Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Geopolitické vize střední Evropy – proměny chápání pojmu “střední Evropa“ a jejich důsledky

Práce usiluje o stručné zmapování proměn chápání geopolitického pojmu střední Evropa, přičemž důraz je kladen na období po konci studené války. Vycházejíc z principů kritické geopolitiky se autoři zaměřují primárně na způsob, jakým byl koncept střední Evropy v jednotlivých obdobích utvářen politickými aktéry a jak byl následně (ne)využíván při realizaci vybraných politik. V této souvislosti je proto pozornost textu upřena zejména na reflexi konceptu střední Evropy v kontextu rozšiřování evropských a severoatlantických struktur.

 

Úvod

V souvislosti s diskuzí o umístění části protiraketového systému Spojených států v Polsku a České republice došlo na tiskové konferenci v Moskvě ke kurióznímu rétorickému střetu mezi ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem a jeho českým protějškem Karlem Schwarzenbergem. Spor se vedl o to, zda Česká republika a Polsko patří do Evropy východní, či do Evropy střední . Zatímco ruská strana umístila obě země na východ, česká delegace trvala na střední Evropě (Romancov 2009: 85–86). Přinejmenším v České republice spustila tato v podstatě banální pře o geografické záležitosti vlnu komentářů, které poukazovaly na ruské mocenské ambice v prostoru střední Evropy a komplex ze ztráty sovětského impéria.

Tento příklad dobře poukazuje na geopolitickou relevanci pojmu střední Evropa, který bychom v našem textu dále rádi prozkoumali. Cílem práce je zmapovat jednotlivé vize střední Evropy a alespoň částečně analyzovat jejich (geo)politické implikace především v období po roce 1990, byť určitý prostor bude věnován také historickým dimenzím tohoto pojmu. Primárním teoretickým a metodologickým východiskem se nám stala tradice kritické geopolitiky, která poukazuje na sociálně a politicky konstruovaný charakter zdánlivě přirozených geografických regionů. Hlavní část práce ovšem bude věnována nejdůležitějším geopolitickým vizím, které měly vliv na konstrukci konceptu střední Evropy a jeho chápání od konce studené války do současnosti.

Problémy vymezení střední Evropy

Střední Evropa jakožto pojem označující svébytný geopolitický prostor jak ho chápeme v podstatě dnes, vznikla až v 19. století v souvislosti se změnou dominantního chápání evropského prostoru. Zatímco přinejmenším od období renesance byla hlavní osa Evropy definována jako severojižní, v období po Vídeňském kongresu a s ním spojeného překreslení politické mapy Evropy se začíná prosazovat dělení podél osy západ-východ (Lemberg 1985: 250–256). Právě „uprostřed“ této osy postupně vzniká specifický prostor, který je později označen jako střední Evropa.

Při nejvyšší míře obecnosti by se dal tento prostor geograficky vymezit na území ohraničené na jihu Alpami (byť některá území historicky náležející ke střední Evropě se nachází i na jejich jižním úpatí) a na severu regiony přilehlými k Baltskému moři. Západní a východní hranice střední Evropy jsou mnohem nejasnější. Za západní hranici bývá označována řeka Rýn, což je ovšem z historického a politického hlediska značně pochybné a mnoho vymezení nezahrnuje Německo do střední Evropy vůbec. Východní hranice není prakticky možné přesně geograficky určit, neboť se v tomto prostoru nenachází podobně výrazný geografický prvek. Za dělící linii je tak považována spíše hranice mezi katolickým a ortodoxním křesťanstvím, která samozřejmě také není nikterak ostrá. Při vymezení střední Evropy se tak spíše přihlíží k historickým, sociálním a politickým charakteristikám, než k těm geografickým (Hnízdo 2002: 328–329).

Nicméně i vymezení podle těchto charakteristik je velmi sporné a otevřené různým interpretacím. Jednotlivé středoevropské národy, nemluvě o těch mimo tento region (srov. Hnízdo 2002: 327–328), totiž chápou střední Evropu do jisté míry odlišně. V maďarském pojetí je tento prostor ohraničen z východu Karpaty a ze západu řekami Labe, Vltava a Inn, což z jeho hlavní části někdy vyřazuje jak české země, tak Rakousko. V polském prostředí se za střední Evropu chápe spíše prostor mezi Baltským a Černým mořem a jsou do něj tedy zahrnovány částečně i baltské státy. Toto pojetí je odůvodněno historickou zkušeností místních národů ohrožovaných silnými sousedy. Konečně české prostředí považuje za střední Evropu především země bývalého Rakouska-Uherska, ke kterým je řazeno navíc i Polsko a naopak z něj vyloučeno Chorvatsko a balkánské země vůbec. I zde bylo ovšem silně akcentováno ohrožení ze strany silnějších sousedů (Havelka 2000: 100–101, Havelka 2010: 203–211). Chápání střední Evropy, jako vycházející z dědictví habsburské monarchie, bylo částečně zpochybněno poválečným rozdělením Evropy na dva bloky. Díky tomu Rakousko sdílelo jinou historickou zkušenost než ostatní země a není jej proto možné podle některých autorů k nim nadále řadit (srov. Křen 2005: 26).

Teorie a metodologie

Jak jsme již načrtli v předchozí části naší práce a hlouběji rozebereme v kapitolách následujících, pojem střední Evropa je sám o sobě poměrně neukotvený a v různých koncepcích je chápán do značné míry odlišně. Samotný pokus o jeho formulaci s sebou poté často (ne-li vždy) nese geopolitickou vizi daného prostoru a jeho uspořádání. Na následujících stránkách se proto pokusíme zmapovat, jaké vize střední Evropy se objevovaly v politických diskuzích po pádu komunismu. Hodláme k tomu využít konceptuální aparát kritické geopolitiky, která se na rozdíl od klasických geopolitických teorií věnuje právě roli politiky při formování geopolitických koncepcí a vizí určitého prostoru. Tento přístup tak nestuduje geografické regiony samy o sobě a nesnaží se je objektivně analyzovat, ale pokouší se naopak poukázat na jejich sociální (a politickou) konstruovanost (srov. Kuus 2007: 7–8). Kritická geopolitika tak vychází především z teoretických tradic post-strukturalismu a sociálního konstruktivismu. Oba tyto směry (byť každý v jiné míře) přiznávají klíčový podíl na konstrukci sociální reality jazyku a jím vyjádřeným diskurzům (Slačálek 2009: 146).

Gearóid Ó Tuathail (2004) rozděluje v rámci svého pojetí výzkumu kritické geopolitiky geopolitické myšlení na několik vrstev. Nejnižší úrovní jsou dva druhy diskurzů, které jsou přímo artikulovány ve veřejném prostoru. Prvním z nich jsou geopolitické diskurzy. Ty jsou vlastně sadou textů (projevů, atd.), které vymezují celkový náhled na určitý prostor (v našem textu celkovou vizi uspořádání střední Evropy). Kategorií podřazenou geopolitickým diskurzům jsou diskurzy geostrategické, které se dají popsat jako sada výpovědí, jež se zabývají přímými hrozbami a zájmy dané referenční jednotky (zpravidla státu, ale také jiných celků). Geostrategické diskurzy tak upřesňují a konkretizují tvrzení geopolitických diskurzů (např. konkrétní hrozba ze strany Ruska pro země střední Evropy) a zároveň je legitimizují (Ó Tuathail 2004: 93–97).

Tyto diskurzy poté vycházejí z určitého celistvějšího geopolitického obrazu mezinárodního prostředí. Tento náhled tak do sebe zahrnuje soubor různých normativních hodnot, představ a identit, které definují určité území, ale také systém mezinárodních vztahů. Tyto geopolitické obrazy ovšem čerpají z geopolitické kultury a dlouhodobějších geopolitických tradic a na nejabstraktnější úrovni také z geopolitické „představivosti“ vycházející z vidění pozice vlastního národa ve světě, inkluzivního, nebo exkluzivního chápání ostatních států a identit (Ó Tuathail 2004: 82–93).

V naší práci se hodláme omezit pouze na zkoumání hlavních geopolitických diskurzů definujících středoevropský prostor, nicméně při jejich popisu se občas nevyhneme ani poukázání na některé z výše zmíněných „hlubších kořenů“ daného diskurzu. Na druhou stranu, vzhledem k limitovanému rozsahu textu nehodláme plně využít metodologický postup diskurzivní analýzy a proto nechceme nadále odkazovat k pojmu diskurz. Budeme se proto věnovat „pouze“ popisu podoby hlavních geopolitických konceptů a vizí střední Evropy (tedy v podstatě jednotlivých hlavních diskurzů v Ó Tuathailově vymezení) a hlavních politik z nich plynoucích. Vycházíme především z poměrně bohaté sekundární literatury věnující se tématu střední Evropy a politickým vztahům v tomto regionu. Je ale třeba dodat, že zde jsme byli poměrně limitováni našimi lingvistickými znalostmi, z čehož plyne i o trochu větší důraz, který klademe na reflexi konceptu střední Evropy v českém a případně slovenském prostředí.

Geopolitické vize střední Evropy do roku 1990

V českém prostředí vytvořil první ucelenější geopolitickou vizi situace ve střední Evropě v polovině 19. století historik František Palacký. Střední Evropu chápal především jako skupinu malých národů žijících v prostoru ohrožovaného ze západu Německem a z východu Ruskem. Pro jejich přežití a ochranu proti vnějším vlivům tak bylo nutné je integrovat v nějaké širší politické jednotce v Palackého pojetí v austroslavistické federalizované rakouské monarchii. S touto vizí vlivů (a případně i hrozeb) ze západu a východu a nutnosti integrace v nějakém širším celku následně operovaly také další generace českých a slovenských politiků a historiků , mezi jinými především Josef Pekař, částečně Tomáš Garrigue Masaryk, či během druhé světové války Milan Hodža (Havelka 2010: 208–211). K této koncepci se také váže idea střední Evropy jako „mostu“ zprostředková­vajícího kontakt a výměnu (nejen) idejí mezi Západem a Východem. Toto chápání bylo později znovu obnoveno během 70. a 80. let mezi částí konzervativních proudů středoevropského disentu (Hnízdo 2002: 334).

Zajímavým případem je poté vize střední Evropy jako nárazníkového či přechodového pásma mezi Ruskem a Německem. Ta s předchozí koncepcí sdílí některé shodné prvky – především ostré vymezení střední Evropy jak proti Západu (Německu), tak proti Východu (Rusku). Takovéto koncepce byly poměrně vlivné v meziválečném období především ve francouzském a angloamerickém prostředí. Oproti předchozí vizi se zde ale nepočítá s nutností integrace středoevropských států do většího celku a o střední Evropě se také v podstatě neuvažuje jako o svébytném regionu (někteří autoři tento pojem ani nepoužívají – jedná se jen o pásmo zemí bez vlastní „identity“). Spíše se jedná o prostor, který je důležité nějakým způsobem strategicky uspořádat vzhledem k bezpečnostní situaci a rovnováze sil v Evropě. Do tohoto prostoru jsou poté počítány například i Rumunsko či Bulharsko (srov. Dugan 1962: 250–255, O'Loughlin 2001: 611, 615–616).

Další, v kontextu historických událostí velmi významnou, vizí se stala německá Mitteleuropa, jejíž kořeny je možné najít v německém prostředí nejpozději od poloviny 19. století (srov. Hnízdo 2002: 332, O'Loughlin 2001: 611). Na váze však získala až na začátku 20. století a především po roce 1915, kdy ji zpopularizoval Friedrich Naumann. Mitteleuropa v podstatě předpokládá sjednocení prostoru střední Evropy (s jeho tehdejším německým obyvatelstvem) pod německým vlivem, což by Německu umožnilo stát se mocností srovnatelnou s Francií či Ruskem. První ránu této vizi zasadila již Versailleská mírová konference, díky které vznikly na území Mitteleuropy nové suverénní státy s významnými německými menšinami (Hnízdo 2002: 332–333).

V meziválečném období se tak spíše prosadila koncepce Mitteleuropy, jak ji chápali zástupci německé geopolitické školy (především Friedrich Ratzel a Karl Haushofer). Ti do ní promítli svou teorii organických hranic státu, čímž se rozšířilo, ale i částečně rozvolnilo prostorové ukotvení tohoto konceptu. Jádro tohoto pojetí Mitteleuropy se tak nacházelo v Německu, (bývalém) Rakousko-Uhersku, Polsku a Nizozemsku. Je třeba ovšem dodat, že i zde představuje tento region (alespoň na počátku plánované expanze) prostor „mezi“ vlivy Západu (USA, Británie) a Ruska (Chiantera-Stutte 2008: 189–192). Tato geopolitická koncepce ve své extrémní podobě přestala být s koncem druhé světové války relevantní, ale v německém prostředí se některé její méně radikální verze vyskytovaly i nadále . V abstraktnější rovině je možné tuto vizi chápat nejen jako fyzickou německou hegemonii ve střední Evropě, ale také obecněji jako kulturní a politickou hegemonii západních (především ale opět německých) hodnot a idejí v regionu (Blokker 2008: 268).

Velmi významnou kulturní a politickou vizi střední Evropy popsal v polovině 80. let spisovatel Milan Kundera. Jeho hlavní tezí bylo, že ve střední Evropě lze nalézt autentickou evropskou kulturu a její hodnoty, které jsou v současné době pouze pod mocenským útlakem „východního“ ruského komunismu. Tato autentická evropská kultura v jeho pojetí vychází z tradice Rakouska-Uherska, jehož hranicemi (společně s Polskem) by se také dala střední Evropa prostorově vymezit. Přičleněním tohoto prostoru k Východu se tedy jedná (Kunderovými slovy) o jeho únos, neboť tento region přirozeně patří do Evropy, byť nikoli přímo na Západ. Text vyvolal silnou odezvu i v dalších středoevropských zemích a to na obou stranách železné opony (Blokker 2008: 258, Havelka 2010: 214–215).

Ačkoliv se Kunderova esej nese spíše ve znamení kulturních hodnot, má velmi silný geopolitický náboj. Nehledě na to, že doporučuje Západu orientaci na území střední Evropy, formuluje také poměrně jasnou vizi toho, co tento region definuje, kam by měl patřit a kdo by v něm měl mít geopolitický vliv .

V ruském chápání je střední Evropa součástí širšího vnitřně diferencovaného celku označovaného jako středo-východní (případně střední a východní) Evropa, kam spadají země bývalého Východního bloku. Západní hranice je tak určena hranicí se státy nespadajícími pod sovětský vliv a východní hranice je dána bývalými sovětskými republikami či územími osídlenými etnicky ruskou populací. Definice toho, které státy sem patří, se často řídí spíše ruskými geopolitickými zájmy. Podle těch se dají zhruba vymezit tři skupiny států – jižní (státy bývalé Jugoslávie, Rumunsko a Bulharsko), střední (zhruba státy sdružené ve Visegrádské skupině) a baltská (Dančák 2002:11–12) .

Střední Evropa po konci Studené války

Konec bipolárního rozdělení světa a následný zánik Sovětského svazu měly zásadní vliv na další vývoj v oblasti střední Evropy. De facto ze dne na den tady vzniklo šest samostatných státních útvarů , které musely čelit mnohým výzvám v oblasti bezpečnosti, diplomacie, státní správy a ekonomiky. Současně se snažily najít vlastní identitu a argumenty pro zachování samostatné existence. Právě s hledáním vlastní identity je spojený návrat pojmu střední Evropa, který nejprve začali používat intelektuálové, často z řad disidentů.

Ideologické vakuum po ústupu komunismu se státy této oblasti snažily vyplnit odkazováním na předválečnou minulost, tedy na zlaté období jednotlivých zemí. Cílem bylo pozvednutí národního uvědomení a hrdosti v čase nestability (Gati 1990/1991: 131). Nejčastěji byli připomínáni nacionalisté a odpůrci komunismu, přičemž se často zapomínalo na etnické a náboženské předsudky některých z nich. Proto se vedle T.G. Masaryka, F. Palackého či I. Széchenyho připomínaly i poměrně kontroverzní osobnosti, jakými byly například bulharský král Boris, J. Tiso nebo J. Piłsudski (Gati 1990/1991: 133–135).

Průvodním jevem glorifikace minulosti bylo obnovení starých rozepří a dělících linií mezi obyvateli regionu. Dotýkalo se to zejména států, které měly jen krátkou historii samostatné státnosti. Příkladem může být Slovensko, kde se vynořily staré křivdy spáchané Maďary v období jejích nadvlády (van Zon 1994: 8–9). Spory z minulosti byly ale oživené taktéž mezi Českou republikou a Německem, Polskem a Německem atd.

Připomínáním 19. a 20. stol. se státy také snažily poukázat na to, že bývaly plnohodnotnou součástí Evropy a že se zeměmi Západu mají historicky i kulturně víc společného než s Ruskem. Států, které se po pádu komunismu rozhodly pro evropskou cestu, bylo hodně a většina z nich se snažila získat označení středoevropská země, protože očekávala, že právě středoevropské státy budou jako první začleněny do institucí západního světa. Žádný stát nechtěl zůstat osamocen na periferii, vydán na milost a nemilost nepředvídatelnému Rusku (Fawn 2001: 49).

Praktické vymezení toho, které státy patří do střední Evropy a jaký význam má tento region v geopolitice Evropy nebylo vůbec jednoduché. Po pádu železné opony se v rámci rozhodování o dalším směřování střední Evropy zvažovaly tři možné cesty, které vycházely z historické tradice regionu. Jednalo o koncepce „mostu“, „Mitteleuropy“ a „evropské periferie“ (Hnízdo 2002: 333).

Chápání střední Evropy jako mostu mezi Západem a Východem vycházelo z historické tradice Rakousko-Uherska a na začátku 90. let se velké podpoře těšilo zejména v Maďarsku. Uvažovalo se dokonce o vytvoření jakési středoevropské federace (Lukáč 2004: 208) . Během 90. let, v období Mečiarovy vlády byla politika mostu považována za nejpřirozenější mezinárodní postavení SR, které je na to údajně svou polohou předurčené (Horváth 2004: 6). Koncem 90. let oživili tento koncept někteří odpůrci rozšiřování NATO v Polsku a ČR, kteří se obávali, že se střední Evropa příliš vychýlí z rovnováhy mezi Západem a Ruskem (Hnízdo 2002: 334).

Oživení konceptu Mitteleuropy souvisí zejména se sjednocením Německa a plánovaným rozšiřováním EU východním směrem, v důsledku čeho by se Německo z okraje západního společenství posunulo přímo do jeho centra. Vůči ambici Německa stát se vedoucí zemí střední Evropy se na základě historické zkušenosti stavěli chladně obzvláště ČR a Slovinsko. Realizaci tohoto konceptu zabránily i silné nacionalistické tendence v některých částech Rakouska a Německa, které se v daném čase výrazně vymezovaly především vůči zemím bývalého východního bloku (Hnízdo 2002: 334–5).

Největší ohlas zaznamenal koncept „Evropské periferie“, podle kterého je střední Evropa inherentní součástí Evropy a je v podstatě variací výše zmíněné Kunderovy teze o „únosu“ regionu na Východ. Tento koncept je tak možné považovat i za ideologický základ známého hesla 90. let „Zpátky do Evropy!“. Cílem středoevropských zemí se proto staly významné ekonomické a politické reformy a následné zapojení se do evropských a severoatlantických institucí. Za účelem rychlejšího vymanění se zpod východního vlivu a přizpůsobení se Západu se rozhodly státy této oblasti spolupracovat, což položilo základ renesance pojmu střední Evropa i v politické praxi. V této souvislosti Rick Fawn (2004) poukazuje na propojení mezi regionální spoluprací středoevropských zemí (především v rámci Visegrádské skupiny) a vývojem významu samotného pojmu střední Evropa.

Hlavními realizátory středoevropské spolupráce po pádu komunizmu byly politické elity z řad disidentů. V jejich chápaní představovala střední Evropa unikátní prostor, v rámci kterého je žádoucí vytvářet větší územní celky nebo alespoň rozvíjet regionální spolupráci. Za průlomový bývá označován projev V. Havla v polském Sejmu v lednu 1990, ve kterém připomínal vzájemnou podporu během boje proti komunismu a vyzýval k rozšíření středoevropské spolupráce (Havel 1990). Začátky Visegrádské spolupráce jsou dobrým příkladem toho, do jaké míry mohou intelektuální aspirace ovlivnit reálný politický vývoj (Lukáč 2004: 209). Odkazem na konkrétní historickou událost zároveň toto hnutí předurčilo limity rozsahu členství.

Ve srovnání s ostatními regionálními iniciativami tohoto období (Středoevropská iniciativa, CEFTA) působil Visegrád koherentněji i díky jasnému ideologickému obsahu s důrazem na rozvoj spolupráce ve všech oblastech . Navíc ho tvořily jen nesovětské postkomunistické země a neparticipovala v něm ani žádná západní země. Koncem r. 1992 už byl Visegrádsky trojúhelník dobře etablován a tento pojem používali na vymezení střední Evropy i hlavní mezinárodní aktéři (Fawn 2001: 51–4).

Jak již bylo uvedené výše, hlavním cílem Visegrádské spolupráce bylo odstranění totalitních struktur, vybudování parlamentní demokracie s fungující tržní ekonomikou a plná integrace jejích členů do evropských struktur (Deklarace o spolupráci České a Slovenské Federativní Republiky, Polské republiky a Maďarské republiky na cestě evropské integrace 1991). Snaha vytvořit funkční pojem střední Evropa také pomocí institucionalizace spolupráce měla v sobě od počátku zabudovaný určitý rozpor. Na jedné straně se státy oblasti snažily vymezovat proti ostatním postkomunistickým zemím zdůrazňováním vlastní jedinečnosti, na druhé straně usilovaly primárně o začlenění do západních struktur. Z pohledu středoevropských politiků proto bylo nutné postupovat opatrně, aby Západ nezačal považovat regionální kooperaci ve střední Evropě za postačující alternativu rozšiřování EU a NATO (Hagen 2003:503–4).

Inherentní kontradikce Visegrádské spolupráce se začaly projevovat v polovině 90. let, kdy byly poslední zbytky sovětské přítomnosti odstraněny a zároveň se začala projevovat deziluze z pomalého postupu v rámci přístupových jednání s EU a NATO. Obě instituce totiž v daném období ještě hledaly odpověď na otázku, zda se rozšiřovat východním směrem a které země by měly být eventuálně do tohoto procesu zahrnuty. Pochybnosti o vhodnosti a připravenosti postkomunistických zemí na integraci do severoatlantické aliance se projevily např. v r. 1994, kdy jim byl namísto očekávané nabídky vstupu do NATO představen „jen“ program Partnerství pro mír.

Kromě vnějších okolností ovlivnil negativně Visegrádskou spolupráci i vnitropolitický vývoj jejich členů. Politické změny v Československu a jeho následný rozpad představovaly vážnou výzvu pro udržení seskupení. Samostatné Slovensko oživilo antagonizmus vůči Maďarsku a celkově začalo svou zahraniční politiku orientovat více na Rusko. Odtrhnutím slovenského území se ČR geopoliticky posunula více na západ, čímž ztratila bezprostřední hranici s územím bývalého SSSR a začala se více formovat jako součást společenství západních států. Integritu a potenciál seskupení dále oslabil premiér ČR V. Klaus, který považoval Visegrád za umělý výtvor Západu. Vycházejíc z představ o ekonomickém náskoku ČR tvrdil, že ČR nepotřebuje regionální spolupráci a do EU může vstoupit i samostatně (Fajmon 2000). I přes snahu Polska udržet jednotu Visegrádu i celé střední Evropy pokračovala dezintegrace dále, až se koncem roku 1997 zdálo, že se Visegrád a s ním i koncept jednotné Střední Evropy vytratily z diplomatické mapy světa .

Zásadní změna přišla až po výměně politických elit v ČR a na Slovensku, kdy byl premiér Klaus nucen rezignovat a V. Mečiara vystřídal M. Dzurinda. Tím se změnilo zahraničněpolitické směřování SR a bylo možné obnovit středoevropskou regionální spolupráci. V roce 1999 byl ustanoven tzv. Visegrád 2 společně s programem rozsáhlé spolupráce v nejrůznějších oblastech. Členy nadále zůstali jenom ČR, SR, Maďarsko a Polsko; žádosti Slovinska a Chorvatska o vstup byly zamítnuty, protože Visegrád je údajně nejefektivnější ve stávajícím složení (CTK, 31. květen 2000 in Fawn 2001: 65). I když Visegrád přímo nepomohl SR v rámci přístupových jednání do EU, spolupráce seskupení se progresivně rozvíjela, čímž kromě jiného přispěla k obnovení používání termínu střední Evropa na Západě.

Vnitropolitický vývoj v středoevropských zemích po konci studené války je možné považovat za vzorový příklad převáření politické reality na základě intelektuálních idejí. Na začátku 90. let, kdy byly vlády tvořeny především disidenty podporujícími středoevropskou jednotu a spolupráci, sílil i význam samotného pojmu střední Evropa. Po změně politických garnitur je znatelný úpadek tohoto označení (vycházející z nízkého zájmu hlavních státních představitelů SR a ČR o budování a rozvoj konceptu středoevropské spolupráce). S další změnou politických elit koncem 90. let je možné pozorovat oživení daného významu a jeho širší používání i v zahraničí.

Reflexe konceptu střední Evropy v kontextu rozšiřování NATO a EU

V kontextu bezpečnostní situace střední Evropy se na začátku 90. let taktéž uvažovalo o třech různých konceptech. Kromě užší spolupráce se strukturami Západu se zvažovalo vytvoření vlastní středoevropské bezpečnostní struktury a stejně tak i neutralita této oblasti. Neutralitu prosazovali na vnitropolitické úrovni především populisté, kteří ji považovali za nejlevnější nástroj zajištění národní bezpečnosti. Tyto myšlenky měly odezvu zejména na Slovensku (Dančák 1999: 59–60). Avšak, kterýkoliv stát střední Evropy může být neutrální jenom za předpokladu garanci ze strany mocností. Jelikož záruky tohoto typu ze strany Ruska na začátku 90. let absentovaly , neměl koncept neutrality střední Evropy dlouhého trvání.

Vytvoření samostatných bezpečnostních struktur podporovalo především Polsko. V této souvislosti představil v r. 1992 polský prezident Walesa koncepci NATO-bis, ve které navrhoval ustanovení předstupně členství v NATO podléhající jeho přímé kontrole. Současně by však členské státy mohly uzavírat mnohostranné dohody. Vedoucí postavení v NATO-bis by přirozeně mělo Polsko, které aspirovalo na pozici vůdce regionu (Dančák 1999: 61–2). Tento návrh byl jednoznačně zamítnut Ruskem, které v něm vidělo hrozbu pro vlastní bezpečnost a velkou podporu nezískal ani mezi středoevropskými partnery. Zůstala tedy jediná možnost – integrace do severoatlantických struktur a tím zakotvení střední Evropy na Západě.

Zájem postkomunistických zemí o vstup do těchto struktur našel odezvu západních politiků a intelektuálů, kteří v integraci viděli způsob, jak zabránit vzniku potenciálně nestabilního bezpečnostního vakua ve střední Evropě a předejít tak opakování scénáře z Jugoslávie (O'Brennam 2006: 156–8). V případě EU šlo často primárně o rétorické závazky politiků, kteří však v praxi postupovali mnohem opatrněji, neboť se obávali negativních dopadů rozšíření na jejich domácí pracovní trh a ceny tzv. „citlivých produktů“, např. v oblasti zemědělství (van Zon 1994: 88–9).

V případě NATO bylo zdůrazňování hrozby mocenského vakua ještě výraznější. Významnou roli v tomto směru sehrál článek autorů z RAND Corporation upozorňující na skutečnost, že z nestability v oblasti střední Evropy už dvakrát vzešla světová válka. Jako prevenci před opakováním scénářů minulosti doporučovali začlenění států této oblasti do severoatlantických i evropských struktur (Asmus, Kugler, Larrabee 1993: 35). Argument o nezbytnosti stabilizace daného regionu následně přebrala Clintonova administrativa a od ní postupně i evropští členové NATO (Asmus 2002: 260–274).

V rámci úvah o rozšiřovaní NATO dominovala ze začátku mezi jeho členy snaha najít kompromisní řešení s Ruskem, které východní rozšiřování NATO jednoznačně odmítalo jako hrozbu své národní bezpečnosti . Přístup ke střední Evropě jako k jednotnému celku byl až sekundární a vycházel spíše z podobnosti politicko-strategické a ekonomické situace, ve které se tyto země nacházely. V rámci plnění jednotlivých kritérií byly posuzovány státy individuálně, v důsledku čeho např. nebyla SR na madridském summitu v r. 1997 přizvána ke členství.

Podobně i Evropské společenství (ES) a později i EU přistupovaly ze začátku ke střední Evropě jako k celku zemí se společnými charakteristickými znaky. Výraznější posun v integračních procesech kandidátských zemí v podobě Kodaňských kritérií a zásad strukturovaného dialogu přišel až po přijetí Maastrichtské smlouvy, která v mnohých ohledech zásadním způsobem reformovala Evropské společenství. Strukturovaný dialog z r.1992, ve kterém měla určující postavení Evropská komise (EK), byl v r. 1995 nahrazen strategií regaty, která přinesla volnou soutěž mezi kandidátskými zeměmi bez ohledu na délku jejich asociačních dohod (Fiala, Pitrová 2003: 154). Tímto krokem tak de facto zaniklo chápání střední Evropy jako unikátní entity v procesu rozšiřování EU a začal jasně dominovat individualistický přístup .

Oživení pojmu střední Evropa tedy mělo výrazný vliv na směřování zemí v tomto prostoru bezprostředně po konci studené války, kdy jim regionální spolupráce výrazným způsobem pomohla v začátcích tranzitního období. Nicméně, instituce Západu při svém rozšiřování přistupovaly ke kandidátským zemím spíše individuálně, v důsledku čehož byla i spolupráce států, ucházejících se o členství, postupně omezována. Koncem 90. let se začíná mluvit o zániku střední Evropy jako užitečného jednotícího konceptu.

Střední Evropa po vstupu do Evropské unie

Po vstupu velké části středoevropských států do NATO a naprosté většiny z nich do Evropské unie se diskuze o střední Evropě a její povaze částečně ztratily z veřejné a politické sféry. Střední Evropa tak sice stále existovala jako historický a geografický region, ovšem v rámci geopolitických diskurzů se zdálo, že se asi nejvíce prosadila vize střední Evropy jakožto určité „periferie“ Evropy západní nebo přímo její součásti . Zastáncem „konce střední Evropy“ byl mezi jinými i T. G. Ash, podle kterého měl tento koncept význam v 80. letech, kdy umožnil státům této oblasti vymezit se vůči Sovětskému svazu, sjednotit se proti němu a přispět k rozpadu impéria. Zánik komunismu tak znamenal i konec jednotícího prvku, v důsledku čehož vystoupily do popředí rozdíly a rivalita mezi jednotlivými zeměmi střední Evropy (T.G. Ash 1997: projev na konferenci Forum 2000). Jiní autoři považovali za konec střední Evropy jakožto svébytného geopolitického celku až vstup do západních struktur. Příčinou jeho úpadku poté bylo, že splnil svůj cíl „pozápadnění“ bývalých zemí východního bloku (srov. Hnízdo 2002: 336, Hagen 2003: 508, Zenker 2009) .

Středoevropské regionální organizace, především Visegrádská skupina, sice pokračovaly v existenci i po vstupu většiny jejich členů do EU (případně své členy výrazně obměnily a rozšířily se i mimo hranice regionu), ale omezily se „pouze“ na vzájemné konzultace jednotlivých středoevropských států a omezenou politickou a kulturní spolupráci (Dangerfield 2008: 650–661, Sladičeková 2010: 20–27). I když Visegrádská skupina deklaruje snahu o posílení středoevropské identity, nesnaží se o vytvoření svébytné geopolitické vize, odlišné od současného „připoutání“ střední Evropy k Evropě západní. Na druhou stranu je ale třeba dodat, že státy sdružené ve Visegrádské skupině mají některé geopolitické zájmy do určité míry odlišné od států západní Evropy, což se projevuje například v aktivnějším přístupu k tzv. Východnímu partnerství EU , otázkám energetické bezpečnosti či nejobecněji ve vztahu k Ruské federaci (srov. Neuman 2010: 8–10, Szczerski 2009: 54–55).

Právě obavy z Ruské federace a její politiky jsou tak v období po vstupu zemí střední Evropy do EU a NATO prvkem, kdy je znovu alespoň částečně odkazováno na koncept střední Evropy jako svébytného celku, který ale již náleží k Západu a především nesmí znovu patřit do ruské „sféry vlivu“. Taková argumentace se objevovala v zemích střední Evropy ve sporech týkajících se energetických dodávek z Ruské federace, především během krizí dodávek ruského plynu na Ukrajinu a dále do Evropy v letech 2006 a 2009. Schopnost Ruska kontrolovat dodávky strategických surovin do střední a východní Evropy tak vedla ke spekulacím o možném ruském politickém ovlivňování těchto zemí (Kratochvíl 2008: 229, Tichý 2009, Vondra 2007a). V některých případech (například v diskuzích o vybudování plynovodu Nord Stream mezi Ruskem a Německem přes Baltské moře) bylo možné především v Polsku sledovat vymezení se jak proti Rusku, tak proti Německu a zdůraznění historické zkušenosti útlaku středoevropského prostoru od obou těchto krajin (Best 2006: 107–108, 110). V poslední době nicméně dochází i k „pozitivnímu“ středoevropskému přístupu k energetické bezpečnosti, kdy se jedná o plánu na vzájemné propojení plynovodů jednotlivých středoevropských zemí . V některých případech pak již došlo i uskutečnění prvních projektů (například propojení Rakouska se Slovenskem) (Economist 2010, iHNed 2010).

Druhým případem, který vedl k částečné revitalizaci pojmu střední Evropa se stala otázka vybudování části systému protiraketové obrany Spojených států v Polsku a České republice . Negativní ruské reakce vůči tomuto projektu byly politickými elitami často interpretovány (přinejmenším v České republice) jako snaha o opětovné politické ovlivňování středoevropských (!) zemí, přičemž vize střední Evropy přičleněné k Západu byla českými politiky několikrát přímo užita (Kuchyňková 2009: 192, Topolánek 2008, Vondra 2007b). Naopak zřízení základny bylo některými politiky chápáno jako potvrzení připojení celého regionu střední Evropy k Západu a jeho zajištění proti možnosti opětovného pronikání Ruské federace. Konsenzus na těchto otázkách byl nicméně mnohem menší než v 90. letech na „návratu do Evropy“ (srov. Ditrych 2009: 160–161).

Závěr

Jak jsme se snažili ukázat v průběhu textu, geopolitická situace a jednotlivé geopolitické vize střední Evropy jsou primárně definovány vztahem k Západu a Východu. Geopolitické koncepce střední Evropy tento stav různým způsobem kontinuálně reflektují již od 19. století, kdy se poprvé tento pojem objevuje, do konce druhé světové války, kdy dočasně zaniká. Je proto nasnadě, že po rozpadu bipolárního rozdělení světa a Evropy bylo nutné opět tento region definovat právě na západovýchodní ose. Paradoxně ale tentokrát posloužil koncept regionu, který by měl ležet „uprostřed“ této osy, k jeho přičlenění na Západ.

Západní volba ale bezprostředně po kolapsu východního bloku nebyla jedinou diskutovanou geopolitickou vizí, neboť své příznivce měla například i koncepce „mostu“ mezi Západem a Východem. Díky souhře geopolitických zájmů středoevropských států a států západních, jež se snažily o zajištění potenciálně nestabilního regionu, došlo k prosazení „návratu“ středoevropských zemí „do Evropy“. Této souhře zájmů nicméně příliš neodpovídala souhra geopolitických vizí, neboť EU a NATO nechápaly střední Evropu jako jednotného aktéra a preferovaly individuální přístup. Tím také došlo k oslabení středoevropské spolupráce a geopolitické vize spojené střední Evropy, která se již ve větším rozsahu nikdy neprosadila.

Po úspěšné integraci do západních struktur v podstatě zaniklo vymezování se střední Evropy vůči Západu, nicméně stále je tento koncept využíván k vyhranění se proti Ruské federaci a jejím zájmům v tomto prostoru.

Použitá literatura

Primární zdroje

  • Ash, T.G. (1997): Forum 2000 Conference Transcript, September 5th, afternoon session, on-line text (http://www.forum2000.cz/…noon-session—sept—5/#timothy_gar­ton_ash), ověřeno 8.12.2010.
  • Deklarace o spolupráci České a Slovenské Federativní Republiky, Polské republiky a Maďarské republiky na cestě evropské integrace (1991), on-line text (http://www.visegradgroup.eu/main.php?…), ověřeno 8.12.2010.
  • Havel, V (1990): Projev prezidenta ČSSR Václava Havla v polském Sejmu a Senátu, Varšava, 25.ledna 1990, on-line text (http://old.hrad.cz/…90/2501.html), ověřeno 8.12.2010.
  • Topolánek, M. (2008): Projev premiéra Mirka Topolánka v sídle Heritage Foundation ve Washingtonu, D.C., USA. Zahraniční politika České republiky: Dokumenty, Vol. 16, No. 2, s. 32–37.
  • Vondra, A. (2007a): Projev vicepremiéra Alexandra Vondry na konferenci ve Vilniusu na téma „Energetická bezpečnost 2007“, Zahraniční politika České republiky: Dokumenty, Vol. 15, No. 10, s. 28–29.
  • Vondra, A. (2007b): Projev místopředsedy vlády Alexandra Vondry na dnech USA a Evropské unie, Zahraniční politika České republiky: Dokumenty, Vol. 15, No. 10, s. 36–38.
  • Zenkner, P. (2009): Jacques Rupnik: Středoevropská spolupráce neexistuje, online text (http://www.euroskop.cz/…-neexistuje/), ověřeno 8.12.2010.

Sekundární zdroje

  • Asmus, R.D. (2002): Opening NATO's Door. How the Alliance Remade Itself for a New Era, New York, Columbia University Press.
  • Asmus, R.D. – Kugler, R.L. – Larrabee, F.S. (1993): Building a New NATO, Foreign Affairs, Vol. 72, No. 4, September/October, pp. 28–40.
  • Beneš, Vít (2008): Diskurzivní analýza. In: Drulák, P. et al. (eds. 2008): Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích, Praha, Portál.
  • Best, U. (2006): Europe, the nation-state and centre-periphery discourses. Definitions of security in debates about the Yamal and the Baltic Pipeline. In: Leszek Jesień (ed.2006): The Future of European Energy Security. Krakow. Tischner European University.
  • Blokker, P. (2008): Europe ‘United in Diversity’ From a Central European Identity to Post-Nationality? European Journal of Social Theory. Vol. 11, No. 2, pp. 257–274.
  • Dančák, B. (1999): Geneze spolupráce ve střední Evropě. In: Dančák, B. – Benda, L. – Hloušek, V. – Kopeček, L. – Urubek, T. (eds. 1999): Integrační pokusy ve středoevropském prostoru II, Brno, Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity.
  • Dančák, B. (2002): Visegrádská skupina a integrace střední Evropy: Multilaterální vztahy mezi Českou republikou, Maďarskem, Polskem a Slovenskem na přelomu dvacátého a jednadvacátého století, disertační práce, Brno, Masarykova univerzita.
  • Dančák, B. (2004): „Noví Evropané“ a jejich role v transatlantických vztazích po vstupu do EU – český a polský příklad. Sociální studia, Vol. 2004, No. 1, s. 9–20.
  • Dangerfield, M. (2008): The Visegrad Group in the Expanded European Union: From Preaccession to Post-accession Cooperation, East European Politics and Society, Vol. 22, No. 3, pp. 630 – 667.
  • Dangerfield, M. (2009): The Visegrad Group and the European Union’s ‘Eastern’ Dimension, online text (http://euce.org/…ield_06G.pdf), ověřeno 8.12.2010.
  • Ditrych, O. (2009): Spojené státy americké v české zahraniční politice : Kořan, Michal a kol. (eds. 2009): Česká zahraniční politika v roce 2008, Praha, Ústav mezinárodních vztahů.
  • Dugan, A. (1962): Mackinder and His Critics Reconsidered, Journal of Politics, Vol. 24, No. 2, pp. 241 – 257.
  • Economist (2010): Central questions: United in the cause of undermining Russian pipeline monopolies, online text (http://www.economist.com/node/15622359?…), on-line text, ověřeno 8.12.2010.
  • ¬Fajmon, H. (2000): Česká zahraniční politika po roce 1989, on-line text (http://www.fajmon.eu/cze/stranka.php?ID=1), ověřeno 8.12.2010.
  • Fiala,P. – Pitrová, M. (2003): Evropská unie, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury.
  • Fawn, R. (2001): The Elusive Defined? Visegrad Co-operation as the Contemporary Contours of Central Europe, Geopolitics, Vol. 6, No1, pp. 47 – 68.
  • Gati, Ch. (1990/1991): East-Central Europe: The Morning After, Foreign Affairs, Vol. 69, No 5, Winter, pp. 129–145.
  • Hagen, J. (2003): Redrawing the imagined map of Europe: the rise and fall of the “center”, Political Geography, Vol. 22, No. 5, pp. 489 – 517.
  • Havelka, M. (2000): Konotace pojmu „střední Evropa“ v českém prostředí In Havelka, M. – Cabada, L. (eds. 2000): Západní,východní a střední Evropa jako kulturní a politické pojmy, Plzeň, Západočeská univerzita v Plzni.
  • Havelka, M. (2010): Ideje, dějiny, společnost: studie k historické sociologii vědění, Brno, CDK.
  • Horváth, P. (2004): Stredná Európa a jej integračné pokusy, Slovenská politologická revue, Vol. 4, No. 2, pp. 1 – 18.
  • Hnízdo, B. (2002): Střední Evropa v geopolitických proměnách kontinentu In: Kabele, J. – Mlčoch, L. – Pscheidt, S. (eds. 2002): Konsolidace vládnutí a podnikání v České republice a v Evropské unii. I, Umění vládnout, ekonomika, politika. Praha, Matfyzpress.
  • Chiantera-Stutte, P. (2008): Space, Großraum and Mitteleuropa in Some Debates of the Early Twentieth Century, European Journal of Social Theory, Vol. 11, No. 2, pp. 185 – 201.
  • iHNed (2010): Závislost Slovenska na plynu z Ruska se sníží. Pomůže Rakousko, online text (http://ekonomika.ihned.cz/…uze-rakousko), ověřeno 8.12.2010.
  • Kratochvíl, P. (2008): Rusko v české zahraniční politice. In: Kořan, Michal a kol. (eds. 2008): Česká zahraniční politika v roce 2007, Praha, Ústav mezinárodních vztahů.
  • Křen, J. (2005): Dvě století střední Evropy, Praha, Argo.
  • Kuchyňková, P.(2009): Rusko v české zahraniční politice. In: Kořan, Michal a kol. (eds. 2009): Česká zahraniční politika v roce 2008, Praha, Ústav mezinárodních vztahů.
  • Kuus, M. (2007): Geopolitics Reframed: Security and Identity in Europe's Eastern Enlargement, New York, Palgrave Macmillan.
  • Lemberg, H. (1985): Ke vzniku pojmu „Východní Evropa“ v 19.století. Od „Severní“ k „Východní“ Evropě. In: Havelka, M. – Cabada, L. (eds. 2000): Západní,východní a střední Evropa jako kulturní a politické pojmy, Plzeň, Západočeská univerzita v Plzni.
  • Lukáč, P. (2004): Dejiny a zahraničná politika v strednej Európe, Bratislava: Kalligram.
  • Neuman, M. (2010): EU-Russian Energy Relations After the 2004/2007 EU Enlargement: An EU Perspective, online text (http://assessingaccession.eu/…02010-01.pdf), ověřeno 8.12.2010.
  • O’Brennan, J. (2006): ‘Bringing Geopolitics Back In’: Exploring the Security Dimension of the 2004 Eastern Enlargement of the European Union, Cambridge Review of International Affairs, Vol. 19, No 1, March, pp. 155–169.
  • O'Loughlin, J. (2001): Geopolitical visions of Central Europe. In Antonsich M. – Kolossov, V. – Pagnini, M. (eds. 2001): Europe between Geopolitics and Political Geography. Rome, Societa Geografica Italiana.
  • Ó Tuathail, G. (2004): Geopolitical Structures and Cultures: Towards Conceptual Clarity in the Critical Study of Geopolitics. In: Tchantouridze, L. (ed. 2004): Geopolitics: Global Problems and Regional Concerns, Winnipeg, Centre for Defence and Security Studies.
  • Olma, N. (2010): The Polish – Ukrainian Special Partnership 1990 – 2010, online text (http://www.idec.gr/…tionship.pdf), ověřeno 8.12.2010.
  • Poti, L. (2007): The Rediscovered Backyard: Central Europe in Russian Foreign Policy In: Iwashita, A. (ed. 2007): Eager Eyes Fixed on Eurasia Russia and Its Neighbors in Crisis, online text (http://src-h.slav.hokudai.ac.jp/…/06_poti.pdf), ověřeno 8.12.2010.
  • Romancov, M. (2009): Nová studená válka mezi Ruskem a Západem. Acta Politologica, Vol. 1, No. 1, s. 85–93.
  • Slačálek, O. (2009): Postmodernismus In Barša, P. a kol. (eds. 2009): Dialog teorií: Filozofická dilemata výzkumu mezinárodních vztahů, Praha, Sociologické nakladatelství.
  • Sladičeková, E. (2010): „Inštitucionálny“ vývoj visegrádskej spolupráce, jej možnosti, limity a perspektívy, bakalářská práce, Brno, Masarykova univerzita.
  • SME (2007): Fico chce ruské koľajnice, online text:
  • (http://www.sme.sk/…e-video.html), ověřeno 8.12.2010.
  • Szczerski, K. (2009): The EU’s Eastern Policy and the strategy of the Visegrad Group In: Albrycht, I. (ed. 2009): The Eastern Partnership in the Context of the European Neighborhood Policy and the Agenda of the Visegrad Group, online text (http://www.europeum.org/…ions/enp.pdf), ověřeno 8.12.2010.
  • Tichý, L. (2009): Pokračování energetických zájmů a vlivu Ruské federace ve střední Evropě, online text (http://www.natoaktual.cz/…_analyzy.asp?…), ověřeno 8.12.2010.
  • van Zon, H. (1994): Alternative Scenarios for Central Europe, Aldershot, Avebury.

Jan Daniel je studentem oboru Mezinárodní vztahy na Masarykově univerzitě a redaktorem Global Politics. Petra Durkošová je absolventkou oboru Mezinárodní vztahy na Masarykově univerzitě.

Poznámky pod čarou

  1. Podle metodiky OSN, vycházející ovšem ještě z doby studené války, kterou argumentovala ruská strana, Česká republika a Polsko patří do východní Evropy.
  2. Diskurz je obecně chápaný jako významová struktura, jinými slovy jako „systém pravidel, který vymezuje prostor pro tvorbu aktuálních výpovědí.“ (Beneš 2008: 106) To znamená, že tento systém umožňuje (jsou v jeho rámci pravděpodobná a přijímaná) jen určitá vyjádření a vytváří tak určitou významově koherentní sadu výroků. Diskurz je ovšem obecně pojímán spíše jako určitá ideální analytická konstrukce vhodná k zachycení chápání určitého problému, než jako něco „objektivně“ existujícího.
  3. Podobné vize existovaly ovšem i v dalších středoevropských státech, i když ne nutně v návaznosti na Palackého (Hnízdo 2002: 332).
  4. O určité verzi koncepce Mitteleuropy tak lze mluvit například ve vizi části německé sociální demokracie na přelomu 80. a 90. let, která si přála ze střední Evropy vytvořit neutrální prostor, sjednocený i za pomoci německého jazyka překračujícího hranice mezi Západem a Východem (O'Louglin 2001: 612). Další aktualizace se tato koncepce dočkala v některých kruzích po pádu komunismu, kdy se Německo začalo nově ekonomicky zajímat o země ve střední a východní Evropě. Je ale třeba dodat, že z řady důvodů mají tyto „nové“ koncepce Mitteleuropy k té klasické z počátku 20. století velmi daleko (Hnízdo 2002: 334–335).
  5. Zajímavé je, že Kunderovo chápání střední Evropy v podstatě nezahrnuje NDR, která v mnoha ohledech sdílela stejný osud s ostatními „středoevropskými“ zeměmi (O'Loughlin 2001: 613).
  6. Je ovšem otázkou, zda existovalo během následujícího období nějaké jednotné ruské chápání střední Evropy, protože oficiální státní vize a politika vůči tomuto regionu se během 90. let několikrát radikálně proměnila (od nezájmu v polovině 90. let až ke spíše geoekonomickému přístupu Putinovy éry). Obecně se ale dá říci, že střední Evropa je viděna postupně stále více (na rozdíl od ostatních výše vymezených regionů a ne všemi ruskými elitami!) jako součást „západní“ Evropy (Poti 2007).
  7. Bulharsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko, Polsko a Východní Německo.
  8. Diskuze na toto téma probíhala především v roce 1991 v časopise „Střední Evropa“.
  9. S mírně upraveným konceptem středoevropského mostu pracoval na začátku 90. let i prezident Havel, podle kterého Československo mělo hrát roli svorníku mezi severní a jižní Evropou. Tento přístup zamítlo Polsko, které se obávalo možné izolace v historicky nevýhodné pozici mezi Německem a Ruskem (Dančák 1999:25).
  10. Kromě toho, při pohledu zvenku se rozdíly mezi pojmy Mitteleuropa a střední Evropa ztrácejí a vzhledem ke stále přítomným konotacím prvního pojmu s nacismem je v současné době rozšířenější výraz střední Evropa (Hagen 2003: 448–9).
  11. Na hradě Visegrád se 19. září 1335 sešli uherský král Karel Robert z Anjou, polský král Kazimír a český král Ján Lucemburský, aby se zabývali otázkami míru a spolupráce ve střední Evropě (Lukáč 2004:214).
  12. Středoevropská iniciativa (a její předešlé formy) se soustředily především na rozvoj přeshraniční spolupráce, v případě CEFTA dominovaly ekonomické otázky.
  13. V tomto období se častěji vyskytují výroky o politické konstrukci střední Evropy. Viz např. výrok polského autora S. Majmana: „Není žádný důvod něco předstírat. Neexistuje žádná středoevropská komunita. To nenapraví žádné politické woodoo Visegrádské skupiny. Střední Evropa žije jen ve snech nostalgických intelektuálů a v příležitostných projevech politiků“. Citované podle Fawn 2001: 48.
  14. V 2. polovině 90.let, v době, kdy začínalo rozšiřování NATO směrem na východ nabývat reálnější kontury, bylo Rusko minimálně v rétorické rovině ochotné poskytnout středoevropským zemím garance neutrality, avšak ty již o ně v tomto období neměly zájem.
  15. Zatímco politické elity USA byly odhodlány podporovat rozšíření NATO i skrz námitky Ruska, evropští politici (především ti francouzští) byli mnohem více zdrženliví a preferovali vytvoření přidružené organizace NATO pro spolupráci se středoevropskými zeměmi (Asmus 2002: 266–274).
  16. Nastíněný trend podporuje i pohled na skupiny kandidátských zemí, které postupně vznikly. tzv. Lucemburskou skupinu z r.1997 tvořily ČR, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Kypr a Estonsko. Chybějící středoevropská země, Slovensko, se k ní připojila společně s dalšími kandidáty až v r. 1999. Jestliže se v rámci přístupových jednání EU soustředila na nějakou skupinu států jako celek, šlo spíše o značně heterogenní skupinu postkomunistických států bez zdůrazňování střední Evropy.
  17. Rakousko stále zůstává mimo NATO.
  18. Na druhou stranu některé projevy středoevropských politiků (například Roberta Fica) stále reflektují i další vize regionu, například koncept „mostu“ propojujícího Západ s Východem (srov. SME 2007)
  19. Břetislav Dančák (2004: 15) uvádí, že po roce 2004 střední Evropa sice fakticky zmizela jako geopolitický region, ale „místo“ ní se začalo uvažovat spíše o šířeji definovaných „nových Evropanech“. Ti mají mimo jiné díky své (nejen středoevropské) historické zkušenosti odlišný názor na řadu geopolitických otázek (vztah k NATO a USA jako hlavnímu garantu této organizace nebo vztah k Rusku).
  20. Státy Visegrádské skupiny (společně například se Švédskem) v podstatě stály i u samotného zrodu Východního partnerství EU. Na druhou stranu v současné době se sice jsou schopné shodnout na základních otázkách, ale již o dost méně na konkrétních politikách a prioritách. Stejně tak se liší v tom, kolik prostředků jsou ochotné na jeho rozvoj vynakládat (Dangerfield 2009: 19). Zajímavé je, že i zde se svým způsobem projevují národní koncepce střední Evropy a regionálního sousedství, což je možné vidět na určitém speciálním vztahu, které si zachovává Polsko vůči Ukrajině a to i po vstupu do EU (Olma 2010).
  21. Problémem středoevropských zemí v energetické oblasti je totiž mimo jiné vedení plynovodů především z východu na západ. Jedná se tak o výstavbě interkonektorů, které by umožnily severojižní propojení mezi zeměmi regionu.
  22. Toto téma bylo nicméně diskutováno především v Polsku a v České republice, méně již na Slovensku, či v Maďarsku.
blog comments powered by Disqus
Autor
Jan Daniel a Petra Durkošová
Rubrika
Články
Témata
, ,
Publikováno
1. 3. 2012