Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Kam směřují transatlantické vztahy?

Transatlantická spolupráce mezi USA a Evropou se v první dekádě tohoto století výrazně změní. Napětí může pramenit z rozdílného ekonomického vývoje vytvářeného jednotlivými vládami nebo také ze snahy některých evropských států soutěžit o globální politické vedení. To se však nemusí stát. Může vzniknout i hlubší atlantická aliance s lépe definovanými zájmy. Mimo možnost předpověditelnosti pak existuje tisíc jiných alternativ ležících někde uprostřed.

Co je však jisté, Evropská unie bude hrát klíčovou roli, ať už to dopadne jakkoliv. A USA by si toho měly být vědomy. První rok nové americké administrativy ukazuje, že snaha „svázat“ Evropu Bushovými politickými poradci nebo představiteli soukromých společností nesplnila svůj cíl. Dokazuje to odmítnutí Kjotského protokolu, ztráta pozice ve Výboru pro lidská práva OSN, krach fůze GE/Honeywell nebo raketová obrana.

Vypovídající je zaměření vysokých představitelů Bushova kabinetu. Poradkyně pro národní bezpečnost Condoleezza Rice dává najevo respekt vůči velmocím jako Rusko a Čína, ministr zahraničí Colin Powell se z pochopitelných důvodů specializuje na Blízký a Střední východ, ministr obrany Donald Rumsfeld klade důraz na oblast Asie a vesmíru a sám Bush upřednostňuje americkou spolupráci a blízké vztahy s Mexikem a dalšími státy Latinské Ameriky.

I v americkém Kongresu je jasné rozdělení na euroskeptické republikány a demokraty, kteří hledají v Evropě spojence proti plánům Bushovy administrativy. Pro některé členy Bushovy strany je jediným důvěryhodným evropským státem starý americký přítel – Velká Británie.

Někteří američtí politici považují Evropu za nepříjemného spojence, ale nezbývá než připomenout jejich společné zájmy, i když Evropa a USA mají poněkud odlišný pohled na roli státu. Amerika nesdílí víru Evropy v to, že stát může řešit problémy. Šancí pro USA je navazovat bližší vztahy s těmi vládami, které sdílejí stejné vize volnějšího ekonomického soupeření.

Představiteli takovýchto států jsou v současné době italský premiér Silvio Berlusconi a španělský premiér José María Aznar. Blíže se identifikovat s americkými demokraty by mohli britský premiér Tony Blair a německý kancléř Gerhard Schröder. Ve francouzské levicové vládě se nikdo takový nenachází.

Bruselská byrokracie si však bere vzor právě v té francouzské, což se USA samozřejmě nelíbí. Ideálním vývojem pro USA by byla větší decentralizace EU a přenesení odpovědnosti na co nejnižší úroveň. K tomu však potřebují Velkou Británii uprostřed dění, tedy plně zapojenou do fungování EU.

Ale britští konzervativci, programově nejbližší partner amerických republikánů, jsou velmi odmítaví vůči EU a žádají USA o pomoc v boji proti centralismu, který pro ně představuje Brusel. Nelze se pak divit, když 4. července 2000 přijel do Británie senátor Gramm, aby vyzval Spojené království k připojení k Severoamerické zóně volného obchodu (NAFTA).

Spojenec, který dráždí

Je celkem zjevné, proč se USA dívají na EU poněkud rozpačitě. První vojenská hrozba po nástupu Bushovy administrativy přišla ze strany EU – snaha vytvořit jednotky rychlého nasazení nezávislé na NATO a odmítnutí raketového deštníku. EU je soupeřem i v oblasti ekonomiky. Ať už se jedná o nepovolení fůze dvou amerických společností GE/Honeywell ze strany Evropské komise nebo o euro, které se má stát vážným konkurentem dolaru. Tato eurofobie však zapomíná na velice důležitou věc – EU tvoří volný trh, se kterým žádná organizace nemůže soupeřit: 350 milionů lidí může volně přepravovat sebe, své zboží, své peníze nebo své služby přes hranice 15 států a samotné euro znamená velký krok směrem ke globální měnové stabilitě.

Dítě války

Bylo by dobré si pamatovat, že EU měla klasické liberální počátky. Šlo o poválečný pokus zastavit vládní zásahy do života Evropanů. Poslední dvě století v Evropě patřily národnímu státu a poslední století stále více i státu blahobytu (welfare state). Napoleonovy armády byly popudem pro vytvoření dvou velkých unifikovaných zemí namísto jednotlivých knížectví, biskupství a republik. Rozšíření průmyslové revoluce ještě posílilo tento proces, neboť způsobilo nutnost vládních zásahů ke zvládnutí problémů spojených s industrializací. Následující světové války měly stejný efekt.

Otcové evropské integrace jako R. Schuman a K. Adenauer byli svědky největšího oslabení státní moci. Churchill mluvil o nutnosti vytvoření „Spojených států evropských“. Narovnání vztahů mezi Francií a Německem byl jistě vážný důvod, ale zakladatelé Společenství měli i jiné důvody. Jak píše belgický spisovatel Paul Belien ve svém spise Centre for New Europe: „EHS bylo založeno jako instrument pro ekonomickou liberalizaci. Cílem přenesení národní suverenity na supranacionální úroveň bylo zabránit národním složkám v přílišném intervencionalismu. Výsledkem by měly být menší vládní zásahy.“

A Spojené státy tyto cíle podporovaly. Pak ale přišel Charles de Gaulle, který nesdílel nadnárodní sny, ale přesto viděl ES jako prostředek ke kontrole Německa. De Gaulle si uvědomoval hrozbu Velké Británie a dvakrát vetoval její vstup do Společenství. Po jeho odchodu nakonec v roce 1973 Velká Británie do ES vstoupila. O desetiletí později se však předsedou Evropské komise stal Jacques Delors. Nebyl tak sveřepý jako De Gaulle, ale přesto byl dědicem dvou evropských tradic – katolicismu a socialismu. Když se tyto tradice spojí, výsledkem může být zadušení průmyslu. Více než jakýkoliv předcházející představitel ES zahltil Delors Společenství filozofií státu blahobytu. Cílem jeho „sociálního“ konceptu bylo stanovit v jednotlivých státech (velmi vysoké) minimální úrovně sociální legislativy. Tato politika pochopitelně nesklidila úspěch v thatcheristické Británii, kde rozdmýchala dodnes doutnající eurofobii a hlavně nepřitahovala zájem Reaganovy Ameriky.

Rozpad Sovětského svazu zanechal USA jako jedinou supervelmoc, která nutně potřebovala konkurenta. A tuto roli chtělo hrát Společenství.

Mizející suverenita

Není těžké vidět, proč jsou Britové a Američané tolik zneklidněni vývojem v EU. Posledních patnáct let viděli organizaci, která stále více poslouchá rozkazy dirigistů ve Francii, Itálii a Německu, kteří nutí ostatní státy akceptovat sociální politiku nebo – jak by to nazvali toryové – vidí nevolenou bruselskou byrokracii, která přebírá rozhodovací moc z rukou suverénních parlamentů.

Britští eurofobové tvrdí, že nemohou prosadit své zájmy v EU, neboť té dominuje francouzsko-německá osa. I když to dlouho byla pravda, po skončení éry Kohla a Mitterranda už nedošlo k navázání tak úzké spolupráce. Gaullistický Chirac stojí na opačné straně politického spektra a spolupráce socialistů Jospina a Schrodera není také příliš silná. Proto je vliv Británie na vývoj EU velmi velký. Pevný postoj Blaira na summitu v Nice měl značný vliv na neúspěšný pokus o rušení veta národních států.

Ze strany USA by bylo chybou snažit se odpoutat Británii od EU. To by nebylo výhodné ani z ekonomického hlediska, neboť dvoustranný obchod mezi USA a Velkou Británií je mnohem menší než mezi USA a EU. A hlavně Velká Británie je hlavním zastáncem společných americko-britských hodnot v EU.

Stále bude existovat velké pokušení pro republikány naslouchat hlasu toryů, i když jsou v opozici. Ale pokud nedojde po změně vedení toryů i ke změně jejich politiky, budou se obě strany ve svých názorech vzdalovat. Pod vedením Williama Haguea toryové zdůrazňovaly ty aspekty konzervatizmu (obava ze všeho, co ohrožuje národní stát, strach z imigrantů), kterým Bílý dům takový význam nepřikládá.

Eurofobové, kteří by chtěli opustit EU a připojit se k NAFTA, nepochopili ideu Ameriky jako světové mocnosti. Evropa je hlavní oporou amerického plánu globální moci. Amerika může být připravena na řešení problému na celém světě jen tak dlouho, pokud bude existovat její mezinárodněpo­litická základna – Atlantická aliance.

Vypracováno podle článku Gonzalez, M.: Why Europe Needs Britain. Policy Review, Aug/Sep2001.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Miroslav Bohdálek
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
26. 11. 2001