Geny v mezinárodních vztazích
Zdeněk Havlíček - 6. Květen 2002, rubrika Články
Dokážete si představit Světovou obchodní organizaci (WTO), kterak ruší národní zákaz dovozu klonovaných embryí, protože je to překážka svobodnému obchodu? Asi ne. WTO, ani jednotlivé vlády, vědci či etikové nedokáží efektivně regulovat biotechnologii člověka v globálním měřítku. Tu technologii, ve které se skrývají pozitivní, ale i velmi nebezpečné aspekty. Biotechnologie znamená jednak naději vyléčení takových nemocí jako je cystická fibróza nebo Alzheimerova choroba, na druhou stranu před nás staví takové fenomény jako klonování lidí, geneticky upravené děti podle přání (biologických?) rodičů či „výroba“ hybridních lidsko-zvířecích tvorů. Státy proto musejí, ve světle nejnovějších vědeckých objevů, regulovat použití a vývoj biotechnologie člověka politickými prostředky. Bude nezbytné vytvořit instituce, které – nejprve na národní úrovni – zaručí, aby rozvoj nových technologií neohrozil lidské blaho a důstojnost. Teprve potom, co budou tyto instituce vybaveny dostatečnými pravomocemi, rozšíří svou působnost i na mezinárodní úroveň.
Proč by ale vlády měly tuto technologii regulovat? Důvod je prostý: biotechnologie přináší naprosto novou zkušenost – dosud není úplně znám její destruktivní potenciál, který byl například u nukleární technologie od samého počátku jasný a zřejmý. Proto se jaderná technologie ihned dostala pod pevnou kontrolu vlád. Biotechnologie není ani tak neškodná jako informační technologie. Internet sice přinesl takové problémy jako snadnější praní špinavých peněz nebo volně dostupnou pornografii, jenže ty lze řešit i bez pevné státní regulace. Jestliže lze biotechnologii snadno kritizovat za nebezpečí nevydařených klinických zkoušek či smrtelných alergických reakcí, je nutné si uvědomit, že její reálná hrozba spočívá v něčem mnohem jemnějším, co se vyhýbá jakémukoli chladnému praktickému kalkulu. Biotechnologie totiž dokáže měnit lidskou povahu a s ní i způsob, jakým uvažujeme sami o sobě jako o biologickém druhu.
Proto je debata o biotechnologii polarizovaná. Na jedné straně stojí liberálové, kteří argumentují, že společnost by neměla a nemůže klást překážky technologickému rozvoji. Zastánce takového uvažování najdeme zejména mezi vědci či zástupci biotechnologického průmyslu. Nejčastěji se tyto hlasy ozývají z USA a Velké Británie a dohromady tvoří širokou skupinu ideologicky vázanou na volný trh, deregulaci a minimální zásahy státu do vývoje technologií. Na druhé straně stojí ti, kteří mají morální obavy z využití biotechnologie. Východiskem takových obav mohou být náboženské přesvědčení či víra v neporušitelnost přírody v případě environmentalistů. Podobné skupiny se již snažily prosadit zákaz umělého oplodnění, výzkumu kmenových buněk, geneticky upravených plodin a klonování lidí.
Má-li ovšem debata přinést nějaký výsledek, musí se od obou extrémů odpoutat. Oba krajní názory jsou totiž chybné a nerealistické. Některé technologie – jako například reproduktivní klonování lidí – by měly být okamžitě zakázány, a to z morálních i praktických důvodů. U ostatních forem biotechnologie bude zapotřebí uplatnit jemnější přístup. Zatím se nikdo nedokázal zamyslet nad tím, jaké instituce bude zapotřebí vytvořit, aby kontrolovaly tempo a rozsah vývoje biotechnologií.
Regulace (zejména mezinárodní) je něco, co by měl každý požadovat velmi opatrně. Regulace totiž také přináší mnoho neefektivity a dokonce patologie. Na druhou stranu ani nelze počítat s autoregulací biotechnologického průmyslu, který jen v USA v roce 2000 utratil 11 miliard dolarů za výzkum, zaměstnává víc než 150 tisíc lidí a od roku 1993 se jeho obrat zdvojnásobil. Většina biotechnologických společností nemá dostatek podnětů k tomu, aby dodržovala jemná etická rozlišení, která bude zapotřebí vytvořit a institucionalizovat.
Jednou z největších překážet při vytváření modelu regulace biotechnologií je obecně rozšířené přesvědčení, že technologický pokrok nelze ovládat a že takové snahy jsou předurčeny k nezdaru. Tato víra v nevyhnutelnost technologického pokroku vzrostla ještě s nástupem globalizace a informační technologie. Podle těchto názorů nemůže žádný suverénní stát regulovat či zakázat jakoukoli technologickou inovaci, jelikož výzkum by se v takovém případě jednoduše přesunul do jiné země. Tento trend je ještě význačnější v oblasti vysoce konkurenčního biotechnologického průmyslu, protože jednotlivé firmy neustále hledají země s příznivými (rozuměj minimálními) regulačními podmínkami. Tak například Německo se z vyspělých zemí staví k této problematice poměrně restriktivně. Proto řada farmaceutických a biologických firem přesunula své laboratoře do Británie, USA a dalších zemí. V roce 2001 totiž Velká Británie legalizovala terapeutické a výzkumné klonování.
Pesimismus týkající se nevyhnutelnosti technologického pokroku je ovšem nesprávný. Jeho rychlost a rozsah lze účinně regulovat. Mnoho nebezpečných či eticky kontroverzních technologií (např. jaderné zbraně a energetika, balistické střely, biologické a chemické zbraně, transplantace lidských orgánů či neurofarmakologika) podléhá účinné politické kontrole, a proto s nimi nelze volně obchodovat a rovněž jejich vývoj je regulován. Skeptici ale upozorňují, že takové snahy nikdy nebyly zcela úspěšné. Je zapotřebí si uvědomit, že žádný zákon, žádná regulace není bezchybná a vždy účinná. Tato skutečnost ovšem neznamená, že by jí mnohé společenské a technologické fenomény neměly podléhat.
Je pravda, že v globalizovaném světě nemůže regulace účinně fungovat, pokud není globálního rozsahu. Nicméně, nejprve musí přijít regulace na národní úrovni. Má-li být totiž dostatečně účinná, je nejdříve zapotřebí, aby národní státy vytvořily pravidla pro své vlastní společnosti, teprve potom mohou začít přemýšlet o zavedení mezinárodního regulačního systému. V tuto chvíli ještě nikdo netuší, zda dojde k dosažení mezinárodního konsensu ohledně zákazu klonování či modifikace lidských zárodků. Jelikož stojíme teprve na samotném počátku vytváření regulačních mechanismů, není nutné se touto otázkou zabývat.
Mezinárodního konsensu však nebude zcela jistě dosaženo bez silného tlaku ze strany mezinárodního společenství a předních národních států v oblasti rozvoje těchto technologií. V srpnu 2001 požádalo Německo a Francie generálního tajemníka OSN Kofiho Annana, aby navrhl celosvětový zákaz reproduktivního klonování, ke kterému se měly přidat i USA. To vše proběhlo ve světle předchozího odstoupení Spojených států od Kjótského protokolu. Avšak stejně jako v případě zákazu na národní úrovni existují rozpory, zda se mají zákazy týkat pouze reproduktivního klonování, či zda mají být rozšířeny na klonování jako takové.
Snaha o vytvoření mezinárodního režimu pro biotechnologie může těžit i ze zkušeností týkajících regulace geneticky modifikovaných organismů (GMO). Na druhou stranu v oblasti rostlin a živočichů již došlo k významnému rozvoji poznatků. Proto je i systém regulace biotechnologie člověka méně vyvinutý. Navíc lze předpokládat, že rozvoj této technologie s sebou bude nadále přinášet nové etické výzvy, jako například „genetické vylepšování“ člověka či použití zvířecích genů v lidském genomu. V takových oblastech ještě nebyly vytyčeny ani klíčové elementy budoucího systému regulace.
Další zdroj pro utváření kontrolních a regulačních mechanismů lze najít v pravidlech týkající se experimentování na lidech, která již existují na mezinárodní úrovni. Norimberský kodex, přijatý v reakci na nacistické experimenty prováděné v koncentračních táborech, stanovil zásadu, že takové pokusy lze provádět pouze se souhlasem pacienta. V tomto případě předcházela mezinárodní norma národním zákonům a celý kodex měl malý dopad na mnoho zemí, kde jej lékaři odmítali s poukazem na jeho přílišnou restriktivnost a na znemožnění validního výzkumu. Norimberský kodex byl posléze nahrazen Helsinskou deklarací, která stanovila takové zásady jako vědomé svolení a mezinárodní lékařská veřejnost ji přijala lépe, protože ji chápala zejména jako projev autoregulace.
Na vytvoření konkrétního systému regulujícího biotechnologii člověka je tedy ještě příliš brzy vzhledem ke skutečnosti, že řada národních států dosud nevytvořila instituce, které by mohly pokrok v této oblasti účinně kontrolovat. Zatímco malé státy se pravděpodobně přidají k iniciativě OSN o zákazu klonování, velké země jako USA se k ní pravděpodobně nepřipojí. Mezinárodní společenství může začít mluvit o harmonizaci až v momentě, kdy bude co harmonizovat.
Již dnes je zřejmé, že stávající instituce nebudou schopny čelit budoucím technologických výzvám a tlakům. V současné době pouze WTO disponuje alespoň určitou jurisdikcí týkající se biotechnologických otázek. Například ze sanitárních a fytosanitárních opatření může dojít k vytvoření národních standardů bezpečnosti potravin, pouze pokud budou vědecky podložené. V oblasti GMO dokonce probíhá mezi Evropou a USA ostrý spor o tom, zda evropská „zásada prevence“, která pohlíží na všechny geneticky upravené produkty jako na závadné, dokud nebude zcela vyloučena možnost ohrožení životního prostředí či zdraví, je skutečně vědecky podložená a obhajitelná.
Tato roztržka je však jen pouhou předzvěstí toho, co lze očekávat v případě lidské biotechnologie. Kdo nebo co ustaví vědecky zdůvodnitelná pravidla týkající se klonování, diagnostiky embrya před děložní implantací či bakteriálního inženýrství? Odváží se WTO zrušit například národní zákaz dovozu klonovaných embryí s odůvodněním, že se jedná o netarifní překážku volnému obchodu?
Teroristické útoky z 11. září loňského roku a následná vlna „zásilek s antraxem“ ukazuje další motiv pro větší dohled nad globálním biotechnologickým průmyslem. Nová generace biologických zbraní bude totiž zahrnovat i rekombinovanou DNA, která učiní použité mikroby odolnými proti antibiotikům a vakcínám. Je totiž zapotřebí vyrovnat se s reálnou hrozbou výzkumníka či laboratoře produkující nebezpečné látky, byť i neúmyslně. Proto klíčovou otázkou nadcházejícího století bude právě vytvoření nových institucí, které dovedou případným rizikům zabránit.
Zpracováno podle článku Fukuyama, Francis: Gene Regime (http://www.foreignpolicy.com).
Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy
S podporou International Institute of Political Science v Brně