Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Geopolitické diskursy Karla Haushofera a Nicholase Spykmana: kdo, co, jak, proč a co z toho?

Článek se zabývá kritikou geopolitických diskursů dvou nejvýraznějších postav druhé generace zakladatelů geopolitiky: Karla Haushofera a Nicholase Spykmana. Klasické geopolitické koncepty již byly hojně podrobeny kritice, přesto práce nerecykluje myšlenky jiných autorů. Originalita spočívá ve zvoleném přístupu – teoretické zázemí poskytla autorům kritická geopolitika. Práce tedy nesleduje vnitřní logickou koherenci teorií Haushofera a Spykmana, nýbrž především jejich normativní východiska, vztah k moci a politické dopady jejich učení. Konkrétně studie hledá v teoriích obou geopolitiků odpovědi na otázky kdo, co, jak, proč a co z toho. Výsledkem práce je zjištění, že oba autoři byli pevně ukotveni v mocenském rámci svých států a jejich potřebám podrobili své úsilí na poli geopolitické analýzy. Přes totožná východiska se však diskursy obou autorů liší v tom, jakou politiku jsou schopny obhájit v morální rovině.

Tento text je součástí projektu Geopolitika v 21. století: soubor textů o geopolitice, v jehož rámci časopis Global Politics publikuje sérii příspěvků studentů Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU, které se geopolitikou zabývají.

 

Úvod1

Mahanova koncepce námořní moci. Mackinderův heartland. Spykmanův rimland. Stát jako živočich v podání prvních německých geopolitiků. Haushoferovy panregiony. Tak vypadá neúplný výčet klasických konceptů a teorií otců-zakladatelů (pod)oboru geopolitiky, které nemohou chybět v žádném „stručném úvodu“, prvním čtivu nového studenta vztahu geografických reálií a politiky (např. Dodds 2007, Flint 2006). Všechny tyto koncepce se dožily již pokročilého věku: více než 60 let. Přestože vzhlédnutí se německé geopolitické školy v nacistickém režimu po 2. světové válce na čas utlumilo rozvoj tohoto oboru, uplynulo dost času a klasické koncepty již byly podrobeny kritice.

Přesto i tato studie chce některé z nich kritizovat. Konkrétně jde o učení Karla Haushofera a Nicholase Spykmana, jedněch z nejdůležitějších autorů druhé generace otců-zakladatelů geopolitiky. Pokud bychom chtěli opakovat jednou vyřčené, zaměřili bychom se na kritiku vnitřní konzistence jednotlivých konceptů nebo na kritiku jejich schopnosti vysvětlit a pochopit mezinárodní politiku tehdejší nebo dnešní doby. Opakovat vyřčené nechceme. Studie se zabývá zmíněnými klasiky, avšak vstupuje na dosud nepříliš zmapované území. Nepřistupuje k tématu tak, že by se snažila zkoumat schopnost teorií vysvětlit světové události, naopak ptá se, jak tyto teorie běh světa formovaly a formují.

Za pomoci rozdělení teorií podle Roberta Coxe (1986: 208–211) můžeme říci, že kritizujeme problem-solving theories, tzn. teorie, které jsou schopné odhalit zákonitosti nebo pravidelnosti určitého sociálního jevu díky tomu, že nezpochybňují sociální a mocenské vztahy, jež tento jev rámují. Jinak vyjádřeno, problem-solving theory „akceptuje převládající definici určitě situace a pokouší se vyřešit problémy, které tato definice generuje“; oproti tomu kritická teorie „zpochybňuje konvenční pojetí“ (Brown, Ainley 2005: 53). V nejobecnější rovině studii nezajímá, nakolik účinné jsou klasické geopolitické teorie při problem-solving; zajímá nás, jaké důsledky má skutečnost, že tyto teorie nezpochybňují mocenské vztahy, resp. ještě více to, jak se tyto teorie podílely na (re)produkci těchto vztahů.

Geopolitiku proto nechápeme jako „nevinný“ vědní obor, ale v prvé řadě jako politiku samu; ostatně geo-politika tuto svojí funkci nezastírá ani ve svém názvu. Jak píše průkopník kritického přístupu ke geopolitice Gearóid Ó Tuathail: „[G]eopolitika se nezabývá mocenskou politikou: je to mocenská politika!“ (1999: 108). Podobně pojetí geografie v podání kritické geopolitiky neodpovídá jejímu častému a mylnému zaměňování za „přírodu“. I geografie je zbavena aury nevinnosti a je chápána jako sociální a politický proces, který vytváří významy o prostoru ve světě, jde o kreslení světa (earth writing). Proto můžeme říci, že geopolitika je vytvářením geografických významů a politiky států (Ibid.: 109). Jinými slovy, zatímco klasická geopolitika se chápe jako „objektivní záznam faktů týkajících se moci ve světě“, z pohledu kritické teorie jde o „interpretativní kulturní praktiku“ (Ó Tuathail 2004: 75).

Vycházejíc z těchto předpokladů o povaze geografie a geopolitiky, zabývá se kritická geopolitika (nejen, avšak obzvláště) analýzou „map významů“ a také analýzou „procesu, při němž jsou vymezovány hranice“. To jest zkoumá, jak se určité prostorové konceptualizace „identity, národa a hrozeb projevují na území států a jak určité politické, sociální a fyzické geografie rámují a vyvolávají určité konceptuální, morální a/nebo estetická pojetí self a other, bezpečnosti a nebezpečí, blízkosti a vzdálenosti, lhostejnosti a zodpovědnosti“ (Dalby, Ó Tuathail 1998: 4).

Následují dvě teoretické kapitoly. První lokalizuje geopolitické teorie Karla Haushofera a Nicholase Spykmana v diskursivním poli, druhá představuje konkrétní postup a koncepty, které budou při empirické analýze použity. Analýzu Haushoferova a Spykmanova diskursu najde čtenář v třetí a čtvrté kapitole (v odpovídajícím pořadí). Závěrečná kapitola nabízí komparativní pohled na základní zjištění empirických kapitol.

Struktura geopolitického diskursivního pole

Tato práce staví na dílčích konceptech teorie kritické geopolitiky, kterou téměř 20 let buduje Gearóid Ó Tuathail. Zejména pak z příspěvku do sborníku, jenž se (příspěvek) jmenuje Geopolitical Structures and Cultures: Towards Conceptual Clarity in the Critical Study of Geopolitics (2004). V něm se autor dosud nejvýrazněji pokusil doložit své tvrzení, že kritické studium geopolitiky nabízí oproti klasickému bohatší pochopení a lepší konceptuální uchopení problematiky (1999: 109).

Než se dostaneme k popsání konkrétních konceptů použitých v empirické části práce, je na místě je alespoň v krátkosti zasadit do širšího rámce teorie. Její koncepty autor člení do dvou velkých rodin, které jsou odlišené na základě dvou pojetí geopolitiky: jako struktury a jako kultury (Ó Tuathail 2004: 76). První se zabývá existujícími strukturami, které vytvořily a charakterizují moderní svět jako globální politickou ekonomiku a mezistátní společenství. Studium geopolitických kultur se zaměřuje na ideje (diskursy), které ovlivňovaly a ovlivňují podobu geopolitických struktur.

Jelikož jsme si vzali do hledáčku druhou generaci zakladatelů geopolitiky jako intelektuálního pole, zajímají nás geopolitické kultury (proč je tomu tak, to se ozřejmí níže). Mezi ty patří: geopolitické imaginace, geopolitická kultura (sic!), geopolitické tradice, geopolitické vize a subjekty, geopolitické diskursy a diskursivní politické procesy, geostrategické diskursy (Ibid.: 82–97). Tyto kultury nejsou odlišné, nesouvisející, právě naopak. Ve výčtu následující kultura obvykle staví na předcházející, tj. jedná se o odlišné úrovně (makro, meso, mikro) diskursivního pole; situaci vizualizuje přiložená tabulka, převzatá z článku zmíněného v úvodu (Ibid.: 98). Vnitřní typologie těchto kultur, pro tuto práci významná (viz níže), odlišuje jejich manifestace jako populární, praktické a formální.

obrázek

Diskurs jako předmět analýzy

Studie se zabývá druhou generací zakladatelů geopolitiky jako vědního oboru, a tudíž ji zajímají projevy formální geopolitické kultury na úrovni diskursu. Tato kapitola si klade za cíl představit konkrétní koncepty, které budou v empirické části použity. Ó Tuathail v jednom z pozdějších článků (2002) předložil konkrétní metodologický aparát k analýze praktického geopolitického diskursu.

Tento aparát umožňuje uchopit syntaxi geopolitického diskursu (představuje „gramatiku geopolitiky“): zkoumá co (popis situace), kde (specifikace lokace), kdo (definice protagonistů), proč (přisuzování kauzality a viny), a co z toho (deklarace zájmů) (Ó Tuathail 2004: 93). Využití aparátu pro jiný typ kultury, než pro jaký je zamýšlen, vychází z předpokladu autorů této studie, že zmíněná „gramatika“ je stejná pro geopolitika-vědce i geopolitika-politika. Geopolitik-politik i geopolitik-vědec musí organizovat své myšlení a vědění a zároveň ho prezentovat a získat pro něj legitimitu (od populace, resp. vědecké obce); proto se v této rovině „praktické geopolitické odůvodňování [reasoning]“ (Ibid.) neliší od toho formálního. Rozdíl nastává v tom, jak a v jaké formě je s těmito představami dále nakládáno, proto pokročilejší koncepty tohoto Ó Tuathailova aparátu již použít nemůžeme.

Otázky co, kde a kdo jsou v kritice geopolitického učení běžné a není je zde nutné dále rozebírat. Otázka proč se vztahuje ke kauzálním vztahům a vysvětlení událostí v rámci určité události/problému, a může být hrubě nazíráno jako přisuzování nebo odnímání viny. (Příkladem může být jedna fáze veřejné debaty v USA ohledně situace na Balkáně v počátku 90. let [Hansen 2006]: proč došlo po rozpadu Jugoslávie k válkám? → Z důvodů prastaré nesnášenlivosti mezi jednolivými etnickými skupinami.) Odpovědi na tyto otázky vyústí v odpověď na otázku poslední, která říká, co je třeba dělat, jak je na situaci/problém třeba reagovat. (Příklad pokračuje: jak se má v této situaci zachovat vláda USA? → Nechat obyvatele Balkánu svému osudu).

Může se zdát, že zejména poslední otázku je třeba postulovat u rozboru zahraniční politiky státu, ne však při zkoumání teorií, protože teorie, jako produkt snahy vědce, existuje proto, aby vysvětlila. Kritické teorie však toto vidí jinak, v duchu známého výroku Roberta Coxe „teorie existuje vždy pro někoho a pro nějaký účel“ (Cox 1986: 207) . Tento „účel“ lze sledovat na více propojených rovinách: explicitní nebo implicitní hlavní motivace autora, normativní zázemí autora nebo normativní zázemí celého oboru/společnosti. My se zaměříme na první rovinu. Ilustračním příkladem budiž motivace, které kritická teorie odhalila v učení jiných zakladatelů geopolitiky – Mahan zkoumal, kudy vede cesta k (americké) národní velikosti; Ratzel, jaký je ideální vztah státu a teritoria a jak může (německý) stát růst; Mackinder, jak může být (britský) stát reformován tak, aby posílil své impérium (Dalby, Ó Tuathail 1998: 6).

Empirická část je rozdělena na dvě základní části: první přísluší Haushoferovi, druhá Spykmanovi. Analýza geopolitického diskursu každého autora začíná pátráním po jeho hlavní motivaci. Diskursivní optikou této motivace jsou následně extrahovány odpovědi na otázky kde, co, kdo, proč a co z toho v geopolitickém učení autora. Zbývá dodat, že analýza nepředstavuje diskursivní analýzu v takové formě, jaké je její dnešní převažující chápání. Nejde o analýzu primárních textů; to hlavně z praktických důvodů: nemožnosti dostat se k jiným textům než základním dílům, u Haushofera trpí práce tím, že ani jeden z autorů dostatečně neovládá němčinu. V Spykmanově případě jsou však jeho texty vyžity. Analýza tedy staví především na sekundárních zdrojích, které představují myšlení a skutky zkoumaných geopolitiků (ve výzkumu diskursu mají místo i skutky, tj. diskursivní praktiky, viz Müller 2008).

Geopolitický diskurs Karla Haushofera

Normativní motivace Karla Haushofera

Karl Haushofer se narodil v roce 1869, dva roky před sjednocením Německa, do rodiny profesora ekonomie a dlouholetého předsedy národně-liberální strany. Od raného mládí tak byl vystaven vlivu nacionalistických a liberálních idejí (McGaha 2002: 35). V 18 letech vstupuje do armády, kterou opustí o 32 let později v hodnosti generálmajora. Začíná horečně publikovat, rozvíjet akademickou kariéru i geopolitiku jako samostatný obor.

Přestože Haushofer v 50 letech opouští armádu, až do konce života zůstal v sepětí se státními strukturami, a to nejen institucionálně. Jak ukazuje Henning Heske (1987), Haushoferova intelektuální práce na poli geopolitiky byla vždy orientovaná na potřeby zahraniční politiky německého státu, spíše než na budování teoretických základů nového oboru. Nikdy nepředložil dostatečně jasnou definici geopolitiky, čímž zajistil svému vědění dostatečnou flexibilitu ve vztahu k moci (Ibid.: 136).

Sám se do politiky nepustil, o moc takto přímo neusiloval, vnímal se jako ten, kým byl: profesor. Základní motto, které velmi vypovídá o jeho vztahu k mocenskému aparátu, bylo anglické rčení „nechte nás vzdělávat naše pány“ (Norton 1968: 87). To bylo Haushoferovým primárním úkolem; hlavním prostředkem jeho plnění byl časopis Zeitschrift für Geopolitik, jenž si mezi aktivními politiky získal solidní čtenářskou obec.2

O Haushoferově vztahu k nacistické ideologii a hnutí bylo napsáno dost. Dnes je jasné, že Haushofer sám nikdy nepropadl nacistickému fanatismu ani mu tato ideologie sama o sobě nepřipadala přitažlivá (Bassin 1987, Bassin 1983). Přesto se přátelil s Rudolfem Hessem, kterého v duchu zmíněného motta považoval za jednoho z „pánů“. Jejich vztah byl charakteru učitel-žák (jak je mj. patrno ze svědectví, jež Haushofer složil v roce 1946 při vyšetřování americkou rozvědkou; McGaha 2002: 43). Přesto Haushofer přivítal jedno z vítězství nacismu, Mnichovskou dohodu, a to slovy: jde o „šťastný den v historii geopolitiky“ (Herwig 1999: 233). Z výroku je zřejmé, že Haushofer neoslavuje nacismus. Pozitivní aspekt onoho dne dává do vztahu k „historii geopolitiky“. Základní otázka a téma této podkapitoly zní, co pro Haushofera byla geopolitika a čemu měla sloužit.

Co pro něj znamenala, bylo ukázáno výše: aplikovanou vědu, která má usnadnit a vylepšit zahraničněpolitické rozhodování státu. Čemu měla sloužit? Nikoli nacismu, nýbrž něčemu trvalejšímu: německému státu. Haushofer vyrůstal ve světě, kdy se Německo sjednotilo a začala narůstat jeho síla a význam ve světové politice. V té době se Haushofer na tomto procesu aktivně podílel službou v armádě. Výsledek první světové války tento rozvoj zbrzdil, ale jen dočasně, protože z pohledu celé německé geopolitické školy byl německý stát k rozvoji předurčen.

To, že hlavní ideologií Haushoferova života byla ideologie nacionalismu, dokazuje i jeho působení po opuštění armády. Dle Donalda Nortona pro Haushofera porážka jeho „otčiny“ ve světové válce a související oslabení vojenské moci znamenaly nutnost rozvíjet sílu a vliv státu jinak: stál proto u zrodu Deutsche Akademie (Norton 1968). Tato instituce si kladla za cíl řídit všechny neoficiální vztahy s Němci v zahraničí, zejména v kulturní sféře. Haushofer tehdy napsal svému známému: „Jak víš, momentálně jsem úplně zabraný do Německé akademie, pomáhám vytvořit centrum němectví.“ (c. d. Norton 1968: 82, kurzíva přidána autory)

Základní motivací, stojící v pozadí Haushoferovy práce, byl rozvoj německého státu. Ten vnímal jako německý národní stát, což nepřekvapí, uvědomíme-li si situaci v Evropě v letech, v nichž generálmajor vyrůstal (vzestup nacionalistických ideologií a emancipace národů). „Otčinu“ vnímal jako stát mladý, avšak nebývale silný; proto jeho rozvoj, kulturní i teritoriální, byl nevyhnutelný. Na rozdíl od řady soukmenovců nepropadl nacistické ideologii, avšak také se od jejích představitelů a jejich činů nedistancoval – to by nutně znamenalo zříci se vlastního životního cíle. Proto neopustil svůj vytyčený úkol vzdělávat vládce a snažil se přispívat nacistickým vítězstvím v souladu se svým dalším mottem, citátem Benjamina Disraeliho: „Nakonec vyhraje ten nejlépe informovaný.“ (Weigert 1942) Zajat Gestapem, napsal ve vězení jeho syn Albert několik sonetů, v nichž se objevuje i tento verš: „But my father broke away the seal… He let the demon soar into the world.“ (McGaha 2002: 1)

Kde, co, kdo, proč a co z toho v diskursu Karla Haushofera

Kde a jaká jsou teritoria, která Haushofera zajímají? Nejznámější mapa, která se pojí s Haushoferovým jménem, je mapa světa rozdělená na čtyři části čtyřmi svislicemi. Každá z částí představuje jeden pan-region (Panameriku, Euroafriku, Panrusko a Dálněvýchodní sféru), v němž si vždy drží rozhodující vliv jeden stát (USA, Německo, Rusko, Japonsko). Při interpretaci Haushoferova diskursu skrze optiku jeho hlavní motivace (rozvoje německého národního státu) nepřekvapí, že v jeho pojetí je Německo klíčovým státem Euroafrického regionu.3

Kdo obývá toto území (svět)? Haushofer přemýšlel v kategoriích národních států; ty pro něj byly nejdůležitější i přesto, že pracoval také s konceptem regionů. Ze států jsou nejdůležitější čtyři výše zmíněné, celé Haushoferovo dílo pak ukazuje na Německo jako klíčový výchozí bod v jeho konceptech. Zvláštní zájem Haushofer také jevil o Japonsko, které shledával svou situací podobné Německu, tj. viděl je jako mladý národní stát, jemuž narůstají svaly a nechybí ambice (Weigert 1942).

Při přemýšlení, co se z pohledu geografie a politiky děje ve světě, extrapoloval Haushofer svou představu o vývoji a postavení Německa a projektoval ji na celý svět. Zároveň ji v návaznosti na dřívější německé geopolitiky, zejména Ratzela (jehož znal od mládí, McGaha 2002: 35–36), zabudoval do teorie, tj. pokusil zbavit normativní konotace (viz dále). Řeč je o jeho rozlišení národů ve vztahu k životnímu prostoru. Existují národy statické, které se buď nerozvíjejí, popř. jsou na hranici úpadku, a národy dynamické, které potřebují k životu větší životní prostor (teritorium), než jaký v danou chvíli mají. Haushoferovo Německo patří do druhé kategorie, stejně jako Japonsko a další vůdčí státy panregionů. Z tohoto pojetí životního prostoru (Lebensraum) také vyplývá Haushoferova základní premisa o povaze mezinárodní politiky: její charakter je nevyhnutelně konfliktní.

Předchozí popis životních podmínek a stavů států zároveň odpovídá na otázku proč, která obvykle přináší teze o kauzálních vztazích politických dějů (na analytické úrovni) a také přisuzuje nebo odnímá vinu (na úrovni normativní). Haushofer svým pojetím životního prostoru, stejně jako jeho předchůdci, vysvětlil příčiny konfliktů, pohlcení jednoho státu druhým, ale také tisíce náhrobků na armádních hřbitovech a vypálené vesnice. Zároveň Haushofer ospravedlnil toto počínání na straně Německa, a sejmul tak z něj vinu. Jeho teorie přirozeného zákona souboje států o životní prostor (k níž neodmyslitelně patří identifikování Německa jako státu dynamického) postuluje nevyhnutelnost dějů budoucích. Je-li expanze Německa (mrtví na bitevních polích, popravy partyzánů, vnucení vlády cizím národům a vlaky plné kořisti směřující do říše) nevyhnutelná, ztrácí morální výtky vůči ní na významu. Je člověk natolik bláhový, aby se snažil vyhnout nevyhnutelnému? Má smysl bránit se přirozenosti?

Co Haushoferovi vyplývá z vlastních geopolitických konstrukcí, jaké národní (strategické) zájmy musí prosazovat Německo? V nejobecnější rovině toužil Haushofer po uzavření strategické aliance mezi Německem, Ruskem a Japonskem. Adolf Hitler zcela jistě četl pasáže, v nichž Haushofer tuto alianci obhajuje (zejména kapitolu XV své knihy Dai Nihon; Haushofer sám vypověděl – vyslýchán americkou rozvědkou –, že to byl výsledek jeho snahy, viz Herwig 1999: 225, 239). Teritoriální expanze Německa měla dojít uskutečnění v rámci panregionu Euroafriky, nebyl proto důvod soupeřit se zbývajícími mocnostmi. USA nebyly jako člen aliance navrženy jen proto, že jejich případný zájem se zdál nereálný.

Geopolitický diskurs Nicholase Spykmana

Normativní motivace Nicholase Spykmana

Nicholas J. Spykman byl holandský emigrant do Spojených států, který podobně jako Ratzel začal svou kariéru jako zahraniční dopisovatel, i když tedy v jeho případě šlo o Blízký východ (1913–6), Střední východ (1916–9) a Dálný východ (1919–20). V roce 1923 obdržel doktorát na Kalifornské univerzitě, předmětem jeho rigorózní práce byl Georg Simmel (Ó Tuathail 1996: 50). Krátce nato už Spykman vyučoval na Yaleské univerzitě, kde v roce 1935 založil Institut pro mezinárodní studia a působil jako profesor až do předčasné smrti v roce 1943 (Teggart 1943: 60).

Nicholas Spykman zasvětil svůj život studiu geopolitiky a závěry, k nimž ho toto studium dovedlo, vztahoval primárně ke státu, jenž se stal jeho domovem a jehož občanem byl. Jak napsal jeho kolega z Yalu Frederick S. Dunne ve své předmluvě k Spykmanově knize The Geography of the Peace z roku 1944, Spykman až do konce 30. let kritizoval americkou zahraniční politiku za to, že naprosto „ignoruje geografický faktor“: „čím více studoval polohu tohoto státu oproti ostatním, tím více začínal být přesvědčen, že americká zahraniční politika je neadekvátní a nerealistická“ (1944: 9).

Tato Spykmanova pozice vyvstávala z jeho bazální poučky, že „geografie neargumentuje, geografie prostě je“. Právě tento postoj byl v Spykmanových teoriích velmi výrazný, jak napsal v dvoudílné eseji z roku 1938 s názvem Geography and Foreign Policy.4 Uvádí v ní, že geografie je „nejdůležitější podmiňovací faktor ve formování národní politiky, protože je nejstálejší. Ministři přijdou, ministři odejdou, i diktátoři umírají, ale hory a pohoří zůstávají nezměněné“ (Spykman 1938: 29, 1942: 41).

Je ale nutné si uvědomit, že právě jeho eseje Geography and Foreign Policy byly velmi ovlivněné dobou, ve které vznikaly. Japonsko ve třicátých letech válčilo už nejen na Korejském poloostrově, Německo a sovětské Rusko se angažovaly ve španělské občanské válce, a německý a italský expansionismus se nejen na evropském území, ale i v Africe právě střetával s neefektivní politikou appeasementu ostatních západních národů. Proto, jak napsal Francis P. Sempa (2006) ve svém článku Spykman’s world, „Spykman vycítil, že svět se žene k další velké válce, a v těchto článcích se snažil vysvětlit ty nejzákladnější faktory, které ovlivňují a limitují státní politiky v mezinárodní aréně“.

Edgar S. Furnis v roce 1952 napsal: „Základem Spykmanovy vize mezinárodní politiky bylo jeho přesvědčení, že vztahy mezi státy jsou vztahy na základě moci.“ (1952: 383) Dále Furnis cituje Spykmanovu knihu America’s Strategy in World Politics s dovětkem „samostatné státy musí zajistit zachování a zlepšení jejich mocenského umístění; to má být prvotní a základní cíl jejich zahraniční politiky“ (c.d. Furnis 1952: 383–4).

Je toto ovšem základní normativní postoj, který Spykman zastával? A jak byl tento názor formován? Jak už jsme zmínili výše, prvopočátek veškerých Spykmanových teorií stojí na předpokladu, že „geografie prostě je“. Tím pádem i všechny jeho realistické názory na mocenskou politiku, na politické chápání světa vycházejí z jeho chápání prostoru.

Spykmanův diskurs nahlíží geografii jako permanentní, samozřejmou říši nezbytnosti, která je přítomna sama sobě; je to imanentní síla v mezinárodních vztazích. Geografie je nezávislá na našem přesvědčení a názorech na ni. Je to součást nezbytnosti s názvem Příroda, která se odlišuje od říše svobody, která je světem člověka. Geografie, ve zkratce, je právě pod tímto světem člověka, světem společnosti, politiky, ideologií, rétoriky a argumentace. Je to podmiňující svět, který dává požadavky na lidskou historii (Ó Tuathail 1996: 51).

Spykmanovým dílům nelze porozumět bez ohledu na dobu (30. léta 20. století) a prostředí (život v tehdejších Spojených státech amerických), ve které tvořil převážnou většinu svých teorií. Spykman se snažil přenést vlastní vnímání důležitosti geografie pro politiku do hlav představitelů USA. Ukázat jim i širší veřejnosti, jak musí být – na základě chápání vlivu geografie na politiku – pozměněna zahraniční politika státu. Příkladem může být Spykmanova kritika americké politiky izolacionismu, která dle jeho soudu tyto geografické faktory naprosto ignorovala.

Nakonec sám o sobě výmluvný je název Spykmanova stěžejního díla America’s Strategy in World Politics. Spykman sám jej chápe jako „analýz[u] pozice našeho státu v rovinách geografie a power-politics“ (1942: 8, kurzíva přidána autory). To, že je pro Spykmana rozvoj chápání geopolitiky národním úkolem, ukazuje i deklarovaný cíl studie: ta vznikla, aby usnadnila „vyvinout grand strategy pro období války i míru, založenou na implikacích postavení Spojených států ve světě“ (Ibid.).

Kde, co, kdo, proč a co z toho v diskursu Nicholase Spykmana

Odpověď na otázku kde se u Spykmana pregnantně objevuje v teorii rimlandu, která „otočila“ regionální důležitost propagovanou Sirem Halfordem Mackinderem. Mackinderův heartland se rozkládá na severní polokouli. Jeho rámcová poloha je většinou identifikována ve velké části Ruska a části východní Evropy a je ohraničená pohořími (Ural, Himaláje) a zamrzajícím mořem na severu. Mělo to být dokonalé chráněné území, jehož ovládnutí by ve výsledku vedlo k ovládnutí celého světa. Spykman tuto teorii otočil a za nejdůležitější označil právě teritoria heartland ohraničující, pásmo které ho izoluje od nezamrzajících vod. Jeho rimland měl sloužit jako „nárazníková zóna pro konfrontaci mořské a pevninské síly“ (Spykman 1944: 41). Z pohledu Spykmanovy hlavní motivace (vytvoření adekvátní zahraniční politiky USA na základě pochopení geografických skutečností) je pro Spojené státy nejdůležitější zabránit, aby toto území bylo ovládáno jednou mocností.6

Na otázku, kdo vládne a obývá tento svět, odpovídal Spykman na úrovni států (a priori počítal se státy jako jedinými a základními aktéry). Nejdůležitější státy světa ze Spykmanovy americké perspektivy jsou státy zasahující do teritoria rimlandu; největší pozornost věnoval například Německu, Japonsku, Velké Británii, Číně; „válečné zóny Druhé světové války – území rimlandu v Evropě, na Blízkém a Dálném východě – budou i nadále nejdůležitější strategická území v poválečném světě“ (Sempa 2006).

Co se odehrává ve světě? Spykman nahlížel existenci jako konfliktní soužití států. Konfliktní proto, že všechny státy mají tendenci k rozpínavosti a současně jejich základním cílem je kumulace moci, resp. posílení šancí na přežití. Jelikož Spykman pracuje i s konceptem rovnováhy moci, jeho učení lze bezpochyby označit jako realistické.

Zásadní chybou by pro Spykmana bylo nevidět svět takový, jaký ve současnosti je. Je konfliktní povahy, existuje v něm bezpočet států usilujících o bezpečnost a tendujících k rozpínavosti, a proto musí USA činit opatření, kterým zajistí svou existenci dnes i v budoucnu. Tato opatření přitom neznamenají pro Spykmana pouze nutně vojenské kroky (rozšiřování teritoria), pro bezpečnost USA může být v určitých momentech důležitější udržovat mír a rozvíjet obchodní aktivity (Ibid.).

Ze Spykmanova učení tedy nakonec vyplývá, že USA musí správně pochopit povahu světa (konfliktní povahu vztahů mezi státy), odtud postavit na první místo cílů zahraniční politiky zajišťování bezpečnosti. To je nemožné bez správného pochopení role geografie. To nabádá USA zabránit dosažení nerovnováhy moci ve prospěch jedné z velmocí v rimlandu. Je to právě ona několikrát zmíněná percepce prostoru, sahající daleko za americké hranice, která je asi nejlépe obsažená v dovětku Spykmanovy posmrtně vydané knihy The Geography of the Peace (1944: 60): „Spojené státy musí opět a navždy rozpoznat, že konstelace moci v Evropě a v Asii je v jejím věčném zájmu; jak v dobách míru, tak v době války.“

Srovnání diskursů obou autorů

Na základě analýzy diskursů obou autorů je možné říci, že jejich intelektuální práce na poli geopolitiky sloužila národnímu projektu, tj. potřebám u Haushofera německého, u Spykmana amerického národa. Příspěvek této práce je pak možné chápat jako další dva dílky ve skládačce, stavěné kritickými geopolitiky. Ta „usvědčuje“ bez rozdílu všechny nejdůležitější zakladatele oboru z primárního zaujetí „svým“ národním státem. Kromě zde zmíněných autorů jde o Mahana (a USA), Mackindera (a Británii), Ratzela (a Německo). Ukazuje se tak, že geopolitika – anglosaské autory nevyjímaje – se v letech svého zrodu nedokázala vymanit z úzkého a nekritického sepětí s politickým kontextem, v němž vznikala (vzestupu nacionalistických ideologií a ustavování mezinárodního systémů národních států, sklonku kolonialismu). O nakolik úzký a nekritický vztah se jednalo, to částečně na příkladu dvou autorů ukazuje i empirická část této práce.

Přínos kritické geopolitiky by měl jít za tato základní zjištění a odhalit nuance normativního zázemí jednotlivých autorů. Jak zbylo zmíněno výše, Mahan i Ratzel prahli po rozvoji státu a dosažení národní velikosti, Mackinder ve více defenzivní roli o zachování dosavadního impéria. Empirická část ukazuje, že nikoli náhodou se Spykmanovo, resp. Haushoferovo učení podobá Mahanovi a Ratzelovi, oba autoři (oproti Mackinderovi) psali z pozice mladého a sílícího národního státu. Nicméně diskursy obou autorů se do značné míry liší. Rozdílným odpovědím na otázku proč, která má pro kritickou geopolitiku největší užitek a umožňuje jít za rámec problem-solving teorií jednotlivých autorů, se věnuje zbytek této kapitoly.

Odpověď na otázku proč ukázala, o kolik silnější byl diskurs Haushoferův ve srovnání se Spykmanovým v procesu přisuzování/snímání viny. Haushofer pracuje s koncepcí životního prostoru a nevyhnutelnou rozpínavostí států a současně s rozdělením států na dynamické a statické. To, že „objektivně“ zařazuje Německo do první kategorie, má obrovské konsekvence. Jakákoli expanze je tím pro Německo omluvitelná, stejně tak jako prostředek. Teorie v roli sudičky přisuzuje Německu budoucnost plnou válek a rozšiřování teritoria (na úkor majetků a životů jiných, sluší se dodat).

Spkyman pracuje s klasickými realistickými koncepty a sdílí tak s Haushoferem představu o konfliktní povaze světa. Tento předpoklad – „stále se opakující konfliktní vzorce“ – však prezentuje jako výsledek studia historie, nikoli jako výsledek studia živočišné říše. Jeho teorie je tak méně agresivní, zatímco pro sociálním darwinismem ovlivněného Haushofera platí „přežije nejsilnější“, Spykmanovo vidění dává větší prostor k existenci malým, resp. jakýmkoli státům. Je tomu tak proto, že v konceptuální rovině je pro Spykmana důležitý pojem bezpečnosti, nejen (jako u Haushofera) představa o puzení k získávání a uplatňování moci.7

S tím souvisí fakt, že Spykmanovy teorie postrádají obdobu Haushoferova konceptu dynamických a statických států. Haushofer vidí ve světě dynamické národy, které budou nevyhnutelně expandovat. Spykman mluví o obecné tendenci států k expanzi. V konkrétní rovině se zahraniční politika USA z této perspektivy musí více a častěji zodpovídat z jednotlivých kroků: reagovat na otázky typu „přispěla tato válka zajištění bezpečnosti?“.

Analýza diskursu obou autorů ukazuje, že předpoklad o konfliktní povaze světa, který stojí v pozadí odpovědí na otázku proč, může mít rozdílné kvality. To, jaké kvality je tento předpoklad, má přitom důležitý vliv na to, jakou politiku může teorie obhájit v morální rovině. Není rozdílu mezi dvěma zkoumanými geopolitiky-zakladateli v tom, že obhajovali (racionalizovali) zahraniční politiku svých národních států. Teorie, které vytvořili, jsou však rozdílné v tom, kam až tato obhajoba mohla zajít.

Zdroje

  • Bassin, M. (1983): Review: Hans-Adolf Jacobsen, Karl Haushofer: Leben und Werk. Journal of Historical Geography, vol. 9, no. 2 (April 1983), pp. 224–225.
  • Bassin, M. (1987): Race contra Space: the Conflict Between German Geopolitik and National Socialism. Political Geography Quarterly, vol. 6, no. 2 (April 1987), pp. 115–134.
  • Brown, C., Ainley, K. (2005): Understanding International Relations. New York: Palgrave Macmillan.
  • Cox, R. (1986): Social Forces, States and World Orders: Beyond International Relations Theory. In Keohane, R. O. (ed.): Neorealism and its Critics. Columbia University Press.
  • Dalby, S., Ó Tuathail, G. (1998): Rethinking Geopolitics. New York: Routledge.
  • Dodds, K. (2007): Geopolitics: A Very Short Introduction. New York: Oxford.
  • Flint, C. (2006): Introduction to Geopolitics. New York: Routledge.
  • Furniss, Edgar. S. Jr. (1952): The Contribution of Nicholas John Spykman to the Study of International Politics. In: World Politics, Vol. 4, No. 3 (April 1952), pp. 382–401.
  • Hansen, L. (2006): Security as Practice: Discourse Analysis and the Bosnian War. New York: Routledge.
  • Herwig, H. (1999): Geopolitik: Haushofer, Hitler and Lebensraum. Journal of Strategic Studies, vol. 22 (1999), no. 2., pp. 218–241.
  • Heske, H. (1987): Karl Haushofer: His Role in German Geopolitics and in Nazi Politics. Political Geography Quarterly, vol. 6, no. 2 (April 1987), pp. 135–144.
  • Hobson, J. M. (2007): Reconstructing International Relations Through World History: Oriental Globalization and the Global-Dialogic Conception of Inter-Civilizational Relations. International Politics, vol. 44, no. 4., pp. 414–430.
  • Maddison, A. (2008): Historical Statistics for the World Economy: 1–2003 AD. The Groningen Growth and Development Centre, online text, ověřený k 28. 11. 2009, dostupný zde.
  • McGaha, R. (2002): Setting the Demon Free. A thesis submitted to the Faculty of Graduate Studies. Alberta: University of Calgary.
  • Müller, M. (2008): Reconsidering the Concept of Discourse for the Field of Critical Geopolitics. Political Geography, vol. 27 (2008), no. 3, pp. 322–338.
  • Norton, H. D. (1968): Karl Haushofer and the German Academy, 1925–1945. Central European History, vol. 1, no. 1 (March 1968), pp. 80–99.
  • Ó Tuathail, G. (1996): Critical Geopolitics, London: Routledge.
  • Ó Tuathail, G. (1999): Understanding Critical Geopolitics: Geopolitics and Risk Security. In: Gray, S. C. – Sloan, G. (eds.): Geopolitics, Geography and Strategy. London, Portland: Frank Cass, str. 107–124.
  • Ó Tuathail, G. (2002): Theorizing Practical Geopolitical Reasoning: the Case of the United States’ Response to the War in Bosnia. Political Geography, vol. 22 (2002), pp. 601–628.
  • Ó Tuathail, G. (2004): Geopolitical Structures and Cultures: Towards Conceptual Clarity in the Critical Study of Geopolitics. In: Tchantouridze, L. (ed.): Geopolitics: Global Problems and Regional Concerns. Winnipeg, Canada: Centre for Defence and Security Studies, str. 75–103.
  • Sempa, Francis. P. (2006): Spykman’s World. AmericanDiplo­macy.org, online text, ověřený k 28. 11. 2009, dostupný zde.
  • Spykman, Nicholas, J. (1938): Geography and Foreign Policy, I. In: The American Political Science Review, Vol. 32, No. 1 (February 1938), pp. 28–50.
  • Spykman, Nicholas, J. (1938): Geography and Foreign Policy, II. In: The American Political Science Review, Vol. 32, No. 2 (April 1938), pp. 213–236.
  • Spykman, Nicholas, J. (1942): America’s Strategy in World Politics: The United States and the Balance of Power. New York: Harcourt, Brace and Company.
  • Spykman, Nicholas, J. (1944): The Geography of the Peace. New York: Harcourt, Brace and Company.
  • Teggart, Frederick, J. (1943): In Memoriam, Nicholas J. Spykman (1893–1943) In: The American Journal of Sociology, Vol. 49, No. 1 (July 1943), p. 60.
  • Weigert, W. H. (1942): Review: Haushofer and the Pacific. Forreign Affairs, vol. 20 (1942), no. 732–742.

Oba autoři studují navazující magisterské studium Mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních studií MU.

Poznámky pod čarou

  1. Miroslav Kalous zodpovídá za úvod, teoretické pasáže, analýzu Karla Haushofera a závěrečné srovnání. Michal Kolmaš zodpovídá za analýzu Nicholase Spykmana.
  2. Čtenářem časopisu byl údajně i Tomáš Garrigue Masaryk, viz Herwig 1999: 219.
  3. Tento moment přitom představuje jedno ze slabých míst teorie jako takové: i pokud bychom přijali vertikální rýsování mapy, stěží lze přijmout tezi o vůdčím postavení Německa. Až do poloviny 30. let 20. století byla silnější ekonomika Spojeného království nebo ekonomiky Francie a Itálie počítané dohromady (Maddison 2008). Teze o vůdcovství v regionu by zasloužila podepřít daleko větší ekonomickou a vojenskou silou Německa.
  4. A posléze to i zopakoval, například v knize America’s Strategy in World Politics (1942).
  5. K tomuto výroku ovšem například Gearoid Ó Tuathail (1996: 51) dodává, že „je ironické, že Spykman používá hory jako příklad něčeho přírodního a stálého, jako příměr k stabilní tvorbě moci, když fyzická geografie vždy říkala, že hory nejsou statické objekty, ale produkty pohybu tektonických desek a dynamických cyklů eroze a usazování“.
  6. Jelikož, jak Spykman sám uváděl: „Kdo kontroluje rimland, vládne Eurásii. Kdo vládne Eurásii, vládne světu.“
  7. Tuto představu, projevující se i v některých verzích realistické teorie, účinně napadá J. M. Hobson. Ukazuje, že čínské impérium mělo v 16. až 18. století potenciál i prostor k expanzi, avšak v souladu se svou identitou neexpandovalo. Hobson pak pokračuje napadením klasického evropského mýtu o „břemenu bílého muže“ (Hobson 2007: 425–426).
blog comments powered by Disqus
Autor
Miroslav Kalous a Michal Kolmas
Rubrika
Články
Témata
, ,
Publikováno
16. 7. 2010