Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Čínská „Čtvrtá generace“ čelí první výzvě

Velice brzy po nástupu do čela komunistické Číny jsou její noví vůdci nuceni podstoupit první zkoušku zahraničněpolitické obratnosti. Generační výměna, jež byla odstartována na podzim loňského roku ve vedení Komunistické strany a do velké míry završena personální rekonstrukcí vlády v březnu a dubnu, již sama o sobě vyvolala směs nadějí a obav o dopadu těchto změn na další vystupování Číny na mezinárodním poli. Zatímco na domácí scéně vrcholí drama, spojené s infekcí SARS, politicky celému regionu dominuje nukleární krize v hlavní roli se Severní Koreou. Pro nového prezidenta Hu Jing Taa je to krutý zatěžkávací úkol, pro Čínu však zároveň možná největší příležitost k výraznému posílení své mezinárodní pozice za poslední čtvrtstoletí.

Severní Korea představovala za éry prezidenta Tiang Ce Mina jakousi podivnou zónu výsostných čínských zájmů – Čína byla hlavním zdrojem zahraničních investic a moderní technologie a navíc ideologickým „velkým bratrem“ soudružského režimu, potácejícho se již dlouho na hranici bankrotu a hluboko v mezinárodní izolaci. Za to Peking získal určitou formu strategické protiváhy vůči americké přítomnosti v Japonsku a Jižní Koreji a především tak dlouho bránil pádu neživotaschopného pchjongjangského režimu, který by s největší pravděpodobností vedl ke sjednocení poloostrova. S nástupem nové garnitury vůdců a s vyhrocením krize okolo korejského jaderného programu však tento vztah nabývá odlišnou podobu.

Ještě v říjnu loňského roku, kdy Severní Korea přiznala obnovení svého jaderného programu, oficiálně zastaveného v roce 1994, Čína odkazovala znepokojené Spojené státy na nutnost dialogu s Pchjongjangem na principu rovný s rovným a kategoricky odmítala jakákoliv multilaterální jednání, zejména intervenci ze strany OSN a případné sankce. Během posledního půl roku se však její postoj změnil – Peking je nyní ochoten hrát roli prostředníka a nelze vyloučit, že podlehne i tlaku USA přijmout do diskuse o severokorejském nukleárním programu i Japonsko a Rusko (čímž by byl v podstatě vytvořen precedens pro jakési regionální bezpečnostní fórum). Pozoruhodné je především to, že zatímco ještě na podzim Tiang Ce Min možnost angažovat se v otázce likvidace jaderného potenciálu Severní Koreje odmítal, Hu Jing Tao nyní nabídku Číny zprostředkovat jednání opakuje i přes nelibost Pchjongjangu, jehož představitelé jsou ochotni pouze k dialogu za zavřenými dveřmi s USA.

Tento posun v přístupu k severokorejského problému má dvě dimenze, a to dimenzi Peking – Pchjongjang a také Čína – Asie, přičemž ta první je nyní mnohem více nežli kdy v minulosti determinována tou druhou. Jinými slovy, nová generace ve vedení Číny se zdá být v daleko větší míře než předchozí garnitura ochotná obětovat dosavadní vysoce nadstandardní vztahy se Severní Koreou vyšším zahraničněpoli­tickým cílům. Ty jsou již od nástupu Teng Siao Pchinga v zásadě konstantní – stát se hlavní ekonomickou silou na asijském kontinentu a v důsledku toho regionálním hegemonem. Nespolehlivý satelit, praktikující maoistickou verzi komunismu, s níž se Čína před pětadvaceti lety rozešla, je dnes stále více břemenem a s nukleárním arzenálem by se z něho stala dokonce přítěž nebezpečná. Kombinace nelidské diktatury, permanentně kolabující ekonomiky a zbraní hromadného ničení je sama o sobě dostatečně výbušná, nicméně v případě Severní Koreje je stále třeba přičíst doutnající konflikt s jihem poloostrova a americké síly v dostřelu raket krátkého doletu. Taková rovnice vyvolávala donedávna neklid zdánlivě pouze na jih od 38. rovnoběžky, ale ani Čína si již nemůže dovolit mít za souseda jeden ze „zlobivých států“, ba podle jasných signálů z Bílého domu momentálně ten nejzlobivější.

Pro Čínu tak nyní nastává složitá situace. Na jedné straně potřebuje Peking hrozbu na jih od svých hranic neutralizovat, zároveň je pro něj ale nežádoucí i pád Kim Čong Ilova režimu. Nejde zde jen o sentiment a obavu ze ztráty tváře – zcela rezignovat na Severní Koreu a připustit tak pravděpodobně její relativně rychlý kolaps by znamenalo akceptovat jak krátkodobé zvýšení rizika nukleárního konfliktu, tak masivní nápor uprchlíků do jižní Číny po otevření hranic. Následné nevyhnutelné sjednocení poloostrova by pak znamenalo narušení výsadní role Číny jako protiváhy americké přítomnosti v Jižní Koreji. Podobně i miliardové investice, které nyní proudí ze Soulu do Číny, by byly takřka s jistotou přesměrovány do rekonstrukce ekonomicky zdevastované Severní Koreje. Přinejmenším v krátkodobém horizontu by tedy ponechání Pchjongjangu jeho osudu mohlo mít spíše negativní strategické i ekonomické dopady, což si Hu Jing Tao a jeho tým jistě uvědomují.

Nedá se proto očekávat, že by změna v rétorice nového vedení signalizovala dramatický obrat v přístupu Číny k problematice Severní Koreje. Ve světle výše uvedených úvah si Peking vlastně ani nemůže příliš vybírat, jakou roli bude hrát. Na straně USA a dalších zemí žádajících odzbrojení Severní Koreje stát nechce a za své nevyzpytatelné soudruhy už se znovu postavit nemůže, což Čínu tak jako tak odsuzuje k tomu stát buď stranou a nebo, chce-li si udržet podstatný vliv na průběh událostí, být prostředníkem mezi oběma stranami. Je nyní především na novém vedení strany a státu, zda probíhající korejská krize mezinárodnímu postavení Pekingu uškodí nebo mu bude ku prospěchu.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Michal Nešpor
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
13. 5. 2003