Demokratická Evropa nebo Evropa demokracií?
Miroslav Bohdálek - 6. Květen 2002, rubrika Články
Témata: Evropa/Rusko, Evropská unie, politická teorie
Jens-Peter Bonde je dánským poslancem Evropského parlamentu (EP) od roku 1979 a předsedá frakci EDD (Europe of Democracies and Diversities Group). Zároveň je jedním z hlavních představitelů eurorealismu, což potvrzuje jeho předsednictví parlamentní skupině SOS Democracy Intergroup. Vedle své praktické politické činnosti se zabývá evropskou integrací i teoreticky. Je autorem asi 40 knih na toto téma. Poslední z nich je právě Konvent o budoucnostech Evropy (The Convention – On The Futures of Europe).
Přestože je Bonde zapřísáhlý eurorealista, ve své knize se snaží postihnout všechny relevantní možnosti vývoje EU. V jeho pojetí existují dvě základní verze. Za prvé můžeme zjednodušit a zdemokratizovat EU přijetím federální ústavy, jak to udělali ve Spojených státech v 18. století (federalistická idea tzv. demokratické Evropy). Nebo za druhé můžeme Unii zeštíhlet a vytvořit mezinárodní dohodu mezi suverénními státy, která by se týkala pouze přeshraničních otázek společného zájmu (eurorealistická/euroskeptická idea tzv. Evropy demokracií).
V téměř 150 bodech své knihy seznamuje autor čtenáře se základními spornými body současné debaty o budoucnosti EU a analyzuje je prostřednictvím zmíněných dvou paradigmat.
Problém dosavadní integrace Evropy byl v tom, že občané nebyli žádáni o vyjádření svého názoru. Pokud už se referendum konalo, politický nátlak bránil v možnosti odpovědět záporně. Odpovědi byly v podstatě jen „ano“, nebo „ano, prosím.“ Pokud lidé vyjádřili záporné stanovisko k předkládaným smlouvám, referendum se, s kladným výsledkem, opakovalo. Podle Bonda by současný Konvent měl navrhnout základní smlouvy podle zmíněných paradigmat a v referendu by se občané vyjádřili, kterým směrem chtějí postupovat.
Při analýze sporných otázek věnoval autor velký prostor principu subsidiarity – všechna rozhodnutí mají být činěna na co nejnižších úrovních (místních, regionálních, státních), pouze celoevropské otázky by měly být řešeny na nadnárodní úrovni. Tato idea se opakuje ve všech projevech, ale v praxi není příliš aplikována. Nikdo však nemůže po supranacionálních orgánech chtít, aby se zbavovaly svých pravomocí. To je proti jejich přirozenosti. Je na Konventu, aby se pokusil přesné rozdělení pravomocí zapracovat do svého návrhu smlouvy. Podle Bonda existuje reálná naděje, že k tomu dojde, neboť Konvent je z hlavní části složen z poslanců národních parlamentů. V této souvislosti Bonde navrhuje omezení legislativní iniciativy Komise a přenesení její části na národní parlamenty. Jako nižší jednotka mohou lépe reprezentovat potřeby občanů.
Posílení pravomocí národních parlamentů požaduje i v otázce zjednodušení rozhodovacího procesu. Pokud v prvním případě je autorův požadavek oprávněný, pak v tomto případě si lze jen těžko představit, že by už tak složitá spolurozhodovací procedura byla ještě rozšířena o nejméně jedno čtení v národních parlamentech.
Posílení role národních států by ukončilo aspirace mnoha politiků na evropský superstát. Bonde opakuje tradiční námitku proti jednotné Evropě. Nikdy nemohou být opravdové volby do EP nebo přímé volby předsedy Komise, pokud nebudou opravdoví Evropané. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme si přiznat, že evropský národ zatím neexistuje.
V otázce rozšíření EU Bonde nevědomky nahrává politice ODS a podobných stran v ostatních kandidátských státech. Zdůrazňuje, aby politici nemalovali EU na růžovo. Občané si pamatují, a pokud před nimi politici zatají negativní aspekty vstupu do EU, obrátí se to později proti politikům a proti samotné EU. Což je věc, kterou si optimisticky naladění federalisté samozřejmě nepřejí. Z tohoto pohledu je správný krok belgického premiéra Guy Verhofstadta, který přiznal, že euroskeptici mají pravdu ve svých analýzách, ale mýlí se ve svých návrzích řešení. Bonde tento postoj chválí, přičemž dává samozřejmě najevo, že stojí na straně euroskeptiků. V mnoha ohledech nejsou názory federalistů a euroskeptiků příliš odlišné.
Zdá se, že hlavní myšlenkou Bondovy knihy je věta: „Evropa není ráj.“ Evropa je dobrý projekt, jen nesmíme být příliš dogmatičtí a věřit, že nás všechny spasí. Dokumentuje to Bondův postřeh ohledně vyjednávání rozšíření: „Je opravdu nemyslitelné, aby alespoň jeden kandidátský stát měl alespoň jeden zákon, který je lepší než naše zákony?“
Bonde svými názory dokazuje, že euroskeptický pohled nemusí být nutně destruktivní. Žádá pouze otevřenost, subsidiaritu a demokratičnost. Pokud by za těchto podmínek občané v jednotlivých členských státech zvolili federalistický model, přišel by o většinu svých protiargumentů. Jenže se nezdá, že by občané byli tomuto kroku příliš nakloněni.
Stále však přetrvávají obavy, že není důležité na jakou stranu se staví občané. Větší otevřenosti a demokratičnosti neprospěje, když je do Konventu, na jehož bedrech stojí velká část odpovědnosti za další vývoj EU, zvoleno méně než 10 % eurorealistů, 20 % žen a jen málo mladých lidí. V prezidiu Konventu pak není eurorealista žádný a jen dvě ženy. Nelze než souhlasit s autorem, že za těchto podmínek skutečného kompromisu nelze dosáhnout.
Jens-Peter Bonde: The Convention – On The Futures of Europe, 2002. (Kniha je v plné verzi dostupná na http://www.euobserver.com/.)
Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy
S podporou International Institute of Political Science v Brně