Evropa Evropanům v Evropském konventu?
Zdeněk Havlíček - 6. Květen 2002, rubrika Články
Témata: Evropa/Rusko, Evropská unie
Evropská unie stojí na prahu 3. tisíciletí a musí čelit několika výzvám: rozšíření o země střední a východní Evropy, reforma vlastních institucí, zjednodušení rozhodovacího procesu, který je pro většinu Evropanů naprosto nepřehledný a zmatečný, a konečně formulace nových politik a cílů ve světle dalšího posunu integrace. Je třeba si uvědomit, že veškeré výše zmíněné problémy jsou velmi úzce propojeny, a proto je nelze řešit odděleně. Nutnost a naléhavost provedení těchto změn, navíc v časové tísni, zapříčinila vytvoření zcela nové instituce – Evropského konventu. Tento krok tak velmi nápadně připomíná vytvoření Evropské rady a jejího následného zanesení do primárního práva Společenství. Jenže dokáže Konvent splnit očekávání a naděje do něj vkládané?
Jeho předseda, Valéry Giscard d’Estaing již na zahajovacím zasedání v únoru 2002 stanovil jeden ze základních cílů Konventu: totiž vydat doporučení ohledně zjednodušení rozhodovacího procesu EU. Argumentoval především klesajícím zájmem občanů o dění v Unii, když například v roce 1999 se voleb do Evropského parlamentu zúčastnilo méně než 50 % oprávněných voličů.
Na dubnovém plenárním zasedání Konventu italský senátor Lamberto Dini nastínil dva klíčové problémy Společenství: jednak neefektivnost společných akcí v oblasti společné zahraniční a bezpečností politiky, na druhou stranu vyzdvihl přemíru regulace a zasahování EU do takových oblastí, které by lépe zvládly členské státy. První nedostatek lze podle jeho názoru odstranit ustavením „federálnějšího modelu“ v oblastech společného zájmu, přičemž druhý problém lze vyřešit především obnovením jasnosti, racionality a zodpovědnosti za vytváření legislativy Společenství. Ovšem jak toho dosáhnout Dini neuvádí, omezuje se pouze na obecné prohlášení o nutnosti sepsání nové smlouvy, něco jako ústavy Společenství.
A jaká má vlastně být budoucnost Evropské unie z pohledu zástupců v Evropském konventu? Prozatím se všichni shodují na nutnosti a nevyhnutelnosti radikálních reforem. Podle řady prohlášení by Unie neměla být jen „široce definovaným hospodářským prostorem“, ale měla by se změnit tak, aby „lépe vyhovovala potřebám a přáním evropských občanů“. Aspoň to na plenárním zasedání tvrdila Lena Hjelm-Wallén, která také jmenovala 4 klíčové oblasti reformy: společnou zemědělskou politiku, azylovou a imigrační politiku, spolupráci v oblasti justice a policie, která by měla lépe čelit především mezinárodně organizovanému zločinu, a konečně vylepšení postavení Unie jako mezinárodního aktéra.
Zástupce Polska, Janusz Trzcinski, na dubnovém zasedání jasně apeloval na vznik Evropské ústavy, která by podle něj jasně odpověděla na otázky, co je Evropská unie, zda má být federálním státem či federací států. Trzcinski se dále vyslovil pro možnost, aby ústava nebyla pouhým výčtem institucionálních zásad a pravomocí, nýbrž jasným, přehledným a srozumitelným dokumentem pro všechny občany Unie.
Přestože mnozí představitelé Unie vkládají do Evropského konventu velké naděje a očekávání, absence konkrétních kroků je zatím jeho největší slabinou. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že dubnové plenární zasedání bylo teprve druhé. Na případné praktické dopady nově vzniklé instituce si tedy budeme muset ještě nějaký čas počkat. Již nyní je ale jasné, že zde existuje poměrně silná politická vůle Unii reformovat nejen zevnitř, ale i ve spolupráci s kandidátskými zeměmi. A to je – vzhledem k historii Společenství – celkem revoluční myšlenka.
Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy
S podporou International Institute of Political Science v Brně