Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Egyptští Koptové – zapomenutí křesťané v údolí Nilu

V dnešní době je značně medializována otázka soužití křesťanů a o
křesťanské hodnoty se opírajících ateistů s muslimy v zemích euroatlantické
civilizace. Patřičnou pozornost si zaslouží také nejen v České republice
opomíjená problematika křesťanských menšin obývajících islámské státy. Mezi
tyto minority patří i egyptští Koptové, jejichž počet je odhadován na šest
až osm milionů. Hlavním cílem textu je přinést komplexní náhled na
problematiku koptské minority a upozornit na porušování jejích základních
práv, které se děje s nepřímým posvěcením egyptského státního aparátu.

Mezi křesťanské menšiny obývající islámské státy patří i egyptští
Koptové, jejichž počet je odhadován na šest až osm milionů (Hasan 2003:
18). Tvoří přibližně deset procent egyptské populace. V zahraničním exilu
žije zhruba milion Koptů. Nejsou minoritou čistě náboženskou, ale
etnicko-religiózní. Etnickou čistotu si udržovali sňatky uvnitř komunity.
Přes existenci vlastní skomírající řeči, náboženskou a etnickou odlišnost
od arabizované majority a bohatou předislámskou historii nejsou autochtonní
Koptové ve statistických pramenech řazeni mezi národy, nýbrž mezi
náboženské útvary. V české a do češtiny přeložené literatuře narážíme na
mému úsudku blízkou variantu s velkým počátečním písmenem (Lewis 2000 či
Kropáček 1999).

Předložený text se zabývá proměnami postavení Koptů v průběhu staletí,
přičemž se zaměřuje především na nejmladší historii. Pod obecným pojmem
postavení si představuji pozici dané menšiny v majoritní společnosti,
konkrétně právní, sociální, politický a ekonomický status i další
specifické záležitosti. Článek se zabývá otázkou fakticky přetrvávajícího
systému dhimmi, sleduje rozpory mezi egyptskými právními normami a
každodenní praxí. Rovněž hodnotí koptské snahy o emancipaci. Hlavním cílem
textu je přinést komplexní náhled na problematiku koptské minority a
upozornit na porušování jejích základních práv, které se děje s
nepřímým posvěcením egyptského státního aparátu.

Starší historie koptského národa

Koptové (arab. Kubtí = Egypťan), příslušníci nejpočetnější
blízkovýchodní křesťanské minority, jsou christianizovanými potomky
starověkých Egypťanů. V 5. století našeho letopočtu přijali monofyzitskou
větev křesťanství, směr, jenž hlásá, že v Ježíši Kristu existuje pouze
božská přirozenost (Hasan 2003: 27). Byla založena Koptská pravoslavná
církev a její alexandrijský patriarchát. Jako vyznavači heretického učení
byli Koptové pronásledovaní byzantskou státní mocí, pod níž Egypt do doby
arabské expanze spadal. U koptských věřících bývá často prováděna obřízka
jako jeden z prvků, jež pronikly do náboženství z judaismu. Dalším
specifikem je tetování, kříž jako symbol mučednictví v oblasti zápěstí
(Nisan 2002: 135). Důraz je kladen na klášterní život, koptská religiozita
je dodnes jiná než na Západě. Ateistů je minimum a pokud se vyskytují,
nezbývá jim nic jiného než být zapojeni do života komunity, do níž se
narodili a jež je determinována zejména náboženstvím. Koptové hovořili
vlastním semitským jazykem, který se udržel v liturgii. Mají svůj
specifický kalendář.

V 7. století bylo egyptské území dobyto muslimskými arabskými
nájezdníky, již byli vítáni jako osvoboditelé od byzantského útlaku.
Muhammadovo učení je považováno za třetí reformu judaismu a respektuje
biblické proroky. Koptové byli stejně jako další blízkovýchodní křesťané i
židé zařazeni do skupiny chráněnců (dhimmi). Za limitovanou toleranci,
kterou jim poskytovali islámští vládci, museli platit daň zvanou džizja.
Koptové se stali občany druhé kategorie, nesměli jezdit na koni, vlastnit
zbraň, svědčit proti muslimům (Pacini ed. 1998: 4). Domnívám se, že původní
křesťanská společenství byla strpěna z pragmatických důvodů. Arabové
nechtěli narušit ekonomické a správní poměry v podrobených oblastech. Šlo
jim o nadřazení příslušníků arabského etnika nad vyspělejší a početnější
blízkovýchodní křesťany, které by v případě jejich konverzí k islámu nebylo
znatelné. Míra tolerance vůči nemuslimům byla v islámských státech
v průběhu dějin různá. Nikdy se však nestalo, že by byli jinověrci v reálu
rovnoprávní.

Koptové zůstávali povětšinou věrni svému náboženství, ale přecházeli
k užívání arabštiny. Pohromou byla pro blízkovýchodní křesťany vláda
egyptských mamlúků, islamizovaných otroků původem z Kavkazu, kteří křesťany
podezírali ze spolupráce s křižáky a s mongolskými kočovníky. Ve 14. a 15.
století klesl kvůli masakrům či nuceným konverzím počet egyptských křesťanů
na nynější percentuální hodnoty, jež se pohybují kolem deseti procent
(Hasan 2003: 31). Počátkem 16. století byli mamlúci v Egyptě vystřídání
expandujícími osmanskými Turky. Turci považovali „dhimmizované“ jinověrce
za religiózní skupiny, které tvořily státem uznávané millety, náboženské
obce. Koptové byli členy arménského milletu, jenž zahrnoval blízkovýchodní
křesťanské církve mimo řecké pravoslavné. Vůdčí náboženští představitelé
milletů byli odpovědni sultánovi (Lewis 2000: 284). V 18. století přijala
menší část Koptů unii s Římem a vznikla Koptská katolická církev. Tato
odnož si zachovala věroučná specifika i obřadní jazyk, ale musela přijmout
primát římského papeže. Koptští uniaté dnes tvoří zhruba pět procent
koptské populace, z níž se drtivá většina hlásí ke starodávné Koptské
pravoslavné církvi (Pacini ed. 1998: 323).

Koncem 18. století se projevilo slábnutí Osmanské říše francouzským
krátkodobým obsazením Egypta. Po odchodu Francouzů se do čela dostal
Muhammad Alí, který zahájil modernizaci a sekularizaci Egypta. Za vlády
Muhammada Alího a jeho nástupců do svobodného egyptského prostředí
přicházeli křesťané z okolních regionů (Hasan 2003: 34). Koptové mohli
nosit na veřejnosti kříže a zvony křesťanských chrámů mohly vyzvánět.
Džizja byla zrušena. Křesťané sloužili v egyptském vojsku a dokonce
převažovali ve státních institucích. V Káhiře byla roku 1874 založena
Koptská teologická škola, o tři roky později se začaly tisknout koptské
noviny al-Watan (Domovina). Liberální prostředí vedlo také ke vzniku
Koptského komunitního koncilu (al-Majlis al-Milli), který získával vliv v
komunitě na úkor koptských církevních hodnostářů. V koncilu byli zastoupeni
laikové (Nisan 2002: 140).

Postavení Koptů v egyptské společnosti v bouřlivém 20. století a v současnosti

Parlamentní a liberální způsob vlády se v Egyptě zachoval i po britské
okupaci. Koptové v Egyptě pracovali v britských společnostech jako
techničtí odborníci a konzultanti. Mezi Kopty však byli bohatí vlastníci
půdy i spousta chudobných bezzemků. Obecně byla díky vyšší vzdělanosti
životní úroveň Koptů vyšší než u egyptské majority. Eldon Gorst, britský
generální konzul v Egyptě v letech 1907–1911, zamezil křesťanům v přístupu
do exekutivy (Hasan 2003: 36). Reakcí byl koptský kongres v Asyutu v roce
1911. Ten požadoval odpovídající zastoupení Koptů v politice, rovný
přístup ve vzdělání a zaměstnávání, možnost křesťanské výuky ve
státních školách a zavedení volna v neděli. Muslimové a britské síly
tyto nároky zamítly. Objevily se i úvahy skupiny koptských patriotů o
vytvoření koptského státu v Horním Egyptě.1 Vzhledem
k disperznímu rozmístění koptské populace a absenci zastání u velmocí šlo o
fantaskní plány (Phares 2001).

Egypt se formálně zbavil britského područí v roce 1922. Egyptská ústava
z roku 1923 se dostala do rozporu s islámem, došlo k oficiálnímu
zrovnoprávnění jinověrců a dalším aktům neslučitelným s Koránem. Veškeré
náboženské soudy se dostaly pod kontrolu státu a řešily pouze osobní
záležitosti. Vyznavači Ježíšova učení, již se významnou měrou podíleli na
ukončení britského protektorátu, působili také jako náměstci ministrů,
poslanci a v privátním sektoru jako obchodníci, právníci, inženýři a
lékaři. Významné bylo jejich zastoupení ve finančním sektoru (Pacini ed.
1998: 192). Mnoho Egypťanů zklamaných z nacionalismu a sekularismu se
navrátilo k islámu jako ke stabilní hodnotě. V roce 1928 vzniklo Muslimské
bratrstvo. Úspěšní Židé a Koptové jsou podle bratří nositeli nepřátelských
náboženství a mají být odkázáni do statutu dhimmi. Protipólem Muslimského
bratrstva byla sekulární nacionalistická strana Wafd (arab. Delegace), jež
v meziválečné epoše dominovala a v níž působilo mnoho Koptů. Koptská
přítomnost ve Wafdu vadila menším stranám, královské rodině a
představitelům káhirské univerzity al-Azhar. Strana Wafd se pod tímto
tlakem koncem 30. let koptských kolegů zbavila, což bylo v ostrém rozporu
se sekulárními zakládajícími principy partaje. Na úkor Wafdu rostla moc
všearabských národovců či islámských extremistů. Začaly se objevovat
protikoptské násilnosti a nerovné zákony (Boles 2001).

Křesťanské církevní objekty se nesměly nacházet v sousedství mešit.
Islámské školy dostávaly dotace od státu, křesťanské nikoliv. Koptové
museli pracovat i v neděli, v jejich tradičním dni odpočinku. Egyptská
vláda rovněž podnikla restrikce, jež měly snížit počty zástupců minorit ve
veřejné správě. Koptové se snažili tomuto tlaku čelit. Ke konci 40. let
dochází ke koptskému obrození, jehož hnací silou byli vzdělaní a změnám
otevření duchovní. Nabízí se paralela s muslimským obrozením souvisejícím
se založením Muslimského bratrstva. Vznikaly koptské kulturní či profesní
spolky a církev nabízela sociální služby. Institut koptských studií
v Káhiře, založený Koptskou ortodoxní církví, vytvořil projekt oživení
koptštiny. Řeč byla vyučována v nedělních náboženských školách i v kurzech
pro dospělé, přesto projekt nezaznamenal výraznější úspěch. Jazykem hovoří
v domácnostech pouze několik rodin koptských patriotů. O studium koptštiny
není zájem (Nisan 2002: 135). Koptské obrození je také spjato s obnovením
zájmu o víru, který s modernizací Egypta upadal. Došlo k náboženským
reformám. Zvýšil se počet kněží a došlo k větší decentralizaci Koptské
ortodoxní církve. Rovněž se obnovil zájem o život v monastýrech.

Probritský královský režim byl v roce 1952 svržen. Moc převzali Svobodní
důstojníci, mezi nimiž byli pouze muslimové. V nově vyhlášené republice
byly zakázány veškeré politické strany. Přesto v roce 1954 vznikla strana
Koptský národ (al-Umma al-Kubtíja). Získala množství členů, ale byla
urychleně rozpuštěna a hlavní představitelé byli zatčeni (Phares 2001).
Zavřeny byly koptské školy a Koptové byli vytlačeni ze státních institucí.
Evropané a Židé před násirismem z Egypta prchali, zatímco k Násirovi
loajální Koptové ve své vlasti povětšinou zůstali. Za autoritářské Násirovy
vlády byl islám podřízen státním zájmům a Muslimské bratrstvo bylo
zakázáno. V roce 1955 byla zavedena jednotná justice pro muslimy a Kopty.
Koptská přítomnost v politických institucích se snížila, avšak Násir ji
uměle posiloval přímými nominacemi koptských členů parlamentu. Za násirismu
trpěli všichni vlastníci větších pozemků, křesťané i muslimové. Půda jim
byla v duchu sovětských metod zabavena a důraz byl kladen na
industrializaci Egypta. Zestátněny byly i banky, z jejichž chodu mnoho
Koptů žilo. Malá skupinka koptských nacionalistů se po izraelském vítězství
v šestidenní válce a okupaci Sinajského poloostrova marně pokoušela
s Izraelem vyjednat vznik koptského státu v této oblasti (Phares 2001). Za
Násirovy tvrdé vlády byli Koptové chráněni před útoky islámských
extrémistů, proti nimž tento autokrat bojoval. Stejně jako ostatní Egypťané
se Koptové museli přizpůsobit životu v totalitním státě. Násirův přístup ke
Koptům byl, jak ukazují výše uvedené informace, ambivalentní.

Po Násirově smrti se v roce 1970 moci chopil Anwar as-Sadat, který
poskytl Muslimskému bratrstvu možnost svobodně působit, a který potlačoval
egyptské marxisty. Za Sadatovy vlády získali Koptové odpovídající
zastoupení v rámci legislativy i exekutivy. Kupříkladu Butrus Butrus
Ghálí2 se stal ministrem zahraničních věcí a ministrem pro vědu
a výzkum byl Venus Kamál (Maoz 1999: 23). Koptové měli zpočátku důvod
k nadšení, poněvadž se mohli zapojit do ekonomické činnosti. Vlastnili
úspěšné firmy na výrobu automobilových dílů, textilní podniky, soukromá
zdravotnická zařízení, klenotnictví. Prosperita Koptů byla srovnatelná
s dobou egyptského království. Moc Muslimského bratrstva vzrůstala, ačkoli
se stále nesmělo ustavit jako politická strana. Obzvlášť aktivní byly
islámské aktivistické skupinky zvané džamááty, které podnikaly různé
násilné akce proti odpadlíkům, egyptským křesťanům a také zahraničním
turistům. Tyto teroristické organizace jako Džamíjat al-islamíja (Islámská
strana) či Islámský džihád vzešly z militantního studentského hnutí poté,
co se Muslimské bratrstvo zřeklo násilí. Protikoptské násilnosti se
vyskytovaly hlavně v oblasti Horního Egypta, kde Koptové tvoří až dvacet
procent populace. Vraždy koptských křesťanů a útoky na kostely nebyly ničím
neobvyklým. Prezidentská povolení nutná k výstavbě či renovaci křesťanských
svatyní nebyla udělována a vydávání koptského týdeníku al-Keraza (Kázání)
bylo zakázáno. Prodej alkoholu, jehož konzumaci křesťanská víra na rozdíl
od islámu nezakazuje, byl možný pouze v turistických letoviscích (Nisan
2002: 147). Egyptská konstituce z roku 1971 se opírá o právo šaría, a proto
za odpadnutí od islámu hrozí trest smrti. Návrat k islámské teokracii
zkomplikoval situaci Koptů, kteří konvertovali k islámu za účelem rozvodu.
Církev jim ukončení manželství nepovoluje, a tak využívali krátkodobého
přestupu na islám. Diskriminace křesťanů se projevila i ve školství. Na
univerzitu al-Azhar, jež nabízí religiózní i sekulární vzdělání, byli
přijímáni bez ohledu na předchozí studijní výsledky přednostně muslimové.
Přesto egyptská vláda odmítla povolit křesťanům zřízení vlastní univerzity,
která by byla na rozdíl od al-Azharu financována z privátních prostředků
(Nisan 2002: 147).

Nově zvolený koptský patriarcha Šenuda III. organizoval demonstrace
proti narůstající islamizaci země. V roce 1977 se Šenuda III. setkal
s americkým prezidentem Jimmym Carterem. Situace Koptů již nebyla egyptskou
vnitřní záležitostí, nýbrž aspektem americko-egyptských vztahů. Sadat,
který Kopty podezíral ze separatistických tendencí a snahy vytvořit
křesťanský stát v Horním Egyptě za podpory Vatikánu, reagoval uvězněním
koptského patriarchy v pouštním klášteře (Boles 2001). Proti dění v Egyptě
vystoupili koptští emigranti v západních zemích, především ve Spojených
státech amerických. Ostře kritizovali egyptskou vládu, což však egyptským
Koptům přineslo ještě silnější útisk. V roce 1981 bylo na káhirském
předměstí extrémisty z Džamíjat al-islamíja zavražděno na sto Koptů, požáry
zničily několik koptských kostelů a obchodů (Nisan 2002: 149).

Po atentátu na Sadata v roce 1981 se stal prezidentem Muhammad Husní
Mubarak. Mubarak se snaží vzrůstajícímu extremismu čelit a spolupracuje se
Západem. Na nátlak Spojených států amerických zlepšil situaci Koptů a
nechal propustit koptského patriarchu z domácího vězení. Patriarcha poté
slíbil, že nebude vystupovat proti egyptskému státu. Mubarakovi a jeho
straně NDP (angl. National Democratic Party = Národní demokratická strana),
která zamítla snahy o zavedení šaríi v Egyptě, se dostává značné podpory ze
strany egyptských křesťanů. Šenuda III. doporučoval svým věřícím, koho mají
volit. Rovněž se snažil vylepšit image Egypta mezi zámožnými koptskými
exulanty, které přesvědčoval, aby posílali do Egypta finanční příspěvky za
účelem umoření státního dluhu (Pacini ed. 1998: 174). Teroristické akce
namířené proti egyptským křesťanům a jejich majetku se však Mubarakovi
vymýtit nepodařilo. V 90. letech zasáhla Egypt nevídaná vlna islámského
terorismu. Koptové museli platit muslimským gangům vysoké částky za
ochranu. Znatelná byla snaha křesťany ze země vyhnat a získat jejich
majetek. Tyto zločiny egyptské státní instituce povětšinou ignorovaly.
Zaměřují se především na protivládní akce. V roce 1992 byl členem
organizace Džamíjat al-islamíja zavražděn egyptský muslimský spisovatel
Farag Fouda kvůli tomu, že veřejně odsoudil protikřesťanské pogromy (Maoz
1999: 24). O dva roky později se egyptský muslimský sociolog Saad Edin
Ibrahim pokusil do Káhiry svolat mezinárodní konferenci o právech
blízkovýchodních menšin. Tato snaha se setkala s nepochopením oficiálních
míst, a tak se konference musela uskutečnit v kyperském Limassolu. Ibrahim
byl nakonec v Egyptě uvězněn za údajné vyvolávání rozbrojů ve společnosti.
Díky protestům ze zahraničí byl propuštěn a odešel do exilu do Spojených
států amerických, kde se snaží upozorňovat na nedemokratické praktiky
egyptských institucí. Ibrahim patří mezí liberální muslimy, kteří se
dostávají do sporu i s vládou i s islámskými fundamentalisty. V roce 1998
byl nakrátko uvězněn Háfiz Abú Sajdí, generální tajemník EOHR (Egyptian
Organization for Human Rights = Egyptská organizace pro lidská práva), jenž
ostře kritizoval protikoptské násilnosti ve vesnici al-Košeh i mučení
nevinných muslimů vládními silami. Sajdí byl obviněn ze spolupráce s
britskými spiklenci (Nisan 2002: 153).

V roce 1997 se o postavení Koptů znepokojeně vyjádřil americký prezident
Bill Clinton. Zdůraznil svou podporu etnickým a náboženským minoritám
uvnitř národů a jejich právo na svobodu vyznání. O dva roky později vznikla
v Bílém domě nová instituce, Úřad pro monitorování náboženské perzekuce
(Office of Religious Persecution Monitoring). Poznatky úřadu vedly
americkou exekutivu k silnějšímu tlaku na Egypt v oblasti dodržování
lidských práv (Boles 2001). Na popud Spojených států amerických se egyptské
instituce začaly koptskou otázkou více zaobírat, do Egypta přijížděli
situaci monitorovat američtí politikové.3 Vydávání povolení
k opravám církevních budov se urychlilo. Od roku 1998 je nevydává
prezident, ale guvernéři jednotlivých egyptských provincií. Zhruba polovina
církevního majetku, který byl zabaven za Násira, byla křesťanům navrácena.
Koptské Vánoce byly vyhlášeny státním svátkem. V záležitostech koptských
práv se angažují i mnohé židovské organizace. Solidarita mezi Kopty a Židy
je dána podobnou historií a geografickou blízkostí (Boles 2001).

V egyptském parlamentu (454 křesel) bývá přítomno minimum koptských
zástupců. Po volbách v roce 2005 je v zákonodárném sboru přítomen jeden
koptský poslanec za NDP a zároveň ministr financí Jusúf Butrus Ghálí.
V roce 2000 nebyl zvolen žádný Kopt a v roce 1995 dva (Makram-Ebeid 2001:
39). Žádná koptská politická strana neexistuje, jelikož Koptové si její
zřízení nepřejí. Nechtějí, aby politická uskupení oficiálně vznikala na
náboženské bázi.4 Na kandidátních listinách významných
egyptských partají se Koptové téměř neobjevují. Muslimů, kteří jsou ochotni
volit jinověrce, je totiž velmi málo.

Muslimské bratrstvo, jež se nesmí politicky angažovat a jehož
představitelé kandidují ve volbách jako nezávislí, se stále snaží prosadit
šaríu jako jediný zdroj práva. Sympatie běžných Egypťanů získává svými
humanitárními aktivitami. Egyptská vláda se zase snaží podporovat umírněné
islámské kleriky. Mubarak má obavu z autonomie mešit, která se Sadatovi
vymkla z rukou. Koptové si stále stěžují na nečinnost policie a úřadů při
útocích islámských fanatiků vůči nim. Diskriminaci Koptů usnadňuje i zmínka
o náboženské příslušnosti v egyptském občanském průkazu. Kostely na rozdíl
od mešit nedostávají bezplatně vodu a elektřinu a nejsou budovány za státní
peníze. Kostely, kláštery a církevní školy bývají kvůli hrozbám zvenčí5 obehnány vysokými zdmi a mívají ozbrojenou stráž. Média nevěnují
koptské otázce dostatečnou pozornost. Počet islámsky orientovaných a
protikoptských propagandistických programů stále roste, zatímco křesťanská
témata jsou zanedbávána (Kropáček 1999: 170). V zemi procházejí křesťanské
publikace nejen státní cenzurou, což je vzhledem k napjaté situaci ve státě
pochopitelné, ale i náboženskou cenzurou ze strany Islámského výzkumného
centra káhirské univerzity al-Azhar. Kontrolována a regulována jsou veškerá
média včetně internetu.

Koptům vadí skutečnost, že v případě, kdy si chce vzít křesťan muslimku,
musí konvertovat k islámu, zatímco křesťanka si může vzít muslima bez
přestupu. Pokud ale její muslimský manžel zemře, nemůže křesťanka dědit ani
převzít poručnictví nad dětmi, o něž se stará manželovo příbuzenstvo.
Křesťanka navíc musí přistoupit na výchovu dětí v duchu Muhammadova učení.
Křesťanské dívky bývají muslimskými mladíky mnohdy unášeny. Žena se tak
často pod tlakem okolností stává muslimkou. Církevní instituce nedávají
těmto smíšeným svazkům své požehnání, chtějí tak zastavit další islamizaci
křesťanských komunit. Konverzím k islámu se jim přesto zabránit nedaří.
Odhaduje se, že v letech 1988–1990 přestoupilo k muslimské víře 50 000
koptských absolventů univerzit (Boles 2001). Konverze přináší okamžité
zlepšení životních perspektiv. Konvertita nemění jen náboženství, nýbrž
celou identitu, stává se Arabem.

Závěr

Koptové nepožadují speciální ochranu minorit, ale usilují o zavedení
rovných práv pro všechny egyptské občany, což je vzhledem k silné pozici
islámu v zemi a jeho zakotvení v ústavě prakticky nemožné. Koptové chtějí
integraci bez asimilace. Považuji za nutné zdůraznit, že koptský boj za
rovnoprávnost je nenásilný. Předseda Britské koptské asociace (British
Coptic Association) Imad Boles jej srovnává s emancipačními snahami
Afroameričanů ve Spojených státech v 50. a 60. letech (Boles 2001). Koptové
se vždy prohlašovali za pravé Egypťany. Problém nastal v době, kdy byl
Egypt definován jako islámská země a Egypťané jako muslimové. Tak vznikla
společnost, v níž není pro autochtonní Kopty místo. Diskriminace ze strany
majority však do jisté míry posílila koptskou sounáležitost a víru.

Na jedné straně oficiální stanovy egyptských politických stran včetně
Muslimského bratrstva a prohlášení náboženských autorit z al-Azharu
jakoukoli diskriminaci odsuzují, na straně druhé proklamují nadřazenost
islámu. Islámské země podepsaly Všeobecnou deklaraci lidských práv
Organizace spojených národů, kterou se mnohdy neřídí. Problémy spočívají
kromě náboženské svobody v otázce tělesných trestů a postavení žen ve
společnosti. Od poloviny 20. století lze v souvislosti s egyptskými
nemuslimy mluvit o nové vlně „dhimmizace“. Koptové nejsou téměř vůbec
zastoupeni ve státních institucích. Neexistují koptští soudcové. Koptům
kromě emigrace nezbývá nic jiného než vyčkávat a doufat, že jim
přetrvávající konflikt mezi islámskými fundamentalisty a autoritářskou
vládou přinese šanci k lepšímu uplatnění v egyptské společnosti.

Informační zdroje

  • Hasan, S. S. Christians versus Muslims in Modern Egypt: The Century-Long Struggle for Coptic Equality. New York: Oxford University Press, 2003. 336 s.
  • Kropáček, L. Blízký východ na přelomu tisíciletí: Dynamika přeměn v muslimském sousedství Evropy. Praha: Vyšehrad, 1999. 286 s.
  • Lewis, B. Dějiny Blízkého východu. Praha: Lidové noviny, 2000. 384 s.
  • Maoz, M. Middle Eastern Minorities. Between Integration and Conflict. Washington: Washington Institute for Near East Policy, 1999. 111 s.
  • Nisan, M. Minorities in the Middle East: A History of Struggle for Self-Expression. 2. vyd., Jefferson: McFarland & Company, 2002. 351 s.
  • Pacini, A. (ed.) Christian Communities in the Arab Middle East: The Challenge of the Future. Oxford: Clarendon Press, 1998. 384 s.
  • Boles, I. „Egypt – Persecution“. Middle East Quarterly, 2001, roč. VIII, č. 1. Dostupné na webu.
  • Makram-Ebeid, M. „Egypt’s 2000 Parliamentary Elections“. Middle East Policy, 2001, roč. VIII, č. 2, s. 32–44.
  • Phares, W. „Are Christian Enclaves The Solution?“, Middle East Quarterly, 2001, roč. VIII, č. 1. Dostupné na webu.

Poznámky pod čarou