Egyptští Koptové – zapomenutí křesťané v údolí Nilu

Artur Boháč - 25. Květen 2008, rubrika Články

Témata: Blízký východ, Egypt, islám, Koptové, křesťanství, lidská práva

V dnešní době je značně medializována otázka soužití křesťanů a o křesťanské hodnoty se opírajících ateistů s muslimy v zemích euroatlantické civilizace. Patřičnou pozornost si zaslouží také nejen v České republice opomíjená problematika křesťanských menšin obývajících islámské státy. Mezi tyto minority patří i egyptští Koptové, jejichž počet je odhadován na šest až osm milionů. Hlavním cílem textu je přinést komplexní náhled na problematiku koptské minority a upozornit na porušování jejích základních práv, které se děje s nepřímým posvěcením egyptského státního aparátu.

Mezi křesťanské menšiny obývající islámské státy patří i egyptští Koptové, jejichž počet je odhadován na šest až osm milionů (Hasan 2003: 18). Tvoří přibližně deset procent egyptské populace. V zahraničním exilu žije zhruba milion Koptů. Nejsou minoritou čistě náboženskou, ale etnicko-religiózní. Etnickou čistotu si udržovali sňatky uvnitř komunity. Přes existenci vlastní skomírající řeči, náboženskou a etnickou odlišnost od arabizované majority a bohatou předislámskou historii nejsou autochtonní Koptové ve statistických pramenech řazeni mezi národy, nýbrž mezi náboženské útvary. V české a do češtiny přeložené literatuře narážíme na mému úsudku blízkou variantu s velkým počátečním písmenem (Lewis 2000 či Kropáček 1999).

Předložený text se zabývá proměnami postavení Koptů v průběhu staletí, přičemž se zaměřuje především na nejmladší historii. Pod obecným pojmem postavení si představuji pozici dané menšiny v majoritní společnosti, konkrétně právní, sociální, politický a ekonomický status i další specifické záležitosti. Článek se zabývá otázkou fakticky přetrvávajícího systému dhimmi, sleduje rozpory mezi egyptskými právními normami a každodenní praxí. Rovněž hodnotí koptské snahy o emancipaci. Hlavním cílem textu je přinést komplexní náhled na problematiku koptské minority a upozornit na porušování jejích základních práv, které se děje s nepřímým posvěcením egyptského státního aparátu.

Starší historie koptského národa

Koptové (arab. Kubtí = Egypťan), příslušníci nejpočetnější blízkovýchodní křesťanské minority, jsou christianizovanými potomky starověkých Egypťanů. V 5. století našeho letopočtu přijali monofyzitskou větev křesťanství, směr, jenž hlásá, že v Ježíši Kristu existuje pouze božská přirozenost (Hasan 2003: 27). Byla založena Koptská pravoslavná církev a její alexandrijský patriarchát. Jako vyznavači heretického učení byli Koptové pronásledovaní byzantskou státní mocí, pod níž Egypt do doby arabské expanze spadal. U koptských věřících bývá často prováděna obřízka jako jeden z prvků, jež pronikly do náboženství z judaismu. Dalším specifikem je tetování, kříž jako symbol mučednictví v oblasti zápěstí (Nisan 2002: 135). Důraz je kladen na klášterní život, koptská religiozita je dodnes jiná než na Západě. Ateistů je minimum a pokud se vyskytují, nezbývá jim nic jiného než být zapojeni do života komunity, do níž se narodili a jež je determinována zejména náboženstvím. Koptové hovořili vlastním semitským jazykem, který se udržel v liturgii. Mají svůj specifický kalendář.

V 7. století bylo egyptské území dobyto muslimskými arabskými nájezdníky, již byli vítáni jako osvoboditelé od byzantského útlaku. Muhammadovo učení je považováno za třetí reformu judaismu a respektuje biblické proroky. Koptové byli stejně jako další blízkovýchodní křesťané i židé zařazeni do skupiny chráněnců (dhimmi). Za limitovanou toleranci, kterou jim poskytovali islámští vládci, museli platit daň zvanou džizja. Koptové se stali občany druhé kategorie, nesměli jezdit na koni, vlastnit zbraň, svědčit proti muslimům (Pacini ed. 1998: 4). Domnívám se, že původní křesťanská společenství byla strpěna z pragmatických důvodů. Arabové nechtěli narušit ekonomické a správní poměry v podrobených oblastech. Šlo jim o nadřazení příslušníků arabského etnika nad vyspělejší a početnější blízkovýchodní křesťany, které by v případě jejich konverzí k islámu nebylo znatelné. Míra tolerance vůči nemuslimům byla v islámských státech v průběhu dějin různá. Nikdy se však nestalo, že by byli jinověrci v reálu rovnoprávní.

Koptové zůstávali povětšinou věrni svému náboženství, ale přecházeli k užívání arabštiny. Pohromou byla pro blízkovýchodní křesťany vláda egyptských mamlúků, islamizovaných otroků původem z Kavkazu, kteří křesťany podezírali ze spolupráce s křižáky a s mongolskými kočovníky. Ve 14. a 15. století klesl kvůli masakrům či nuceným konverzím počet egyptských křesťanů na nynější percentuální hodnoty, jež se pohybují kolem deseti procent (Hasan 2003: 31). Počátkem 16. století byli mamlúci v Egyptě vystřídání expandujícími osmanskými Turky. Turci považovali „dhimmizované“ jinověrce za religiózní skupiny, které tvořily státem uznávané millety, náboženské obce. Koptové byli členy arménského milletu, jenž zahrnoval blízkovýchodní křesťanské církve mimo řecké pravoslavné. Vůdčí náboženští představitelé milletů byli odpovědni sultánovi (Lewis 2000: 284). V 18. století přijala menší část Koptů unii s Římem a vznikla Koptská katolická církev. Tato odnož si zachovala věroučná specifika i obřadní jazyk, ale musela přijmout primát římského papeže. Koptští uniaté dnes tvoří zhruba pět procent koptské populace, z níž se drtivá většina hlásí ke starodávné Koptské pravoslavné církvi (Pacini ed. 1998: 323).

Koncem 18. století se projevilo slábnutí Osmanské říše francouzským krátkodobým obsazením Egypta. Po odchodu Francouzů se do čela dostal Muhammad Alí, který zahájil modernizaci a sekularizaci Egypta. Za vlády Muhammada Alího a jeho nástupců do svobodného egyptského prostředí přicházeli křesťané z okolních regionů (Hasan 2003: 34). Koptové mohli nosit na veřejnosti kříže a zvony křesťanských chrámů mohly vyzvánět. Džizja byla zrušena. Křesťané sloužili v egyptském vojsku a dokonce převažovali ve státních institucích. V Káhiře byla roku 1874 založena Koptská teologická škola, o tři roky později se začaly tisknout koptské noviny al-Watan (Domovina). Liberální prostředí vedlo také ke vzniku Koptského komunitního koncilu (al-Majlis al-Milli), který získával vliv v komunitě na úkor koptských církevních hodnostářů. V koncilu byli zastoupeni laikové (Nisan 2002: 140).

Postavení Koptů v egyptské společnosti v bouřlivém 20. století a v současnosti

Parlamentní a liberální způsob vlády se v Egyptě zachoval i po britské okupaci. Koptové v Egyptě pracovali v britských společnostech jako techničtí odborníci a konzultanti. Mezi Kopty však byli bohatí vlastníci půdy i spousta chudobných bezzemků. Obecně byla díky vyšší vzdělanosti životní úroveň Koptů vyšší než u egyptské majority. Eldon Gorst, britský generální konzul v Egyptě v letech 1907–1911, zamezil křesťanům v přístupu do exekutivy (Hasan 2003: 36). Reakcí byl koptský kongres v Asyutu v roce 1911. Ten požadoval odpovídající zastoupení Koptů v politice, rovný přístup ve vzdělání a zaměstnávání, možnost křesťanské výuky ve státních školách a zavedení volna v neděli. Muslimové a britské síly tyto nároky zamítly. Objevily se i úvahy skupiny koptských patriotů o vytvoření koptského státu v Horním Egyptě.¹ Vzhledem k disperznímu rozmístění koptské populace a absenci zastání u velmocí šlo o fantaskní plány (Phares 2001).

Egypt se formálně zbavil britského područí v roce 1922. Egyptská ústava z roku 1923 se dostala do rozporu s islámem, došlo k oficiálnímu zrovnoprávnění jinověrců a dalším aktům neslučitelným s Koránem. Veškeré náboženské soudy se dostaly pod kontrolu státu a řešily pouze osobní záležitosti. Vyznavači Ježíšova učení, již se významnou měrou podíleli na ukončení britského protektorátu, působili také jako náměstci ministrů, poslanci a v privátním sektoru jako obchodníci, právníci, inženýři a lékaři. Významné bylo jejich zastoupení ve finančním sektoru (Pacini ed. 1998: 192). Mnoho Egypťanů zklamaných z nacionalismu a sekularismu se navrátilo k islámu jako ke stabilní hodnotě. V roce 1928 vzniklo Muslimské bratrstvo. Úspěšní Židé a Koptové jsou podle bratří nositeli nepřátelských náboženství a mají být odkázáni do statutu dhimmi. Protipólem Muslimského bratrstva byla sekulární nacionalistická strana Wafd (arab. Delegace), jež v meziválečné epoše dominovala a v níž působilo mnoho Koptů. Koptská přítomnost ve Wafdu vadila menším stranám, královské rodině a představitelům káhirské univerzity al-Azhar. Strana Wafd se pod tímto tlakem koncem 30. let koptských kolegů zbavila, což bylo v ostrém rozporu se sekulárními zakládajícími principy partaje. Na úkor Wafdu rostla moc všearabských národovců či islámských extremistů. Začaly se objevovat protikoptské násilnosti a nerovné zákony (Boles 2001).

Křesťanské církevní objekty se nesměly nacházet v sousedství mešit. Islámské školy dostávaly dotace od státu, křesťanské nikoliv. Koptové museli pracovat i v neděli, v jejich tradičním dni odpočinku. Egyptská vláda rovněž podnikla restrikce, jež měly snížit počty zástupců minorit ve veřejné správě. Koptové se snažili tomuto tlaku čelit. Ke konci 40. let dochází ke koptskému obrození, jehož hnací silou byli vzdělaní a změnám otevření duchovní. Nabízí se paralela s muslimským obrozením souvisejícím se založením Muslimského bratrstva. Vznikaly koptské kulturní či profesní spolky a církev nabízela sociální služby. Institut koptských studií v Káhiře, založený Koptskou ortodoxní církví, vytvořil projekt oživení koptštiny. Řeč byla vyučována v nedělních náboženských školách i v kurzech pro dospělé, přesto projekt nezaznamenal výraznější úspěch. Jazykem hovoří v domácnostech pouze několik rodin koptských patriotů. O studium koptštiny není zájem (Nisan 2002: 135). Koptské obrození je také spjato s obnovením zájmu o víru, který s modernizací Egypta upadal. Došlo k náboženským reformám. Zvýšil se počet kněží a došlo k větší decentralizaci Koptské ortodoxní církve. Rovněž se obnovil zájem o život v monastýrech.

Probritský královský režim byl v roce 1952 svržen. Moc převzali Svobodní důstojníci, mezi nimiž byli pouze muslimové. V nově vyhlášené republice byly zakázány veškeré politické strany. Přesto v roce 1954 vznikla strana Koptský národ (al-Umma al-Kubtíja). Získala množství členů, ale byla urychleně rozpuštěna a hlavní představitelé byli zatčeni (Phares 2001). Zavřeny byly koptské školy a Koptové byli vytlačeni ze státních institucí. Evropané a Židé před násirismem z Egypta prchali, zatímco k Násirovi loajální Koptové ve své vlasti povětšinou zůstali. Za autoritářské Násirovy vlády byl islám podřízen státním zájmům a Muslimské bratrstvo bylo zakázáno. V roce 1955 byla zavedena jednotná justice pro muslimy a Kopty. Koptská přítomnost v politických institucích se snížila, avšak Násir ji uměle posiloval přímými nominacemi koptských členů parlamentu. Za násirismu trpěli všichni vlastníci větších pozemků, křesťané i muslimové. Půda jim byla v duchu sovětských metod zabavena a důraz byl kladen na industrializaci Egypta. Zestátněny byly i banky, z jejichž chodu mnoho Koptů žilo. Malá skupinka koptských nacionalistů se po izraelském vítězství v šestidenní válce a okupaci Sinajského poloostrova marně pokoušela s Izraelem vyjednat vznik koptského státu v této oblasti (Phares 2001). Za Násirovy tvrdé vlády byli Koptové chráněni před útoky islámských extrémistů, proti nimž tento autokrat bojoval. Stejně jako ostatní Egypťané se Koptové museli přizpůsobit životu v totalitním státě. Násirův přístup ke Koptům byl, jak ukazují výše uvedené informace, ambivalentní.

Po Násirově smrti se v roce 1970 moci chopil Anwar as-Sadat, který poskytl Muslimskému bratrstvu možnost svobodně působit, a který potlačoval egyptské marxisty. Za Sadatovy vlády získali Koptové odpovídající zastoupení v rámci legislativy i exekutivy. Kupříkladu Butrus Butrus Ghálí² se stal ministrem zahraničních věcí a ministrem pro vědu a výzkum byl Venus Kamál (Maoz 1999: 23). Koptové měli zpočátku důvod k nadšení, poněvadž se mohli zapojit do ekonomické činnosti. Vlastnili úspěšné firmy na výrobu automobilových dílů, textilní podniky, soukromá zdravotnická zařízení, klenotnictví. Prosperita Koptů byla srovnatelná s dobou egyptského království. Moc Muslimského bratrstva vzrůstala, ačkoli se stále nesmělo ustavit jako politická strana. Obzvlášť aktivní byly islámské aktivistické skupinky zvané džamááty, které podnikaly různé násilné akce proti odpadlíkům, egyptským křesťanům a také zahraničním turistům. Tyto teroristické organizace jako Džamíjat al-islamíja (Islámská strana) či Islámský džihád vzešly z militantního studentského hnutí poté, co se Muslimské bratrstvo zřeklo násilí. Protikoptské násilnosti se vyskytovaly hlavně v oblasti Horního Egypta, kde Koptové tvoří až dvacet procent populace. Vraždy koptských křesťanů a útoky na kostely nebyly ničím neobvyklým. Prezidentská povolení nutná k výstavbě či renovaci křesťanských svatyní nebyla udělována a vydávání koptského týdeníku al-Keraza (Kázání) bylo zakázáno. Prodej alkoholu, jehož konzumaci křesťanská víra na rozdíl od islámu nezakazuje, byl možný pouze v turistických letoviscích (Nisan 2002: 147). Egyptská konstituce z roku 1971 se opírá o právo šaría, a proto za odpadnutí od islámu hrozí trest smrti. Návrat k islámské teokracii zkomplikoval situaci Koptů, kteří konvertovali k islámu za účelem rozvodu. Církev jim ukončení manželství nepovoluje, a tak využívali krátkodobého přestupu na islám. Diskriminace křesťanů se projevila i ve školství. Na univerzitu al-Azhar, jež nabízí religiózní i sekulární vzdělání, byli přijímáni bez ohledu na předchozí studijní výsledky přednostně muslimové. Přesto egyptská vláda odmítla povolit křesťanům zřízení vlastní univerzity, která by byla na rozdíl od al-Azharu financována z privátních prostředků (Nisan 2002: 147).

Nově zvolený koptský patriarcha Šenuda III. organizoval demonstrace proti narůstající islamizaci země. V roce 1977 se Šenuda III. setkal s americkým prezidentem Jimmym Carterem. Situace Koptů již nebyla egyptskou vnitřní záležitostí, nýbrž aspektem americko-egyptských vztahů. Sadat, který Kopty podezíral ze separatistických tendencí a snahy vytvořit křesťanský stát v Horním Egyptě za podpory Vatikánu, reagoval uvězněním koptského patriarchy v pouštním klášteře (Boles 2001). Proti dění v Egyptě vystoupili koptští emigranti v západních zemích, především ve Spojených státech amerických. Ostře kritizovali egyptskou vládu, což však egyptským Koptům přineslo ještě silnější útisk. V roce 1981 bylo na káhirském předměstí extrémisty z Džamíjat al-islamíja zavražděno na sto Koptů, požáry zničily několik koptských kostelů a obchodů (Nisan 2002: 149).

Po atentátu na Sadata v roce 1981 se stal prezidentem Muhammad Husní Mubarak. Mubarak se snaží vzrůstajícímu extremismu čelit a spolupracuje se Západem. Na nátlak Spojených států amerických zlepšil situaci Koptů a nechal propustit koptského patriarchu z domácího vězení. Patriarcha poté slíbil, že nebude vystupovat proti egyptskému státu. Mubarakovi a jeho straně NDP (angl. National Democratic Party = Národní demokratická strana), která zamítla snahy o zavedení šaríi v Egyptě, se dostává značné podpory ze strany egyptských křesťanů. Šenuda III. doporučoval svým věřícím, koho mají volit. Rovněž se snažil vylepšit image Egypta mezi zámožnými koptskými exulanty, které přesvědčoval, aby posílali do Egypta finanční příspěvky za účelem umoření státního dluhu (Pacini ed. 1998: 174). Teroristické akce namířené proti egyptským křesťanům a jejich majetku se však Mubarakovi vymýtit nepodařilo. V 90. letech zasáhla Egypt nevídaná vlna islámského terorismu. Koptové museli platit muslimským gangům vysoké částky za ochranu. Znatelná byla snaha křesťany ze země vyhnat a získat jejich majetek. Tyto zločiny egyptské státní instituce povětšinou ignorovaly. Zaměřují se především na protivládní akce. V roce 1992 byl členem organizace Džamíjat al-islamíja zavražděn egyptský muslimský spisovatel Farag Fouda kvůli tomu, že veřejně odsoudil protikřesťanské pogromy (Maoz 1999: 24). O dva roky později se egyptský muslimský sociolog Saad Edin Ibrahim pokusil do Káhiry svolat mezinárodní konferenci o právech blízkovýchodních menšin. Tato snaha se setkala s nepochopením oficiálních míst, a tak se konference musela uskutečnit v kyperském Limassolu. Ibrahim byl nakonec v Egyptě uvězněn za údajné vyvolávání rozbrojů ve společnosti. Díky protestům ze zahraničí byl propuštěn a odešel do exilu do Spojených států amerických, kde se snaží upozorňovat na nedemokratické praktiky egyptských institucí. Ibrahim patří mezí liberální muslimy, kteří se dostávají do sporu i s vládou i s islámskými fundamentalisty. V roce 1998 byl nakrátko uvězněn Háfiz Abú Sajdí, generální tajemník EOHR (Egyptian Organization for Human Rights = Egyptská organizace pro lidská práva), jenž ostře kritizoval protikoptské násilnosti ve vesnici al-Košeh i mučení nevinných muslimů vládními silami. Sajdí byl obviněn ze spolupráce s britskými spiklenci (Nisan 2002: 153).

V roce 1997 se o postavení Koptů znepokojeně vyjádřil americký prezident Bill Clinton. Zdůraznil svou podporu etnickým a náboženským minoritám uvnitř národů a jejich právo na svobodu vyznání. O dva roky později vznikla v Bílém domě nová instituce, Úřad pro monitorování náboženské perzekuce (Office of Religious Persecution Monitoring). Poznatky úřadu vedly americkou exekutivu k silnějšímu tlaku na Egypt v oblasti dodržování lidských práv (Boles 2001). Na popud Spojených států amerických se egyptské instituce začaly koptskou otázkou více zaobírat, do Egypta přijížděli situaci monitorovat američtí politikové.³ Vydávání povolení k opravám církevních budov se urychlilo. Od roku 1998 je nevydává prezident, ale guvernéři jednotlivých egyptských provincií. Zhruba polovina církevního majetku, který byl zabaven za Násira, byla křesťanům navrácena. Koptské Vánoce byly vyhlášeny státním svátkem. V záležitostech koptských práv se angažují i mnohé židovské organizace. Solidarita mezi Kopty a Židy je dána podobnou historií a geografickou blízkostí (Boles 2001).

V egyptském parlamentu (454 křesel) bývá přítomno minimum koptských zástupců. Po volbách v roce 2005 je v zákonodárném sboru přítomen jeden koptský poslanec za NDP a zároveň ministr financí Jusúf Butrus Ghálí. V roce 2000 nebyl zvolen žádný Kopt a v roce 1995 dva (Makram-Ebeid 2001: 39). Žádná koptská politická strana neexistuje, jelikož Koptové si její zřízení nepřejí. Nechtějí, aby politická uskupení oficiálně vznikala na náboženské bázi.⁴ Na kandidátních listinách významných egyptských partají se Koptové téměř neobjevují. Muslimů, kteří jsou ochotni volit jinověrce, je totiž velmi málo.

Muslimské bratrstvo, jež se nesmí politicky angažovat a jehož představitelé kandidují ve volbách jako nezávislí, se stále snaží prosadit šaríu jako jediný zdroj práva. Sympatie běžných Egypťanů získává svými humanitárními aktivitami. Egyptská vláda se zase snaží podporovat umírněné islámské kleriky. Mubarak má obavu z autonomie mešit, která se Sadatovi vymkla z rukou. Koptové si stále stěžují na nečinnost policie a úřadů při útocích islámských fanatiků vůči nim. Diskriminaci Koptů usnadňuje i zmínka o náboženské příslušnosti v egyptském občanském průkazu. Kostely na rozdíl od mešit nedostávají bezplatně vodu a elektřinu a nejsou budovány za státní peníze. Kostely, kláštery a církevní školy bývají kvůli hrozbám zvenčí⁵ obehnány vysokými zdmi a mívají ozbrojenou stráž. Média nevěnují koptské otázce dostatečnou pozornost. Počet islámsky orientovaných a protikoptských propagandistických programů stále roste, zatímco křesťanská témata jsou zanedbávána (Kropáček 1999: 170). V zemi procházejí křesťanské publikace nejen státní cenzurou, což je vzhledem k napjaté situaci ve státě pochopitelné, ale i náboženskou cenzurou ze strany Islámského výzkumného centra káhirské univerzity al-Azhar. Kontrolována a regulována jsou veškerá média včetně internetu.

Koptům vadí skutečnost, že v případě, kdy si chce vzít křesťan muslimku, musí konvertovat k islámu, zatímco křesťanka si může vzít muslima bez přestupu. Pokud ale její muslimský manžel zemře, nemůže křesťanka dědit ani převzít poručnictví nad dětmi, o něž se stará manželovo příbuzenstvo. Křesťanka navíc musí přistoupit na výchovu dětí v duchu Muhammadova učení. Křesťanské dívky bývají muslimskými mladíky mnohdy unášeny. Žena se tak často pod tlakem okolností stává muslimkou. Církevní instituce nedávají těmto smíšeným svazkům své požehnání, chtějí tak zastavit další islamizaci křesťanských komunit. Konverzím k islámu se jim přesto zabránit nedaří. Odhaduje se, že v letech 1988–1990 přestoupilo k muslimské víře 50 000 koptských absolventů univerzit (Boles 2001). Konverze přináší okamžité zlepšení životních perspektiv. Konvertita nemění jen náboženství, nýbrž celou identitu, stává se Arabem.

Závěr

Koptové nepožadují speciální ochranu minorit, ale usilují o zavedení rovných práv pro všechny egyptské občany, což je vzhledem k silné pozici islámu v zemi a jeho zakotvení v ústavě prakticky nemožné. Koptové chtějí integraci bez asimilace. Považuji za nutné zdůraznit, že koptský boj za rovnoprávnost je nenásilný. Předseda Britské koptské asociace (British Coptic Association) Imad Boles jej srovnává s emancipačními snahami Afroameričanů ve Spojených státech v 50. a 60. letech (Boles 2001). Koptové se vždy prohlašovali za pravé Egypťany. Problém nastal v době, kdy byl Egypt definován jako islámská země a Egypťané jako muslimové. Tak vznikla společnost, v níž není pro autochtonní Kopty místo. Diskriminace ze strany majority však do jisté míry posílila koptskou sounáležitost a víru.

Na jedné straně oficiální stanovy egyptských politických stran včetně Muslimského bratrstva a prohlášení náboženských autorit z al-Azharu jakoukoli diskriminaci odsuzují, na straně druhé proklamují nadřazenost islámu. Islámské země podepsaly Všeobecnou deklaraci lidských práv Organizace spojených národů, kterou se mnohdy neřídí. Problémy spočívají kromě náboženské svobody v otázce tělesných trestů a postavení žen ve společnosti. Od poloviny 20. století lze v souvislosti s egyptskými nemuslimy mluvit o nové vlně „dhimmizace“. Koptové nejsou téměř vůbec zastoupeni ve státních institucích. Neexistují koptští soudcové. Koptům kromě emigrace nezbývá nic jiného než vyčkávat a doufat, že jim přetrvávající konflikt mezi islámskými fundamentalisty a autoritářskou vládou přinese šanci k lepšímu uplatnění v egyptské společnosti.

Informační zdroje

Hasan, S. S. Christians versus Muslims in Modern Egypt: The Century-Long Struggle for Coptic Equality. New York: Oxford University Press, 2003. 336 s.
Kropáček, L. Blízký východ na přelomu tisíciletí: Dynamika přeměn v muslimském sousedství Evropy. Praha: Vyšehrad, 1999. 286 s.
Lewis, B. Dějiny Blízkého východu. Praha: Lidové noviny, 2000. 384 s.
Maoz, M. Middle Eastern Minorities. Between Integration and Conflict. Washington: Washington Institute for Near East Policy, 1999. 111 s.
Nisan, M. Minorities in the Middle East: A History of Struggle for Self-Expression. 2. vyd., Jefferson: McFarland & Company, 2002. 351 s.
Pacini, A. (ed.) Christian Communities in the Arab Middle East: The Challenge of the Future. Oxford: Clarendon Press, 1998. 384 s.
Boles, I. „Egypt – Persecution“. Middle East Quarterly, 2001, roč. VIII, č. 1. Dostupné na webu.
Makram-Ebeid, M. „Egypt’s 2000 Parliamentary Elections“. Middle East Policy, 2001, roč. VIII, č. 2, s. 32–44.
Phares, W. „Are Christian Enclaves The Solution?“, Middle East Quarterly, 2001, roč. VIII, č. 1. Dostupné na webu.

Poznámky pod čarou

Tradiční koptský venkovský region, neoficiální koptskou metropolí je Asyut, díky migraci jsou Koptové zastoupeni i v Alexandrii a v Káhiře, ani v těchto velkoměstech neztrácejí svou identitu.
Politik pocházející z bohaté koptské rodiny, generální tajemník OSN v letech 1992–1996, jenž ve funkci ministra zahraničních věcí Egypta zaznamenal množství diplomatických úspěchů, z nichž největším byl podíl na mírových dohodách s Izraelem.
Americké angažmá v koptské otázce není příliš dynamické, Bílý dům si uvědomuje, že je pro něj Egypt velice důležitým spojencem v islámském světě, a tak se tématem zaobírají spíše církevní uskupení a organizace, které se zabývají dodržováním lidských práv ve světě.
Existence koptské politické strany by mohla ospravedlnit vznik islamistického politického bloku.
Útoky na egyptské křesťany nepodnikají pouze organizované teroristické skupiny, ale také běžní muslimové, které k útokům povětšinou nabádají radikální duchovní.

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně