Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Esej: Sýrie – příběh jako z Orwellova románu?

O nejsoučasnějším dění v Sýrii se dá říct, že by z něj měl literárně-politický klasik George Orwell (1905–1950) „radost“. Přinejmenším ve smyslu temně dokonalého převrácení pojmů, které se táhne jako pověstná červená nit jeho nejslavnější knihou – antiutopickým románem „1984“. Příčin k takovému hodnocení vývoje v regionu, kde se přes šest let krvavě válčí (jenom počty mrtvých jdou do statisíců), bychom zajisté našli mnoho. Leč to, co nedávno učinilo Turecko, snad nemá konkurenci. Odstartovalo operaci „Olivová ratolest“, čímž se de facto nemíní nic jiného, než právě ono proslavené zvolání: „Válka je mír!“. Svou ozbrojenou akcí totiž zahájilo další kolo porušování mezinárodního práva na území sousední suverénní země.

S podobnými věcmi si ovšem Ankara nedělá přílišné starosti. Její prezident Recep Tayyip Erdoğan (nar. 1954), sympatizant Muslimského bratrstva, přestál podivný pokus o puč v červnu 2016 a od té doby vládne skutečně pevnou rukou. Provádí politické čistky, přičemž systematicky bourá onu již tak problematickou demokracii, jež v Malé Asii po jistou dobu byla. Větší problémy však kvůli tomu nemá ani doma, ani v zahraničí. Napadal sice také nezávislost soudů v Německu, nejvýznamnější zemi EU, a dokonce svými výroky ovlivňoval tamější volby, nicméně nepočetné protestní hlasy nepůsobily nijak důrazně. Tváří v tvář přímému vyhrožování Západu takzvané „demokratické společenství“ obvykle spíše mlčí, nebo jen pronese něco bezzubého. Pokud se rovnou, jak se to událo po bezvýznamném incidentu během skandinávského cvičení NATO, její čelní představitelé Turecké republice neomluví. Vývoj je to zvláště pro „starý kontinent“ nepříjemný. Nadto dodávající protizápadní argumenty Putinově mocenské klice, jež často (například v souvislosti s východní Ukrajinou a Krymem) upozorňuje na některé „dvojí standardy“ v mezinárodní politice.

Arogantní turecká msta za desetiletí přešlapování před branami Evropských společenství, případně dokonce i starší historické „křivdy“, má jeden základní pilíř – strach. Strach, pomocí kterého se obvykle lépe vládne. Oč konkrétně jde? Erdogan se svými lidmi obratně a bezskrupulózně využil některých následků silně internacionali­zované občanské války v Syrské arabské republice. Za úplatu pak svou zemi proměnil v bariéru proti pronikání migrantů a kdykoliv může tuto lidskou záplavu zase uvolnit.

Aby toho nebylo málo, Západ(ní země) se krom zvednutí tureckých „bezpečnostních stavidel“ obávají také související možnosti zásadní geopolitické změny. Konstelace, v níž by Malá Asie takříkajíc směřovala do náruče Ruské federace, případně Orientu. Nikoliv náhodou se nedávno začalo mluvit o ose Moskva – Teherán – Ankara. O úzkých vazbách (regionálních) mocností, jejichž všestranná spolupráce postupně vytlačuje Spojené státy s jejich spojenci z pozic na Blízkém a Středním východě.

Sestřelení ruského bombardéru Su-24 tureckou stíhačkou v roce 2015, odvetné obchodní embargo Moskvy či vražda velvyslance Andreje G. Karlova (1954–2016) příslušníkem turecké policie byly dávno zapomenuty, načež se znovu začalo hovořit o přátelství mezi inkriminovanými aktéry. Jejich pragmatičnost však nezná mezí. Je to mimo jiné patrné z faktu, že ústřední syrská exekutiva (s Ruskou federací a šíitským Íránem v pozadí) využívá kampaně (pro)tureckých sil k vlastním geopolitickým cílům. Především oslabení Washingtonu, jehož ozbrojeným složkám v Sýrii dokonce Turci onehdy otevřeně vyhrožovali.

Nejvlivnější člen Atlantické aliance nejprve za prezidenta Obamy po léta neúspěšně usiloval o svržení Asadova (převážně alavity ovládaného) režimu, a to například prostřednictvím takzvaných „umírněných islamistů“. Po výměně nositele Nobelovy ceny míru za miliardáře Donalda Trumpa nakonec USA změnily strategickou koncepci. Začaly se stále více orientovat na pomoc syrským či iráckým Kurdům, na jejichž území vybudovaly své základny. Či, chcete-li, opěrné body k dalšímu vměšování se do válečných událostí.

Není to však příliš šťastný bezpečnostně-politický nápad. Kurdové, se svou odvěkou snahou o ustavení vlastního státního zřízení, jsou Turkům trnem v oku. „Sultán“ Erdogan navíc dobře ví, jak existenci „kurdského problému“ nejvhodněji předkládat svým nacionalistickým voličům. Čímž jen tak mimochodem dál zvyšuje vlastní autoritu.

Výsledný přístup Ankary ke kurdským milicím a partyzánům tomu všemu plně odpovídá. Za skutečného nepřítele totiž nikdy primárně nepovažovala extremistický Daeš, nýbrž v Turecku působící Kurdskou stranu pracujících (PKK). Nebo její přeshraniční, etnicky laděné spojence z ozbrojeného křídla Strany demokratické unie (PYD), proti nimž aktuálně systematicky bojuje v klíčové provincii Afrín či jinde. (Koneckonců i čerstvé zatčení prominentního kurdského politika Sálida Muslima v Praze, jež se uskutečnilo na základě turecké žádosti o vydání tohoto „teroristy“ – pro Skandinávii uprchlíka – hovoří za mnohé.)

Vnitřně značně nesvorné kurdské etnikum (údajně největší na světě bez vlastní státnosti) s tou největší pravděpodobností znovu sehraje dějinnou úlohu „mouřenína“. Ačkoli mají jeho branné síly, pešmergové, důležitý podíl na porážce Islámského státu, není to, cynicky řečeno, podstatné. Výsledky nedávno skončené konference v Soči naznačují, kdo nejen v Sýrii tahá za delší konec provazu. Výsledky v Rusku konaného kola „syrského národního dialogu“ dávají největší šanci skupinám, které včas uznají Asadovu svrchovanost. Navzdory tomu, že nepřehledné kampaně proxykonfliktu ještě zdaleka nekončí. Ba dokonce, že spirála ozbrojené konfrontace – v níž si mocnosti posílají vzkazy o zachování zájmových sfér a svých tváří – na řadě míst narůstá. Na každý pád však její důsledky pro Sýrii a svět přetrvají po dlouhá desetiletí.

Literatura a zdroje:

  1. Beránek, O.: Islámský stát – Blízký východ na konci časů, Praha 2016.
  2. Bahbouh, Ch.: Sýrie: historie – kultura – geografie, Praha 2005.
  3. Kopecký, P.: Strach je nejlepší Atatürk, Listy 3/2017.
  4. Kopecký, P.: U Orwella aj na Blízkom východe je vojna mierom, Sme, 11. 2. 2018.
  5. Krejčí, J.: Civilizace Asie a Blízkého východu, Praha 1993.
  6. Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu, Praha 2000.
blog comments powered by Disqus
Autor
Pavel Kopecký
Rubrika
Články
Publikováno
7. 3. 2018