Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

ESDP a deficit vojenských kapacit evropských spojenců

Ze sjednocující se Evropy se postupně stává politický aktér mezinárodních vztahů. V kontextu prohlubujícího se integračního procesu v Evropské unii pak dochází k postupnému, ačkoliv místy nesystematickému, posilování jejího druhého pilíře a logicky i k vytváření odpovídajících nástrojů a struktur Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (Common Foreign and Security Policy, CFSP), Evropskou bezpečnostní a obrannou politiku (European Security and Defence Policy, ESDP) nevyjímaje.1 Pro­ces vytváření ESDP a její současný stav odpovídá aktivitám členských států EU na tomto poli. Často tyto snahy spíše sklouzávají do roviny politických deklarací a slibů na papíře než hmatatelných výsledků a efektivního uplatnění současných omezených kapacit.

Projekt budování ESDP má počátky v diskusi o existenci „evropského pilíře NATO“. Tyto debaty měly mimořádnou iniciační funkci při formulování bezpečnostní dimenze evropské integrace. Existovaly dvě základní koncepce: první znamenala, že evropský pilíř bude jedním ze dvou „sloupů“ (evropského a amerického) v rámci NATO nebo vně Severoatlantické organizace jako autonomní instituce Evropanů. Zejména Francie hájila nezávislé evropské řešení, USA a Velká Británie se vyslovovaly pro „dvoupilířový model“ v rámci NATO. V kontextu EU se mluvilo o ESDP, ale v NATO byla používána zkratka ESDI (European Security and Defense Identity), což odráželo pojetí problematiky. Spor byl vyřešen na ministerském setkání NATO v červnu 1996 v Berlíně. Aby se zamezilo dvojité struktuře a s tím spojenému plýtvání nedostatečnými zdroji v transatlantickém rámci, shodli se Evropané a Američané na jednom evropském pilíři v rámci NATO. Tento pilíř by neměl vylučovat prvky autonomie, ale měl by vyloučit nadbytečnosti (formule pro toto pravidlo zní „separable but not separate“).2

St. Malo – Kodaň

To, že se z ESDP stal reálný mocensko-politický faktor, umožnilo sblížení pozic dvou členských států EU, Francie a Velké Británie, které se sešly 3. a 4. prosince 1998 ve francouzském St. Malo.3 Na schůzce poprvé Velká Británie uznala, že EU je natolik legitimní institucí, aby v jejím rámci mohli Evropané o otázkách vlastní obrany jednat samostatně – Západoevropská unie (Western European Union, WEU) tak ztratila svůj raison d’etre. Londýn souhlasil s naplněním kapacit ke kolektivní akci. Sblížení vzájemných pozic ze strany Paříž znamenal francouzský souhlas s tím, že ESDP bude směřovat k celkovému posílení NATO (nikoliv mimo Alianci). Cílem není NATO nahradit či jí konkurovat, ale nalézt řešení, které by v úzké spolupráci s USA umožňovalo jednat podle situace jednou v atlantickém, jindy zase v čistě evropském rámci. Nutné je připomenout, že nejde o „zespolečenštění“ (komunitarizaci) evropské obrany, ale o její uspořádání v rámci mezivládních dohod mezi státy EU.4 Strategickým cílem je tedy schopnost autonomní akce EU.

Přes vágnost výsledků ze Saint-Malo je důležitý především fakt, že Tony Blair přijal francouzskou vizi silnější a společné evropské obrany, která však nebude v žádném případě nahrazovat a podkopávat transatlantickou spolupráci.5 Mo­tivací ke sblížení evropských velmocí je bezesporu ztráta jejich vlivu na světovou politiku. Z hlediska Velké Británie je podstatný fakt, že Londýn chce být vůdčí silou v některé z integračních oblastí EU. Velkým katalyzátorem v procesu utváření ESDP byl zásah NATO v průběhu kosovské krize. V ní se ukázalo, že Evropa, konkrétně Evropská unie, není schopna uskutečnit operaci takového rozsahu, jako bylo bombardování Jugoslávie a následná mírová akce v Kosovu, bez vojenské síly USA, a to zvláště pokud jde o zpravodajské informace, prostředky komunikace a velení, použití leteckých sil, strategickou leteckou přepravu, logistickou podporu apod.

Washingtonský summit NATO v dubnu 1999 potvrdil nastoupený směr budování bezpečnostní dimenze EU a USA projevily evropské obranné iniciativě ze St. Malo jasnou podporu.6 Státy EU oficiálně získali ujištění, že budou mít přístup ke kolektivním prostředkům a kapacitám NATO pro operace EU, kdy nebude NATO vojensky angažováno jako celek.7 Washin­gtonský summit byl důležitý i z hlediska vztahů se šesti státy NEEA (Non-EU European Allies), především pak s podezřívavým Tureckem, které projevili souhlas s projektem ESDP.8 Postoj USA k ESDI/ESDP z hlediska Aliance formulovala Madeleine Albright jako „3D“ (No Decoupling, Discrimination, Duplication), tedy nenarušování transatlantické vazby (nekonkurence NATO), nediskriminace NEEA (Non-EU European Allies) a nezdvojování velitelských a plánovacích kapacit. Generální tajemník NATO George Robertson později definoval vzájemný vztah pozitivně (na rozdíl od předešlého negativního vymezení) jako „3I“ – tedy Indivisibility of the Alliance, Improved European Capabilities, Inclusiviness of All Partners.9

Na kolínském summitu v červnu 1999 převzala Evropská rada koncepci ze St. Malo a státy EU zahájily budování kapacit, instrumentů i institucí na národní, mnohonárodní a evropské úrovni. „EU musí vládnout autonomními rozhodovacími mechanismy podpořenými věrohodnými vojenskými silami. Dále EU musí disponovat potřebnými prostředky a schopnostmi. Zavazujeme se proto zkvalitnit evropskou vojenskou základnu vycházejíce ze současných kapacit (…) a posílit k naplnění tohoto cíle vlastní bojový potenciál.“

V prosinci 1999 se EU shodla na konkrétním cíli vojenských kapacit pro plnění úkolů a zvládání krizí. Na helsinském summitu padlo rozhodnutí o vytvoření Evropských sil rychlé reakce (European Rapid Reaction Forces, ERRF) do konce roku 2003. Konkrétní kvantitativní cíl byl pak nazván Evropským základním cílem (EHG – European Headline Goal). Do roku 2003 musí být členské státy schopny nasadit 50–60 tisíc vojáků (ekvivalent přibližně 15 brigád), včetně odpovídajících leteckých a námořních sil, způsobilých v plném spektru Petersberských úkolů, udržet operaci takové velikosti včetně potřených struktur velení a řízení, komunikace, průzkumu, logistiky a ostatní infrastruktury po dobu až jednoho roku, přičemž operační pohotovost těchto jednotek je do 60 dnů a část sil musí být připravena už do 48 hodin.

Pro ujasnění dopadů helsinských ujednání a vztahů s NATO vnikly čtyři konzultační skupiny. Cílem první skupiny byla bezpečnostní dohoda pro výměnu informací. Druhá pracovní skupina se zaměřila na zlepšování evropských vojenských schopností (EHG, dříve dnes již odložená DCI). Třetí skupina se zaměřila na mechanismy konzultace a spolupráce mezi oběma organizacemi. Konečně otázce „Berlín plus“12 se věnovala čtvrtá skupina, jejímž cílem byl stálý a zaručený přístup EU ke kapacitám NATO – především SHAPE a prostředkům strategické přepravy, mobilních prostředků pro řízení, komunikaci, velení a průzkum (C3I) vlastněných většinou USA a pouze vyčleněných pro NATO. Náplní činnosti této skupiny byla identifikace odpovídajících velitelských struktur, především role DSACEUR.13

Na Plánovací konferenci v Bruselu 20.–21. 11. 2000 (Capabilities Commitment Conference) potvrdily členské státy vyčlenění jednotek ze svých armád o celkovém počtu přes 100 000 vojáků pro potřeby operací EU. Síly pak byly deklarovány jako „Helsinský katalog vojenských sil“ (Helsinki Force Catalogue), který zahrnoval mimo 100 000 vojáků i více jak 400 bojových letadel a 100 lodí. 19. listopadu 2001 se konala druhá plánovací a hodnotící konference (Capabilities Improvement Conference), kde byl ke katalogu připojen policejní sbor o síle 5 000 mužů. V případě krize bude ovšem konečné rozhodnutí o vyslání a zapojení vojenských sil závislé na vládních autoritách jednotlivých zemí. Deklarace o poskytnutí jednotek v rámci Katalogu tak tedy ještě není zárukou, že bude ke skutečnému vyslání jednotky přistoupeno. Takové rozhodnutí přísluší jednotlivým státům. Vzhledem k nedostatku mobilních evropských sil jsou jednotky tvořící ERRF současně vyčleněny pro potřeby NATO.16 Možný střet zájmů NATO a EU je nasnadě: obě organizace mohou mít jiný cíl, ale přitom stejné prostředky. Prostředky vyčleněné pro NATO a EU tak působí jako sjednocující element a zároveň jako případný zdroj frikčního napětí.

EU rozhodnutím vyslat policejní misi do Bosny a Hercegoviny od 1. ledna 2003 a pokračovat tímto způsobem v akci OSN znovu potvrdila, že je schopna vzít na sebe zodpovědnost za řešení krizí. EU rovněž v návaznosti na Deklaraci o operační způsobilosti, přijaté na summitu v Laekenu, vyjádřila ochotu převzít závazky NATO v bývalé Jugoslávské republice Makedonii. Dosavadní neexistence dohody mezi EU a NATO však blokovala možnost využívání požadovaných kapacit a prostředků, kterými disponuje NATO a EU k nim bez odpovídajícího smluvního vztahu nemá přístup. Problémem byly právě komplikované řecko-turecké vztahy, jenž nadále bránily vytváření ESDP, protože Turecko blokovalo přijetí dohody o vztahu EU a NATO v otázce využívání prostředků a kapacit Aliance. Velká Británie koncem listopadu 2001 vyjednala s Tureckem kompromisní Ankarskou dohodu, která řešila otázku participace členů NATO a zároveň nečlenských států EU (NEEA) na projektu a rozhodování ESDP. Řecká vláda však text turecko-britské dohody odmítla, protože nesouhlasila s tím, že by Turecko mělo disponovat hlasovacím právem i v případech, kdy by Unie prostředků Aliance nevyužívala. Podle řeckého ministra zahraničích věcí, Papandreoua, záviselo dosažení shody na „zaručení možnosti autonomního rozhodování EU po konzultacích s NATO v oblasti obrany“. Dánsko se rozhodlo nepodílet se na budování vojenských schopností EU, a proto Řecko předsednictví Rady EU v otázkách ESDP převzalo již 1. července 2002. Ministr zahraničí Papandreou již od samého počátku poukazoval na to, že uzavření dohody NATO-EU je pro jeho zemí hlavní prioritou.20

Na pozadí kodaňského summitu, uzavírajícího dánské předsednictví, došlo k zásadnímu rozhodnutí a průlomu v otázce vztahů ESDP a NATO. 16. prosince 2002 na společném zasedání Severoatlantické rady (NAC) a Politického a bezpečnostního výboru EU (EUPSC) byla podepsána společná deklarace o „nové éře spolupráce mezi oběma organizacemi“, která obsahovala hlavní prvky dohody, uznání strategického partnerství a připravenost k jeho kodifikaci. Klíčovým předpokladem pro úspěch jednání byla změna tureckého postoje v otázce evropských spojenců v NATO stojících mimo EU (NEEA) a jejich participace na ESDP. S platností od 17. března roku 2003 byl založen v praxi fungující vztah mezi NATO a EU. Při operacích, kdy EU využívá prostředků NATO má tedy napříště Turecko, jako ostatní členové NATO, možnost použít své právo veta a tím použití aliančních prostředků a kapacit blokovat. Předcházející dohody jsou integrovány v tzv. Rámcové úmluvě, která se zakládá na dohodě mezi Generálním tajemníkem NATO a Generálním tajemníkem/Vysokým představitelem EU.

Le Touquet

Ve světle blížící se války v Iráku nevypadala budoucnost přes veškeré proklamace evropských státníků ESDP jednoznačně. Jak pokračující kritika projektu ESDP, tak i nedostatek kredibility obranné politiky EU ve Washingtonu mají společný jmenovatel, kterým je nedostatečná orientace EU na naplňování vojenských kapacit. Podle do značné míry oprávněných argumentů se EU v minulosti zaměřovala hlavně na institucionální zajištění ESDP. Spíše než na obsah se EU zaměřila na formu ESDP. Únorový bilaterální summit Francie a Velké Británie ve francouzském Le Touquet měl znamenat výrazný impuls k překonání těchto nedostatků. Francouzský prezident Chirac a britský premiér Blair zde podepsali prohlášení o obraně, které mimo jiné blíže definuje jejich postoje v otázce „obranné Eurozóny.“23 Oba představitelé hovořili o nutnosti stanovit závaznou minimální úroveň obranných výdajů a navrhli vytvoření nové agentury EU pro vývoj a nákup obranných kapacit. Na jednání byla podrobněji dotčena kvalitativní (připravenost, efektivita vojenských sil a schopnost jejich nasazení, interoperabilita) ale i kvantitativní (obranné výdaje) kritéria v rámci ESDP. Výzvou pro stávající Evropské sbory rychlého nasazení je francouzsko-britská představa o tom, že EU by měla být schopna nasadit letecké, námořní i pozemní síly během pěti až šesti dnů (namísto 60 dní v případě stávajících ERRF). Posun od představy Evropských sborů rychlé reakce jako svého druhu mírového sboru k věrohodné síle je zjevný.

Pralinkový minisummit

Převážně institucionální problematikou ESDP se ve srovnání s Le Touquet zabýval summit Francie, Německa, Belgie a Lucemburska konaný koncem dubna v Bruselul. Představitelé angažovaných zemí potvrdili požadavek z Le Touquet na vytvoření Evropské agentury (European Agency for Development and Acquisition of Military Capabilities). Mezi všemi návrhy, které účastníci summitu navrhovali k začlenění do připravované ústavní smlouvy EU byl požadavek možnosti zesílené spolupráce („enhanced cooperation“) v oblasti obrany a redefinice Petersberských úkolů ve smyslu možnosti použít civilní i vojenské prostředky pro prevenci konfliktů, zvládání krizí a ostatních náročných misí (odzbrojovací akce). V kontextu evropské obrany by se součástí „evropské ústavy“ měla stát Evropská bezpečnostní a obranná unie (European Security and Defence Union, ESDU). Dalším návrhem bylo vytvoření instituce European Security and Defence College, jež by napomáhala rozvoji a šíření „evropské bezpečnostní kultury.“ V sedmi závěrečných bodech společného komuniké jsou navrhovány další nové instituce: Evropské velitelství strategické letecké přepravy, několik evropských výcvikových center a dále Evropský systém první pomoci při katastrofách (European Union First Aid and Support team, EU-FAST). Navrhováno je také vytvoření a rozvoj evropské kapacity pro ochranu civilistů i vojenských jednotek před zbraněmi hromadného ničení (NBC protection). Snad nejkontroverznějším návrhem celé deklarace je plán na vytvoření zárodku evropského velitelství pro plánování a vedení operací Evropské unie. Představená iniciativa narušuje dosavadní strategii nezdvojování existujících vojenských struktur NATO strukturami EU a ani nepřináší výrazný pokrok při odstraňování evropských vojenských deficitů.

Dosavadní evropské snahy o společnou bezpečnostní a obrannou politiku směřují až příliš často k budování velitelských struktur, akvizičních agentur bez reálných pravomocí, byrokratického a organizačního aparátu, nezřídka kopírujícího stávající instituce. Podobné tendence výstižně shrnují slova: „Přibývající velitelství, štáby a ostatní složky (s nespočetnou již generalitou) dále ujídají z krajíce vojenských výdajů na úkor akvizice a dalších potřeb armád. Paradoxně tak již svou pouhou existencí brzdí to, k čemu měly být zřízeny, tedy k rozvoji operačních polních sil a jejich koordinovanému použití v rámci deklarovaných záměrů Evropské unie a NATO.“

Evropské vojenské síly – EHG a Helsinský katalog a NATO Response Force

EU buduje síly použitelné v celosvětovém rámci a schopné čelit veškerým druhům hrozeb. Evropské síly rychlé reakce (European Rapid Reaction Force, ERRF) měly být plně operační do konce roku 2003. Perimetr jejich bojového nasazení je stanoven na čtyři tisíce kilometrů od hranic EU. ERRF není v žádném případě základem „evropské armády“.

Zejména události kosovské krize prokázaly vojenskou nezpůsobilost Evropy a Evropské unie vést potřebné operace a posílily dominantní postavení USA v NATO. Uvědomění si již déle trvajícího stavu vedlo Evropany k většímu úsilí o další rozvoj ESDP. Evropa je vojensky slabá i přesto, že dává na obranu téměř dvě třetiny (zhruba 60 %) amerického obranného rozpočtu. USA přitom investují do obrany přes 370 miliard dolarů, tedy asi dvakrát tolik, co všichni evropští spojenci dohromady, a předpokládá se, že dále bude obranný rozpočet USA navyšován. Alarmující je i připravenost, vybavení a vojenské schopnosti jednotek evropských spojenců. Ačkoliv evropské země NATO mají dva milióny vojáků, těžko dávaly dohromady čtyřicetitisícový kontingent do Kosova, tedy 2 % stavů. Teoreticky vyčlenilo 18 zemí NATO do integrované struktury Aliance 240 bojových brigád (cca 1,2 miliónu osob). Avšak k dnešním operacím je použitelná pouze mešní polovina z nich – odečteme-li síly USA – zůstane méně než 50 brigád. Vezmeme-li v úvahu nutnost rotace, lze počítat (bez USA a Francie) s pouhými 16 brigádami (cca 80 tisíc osob).

Nejen pro roztříštěnost vojenského potenciálu, slabou vzájemnou spolupráci, ale i proto, že vojenské reformy a transformace armád postupují pomalu a jsou stále udržovány jako obranné síly proti pozemnímu útoku bývalého Sovětského svazu, není Evropa schopna vést operace potřebných parametrů a charakteru.) Pro komplexní uchopení problému je tedy kromě politických a ekonomických konsekvencí třeba brát v potaz ostatní důležité aspekty obranné politiky a je nutné situaci analyzovat také na poli prostoru bojové činnosti. Jedná se o především o notoricky známou oblast evropských vojenských nedostatků – jde o mechanismy a způsoby velení a kontroly, dopravy a komunikace, výpočetní techniky, průzkumu a pozorování, pole výzvědných služeb a dalších klíčových oblastí (C4ISTAR). Současný stav je v podstatě důsledkem studené války, kdy byly evropské ozbrojené síly připravovány na mohutný pozemní útok vojsk Varšavské smlouvy. Evropa tedy měla rozvíjet tankové divize, mechanizované vojsko, evropští vojáci byli pro takový boj cvičeni a důraz byl kladen na jejich přežití v takovém konfliktu. Naproti tomu američtí spojenci budovaly své ozbrojené síly se zaměřením na transport (strategické velené a transport) a velitelské kapacity, strategický průzkum, strategické letectvo, moderní a početné taktické síly. Celá koncepce NATO vycházela z předpokladu, že bojištěm bude Evropa a USA se proto musely zaměřit na budování „expedičních sil“ zatímco Evropa se orientovala na teritoriální obranu. Konec studené války a následná změna strategického prostředí favorizovaly ozbrojené síly USA. Evropské armády jsou v novém strategickém prostředí principielně zastaralé a potřebují reformy. Odkládání potřebných reforem znamená pokračující plýtvání finančními prostředky.

Dnes mezi hlavní slabiny evropských spojenců patří nevhodné a zastaralé systémy velení a komunikace, logistika, strategický a taktický průzkum, satelitní průzkum, prostředky monitorování a včasné výstrahy, schopnost evropských jednotek přežít na moderním bojišti a s tím související výstroj a výcvik vojáků. Výrazný deficit panuje také v oblasti přesně naváděných zbraní (Precision-guided munitions, PGM), především chybí střely s plochou dráhou letu. Ve světle operace USA a jejich spojenců v Iráku a vojenských akcí v Afghánistánu se objevují další nedostatky evropských ozbrojených sil. Navzdory opakovaným proklamacím totiž nenabízí projekt ERRF adekvátní odpověď na situace typu kosovské krize. Mimo již zmíněné schopnosti postrádá Evropa odpovídající speciální jednotky, schopnost využít leteckých operací namísto dělostřeleckých útoků a především komplexní komunikační systémy propojení všech operujících jednotek v reálném čase.

Evropa zaostává také v oblasti již zmíněného strategického transportu. USA disponují dvěma sty letadel (C-17 Globemaster, C-130 Hercules) avšak Evropa má jen minimum letounů odpovídajícího typu. Evropa se snaží tento deficit vyrovnat projektem vojenského transportního letounu Airbus A-400M, na kterém se podílí Velká Británie, Francie, Turecko, Španělsko, Lucembursko, Německo, Belgie a Portugalsko. Dalším problémem je pro evropské vojenské síly schopnost tankování za letu, přičemž Evropa nejvíce postrádá obří tankovací letouny typu amerického Boeing KC-135 Stratotanker. Zde dosahuje Evropa pouze čtvrtiny kapacit USA. Evropa pokulhává dále jak v oblasti PGM tak letounů použitelných jako jejich nosiče. Evropa nedisponuje žádným strategickým bombardérem – USA jich mají asi 150 (B-1B Lancer, B-2 Spirit, B-52 Stratofortres­ses). Kapacity námořního strategického transportu jsou ve srovnání s USA rovněž omezené. Na rozdíl od USA není mezi evropskými spojenci kladen důraz na technologii „stealth“, těžko zjistitelné bojové letouny. Evropě také chybí zvláště letadlové a vrtulníkové lodě.

Evropa je tedy neschopná nasazovat své jednotky ve vzdálených oblastech a stejně tak nemá valných možností, jak jednotky na vzdáleném bojišti a zvlášť v náročných podmínkách, udržet plně funkční a v požadované síle. Obecně o evropských silách také platí, že nejsou schopny dvou a více paralelních operací. Schopnost projekce síly je tedy ve srovnání s USA výrazně menší. Dále je nasazení sil ERRF možné spíše v operacích nižší intenzity a rozsahu. Nasazení v horním spektru velikosti a intenzity je vnímáno jako podstatné riziko. Poukazuje se přitom na rozdílné koncepční, doktrinální a strategické pojetí a přístupy hlavních protagonistů ERRF, Francie a Velké Británie a rovněž na zmíněnou snahu zemí „minisummitu“ vytvořit evropské velitelství nezávislé na NATO.43 Velká Británie prosazuje přitom celou ESDP – politiku EU – jako integrální součást NATO a v rámci Aliance se má také ESDP vyvíjet. Londýn realisticky prosazuje schopnost vedení dvou simultánních operací, zatímco Paříž požaduje dosažení úrovně USA ve všech směrech (a se všemi odpovídajícími náklady – sic!). Otázka ESDP a vojenských schopností EU a NATO musí být tedy nahlížena i z perspektivy, často rozdílného, vnímání strategické transatlantické vazby. Velká Británie podporuje pragmatické a postupné kroky, spíše než grandiózní a megalomanské projekty, což se o Francii zcela jednoznačně tvrdit nedá. Londýn se soustředí na postupné zvyšování vojenských schopností, zabránění duplikace ozbrojených sil a mezi spojenci také dosažení jejich komplementarity.

Možné úvahy zakládající se na analýze charakteru a možnostech nasazení sil USA a Evropy mají své politické limity. USA jsou schopny zasahovat na dálku pomocí přesně naváděných střel (střely z ponorek a hladinových plavidel), zasahování území z velkých výšek (bombardéry), použít ve větším měřítku bezpilotních prostředků pro boj i průzkum a tím vším eliminovat do značné míry vlastí ztráty na lidských životech. Naproti tomu na Evropany by stále častěji mělo připadat dlouhodobé nasazení jednotek v poli – „na území, kde USA dokončily vzdušné operace“ – se všemi z toho plynoucími riziky.44 Prvním argumentem proti takto směřovaným úvahám je neschopnost Evropanů vést podobné dlouhotrvající operace – jejich zajištění by bylo závislé na americké podpoře. Tento argument však není plně dostačující, neboť USA jsou schopny zajistit logistické a strategické zázemí svým evropským spojencům, aniž by ve větším měřítku nasadily své vlastní pozemní síly. Druhým argumentem proti naznačené „dělbě vojenských úkolů“ jsou tedy limity ochoty a politické vůle k nasazení evropských sil. Zde je nutné uvážit, jaká je míra ochoty Evropy angažovat se v konkrétních situacích. Zapojení evropských sil na Balkáně sice podporuje nastíněnou tezi, ale zde se však jedná o oblasti evidentního bezpečnostního zájmu evropských spojenců a postkonfliktní angažmá. Nicméně ani zde, během pozemních operací, neprokázali Evropané kvalitu svých ozbrojených sil – spíše naopak. Pro srovnání lze uvést současnou situaci v Iráku a kroky konkrétních evropských spojenců v regionu, kde je jejich zájem neopomenutelný. Na druhou stranu jsou podobné úvahy o uplatnění evropských a amerických sil, o „dělbě vojenských úkolů“ oprávněné z hlediska vojenských schopností a možností. Politická rozhodnutí však definují úkoly a nasazení ozbrojených sil konkrétní země, proto nelze tento axiom při podobných úvahách zcela vynechat. Nadto i projekt NRF je výrazně ovlivněn politickými postoji a reálnou bezpečnostní situací – USA vyčlenily pro NRF pouze 300 vojáků a tak se celý projekt odehrává „téměř výhradně v evropské režii.“45

Obranný průmysl a nadnárodní spolupráce – projekty

Výrazným determinantem ESDP je situace v evropském obranném průmyslu. V prvé řadě vydávají evropští spojenci v NATO mnohem méně finančních prostředků na obranu než USA a jejich struktura je rovněž nevyhovující. Členské státy EU se stále ještě nenaučily překonat vizi obranného průmyslu ve smyslu základny národní bezpečnosti a výsostného atributu jejich suverenity. Evropský obranný průmysl je rozptýlený, nekonsolidovaný a jen těžko nachází odbytiště svých výrobků.

Svůj podíl na obranném deficitu na straně evropských spojenců nese i obecně nízká úroveň obranných výdajů a rovněž jejich nevyhovující struktura. Evropa investuje velmi nízké prostředky do výzkumu a vývoje (Research and Development, R&D) a technologie, nemá dostatečnou schopnost zavádět poznatky z civilního výzkumu do vojenské oblasti a naopak. Evropské síly se po celou dobu devadesátých let nedokázaly v oblasti akviziční politiky od zažitých stereotypů studené války. Podíl osobních výdajů je ve srovnání s USA a některými NEEA (Norsko, Turecko) až na výjimky (Velká Británie) velmi vysoký. Změny v tomto trendu jsou nanejvýš nutné a jejich další odkládání má za následek prohlubující se propast mezi USA a Evropou.

Evropa nemá jednotný zbrojní trh jako partnera jedněch ozbrojených sil, tak jak je tomu v USA. Jednotlivé členské státy EU mají zájem na přežití vlastního obranného průmyslu, který má na přeplněném a silně konkurenčním trhu velké potíže. Cesta ke zlepšení situace vede od fúzování velkých firem v nadnárodní celky k uvolňování vnitřního trhu a odbourávání ochranářských opatření v oblasti obranného průmyslu. Celkově neefektivní nakládání s finančními prostředky a nízkou účinnost vynaložených nákladů na výzbroj dokumentuje fakt, že Evropané vydávají přibližně 60 % objemu prostředků USA, ale návratnost v přírůstku vojenského potenciálu přitom činí asi 10 %. Krok správným směrem znamená vytvoření nadnárodní společnosti EADS (European Aeronautic Defence and Space Company), která vznikla fúzí německé DASA (DaimlerChrysle Aerospace AG Mnichov), francouzské Matra (Aerospatiale Matra Paříž) a španělské CASA (Construcciones Aeronáuticas S.A. Madrid). EADS vyvíjí například letoun A 400M, projekt Eurocopter, ovládá 40 % akcií Eurofighter (podílí se Velká Británie, Španělsko, Itálie a Německo), vyrábí řízené střely a kontroluje 75 % konsorcia Astrium. Mezi další nadnárodní projekty se řadí anglo-francouzská MBD (Matra-BAe Dynamics) a především BAE Systems – konkurenta EADS. Očekává se tak vznik evropského „duopolu“. Multilaterální nadnárodní evropský orgán OCCAR (Organisation conjointe de coopération en matière d’armement – Organisation for Joint Armament Cooperation) pracuje na harmonizaci požadavků zemí zůčastněných ve zbrojních projektech (např. bitevní vrtulník Tiger a Cobra). Životně důležitou je politická podpora evropskému průmyslu a preferování evropských výrobků před americkou konkurencí. Komplikujícím faktorem jsou speciální vztahy jednotlivých evropských zemí na USA a jejich zbrojní průmysl. Konkrétně Velká Británie učinila v tomto směru významné rozhodnutí a jejich letouny Eurofighter budou vyzbrojeny evropskými řízenými střelami BVRAAM Meteor namísto dosud uvažovaných amerických AIM-120 z produkce Raytheon.

Evropský obranný průmysl nemá ve světě uplatnění, chybí mu přístup na solventní trhy a zvláště nevyrovnaný vztah a přístup na zbrojní trhy USA komplikuje další rozvoj evropské průmyslové obranné základny. Neplatí tedy princip vzájemné otevřenosti trhů mezi USA a Evropou a převládá princip jednostranné otevřenosti ze strany Evropy.

Literatura

  • ACE Rapid Reaction Corps.
  • BAE Systems.
  • Bremner, C. (2003): Blair and Chirac seek common ground, The Times, 04 Feb. 2003, on-line verze.
  • Dančák, B. (ed., 2001): Evropská unie a vývoj koncepce evropské bezpečnosti, Brno, Mezinárodní politologický ús­tav.
  • Dean, S., E. (2001): European Rapid Reaction Force, Orders of
  • Battle, (ORBAT), on-line text.
  • Deutsche Gesellschaft für Auswärtige Politik (2003): Meeting of the Heads of State and Government of Germany, France, Luxembourg and Belgium on European Defence, 29 April 2003 in Brussels, Internationale Politik (Transatlantic Edition), on-line text.
  • Eichler, J. (2000): Evropská bezpečnost a stabilita po Kosovu, Mezinárodní vztahy, č. 4, s. 17–28.
  • Eichler, J. (2002): Francie – důraz na mezivládní rámce SZBP a EBOP, in Khol, R. (ed., 2002): Evropská bezpečnostní a obranná politika, Národní perspektivy, Ústav mezinárodních vztahů, Praha, 2002, pp. 31–47.
  • Eichler, J. (2002): Současné rozdíly mezi USA a jejich evropskými spojenci, Mezinárodní politika, roč. XXVI, č.10, s. 14–16.
  • Eurofighter Typhoon.
  • European Aeronautic Defence and Space Company.
  • Everts, S., Grabbe, H. (2003): Why the EU Needs a Security Strategy, Centre for European Reform, on-line text.
  • Frank, L. (2003): Náročné úkoly zvládneme, on-line text.
  • Fučík, J. (2003): Evropská unie jde do zbraně, Mezinárodní politika, roč. XXVII, č. 10, s. 29–32.
  • Fučík, J. (2002): Proměnlivé perspektivy Evropského zbrojního průmyslu, in Khol, R. (ed., 2000): Evropská bezpečnostní a obranná politika Národní perspektivy, Praha, Ústav mezinárodních vztahů, s. 165–191.
  • Grant, C. (2001): A European view of ESDP. IISS/CEPS European Security Forum, on-line text.
  • Gorand, F. (2000): Evropská obrana po Helsinkách, Střední Evropa, č. 103, s. 50–61.
  • Ham, P. van (2000): Europe’s Common Defense Policy, Security Dialogue, Vol. 31, Issue 2, June/2000, pp. 215–228.
  • Haine, J.-Y.(2003): European strategy – first steps, European Union Institute for Security Studies, EU-ISS Newsletter No. 7, July 2003, on-line text.
  • Heisbourg, F., L., J. (2002): Europe’s Military Revolution, Hampton Roads International Security Quarterly, Portsmouth, Issue Autumn 2002, pp. 27–31, on-line verze.
  • Hospodářské noviny a Ekonom online (2003):
  • Jakš, J. (2002): Posílí Společná bezpečnostní a obranná politika druhý pilíř?.
  • Kamp, K. H. (2001): Problém evropského pilíře, in Dančák, B. (ed., 2001): Evropská unie a vývoj koncepce evropské bezpečnosti, Brno, Mezinárodní politologický ústav, s. 12–13.
  • Karásek, T. (2003): Evropská armáda: realita, projekt, fikce?, Mezinárodní politika, roč. XXVII, č.8, s. 25–27.
  • Keohane, D. (2003): Europe needs an avant-garde for military capabilities, Centre for European Reform.
  • Khol, R. (2003): Bezpečnostní a obranná politika EU: ambice a realita na počátku roku 2003, Mezinárodní politika, roč. XXVII, č. 3, s. 7–8.
  • Khol, R. (ed., 2002): Evropská bezpečnostní a obranná politika, Národní perspektivy, Praha, Ústav mezinárodních vztahů.
  • Khol, R. (2002): Spojené státy americké – nová etapa, nová administrativa, in Khol, R. (ed., 2002): Evropská bezpečnostní a obranná politika Národní perspektivy, Praha, Ústav mezinárodních vztahů, s. 65–77.
  • Khol, R. (2000): Evropská bezpečnostní a obranná politika – odpověď na evropské bezpečnostní ambice?, Mezinárodní vztahy, č. 4/2000, s. 29–40.
  • Khol, R. (2002): Vztahy EU-NATO před pražským summitem – gordický uzel, Mezinárodní politika, roč. XXVI, č. 11, s. 21–23.
  • Kříž, Z. (2003): Evropané v obraně nadále tápou.
  • Kříž, Z. (2003): Rok po pražském summitu NATO.
  • Ministero della Difesa.
  • Misiak, S. (2003): Politika Řecka ve vztahu k formování Společné bezpečnostní a obranné politiky Evropské Unie.
  • North Atlantic Treaty Organization.
  • The Prague Summit and NATO’s Transfor­mation, A Reader’s Guide, Brussels, NATO Public Diplomacy Division, 2003.
  • Pokludová, M. (2002): Bezpečnostní otázky a Evropa mezi rozšířením Atlantické aliance a Evropské unie.
  • Questions & Answers on the NATO Response Force.
  • Rašek, A. (2001): Evropská bezpečnostní a obranná politika.
  • The Reader’s Guide to the NATO Summit in Washington 23–25 April 1999, Brussels, NATO Office of Information and Press, 1999.
  • Robertson, G. (1999): NATO in the New Millennium, NATO Review, Brussels, Vol IL, Issue 4, Winter, pp. 3–7.
  • Robinson, C. (2003): The European Union’s „Headline Goal“ – Current Status, Center for Defense Information.
  • Supreme Headquarters Allied Powers Europe (2004): Berlin Plus Agreement.
  • Whitman, R., G. (1998): Creating a foreign policy for Europe?, Australian Journal of International Affairs, Canberra, Vol. 52, Iss. 2, July, pp. 165–179.
  • Zasedání Evropské rady, konané ve dnech 10. a 11. prosince 1999 v Helsinkách, Průběžná zpráva předsednictva o posilování Společné evropské bezpečnostní a obranné politiky, Zpráva předsednictví o nevojenském řešení krizí ze strany Evropské unie, Praha, Ústav mezinárodních vztahů, 2002.

Poznámky pod čarou

  1. Dále viz Whitman, R., G.: Creating a foreign policy for Europe? Implementing the common foreign and security policy from Maastricht to Amsterdam, Australian Journal of International Affairs. Canberra: July 1998, Vol. 52, Iss. 2. V textu bude dále používána zkratka ESDP.
  2. Kamp, K. H.: Problém evropského pilíře in Dančák, B. (ed.): Evropská unie a vývoj koncepce evropské bezpečnosti, MPÚ, Brno, 2001, s. 12–13. Srov. např.Peter van Ham: Europe’s Common Defense Policy, Security Dialogue, vol. 31, no. 2, June/2000, p. 222–224.
  3. Britsko-francouzskému summitu v St. Malo předcházelo neformální zasedání Evropské rady v Pörtschachu 24.–25. 10. téhož roku, kde se již projevila změna britského postoje v otázce začlenění WEU do EU a vytvoření nezávislých evropských vojenských sil.
  4. Gorand, F.: Evropská obrana po Helsinkách, Střední Evropa, č. 103/2000, s. 52.
  5. Ham, P. van: Europe’s Common Defense Policy, Security Dialogue, vol. 31, no. 2, June/2000, p. 216–217.
  6. Problematikou ESDI se zabýval Washingtonský summit NATO, který ve svých závěrech potvrdil, že „klíčové prvky Berlínské agendy budování ESDI v rámci Aliance byly splněny.“ Viz dále The Reader’s Guide to the NATO Summit in Washington 23–25 April 1999, NATO Office of Information and Press, Brussels, 1999, s. 65, dále viz tamtéž s. 65–68.
  7. Cit. The Reader’s Guide to the NATO Summit in Washington 23–25 April 1999, s. 66. Jde zde o princip „NATO first“, který znamená, že Evropská unie bude zasahovat jedině tam, kde se NATO neangažuje jako celek.
  8. Khol, R. a kol.: Evropská bezpečnostní a obranná politika Národní perspektivy, s. 11.
  9. Robertson, G.: NATO in the new millennium, NATO Review, No. 4 (Winter 1999), p. 3–7 a Khol, R. a kol.: Evropská bezpečnostní a obranná politika Národní perspektivy, s. 22.
blog comments powered by Disqus
Autor
Jan Závěšický
Rubrika
Články
Témata
, , ,
Publikováno
16. 3. 2004