Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Fidži: Neúspěšný případ volebního inženýrství

Změna volebního systému (VS) na Fidži je jak z hlediska volebního inženýrství, tak z pohledu způsobů řešení problémů v rozdělených společnostech velmi zajímavou praktickou ukázkou přístupu k provádění volebních reforem. Cílem předkládané práce je zjistit, jak naplňuje(ovala) reforma volebního systému pro volby do Sněmovny reprezentantů na Fidži z roku 1997 účel, ke kterému byla přijata. K jeho dosažení je tedy nutné zodpovědět následující otázky: Jaké byly cíle volební reformy? Vedla schválená změna volebního systému k dosažení těchto cílů? Jestliže ne, proč tomu tak nebylo? K tomu je z hlediska volebního inženýrství nutné zasadit projednávané změny VS do kontextu stávající situace, v níž byl přijat.

Změna VS může významně ovlivnit jak podobu stranického systému, tak potažmo i fungování politického systému jako celku. S tímto předpokladem vznikal v první polovině devadesátých let návrh na změnu volebního systému na Fidži jako reakce na tehdejší, avšak dlouhodobou, vypjatou společensko-politickou situaci tohoto oceánského soustátí. Výsledná podoba volebního systému byla přijata v rámci ústavy v roce 1997 a právě touto změnou, kdy byl volební systém prvního v cíli (FPTP) nahrazen Alternativním hlasováním (AV), se práce zabývá.

Práce analyzuje cíle volební reformy a účinky nového volebního systému tak, aby bylo dosaženo cíle práce, tedy zjištění jakou měrou nový VS naplňuje účel, ke kterému byl sestrojen. To je sledováno teoreticko-praktickým hodnocením (možných) výstupů.

Neexistuje konsensus, který volební systém je nejlepší. Je pravděpodobné, že žádný takový univerzální systém ani neexistuje, a při použití v různých společenských podmínkách se může jevit jeden VS lepší než jiný. Hlavní tematickou linii této problematiky dlouhodobě tvoří především práce Giovanniho Sartoriho a Arenda Lijpharta. Druhý jmenovaný obhajuje využívání proporčních VS ve vztahu k fungování konsociační (a později konsensuální) demokracie (Lijphart 1977, Lijphart 2007). V reakci na vyzdvihování poměrných výstupů VS vystupují jiní autoři, vedeni Sartorim, kteří oponují ve smyslu vlivu na vládu, která pod takovýmto systémem tíhne k neodpovědnosti a neúčinnosti (Sartori 2001: 82 – 89, Novák 2006: 69 – 87). Volební systémy je možné posuzovat podle toho, jak naplňují očekávání, která do nich byla vložena. Podle Shugarta je možné od každého VS očekávat nějaký druh výstupu. Jestliže je společnost i politická elita s takovýmito výstupy, které formují a svým způsobem i rámcují fungování politického (stranického) systému, seznámena a určitým způsobem je přijala, je vše v pořádku. Pakliže je však identifikováno systémové selhání (systemic failure), které je charakterizováno jako „neschopnost VS produkovat normativně očekávaná spojení mezi (odevzdanými) hlasy a formováním exekutivní autority“ (Shugart 2006), mohou se začít objevovat různé tlaky na změnu systému. Shugart odlišuje dva typy faktorů iniciujících změnu, a to inherentní a kontingenční. Inherentní faktory reagují právě na systémové selhání (dlouhodobější), avšak samy o sobě nezaručují změnu VS rovněž jako kontingenční faktory. Ty jsou naopak spíše reakcí na nepředvídanou skutečnost jako anomální výstup nebo tlak veřejného mínění (Shugart 2006). Změna VS pak nastává spojením obou těchto faktorů, avšak je možná až jakmile za ní strany uvidí výhodu (pakliže je jejich souhlasu zapotřebí). Ke stejnému závěru dochází i Kenneth Benoit (Benoit 2004: 363 – 389), který dále, v souladu se Shugartovými faktory, rozpracovává motivace, které vedou zmocněné aktéry ke změně VS. Rozlišuje vlastní zájem aktérů (v rámci policy-seeking, office-seeking a personálního zisku), obecný zájem (reprezentativita, vládnutelnost, sociální a politické inženýrství – ve smyslu uklidnění vyhrocených situací a další obecné motivace jako zjednodušení volebních pravidel, přístupnosti atp.) a neinstrumentální motivace vzniku VS (historický precedens, sociologická motivace – reakce na zájmy minorit, ekonomická motivace, technokratické rozhodnutí, veřejná poptávka, externí vlivy a faktory výstřednosti/je­dinečnosti).

Z hlediska hledání vhodných typů fungování VS při konstruování nové ústavy, která na Fidži vešla v platnost v roce 1997, se způsob uvažování o novém nastavení orientoval hlavně na dva modely, a to konsociační model Arenda Lijpharta (Lijphart 2007: 3 – 9) a inkluzivní majoritarianismus Donalda Horowitze (Horowitz 1993: 18 – 38, Reilly 2001: 20 – 4) (Kozák 2008: 28 – 29, Reilly 2001: 100). Z hlediska aplikovaného VS byla dána přednost druhé alternativě, která mj. předpokládala zavedení preferenčního hlasování, v tomto případě AV. V odborné literatuře je tento systém na teoretické bázi relativně slušně prozkoumán, i když ve srovnání s jinými typy systémů se mu nevěnuje taková pozornost. Díky jeho sporému využití při volbách do legislativních komor, koncentrovaného spíše do oblasti Austrálie a Oceánie, se jeho fungováním a účinky zabývají především autoři/výzkumníci z této oblasti jako Benjamin Reilly nebo Jon Fraenkel. Horowitz s Reillym AV nejčastěji zkoumají z hlediska jeho možného dopadu na rozdělené společnosti (Horowitz 2004, Reilly 1997: 1 – 11, Reilly 2001). Reilly přitom identifikuje výhody použití AV v 1) absolutně většinovém zisku vítězné strany, 2) agregaci společných zájmů skrze přenositelnost hlasu, 3) opatření proti tříštění hlasů (vote-splitting), 4) rozsahu informace, kterou voliči vyjevují a 5) podněcování umírněné politiky prostřednictvím přesunu preferencí (Reilly 2004: 253 – 266), přičemž oba zdůrazňují především schopnost tlačit voliče k volbě umírněnějších kandidátů a moderaci politiky vůbec, vycházejíce přitom hlavně z příkladu Austrálie. Jak poukazuje Roman Chytilek, který sumarizuje znalost tohoto systému pro české prostředí (Chytilek 2007, Chytilek et al. 2009: 125 – 141), velká část politologické obce tomuto systému věnuje pouze omezenou pozornost a je vůči němu spíše skeptická (Chytilek 2007: 103).

Práce se v první kapitole zabývá výchozím kontextem, do kterého je nutné zasadit změnu volebního systému tak, aby bylo zřejmé, co je nutné touto změnou sledovat. Druhá kapitola pojednává o příčinách a motivacích vedoucích k reformě volebního systému. Z hlediska kontextu jsou dále ve třetí kapitole identifikovány jak teoretické, tak praktické cíle volební reformy a způsob, jakým měly být v praxi naplněny, na což reaguje krátká teoretická diskuse o schopnosti zvoleného nástroje prosadit takovéto změny. V poslední kapitole je pak zkoumán přijatý volební systém, jeho výstupy a problémy, které se s ním v praxi pojí.

1. Kontext a výchozí situace

Fidži se osamostatnilo na Velké Británii v roce 1970. Jako postkoloniální stát si však s sebou nese do dnešních dnů problémy spjaté s koloniální érou. Fidžijská společnost je rozdělena na etnickém základě do tří základních komunit, z nichž sice žádná není vnitřně zcela homogenní, navenek však fungují poměrně homogenně a každá ve společnosti zastává svoji funkci. Největší zastoupení mají původní Fidžijci (475 739 obyvatel) , kteří vlastní většinu půdy a kteří dříve převážně disponovali politickou mocí. Druhou nejpočetnější skupinou jsou Indo-Fidžijci (313 798 ob.)1, potomci dělníků přivážených Brity za koloniální éry (Reilly 2001: 96). Ti byli nejdříve zdrojem levné pracovní síly, avšak později získali značný ekonomický vliv. Vztahy těchto dvou etnik jsou klíčové a tvoří hlavní společenskou štěpící linii. S růstem ekonomického vlivu a svého počtu Indo-Fidžijci rovněž stupňovali své politické požadavky, jelikož byli vyloučeni od moci. Mezi třetí, avšak heterogenní, skupinu obyvatel pak řadíme ostatní národnosti jako Číňany, Evropany nebo Rotumany (Reilly 2001: 97 – 98), kteří jsou však početně spíše zanedbatelní (47 734 ob.)1

Po osamostatnění zažilo Fidži koncem 80. let dva puče pod vedením podplukovníka (později generála) Rabuky. První byl reakcí na výsledek voleb z dubna 1987. Vznikla totiž vládní koalice stran National Federation Party (NFP) a Fiji Labour Party (FLP), která byla vnímána jako ohrožení zájmů původních Fidžijců. NFP zastupovala především Indo-Fidžijské obyvatelstvo a FLP mohla identifikovat podporu napříč etniky (Reilly 2001: 98). Předpokládala se totiž koncentrace politické moci do rukou původních Fidžijců, kteří se cítili ohroženi silnou ekonomickou pozicí druhého etnika. Druhý puč byl proveden v reakci na spolupráci dvou největších stran (Deuba Accord), které měly za cíl návrat k demokracii (Lal 2006: 73). V roce 1990 pak byla přijata nová ústava, ovšem s rasovým podtextem. V dolní komoře dvoukomorového parlamentu totiž zajišťovala původním Fidžijcům absolutní většinu křesel (37/70), přičemž výrazně podreprezentovávala Indo-Fidžijce (25/70), kteří se však co do počtu výrazně přibližovali původnímu etniku. Jeden mandát byl přidělen Rotumanům, kterým tak bylo nově zajištěno zastoupení, a posledních 5 mandátů mělo připadnout ostatním etnikům (Reilly 2001: 100). Navíc ústava zajišťovala další privilegia (posty) původním Fidžijcům. Způsob a výsledek volební soutěže se tak jevil značně předvídatelný. V reakci na to se stupňoval mezinárodní tlak a Fidži bylo dokonce vyloučeno z Commonwealthu. V kombinaci s rostoucími ekonomickými problémy a zvýšením emigrace Indo-Fidžijského obyvatelstva byla ustavena Komise pro revizi ústavy (Constitutional Review Commission – CRC) s cílem navrhnout jiné ústavní uspořádání (Reilly 2001: 100). Výsledkem její práce byl dokument „The Fiji Islands: Towards a United Future“ z roku 1996, ve kterém byly identifikovány změny potřebné pro zprostředkování funkční multietnické politiky. Dokument se stal předlohou nové ústavy přijaté v roce 1997, ačkoli nebyl přejat ve všech klíčových bodech.

2. Příčiny změny

Tlak na změnu VS v první polovině 90. přicházel z mnoha stran. Systém založený na ústavě s rasovým podtextem sám o sobě nutně produkoval systémové selhání. Byl totiž navržen tak, že prakticky neexistovalo reálné ovlivnění výsledků voleb ze strany kandidujících stran, kdy každé etnikum mělo vyhrazeno předem daný počet křesel ve Sněmovně reprezentantů a volba voličů se odvíjela od etnické příslušnosti (Lal 2006: 81) (viz výše). Tento stav byl inherentním faktorem pro změnu fungování VS, po čemž volali nejen zastupitelé a voliči menšinových etnik, ale i mezinárodní společenství. Jako kontingenční faktory můžeme uvést vnější tlak mezinárodních organizací a dalších států, což doprovázelo vyloučení z Commonwealthu. Vnitrosystémová kritika byla rovněž na místě, a to především ze strany Koalice (NFP a FLP), která ústavu označovala za „rasistickou, feudalistickou, nedemokratickou a autoritářskou“ (Lal 2006: 82). V neposlední řadě můžeme mezi kontingenční faktory tlačící na změnu přidat i potřebu zisku podpory pro Rabuku ze strany FLP při vyjednávání o obsazení postu premiéra po volbách 1992. FLP totiž, mimo jiné, za případnou podporu požadovala „změnu ústavy společně jmenovaným týmem (…) ve prospěch indické komunity, urbánních Fidžanů a Západních Fidžanů“ (Jokapeci Koroi 1992, cit. z Lal 2006: 97). Po volbách v roce 1994 se tlaky ještě více stupňovaly a rostla rovněž vnitrostranická kritika Rabuky. Špatná ekonomická situace v kombinaci s krizí ve vedení Fidžijské Politické Strany (SVT) (Lal 2006: 82 – 87) přinutily Rabuku k iniciaci změny volebního systému v podobě vytvoření speciální komise s úkolem navrhnout ústavní úpravy nejpozději do roku 1997.

Z hlediska Benoitovy klasifikace (Benoit 2004) můžeme identifikovat několik konkrétních možných příčin vzniku nového systému. Co se týče sledování vlastního zájmu (self-interest) nemohlo se jednat ani o policy-seeking, ani o office-seeking motivovanou změnu. Pouze osobní zisk z tohoto hlediska mohl motivovat Rabuku, který pro sebe vyjednával různé výhody (výše zmíněný premiérský post) postupným podvolováním se různým tlakům.

Sledování obecných zájmů bylo v případě sledované reformy klíčové. Kritika stávajícího systému směřovala především na nereprezentativnost jednotlivých etnik (složek) společnosti. Otázka vládnutelnosti se mírně liší od Benoitova pojetí. Ten ji spojuje se snahou o vysoký zisk nejsilnější strany, který usnadňuje vládnutí (Benoit 2004: 369). V tomto případě je však zapotřebí umožnit vládnutí i jiným než Fidžijským stranám, to znamená systém více „otevřít“. Hlavním důvodem pro nový VS ovšem byla snaha o usmíření etnických skupin na Fidži. Kritériu společenské a politické inženýrství, které má právě k tomuto účelu sloužit, Benoit věnuje v určitých situacích nadřazené postavení, což v tomto případě platí dvojnásob.

Z neinstrumen­tálních motivací ke změně můžeme identifikovat sociologické podmínky jako reakci na postupnou proměnu zastoupení jednotlivých etnik ve společnosti a nereflektování této situace v politickém životě. V první fázi reformy částečně pozorujeme i snahu o technokratické rozhodnutí, kdy nezávislá komise měla navrhnout fungování systému, avšak nakonec tato snaha byla narušena procesem přijímání ústavy, jíž byl volební systém součástí. Za relevantní ve Fidžijském případě pak můžeme pozorovat i vnější vlivy. Vyloučení z Commonwealthu a ostrá mezinárodní kritika stávajících poměrů měla za následek široké veřejné diskuse CRC jak s domácími aktéry, tak v rámci zahraničních odborných debat a konzultací. Ostatní motivace změny VS se v případě Fidži spíše neprojevily nebo byly velmi marginální.

3. Cíle volební reformy a postup při jejich naplňování

Pro identifikování cílů, ke kterým měla být ústava přijata, se můžeme pohybovat jak v teoretické, tak praktické rovině. Nemá smysl aplikovat klasické typologie cílů reforem (Reynolds et al. 2005), které se sice nevylučují se zkoumaným případem, avšak jsou příliš náročné na plnění. Za daných podmínek se jeví výhodnější vyžití klasifikace Donalda Horowitze, která, ačkoli není v rozporu s předchozí klasifikací, identifikuje žádoucí cíle volebních reforem v rozdělených společnostech. Podle Horowitze je zapotřebí: „1) fragmentovat podporu jedné nebo více etnických skupin, zvláště většinové skupiny, k zabránění její permanentní dominanci, 2) přimět etnickou skupinu, zvláště majoritní, k umírněnému chování k jiné skupině a zajistit mezietnické vyjednávání, 3) podněcovat formování multietnických koalic, 4) uchovat míru pružnosti nebo multipolární rovnováhu mezi několika skupinami k zabránění rozdělení a permanentního vyloučení zbývající minority, 5) redukovat nesourodost mezi získanými hlasy a mandáty, tak jako redukovat možnost, aby minoritní nebo pluralitní etnická skupina mohla pro sebe získat nadpoloviční většinu křesel“.

V praxi byl účel volební reformy obdobný. CRC totiž možné změny mimo jiné diskutovala i se zástupci akademické sféry a volebními experty. Výsledný dokument požadoval rasově rovnocennou ústavu (jejíž součástí měl být volební systém) založenou na centripetálním přístupu. Působení volebního systému se mělo projevit na formování multietnického vládnutí, uznání důležitosti politických stran, pobídkách ke spolupráci mezi etnickými skupinami, efektivní reprezentaci jednotlivých složek a rovnost hlasovacího práva se musela přizpůsobit mezinárodním normám (Reilly 2001: 100 – 101, Lal 2006: 146).

K dosažení zmíněných požadavků mělo dojít za využití alternativního hlasování. Takovýto způsob hlasování doplňoval centripetální přístup k řešení situace v rozdělené společnosti. Předpokladem pro volbu AV byla jeho tendence k formování umírněných kandidátů, u kterých se předpokládá hledání podpory i jinde než u svého tradičního elektorátu. To má za následek umírnění kandidátů (hlavně v rozdělených společnostech), kteří se snaží oslovit i příznivce jiných stran. V případě použití AV je totiž nutné udělovat preferenční hlasy a v případě, že kandidát nezíská nadpoloviční většinu hlasů (prvních preferencí), je vyřazen jedinec s nejnižším počtem prvních preferencí a jeho hlasy jsou přerozděleny dalším kandidátům na základě jeho druhých preferencí a tak dále, dokud někdo nezíská (většinou) nadpoloviční počet hlasů. Rovněž se předpokládá, že strany budou navzájem nabádat své voliče k udělování preferencí i jiným stranám (kandidátům) tak, aby byly schopny s těmito stranami později vládnout (Horowitz 2004: 507 – 508, Reilly 1997: 2 – 3). Volební systém měl být využit v podmínkách větších volebních obvodů, které měly zahrnovat obě etnika a neměly být, jako doposud, vytyčeny na základě jednotlivých etnik (Reilly 2001: 103). V případě Fidži navíc bylo nutné systém více otevřít, k čemuž měl dopomoci větší počet křesel (45/70), o která se mělo soutěžit v „otevřených“ volebních obvodech mezi všemi etniky. Mělo se jednat o 15 obvodů po třech mandátech. Zbývající mandáty pak měly být voleny na komunálním základě, kde se v jednomandátových obvodech předpokládalo 12 mandátů pro původní Fidžijce, 10 pro Indo-Fidžijce, 1 pro Rotumany a 2 pro ostatní voliče (Reilly 2001: 103).

3.1. Teoretická diskuse nad způsobem naplňování cílů: Zpochybnění podstaty AV?

Výše zmíněná obhajoba alternativního hlasování, které má naplňovat podmínky stanovené Horowitzem, se váže na pojetí fungování stran a voličů v politickém prostoru vycházející z Downsovy ekonomické teorie (Downs 1957) přetavené do teorie středového voliče (Fraenkel a Grofman 2004). I kdybychom akceptovali předpoklady jednodimenziálnosti politického prostoru (v tomto případě na ose Fidžané vs. Indo-Fidžané), unimodálního rozložení preferencí (které však fakticky neexistuje) a volby nejbližší preference (k maximalizaci užitku voliče), nelze teoreticky Horowitzova očekávání v případě Fidži obhájit.

Horowitz s Reilym předpokládají, že AV bude podněcovat umírněnější jednání jak politických stran, tak voličů (z hlediska udělování preferencí umírněnějším kandidátům jiného tábora). Takový předpoklad se dá sledovat hlavně v politickém prostoru, kde mezi sebou soupeří 2 hlavní soupeři (obrázek 1, ve kterém každý z aktérů zaznamenává zisk 50 %). Strany racionálně stojí ve středu, aby zastupovali svoji stranu kontinua a tak maximalizovaly své zisky, pakliže jedna strana není schopna oslovit voliče druhé (za dané situace).

Obrázek č. 1:

obrázek

V případě, že vzroste počet aktérů v prostoru, získávají tito další aktéři podporu pro sebe na úkor jiného hráče. To znamená, že strana B si podrží zisk 50 %, ale strana A ztratí na úkor C a zůstane jí pouze 25 % stejně jako straně C (obrázek 2). Výsledek volby tak v tomto konkrétním případě ovlivní počet aktérů na dané straně kontinua, kteří si přebírají jednotlivé voliče. Z teoretického hlediska je korektní se domnívat, že pro stranu A je nejvýhodnější snažit se zatlačit B zpět a pokusit se získat její elektorát, avšak pakliže by se to podařilo, rostla by logicky zároveň síla strany C, což by politiku nikterak neumírňovalo, naopak by zároveň posílila extrémní (extrémnější) strana.

Obrázek č. 2:

obrázek

Z toho plyne, že výsledek volby silně ovlivňuje fragmentace dané části spektra a Horowitzovo umírňování politiky může směřovat spíše k posilování extrémnějších stran. Předpoklad výměny preferencí mezi hlavními stranami A a B totiž není jistý a z tohoto pohledu se jedná spíše o přání než o pravidlo. Je jasné, že tento příklad je pouze ilustrativní v návaznosti na princip Horowitzovy dedukce, avšak některé problémy s ním spjaté můžeme pozorovat i v praxi, jak uvidíme dále.

4. Přijatý volební systém a jeho praktické problémy

Přes vyčerpávající doporučení CRC nová ústava z roku 1997 v případě nastavení volebního systému doznala některých na první pohled malých, avšak velmi podstatných změn. Byla stanovena volební povinnost od 21 let, kdy volič musí udělit preference všem kandidátům na kandidátní listině, popřípadě vybrat stranu, která o preferencích rozhodne. Celkový počet mandátů se zvedl na 71 volených v jednomandátových obvodech. Rovněž poměr „otevřených“ mandátů se výrazně lišil od návrhu CRC. VS předpokládá pouze 25 mandátů volených v „otevřených“ volebních obvodech, kde voliči volí bez ohledu na etnickou příslušnost. Tím se prostor pro možnou interakci mezi stranami poměrně zmenšil na rozdíl od návrhu CRC (45:70×25:71). Zbylých 46 mandátů se totiž volilo na úrovni volebních obvodů vytyčených na základě etnické příslušnosti. Pro Fidžijce bylo vyhrazeno 23 mandátů, pro Indo-Fidžijce 19 mandátů, 1 mandát pro Rotumany a ostatní etnika si rozdělovaly 3 mandáty (Fiji Constitution 1997).

Přestože se předpokládá větší počet mandátů pro etnicky založené volební obvody, než tomu bylo v návrhu CRC, můžeme v tomto smyslu kladně hodnotit větší „narovnání“ reprezentace jednotlivých etnik, respektive mandátů jim vyhrazených, vůči jejich zastoupení ve společnosti. Naopak výsledky v jednomandátových obvodech v kombinaci s jejich etnicky vymezenými hranicemi se jeví z teoretického hlediska dosti předvídatelné, na což poukazuje i Ramesh, který tvrdí, že očekávání od takovéhoto systému nemusí být naplněna v případě volebních obvodů s výraznou převahou jednoho etnika (Ramesh 2007a: 3). Způsob volby, ačkoli se jedná o preferenční hlasování, umožňuje jednak určit pořadí jednotlivých kandidátů, avšak volič může namísto toho také označit stranu v horní části volebního lístku, čímž přijímá pořadí kandidátů, které navrhuje strana. Druhé možnosti využívá drtivá většina voličů (Chytilek 2007: 136). Toto opatření tak evidentně jde proti záměru umírňování kandidátů, kteří v těchto obvodech nemají důvod se něčemu/někomu přizpůsobovat, přičemž systém nenutí voliče se nad svou volbou více zamýšlet. Způsobilost k takovémuto kroku tedy dává stranám velmi silný nástroj, jakým „korigovat“ výsledek voleb.

Jestliže tak můžeme předpokládat, a v praxi i pozorovat, výsledky v etnicky vymezených obvodech, kterých mají Fidžijci o 4 více, bylo by logické rovněž očekávat, že volby by v případě proporčního zastoupení etnik i ve výsledcích v tzv. „otevřených“ volebních obvodech vyhrávala hlavní Fidžijská strana. Při použití systému AV však vysoká proporcionalita zaručena není. Různí autoři se shodují, že tento systém vykazuje v oblasti proporcionality horší výsledky než poměrné VS (např. Lijphart 1984: 160). Někteří autoři poukazují na fakt, že je možné pozorovat „proporčnější“ reprezentaci kandidáta uvnitř volebního obvodu než je tomu v případě FPTP, ale je rovněž možné, že se takovýto výsledek nemusí projevit celostátně (Kestelman 2009: 31). Proporcionalita výstupů „otevřených“ volebních obvodů tak zaručena není a zde se teoreticky otevírá prostor pro menší etnikum pro získání několika mandátů navíc. Tato možnost však byla limitována gerrymanderingem, kdy byly některé „otevřené“ obvody sestaveny ve prospěch původního etnika. V některých obvodech (alespoň ve volbách 1999) tak byli původní Fidžijci zvýhodněni 2:1, ale i 5:1 a dokonce až 10:1 (Ramesh 2007a: 17).

4.1. Volby 1999

Indo-Fidžijská strana v roce 1999 musela na takovýto systém reagovat takticky. To se jí podařilo s využitím kombinace možnosti volby strany na hlasovacím lístku a fungování systému na principu Downsova modelu představeného výše (obrázek 2). Předpokládáme-li, že hlavní Indo-Fidžijská strana FLP bude zastupována stranou B na schématu, bude pro ni z hlediska office-seeking výhodnější (v případě nutnosti udělování preferencí všem voličům) spojení se slabším subjektem na opačné straně kontinua. Dá se totiž předpokládat, že takováto menší strana nezíská v obvodě větší počet prvních preferencí než strana A nebo B, které jsou hlavními stranami zastupujícími zájmy jednotlivých etnik (od obrázku 2 se tato situace liší větším počtem aktérů), a její případná podpora straně B by tak straně B mohla zajistit mandát. Předpoklad policy-seeking (tedy volba nejbližší alternativy/pre­ference), se kterým počítá Downsův model a vlastně i Horowitzovy předpoklady, je v tomto případě obcházen. První strana, která je ochotna překročit jakýsi status quo (tedy přeorientovat se z primárně policy-seeking na office-seeking), je tedy výrazně zvýhodněna. Uzavřením dohody se slabší nacionalistickou stranou VLV (ale i dalšími stranami FAP, PANU) tak FLP dokázala dostatečně oslabit dříve vládnoucí fidžijskou stranu Soqosoqo Ni Vakavulewa Ni Taukei Party (Fidžijská politická strana – SVT). Ačkoli je realita komplikovanější a v daném modelu existuje více aktérů, tato logika „zneužití“ systému AV se v roce 1999 potvrdila. Rovněž se potvrdil předpoklad, že větší fragmentace stran na jedné části kontinua výrazně ovlivňuje volební výsledek. 23 mandátů vyhrazených pro Fidžijské volební obvody si rozdělilo 5 stran (+ 1 nezávislý kandidát), naopak všechny mandáty v Indo-Fidžijských obvodech připadly FLP. Situace vypadala obdobně i v „otevřených“ volebních obvodech a proto volby jasně vyhrála menšinová strana FLP (viz tabulka 1).

Tab. 1: Mandátové výsledky stran v etnicky vymezených volebních obvodech v roce 1999

Strana/ vol. obvody Fidži jské Indo- Fidžijské Všeobec- né Rotuman Otevřené Celkem
SVT 5 3 8
VLV 3 3
FLP 19 18 37
FAP 9 2 11
NVTLP 1 1
PANU 4 4
UGP 1 1 2
IND 1 2 1 1 5
Celkem 23 19 3 1 25 71

Zdroj: Data z Elections Office 2011.

4.2. Volby 2001

Volby v roce 2001 byly předčasně vyhlášeny v reakci na puč z roku 2000, který provedlo Taukeiské (Fidžijské) hnutí (Ramesh 2007b), jež mělo za cíl vrátit moc do rukou původním Fidžijcům. Volby opravdu vyhrála strana zastupující původní Fidžijce a to Soqosoqo Duavata ni Lewenivanua (Sjednocená Fidžijská strana – SDL). Na pomyslném kontinuu totiž došlo k větší koncentraci stran ve Fidžijském táboře a základní nastavení VS tak zajistilo SDL vítězství. Přestože strana SDL nezískala všechny mandáty v obvodech vyhraněných Fidžijcům, mohla zde díky většímu počtu mandátů zaznamenat téměř shodné zisky jako FLP ve „svých“ obvodech, kde opět netratila. Projevilo se rovněž i zvýhodnění Fidžijců v „otevřených“ obvodech a proto byl výsledek dán spíše nastavením volebního systému, který v kombinaci s upravenými „otevřenými“ obvody zvýhodňuje strany zastupující původní etnikum.

Tab. 2: Mandátové výsledky stran v etnicky vymezených volebních obvodech v roce 2001

Strana/ vol. obvody Fidži jské Indo- Fidžijské Všeobec- né Rotuman Otevřené Celkem
SDL 18 1 13 32
MV 5 1 6
FLP 19 8 27
NFP 1 1
NLUP 1 1 2
UGP 1 1
IND 1 1 2
Celkem 23 19 3 1 25 71

Zdroj: Data z Elections Office 2011.

4.3. Volby 2006

Ve volbách v roce 2006 je možné pozorovat další přizpůsobování se jednotlivých aktérů danému VS. Oba hlavní etnické „tábory“ se konsolidovaly a jsou zastupovány výhradně SDL a FLP. Stranický systém je doplněn o stranu UPP (dříve UGP), která se však opírá o podporu ostatních minoritních etnik, jimž jsou vyhrazena 3 křesla ve Sněmovně reprezentantů. Výsledky voleb jsou v tomto roce znovu dány především základním nastavením volebního systému. Strana SDL se nyní stává jediným úspěšným zástupcem Fidžijského etnika a získává tak všech 23 mandátů jim jemu vyhrazených. Ve stejné situaci se již stabilně nachází strana FLP, která má však nárok „pouze“ na 19 mandátů v rámci Indo-Fidžijských obvodů. V „otevřených“ obvodech přes poměrně vyrovnaný výsledek ještě mírně posílena SDL a stává se tak vítězem i těchto voleb. Systém znevýhodňuje FLP do té míry, že by v „otevřených“ obvodech musela SDL porazit alespoň o 5 mandátů, pakliže by v jiných obvodech ani jedna ze stran nezískala mandát a jiná strana by nebodovala v „otevřeném“ obvodu. To se při rozkreslení hranic těchto obvodů jeví jako velmi obtížný úkol.

Tab. 3: Mandátové výsledky stran v etnicky vymezených volebních obvodech v roce 2006

Strana/ vol. obvody Fidži jské Indo- Fidžijské Všeobec- né Rotuman Otevřené Celkem
SDL 23 13 36
UPP 2 2
FLP 19 12 31
IND 1 1 2
Celkem 23 19 3 1 25 71

Zdroj: Data z Elections Office 2011.

Závěr

Cílem práce bylo zjistit, na kolik přijatý volební systém AV na Fidži naplňuje cíle, k jejichž dosažení byl navržen. Poté, co byly tyto cíle identifikovány a fungování VS analyzováno, můžeme konstatovat, že VS se v daných podmínkách jeví jako silně problematický z několika hledisek. Zaprvé jeho původní nastavení nadále zvýhodňuje původní Fidžijské etnikum. Po postupné konsolidaci stranického spektra se jeví velmi obtížné porazit hlavní stranu, zastupující toto etnikum, ve volbách. Podpora stran tudíž není dále fragmentována. Zlepšování vztahů (umírňování) mezi stranami se taky nedá pozorovat. Přeorientování se na office-seeking strategii ve volbách v roce 1999 podkopalo dosažení tohoto cíle. Snaha o podněcování multietnických koalic se opět minula zamýšlenému účelu umírňování. Koalice byly tvořeny opět na základě office-seeking strategie, tedy vznikaly programově naprosto neslučitelné „kvazikoalice“, vycházející spíše z předvolebních dohod. Časem došlo k postupné konsolidaci politických stran na jednotlivých částech stranickopoli­tického spektra a každé z etnik je zastoupeno jednou stranou. Volební systém tedy nesplnil cíle, ke kterým byl přijat.

Z kontextuálního hlediska je nutné doplnit, že jakási politická kultura se volebním systémem změnit nedá. Za situace, kdy byl prakticky po všech volbách, ve kterých vyhrály strany blíže Indo-Fidžijskému obyvatelstvu, proveden puč (květen 1987, (září 1987), 2000) ze strany původního obyvatelstva, se VS může jevit jako zbytečný a pouze legitimující výsadní postavení původního etnika. V kontextu převratů (+ převrat v roce 2006) je zřejmé, že prováděná politika musí jít na ruku Fidžijcům a jakýkoli náznak tolerantnější politiky se trestá. Je nutné také dodat, že Ústava z roku 1997, jejíž součástí bylo i nastavení volebního systému, byla po převratu v roce 2006 zrušena a další volby byly ohlášeny až na rok 2014 (Ministerstvo zahraničních věcí ČR 2011). Tentokrát však pravděpodobně již pod novým volebním systémem.

Seznam použitých zdrojů

Internetové zdroje

Literatura

  • Benoit, Kenneth. 2004. „Models of electoral system change.“ Electoral Studies 23, 363–389.
  • Downs, Anthony. 1957. An economic theory of democracy. New York: Harper and Row.
  • Horowitz, Donald L. 1993. „Democracy in Divided Societies.“ Journal of Democracy 4, nr. 4, 18–38.
  • Horowitz, Donald L. 2004. „The alternative vote and interethnic moderation: A reply to Fraenkel and Grofman.“ Public Choice 121, 507–516.
  • Chytilek, Roman, Šedo, Jakub, Lebeda, Tomáš, et al. 2009. Volební systémy. Praha: Portál.
  • Chytilek, Roman. 2007. Zkoumání většinových volebních systémů. Disertační práce.
  • Kozák, Martin. 2008. Inkluzivní majoritarianismus jako nejvhodnější model pro rozdělené společnosti? Případ Fidži. Diplomová práce.
  • Kestelman, Philip. 2009. „Alternative Voting in Proportion.“ Voting matters 27, 27–36.
  • Lal, Brij V. 2006. Islands of turmoil: elections and politics in Fiji. Canberra: ANU E Press and Asia Pacific Press.
  • Lijphart, Arend. 1977. Democracy in Plural Societies: A Comparative Exploration. New Heaven and London: Yale University Press.
  • Lijphart, Arend. 1984. Democracies: Patterns of Majoritarian and Consensus Government in Twenty–One Countries. New Haven and London: Yale University Press.
  • Lijphart, Arend. 2007. Thinking About Democracy: Power sparing and majority rule in theory and practice. London and New York: Routledge.
  • Novák, Miroslav. 2006. „Je konsensuální demokracie pro Českou republiku fatalitou?“ In: Parlamentní volby 2006 a česká politika. Ed. Dančák, Břetislav, Hloušek, Vít. Brno: Masarykova univerzita.
  • Ramesh, Sanjay. 2007a. Preferential Votic and Indo–Fijian minority strategy. Journal of Peace and Conflict & Development 10. Dostupné na: -http://www.pe­acestudiesjou­rnal.org.uk/e­dition/22 (30. 11. 2011).
  • Ramesh, Sanjay. 2007b. „Fiji, 1987–2007: The Story of Four Coups“. Worldpress.org 30. 4. 2007. Dostupné na: http://www.worldpress.org/Asia/2773.cfm (1. 12. 2011).
  • Reilly, Benjamin. 1997. „The Alternative Vote and Ethnic Accomodation: New Evidence from Papua New Guinea“. Electoral studies 16, No. 1, 1–11.
  • Reilly, Benjamin. 2001. Democracy in Divided Societies: Electoral Engineering for Conflict Management. Cambridge : Cambridge University press.
  • Reilly, Benjamin. 2004. „The Global Spread of Preferential Voting: Australian Institutional Imperialism.“ Australian Journal of Political Science 39, No. 2, 253–266.
  • Reynolds, Andrew, Reilly, Ben a Ellis, Andrew. 2005. Electoral System Design: The New International IDEA Handbook. Stockholm: International Institute for Democracy and Electoral Assistance. Dostupné na: http://www.idea.int/…andb_low.pdf (22. 11. 2011).
  • Sartori, Giovanni. 2001. Ústavní inženýrství. Praha: SLON.
  • Shugart, Mattew S. 2006. Inherent and Contingent Factors in Reform Initiation in Plurality Systems. Online text. Dostupné na: http://dss.ucsd.edu/…_nov2006.pdf (24. 11. 2011).

Poznámky pod čarou

  1. Sčítání lidu z roku 2007 (Fiji Island Bureau of Statistics 2007).
blog comments powered by Disqus
Autor
Ivan_Jarabinsky
Rubrika
Články
Témata
, , ,
Publikováno
12. 2. 2013