Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Vzniknou během tří let na mapě světa dva nové státy?

Během krátkého trvání 21. století nevzniklo mnoho nových nezávislých států. V roce 2002 se takovým novým státem na mapě světa stal Východní Timor a v roce 2006 Černá Hora. V obou případech lze hovořit o jakési opožděné nezávislosti, jelikož Východní Timor představoval specifický problém nezdařené dekolonizace ze 70. let 20. století (viz dále) a Černá Hora pozůstatek rozpadu Jugoslávie z 90. let 20. století. Jednalo se o procesy vcelku očekávané, u nichž se ale nedala určit doba, kdy k nim (tj. ke osamostatnění těchto celků) dojde. Podobných území, které by mohly rozšířit současný počet států světa ve smyslu členských států OSN (Progression du nombre des Etats Membres de l’ONU depuis 1945 2008), je více. Jedná se o velice různorodou skupinu, v níž lze rozlišit mezi čtyřmi typy celků:

  • de facto nezávislými státy v různé míře rezistence vůči státu, od něhož se snaží de iure oddělit, přičemž jinými státy mohou být uznávané (např. Abcházie, Jižní Osetie, Kosovo, Náhorní Karabach, Podněstersko, Severní Kypr, Somaliland);
  • de iure nezávislými státy okupovanými jinými státy (Palestina, Saharská arabská republika a Tibet);
  • státy s více vládami kontrolujícími část území (např. Čínská lidová republika vs. Čínská republika na Taiwanu, Tádžikistán vs. Islámská strana obnovy ovládající Horský Badachšán či Uganda vs. Armáda božího odporu kontrolující severní části země);
  • zámořskými oblastmi jiných států (např. novozélandské Tokelau, americké Portoriko nebo francouzská Nová Kaledonie a celá řada dalších).

Mimo tento typ celků s nejasnou budoucností nicméně na světě existují oblasti, u nichž lze vývoj celkem snadno předvídat a které se ve výše uvedeném přehledu neobjevily. Jedná se o území, kde si separatistická uskupení vynutila faktické předání moci (obvykle v rámci mírových dohod ukončujících válku) s dodatkem, že se zde v přesně vymezeném čase uskuteční referendum o samostatnosti, jehož výsledky budou zúčastněné strany sporu respektovat. Takové oblasti jsou na světě dvě: Jižní Súdán a Severní Šalamounovy ostrovy. Cílem článku je na základě současných analogických procesů ve světě zhodnotit, zda je pravděpodobné, že se v nejbližších letech tyto oblasti stanou dvěma novými státy světa, potažmo novými členy OSN.

Separatistické oblasti světa

Jih Súdánu a ostrov Bougainville (tvořící naprostou většinu území té části Šala mou nových ostrovů, která náleží Papui-Nové Guineji) pochopitelně nepatří mezi jediné části světa, kde je separatistické hnutí silně aktivní. Zásadně se však od nich liší tím, že v minulosti zde separatisté přinutili vojenskou silou oficiální vládu, aby jim předala moc nad územím a umožnila jim později vyhlásit referendum o svrchovanosti. Zatímco Jižní Súdán tak bude moci učinit v roce 2011 na základě mírové dohody z keňské Naivashe (Tull 2005: 1, 2 a 4), na Bougainville se podobná událost uskuteční o rok dříve (2010) na základě nepoměrně složitějšího a dalšího mírového procesu (Regan 2002).

V obou případech tedy šlo o naplnění politické vůle nejprve ozbrojeným konfliktem a až následně dohodou zúčastněných stran. Přestože na světě existují i další oblasti, kde se separatisté snaží silou získat nezávislost (např. tamilský Ílám na Srí Lance nebo výše zmíněná Abcházie atp.), podobné dohody se tam neuskutečnily nebo se je nepodařilo naplnit.

V jiných částech světa se otázka referenda k vyhlášení nezávislosti neřešila v rámci poválečného uspořádání, ale čistě na základě politické vůle řešit problémy státu. Takovéto příklady korektního politického jednání a mírového vývoje dokumentuje např. problém samostatného Skotska, kde by se referendum o nezávislosti mohlo uskutečnit v roce 2010, ale jeho případná realizace a výsledek jsou stále předmětem dohadů (Thomas 2007). Nicméně konání referenda brání daleko více legislativní a civilní problémy, než snaha suverénního státu (v tomto případě Spojeného království) zajistit si svou územní integritu silou. Skotsko se tak řadí do stejné kategorie území jako je např. Quebec, kde se referendum o nezávislosti konalo v roce 1980 a opět v roce 1995 a přes vzrůstající tendence k odtržení těsně neuspělo. Naopak obdobné referendum v Černé Hoře v roce 2006 přineslo nezávislost tohoto státu (resp. i Srbska rozpadem Jugoslávie), zatímco oceánské souostroví Tokelau patřící Novému Zélandu volněji pojatou otázku sebeurčení odmítlo dvakrát v roce 2006 a 2007 (Special Committee on Decolonization 11th Meeting 2008). Obdobně dopadly plebiscity na Portoriku z let 1967, 1993 a 1998 (Fortuňo 2005).

Na rozhraní nekonfliktní a konfliktní dohody o referendu je pak problém Nové Kaledonie, kde neúspěch prvních dohod vedl k násilnostem a ty následně k úpravě dohod a naplánování referenda na roky 2013–2018 (Kolínek 2008: 46). Zcela mimo tuto problematiku jsou pak pochopitelně referenda o samostatnosti vyhlášená jednostranně, proti legitimní vůli jedné ze zúčastněných stran, konaná v minulosti např. v Podněstersku nebo Jižní Osetii v roce 2006. Takové se plánuje např. v Republice srbské (Bosna a Hercegovina), ale výčet všech referend o samostatnosti by byl ještě větší.

Paralelu se Severními Šalamounovými ostrovy a Jižním Súdánem však představuje především proces směřující k vyhlášení samostatnosti Eritreje v roce 1993. V čem se tak zásadně lišil od procesů ve výše zmíněných státech, z nichž nakonec samostatnosti dosáhla pouze Černá Hora?

Eritrejská cesta k nezávislosti

V 19. století zabrala území dnešní Eritreje jako svou kolonii Itálie, jejíž vládu vystřídala během druhé světové války správa Spojeného království. Na základě dohody s Organizací spojených národů se v roce 1951 uskutečnil plebiscit, v němž se Eritrea rozhodla pro spojení se sousední Etiopií, realizované v roce 1952. Eritrea pak tvořila v rámci federace s Etiopií autonomní region, ale během 60. let, kdy se většina kolonií v Africe osamostatnila, se separatistické tendence objevily i v Eritreji. Po vypuknutí ozbrojeného povstání v roce 1961 Etiopie jako odpověď na tyto události veškerou autonomii Eritreje zrušila. Vleklá válka pak pokračovala ještě tři desítky let a vojensky i politicky se smísila s dalšími konflikty uvnitř Etiopie. (blíže viz Kovář 2007: 55–58)

Důležité bylo, že v roce 1991 Eritrejská lidově osvobozenecká fronta (EPLF) ovládla celé eritrejské území. Během jednání v Addis Abebě v červenci 1991 (Connell 2005) se pak EPLF a prozatímní etiopská vláda dohodly, že v Eritreji se uskuteční pod dohledem Organizace spojených národů referendum o oddělení od Etiopie. Etiopská vláda tím realizovala jeden důležitý aspekt pro pozdější samostatnost Eritreje: vzdala se de facto (zpočátku pouze dočasně) kontroly nad problémovou oblastí a ponechala ji de facto i de iure separatistům.

Jakmile tedy separatisté legitimizovali svou moc nad územím (v roce 1991), podnikali kroky, které bariéru mezi Etiopií a Eritreou dále prohlubovaly. Eritrea zavedla svou vlastní ekonomickou politiku a oddělení de facto se projevovalo i v dalších oblastech života (Connell 2005). Důležitý byl i prvek psychologický, kdy si Eritrejci právo na oddělení vybojovali a nechtěli dále koexistovat ve společném státě s někdejšími nepřáteli, a to bez ohledu na to, že Etiopii nyní vládli někdejší spojenci EPLF. Vliv na setrvání ve společném státě neměl ani fakt, že odtržením bylo majoritní etnikum Eritreje (tj. Tigrejci) rozděleno podél společné hranice ve dví. V referendu o nezávislosti se 99 % obyvatel vyslovilo pro (Kovář 2007: 57) a vztahy mezi oběma státy pak ještě dále eskalovaly až do podoby válečného konfliktu. Jeho příčinou ale nebyla primárně eritrejská nezávislost – tu Etiopie uznala poměrně záhy stejně jako Organizace spojených národů.

Způsob separace Eritreje nápadně připomíná nedávnou nezávislost Černé Hory, kdy tamní vláda usilující dlouhodobě o nezávislost připravila postupně podmínky pro to, aby se proces osamostatnění stal v zásadě nezvratným. Během období před konáním referenda prokázali separatisté svou schopnost vést budoucí stát samostatně, což spolu se snahou stabilizovat dlouhodobě celou oblast nutně vedlo k poměrně přesvědčivému a bezproblémovému zrození nového státu. Zajímavé je ovšem konfrontovat tyto procesy s procesy zcela opačnými.

Nedohledná nezávislost Saharské arabské demokratické republiky

Saharská arabská demokratická republika (SADR) představuje španělskou obdobu nezdařené portugalské dekolonizace Východního Timoru a následné okupace. Zatímco Východní Timor anektovala původně Indonésie, někdejší Španělskou Saharu v roce 1976 připojilo násilím ke svému území Maroko (resp. zpočátku jen severní část, zatímco jižní získalo v roce 1979 po krátké anexi ze strany Mauretánie). Marocké nároky na toto území přitom Mezinárodní soudní dvůr zamítl už v roce 1975 (Shelley 2003).

Zatímco Maroko přivtělilo území ke zbytku svého státu jako provincii „Marocká Sahara“, stoupenci nezávislosti sdružení v Lidové frontě za osvobození Saguia-el-Hamra a Rio de Oro (POLISARIO) vyhlásili nezávislý stát SADR. Ostatně i samo často užívané označení „Západní Sahara“ ig no ruje jak z mezinárodně právního hlediska nelegitimní nároky Maroka, tak Mezinárodním soudem dané právo SADR na nezávislost. Mezi oběma stranami pak vypukl ozbrojený konflikt, který skončil v roce 1991 uzavřením příměří a faktickým rozdělením území mezi Maroko (větší, západní část) a POLISARIO (menší, pohraniční oblasti na východě) oddělené od sebe Marokem vybudovanou „zdí“, tj. systémem opevnění chránících marockou část před útoky POLISARIO. Obě strany souhlasily s plánem Organizace spojených národů (původně plánem Organizace africké unie), že v roce 1992 se uskuteční o budoucnosti Západní Sahary referendum. To se nikdy neuskutečnilo především proto, že se nepodařilo dohodnout, kdo bude mít právo hlasovat. V době marocké okupace oblasti totiž většina původních obyvatel uprchla nebo musela uprchnout (z větší části do Alžírska) a naopak se přistěhovalo velké množství Maročanů. Zatímco Maroko prosazovalo, aby volily pouze osoby žijící na území Západní Sahary, což by přineslo jednoznačné vítězství jeho zájmům, POLISARIO naopak žádalo, aby směli volit pouze obyvatelé Západní Sahary podle původu (tj. mající v oblasti předky nebo narození v oblasti). Následovala další jednání (v Houstonu roku 1997), která měla vést k referendu v roce 1998, ale ta ztroskotala. Další plán z roku 2000 dával Západní Sahaře širokou autonomii v rámci Maroka bez práva na samostatnost, což POLISARIO odmítlo (Shelley 2003). Druhá verze byla naopak nepřijatelná pro Maroko, protože počítala s předáním moci nad územím hnutí POLISARIO s právem vykonat po pěti letech referendum k otázce samostatnosti (Shelley 2003).

Z hlediska Maroka byl druhý plán de facto zřeknutím se moci nad územím, které považuje za svou integrální součást. Důvody jsou poměrně zjevné: správa POLISARIO by mohla v pětiletém období zajistit návrat uprchlíků, což by jednoznačně posunulo výsledek referenda v neprospěch Maroka. Prostředky by POLISARIO mohlo získat pouhou kontrolou ekonomiky celého území bez ohledu na geoekonomické poměry v oblasti. Současně by rovněž mohlo v tomto období legálními prostředky (např. ekonomickým nátlakem) i nelegálními prostředky (vyháněním) dosáhnout výrazného snížení počtu Maročanů, a zajistit si tak při hlasování stejnou výhodu. Ale i pokud by POLISARIO proti Maročanům usídleným v problémové oblasti nepodniklo žádné kroky, mohla by mít jeho pětiletá vláda jiný efekt: maročtí osadníci by mohli zjistit, že jim nehrozí bezprostřední nebezpečí, a ztratili by tak zájem podporovat setrvání Maroka v oblasti (Shelley 2003). Je tedy zjevné, že kontrola nad územím před konáním referenda o nezávislosti má vliv na jeho výsledek.

Otázka výsledků referenda v Jižním Súdánu a na Severních Šalamounových ostrovech

V kontextu příkladu Eritreje a Západní Sahary se tedy otázka výsledků referend v Jižním Súdánu a na Severních Šalamounových ostrovech jeví poměrně jednoznačná: osamostatní se. Pomineme-li možnost porušení mírových dohod a provedení vojenské akce, pak Súdán a Papua-Nová Guinea ztratily podle mého názoru většinu možností, jak výsledek referenda ovlivnit ve prospěch zachování své integrity. Z etnického a religiózního pohledu navíc Jižní Súdán a Severní Šalamounovy ostrovy mají poměrně homogenní strukturu, což je odlišuje jak od Eritreje, tak od Západní Sahary. Neexistují zde tedy z kulturněgeo­grafického pohledu žádné velké etnické či religiózní menšiny, které by měly geopolitický zájem na zachování svazků se Súdánem, resp. Papuou-Novou Guineou. Existují zde navíc etnické a religiózní rozdíly, které jsou ještě větší než v předešlých případech a svědčí pro samostatnost: Jižní Súdán je na rozdíl od islámského zbytku země křesťansko-animistický a nearabský, Severní Šalamounovy ostrovy jsou na rozdíl od zbytku Papuy-Nové Guineje obydleny Melanésany.

Obě separatistické vlády mají ostatně i významný ekonomický nástroj k prosazování své politiky: Severní Šalamounovy ostrovy kontrolují měděné doly, zatímco Jižní Súdán ovládá naleziště ropy, což ale v jinak obtížně dostupné oblasti nemá tak velký význam (velká část zisku náleží vzhledem k dopravním možnostem přes sever a východ země súdánské vládě), a vláda Jižního Súdánu proto dlouhodobě usiluje o napojení na východoafrickou dopravní síť (Railways Africa 2007). Obě separatistické vlády navíc dokázaly v období po konfliktu oblast zjevně stabilizovat a v principu (s ohledem na region, v němž se vyskytují) se chovají i demokraticky (Gižová 2006). Na výsledek referenda tedy mohou podle mého názoru mít vliv i prosté obavy, že současný pozitivní stav by odmítnutí samostatnosti vážně ohrozilo, tedy že by se obnovil konflikt a nastala další fáze regionální nestability. Stabilizace oblasti je důležitá i v tom, že separatisté za dobu své vlády vytvořili nebo obměnili úřednický aparát, resp. veškeré veřejné instituce (včetně např. nemocnic a škol). Politicky poměrně silná vrstva obyvatelstva takto zaměstnaná nebo podporovaná bude, jak se lze domnívat, logicky samostatnost podporovat ne z vděčnosti, ale z prosté snahy udržet si získaná postavení podporou současné mocenské garnitury.

Dalším mezníkem pro faktickou samostatnost je mezinárodní uznání. To by oba státy měly získat poměrně lehce, jelikož výsledky referenda se zavázali respektovat už dříve všichni zainteresovaní aktéři (The Comprehensive Peace Agreement 2006 & Bougainville Peace Agreement). Navíc separatisté jsou ve zjevné výhodě, jestliže referendum dopadne v jejich neprospěch. Mohou se totiž v budoucnu dožadovat dalších kol, což Papua-Nová Guinea a Súdán v případě odtržení Severních Šalamounových ostrovů a Jižního Súdánu nemohou: jakmile totiž jednou nový stát vznikne, z hlediska mezinárodního práva budou mít k němu stejný vztah, jako by jejich součástí nikdy nebyl. Je podle mne pochopitelně možné, že z těchto důvodů samostatnost neuznají, tím ale nebudou mít vliv na rozhodnutí ostatních nezávislých zemí, zda nové státy uznat či nikoliv. Navíc zjevně poruší dohody, k nimž se samy zavázaly (The Comprehensive Peace Agreement 2006 & Bougainville Peace Agreement). Kdyby žádná taková dohoda neexistovala, pak by se v Africe a Oceánii mohl opakovat případ Kosova. Na rozdíl od Súdánu a Papuy-Nové Guineje totiž Srbsko nikdy právo na samostatnost Kosovu v podobném dokumentu (Rambouillet/In­terim Agreement 1999) nepřiznalo. Z tohoto pohledu se mi zapojení do fungování mezinárodního společenství jeví jako mnohem snazší, než jako tomu je v případě tohoto balkánského státního útvaru.

Závěr

Porovnáváme-li tedy situaci obou potenciálně nezávislých regionů s obdobnými procesy v Eritreji nebo procesy zcela opačnými v SADR, jeví se odpověď na otázku položenou už v názvu samotného článku souhlasná, a to vzhledem k několika aspektům zmiňovaným výše. Zajímavou komparaci by patrně představovala i analogie obdobných a poměrně dobře známých procesů získání samostatnosti např. v Černé Hoře nebo na Východním Timoru, kde lze najít řadu shodných rysů (viz např. omezení vlivu indonézských a jugoslávských úřadů na konání referend (East Timor 1999 & Proceeding Points for the Restructuring of Relations Between Serbia and Montenegro 2002).

Případné osamostatnění Severních Šalamounových ostrovů by znamenalo, že by se 168. státem světa podle rozlohy (9 300 km2, Papua – New Guinea Embassy in Washington 2004) stala právě tato republika a odsunula by tak o jedno místo Kypr. Nový stát by nesl buď tento název nebo označení Bougainville podle hlavního ostrova, etnický název státu by zněl „Meekamui“. Papua-Nová Guinea by i nadále zůstala 55. nejrozlehlejším státem světa (The World Factbook 2008).

Jižní Súdán, někdy též označovaný za Nový Súdán (názvem Anya-nya pocházejícím z původního separatistického hnutí se nikdy potenciální stát neoznačoval), by byl s rozlohou 589 745 km2 45. státem světa, ale Súdán by v důsledku toho vypadl z deseti nejrozlehlejších zemí a z 10. místa by klesl na pozici číslo 15 a naopak do „elitní desítky“ by se vešlo Alžírsko, nyní 11. (The World Factbook 2008).

Oba státy by zjevně byly republikami, Severní Šalamounovy ostrovy by byly typickým ostrovním státem, zatímco Jižní Súdán vnitrozemským. S cca 175 tisíci obyvateli (Papua – New Guinea Embassy in Washington 2004) by Severní Šalamounovy ostrovy byly 179. nejlidnatější stát (po Samoi) a Papua-Nová Guinea by zůstala 101. a jejich pořadí by se měnilo přirozenou cestou (The World Factbook 2008). Jižní Súdán by se ocitl v počtu obyvatel na přibližně 75. místě, kde by nahradil Čad a v důsledku vysokého populačního přírůstku v oblasti by časem předstihl 74. Řecko a 73. Kubu (The World Factbook 2008). Súdán by se propadl z 32. místa na 43., kde nyní figuruje Uzbekistán (The World Factbook 2008).

Pokud by tyto dva státy vznikly, rozšířily by s velkou pravděpodobností počet členů britského Commonwealthu z 53 na 55 států. V případě Severních Šalamounových ostrovů je tato možnost vyšší, protože jak Papua-Nová Guinea, tak (jižní) Šalamounovy ostrovy už členy tohoto společenství jsou. Protože neexistuje spisovná verze melanézštiny, zůstala by ostatně angličtina úředním jazykem i Severních Šalamounových ostrovů a posilovala tak vazby tohoto státu na anglofonní část světa.

Oproti tomu Súdán, přestože byl britskou kolonií (spravovanou částečně i Egyptem), členem Commonwealthu není. Snahy Jižního Súdánu úzce kooperovat zejména s oblastí Východní Afriky, a to především s Keňou, Ugandou a Tanzánií, které všechny členy Commonwealthu jsou, budou nicméně přispívat k úsilí zapojit do této organizace i Jižní Súdán. Podobně jako Severní Šalamounovy ostrovy by Jižní Súdán patřil z hlediska úředního jazyka do sféry anglicky hovořících zemí, přičemž angličtina zde funguje jako dorozumívací prostředek mezi různými etniky. Zachování arabštiny jako druhého úředního jazyka a příslušnost oblasti k arabskému světu by se pak zřejmě postupně oslabovaly.

Regionálně by se Severní Šalamounovy ostrovy staly součástí Oceánie. Jižní Súdán by spadal do regionu subsaharské Afriky, resp. do její východní části spolu s dalšími státy na horním toku tzv. nilského údolí (tj. s Ugandou a Etiopií). Vše pochopitelně záleží na tom, zda skutečně v roce 2010 Severní Šalamounovy ostrovy a v roce 2011 Jižní Súdán samostatnost získají.

Zdroje

  • Bougainville Peace Agreement. United States Institute of Peace, 2001. Dostupné on-line.
  • Connell, S. Building a New Nation: Collected Articles on the Eritrean Revolution (1983–2002). Red Sea Press, 2005. ISBN 1569021996
  • East Timor: Peace Agreement. United States Institute of Peace, 1999. Dostupné on-line.
  • Fortuňo, L.G. Report by the President’s Task Force On Puerto Rico’s Statuts. 2005. Dostupné on-line.
  • Gižová, L. Politický vývoj Súdánu od zisku nezávislosti. Bakalářská práce Ostravské univerzity v Ostravě, 2006. 51 s.
  • Interim Agreement (Rambouillet Agreement). Interim Agreement for Peace and Self-Government in Kosovo. State Department, 1999. Dostupné on-line.
  • Kolínek, O. Aspekty reformy francouzských zámořských území. Bakalářská práce Ostravské univerzity v Ostravě, 2008. 47 s.
  • Kovář, M. Vybraná témata z historické geografie. Ostrava: Ostravská univerzita, 2007. 66 s. ISBN 978–80–7368–413–6. Dostupné on-line.
  • Progression du nombre des Etats Membres de l’ONU depuis 1945. ONU, 2008. Dostupné on-line.
  • Papua – New Guinea Embassy in Washington, D.C. Statistics. Embassy of Papua New Guinea to the Americas, 2004. Dostupné on-line.
  • Proceeding Points for the Restructuring of Relations Between Serbia and Montenegro. United States Institute of Peace, 2002. Dostupné on-line.
  • Railways Africa – Sudan-East Africa Link. Railways Africa, 2007. Dostupné on-line.
  • Regan, A. J. Phases of the negotiation process. Concilitation Resources, 2002. Dostupné on-line.
  • Référendums au Québec. Le Directeur Général des Élections du Québec, 2008. Dostupné on-line.
  • Shelley, T. Behind the Baker Plan for Western Sahara. Middle East Report, 2003. Dostupné on-line.
  • Special Committee on Decolonization 11th Meeting. Concluding Session, special Commuttee on Decolonization Approves two texts on New Caledonia, Tokelau; Hears Appeals To Heed Criticism of its Work. General Assembly of UN, 2008. Dostupné on-line.
  • Thomas, L. Scottish Independence – Reality or Illusion? Global Politician, 2007. Dostupné on-line.
  • Tull, D. M. Sudan after Naivasha Peace Agreement. German Institute for International and Security Affairs, 2005. 8 s. Dostupné on-line.
  • The Comprehensive Peace Agreement between The Government of The Republic of The Sudan and The Sudan People’s Liberation Movement/Sudan People’s Liberation Army. ReliefWeeb, 2005. Dostupné on-line.
  • The World Factbook 2008. Central Intelligence Agency, Potomac 2008. ISSN 1553–8133. Dostupné on-line.

Autor je postgraduálním studentem pedagogiky na Masarykově univerzitě
a absolventem sociální geografie a regionálního rozvoje Ostravské
univerzity v Ostravě.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Martin Kovář
Rubrika
Články
Témata
, ,
Publikováno
18. 2. 2009