Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Evropské Rusko?

Ve světle společného summitu Ruska a Evropské unie, konaného na přelomu září a října v Bruselu, je zřejmě konečně třeba přehodnotit dojem, který dlouho vzbuzovala ruská zahraniční politika vůči zemím západní Evropy. Obě strany se shodly, že je nutné otupit některé ostré hrany ve vzájemných vztazích Ruska a EU. Pod dojmem Putinova příslibu větší pružnosti ruské zahraniční politiky v citlivých otázkách rozšiřování EU a NATO souhlasil Vysoký představitel pro Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU Javier Solana se zintenzivněním summitů a vytvořením komunikačních kanálů, jež by umožňovaly hlubší spolupráci obou těchto nejvýznamnějších evropských politických hráčů. Nakolik však můžeme mluvit o změně tempa a skutečném přibližování Ruska západním strukturám? A jak dlouho po pádu ruské Evropy budeme čekat na vznik evropského Ruska?

Současné vývojové trendy v ruské zahraniční politice dokazují rostoucí váhu „evropské karty“. Společná jednání Ruska a Evropské unie mají nyní nejen pravidelný, ale i mnohem více pragmatický charakter, než tomu bylo v minulosti. Důležitost vztahů s Evropskou unií vzrůstá i v hospodářské oblasti. Podle některých předběžných odhadů by v roce 2005 mělo 65–67 % ruského exportu putovat právě do zemí Evropské unie. Zároveň se však mnoho změnilo od euforického počátku 90. let a jakákoliv šance na rychlý vstup Ruska do Evropské unie se zdá být pouhou iluzí.

Rusku bude podle střízlivých odhadů trvat minimálně 12 až 15 let, než bude vůbec moci začít realisticky uvažovat o připojení se k Evropské unii. Na rozdíl od dnešních kandidátských zemí nemůže Rusko jen tak zrychlit již probíhající deregulaci, liberalizaci a legislativní reformu. Problém, co dělat v průběhu tohoto období, zejména pak v oblasti hospodářské a bezpečnostní politiky, se tak jeví jako velmi reálný a akutní. Evropa je Rusku tak blízko a zároveň příliš daleko. Velmi bude záležet i na dění v post-sovětském prostoru v nadcházejících letech, včetně rusko-běloruské unie, zahraničněpolitické orientace Ukrajiny a vlivu situace v Afghánistánu na islámské státy bývalého Sovětského svazu.

Z ruského pohledu nabývá na stále větší důležitosti otázka bezpečnosti v Evropě. Klíčovým problémem je vlastní pozice Ruska ve stávající evropské bezpečnostní struktuře. Efektivita Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), jež je Rusko členem, je Moskvou vnímána jako zcela nedostatečná na to, aby se mohla stát páteří jakékoliv budoucí evropské bezpečnostní struktury.

NATO zůstává v Rusku hned z několika důvodů nadále velmi nepopulární organizací. Hlavním problémem je role, již NATO hraje – a nebo by hrát měla – v evropské bezpečnosti. Je členství v NATO implicitní podmínkou pro rozšiřování EU, nebo by měly být tyto aspekty od sebe odděleny? Pro ruskou vládu i občany je tak otázka NATO spojena především s tématem evropské bezpečnosti, ačkoliv i bilaterální vztahy s USA, sužované debatami o americkém systému protiraketové obrany, mají co do činění se vztahem Ruska a NATO.

Stručně řečeno, OBSE jako bezpečnostní struktura nefunguje a členství v EU, jakožto ekonomická, bezpečnostní a politická alternativa, také není řešením pro dohlednou budoucnost a členství v NATO se přes politickou rétoriku a náznaky diplomatického flirtování zdá přinejmenším stejně nereálné. Tato choulostivá situace také vysvětluje, proč ruské politické vedení často vystupuje nervózně vůči událostem v Evropě i mimo ni a zároveň požaduje striktní dodržování politiky nevměšování, dojde-li například na téma bojů v Čečensku.

S ohledem na budoucí rozšíření Evropské unie a NATO by Rusko pochopitelně rádo vidělo „dvoukolejný postup“, který by rozlišil mezi oběma procesy a jasně by je od sebe oddělil. Je v ruském zájmu, aby nejprve proběhlo rozšiřování Evropské unie, zatímco plány na další „rozpínání“ NATO by měly být alespoň o několik let odsunuty. Rozhodnutí ohledně expanze NATO do Pobaltí by pak mělo být odloženo alespoň do roku 2005, což by dalo Rusku možnost urychlit politický a ekonomický dialog s Evropskou unií a jejími novými členy, ale také čas na další prohlubování a zefektivňování kontaktů s NATO.

Celkově se pozice Ruska zdá poněkud pokrytecká: přívětivost vůči Evropské unii a zároveň nepříliš přátelská tvář, již nezřídka otáčí k NATO. V určitých případech to může být až příliš choulostivé, například při jednáních s Německem, tedy členem Evropské unie i NATO. Takto schizofrenní role se Rusko může v budoucnosti jen stěží vyvarovat, zvláště má-li být v roce 2002 dosaženo proklamovaných konkrétních rozhodnutí o rozšíření NATO.

Moskva nyní potřebuje hmatatelné ujištění o své roli a pozici v současné a budoucí evropské bezpečnostní struktuře. To znamená více než následovat ony takzvané „mechanismy stálé konzultace“ s NATO jako doposud. Putin se musí aktivně angažovat v procesu rozšiřování Evropské unie i NATO a ne působit jako jejich brzda. Ruská politika vůči těmto dvěma organizacím je omezena dvěma extrémy: existence uvnitř nich nebo bez nich. Rusko není ani v jedné z nich a přesto si je nemůže dovolit ignorovat. Tento paradox vyžaduje velmi specifický a opatrný přístup. Ruský dialog s Evropskou unií dnes například pokročil mnohem dále v politické než ekonomické oblasti. Rusko nyní v Evropě čelí novým výzvám, na něž je třeba najít přímou a jasnou odpověď, a to často i bez ohledu na vztahy s USA. Moskvě se otvírá nová zahraničněpolitická cesta, tedy cesta sice možná ne rovnou do Evropy, ale paralelně s ní. Cesta stejným směrem a snad i ke stejnému cíli.

Přes určité výkyvy, jež v ruské zahraniční politice vyvolaly teroristické útoky v USA a jejich následky a jež je třeba alespoň prozatím považovat za dočasné, dominuje tak dnes evidentně mezi ruskou politickou elitou proevropská orientace. Putinovo vystoupení na summitu v Bruselu počátkem října nechalo zaznít jasný hlas, volající po smíru a spolupráci. Pravda, ledy tají pomalu a tyto výroky se stále zdaleka nezdají být totožné s hlasem lidu. Snad spíše s hlasem rozumu?

Vypracováno na základě článku Andreie Fedorova pro Political Research and Consulting Foundation.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Michal Nešpor
Rubrika
Články
Témata
, , ,
Publikováno
23. 10. 2001