Francie: Příprava na ozbrojené konflikty 21. století
Petr Svačina - 6. Květen 2002, rubrika Články
Témata: bezpečnostní politika, Evropa/Rusko
Není pochyb o tom, že 11. září významně ovlivnilo vnímání bezpečnostního prostředí ve světě. Bezpečnostní rizika, která se před tímto datem nezdála být příliš pravděpodobná, se najednou dostala do centra pozornosti. Otázkou je, nakolik jsou státy a jejich ozbrojené síly schopny efektivně čelit této výzvě. Probíhající americká kampaň proti terorismu nám na tuto otázku může poskytnout odpověď. Klíčovou roli v tomto novém typu konfliktu mají, vedle technologicky nejvyspělejší armády na světě, i američtí spojenci, jejichž kapacita vyrovnat se novým trendům je omezenější. Součástí válečné koalice je i Francie, jejíž ozbrojené síly prošly od roku 1996 zásadní reformou. Nyní se poprvé prakticky ukazuje, nakolik byla tato reforma relevantní pro schopnost vést válku v 21. století.
Před 11. září bylo hlavním cílem francouzské vojenské reformy dokončit transformaci z konskripční armády na plně profesionální ozbrojené síly. Celý proces odstartoval prezident Chirac v únoru 1996, kdy oznámil záměr zcela zrušit odvodovou povinnost do roku 2002. Počet ozbrojených sil se měl v průběhu transformace snížit z půl milionu na 350 tisíc. Před rokem 1996 tvořili branci většinu francouzské armády, nemohli však být nasazeni mimo Francii a Německo bez předchozího souhlasu parlamentu. Záměrem transformace tak bylo především zvýšit počet vojáků určených k okamžitému nasazení v zahraničí z 10 tisíc na 50–60 tisíc. S tím byla spojena i snaha přeorientovat se z převážně evropského zaměření jednotek, původně určených pro teritoriální obranu před sovětským útokem, na profesionální, flexibilní a vysoce mobilní vojenské síly, schopné vést bojové nebo mírové operace kdekoliv na světě.
Profesionalizace si vyžadovala podstatnou restrukturalizaci francouzských ozbrojených sil. To se nejvíce týkalo armády, která byla nucena se zbavit své divizní struktury a vytvořit menší a více flexibilní jednotky na úrovni brigád. Bylo vytvořeno nové velitelství pozemních sil, kterému je podřízeno 51 operačních jednotek organizovaných do devíti brigád. Bylo rozhodnuto, že počet vojáků v pozemních silách finálně klesne na 172 tisíc, z nichž přibližně 100 tisíc bude připraveno pro rychlé nasazení. Letecké síly poklesly z 93 tisíc na 71 tisíc mužů, což představovalo uzavření tří leteckých základen a rozpuštění tří bitevních skupin s přibližně 70 letadly. Námořnictvo snížilo počet personálu na 63 300. Počet letadlových lodí byl redukován ze dvou na jednu a v období mezi roky 1996 až 2001 klesl počet ponorek a hladinových plavidel shodně o sedm. V provozu je zcela nová letadlová loď Charles de Gaulle, nicméně není jasné, kdy začne stavba druhého plavidla, které by mělo nahradit zastaralou letadlovou loď Foch, která již byla prodána Brazílii.
Odvody ve Francii zcela skončily 30. listopadu 2001, kdy ozbrojené síly opustila po šesti měsících služby poslední skupina branců. V roce 2001 bylo odvedeno pouze 23 tisíc branců, ve srovnání s 200 tisíci v roce 1996 a 260 tisíci v roce 1990. Francouzské ministerstvo obrany následně potvrdilo, že nejsou žádné problémy se získáváním vhodného personálu pro profesionální vojenskou službu.
Teoretický úspěch reformy byl poprvé konfrontován s realitou v rámci kosovské krize. V Kosovu vyšly najevo některé problémy, jejichž řešení bylo zařazeno do modernizačních plánů. Hlavní potíže veřejně identifikovalo francouzské ministerstvo obrany a zařadilo mezi ně především nedostatek transportní kapacity, neschopnost eliminovat nepřátelskou protivzdušnou obranu, nemožnost doplňovat palivo za letu a nízkou kapacitu leteckého i satelitního průzkumu.
Operace v Kosovu potvrdila celoevropský problém s nedostatkem letecké přepravní kapacity pro operace vyžadující letecké zásobování nebo dopravu jednotek. Tyto potíže se nedaří řešit, přestože Francie objednala 50 letadel Airbus A400M. Výrobce však není ochoten kontrakt uskutečnit, pokud požadavek osmi zainteresovaných evropských států nedosáhne alespoň 180 kusů. V současnosti situaci blokuje Německo, které v rozpočtu na rok 2002 vyčlenilo prostředky pouze na 40 strojů (5,1 miliardy euro), místo původně dohodnutých 73 (8,5 miliardy euro). Tím celková objednávka dosáhla pouze 163 letadel, nicméně Německo přislíbilo vyřešit tuto záležitost v následujícím rozpočtovém roce, komplikující okolností jsou však parlamentní volby, takže osud celého projektu je prozatím nejasný.
Limitované francouzské možnosti v boji proti nepřátelské protivzdušné obraně byly v Kosovu způsobeny především nedostatkem antiradarových střel, které jsou naváděny na cíl prostřednictvím signálu z pozemní radarové stanice. Přestože absence těchto zbraní podstatně omezuje efektivitu francouzských leteckých úderů, Francie nebyla schopná si podobné zbraně obstarat od počátku devadesátých let, kdy byla vyřazena zastaralá střela Martel.
Obdobným omezením francouzských vzdušných sil je nedostatek tankovacích letadel, což je problém všech evropských zemí. Konkrétně Francie v období kosovské krize disponovala pouze 11 těmito stroji. Francouzští piloti v Kosovu uskutečnili 563 z celkových 7 454 startů (7,5 procent), což sebou vzhledem k nemožnosti tankovat ve vzduchu neslo značné logistické problémy, protože část letadel musela být umístěna na provizorních předsunutých letištích.
Nedostatky ve výzbroji se projevují i v námořnictvu, kde chybí střely s plochou dráhou letu odpalované z ponorek, které se osvědčily americkému i britskému námořnictvu v Kosovu a nyní i v Afghánistánu. Francouzské ponorky jsou v tomto směru vybaveny pouze střelami Exocet proti hladinovým plavidlům s omezeným dostřelem 50 kilometrů. Francie v období konfliktu v Kosovu neměla ani letecké rakety a bomby naváděné GPS, jejichž vývoj však v té době již probíhal. V současnosti probíhá rozmísťování raket vzduch-země Matra BAE Apache, které by mělo pokračovat až do konce roku 2002.
Dalším celoevropským nedostatkem v Kosovu byla nízká kapacita leteckého průzkumu. Na tomto poli má však Francie před evropskými partnery určitý náskok, především díky průzkumnému satelitu Helios 1 a letadlům Mirage IVP, které se významně podílely na identifikování cílů pro bombardování v bývalé Jugoslávii. Mirage IVP je modifikací strategického bombardéru Mirage IV. Satelity Helios 1 byly vypuštěny v roce 1995 a 1999, protože Francouzi nebyli spokojeni se způsobem, kterým Američané poskytovali informace ze svých satelitů. V současnosti Francie plánuje vypuštění dvou pokročilejších satelitů Helios 2, z nichž první by měl být vypuštěn již letos. V letech 1995 a 1996 byly také vypuštěny satelity Cerise a Clementine pro elektronickou špionáž. Dále se Francie finančně podílí na plánované německé vojenské satelitní soustavě SAR-Lupe, která má být uvedena do provozu mezi léty 2004–2006. Je třeba zmínit i francouzský podíl na projektu vlastního GPS systému Evropské unie Galileo, který by měl být plně funkční do roku 2008.
Při posuzování aktuální francouzské účasti na válce v Afghánistánu je třeba si uvědomit, že i přes znatelný velmocenský pokles si Francie, stejně jako Velká Británie, zachovala omezenou vojenskou přítomnost v různých oblastech Afriky, Asie a Pacifiku. To představuje nejen výhodu opěrných bodů při operacích na větší vzdálenosti, ale předně to znamená, že Francie disponuje personálem, který má zkušenosti s působením v těchto oblastech, což nelze říci o všech evropských spojencích.
Francouzské angažování ve válce proti terorismu začalo v říjnu 2001, kdy prezident Chirac oznámil, že francouzské průzkumné letadla zahájily operace proti Afghánistánu. Jednalo se o jeden stroj Mirage IVP, ke kterému se později připojil špionážní letoun C.106G Gabriel. Společně byly pro operaci určeny i dvě tankovací letadla KC-135FR. Nicméně schopnosti těchto francouzských průzkumných letadel jsou ve srovnání s americkými bezpilotními stroji poměrně nízké. Z tohoto důvodu Francouzi již dříve začali několik programů vývoje bezpilotních letadel.
Do oblasti Arabského moře bylo následně vysláno i špionážní plavidlo Bougainville, aby posílilo spojeneckou kapacitu odposlechu. 7. března na pozice Talibanu poprvé zaútočila francouzská letadla Mirage 2000D, operující z letecké základny Manas v Kyrgyzstánu.
Francie obvykle trvale disponuje námořní flotilou v Indickém oceánu. Po 11. září byla do oblasti Arabského moře vyslána z této flotily lodní skupina, kterou tvořily dvě fregaty, dvě minolovky a dvě podpůrné lodi s několika hlídkovými letadly. Nicméně nejpodstatnější francouzský námořní příspěvek se do operace Enduring Freedom zapojil 1. prosince, kdy z francouzského přístavu Toulon vyplula do Arabského moře letadlová loď Charles de Gaulle, vedoucí operační svaz tří fregat a torpédoborců, jedné zásobovací lodi a útočné atomové ponorky Rubis. 19. prosince skupina dorazila do Arabského moře, kde by měla zůstat do června 2002. Útočné jádro skupiny tvoří 16 strojů Super Etendard, které se okamžitě zapojily do letecké operace.
V rámci pozemních sil Francouzi dočasně umístili svůj 21. pluk námořní pěchoty v Mazare Sharif, kde byl pověřen ochranou letecké základny. Dále je potvrzena přítomnost francouzských speciálních jednotek v některých oblastech Afghánistánu. V této oblasti má francouzská armáda poměrně osvědčenou kapacitu, tvořenou výsadkovým plukem cizinecké legie a několika armádními výsadkovými brigádami.
Prozatím to vypadá, že operace v Afghánistánu nepředstavovala pro francouzské ozbrojené síly tak problematickou záležitost, jako byla krize v Kosovu. To je zčásti způsobeno změnami, které po Kosovu Francouzi provedli především ve své výzbroji, ale na druhou stranu nelze tyto závěry přeceňovat, dokud nebudou posouzeny s větším časovým odstupem a s více informacemi. Dále je třeba zmínit, že v Afghánistánu čelí Francouzi zcela odlišnému typu konfliktu, který jim vzhledem k jejich vojenské tradici může více vyhovovat, než boj proti poměrně slušně vyzbrojené srbské armádě, se kterou má navíc dlouhodobě dobré vztahy.
Závěrečné hodnocení je pro francouzskou armádu poměrně příznivé. Operace typu Enduring Freedom je založena především na dvou faktorech. Prvním jsou speciální síly, kterými Francie disponuje v dostatečné kvalitativní i kvantitativní míře. Druhým faktorem je schopnost precizních vzdušných úderů. V této oblasti Francie znatelně zaostává za Spojenými státy, nicméně podniká opatření, které tyto nedostatky zmírňují, jak v oblasti chytrých leteckých zbraní, tak střel s plochou dráhou letu. Tato snaha však zabere určitý čas a bude třeba spojeného úsilí evropských států NATO, aby byla převaha Spojených států alespoň částečně limitována. Celkově však lze říci, že profesionalizace francouzských ozbrojených sil obecně odpovídá nové bezpečnostní situaci v celosvětovém kontextu a významně přispěla k efektivnějšímu plnění francouzských vojenských závazků.
Převzato z Robinson, C.: France: Preparing For New Types of Warfares in a New Century.
Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy
S podporou International Institute of Political Science v Brně