Nová Evropská ústava zatím nebude. Co dál?

Alžběta Jařinová - 18. Leden 2004, rubrika Články

Témata: Evropa/Rusko, Evropská unie, politická teorie

V sobotu 13. prosince krátce před čtrnáctou hodinou skončil bruselský summit, který byl součástí v říjnu zahájené mezivládní konference EU. Závěrečné prohlášení bruselského summitu je velice stručné. Konstatuje se v něm, že jednání se nepodařilo dotáhnout k úspěšnému závěru a že celou věc je nutné dořešit v budoucnu.

Jednání o konečné podobě evropské ústavy se tak od ledna přesunulo pod taktovku Irska, které bude Unii předsedat do června roku 2004. I přes selhání mezivládní konference co se týče schválení ústavy EU je třeba ocenit úspěchy italského předsednictví, které celou mezivládní konferenci uvedlo do pohybu a v jejím rámci předložilo řadu dalších návrhů.¹ Evropský parlament Irsku doporučil, aby hned od začátku svého prezidentství pokračovalo v práci mezivládní konference na ministerské úrovni tak, aby bylo umožněno dopracování a schválení ústavy před 1. květnem, tedy rozšířením EU. Předběžně se počítá se svoláním další schůze této konference nejdříve v březnu 2004.

Sporné body bruselského summitu

Účastníci mezivládní konference měli za cíl jediné – dát Evropě jednu společnou ústavu. Proč je to tak obtížné? Odpověď na tuto otázku může být zcela prostá. Protože nikdo se nechce vzdát části své moci. Jako největší problém se ukázaly otázky způsobu rozhodování, velikost Komise a rozsah uplatňování kvalifikované většiny.

Hlavním sporným bodem byla ustanovení týkající se hlasování kvalifikovanou většinou, kde mnozí usilovali o změnu systému schváleného v Nice ve prospěch principu dvojí většiny, jak jej navrhl Konvent, tedy v oblastech, kde neplatí zásada jednomyslnosti, by rozhodnutí platilo, pokud by se pro něj vyslovila alespoň polovina členů unie a zároveň tolik zemí, aby zastupovaly alespoň šedesát procent obyvatel EU. Ani po sérii bilaterálních jednání se nepodařilo najít shodu mezi Francií a Německem na straně jedné a Polskem a Španělskem na straně druhé. Pozice obou stran byly příliš vzdálené na to, aby našly společnou řeč. Španělsko spolu s Polskem trvají na zachování současného systému dohodnutého ve smlouvě z Nice, na základě kterého mají téměř stejný vliv jako největší země Unie – Německo a Francie. Naopak Německo s Francií nekompromisně trvají na zrušení niceského modelu. V případě, že se do podzimu příštího roku ústava nedohodne, je Francie s Německem připravena začít realizovat projekt tzv. dvourychlostní Evropy.² Vůdčími státy by se v tomto případě měly stát Francie, Německo a země Beneluxu. Francouzsko-německý plán usilující především o hlubší a rychlejší spolupráci v oblasti obrany, policie a justice podporuje z přistupujících zemí vedle České republiky také Maďarsko a Slovensko. Naopak užší integraci si zatím nepřejí Švédsko, Dánsko, Finsko, Rakousko a částečně i Velká Británie. Nebezpečím vícerychlostní Evropy by však mohla být její roztříštěnost a tím zhoršená schopnost jednat.

Úspěšné body bruselského summitu

Pod italským předsednictvím se podařilo významně pokročit v oblasti dohody na společné obraně. V nejbližší době by se v této oblasti mohlo dospět k definitivní dohodě. Do té doby zůstávají v platnosti ustanovení Smlouvy z Nice.

Na okraj mezivládní konference se unie dohodla na umístění budoucích sídel specializovaných agentur. Česká republika zažádala o přidělení Evropské železniční agentury, ovšem bez úspěchu. Všechny agentury byly rozděleny výhradně mezi stávající členské státy, například železniční agenturu získala Francie, Úřad pro bezpečnost potravin Itálie, Agentura pro bezpečnost počítačových sítí a informací bude mít sídlo v Řecku a Eurojust v Nizozemí.³

Co platí v Unii bez nové ústavy?

I když nebude evropská ústava schválena do konce příštího roku a ani v průběhu několika následujících let, nebude to žádná tragédie. I přes význačné rozšíření Evropské unie stanovují stávající smlouvy všechny potřebné mechanismy k dalšímu fungování rozšířeného společenství. Jak by to tedy v dalších letech fungovalo bez nové ústavy?

Složení Evropské komise

Dnes má každá země alespoň jednoho komisaře (pět největších zemí dva komisaře), celkem je Evropská komise složena z dvaceti komisařů. Po květnovém rozšíření bude komise rozšířena o deset komisařů z nových zemí. Grémium se tak rozroste na třicet komisařů. Další funkční období nové komise začíná 1. listopadu 2004. Komise však musí být omezena pouze na 25 komisařů, proto se velké země, které nyní disponují dvěma komisaři, musejí jednoho vzdát. Jakmile se Unie rozroste o další dva členy⁴, bude muset být počet komisařů nižší než počet členských států. Některé země se tedy budou muset vzdát svého komisaře. Realizaci tohoto případu už smlouva z Nice neřeší. Jako nejpravděpodobnější se jeví varianta rotace komisařů.

Rozdělování křesel v Evropském parlamentu

Volby do Evropského parlamentu proběhnou v červnu 2004. Parlament bude mít 732 poslanců. Malta jako nejmenší členský stát pošle do parlamentu 5 poslanců, Velká Británie, Itálie a Francie 78 (o devět méně než doposud) a Německo jako největší stát EU bude i nadále zastoupeno 99 poslanci. Z Bulharska a Rumunska by v případě vstupu obou zemí v roce 2007 mělo přijít 18, resp. 36 poslanců. Toto složení Evropského parlamentu bylo při projednávání a změnách v Nice beze sporů.

Rozhodování v Radě ministrů

Hlavní příčinou ztroskotání summitu v Bruselu byla neshoda váhy hlasů jednotlivých států. Již nyní má každá země na počtu obyvatel závislý počet hlasů – mezi 2 a 10, celkem 87. Pro různá rozhodnutí je jednomyslnost předpokladem pro dohodu. Tam, kde jednomyslnost není nutná, je užito kvalifikované většiny, která dnes leží na 62 hlasech, tedy 71,26 procentech. Od 1. listopadu 2004 bude počet hlasů jednotlivých zemí silněji diferenciován: od 3 hlasů pro Maltu až po 29 hlasů pro tři největší země – celkem 321 hlasů. Kvalifikované většiny tak bude dosaženo, když bude návrh odsouhlasen většinou států a kromě toho bude dosaženo nejnižší hodnoty. Tato prahová hodnota leží na 232 hlasech, tj. 72,27 procentech. Při dalším rozšiřování se tato hodnota lehce změní, maximálně na 73,4 procenta. Oba tyto předpoklady – většina států a nejnižší hodnota – musí být vždy při většinovém rozhodování splněny.

Na mezivládní konferenci byl předložen návrh Konventu s prahem 60 procent. Dvojité vážení hlasů by měl hlasovou nevýhodu zemí s menším počtem obyvatel vyrovnat (Polsko: asi 1,4 mil. obyvatel na jeden hlas, Německo: 2,8 mil. obyvatel na jeden hlas, Lucembursko: asi 100 000 obyvatel na jeden hlas). Kritika Polska je zaměřena proti tomu, že menší země by podle tohoto principu dominovaly zemím s větším počtem obyvatel.

Závěr

Před Irskem stojí nelehké úkoly: Evropská ústava, rozšíření Evropské unie, lisabonská agenda hospodářského růstu a růstu zaměstnanosti, prosazování bezpečnostní strategie, azylová politika atd.. Irsko je přístupné jak smlouvě z Nice, tak k návrhu ústavy podaném Konventem, či ke kompromisu mezi oběma dokumenty. Irsko není zastáncem vícerychlostní Evropy, o čemž hovoří samotné motto Irů „Evropané pracují společně“, ale budou usilovat o soudržnost Unie.

V Bruselu šlo především o to, najít kompromisy mezi federalisty a intergouvernmentalisty, tedy mezi těmi, kteří podporují „více Evropy“ a těmi, kteří usilují o „méně Evropy“. Pro některé je nynější výsledek dobrý, pro jiné nepřijatelný. Je však nutno podotknout, že Evropská unie je společenství demokratických států, přičemž jednotlivé státy jsou zastoupeny demokraticky zvolenými zástupci, a proto i odmítnutí tohoto návrhu ústavy je potřeba vidět jako výsledek určitého demokratického procesu. Nejde o to odsouhlasit jakoukoli ústavu. Jde o to odsouhlasit takovou ústavu, která bude vyhovovat různorodým zájmům a cílům.

Zdroje

Poznámky pod čarou

Viz Brussels European Council 12 December 2003 Presidency Conclusions.
To znamená, že se vytvoří skupiny států, které budou úzce spolupracovat, zatímco jiné budou nuceny jen přihlížet. Model vícerychlostní Evropy je běžný např. v oblasti jednotné měny nebo Schengenu.
Viz Brussels European Council 12 December 2003 Presidency Conclusions.
S čímž se dá předběžně počítat v roce 2007 vstupem Rumunska a Bulharska.

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně