Srovnání ekonomické situace v USA a Evropě

Libor Žídek - 12. Únor 2007, rubrika Články

Témata: ekonomika, Evropská unie, hospodářský rozvoj, nezaměstnanost, USA

Příspěvek byl původně představen na konferenci nazvané „Spojené státy americké a Evropa dnes: co nás spojuje a co nás dělí?“, pořádané studenty Filosofické fakulty MU v Brně a členy Studentské sekce Mezinárodního politologického ústavu MU v Brně. Konference se konala na konci dubna roku 2005 v universitním centru MU v Telči. Kvůli technickým problémům vydáváme tento článek až nyní, za zpoždění se vám i autorovi omlouváme.

Ještě než se pustíme do této analýzy, je třeba připomenout, že evropské hospodářství je tvořeno národními ekonomikami. Pokud píšeme o evropském hospodářství, máme na mysli „průměrné“ veličiny, a jde proto o jistou generalizaci – v EU existují země s lepšími a také s horšími výsledky u každého z uvedených údajů. Použité statistiky se většinou týkají EU před posledním rozšířením nebo členských zemí eurozóny.

Srovnání aktuální konjunkturální situace

Aktuální růst HDP je podstatně vyšší v USA než v Evropské unii. Americká ekonomika se rychle vzpamatovala z hospodářské recese v roce 2001 a vrátila se na růstovou trajektorii. Oproti tomu evropská ekonomika jako celek stagnuje (a výsledky eurozóny jsou ještě horší). Také výhledy pro evropskou ekonomiku nejsou optimistické – v současnosti dochází ke snižování prognóz růstu HDP na letošní a následující rok.

Graf 1: Růst HDP v EU a USA (v procentech).

V Evropské unii je naopak vyšší nezaměstnanost. Oba tyto problémy jsou dlouhotrvající a více se jim věnujeme na následujících stranách.

Graf 2: Nezaměstnanost v eurozóně, USA a Japonsku v posledních pěti letech (jako % pracovní síly).

Inflace je v obou hospodářských oblastech pod kontrolou. Jiná je ovšem situace ve sféře zahraničního obchodu, kde deficit obchodní bilance USA dosahuje historicky rekordních hodnot a vytváří tlak na celé světové hospodářství. Problémem jsou i rozpočtové schodky v USA (v Evropě mají problémy s fiskální disciplínou jen některé země – například Německo, Francie, Řecko nebo Itálie). Pro naši následnou analýzu je vhodné zmínit i rozdílnou úlohu státu v hospodářství. Celkové vládní příjmy v EU dosáhly v roce 2003 44,9 % HDP, což je podstatně více než 31,6 % v USA a jen mírně pod historickým maximem 46,4 % z roku 1999 (Economist Intelligence Unit). V americké společnosti však existují větší rozdíly mezi bohatými a chudými.

Srovnání trendu

Aktuální konjunkturální situace je jistě významná, ale podstatně významnější je dlouhodobý trend. Pro srovnání jsme vybrali dvě oblasti, které považujeme za klíčové a vypovídající o celkovém stavu obou ekonomik. První z nich je ukazatel HDP na osobu, tj. životní úroveň, a druhou situace na trhu práce, tj. nezaměstnanost.

HDP na osobu

Ukazatel HDP na osobu je určitou aproximací toho, jak si obyvatelé v dané zemi žijí. HDP na osobu v USA dosahuje přibližně 37 900 amerických dolarů (v roce 2003 dle parity kupní síly) a průměr v eurozóně činí přibližně 65 % tohoto stavu. Životní úroveň průměrného Američana je tak výrazně vyšší než průměrného Evropana. Negativní je i dlouhodobý trend (Graf 3). V poválečném období – až do poloviny 70. let – docházelo ke konvergenci mezi Evropou a USA (tehdy evropský HDP na hlavu dosáhl přibližně 75 % americké úrovně). Následující období můžeme z pohledu tohoto ukazatele popsat jako stagnační, ale v 90. letech došlo k výraznému zvyšování rozdílu v životní úrovni v obou ekonomikách. V jejich průběhu rostl HDP na osobu v USA o půl procenta rychleji než v EU a o celé procento rychleji než ve třech velkých zemích EU – Francii, Německu a Itálii. Pokud by pokračovala konvergence stejným tempem jako na počátku 70. let, tak by dnes tyto tři země téměř dosahovaly úrovně Spojených států (Cotis, 2004).¹

Graf 3: HDP na osobu v eurozóně jako procento HDP na osobu v USA (dle parity kupní síly).

Kde hledat příčiny tohoto zaostávání? V obecné rovině je příčinou nízká produktivita práce v Evropě (například Cotis, 2004). Její vývoj v 90. letech je zobrazen v následujícím grafu (Graf 4). HDP na osobu/hodinu v americké ekonomice rostl od roku 1996 v průměru o 2,2 %, tedy stejně jako v Británii a Francii, ale více než ve většině ostatních zemí EU. Toto tempo se v posledních deseti letech v USA zvýšilo a ve většině evropských zemích zpomalilo (The Economist, 6. 11. 2004).²

Graf 4: Produktivita práce (HDP na jednoho pracovníka).

Mezi evropskými zeměmi existují velké rozdíly – ve čtvrtině z nich je produktivita práce vyšší než v USA. Tento údaj je ovšem výrazně zkreslen další skutečností, a tou je zaměstnanost. Ta je v Evropě výrazně nižší než v USA. Bez práce jsou většinou lidé s nízkou kvalifikací, tedy takoví, kteří pokud by byli zaměstnáni, průměrnou produktivitu by snižovali. V zemích OECD je obecně silná negativní korelace mezi zaměstnaností a produktivitou práce (Deppler, 2004).

Jaké jsou příčiny evropského zaostávání v produktivitě práce? Autoři World Economic Outlook (MMF, 2004) uvádějí, že příčinou je jednak technologický boom v USA, jednak rigidita na evropských trzích. K druhému bodu můžeme konstatovat, že evropská hospodářství jsou mnohem více než hospodářství USA svázána regulacemi (například trhu práce), státními zásahy a nutností financovat rozsáhlé sociální státy, což omezuje efektivní fungování trhů a tím limituje i produktivitu práce. První bod je navíc spojen s druhým, protože příčinou vyšších investic v USA jsou právě menší regulace tržního prostředí.

Evropa si je vědoma těchto problémů, a proto byla v roce 2000 schválena tzv. Lisabonská strategie. Cílem strategie bylo, aby se EU stala do roku 2010 „nejvíce konkurenceschopnou a nejdynamičtější ekonomikou na světě“. Tedy v podstatě, aby předehnala ekonomiku USA. Podstatou strategie byla liberalizace národních ekonomik, ovšem za souběžného zachování sociálních států.

V letošním roce (tedy v polovině plánovaného období) je již zřejmé, že cíle strategie nebudou naplněny. Hlavním problémem bylo reformní úsilí jednotlivých států. Jednotlivé vlády často neměly politickou odvahu prosazovat nepopulární opatření. Dle předsedy Komise Barrosa je současný potenciální (maximální dlouhodobě udržitelný) růst v EU o 1 % nižší než byl v předchozí generaci – kolem 2 % – proti 3,5 % v USA (i když polovina rozdílu připadá na růst populace v USA). Průměrný roční růst investic v EU dosahuje pouze 1,7 % oproti 5,4 % v USA, kde se každý rok vydá o 100 miliard euro více na vědu a výzkum než v EU (Economist Intelligence Unit).

Komise se rozhodla upustit od původních, příliš ambiciózních cílů a soustředit se jen na několik nejvýznamnějších oblastí. Jednou z nich je zvýšení konkurence v sektoru služeb, který tvoří 70 % HDP EU a jenž je dobrým příkladem představy o celkovém dění v EU. Komise přišla s opatřeními pro liberalizaci tohoto sektoru, která mají eliminovat překážky konkurence mezi zeměmi v EU a zjednodušit administrativní procedury. Proti této iniciativě se okamžitě vzedmula vlna odporu v Německu a Francii a zdá se, že tyto země toto liberalizační úsilí nakonec zcela zablokují i přesto, že nezávislý odhad dokládá, že liberalizace služeb by EU přinesla 600 tisíc pracovních míst a novou ekonomickou aktivitu v hodnotě 33 miliard euro ročně (Economist, 12. 3. 2005).

Nezaměstnanost

Druhý problém, kterému se budeme věnovat, je nezaměstnanost. I ve vývoji tohoto ukazatele existuje mezi USA a EU výrazný rozdíl. V Evropě se nezaměstnanost trvale pohybuje (i přes dílčí zlepšení) kolem 9 %. V USA je nezaměstnanost trvale nižší, a to i přes nárůst lidí bez práce po roce 2001, který byl způsoben cyklickým vývojem hospodářství (Graf 2). Celková zaměstnanost je navíc v USA podstatně vyšší než v Evropě. V USA je míra zaměstnanosti 70 % (potenciální) pracovní síly, což je skoro o 10 % více než v Evropě (The Economist, 14. 2. 2004).³

Graf 5: Nezaměstnanost jako procento pracovní síly v USA a EU (v %).

Negativně se pro Evropu vyvíjejí i některé dílčí statistiky, jako například dlouhodobá nezaměstnanost. V Evropě je u nezaměstnaného mnohem více pravděpodobné, že bude bez práce i rok poté, co práci ztratil, což samo o sobě svědčí o slabé efektivitě fungování trhů práce v Evropě oproti USA.

Graf 6: Dlouhodobá nezaměstnanost v zemích OECD v roce 2001.

Jiným problémem je nezaměstnanost mezi mládeží, tak jak dokládá následující graf.

Graf 7: Nezaměstnanost mezi mládeží do 25 let.

V obecné rovině platí to, že trh práce funguje v podstatě jako jakýkoliv jiný trh, tedy že růst ceny povede k poklesu poptávaného množství. Tato elementární pravda platí pro trh s pomeranči stejně tak jako pro trh práce. Pokud je pracovní síla drahá, pak budou podniky zaměstnávat méně lidí a budou přesouvat svoje výroby do zahraničí (tj. do zemí s nižšími pracovními náklady). Pokud trh (s pomeranči nebo pracovní silou) funguje normálně, pak se nerovnováha odstraní změnou ceny. V případě nezaměstnanosti by mělo dojít k poklesu (nebo pomalejšímu nárůstu) ceny práce, což by souběžně zvýšilo i zájem o tento výrobní faktor. Trvalá nezaměstnanost v Evropě svědčí o tom, že trhy práce nefungují, jak by měly. Příčin tohoto stavu je celá řada.

Na prvním místě musíme jmenovat činnost vlád. Pokud vláda činí kroky, které pracovní sílu dále zdražují, pak se tato skutečnost musí na ukazateli nezaměstnanosti nutně promítnout. Je třeba podotknout, že jakékoliv překážky pro plynulé fungování trhů mají stejný dopad, kterým je zdražování pracovní síly.

V konkrétní rovině jsou zásahy na trzích práce velmi časté a vlády (možná v dobré víře, ale dle mého názoru spíše z důvodu politického kalkulu) regulují trhy, které pak nefungují. Pozastavím se u některých zásahů. Státy ovlivňují cenu pracovní síly prvoplánově například v podobě minimálních mezd. Ty tak přímo zdražují pracovní sílu a vedou k nezaměstnanosti. Vedle toho ke zdražování dochází i nepřímo – ve formě vysokých daní a ostatních nákladů na pracovní sílu (nemzdové náklady v některých zemích ve srovnání s USA jsou zobrazeny v následujícím grafu – Graf 8). V praxi se tak jedná například o sociální pojištění, která musí zaměstnavatel za zaměstnance odvádět.

Graf 8: Nemzdové náklady na pracovní sílu ve vybraných zemích.

Dalším negativním faktorem je například mnohaměsíční odstupné (a jiné omezení při propouštění), které musí zaměstnavatel zaměstnanci zaplatit, pokud jej chce propustit. Zaměstnavatel potom omezuje najímání nové pracovní síly v obavě, kolik by musel zaplatit v případě, že by chtěl daného zaměstnance později propustit.

Jinými „výdobytky“, které zdražují cenu pracovní síly je například délka dovolené, která je v Evropě mnohem delší než v USA,⁴ což se v důsledku také projevuje na počtu odpracovaných hodin za rok. Následující graf (Graf 9) jasně dokládá, že průměrný Američan pracuje ročně mnohem více hodin, než jeho evropský kolega.⁵

Graf 9: Roční počet odpracovaných hodin na zaměstnance v USA a eurozóně.

Naprostým vrcholem ve státní intervenci na trhu práce je (dle mého názoru) státem prosazený 35hodinový pracovní týden ve Francii (uzákoněno v roce 2000). Zcela v rozporu s jakoukoliv ekonomickou logikou byl daný zákon odhlasován s tím, že zaměstnanci měli pracovat méně, ale nesmělo dojít ke snížení jejich platů. Jinými slovy došlo k významnému zvýšení ceny pracovní síly a není překvapivé, že nezaměstnanost se ve Francii trvale drží na úrovni okolo 10 %.⁶ Rozhodně se tak nenaplnila očekávání, že zákon povede k růstu zaměstnanosti. Překážkou fungování trhů práce jsou také odbory, které usilují o růst mezd pro své členy (zaměstnance) a tím opět pracovní sílu zdražují.

Trhu práce může také ulehčit podnikání, tedy situace, kdy domácnosti zakládají vlastní firmy, a samy tak vytváří pracovní místa. V USA ročně vzniká velké množství nových firem. Velmi záleží na institucionálním nastavení ekonomického prostředí – čím déle a čím nákladnější je zakládání, tím obtížnější je založení firmy a tím méně firem bude pravděpodobně vznikat. Následující statistika (Tabulka 1) jasně dokládá, že ve většině evropských zemí celá procedura trvá déle a je výrazně nákladnější než v USA. Statistika je součástí projektu Světové banky – Doing Business. Tyto statistiky mapují řadu oblastí podnikatelských aktivit.

Tabulka 1: Zahájení podnikání dle databáze Doing Business (leden 2003).
Ekonomika	Počet procedur	Doba [dny]	Náklady [% HDP na osobu]	Min. kapitál [% HDP na osobu]
USA	5	4	0,6	0,0
Belgie	7	56	11,3	75,1
Británie	6	18	1,0	0,0
Dánsko	4	4	0,0	52,3
Francie	10	53	3,0	32,1
Itálie	9	23	24,1	49,6
Německo	9	45	5,9	103,8
Nizozemí	7	11	13,7	70,7
Portugalsko	11	95	12,5	43,4
Rakousko	5	65	64,3	220,3
Španělsko	11	115	16,4	19,6
Švédsko	3	16	0,8	41,4
ČR	10	88	11,7	110,0

Celkově můžeme situaci na trzích práce shrnout dle jiné statistiky z databáze Doing Business, pokrývající přímo trh práce (Tabulka 2). Z tabulky jasně plyne, že podle všech kritérií je trh práce v USA flexibilnější než v zemích Evropské patnáctky a například propouštění je v USA velmi snadné.

Tabulka 2: Situace na trhu práce dle databáze Doing Business (leden 2003).
Ekonomika	Index flexibility najímání	Index podmínek zaměstnání	Index flexibility propouštění	Index pracovních zákonů
USA	33	29	5	22
Belgie	33	90	22	48
Británie	33	42	9	28
Dánsko	33	25	17	25
Francie	63	61	26	50
Itálie	76	62	40	59
Německo	63	46	45	51
Nizozemí	51	79	33	54
Portugalsko	76	88	73	79
Rakousko	33	41	14	30
Španělsko	76	88	45	70
Švédsko	56	39	31	42
ČR	17	63	27	36

Každý z indexů nabývá hodnot od 0 do 100, vyšší čísla značí vyšší rigiditu. Index flexibility najímání pokrývá dostupnost částečných úvazků a fixních kontraktů. Index podmínek zaměstnání popisuje podmínky pro zaměstnávání pracovníků včetně maxima pracovních hodin v pracovním týdnu, minimálních mezd, podmínek práce přes čas, povinných plateb ve dnech volna a podobně. Index flexibility propouštění zahrnuje právní ochranu před propouštěním, procedury propouštění, odstupné a podobně. Poslední index je průměrem předchozích. Více o indexech viz databáze The Doing Business.

Všechny výše zmíněné problémy na poptávkové straně (regulace a zdražení pracovní síly) vedou k situaci, kdy podniky najímají méně pracovní síly. Problémy na trhu práce ovšem vznikají i na straně nabídkové. Existence silných sociálních států, například Německa, vede k tomu, že signifikantní část pracovní síly nechce pracovat a vysoké sociální dávky jí tento život umožňují. Tito lidé jsou sice formálně nezaměstnaní, ale využívají sociální systém a žijí na úkor ostatních.

Cesta k poklesu nezaměstnanosti vede přes deregulace na trzích práce – tj. snazší propouštění a nižší odstupné na jedné straně. Na straně druhé je nutnost zvýšení motivace nezaměstnaných hledat si práci, což platí zejména pro země s velmi rozvinutým sociálním systémem, kterého některé skupiny obyvatel zneužívají. Cesta nápravy je možná – v celkové agregované statistice pro celou EU se ztrácí dílčí úspěchy ve snižování nezaměstnanosti, například ve Velké Británii, Dánsku nebo Holandsku, což jsou právě ty země, které své pracovní trhy deregulovaly. V jiných zemích (Německo) tento proces v současné době právě bolestivě probíhá.

Závěry

Hospodářská situace v USA a Evropě je podstatně odlišná. Americká ekonomika se po krátké recesi v roce 2001 dostala na růstovou dráhu a stala se opět tahounem světové ekonomiky. Evropská ekonomika naproti tomu stagnuje (významným faktorem je stagnace Německa). Ani americká situace není prosta problémů. Zejména deficit běžného účtu platební bilance vyvolává obavy o dlouhodobější stabilitu hospodářství. Projevem těchto obav je například oslabování dolaru ve prospěch eura. Nicméně tyto současné výsledky můžeme vnímat jen jako dočasné, jako důsledek aktuální konjunkturální situace, která se může v poměrně krátké době změnit.

Odhlédneme-li od aktuální situace, je bohužel evropská situace mnohem vážnější. V textu jsme se zaměřili na dvě oblasti, ve kterých Evropa zaostává. Viděli jsme, že problémy jsou dlouhotrvajícího charakteru – Evropa trvale ztrácí v HDP na osobu a významná část obyvatel je dlouhodobě bez práce. Pokusy o reformy, které by danou situaci zlepšily, se jen velmi obtížně politicky prosazují. Jejich podstatou je deregulace hospodářství jako celku i dílčích trhů – jako například trhu práce. čímž se dostávám k rozporu, který v Evropě panuje. Evropané by chtěli souběžně udržovat sociální státy a regulace na trzích a zároveň dosahovat vysoké ekonomické výkonnosti. Evropští politici jim takovou možnost často slibují. V parafrázi na slavný výrok Miltona Friedmana musíme konstatovat, že Evropané chtějí „oběd zadarmo“. Udržovat sociální státy s přerozdělovacími programy, zásahy do trhů a regulace je pochopitelně možné (a taková volba je zcela legitimní), ale nutně se projeví na ekonomické výkonnosti. Evropané v podstatě těmito opatřeními sypou písek do tržního mechanismu, který se stává méně efektivní. Cenou za sociální stát je tak slabší ekonomická výkonnost a vyšší nezaměstnanost. Evropané si musí vybrat – buď udržovat sociální státy a regulace, nebo uvolnit ekonomiky a dosahovat vyššího hospodářského růstu a nižší nezaměstnanosti.

Literatura

Cotis, J.P.: Growing pains, Finance & Development, 2004, June.
Deppler, M.: Beyond Integration, Finance & Development, 2004, June.
Economist Intelligence Unit (www.viewswire.com).
IMF Survey: Europe’s productivity growth – not as bad as it seems, 8. 11. 2004, číslo 20.
Mezinárodní měnový fond: World Economic Outlook, 2004, Semptember.
The Economist 12. 3. 2005 – Not at your service.
The Economist 14. 2. 2004 – The reserve army.
The Economist 15. 12. 2001 – Towards a bigger, simpler Europe.
The Economist 18. 10. 2003 – A long, hard climb.
The Economist 23. 4. 2005 – Not working.
The Economist 3. 8. 2002 – Long-term unemployment.
The Economist 6. 11. 2004 – A productivity primer.
The Economist 9. 8. 2003 – A holiday from history.
The World Bank Group: The Doing Business database (prosinec, 2004).
DSI Data service (duben 2005).

Autor působí na Katedře ekonomie Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy
univerzity v Brně.

Poznámky pod čarou

Celkové výsledky EU jsou ovlivněny právě těmito třemi velkými zeměmi. Naproti tomu některé ekonomiky jako Irsko nebo Nizozemí dosáhly vysokých průměrných temp růstu a v daném období konvergovaly k USA.
Produktivitu ovšem můžeme měřit různými způsoby a dle jiných statistik (měřících například více faktorovou produktivitu) není zaostávání Evropy tak výrazné a v některých zemích bylo tempo dokonce vyšší než v USA (The Economist, 6. 11. 2004).
K tomuto vývoji přispívají například předčasné odchody do důchodu, ani ty ovšem nevedly ke snížení evropské nezaměstnanosti.
The Economist (9. 8. 2003) uvádí, že průměrný Američan měl v době psaní článku během roku nárok na 16 dní volna a v průměru si vybral jen 14 dní. Proti tomu počet volných dnů v některých evropských zemích byl následující: 42 dní v Itálii, 37 dní ve Francii, 35 dní v Německu a 28 dní v Británii.
Mezi ekonomy se vedou spory, zda jsou příčinou vyššího počtu odpracovaných hodin v USA preference Evropanů nebo vliv negativních podnětů na trhu práce.
Zákon byl nejdříve přijat jen pro velké firmy a počítal s delší dobou zavádění pro firmy malé a střední. Zákon poskytoval i určitou flexibilitu, protože až celkové celoroční údaje musely odpovídat 35hodinovému pracovnímu týdnu. V současné době prochází francouzským parlamentem novela tohoto zákona.

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně