Filipíny: Druhý cíl americké války proti terorismu

Petr Svačina - 15. Březen 2002, rubrika Články

Témata: Asie/Tichomoří, bezpečnostní politika, Severní Amerika

Druhou cílovou oblastí v americké kampani proti terorismu se staly Filipíny, kterým Spojené státy poskytují materiální i personální pomoc v boji proti islámské teroristické skupině Abu Sayyaf. Situaci na Filipínách však ani v nejmenším nelze srovnávat se situací, která je a byla v Afghánistánu. Tento článek si klade za cíl stručně přiblížit pozadí celého filipínského problému, který není v našem prostředí příliš znám, vzhledem ke značné geografické i kulturní vzdálenosti této oblasti. Z tohoto důvodu se nejedná ani tak o detailní analýzu problému, jako spíše o souhrn základních faktů. Vzhledem k historickým vztahům Spojených států a Filipín, může americký návrat na ostrovy vzbudit silnou odezvu, z tohoto důvodu článek začíná stručným nástinem historického kontextu problematiky vztahu obou států. Další kapitola se věnuje historickému vývoji muslimské otázky na Filipínách a přednostně i vzniku skupiny Abu Sayyaf. Závěrečná část pak již více konkrétně hodnotí formu americké pomoci a uvádí i hlavní argumenty proti této operaci.

Americko-filipínské vztahy v historickém kontextu

Po vítězství ve válce se Španělskem odkoupily Spojené státy v roce 1898 španělskou kolonii Filipíny. Filipínci pokračovali v boji za nezávislost a zahájili tříletou válku s Američany, ve které byl zabit skoro milion Filipínců a přibližně 4 500 Američanů. V roce 1902 sice prezident Roosevelt prohlásil válku za ukončenou, ale skupiny filipínských nacionalistů pokračovaly v guerillovém boji dalších dvanáct let. Na Filipínách byl mezitím zaveden americký právní systém a ústava podle amerického vzoru. V roce 1935 pak Filipíny akceptovaly status obdobný commonwealthu na deset let s příslibem úplné nezávislosti v roce 1946.

V letech 1942–45 však byly Filipíny okupovány Japonskem. Boje o jejich znovudobytí si vyžádaly milion filipínských a 60 000 amerických životů. V roce 1946 se Filipíny staly nezávislým státem v čele s prezidentem. První filipínský prezident Manuel Roxas napojil svou vládu na washingtonsku administrativu a uzavřel s Američany smlouvu o vojenské asistenci, která umožňovala Američanům cvičit a vybavit filipínskou armádu. Zároveň byla uzavřena smlouva, která na 99 let garantovala Američanům využívání celé řady filipínských zařízení v případě vojenské nezbytnosti. Později byla časová platnost této smlouvy redukována. V roce 1951 uzavřely Spojené státy a Filipíny vzájemnou obrannou smlouvu.

Mezi lety 1965–1986 vládl na Filipínách autoritativní režim vedený nacionalistickým prezidentem Ferdinandem Marcosem, který od roku 1972 vyhlásil výjimečný stav, aby mohl čelit komunistickému hnutí a separatistickým tendencím Morů v jižní muslimské části země. Veřejné mínění na Filipínách je přesvědčeno, že Spojené státy právě z důvodu možného komunistického převratu podporovaly Marcosův režim. Tato podpora skončila až v roce 1983, kdy byl zavražděn opoziční politik Beniigno Aquino. V roce 1986 odpor ke korupci a represím vyústil ve vznik lidových hnutí a ve volbách byla prezidentem zvolena Cory Aquinová, vdova po zmíněném zavražděném opozičním politikovi. Byla obnovena ústava a demokratické instituce.

V roce 1991 se přiblížil konec smlouvy o využívání filipínských základen americkou armádou. Washington nabídnul navýšení finančních prostředků a přislíbil snížit svou vojenskou přítomnost v zemi. Přestože vláda prezidentky Aquinové s přítomností amerických vojáků v zemi souhlasila, byla nakonec nucena prodloužení smlouvy odmítnout, vzhledem k odporu, který mělo k Američanům veřejné mínění. Následné stažení amerických sil z Filipín se politicky negativně projevilo v celém asijsko-pacifickém regionu.

Nový prezident Fidel Ramos rozhodl v roce 1992 o přeměně bývalých amerických základen na ekonomické zóny. Kontakty ve vojenské oblasti byly obnoveny až v roce 1998, kdy byla mezi USA a Filipínami podepsána dohoda o bezpečnosti v regionu, která zahrnovala přítomnost amerických vojenských plavidel a pravidelná společná vojenská cvičení.

Z tohoto stručného historického nástinu vyplývá, že Spojené státy rozhodně nejsou mezi filipínským obyvatelstvem příliš populární a prezidentka Arroyová je tak nucena čelit nejen nesouhlasu opozice, ale i negativním ohlasům veřejného mínění. Nicméně i přes výše zmíněné fakty uvádějí oficiální místa, že společné americko-filipínské cvičení podporuje téměř 80 % Filipínců.

Muslimský separatismus na Filipínách

Do oblasti Filipín začal islám pronikat v průběhu 13. až 15. století. Rozvíjel se však ve výrazně odlišných podmínkách, než v tradičních oblastech, kde byl spojen s dominantním vlivem Arabů nebo Turků. Do oblasti jihovýchodní Asie se islám dostal prostřednictvím obchodníků a sufijských poutníků. Zatímco v Malajsii a Indonésii se islám stal majoritním náboženstvím, na Filipínách zůstal poměrně omezeným jevem.

Muslimové, který mse na Filipínách říká Morové, tvoří necelých pět procent všech obyvatel a jsou soustředěni v jižní části země. Jedná se o sunnitskou větev islámu. Po celá staletí vytvářeli Morové na jižních Filipínách nezávislé sultanáty, které se vyhnuly i španělské nadvládě. Po převzetí území Američany však byli postupně ovládnuti a v roce 1946 připojeni k nezávislým Filipínám, což mnoho filipínských muslimů dodnes pociťuje jako americkou zradu, protože před udělením nezávislosti o sobě Morové neuvažovali jako o Filipíncích a udržovali si svou samostatnou identitu.

Na základě této náboženské a kulturní identity si většina muslimských představitelů přála vytvoření vlastního nezávislého státu. Tento požadavek nebyl zcela neoprávněný vzhledem k faktu, že muslimové museli po roce 1946 čelit přistěhovalectví křesťanských osadníků, které bylo iniciováno centrální filipínskou vládou. Území muslimů bylo ekonomicky zanedbáváno a politicky diskriminováno, což mělo za následek nejen pokles sociální úrovně muslimů, ale také oslabení jejich nacionálního cítění. Veškeré tyto vládní pokusy o integraci Morů do filipínského národa měly za následek prohloubení muslimského náboženského cítění.

Od poloviny 60. let již na Filipínách existovalo zkonsolidované separatistické hnutí, v jehož čele stála mladší generace muslimských vůdců, kteří nepocházeli z elitních vrstev a získali vysokoškolské vzdělání v Manile, v rámci stipendií která udělovala vláda se záměrem integrovat muslimy. Tato mladší generace získala mezi Mory poměrně širokou podporu, protože dříve etablované elity, které byly více nakloněné spolupráci s vládou, nedokázaly zastavit imigraci křesťanů do muslimských teritorií. Filipínská vláda reagovala na tyto separatistické tendence snahou vtáhnout některé muslimské vůdce do vysokých oficiálních pozic, ze kterých by mohli ovlivňovat osud svého národa a tak bránit muslimy před útoky filipínské armády a zároveň pacifikovat separatistické tendence nebo eventuální násilné akce.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se zvýšil počet incidentů mezi muslimy a filipínskou armádou. To znamenalo radikalizaci separatistického hnutí a vyzbrojování muslimů. Od roku 1969 mnoho mladých filipínských muslimů odjelo do táborů v Malajsii, kde se cvičili v partyzánském způsobu boje. Filipínský režim prezidenta Marcose reagoval vyhlášením výjimečného stavu, uzavřením některých institucí na muslimském území a silnou podporou křesťanských paramilitárních skupin.

Pokusy o odzbrojení muslimů v roce 1972 vyústily v otevřené povstání, v jehož čele stálo Národní osvobozenecké hnutí Morů (MNLF). V čele MNLF stáli již zmiňovaní vůdci z mladší generace, kteří podstoupili výcvik v zahraničí. Programem MNFL se stalo vytvoření nezávislého státu Morů, který byl považován za jedinou možnost existence muslimů na Filipínách. Boje v jižní části Filipín si vyžádaly tisíce zabitých vojáků i civilistů a následně oblast opustilo několik set tisíc uprchlíků. Boj Morů na Filipínách byl podporován z mnoha muslimských států i několika muslimskými mezinárodními organizacemi. V čele těchto států stála Libye, která poskytla útočiště některým vůdcům Morů a podporovala jejich akce i finančně. Tyto státy také vyvíjely nátlak na filipínskou vládu, aby zahájila rozhovory s MNLF, které byly později realizovány.

Výsledkem jednání byla Tripoliská smlouva z roku 1976, která vyzývala k zastavení bojů a garantovala autonomii pro třináct filipínských provincií, kde žila majorita muslimů. Marcosova vláda později přišla s vlastní interpretací uzavřené dohody. Mezitím došlo k určitému rozkolu mezi jednotlivými skupinami v čele separatistického boje muslimů. MNLF se rozdělila na dvě hlavní frakce. Původní předseda Nur Misuary byl obviňován z přílišné levicové politiky. Proti němu se zformovala frakce vedená Salamatem Hashimem, která byla později přejmenována na Islámské osvobozenecké hnutí Morů (MILF). Salamat prošel náboženským vzděláním v Egyptě, což se projevilo i na podpoře Egypta této slupině. Třetí relevantní silou byla BMLO, kterou vedli exiloví představitelé bývalé samostatné administrativy. Hlavní význam si ovšem zachovala Misuariho frakce MNLF, která měla největší ozbrojené síly a po islámské revoluci v Iránu navázala s novým režimem nejužší vztahy. Tyto kontakty vyústily v ropné embargo Iránu proti Filipínám (4,6% filipínského dovozu ropy), kterým Irán reagoval na jeden z masakrů muslimů a na odmítnutí filipínské vlády implementovat Tripoliskou smlouvu.

Iránské embargo bylo prvním externím aktem, který nějakým měl reálný dopad na některou z filipínských oblastí zájmu a stal se tak prvním větším vítězstvím muslimských separatistů. MNLF se následkem toho na určitý čas vrátila k původnímu požadavku na secesi. V prosazování autonomie pokračovala pouze BMLO. Prezident Marcos úspěšně využíval rozkolů mezi jednotlivými muslimskými frakcemi k oddalování implementace Tripoliské smlouvy.

Nicméně příměří uzavřené v roce 1976 podstatně změnilo povahu probíhajícího konfliktu. Muslimské hnutí odporu se transformovalo na spíše neozbrojenou opoziční skupinu, která však získala výrazně vyšší podporu mezi muslimským obyvatelstvem. Změny se týkaly i ideologické roviny, kde došlo k ústupu od tradicionalismu. Dojednané příměří však, vzhledem k neochotě vlády realizovat uzavřenou dohodu, netrvalo dlouho a již v roce 1977 došlo k novým ozbrojeným střetům. Nové boje ale již nikdy nedosáhly předchozí intenzity. To bylo zčásti způsobeno i tím, že muslimské hnutí se nyní v mnohem větší míře zabývalo boji mezi vnitřními frakcemi, což sebou nutně neslo podstatnou ztrátu veřejné podpory. Po pádu Marcosova režimu v roce 1985 se již muslimské separatistické hnutí plně transformovalo v politickou opozici, která si osvojila zásady politického soupeření, jako jsou masové demonstrace a účast v místních volbách. Tato změna získala muslimským představitelům zpět ztracenou podporu. V tomto období již pouze marginální část relevantních muslimských vůdců požadovala úplnou separaci.

V roce 1991 se od MNFL oddělila malá část radikálů, kteří nesouhlasili s mírovým procesem a považovali vyjednávání o autonomii s centrální vládou za zradu islámu. Tito radikálové se stali jádrem nově založené skupiny Abu Sayyaf (Nositelé meče) Deklarovaným cílem skupiny bylo vytvoření nezávislého státu Morů, kde by bylo uplatňováno islámské právo (šarí’a). Zakladatelem Abu Sayyaf byl Abduragak Abubakar Janjalani, který skupinu vedl do roku 1998, kdy byl zabit při střetu s filipínskou policií. Do čela skupiny se pak prosadil jeho mladší bratr Khaddafy Janjalani. Skupina Abu Sayyaf byla zásadně proti jednání s vládou a vrátila se k ozbrojenému vedení boje ve smyslu Svaté války (Jihad). Již od svého vzniku Abu Sayyaf soupeřila s MNFl o podporu mezi obyčejnými muslimy. Během sedmdesátých a osmdesátých let nacionalistické skupiny Morů, jako byla MNLF, považovaly akce islámských radikálů za prospěšné obecným cílům. Náboženští radikálové tak byli vystaveni pouze tlaku ze strany oficiálních orgánů centrální vlády. Až v devadesátých letech začala MNLF spolupracovat s vládou na omezení vlivu radikálních muslimů.

V polovině devadesátých let se Abu Sayyaf ocitl před volbou, zda pokračovat v teroristickém způsobu boje, nebo se proměnit spíše v reálnou opoziční sílu v politickém procesu. Druhá varianta by však znamenala ztrátu nábožensky orientovaných příznivců a vzhledem k zavedenému postavení MNLF by nebylo možné získat podporu u ostatních skupin muslimského obyvatelstva. Pro Abu Sayyaf tak bylo existenční nutností pokračovat v teroristickém způsobu boje. Tato alternativa však potenciálně mohla být hrozbou pro celý mírový proces, protože nacionalistické skupiny se při neúspěchu vyjednávání mohly jednoduše vrátit k násilí, aby je Abu Sayyaf nepředčila v míře podpory.

Americká intervence do konfliktu na jižních Filipínách

Není pochyb o tom, že po 11. září se mezi USA a mnoha zeměmi vytvořil společný zájem na potlačení mezinárodního terorismu. USA tak nabídli asistenci zemím v rozdílných regionech světa, kde je nutné čelit nejrozmanitějším odnožím mezinárodního terorismu. Již v listopadu minulého roku nabídly Spojené státy Filipínám bojové jednotky, které by útočily proti muslimským separatistům na jihu země. Tato nabídka byla ještě odmítnuta, vzhledem k odporu, jaký by tento záměr vzbudil odpor mezi obyvateli Filipín, kteří mají ještě v živé paměti americké vojenské základny na svém území.

Prezidentka Arroyová však později neodmítla nabídku materiální část pomoci, která dosáhla výše 100 milionů dolarů ve vojenském materiálu. V rámci této pomoci poskytly USA Filipínám dopravní letadlo C-130, osm bojových helikoptér, 30 000 automatických pušek M-16 a několik pobřežních hlídkových člunů. Nabídka zahrnovala i dohodu o podpoře vstupu filipínského zboží na americký trh.

Hlavním prvkem amerického plánu na pomoc Filipínám je však společné americko-filipínské vojenské cvičení pod názvem Balikatan 02–1. V rámci tohoto cvičení přibližně 660 příslušníků americké armády školí místní jednotky v protiteroristickém boji. Ze zmíněného počtu 660 mužů je asi 160 amerických vojáků příslušníky speciálních sil, zbytek tvoří logistická podpora. Z filipínské armády se cvičení účastní asi 1 200 vojáků. Cvičení je plánováno na šest měsíců, ale je velmi pravděpodobné, že tato doba bude prodloužena.

Podle filipínské ústavy se vojáci zahraničních ozbrojených sil nesmí boje aktivně účastnit, ale v případě vlastního ohrožení se samozřejmě mohou bránit. Stejný názor zastávají i američtí představitelé, i když asi nelze pochybovat, že američtí poradci budou na Filipínách vyznávat své vlastní pojetí sebeobrany, která bude velmi aktivní. Americko-filipínské úsilí je směřováno téměř výhradně proti skupině Abu Sayyaf. Jedním z důvodů zájmu USA o Abu Sayyaf je skutečnost, že skupina v současnosti zadržuje americký manželský pár a v červnu 2001 popravila jiného amerického občana. Tyto spolupůsobící faktory potvrdil i americký ministr obrany Donald Rumsfeld. Hlavním důvodem však zůstává 11. září a snaha pátrat po spojení mezi Abu Sayyaf a organizací al Kajda. Američané nepochybují o existenci tohoto spojení a uvádějí několik důkazů. Je prokázáno, že někteří současní bojovníci Abu Sayyaf mají v Afghánistánu s touto skupinou kontakty, které si vytvořili během výcviku. Sám první vůdce skupiny Abu Sayyaf Abdurajak Janjalani bojoval v Afghánistánu proti Sovětům a měl mezi tamními mudžahedíny mnoho kontaktů, mimo jiné i s Muhammadem Jamalem Khalifou, který je švagrem Usámy bin Ladina. Na výcviku členů Abu Sayyaf se podílel Ramzi Yousef, který byl uznán vinným za útok na Světové obchodní centrum v roce 1993.

Americké ministerstvo zahraničí ve svém seznamu teroristických skupin uvádí, že Abu Sayyaf je sice nejmenší, ale zato nejradikálnější islámskou separatistickou skupinou na Filipínách. Mezi hlavní aktivity skupiny patří vraždy, bombové útoky, únosy a vydírání, kterými se snaží o oddělení západního Mindanaa a ostrova Sulu a vytvoření nezávislého islámského státu. První jejich větší akcí bylo přepadení městečka Ipil na Mindanau v roce 1995, při kterém bylo zavražděno 53 křesťanů. Počet členů skupiny není přesně znám, ale odhaduje se na přibližně 200 aktivních bojovníků. Až na malé výjimky se všechny útoky skupiny Abu Sayyaf odehrávají pouze v jižní části Filipín a není prokázána zahraniční pomoc z některého „rogue states“.

Negativní názory na formu americké podpory

Přestože nelze pochybovat o nutnosti čelit hrozbě mezinárodního terorismu ve všech oblastech světa, forma zásahu na Filipínách však vzbuzuje silné pochybnosti hned v několika aspektech. Nejdůležitějším argumentem proti americké přítomnosti je reálný stav skupiny Abu Sayyaf. Počet jejich členů poklesl na pouhých šedesát a v ideologické rovině již cíle skupiny zcela degenerovaly na úroveň obyčejných zločinců. V posledních letech se skupina soustředí převážně na únosy zahraničních občanů, motivované pouze získáním výkupného. V případě nedávno unesených amerických manželů vznesli požadavek na dva miliony dolarů.

Američtí vojenští poradci navíc zasáhnou do operace, která se filipínské armádě vcelku dařila, neboť v posledních třech letech byl počet členů Abu Sayyaf zredukován z šesti stovek na zmíněných šedesát. Problém se nyní přenesl do odlišné roviny, protože přes 7000 vojáků, které proti skupině Manila nasadila, má potíže členy Abu Sayyaf objevit. Ti operují ve velmi malých skupinách a jsou dokonale obeznámeni s džunglí Basilanu, kde probíhá většina operací. Je proto otázkou, proč se americká pomoc neomezila pouze na technologickou a zpravodajskou oblast, kde by jejich pomoc byla mnohem efektivnější. Jedinou skutečně podstatnou pomocí jsou hlídkové čluny, protože filipínská vojenská plavidla nebyla schopná bránit rychlejším člunům teroristů v přesunech mezi ostrovy a hlavně na jejich základnu na ostrově Sulu.

Filipínské bezpečnostní síly nemohou členy Abu Sayyaf dopadnout, protože skupina má v oblasti silnou podporu mezi místním obyvatelstvem. To se o filipínské armádě říci nedá, protože mnoho místních obyvatel má s vojáky velmi negativní zkušenosti, vzhledem k represím, které armáda pravidelně proti nim pořádá. Vzhledem k ekonomické situaci mezi filipínskými muslimy je jejich podpora teroristům z Abu Sayyaf zcela pochopitelná. Ani přítomnost amerických speciálních sil nemůže na této situaci příliš změnit, spíše může tuto situaci zhoršit, protože bojovníci Abu Sayyaf kteří uniknou Američanům, získají značnou prestiž. To dokazuje, že válka proti terorismu si vyžaduje mnohem komplexnější řešení, než limitovaný vojenský zásah. V případě Filipín lze silně pochybovat o tom, že zbraně za 100 milionů dolarů nějakým zásadním způsobem vyřeší zmíněné problémy. Mnohem přijatelnější by bylo, kdyby tyto prostředky byly vynaloženy na infrastrukturu ekonomicky zaostalých muslimských oblastí. Pouze tento postup má naději na trvalý úspěch, který by zbavil radikální skupiny široké lidové podpory. Lze si ovšem představit, že podobný přístup nemá příliš velkou oporu u amerických politiků a zvláště u vojensko-průmyslového komplexu.

Dalším rizikem, které je spojováno s americkou přítomností na Filipínách, je fakt, že může dojít k ohrožení probíhajícího mírového procesu. Deklarovaným americkým cílem je sice pouze Abu Sayyaf, ale definici teroristických skupin po 11. záři se mnohem více blíží MNLF. Tato skupina se sice momentálně účastní mírového procesu, ale má mnohem užší kontakty na mezinárodní terorismus, včetně Al Kajdy, a potenciálně stále disponuje několika tisíci bojovníky.

Je zřejmé, že představitelé obou států si všechny tyto fakty plně uvědomují. Filipínská prezidentka Arroyová se velmi dobře přizpůsobila situaci po 11. září a využila americké nabídky, protože ji to dává značnou možnost, jak posílit vlastní postavení. Případný úspěch protiteroristické operace by značně vylepšil její nijak oslnivé působení v prezidentském úřadu. Filipíny nabídly Spojeným státům po 11. září plnou podporu v boji proti terorismu, což zahrnovalo otevřený vzdušný prostor pro americká vojenská letadla a dvě námořní základny na filipínském území. Vzhledem k dlouholeté americké účasti ve filipínském konfliktu nelze předpokládat, že by poradci prezidenta Bushe nebyli s bezpečnostní situací v zemi detailně seznámeni. Filipíny jsou pro americkou administrativu místem, kde lze velmi pohodlně a hlavně bezpečně pokračovat v kampani proti terorismu. Riziko pro americké vojáky zde není veliké a jakýkoliv úspěch bude možné mediálně velmi výhodně zpracovat.

Je nesporné, že je nutné bojovat se skupinami typu Abu Sayyaf. Tento boj však musí být veden s maximální efektivitou, kterou lze dosáhnout pouze kombinací vojenské a zpravodajské operace s podporou rozvoje lokálních ekonomických a sociálních podmínek. Na druhou stranu by Spojené státy měly být velmi opatrné při zasahování do komplikovaných vnitrostátních vztahů. Dále je třeba si uvědomit, že USA poskytly 100 milionů dolarů a skoro sedm stovek vojenských odborníků na boj s šedesáti desperáty ve chvíli, kdy jim v Afghánistánu chybí vojáci pro asistenci nové vládě i pro vedení bojů se zbytky sil Talibanu a ze slíbené finanční podpory ještě do Kábulu nedorazila žádná relevantní částka.

Obdobné operace jako v případě Filipín vedou USA i v dalších zemích (Jemen, Gruzie) a jinde možná připravují i rozsáhlejší akce (Somálsko, Irák). USA jsou sice nesporně vojensky nejsilnějším a technologicky nejvyspělejším státem světa, ale je otázkou, zda se v tomto případě nesnaží angažovat na příliš mnoha místech ve stejnou dobu, což by mohlo být nad jejich síly.

Literatura

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně