Euroskepticismus a volby do Evropského parlamentu 2004

Vlastimil Havlík - 3. Říjen 2004, rubrika Články

Témata: Evropa/Rusko, Evropská unie, politická teorie

Červnové volby do Evropského parlamentu, kterých se mohlo účastnit 350 milionů voličů, vyvolaly pozornost médií, publicistů i odborné veřejnosti hned v několika ohledech. Poprvé se volby konaly v deseti nových kandidátských zemích, druhým zaznamenáníhodným faktem byla skutečnost, že z upevnění svých pozic v EP se mohly radovat pravicové strany. Téměř šok vyvolala v Bruselu historicky nejnižší volební účast, která nakonec dosáhla 45,5 procenta. Další skutečnost, na niž se zaměřila zejména média, byl relativně velký volební úspěch skupiny politických subjektů, jež bývají řazeny díky svému postoji k evropské integraci mezi euroskeptické. A právě zejména poslednímu řečenému se bude věnovat následující text.

Euroskepticismus – definice, vymezení

Fenomén euroskepticismu představuje z hlediska politické vědy látku těšící se v posledních letech nebývalému zájmu. Důvod je prostý. Problematika dotýkající se procesu evropské integrace hrála a nadále hraje významnou (tu více, tu méně) roli v politice a volebních kampaních politických stran členských nebo kandidátských zemí Evropských společenství (ES)/Evropské unie (EU). S prohlubující se evropskou integrací roste i nutnost politických stran vymezit se určitým způsobem vůči procesu evropské integrace. Jak uvádí Elizabeth Bombergová, „vzrůstající delegace pravomocí na evropskou úroveň ve stále větším množství oblastí domácí politiky činí dopad evropských rozhodnutí natolik evidentní, že je nemohou politické strany na národní úrovni ignorovat“ (Bomberg 2002: 29–30). Jinými slovy řečeno, evropská otázka začala zaujímat na domácích politických scénách čím dál tím důležitější roli.

Jednu z koncepcí přiřazujících určitý vztah k evropské integraci k určitému typu politických stran vytvořil italský politolog Nicolo Conti. Conti (2003: 7) definoval pět kategorií přístupů politických stran k evropské integraci. Přitom, jak sám uvádí, vychází částečně z typologie, kterou vytvořili Aleks Szczerbiak a Paul Taggart (Taggart, Szczerbiak 2001, Taggart, Szczerbiak 2002, Taggart, Szczerbiak 2003). Jednotlivé postoje se dle Contiho pohybují na škále na jedné straně ohraničené „tvrdým euroskepticismem“ a na straně druhé „ztotožňujícím (identitním) europeismem“. Zbývající kategorie tvoří měkký (soft) euroskepticismus, neurčitý či nevyhraněný postoj k EU a funkcionální europeismus. Vzhledem k zaměření našeho textu v následujících odstavcích přiblížíme pouze euroskeptickou část pomyslné osy postojů k evropské integraci.

Tvrdý euroskepticismus představuje nejvíce negativní postoj, který může politická strana vůči evropskému integračnímu procesu zaujmout. Taková politická strana odmítá integrační proces jako celek, případně velmi negativně se vymezuje vůči tomu, co bylo doposud v rámci evropské integrace dosaženo. Velmi často bývá rovněž diskutována a zpochybňována legitimita EU. Nápravou daného stavu je pro stranu jedině vytvoření nového modelu spolupráce. Reformování dosavadní integrace je podle ní nedostačující. Politická strana navrhuje případně vystoupení „své“ země z EU, nebo opětovné, a velmi rozsáhlé, přenesení kompetencí z úrovně supranacionální na úroveň národních států. Rétorika představitelů politických stran se vyznačuje výrazně protestním (antievropským) charakterem.

Druhý postoj, který Conti uvádí, je měkký euroskepticismus. V tomto případě se nejedná o principiální odpor vůči projektu evropské integrace, ale spíše o negativní reakci dané politické strany na některý z výstupů evropské integrace (některou z politik EU, případně institucionální nastavení Unie nebo dle politické strany negativní dopady evropské integrace na domácí systém). Odlišnost měkkého a tvrdého euroskepticismu spočívá v tom, že měkce euroskeptické politické strany připouštějí reformu Evropských společenství jako cestu k odstranění kritizovaných nedostatků. Přístup k evropské integraci se tak nevyznačuje takovou mírou radikalismu jako v případě tvrdě euroskeptických politických stran. Z integračních paradigmat¹ je měkce euroskeptickým politickým stranám blízký intergovernmentalismus, politika strany je orientována na dosažení stranou preferovaných cílů.

Předchozí stručné nastínění jedné z možných definic euroskepticismu nám bude vodítkem v následujících pasážích, ve kterých si přiblížíme některé z euroskeptických formací, které zaznamenaly v posledních evropských volbách pozoruhodné úspěchy. Pro označení strany jako „euroskeptické“ bude pro nás rozhodující s vědomím omezeného heuristického potenciálu Contiho definice tvrdého, resp. měkkého euroskepticismu. Zároveň přihlédneme i k začlenění strany do frakce v EP.

Euroskeptici a volby 2004

Euroskepticismus, resp. existence politických stran majících ve své programatice antievropskou rétoriku, resp. rétoriku namířenou proti evropskému integračnímu procesu, není novinkou letošních voleb, ani posledního desetiletí.² Zároveň je ale třeba říci, že prohloubení se evropské integrace vyjádřené zejména přijetím Jednotného evropského aktu, Smlouvy o Evropské unii, Amsterodamské smlouvy, návrhu Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu (dále jen Ústavní smlouva) či zavedením eura, rozšířilo prostor pro profilaci politických subjektů, jež je možné charakterizovat v intencích Contim předkládaných definic jakožto euroskeptické. V prvé řadě se jedná o subjekty, které pravidelně participují na politické kompetici na národní úrovni (tedy účastní se voleb do národních parlamentů či regionálních nebo komunálních zastupitelstev) a výhrady vůči evropské integraci jsou jednou ze částí jejich programu, ale rovněž o tzv. single-issue či single-claim subjekty, tedy takové, které se účastní pouze voleb do Evropského parlamentu a jedinou náplní jejich programu je resistence vůči Evropské unii jako celku nebo některému z jejích prvků. Rozšířením a prohloubením integrace došlo rovněž k extenzi skupiny voličů, kteří mohou vůči Evropské unii cítit větší či menší výhrady a kteří tak logicky vyhledávají jako adresáty svým hlasů euroskeptické subjekty.

V následujících odstavcích uvedeme vzhledem k omezenému prostoru textu jen některé z euroskeptických formací, jež se dosáhly ve volbách značných zisků, případně jsou typickými reprezentanty euroskeptických subjektů, nebo jsou v některém z ohledů specifické.

V Belgii je tradičně odpor vůči evropské integraci spojován s krajně pravicovými politickými stranami působícími v rámci jak vlámské, tak valonské komunity. Typickým reprezentantem vlámského euroskeptického subjektu je Vlámský blok (Vlaams Blok, VB). Nárůst volebních zisků VB se datuje do začátku 90. let. Strana požaduje etablování nezávislé Vlámské republiky, jež by byla součástí EU. Ovšem nikoli EU v současné podobě, nýbrž konfederace států spolupracujících v záležitostech ekonomických, zahraničněpolitických a v „jiných otázkách společného zájmu“. Strana odmítá vizi evropského superstátu, je rovněž proti přistoupení Turecka, neboť členy EU by měly jen státy, které „jsou součástí evropské civilizace“ (Habáň 2003: 305, http://vlaamsblok.be/). VB navázal na úspěch z belgických federálních voleb v roce 2003, kdy obdržel 11,6 % hlasů, a získal ve volbách do EP 14,34 % hlasů, což znamenalo zisk tří z 24 mandátů vyčleněných Belgii. Ačkoli je zisk téměř 15 % pozoruhodný, je třeba říci, že stranu za něj vděčí zejména „vlámské dimenzi“ svého programu, která je pro stranu jasnou prioritou, a euroskeptická část programu hraje roli pouze vedlejší i v rámci evropského volebního procesu.

Druhou typickou euroskeptickou stranou, o které se v rámci našeho textu zmíníme, je Strana nezávislosti Spojeného království (United Kingdom Independence Party, UKIP). Ve volbách do EP v roce 2004 dokázala UKIP oproti volbách v roce 1999 více než zdvojnásobit svůj zisk, když obdržela více než 16 % hlasů a obsadila 12 ze 78 britských křesel v EP. UKIP tak obsadila v rámci Velké Británie třetí místo jen necelých šest procent hlasů za druhými labouristy.

Historické kořeny UKIP zasahají do roku 1991, kdy vznikla Antifederalistická liga (Anti-Federalist League) s cílem bojovat proti přijetí Smlouvy o Evropské unii. Samotná UKIP byla založena několika členy Ligy v září 1993, nicméně v prvních letech své existence stála ve stínu podobně zaměřené Strany referenda (Referendum Party) multimilionáře Sira Jamese Goldsmithe. V evropských volbách v roce 1994 tak získala jen 1,4 % hlasů, výraznějšího úspěchu dosáhla o pět let později, kdy se ziskem 7% hlasů obsadila tři europoslanecká křesla. Strana se účastní i voleb do dolní komory britského parlamentu, ale svými výsledky notně zaostává za volbami do evropského parlamentu (ve volbách v roce 2001 získala necelá dvě procenta hlasů a neobsadila jediné křeslo).

V případě UKIP se jedná o typický single-issue subjekt. Ačkoli se strana účastní jak voleb do dolní komory parlamentu, tak voleb lokálních, těžiště jejích úspěchů se nachází na evropské scéně. Této skutečnosti odpovídá i politický program strany, ve kterém hrají jiné než antievropské prvky (boj proti omezení svobody slova, zbyrokratizované politice či prosazování přísnější kontroly hranic) podružnou roli. V pomyslném čele programu UKIP stojí požadavek vystoupení Británie z Evropské unie a místo členství v EU vybudování sítě vztahů založenou na bilaterálních mezinárodních smlouvách. UKIP jednoznačně odmítá Ústavní smlouvu a jakýkoli transfer kompetencí z národní úrovně na bruselskou byrokracii. Podle strany členství Velké Británie v EU škodí britskému hospodářství a institucionální uspořádání EU představuje takový systém, jenž je zcela nepřijatelný pro britský národ. Typický je odpor proti EP, jenž vyjádřila jedna z celebrit strany Robert Kilroy-Silk v reakci na otázku, co by dělal, kdyby byl zvolen evropským poslancem, následovně: „Nechci jít do Bruselu. Nechci tam být. Nechci tam trávit svůj čas, nechci zabřednout ve výborech nebo restauracích.“ UKIP je vzhledem ke Contiho definicím nutné považovat za tvrdě euroskeptickou formaci, její poslanci jsou v EP členy frakce Nezávislost/demokracie.

Francouzské euroskeptické subjekty lze nalézt jednak na periferii stranického spektra (Komunistická strana Francie, Národní Fronta), jednak se jedná o strany, které více inklinují k politickému středu. Tak je tomu v případě středopravicového Hnutí pro Francii (Movement pour la France, MPF) Phillipa de Villierse, bývalého člena Svazu pro francouzskou demokracii. Hnutí vzniklo v listopadu 1994, v evropských volbách v roce 1999 kandidovalo společně se Sjednocením Francie Charlese Pasqua. Ve volbách do EP v roce 2004 získalo MPF sedm procent hlasů a tři mandáty.

Pro MPF je typický odpor vůči prohlubující se evropské integraci, nepožaduje však vystoupení Francie z EU. Strana žádá konání referenda o Ústavní smlouvě, vystoupení Francie z tzv. eurozóny, naopak odmítá rozšíření EU o Turecko, které podle MPF nepatří do Evropy geograficky, historicky, ani kulturně. Cílem MPF je „Evropa národů“, obnovení národní suverenity nejen Francie, ale „každého hrdého evropského národního státu“. Podle Villierse ničí EU práci, bezpečnost a identitu Francouzů (http://www.villiers2004.com). Přes relativně kritickou rétoriku představitelů MPF lze stranu považovat za měkce euroskeptický subjekt, a to zejména vzhledem k faktu, že MPF nepožaduje vystoupení Francie z EU, nýbrž usiluje pouze o rekonstrukci EU založené na intergovernmentální formě spolupráce. MPF je členem frakce Nezávislost/demokracie.

Značných úspěchů dosáhly euroskeptické politické strany v Polsku, přičemž prim v tomto ohledu sehrála Sebeobrana (Samoobrona, SO) Andrzeje Leppera. SO vznikla již v roce 1992, nicméně až do roku 2001 neměla v Sejmu zastoupení. V evropských volbách v roce 2004 využila mimo jiné vleklé vládní krize a získala 11% hlasů, což jí přineslo šest poslaneckých míst. SO se v kampani před vstupním referendem postavila proti vstupu Polska do EU, nedá se však říci, že by odmítala EU jako celek, ale staví se proti podmínkám, za kterých Polsko vstoupilo do EU (srv. Palovský 2004; Sebeobrana). SO je bližší intergovernmentální pojetí evropské integrace blízké de Gaullovu či Thatcherové pohledu na Evropská společenství. Ačkoli lze označit SO s jistou rezervovaností jako tvrdě euroskeptickou stranu, ještě radikálnější pozici zaujímá Liga polských rodin (Liga polskich rodzin, LPR). LPR představuje s určitou mírou zjednodušení konzervativně katolický, nacionalistický subjekt. Vznikla v roce 2001 spojením katolických a nacionalistických subjektů a na rozdíl od SO odmítá EU jako takovou. EU představuje podle části LPR prakticky vše, co odporuje katolické morálce, kritizuje rovněž ekonomické dopady na Polsko po vstupu do EU (srv. Palovský 2004, Parma 2004, Liga polských rodin). Odpor vůči současné podobě evropské integrace tvoří jeden ze stavebních kamenů programu LPR, a tak není překvapením, že se strana před referendem postavila proti vstupu země do EU. V evropských volbách v roce 2004 obsadila v rámci Polska druhé místo za Občanskou platformou, když získala 16 % hlasů a 10 mandátů. LPR je členem frakce Nezávislost/demokracie.

Dlouhou tradicí se mohou pochlubit dánské euroskeptické politické subjekty. Kromě Socialistické lidové strany (SF), která ovšem v posledních letech poněkud zmírnila svůj postoj k EU, a Jednotné kandidátky – Rudozelených, která však v evropských volbách neuspěla, si pozornost zaslouží monotematické subjekty, které se účastní politické kompetice pouze na evropské úrovni. Již v roce 1972, tedy krátce před vstupem Dánska do ES, vzniklo Lidové hnutí proti Evropským společenstvím (Folkebevaegelsen Mod EU, FB). Členy tohoto subjektu se stali i politikové krajně pravicového i radikálně levicového zaměření. Mimořádně výrazných výsledků dosáhlo FB již v prvních volbách do Evropského parlamentu v roce 1979, kdy získalo více než 17 % hlasů (více obdržela jen Sociálnědemokratická strana Dánska – Socialdemokratiet i Danmark). Podobných výsledků dosáhlo FB i v dalších evropských volbách.

Začátkem 90. let se od FB odštěpilo levicově orientované křídlo, které vytvořilo s některými bývalými členy SF Červnové hnutí (Junibevaegelsen, JB). Obě formace v následujících volbách do EP získávaly dohromady více než 20 % hlasů. Ve volbách v roce 2004 získaly oba subjekty po jednom mandátu, když JB obdrželo 9 % hlasů a FB o čtyři procenta méně. JB je členem frakce Nezávislost/demokracie, poslanec FB Ole Krarup je přidruženým členem frakce Evropské sjednocené levice/Severské zelené levice.

Podobný subjekt, jako představují dánská antievropská hnutí, vznikl před konáním referenda o přijetí eura v roce 2003 ve Švédsku. Červnová kandidátka (Junilistan, JL), pro niž je typický odpor vůči euru, obsadila v evropských volbách se ziskem 14 procent a tří mandátů v rámci Švédska třetí místo.

Závěr

Cílem tohoto textu nebyla a vzhledem k omezenému rozsahu ani nemohla být kompletní analýza fenoménu euroskepticismu. Autor se ani nepokoušel o úplný výčet euroskeptických politických stran působících na území členských států EU, nýbrž za pomocí Contiho textu jen o stručné nastínění jedné z možných definic euroskepticismu, resp. rozdělení euroskeptických postojů na tvrdě a měkce euroskeptické. V textu byla nabídnuta stručná charakteristika několika nejvýznamnějších euroskeptických subjektů s vědomím, že celá řada dalších měkce či tvrdě euroskeptických formací byla opomenuta (mezi jinými uveďme Komunistickou stranu Čech a Moravy, italskou Ligu severu či nizozemskou Zelenou levici). Výběr představovaných subjektů byl učiněn rovněž vzhledem ke snaze vytvořit alespoň částečnou představu o pestrosti euroskepticismu (regionalistický VB, nacionalistické MPF, konzervativně katolickou LPR, single-issue subjekty typu UKIP či JL), uvést zástupce zemí s tradičně vysokou mírou euroskepticismu (Dánsko, Velká Británie) a také vybrat formace nejen ze starých, ale i nově přistupujících zemí EU.

Literatura

Bomberg, Elisabeth (2002): The Europeanisation of Green Parties: Exploring the EU’s Impact, West European Politics, 25 (3).
Císař, Ondřej (2002): Teorie mezinárodních vztahů a evropská studia, Politologický časopis, 9 (1).
Conti, Nicolò (2003): Party Contestation of the Political Space and the European Issue: The Attitude to EU of the Italian Parties (1994–2002), ECPR Conference, Marburg.
Fiala, Petr a Pitrová, Markéta (2003): Evropská unie, Brno: CDK.
George, Stephen (1996): Politics and Policy in the European Union, Oxford: Oxford University Press.
Habáň, Martin (2003): Federální volby v Belgickém království 2003, Politologický časopis, 10 (3).
Palovský, Tomáš (2004): Postoj polských politických stran k Evropské unii, Středoevropské politické studie, 6
Parma, Jan (2004): Relevantní politické strany v Polsku. Polské parlamentní strany po volbách 2001, Středoevropské politické studie, 6 (1).
Pitrová, Markéta (1999): Institucionální struktura Evropské unie, Brno: MPÚ.
Taggart, Paul, Szczerbiak, Aleks (2001): Crossing Europe: Patterns of Contemporary Party-Based Euroscepticism in EU Member States and the Candidate States of Central end Eastern Europe, esej prezentovaný na výroční schůzi American Political Science Association v srpnu a září 2001 v San Franciscu.
Taggart, Paul, Szczerbiak, Aleks (2003): Theorising Party-Based Euroscepticism: Problems of Definition, Measurement and Causality, Sussex European Institute Working Paper No 69.
Taggart, Paul, Szczerbiak, Aleks (2002): The Party Politics of Euroscepticism in EU Member and Candidate States, Sussex European Institute Working Paper No 51.

Internetové zdroje

Poznámky pod čarou

K problematice integračních paradigmat viz více Císař, O. (2002), Fiala, P., Pitrová, M. (2003: 12–19), George, S. (1996: 35–56), Pitrová, M. (1999: 10–15).
Na tomto místě připomeňme tradiční odpůrce evropské integrace jako francouzské komunisty (Parti communiste français), Socialistickou lidovou stranu (Socialistisk Folkeparti) v Dánsku či německé Republikány (Die Republikaner).

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně