodů:

  • boj proti terorismu (aktivity v Pákistánu); snaha bránit proliferaci zbraní hromadného ničení (Írán, Severní Korea); ukončení konfliktů v Gaze, Gruzii a Darfuru; podpora mírové demokratické změny v Zimbabwe; stabilizace situace v Iráku a Afghánistánu. (Úřad pro zahraničí a Commonwealth 2010)

I přes dílčí rozdíly strategie odhaluje podstatný fakt: velké státy Evropské unie sdílejí více společné agendy, než je na první pohled zjevné. Jejich národní zájmy, jež se na půdě Unie střetávají a dávají vzniknout konkrétním politikám SZBP, překračují nejen hranice EU, ale i „starého kontinentu“. Namátkou mohou být jmenovány Euro-středomořské partnerství (Barcelonský proces; 1995), vzniklé hlavně iniciativou Francie, Španělska a Itálie,9 tzv. Dohoda z Cotonu, svým způsobem završující dosavadní hospodářské a politické vztahy EU (bývalých koloniálních center) a států AKT (Afrika, Karibik, Tichomoří; 2000),10 či jednotlivé civilní/vojenské mise na pozadí společné zahraniční politiky v krizových oblastech přesahující rámec evropského geopolitického regionu (mezi jinými EUFOR Tchad/RCA, EUFOR RD Congo, EUNAVFOR Atalanta).

V tomto ohledu Velká Británie nemůže být výjimkou. S deklarovanými cíli společné zahraniční politiky tak, jak jsou zmiňovány ve Smlouvě o EU, není v rozporu. Podporuje stejné aktivity na ochranu lidských práv, budování demokracie (Zimbabwe) a boj proti terorismu, který je v očích Bruselu vážnou hrozbou pro evropskou bezpečnost. Britské angažmá ve válce v Iráku ale překročilo rámec operací SBOP, jenž není možné označit za jakýkoli druh mírotvorné činnosti. Oproti ostatním velkým členským státům Británii spíše vyhovuje současný model SBOP, která je, na jedné straně, projektem oficiálně nezávislým na prostředcích Severoatlantické aliance, na straně druhé je její potenciál prakticky založen na využívání vojenských kapacit NATO (díky dohodě Berlín Plus). Také hlasování souhlasem v Radě EU, jakožto princip intergovernmen­talismu společné zahraniční politiky, je jednou z priorit britského přístupu k evropské integraci. Neplatí to však pro veškerou agendu SZBP – společné akce a společné postoje, přijímané kvalifikovanou většinou a závazné pro všechny členy Unie (tudíž i pro hlasující proti či hlasování se zdržující), představují nechtěný nádech supranacionalismu. Navzdory těmto příznivým podmínkám dává Spojené království stále přednost buď multilaterální spolupráci na půdě NATO, anebo přímo bilaterálním jednáním se Spojenými státy.

Pro velké státy platí pravidlo: „to, co není dostatečné pro jednoho, je až příliš pro druhého.“ Je to skupina aktérů s heterogenními zájmy, přesahující současné hranice společného konsenzu nad vnějšími vztahy Unie a hledající cestu k dosažení partikulárních záměrů skrze antagonistické přístupy spolupráce.

4.2. Řecko: politika na rozcestí

Malé státy EU, které jsou současně členy Severoatlantické aliance, musí vůči možným střetům svých zájmů a zájmů velkých partnerů volit politiku vyvažování. Rozdělení rozhodovací moci v Radě EU v oblasti SZBP je pro tyto země kladně disproporční vzhledem k jejich vlastním ekonomickým a sociálním zdrojům. Jednomyslné hlasování je určitou zárukou před dominancí evropských velmocí v procesu přijímání rozhodnutí a má umírňující účinky na často protichůdné zahraničněpolitické a bezpečnostní strategie národních vlád. Případný dosažený konsenzus je na úkor rozsahu jednotlivých strategií, jež mnohdy překračují možnosti malých aktérů.

Řecká republika je, co se zahraniční politiky týká, výborným příkladem přístupu malých západoevropských států inklinujících k právě jedné z obranných struktur. Případ Řecka je historicky podmíněn dlouhodobou bezpečnostní nestabilitou, balkánskými konflikty počínaje, přes komplikované vztahy s tureckým sousedem a sporem o nezávislost či teritoriální integritu Kypru konče. „Řecko aktivně participovalo na celém evolučním procesu EU (…), kladoucí mimořádný důraz na nutnost posílit Unii spolehlivou a silnou zahraniční a bezpečnostní politiku“ (Ministerstvo zahraničních věcí Řecké republiky 2010), protože, zjednodušeně řečeno, bylo pro něj, jakožto pro menší stát, výhodné využít potenciálu evropských mocností k prosazení vlastních zájmů ve více integrovaném rámci spolupráce. Model SBOP je pro něj více než přijatelný, poněvadž řecká politika sice odkazuje na nezbytné zpevnění transatlantických vazeb, avšak myšleno mezi NATO (resp. severoamerickými spojenci) a Evropskou unií jako celkem. (Papandreou 2003: 49–62)

Ačkoli se malé státy Unie mezi sebou liší v preferencích pro jednu či druhou obrannou organizaci (Dánsko a Portugalsko již od vzniku SZBP inklinují spíše k Alianci), společným jmenovatelem pro ně je akceptace paralelního bezpečnostního systému. Dohoda Berlín Plus, která „zajišťuje Evropské unii zaručený přístup k operačnímu plánování NATO, jeho vybavení, (…) a zástupce vrchního velitele sil NATO v Evropě (který je vždy Evropan) k velení operacím Evropské unie“ (Weiss 2009: 8), nedokázala předejít nedostatkům vzájemných koordinovaných postupů NATO-EU. Přesto politiky menších zemí Unie, zejména pak „tradičně pro-nadnárodních“ států Beneluxu, vykazují faktické známky praktického přístupu: „lépe stát na dvou nohách, než kulhat po jedné.“ V tomto světle je fungující a efektivní spolupráce na půdě Aliance, nebo vyvíjející se a rostoucí potenciál čistě evropského obranného spolku výbornou nabídkou alternativ, jež se navzájem doplňují a snižují riziko pro národní či societální bezpečnost.

4.3. Švédsko: neutralita versus bezpečnostní integrace

Společným průsečíkem vnějších politik Švédska, Finska, Rakouska a středomořských států je mimo jiné jejich politicky či právně deklarovaná neutralita. Jestliže budeme dále vycházet z této nezávislé proměnné, použijme definici Karla Žaloudka: neutralita je „neúčast ve vojenských blocích a většině politických organizací“. (Žaloudek 1996: 274) Toto vymezení odkazuje na fakt, že účastí neutrálních států, jako jsou výše jmenované, v procesu evropské integrace (přinejmenším hospodářské) není jejich neutralita narušena. Od počátků 90. let se však EU právně stává také politickou organizací, hledající společnou vůli evropských států nikoli pouze v ekonomické sféře, nýbrž též ve sféře politické (čehož je společná zahraniční politika jasným projevem). Angažmá neutrálních zemí v SZBP ale stále, dle definice, není v rozporu s jejich neutralitou.

Žaloudek svou formulaci doplňuje: neutrálním státům „není zcela zaručena bezpečnost“. (tamtéž: 274–275)11 To, společně s dnešními hrozbami v podobě nestátních aktérů, očividně nečinící rozdíly mezi státy Západu,12 a důsledky, které vyvolala prohlubující se integrace (z jedoucího vlaku se totiž těžce vystupuje), přivedlo neutrální státy Evropy k přijetí bezpečnostní a obranné koncepce SZBP. Švédská reprezentace si od skončení studené války uvědomuje proces měnící se mezinárodní arény: „Bezpečnostní příležitosti a výzvy, jimž Švédsko čelí, jsou široce sdílené zbytkem Evropy. (…) Spojení mezi [švédskou] bezpečnostní politikou a [švédskou] evropskou politikou je zřejmé. Švédská bezpečnost je posilována skrze evropskou integraci.“ (Úřad vlády Švédského království 2010) Obdobně lze popsat (s jistými odchylkami) i transformující se situaci v ostatních neutrálních státech.13

S nástupem nových výzev globalizovaného světa přichází i konec neutrální zahraniční politiky. Podíl na vytvoření SZBP a EBOP a aktivní participace v nich znamená faktické zapojení do mezinárodních obranných struktur a přerušení kontinuity nevměšování se. (Eliasson 2001: 255) Stále však v těchto společnostech převládá představa, že politická neutralita byla vždy základem ekonomického úspěchu, takže je budoucí angažmá přímo odvislé od schopnosti vlád přesvědčit své občany o prospěchu podílet se na společné obraně proti nepříteli, který není vidět, není slyšet a je velmi vzdálen. Boj proti mezinárodnímu terorismu, představující jedinou realistickou hrozbu pro národní bezpečnost tradičně neutrálních zemí, je bezpochyby náplní úkolů společné zahraniční i obranné politiky Unie („zachovávat mír a posilovat mezinárodní bezpečnost“). (Úřad vlády České republiky 2004) Nemusí však znamenat dostatečný důvod pro zrušení statutu neutrality. Takovým důvodem může být jen mezinárodní intervence v konfliktních regionech, jenž v téměř žádném případě nelze považovat za sféru zájmu neutrálního evropského státu.

4.4. Rumunsko: dědictví komunistické minulosti

Postkomunistické země střední a východní Evropy mají (snad s výjimkou Slovinska) historickou zkušenost s politickou, ekonomickou i ideologickou nadvládou ze strany cizí mocnosti, vyplývající z jejího dominantního postavení v rámci společného mezinárodního vojensko-politického bloku. Jejich národní zájmy musely být vždy podřízeny vůli Sovětského svazu a jakákoli obhajoba a následná realizace partikulárních postojů byla „ve Varšavské smlouvě zcela nemyslitelná.“ (Eichler 2009: 13) Za průnik národních zájmů malých států, které dříve tvořily tzv. východní blok, mohou být považovány dva zahraničněpolitické faktory: přinejmenším rezervovaný přístup ve vzájemných vztazích Evropy a Ruské federace;14 a důraz na ochranu vlastních zájmů, které by se neměly podřizovat ambicím silnějších partnerů.

„Právě v pocitu zcela vysvětlitelného strachu, Evropanům známého a pěstovaného po dlouhou dobu, tkví příčina vzniku opozice Evropy a Ruska jako jejího antipoda – Anti-Evropy.“ (Rastorgujev 2009: 51) Už ze samotného pohledu na mapu regionu je nanejvýš zřejmé, že zdejší malé národní státy přizpůsobují svou národní obrannou strategii (pro případ možného vojenského i politického konfliktu) systémům kolektivní bezpečnosti. Rumunsko představuje v tomto ohledu jeden prvek ve více méně homogenní skupině. „Velký význam pro obrannou politiku Rumunska mají mezinárodní souvislosti, na prvním místě pak příslušnost k NATO a k Evropské unii.“ (Dutu 2008: 37) Petre Dutu, profesor Univerzity obrany v Bukurešti dodává: „Z toho vyplývá, že působení naší země na mezinárodním poli probíhá v rámci stávající vzájemné závislosti.“ Spojení potřeby účinného obranného zázemí a obavy z Ruského mocenského vlivu potvrzuje převládající trend u států středovýchodní Evropy. Tím je vnímání členství v Severoatlantické alianci jako rudimentárního principu evropské bezpečnosti. Obdobně jako pro ostatní státy tohoto regionu je i pro Rumunsko primárním garantem NATO, zatímco Evropská unie, skrze Společnou bezpečnostní a obrannou politikou, je prozatím nedokončeným projektem, který nemůže Alianci nahradit ani suplovat v jejích nezadatelných funkcích.

Pokud budeme analyzovat ruskou zahraniční politiku, zjistíme, že za hlavní potenciální hrozbu (přicházející ze Západu) Moskva považuje Severoatlantickou alianci. Tato rivalita se odráží i v ruském dokumentu Střednědobá strategie pro vývoj vztahů mezi Ruskou federací a Evropskou unií (2000–2010), reagující na Společnou strategii Evropské unie vůči Rusku. Postupné rozšiřování EU, jež je jedním z ústředních příčinných bodů ruské strategie, není nutně pojato jako bezpečnostní hrozba: „Rusko bylo spíše pozitivní ve vztahu k rozšiřování EU, zatímco ve stejnou dobu odsuzovalo expanzi NATO.“ (Sakwa 2002: 368)

Úvaha místo závěru

Evropská unie je složitou mozaikou, skládající se z mnoha odlišných evropských států a národů, které navíc uskutečňují rozmanité politiky vnitřní i vnější. Činit jakékoli obecné závěry nad tímto heterogenním celkem se zdá být pošetilostí a podobné snahy zřejmě povedou ke špatným výsledkům. Na druhou stranu, i po zběžném nahlédnutí do „útrob“ jednotlivých politik členských států, jež obsahují nezadatelné národní zájmy, formující se společné zájmy, politickou vůli, politickou kulturu a nepřeberné množství dalších proměnných, musíme dojít k závěru, že v té mnohobarevnosti lze najít spojnice a sdílené oblasti, v nichž tyto národní cíle tvoří souhru. Příspěvek Členské státy Evropské unie a SZBP analyzuje vznik zahraničních politik států v závislosti na jejich specifických parametrech, jejichž složitým spojením vzniká společná zahraniční politika EU, a pokouší se upozornit na fakt, že různým členským státům jsou některé tyto podmínky (řekněme nezávislé proměnné) společné. Tento předpoklad je rudimentem celé eseje.

Tři linie konfliktu, subjektivně vybrané a považované autorem za nejvlivnější nezávislé proměnné národních zahraničních politik, rozdělily členské státy (prvky šesti množin) do čtyř skupin, jejichž prvky jsou z hlediska sledovaných konfliktů homogenní. Velké a malé západoevropské státy, „neutrální“ státy a země střední a východní Evropy sdílejí, dle hypotetických předpokladů tohoto příspěvku, velmi podobné systémové faktory, které ovlivňují charakter národní vnější politiky. I přes striktně metodologický postup jsou jakékoli přijaté závěry subjektivní a pro účely zobecnění nereflektují nuance mezi jednotlivými politikami. Naopak, cílem byla identifikace základních konstant a proměnných bez ohledu na přirozené rozdíly států. Proto, aby byla v podobné studii zahrnuty také malá specifika, která činí evropské národy odlišnými, je zapotřebí rozsáhlá a hlubší práce, obsahující jak počáteční generalizující presumpce (k čemuž právě tato práce směřuje a vytváří teoretický základ), tak případové studie vztažené k jednotlivých členským státům, či alespoň maximálně homogenním skupinám států na úkor jejich počtu. Pouze taková studie odpovídající hloubky a záběru má reálný potenciál dosáhnout kýženého relevantního výsledku s vysokou vypovídající hodnotou.

Jaké závěry mohou být vyvozeny v mezích krátkého článku, který je ke všemu koncipován spíše jako příspěvek do diskuze? Při srovnání politické profilace států rozdělených do čtyř skupin a vzhledem k míře uplatnitelnosti moci každého z nich v Radě EU (popř. Evropské radě) lze vyvodit, že největší možnou shodu, resp. relativně nejméně kontradikcí se společnou zahraniční politikou EU vykazují zahraničněpolitické koncepce malých členských států západní Evropy, v první řadě pak Beneluxu či Řecka. Dánsko a Portugalsko, náležející ke stejné množině, upřednostňují realizaci kolektivní bezpečnosti na úrovni NATO. Velké státy Unie svými ambicemi v mezinárodní aréně překračují rámec SZBP (SBOP) a ta jim nemůže poskytnout požadovanou podporu menších zemí, chránících si své partikulární zájmy. Neutrální státy v dnešním světě globálních hrozeb stojí před nevyhnutelnou nutností vzdát se vlastní neutrality a zapojit se aktivně do struktur NATO a EU. Intervence v rizikových regionech střední Asie, Blízkého východu nebo centrální Afriky jsou však, dle subjektivního názoru autora, mimo sféru jejich zájmu. A konečně malé státy střední a východní Evropy ve svých prioritách kladou zásadní důraz na spolupráci uvnitř Severoatlantické aliance, která je pro tyto hraniční státy v současnosti jistou zárukou vojenské bezpečnosti.

Použitá literatura

Prameny

  • Úřad vlády České republiky. 2001. Amstero­damská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o založení Evropských společenství a související akty. Praha: Euroskop, online text.
  • Rakouské spolkové ministerstvo pro evropské a mezinárodní věci. 2008. Austrian Foreign Policy Yearbook 2008. Vídeň: Austrian Federal Ministry for European and International Affairs, online text.
  • Evropský parlament. 1999. Conclusions of the Presidency. Cologne European Council 3–4 June 1999. Brusel: European Parliament, online text.
  • Evropská obranná agentura. 2008. Defence Data of EDA participating Member States in 2007. Brusel: European Defence Agency, online text.
  • Evropská obranná agentura. 2009. Defence Data of EDA participating Member States in 2008. Brusel: European Defence Agency, online text.
  • Ministerstvo zahraničních věcí Řecké republiky. 2010. Greece and the CFSP. Atény: Greek Ministry of Foreign Affairs, online text.
  • Evropská obranná agentura. 2007. National Breakdowns of European Defence Expenditure. Brusel: European Defence Agency, online text.
  • Úřad vlády České republiky. 2007. Návrh Smlouvy pozměňující smlouvu o Evropské unii a smlouvu o založení Evropského společenství. Praha: Euroskop, online text.
  • Úřad pro zahraničí a Commonwealth – Vláda Velké Británie. 2010. Our Strategic Priorities. Londýn: Foreign and Commonwealth Office, online text.
  • Úřad vlády České republiky. 2004. Smlouva o Evropské unii. Praha: Euroskop, online text.
  • Úřad vlády Švédského království. 2010. Sweden’s se­curity policy. Stockholm: Regeringskansliet, online text.

Literatura

  • Dutu, Petre. 2008. „Národní a kolektivní prvky v obranné politice Rumunska.“ Mezinárodní politika, 32, č. 6, 36–38.
  • Eichler, Jan. 2009. „NATO z pohledu zadržování.“ Mezinárodní politika, 33, č. 3, 12–15.
  • Eliasson, Johan. 2001. „Sweden: Adaptation and Resistance.“ In: The European Union and the Member States: Cooperation, Coordination, and Compromise. Eds. ZEFF, Eleanor E. – PIRRO, Ellen B. Boulder: Lynne Rienner, 253–269.
  • Heywood, Andrew. 2004. Politolo­gie. Praha: Eurolex Bohemia.
  • Morgenthau, Hans J. 2005. Politics Among Nations. The Struggle for Power and Peace. Maidenhead: McGraw-Hill Education.
  • Pachta, Lukáš. 2005. Evropská bezpečnostní a obranná politika ve světle transatlantických vztahů. Praha: Institut pro evropskou politiku – EUROPEUM.
  • Papandreou, George A. 2003. „Greek Views on the EU Common Foreign and Security Policy.” Brown Journal of World Affairs, 9, č. 2, 49–62.
  • Rastorgujev, Valerij. 2009. „Rusko a Panevropa.“ Střední Evropa, 22, č. 132, 51–63.
  • Sakwa, Richard. 2002. Russian Politics and Society. London: Routledge.
  • Weiss, Tomáš. 2009. „NATO a Evropská unie: dva kohouti na jednom smetišti?“ Mezinárodní politika, 33, č. 3, 6–9.
  • Zbíral, Robert. 2008. „Zdroje moci členských států v Radě Evropské unie. Současný stav výzkumu.“ Mezinárodní vztahy, 43, č. 4, 32–51.
  • Žaloudek, Karel. 1996. Encyklopedie politiky. Praha: Libri.

Autor studuje na katedře politologie a evropských studií FF Univerzity Palackého v Olomouci.

Poznámky

Poznámky pod čarou

  1. Podobnost s termínem konfliktní linie, jež je ústředním konceptem teorie formování stranických systémů dle Steina Rokkana, je neúmyslná a nezakládá důvod k záměně.
  2. „Státníci přemýšlejí a jednají v podmínkách zájmu definovaného jako moc…“
  3. Zcela v duchu násle­dujícího výroku: „Moc (power) je nejobecněji schopnost dosáhnout nějakého žádoucího výsledku.“ (Heywood 2004: 27).
  4. IHS1 až IHS27 jsou dílčí indexy hlasovací síly pro jednotlivých 27 členských států. Více o indexech hlasovací váhy v současném politologickém diskursu viz Zbíral, Robert. 2008. „Zdroje moci členských států v Radě Evropské unie. Současný stav výzkumu.“ Mezinárodní vztahy, 43, č. 4, 32–51.
  5. Index by se pro každý stát rovnal na jedné straně podílem mezi vlastními hlasy a celkovým počtem hlasů v Radě EU, a na straně druhé podílem vlastního obyvatelstva vůči celkové populace EU-27.
  6. Komplexnější analýza terminologie malých států, velkých států a velmocí přesahuje možnosti příspěvku. Výborným příkladem teoretického vymezení státního mocenského potenciálu a jeho následné aplikace na konkrétní státní útvar v historickém vývoji může posloužit historizující publikace Imanuela Geisse The Question of German Unification 1806–1996 (Londýn 1997).
  7. Ačkoli byla Německá říše Viléma II. součástí koloniálního systému díky několika závislým územím v subsaharské Africe a Oceánii, jejich vzájemné vztahy byly cíleně oslabovány novou poválečnou koloniální správou, což nakonec vedlo ke ztrátě společných politicko-ekonomických vazeb. Avšak Německo, především od konce studené války, znovu objevuje své zahraničněpolitické zájmy v zemích, s nimiž má dobré vztahy a na jejichž vnitropolitický vývoj má i jistý vliv. Zejména je řeč o zemích západního Balkánu.
  8. Pro zjednodušení jsou množiny opatřeny pracovními názvy, které mohou bez kontextu být zavádějící: Velké státy (zmíněné výčtem výše v textu), Malé státy, Západní Evropa (včetně Německa, Rakouska, skandinávských zemí, středomořských ostrovů a Řecka), Střední a východní Evropa (státy bývalého tzv. východního bloku), Členi NATO a Ne-členi NATO (zmíněni výčtem výše v textu).
  9. Více o současném stavu Barcelonského procesu, jeho úspěších a zklamáních, viz např. Bašovská, Adriana. 2007. „Středomoří a Evropská unie: barcelonský proces ve vývoji.“ Mezinárodní politika, 31, č. 4, 19–21.
  10. Více o vývoji vztahů EU-AKT viz např. Kafka, Pavel. 2007. „Evropská unie a Afrika: vztahy na principu partnerství a vzájemného přínosu.“ Mezinárodní politika, 31, č. 5, 21–23.
  11. Jako historické příklady mohou být uvedeny porušení neutrality Belgie a Lucemburska v průběhu obou světových válek či Nizozemska a Dánska ve druhé světové válce.
  12. S tímto argumentem lze polemizovat. Samotná Al-Kajda ústy svého „symbolu“, Usámy bin Ládina, oficiálně prohlásila, že jejími protivníky nejsou země jako Švédsko. Na druhou stranu, tyto islamistické teroristické skupiny si kladou mimo jiné za úkol zničit západní civilizační standardy, což se týká také neutrálních západoevropských ze­mí.
  13. Rakousko, které získalo svou nezávislost právě díky deklaraci vlastní neutrality, je aktivně zapojeno v misích SBOP (např. EUFOR Althea v síle 110 příslušníků armády) a chápe společnou zahraniční politiku jako důležitou stabilizační proměnnou v řešení konfliktu na západním Balkánu, v Gruzii, Iráku, Afghánistánu a dalších rizikových oblastech. (Rakouské spolkové ministerstvo pro evropské a mezinárodní věci 2008)
  14. Výborným příspěvkem k tématice evropsko-ruských vztahů a jejich limitů je přednáška V. Rastorgujeva, pojednávající o vnímání Ruska jako antipodu Evropy, které pěstovali již „otcové“ myšlenky sjednocené Evropy, mezi něž patřil např. Richard Coudenhove-Kalergi. (Rastorgujev 2009: 51–63)
blog comments powered by Disqus
Autor
Lukáš Martinák
Rubrika
Články
Témata
, , ,
Publikováno
23. 5. 2011