Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Zajišťování energetických dodávek do EU: Stále na rozcestí?

Tento článek si klade za cíl zhodnotit vnější vztahy Evropské unie ve směru energetiky, tedy konkrétněji zabezpečení energetických dodávek [Energy Supply]. Text se bude zabývat obdobím od 1. ledna 2006 po jarní summit Evropské rady 8.–9. března 2007 s mírnými přesahy. Tento krátkodobý časový úsek je vybrán, neboť k 1. lednu došlo k přerušení dodávek zemního plynu z Ruska, což lze považovat za výrazný impuls k řešení (potenciálního) problému s bezpečností dodávek1, a protože na jarním summitu Evropské rady 2007 byl přijat Akční plán v oblasti energetiky.

Hypotézou článku je, že turbulentní změny prostředí zahrnující přerušení dodávek energií se výrazněji nepromítly do činností Unie. Tedy že nedošlo k posunu ve vztazích Evropské unie s dalšími zeměmi na základě zavedení nebo rozšíření konkrétního strukturovaného partnerství. Stejně tak předpokládáme, že nebyl vytvořen institucionální rámec pro rychlou a jasnou reakci Evropské unie na další možné krizové situace, a že Unie nejedná v otázkách zajištění bezpečnosti dodávek soudržně.

Hlavním informačním zdrojem práce jsou dokumenty institucí Evropské unie, aktuální zpravodajství a oficiální zdroje koncernů zabývajících se energetikou.

Zásadní milníky posledního dění

Lze konstatovat, že v Evropě došlo v posledních letech k několika událostem, které výrazným způsobem ovlivnily vnímání energetické bezpečnosti a postavily tuto oblast do centra zájmů (nejen) Evropské unie.

Plynovod Nord Stream

8. září 2005 podepsali německý kancléř Gerhard Schröder a ruský prezident Vladimir Putin dohodu, na jejímž základě má být vybudován plynovod z ruského Wyborgu do Greifswaldu ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko. Majoritním vlastníkem plynovodu má být ruská státní společnost Gazprom a její němečtí partneři (E-ON a BASF) se rovnoměrně dělí o zbývajících 49 % akcií (BBC News 2005; Nord-Stream Shareholders).

K celému projektu se měl připojit ještě nizozemský koncern N.v. Nederlandse Gas Unie, který měl získat 9 % podílu výměnou za podíl na plynovodu BBL, který má spojit Nizozemsko a Velkou Británii, pro dceřinou společnost Gazpromu ZGG (International Herald Tribune 2006). K této transakci však zatím nedošlo (Nord-Stream Shareholders).

Po oznámení dohody mezi Německem a Ruskem se hlasitě ozvalo Polsko, jehož představitelé dohodu dokonce srovnali s paktem Molotov-Ribbentrop z roku 1939 (The Independent 2006). Hlavní nebezpečí vidí Polsko v možnosti zastavit dodávky plynu některé ze zemí na trase současného plynovodu Jamal (např. Bělorusku nebo Polsku) a při tom neohrozit významného odběratele – Německo.

Na tomto místě je dobré uvést, že Rusko využilo energetickou závislost bývalých států SSSR během devadesátých let hned několikrát. V letech 1990 a 1992 se objektem ruského tlaku staly pobaltské státy v souvislosti s jejich požadavky na nezávislost a odchod zbytků ruských vojsk. Energetická karta byla také použita při dělení majetku mezi Ukrajinou a Ruskem v první polovině devadesátých let (Hlaváč 2005).

Přihlédneme-li k vlně „barevných“ revolucí v postsovětském prostoru, lze německo-ruský projekt chápat jako snahu Ruska mít příležitost připomenout donedávna silně loajálním státům svoji strategickou důležitost a přitom neohrozit odběratele v západní Evropě.

Další protesty proti plánovanému plynovodu jsou vedeny z důvodu možné ekologické katastrofy hrozící baltskému moři (Stop the Pipeline). Naopak Polsku je mnohdy vyčítáno, že se pouze snaží udržet finanční příjem z tranzitních poplatků, neboť mu kancléřka Merkelová nabídla, aby se do projektu zapojilo.

Energetická krize v lednu 2006

Scénář zmíněný v předchozím oddíle se znovu odehrával od 1. ledna 2006, kdy Rusko zastavilo dodávky zemního plynu jdoucí na Ukrajinu. Důvodem pro tento jednostranný akt byla skutečnost, že Ukrajina odmítla akceptovat zvýšení cen, kterým by se srovnaly s cenami světovými; jednalo by se o několikaset­násobné zdražení (Vondra 2006). Evropská unie reagovala okamžitou schůzkou ministrů odpovědných za energetický sektor, neboť se obávala, že Ukrajina by mohla v případě nouze krást z dodávek směřujících do Evropy (Lidové noviny 2006). K takovémuto kroku ze strany Ukrajiny nedošlo a Rusko dokonce navýšilo dodávky plynu do západní Evropy, aby nedocházelo k jejich kolísání.

Gazprom se už 4. ledna dohodl s ukrajinskou monopolní společností pro distribuci ropy a zemního plynu Naftogaz na importní ceně a obě strany podepsaly smlouvu do roku 2010. Dalším státem, kterému byly zastaveny dodávky zemního plynu k prvnímu dni 2006 bylo Moldavsko. V tomto případě sice Gazprom (tedy de facto Rusko) nepožadoval zvýšení cen na hodnotu odpovídající světovým trhům, avšak i tak se mělo jednat o zvýšení dvojnásobné.2 Jed­nání se vlekla až do 17. ledna a po tuto dobu Moldavsko „udržoval v teple“ plyn z Turkmenistánu proudící přes Ukrajinu.

Energetická roztržka Bělorusko – Rusko

Ještě před začátkem roku 2007 se podařilo vyjednávacím týmům Běloruska a Ruska uzavřít dohodu ohledně zemního plynu. Podle ní sice Bělorusko muselo přistoupit na více než dvojnásobné zdražení3, avšak mohlo na oplátku zvýšit tranzitní poplatky pro plyn putující do západní a střední Evropy. Gazpromu byla navíc povolena koupě polovičního podílu v monopolní běloruské distribuční společnosti.

Bělorusko však následně zatížilo pro změnu ropu putující do dalších zemí přes své území vysokou daní. Rusko takovýto krok odmítlo a utáhlo kohoutky pro obě větve ropovodu Družba, jež kromě Běloruska zásobuje i Polsko, Německo, Českou republiku, Slovensko a Maďarsko. Ruští zástupci totiž nařkli Bělorusko z krádeží ropy určené pro ostatní odběratele. K usmíření obou stran nakonec došlo až 10. ledna.

Aktivity Evropské unie

I ve světle skutečností z ledna 2006 se Evropská unie podrobněji zaměřila na oblast energetiky, přičemž vnější aspekt této problematiky nebyl opomenut.

Zelená kniha – otevření nové debaty

8. března publikovala Evropská komise Zelenou knihu: Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii [Green paper: A European strategy for sustainable, competitive and secure energy], ve které žádá členské státy, aby učinily potřebné kroky k implementování evropské energetické politiky založené na třech hlavních cílech – udržitelnosti, konkurenceschop­nosti a bezpečnosti dodávek. Ve zprávě je také zmíněno šest oblastí, kterými by se Unie měla zabývat, a jež by měly být zahrnuty do nové společné energetické politiky.

Šestá prioritní oblast Zelené knihy nese název Na cestě k soudržné vnější energetické politice.

Hovoří se v ní o možnostech diverzifikace zdrojů díky výstavbě plynovodů spojujících s Evropou další oblasti (severní Afrika, Střední východ, kaspická oblast) i výstavbě nových terminálů na zkapalněný plyn a ropovodu na přívod kaspické ropy.

V Zelené knize je akcentován význam Ruska a doporučuje se nalezení nového typu vztahů, které by byly ukotveny v navazující Dohodě o partnerství a spolupráci mezi EU a Ruskem. V textu je také zmíněna potřebnost ruského přijetí Smlouvy o energetické chartě a tranzitního protokolu.

Poslední velmi významnou částí Zelené knihy, která se zabývá vnějšími vztahy, je apel na vytvoření rámce, podle něhož by Unie reagovala na nenadálé změny v dodávkách energií od současných partnerů, a který by umožňoval společnou a ráznou odpověď (Evropská komise 2006a).

Zelená kniha zabývající se energetikou byla jakýmsi „nástřelem“, který se snažil najít hlavní problémové oblasti a někdy i možnosti jejich řešení. Jednalo se o námět k diskuzi, jež byl podkladem pro vypracování akčního plánu do zasedání Evropské rady na jaře 2007 (Weiss 2006: 9).

Zpráva Javiera Solany

Po zasedání Evropské rady 23. a 24. března v Bruselu, která ve svých závěrech zahrnula výše zmíněné body Zelené knihy (Evropská rada 2006a), avšak kromě vztahu s Ruskem nevyzvala ke konkrétnějším činům, vydala Komise společně s Generálním tajemníkem a vysokým představitelem Evropské unie pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP) Javierem Solanou zprávu, zahrnující několik doporučení.

Kromě závěrů zmíněných v Zelené knize se v tomto dokumentu zdůrazňuje podpora Norska, Ukrajiny, Alžírska a Turecka v jejich úsilí o přistoupení ke Smlouvě o Energetickém společenství. Zvláštní význam tranzitních zemí je také zmíněn u Ukrajiny a Turecka, přičemž vzhledem k Ukrajině se hovoří o vhodnosti zahrnout do plánované dvoustranné dohody kapitolu upravující vztahy na poli energetické spolupráce (Evropská komise 2006b).

Letní zasedání Evropské rady 2007

Evropská rada na svém zasedání 15.–16. června 2006 přivítala závěry zprávy Javiera Solany a vyzvala k její implementaci. Oslovila Komisi, předsednický stát a Vysokého představitele, aby pokračovali v práci na přípravě mechanismů soudržnosti v rámci SZBP a Evropské bezpečnostní a obranné politiky (Evropská rada 2006b).

Sdělení Komise „Vnější energetické vztahy – od principů k činům“

Komise External energy relations – from principles to action se ve svém dalším návrhu zabývala těmi nejzásadnějšími kroky, které měly být učiněny během nejbližšího období k dosažení vyšší energetické bezpečnosti. V části věnované zajištění dodávek hovoří návrh (1) o vztazích s Ruskem, (2) o vztazích s dalšími třetími zeměmi a (3) o nutnosti vytvořit mechanismus, podle kterého by Unie měla být schopná účinně reagovat na možné přerušení dodávek.

Ve vztazích s Ruskem Sdělení de facto opakuje výzvy obsažené v Zelené knize, přičemž upozorňuje členské státy na nutnost koherentního postupu.

It is essential that Member States have a common understanding on the proposed approach on the principles for a future energy partnership with Russia, to be considered in the framework of the post-PCA agreement. The Union should use all opportunities to convince Russia of the mutual interest in such an exercise. (Evropská komise 2006c)

Komise doporučuje rozvíjet vztahy s dalšími zeměmi severní Afriky, střední Asie, Středního východu, oblasti Kaspického moře a s Norskem tak, aby byl vytvořen jednotný rámec sdílených principů k dodávkám energie. Komise také zdůrazňuje finanční pomoc jako motivující faktor k další spolupráci se zmíněnými zeměmi.

It is important rapidly to build up relations with strategically important neighbours of the Union. Member States need to support the ongoing bilateral and regional energy cooperation partnerships with the main EU energy partners, including the gradual extension of the principles of the internal energy market through the European Neighbourhood Policy and the efficient use of all financial instruments which the EU, the European Investment Bank, the European Bank for Reconstruction and Development and other international financial institutions can put at the disposal of the EU's energy security. (Evropská komise 2006c)

V poslední, nejpokrokovější části Sdělení vyzývá Komise k vytvoření Sítě energetických korespondentů/zpra­vodajů, kteří by byli schopni rychle a účinně reagovat na hrozbu přerušení dodávek. Úkolem těchto zpravodajů mělo být sbírat potřebné informace a připravit potřebnou půdu k rozhodnutí (Evropská komise 2006c).

Hlavní jednání Evropské unie se třetími zeměmi

Ve vztazích EU–Ázerbájdžán a EU–Kazachstán došlo k určitým posunům v energetickém partnerství a za pozornost stojí zmínit i vývoj vztahů s Ruskou federací.

7. listopadu 2006 bylo podepsáno Memorandum o porozumění o strategickém partnerství mezi Evropskou unií a Ázerbájdžánem v oblasti energetiky4, ve kterém byla dohodnuta větší angažovanost Evropské unie na ázerbájdžánském energetickém sektoru, která má napomoci Evropské unii vytvořit z Ázerbájdžánu stabilního partnera v bezpečnosti dodávek (Rada Evropské unie 2006a)

Obdobné memorandum bylo podepsáno s Kazachstánem 4. prosince 2006. Kromě deklarací o budoucí spolupráci je podstatnou částí ustanovení zmiňující společný postup při budování nových energetických cest pro distribuci kazašských zdrojů (Rada Evropské unie 2006b).

Energetický dialog EU s Ruskem byl zahájen v říjnu 2000 a hlavním tématem rozhovorů je právě zajištění bezpečnosti dodávek. Hovoří se ale též o možnostech otevření ruského trhu s energiemi pro evropské investory a to vše na pozadí dlouhodobé snahy Ruska o vstup do WTO. I pod tlakem událostí z počátku roku 2006 začala Evropská unie mluvit o potřebě uzavřít s Ruskem nový smluvní dokument definující vzájemné vztahy. Současná Smlouva o partnerství a spolupráci má vypršet v listopadu 2007, nicméně Rusko a EU se již dohodly, že v případě neshody na dalším dokumentu bude platit i nadále. Jednání měla být uzavřena na summitu v Helsinkách 24. listopadu, avšak ztroskotala na přístupu Polska, které neumožnilo utvoření jasné pozice a předání mandátu k jednání Evropské komisi. Kromě problému s ruským embargem na dovoz masa se jádrem sporu stal i požadavek Polska na začlenění Energetické charty a jejího Transitního protokolu do smlouvy, čímž by se Rusko zavázalo konzultovat s evropskými partnery případná přerušení dodávek (Staszkiewicz 2007).

Utvoření sítě korespondentů

Na zasedání General Affairs and External Relations Council 11. prosince 2006 se členské státy dohodly na vytvoření Sítě korespondentů Evropské unie k energetické bezpečnosti [The EU Network of Energy Security Correspondents]. Jejich úlohou má být, jak bylo vytýčeno ve Sdělení Komise, sbírat informace k situaci v energetické společnosti. Vypracované zprávy pak budou předány Radě a Komisi. Svého korespondenta vysílá každý stát, přičemž zastoupena je i Komise a sekretariát Rady (Rada Evropské unie 2006c).

Sdělení Komise o Energetické politice pro Evropu

10. ledna 2007 vydala Evropská komise sdělení (Evropská komise 2007) vycházející z konzultací na základě Zelené knihy. Zpráva je jakýmsi základním kamenem, jenž svojí skladbou víceméně kopíruje Zelenou knihu, nicméně jde do hloubky, hovoří o konkrétních aktivitách, kterými by se měla EU zabývat, pokud chce dosáhnout zabezpečené, udržitelné a konkurenceschopné energetické politiky.

V kapitole Solidarita mezi členskými státy a zabezpečení dodávek ropy, zemního plynu a elektřiny Komise doporučuje nadále diverzifikovat zdroje a zmiňuje nutnost „zavést účinné mechanizmy s cílem zajistit solidaritu mezi členskými státy v případě energetické krize“ (Evropská komise 2007). Zásadní stanovisko je zmíněno u zabezpečení dodávek plynu:

Je zapotřebí přijmout opatření na pomoc členským státům, jež jsou z velké části závislé na jednom dodavateli zemního plynu, aby dodávky diverzifikovaly. Komise bude sledovat uplatňování nedávno provedené směrnice o zabezpečení dodávek zemního plynu a posoudí její efektivitu. Měly by být vytvořeny projekty na zajištění dodávek zemního plynu z nových oblastí, na vytvoření nových uzlů plynovodů ve střední Evropě a pobaltských zemích, na lepší využití možností strategického ukládání a na usnadnění výstavby nových terminálů kapalného zemního plynu. Měly by se rovněž zjistit možnosti, jak posílit stávající mechanizmy solidarity pro případ krize, jako je např. síť korespondentů v oblasti energie či Koordinační skupina pro otázky plynu. Strategické zásoby zemního plynu by navíc napomohly zabezpečení dodávek zemního plynu. Výrazné nové investice do nových úložných kapacit a do kapacity rozvodných sítí, jež by si vyžádalo zlepšení zabezpečení, se budou muset poměřit s náklady pro spotřebitele, které bude tento krok obnášet. (Evropská komise 2007)

V části hovořící o vnějších aktivitách EU se Komise zaměřuje na vytváření vztahu se sousedy, posilování dialogu s Ruskem, prohloubení vztahů s klíčovými výrobci energií a tranzitními zeměmi; explicitně jsou zmiňovány státy Perského zálivu, Turkmenistán, Kazachstán, Uzbekistán a Ázerbájdžán. K úplné diverzifikaci je doporučeno navázat nové vztahy v otázce energetiky se státy karibské oblasti, Latinské Ameriky a novinkou je také návrh na energetické partnerství EU-Afrika.

Ve vztahu k Rusku Komise de facto kopíruje cíle přijaté Evropskou radou na jarním zasedání v roce 2006. V případě Ázerbájdžánu a Kazachstánu se již odkazuje na prohloubení memorand o porozumění (Evropská komise 2007).

Jarní zasedání Evropské rady 2007

Na jarním vrcholném setkání státníků z členských států Evropské unie byl schválen Akční plán Energetická politika pro Evropu, který pokrývá období 2007–2009. V kapitole o bezpečnosti dodávek Evropská rada konstatuje, že je nezbytné posílit bezpečnost dodávek pro EU jako celek, jakož i pro jednotlivé členské státy prostřednictvím:

  • Účinné diverzifikace zdrojů a přepravních tras, což přispěje rovněž k větší konkurenceschop­nosti vnitřního trhu s energií
  • Rozvoje účinnějšího mechanismu reakce na krize, na základě vzájemné spolupráce a především stávajících mechanismů, s ohledem na širší okruh možností po důkladném posouzení stávajících prostředků a s přihlédnutím k hlavní odpovědnosti členských států, pokud jde o jejich vnitrostátní poptávku, a s vhodným využitím možnosti včasného varování, kterou poskytuje síť kontaktních subjektů v oblasti energetické bezpečnosti
  • Zlepšení transparentnosti údajů týkajících se ropy a přezkumu infrastruktur dodávek ropy a systémů řízení zásob ropy v EU s cílem doplnit krizový mechanismus Mezinárodní energetické agentury (IEA), zejména s ohledem na dostupnost v případě krize.
  • Důkladné analýzy dostupnosti a nákladů na zařízení pro skladování plynu v EU.
  • Posouzení dopadu současných a potenciálních dovozů energií a podmínek příslušných sítí na bezpečnost dodávek jednotlivých členských států.
  • Zřízení Evropské observatoře pro dodávky energií v rámci Komise.

(Evropská rada 2007)

V oblasti mezinárodní spolupráce se v Akčním plánu v souvislosti s bezpečností dodávek dále hovoří o nutnosti dosažení následujících cílů:

  • Sjednání a finalizace dohody navazující na dohodu o partnerství a spolupráci s Ruskem týkající se zejména energetických otázek.
  • Prohloubení vztahů EU s regiony Střední Asie, Kaspického moře a Černého moře za účelem další diverzifikace zdrojů a tras.
  • Zajištění provedení Smlouvy o Energetickém společenství s ohledem na její další rozvoj a možné rozšíření na Norsko, Turecko, Ukrajinu a Moldavsko.
  • Plné využívání nástrojů dostupných v rámci evropské politiky sousedství.
  • Posílení vztahů v oblasti energetiky s Alžírskem, Egyptem a dalšími producentskými zeměmi v regionu Mašrek/Maghreb.
  • Podpora přístupu k energii v rámci Komise OSN pro udržitelný rozvoj.

(Evropská rada 2007)

Konkrétní jasná výzva Evropské komisi – jako například v kapitole zabývající se liberalizací trhu s plynem a elektřinou – však v Závěrech chybí.

Nové plynovody a ropovody

V současné době je Evropa závislá na několika omezených zdrojích plynu a ropy. Evropská komise v rámci politiky transevropských sítí vymezila několik projektů evropského významu. Jedná se o nové plynovody ze severního Ruska, a to přes Balt, i novou větev plynovodu Jamal, nové plynovody z Alžírska a oblasti východního Středomoří, a také vybudování nové cesty, která by do Evropy dováděla středoasijský, irácký a íránský plyn. Kromě plynovodů mají zvláštní status projektu s evropským významem také případné terminály na zkapalněný plyn (v středomořských státech, Portugalsku, Nizozemsku a Polsku) a nové plynové zásobníky (Evropská komise 2005).

V EU vzniká kromě kontroverzního Nord Streamu (viz výše), který však odpovídá projektu evropského významu, několik dalších projektů, jež mají zajistit diverzifikaci dodavatelů.

Kaspický region a Střední Asie

Překvapení a pro mnohé evropskou ostudou je fakt, že transkavkazský ropovod otevřený v květnu 2005 byl vybudován především za podpory Spojených států, nikoliv EU. Ropovod spojuje Baku s Tbilisi a tureckým městem Ceyhan (Euractive 2005).

Zdá se však, že se EU poučila a v současnosti se snaží navázat intenzivnější vztahy se státy ve Střední Asii, jejichž energetický potenciál ještě není vyčerpán. V lednu 2006 komisař pro energetiku Andris Piebalgas navštívil Kazachstán a Turkmenistán, kde hovořil o možnosti vybudovat nový plynovod, který by umožnil plynu ze zmíněných států a případně ještě Uzbekistánu obejít Ruské území (Radio free Europe 2006). V tomto smyslu bylo podepsáno Memorandum o porozumění s Kazachstánem (viz výše).

Plynovod Nabucco

Jedním z nejambicióz­nějších projektů, který se objevil v oblasti dodávek energií, je plán na vybudování plynovodu z Turecka přes Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko do Rakouska. S návrhem přišla rakouská společnost ÖMV a kromě firem z transitních států se chtějí na projektu podílet i francouzské společnosti Gaz de France a Total a německý E-ON. Výstavba má být zahájena v roce 2008 a už v roce 2011 má touto cestou proudit do Evropy plyn z Iránu, kaspické oblasti a Střední Asie (Nabucco pipeline).

Ruské angažmá na Balkáně

V březnu 2007 Rusko obnovilo svoje snahy o udržení si klíčového postavení v rámci evropských energetických dodávek.

Gazprom se dohodl s Bulharskem, Rumunskem a Maďarskem na vybudování další větve plynovodu Blue Stream, který nyní spojuje na dně Černého moře Rusko s Tureckem. Maďarský premiér Gyurcsány navíc vyjádřil tomuto projektu vyšší prioritu než plynovodu Nabucco (Lidové noviny 2007).

V plánu je také ropovod mezi Burgasem a řeckou Alexandropolí, který má mít především tranzitní charakter, a má tak ulehčit Bosporské úžině. V důsledku to bude znamenat možnost navýšení kapacity a tím konkurenci ropě z Ázerbájdžánu, která je nakládána na tankery v tureckém Ceyhanu (Lidové noviny 2007).

Závěrem

V nedávné době se stala energetická bezpečnost Evropy velmi vážným tématem a na posledních čtyřech summitech Evropské rady (březen, červen, prosinec 2006 a březen 2007) byla této otázce věnována zvláštní pozornost, což v předchozích letech nebylo zvykem.

Evropská unie začala hledat nové partnery ve snaze diverzifikovat dodavatelské státy a byla připravena poskytnout i finanční pomoc projektům, které odpovídaly dříve schváleným rámcům. Relace s Ázerbájdžánem a Kazachstánem lze označit za velmi progresivní, naopak vztahy s Ruskem se v otázce zajištění energetických dodávek nikam neposunuly. Ve vztazích s největším dodavatelem lze sledovat dva zásadní trendy – (1) EU se snaží omezit klíčovou pozici Ruska a (2) ukotvit vztahy týkající se energetických dodávek na základě multilaterálních smluvních nástrojů (Energetická charta).

V hledání instrumentů, kterými by bylo možné čelit energetické krizi, je znát mírné zlepšení. Evropská unie vytvořila Síť korespondentů s jasnými úkoly a pravomocemi. Činnost tohoto orgánu však ještě nelze hodnotit, neboť funguje od 1. ledna 2007.

Celkově však nedošlo k velkým obměnám priorit definovaných už v první polovině roku 2006, což svědčí o jejich nízké implementaci. Ve výstupech Unie také není znát výrazná detailizace jednotlivých prvků. Tento fakt lze přičíst na vrub tomu, že státy EU zatím neprovádí koherentní vnější politiku, ve které by byly schopny zásadních ústupků; tedy že se sice dohodly na hlavních principech, avšak i jejich provádění vázne (důkazem k tomuto tvrzení je obstrukční pozice Polska).

V popisovaném období se objevilo několik nových iniciativ k budování energetických sítí ze současných i nových dodavatelských regionů. Na tomto faktu se ovšem opět prokázala nesoudržnost Evropské unie ve vnější energetické politice, neboť Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko se bezprostředně po zveřejnění závěrů jarní Evropské rady 2007, ve kterých se hovoří o nutnosti diverzifikace dodavatelů, rozhodly dát přednost novému plynovodu z Ruska před možností zajištění dodávek z oblasti Kaspického moře, Střední Asie a Středního východu.

Na základě přednesených faktů lze konstatovat, že došlo pouze k částečnému splnění cílů, které byly postupně stanovovány Evropskou komisí nebo závěry Evropských rad a které primárně vycházely ze Zelené knihy komise: Evropská strategie pro udržitelnou konkurenceschopnou a bezpečnou energii.

Použité zdroje

Autor je studentem Mezinárodních vztahů a evropských studií na
Masarykově univerzitě. Od června 2006 spolupracuje s Asociací pro
mezinárodní otázky v rámci realizace vzdělávacího projektu Model Evropské
unie.

Poznámky pod čarou

  1. Účelem tohoto článku není vyvodit, jestli energetická závislost na některém ze současných dodavatelů ohrožuje energetickou bezpečnost Evropy. Autor pouze konstatuje, že přerušování dodávek způsobené třetími stranami mohlo být inspirací pro hledání jasněji vymezených vztahů s dodavateli.
  2. Před 1. 1. 2006 platilo Moldavsko za 1000 metrů krychlových 80 USD. Ve finální dohodě mezi Gazpromem a Moldavskem jde o zvýšení na 110 USD. Pro srovnání: Ukrajina se s Gazpromem dohodla na ceně 230 USD.
  3. Z 46 na 100 USD za 1000 metrů krychlových.
  4. Memorandum of Understanding on Strategic Partnership between EU and Azerbaijan on the Field of Energy
blog comments powered by Disqus
Autor
Vít Dostál
Rubrika
Články
Témata
, , , , , , ,
Publikováno
28. 9. 2007