Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Geopolitika Arktidy

Práce se věnuje významu Arktidy ve světle klasických i nových geopolitických konceptů. Cílem textu je nalezení odpovědi na otázku, zda má Arktida potenciál stát se „pivotální oblastí“ nebo „oblastí rozhodnutí“. Tyto koncepty obecně odkazují k významu určité oblasti pro světovou, resp. regionální rovnováhu sil a mocenskou dominanci. Text dochází k závěru, že přestože důležitost daného regionu do budoucna vzroste, nelze předpokládat, že by se Arktida stala místem, kde by se rozhodovalo o světové dominanci. Její důležitost proto bude spíše regionálního významu ve smyslu Cohenových pásem otřesu.

Tento text je součástí projektu Geopolitika v 21. století: soubor textů o geopolitice, v jehož rámci časopis Global Politics publikuje sérii příspěvků studentů Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU, které se geopolitikou zabývají.

 

1. Úvod

Arktida je znovu v centru mezinárodní politiky. A to jak z důvodu globálních klimatických změn, tak z důvodu konfliktního potenciálu regionu nebo stále většího významu energetických zdrojů a energetické bezpečnosti v mezinárodních vztazích.

Cílem této práce bude popsat význam Arktidy ve světle konceptů „pivotální oblast“ a „oblast rozhodnutí“. Pozornost věnujeme vymezení regionu, které je klíčové pro další analýzu oblasti. Následně popisujeme pohled na Arktidu v teoriích klasiků anglosaské geopolitiky (Mackinder, Spykman, Cohen) i méně známých osobností (de Seversky, Renner). Poté je analyzován význam Arktidy v průběhu 20. století a v současnosti. V závěru práce se snažíme nalézt odpověď na otázku, zda má Arktida do budoucna potenciál stát se „pivotální oblastí“ světa, nebo alespoň „oblastí rozhodnutí“?

2. Vymezení regionu

Základem každé vědecké práce by mělo být jasné vymezení užívaných pojmů. To platí dvojnásob v případě Arktidy. V literatuře totiž neexistuje jednoznačná shoda ohledně používaných pojmů ani vymezení samotného regionu. Jinými slovy: tuto úvodní část by bylo možné u jiného – „známějšího“ – regionu vynechat. V případě Arktidy je ale jasné vymezení daného regionu nezbytností pro následnou bližší analýzu zkoumané problematiky. V následující kapitole se proto nejprve zaměříme na pojmové vymezení zkoumané oblasti. Následně dojde k základní charakteristice regionu z geopolitické perspektivy.

2.1 Pojmové vymezení

V literatuře se setkáme s mnoha různými termíny referujícími o oblasti kolem severního pólu. Základem těchto pojmů většinou bývá slovo Arctic, North nebo Polar. Konkrétně se pak jedná o slovní spojení jako např. The North, Far North, High North, Polar Regions, the Arctic atp. Na první pohled se může jednat o synonyma, kterými autoři vždy odkazují ke stejně vymezené oblasti. V mnoha případech tomu tak ale není. Čtenář článku zabývajícího se oblastmi kolem severního pólu proto musí vždy obezřetně zkoumat, o jaké konkrétní oblasti na severu daný autor pojednává.1

I proto vzniká potřeba jasně vymezit užívané termíny. V této práci budou termíny jako Arktida či Sever používány jako synonymní výrazy odkazující k celému regionu. Jeho jednotlivé části budou pojmenovávány geograficky (např. Barentsovo moře).

2.2 Geopolitické vymezení

Jako „arktické“ můžeme jednoznačně označit pětici států: USA, Kanadu, Grónsko/Dánsko, Norsko a Rusko. V druhém gardu půjde o další členy Arktické rady:2 Island, Finsko a Švédsko. Jako relevantní však můžeme uvažovat i další aktéry, kteří k regionu obrací pozornost až v poslední době (jednotlivé státy v čele s Čínou nebo státy sdružené v rámci EU či NATO). Vzhledem k tomu, že region z velké části pokrývá oceán, může v oblasti teoreticky dojít k projekci síly jakéhokoliv aktéra mezinárodních vztahů disponujícího adekvátními silovými prostředky.

Jak potom Arktidu jako region vymezit geograficky? Všichni podvědomě tušíme, že se jedná o oblasti kolem severního pólu. Kde ale končí jižní hranice Arktidy? Nejčastěji se setkáme se třemi druhy definic: Arktida jako region ohraničený polárním kruhem; Arktida jako oblast ležící severně od určitého podnebného pásu (např. severně od 10°C izotermy pro měsíc červenec); a konečně Arktida vymezena na základě správních oblastí arktických států (např. definice užívané Arctic Human Development Report (AHDR) nebo Arktickou radou) (Hoel 2009: 81). Jaké vymezení se jeví pro potřeby geopolitiky jako nejvhodnější?

obrázek

Obr 1. Vymezení Arktidy dle AHDR (červená linka) (zdroj: AHDR 2004)

V této práci bude pracováno s definicí Arktidy ve smyslu území za hranicí polárního kruhu (tj. 66°32´ s. š.). Důvodem je relativní neměnnost takto použité formulace a skutečnost,3 že v případě použití širší definice dle Arktické rady a AHDR by docházelo k významnému překrytí s dalšími oblastmi (severní Pacifik a severní Atlantik). Region by navíc ztrácel své typické geografické vlastnosti (podnebí, atp.).

Většinu takto definované oblasti zabírá Severní ledový oceán (dále SLO), který lze do jisté míry připodobnit k uzavřeným vodním plochám, jakými jsou Baltské a Středozemní moře. Se světovým oceánem jej totiž spojuje relativně nízký počet úžin. V případě Pacifiku se jedná o Beringovu úžinu. V případě Atlantiku pak o Naresův průliv, o další úžiny mezi Kanadou a Grónskem a o území na ose Norsko-Špicberky-Grónsko. SLO je specifický nejen svou každoročně se obnovující vrstvou ledu, ale i nebývale malou průměrnou hloubkou. Celá jedna třetina arktického regionu je tvořena šelfovým mořem, kde hloubka nepřekročí 500m (Gautier a spol. 2009: 1175). V regionu se přes jasnou dominanci oceánu nachází i celá řada ostrovů. Jako politicky nejvýznamnější lze jmenovat Grónsko a Svalbard (souostroví Špicberky a Medvědí ostrov). Dále se jedná o pás ostrovů podél euroasijského pobřeží a o seskupení ostrovů v oblasti severně od kanadského pobřeží. S vnitrozemím SLO spojuje hned několik významných řek (stejnou úlohu plní i Hudsonův záliv). Jde zejména o severoamerickou Mackenzie a ruskou Lenu, Jenisej a Ob, na kterých funguje i sezónní námořní doprava.

Je třeba upozornit, že hovoříme o oblastech nesmírné rozlohy. Pouze SLO zabírá plochu převyšující 14 miliónů km2. Celý region pak reprezentuje 6 % zemského povrchu (Gautier a spol. 2009: 1175). Přičteme-li k obrovské ploše faktory jako extrémní klimatické podmínky a značnou odlehlost od centrálních oblastí jednotlivých států, nemůžeme se divit velice řídkému osídlení. Většina obyvatelstva je koncentrována v oblasti evropské Arktidy (pevnina omývaná Barentsovým mořem). Na území Ruské federace se pak nachází drtivá většina větších měst (Murmansk, Norilsk, Archandelsk, Dudinka). Důležitá sídla za polárním kruhem najdeme i v Norsku (Tromsø, Bodø). Ruská a norská sídla s desetitisíci obyvateli a rozvinutou infrastrukturou ostře kontrastují se situací na severoamerickém kontinentě, kde se – pomineme-li několik málo osídlených oblastí ve vnitrozemí Aljašky a v Aljašském zálivu – nachází pouze několik osad většího významu (Barrow ani Iqualuit nemají více než 6 500 tisíce obyvatel). V případě Grónska pak žije většina z cca 60 tis. obyvatel na jihozápadě ostrova.

Rusko a Norsko proto logicky vedou i co se objemu ekonomických aktivit v regionu týče. Ekonomice celého regionu přitom vévodí exploatace přírodního bohatství (zejména těžba ropy, zemního plynu a dalších nerostů a minerálů) a rybolov. Lidské aktivity se však stále omezují spíše na hraniční oblasti regionu.4

3. Anglosaská geopolitika: koncept pivotální oblasti a Arktida

V této kapitole se budeme zabývat dílem třech klasiků anglosaské geopolitiky: Halforda J. Mackindera (1861 – 1947), Nicholase J. Spykmana (1893 – 1943) a Saula B. Cohena (nar. 1928). Bude popsán základ jejich teorie a to zejména ve vztahu k termínu pivotální oblast a k území Arktidy. Tito tvoří spolu s Haushoferovým dílem5 čtyři základní geopolitické teorie (Hnízdo 1995). Následně věnujeme prostor i dvěma méně známým autorům – Alexandru P. de Severskému (1894 – 1974) a Georgi T. Rennerovi (1900 – 1955), kteří nabízejí alternativu jak k tradičnímu chápání konceptu pivotální oblast, tak Arktidy.

3.1 Halford Mackinder: pivotální oblast a Heartland

V Mackinderově pohledu představuje „pivotální oblast“ (resp. Heartland) region centrální Eurasie bez přístupu k nezamrzajícím přístavům sahající od pobřeží Arktidy až k Černému moři, Baltu a horním tokům velkých indických a čínských řek (Romancov 2007: 439, Mackinder 1943: 597–598). Klíčovou vlastností dané oblasti je v Mackinderově teorii její nesmírný ekonomický potenciál – nevyčerpatelné zásoby nerostných surovin a potravin. Technologický pokrok (ať už v podobě rozšíření železnice nebo rozvoje bojového letectva) podle Mackindera zvýhodňuje mocnosti opírající se o pevninské masy (nikoli námořní moc).

Mackinder dělí svět dále na „vnitřní okruh“ (půlměsíc, který zabírá zbytek Eurasie (bez Británie a Japonska) a poté „vnější okruh“ (půlměsíc zahrnující zbytek světa). Klíčový axiom Mackinderovy teorie zní: „Kdo ovládá Východní Evropu, ten vládne Heartlandu; kdo ovládá Heartland, ten vládne světovému ostrovu (Euroasie a Afrika); kdo ovládá světový ostrov, ten vládne světu.“ (Romancov 2007: 440) Z tohoto důvodu je (z pohledu Mackindera) důležité, aby nedošlo ke spojení Německa a Ruska, které by mohly světový ostrov efektivně ovládnout.

K Arktidě se v kontextu definice pojmu pivotální oblast Mackinder vymezuje „negativně“, tzn. jako k zamrzlé oblasti, přes kterou nelze využít potenciálu námořní moci vůči světovému ostrovu. Je to oblast, která blokuje přístup k Heartlandu (pivotální zóně) a tím určuje jeho význam a svébytný charakter.

Heartland je tudíž přírodní pevností, která je na severu chráněna masou zamrzlého oceánu. Role Arktidy se nemění ani v poslední revizi Mackinderovy teorie z roku 1943, kdy vyzdvihuje význam tzv. Středního oceánu, který je vymezen Severním Atlantikem (Mackinder 1943).

obrázek

Obr 2. Mackinderova pivotální oblast, vnitřní a vnější půlměsíc. Zdroj: on-line [ver. 30.11.2009].

3.2 Nicholas Spykman: Rimland

Spykman na rozdíl od Mackindera nevidí jako klíčovou oblast světa „Heartland“, nýbrž „Rimland“, bývalý Mackinderův vnitřní okruh (půlměsíc). Právě kontrola Rimlandu může vést k ovládnutí Eurasie, nebo alespoň izolaci (zadržování) mocnosti ovládající Heartland. Axiomem Spykmanovy teorie tak je: „Kdo kontroluje Rimland, ovládá Eurasii; kdo ovládá Eurasii, kontroluje osudy světa.“ (Romancov 2007: 441)

Ani tento koncept s Arktidou aktivně nepočítá a nezahrnuje ji jako místo střetávání námořní a pozemní moci (maximálně jako součást evropského pobřeží – např. Norsko). V americké politice zadržování během studené války, která odrážela Spykmanův teoretický koncept, se projevuje snaha zadržovat Sovětský svaz právě v mořích mezi Norskem a Svalbardem a na linii takzvaného „GIUK gap“,6 které představují jediné místo, kudy se mohla dostat sovětská severní flotila do Atlantiku (Atlant – Pedersen 2009: 3).

obrázek

Obr. 3. Spykmanův Rimland. Zdroj: on-line [ver. 30.11.2009].

3.3 Cohen: multipolární vidění světa a pásma otřesu

Cohen opouští rigidní bipolární vidění světa. V jeho koncepci jsou dva globálně působící geostrategické regiony (na obchodě závislý přímořský svět a euroasijský kontinentální svět), které jsou nadřazené pěti geopolitickým regionům (Angloamerika a Karibik, Jižní Amerika, Přímořská Evropa a Maghreb, Subsaharská Afrika a Ostrovní Asie a Oceánie). Pokud bychom definovali pivotální oblast jako místo střetu, tak ji lze v Cohenově uvažování připodobnit k jeho „pásmům otřesu“. Ty definuje Cohen tři: Střední východ, Jihovýchodní Asie a prostor Subsaharské Afriky. Arktida v tomto vymezení opět chybí. Nejde ani o pásmo otřesu a podíváme-li se na mapu, je rozkouskována mezi tři jeho geopolitické regiony.

3.4 Arktida jako pivotální oblast: de Seversky a Renner

De Seversky reflektuje svět z pozice letecké moci, kterou považuje za nadřazenou moci pozemní i námořní. Toto tvrzení podpírá do té doby neobvyklým zobrazením světa, kde do středu mapy klade Severní pól (jádro Arktidy), které ukazuje, že USA a SSSR jsou ve skutečnosti blízkými sousedy (což z klasického zobrazení není zřejmé).

Akrtida je pro de Severského součástí (jádrem) jeho „oblasti rozhodnutí“ (area of decision), kterou je třeba ovládnout, aby bylo možné provést, resp. zabránit leteckému útoku na protivníka. Tato koncepce pochopitelně předpokládá bipolární rozdělení světa, nebo alespoň konfliktní zájmy arktických států.7 De Seversky svým konceptem „oblasti rozhodnutí“ a upozorněním na hodnotu Arktidy vybočuje z tradice anglosaské geopolitiky.

obrázek

Obr 4. De Severského oblast rozhodnutí jako překryv americké a sovětské vzdušné moci. Zdroj: on-line [ver. 30.11.2009].

Renner podobný koncept postuloval ještě několik let před de Severským. Rovněž akcentuje význam letecké moci a tvrdí, že letecké trasy přes Arktidu sjednocují eurasijský Heartland s druhým, poněkud menším anglo-americkým. Tato oblast se pak stává novým, rozšířeným Heartlandem v rámci Severní polokoule (Cohen 2003: 23). Primárním znakem nového Heartlandu je vzájemná zranitelnost anglo-americké a eurasijské části. Je hlavním centrem světové moci a Arktida, jako jeho jádro, přes které probíhají dopravní cesty, je tak klíčem k Heartlandu a kontrole světa (Cohen 2003: 23).

3.5 Shrnutí

Obecně lze pivotální oblast definovat jako zónu, jejíž kontrola představuje klíč k ovládnutí světa. Na regionální úrovni potom jde o oblast klíčovou pro dominanci v regionu. Pokud uvažujeme o termínech jako je pivotální oblast nebo oblast rozhodnutí, za dnešního uspořádání mezinárodních vztahů se dostáváme spíše k představě menších oblastí ve smyslu Cohenových pásem otřesu.

V konceptech třech klasiků anglosaské geopolitiky ve vztahu k Arktidě můžeme najít zásadní společný bod, kterým je fakt, že Arktida je jako aktivní pole pro geostrategické uvažování opomíjena. Mackinder ji chápe negativně jako bariéru, která zamezuje přístupu k pivotální oblasti. Z něho vychází i Spykman. Cohen nepovažuje Arktidu za pásmo otřesu, kterému by bylo třeba věnovat pozornost.

Z uvedených map č. 2 a 3 je patrné, že autoři zahrnovali region pobřeží Norska a přilehlých moří (Barentsovo moře) spíše do jiných oblastí, než do věčně zamrzlé Arktidy. Arktidu tudíž nejspíše definovali úžeji než jako oblast za polárním kruhem.

Opomíjení Arktidy může být způsobeno i běžně užívanými mapami (Mercatorovo zobrazení), které tento region zkreslují. Zamrzlá Arktida také nemá co nabídnout. Je tak mimo mentální mapu zmiňovaných autorů (a pravděpodobně i jejich současníků), neboť byla zobrazována a představována vždy na okrajové pozici.8 Naopak de Seversky a Renner přikládají Arktidě mimořádnou důležitost, protože je jádrem jejich oblasti rozhodnutí, která je definována s ohledem na nástup aviatiky.

4. Arktida v historické perspektivě

Přestože státy kontinuálně usilovaly o územní zisky v regionu Arktidy již od počátku 20. století, ke skutečnému docenění strategického významu regionu docházelo velice pozvolna. První projevy rivality o teritorium v rámci Arktidy lze spojovat se sporem států o Svalbard, který nabízel slibné zásoby nerostného bohatství. Konflikt vyřešila unikátní smlouva z roku 1920 přisuzující souostroví norské jurisdikci za současného zachování rovného přístupu na ostrov pro všechny signatáře (Miller 1925: 48).

Ve stejné době státy usilovaly také o Grónsko, které se v představách vojenských stratégů mělo stát klíčovým bodem na transatlantické magistrále. Tento největší ostrov, který chtělo ovládnout Dánsko, Norsko, USA i Kanada s Británií nakonec na základě rozhodnutí haagského Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti připadlo Dánsku (blíže viz Fogelson 1989). Význam spojnice mezi Severní Amerikou a Euroasií se plně prokázal během druhé světové války. Zejména šlo o období mezi roky 1941 až 1945, kdy to byly právě konvoje směřující do Murmansku přes severní Atlantik a Norské, Grónské a Barentsovo moře, které zajišťovaly spojení SSSR se západními spojenci. Německé protiakce vedené ze Skandinávie pak poukázaly na strategickou důležitost oblasti mezi Svalbardem a norským pobřežím. Právě tato oblast je totiž jako jediná navigačně zvládnutelná, pokouší-li se loď o plavbu ze severního Atlantiku do nezamrzajících přístavů severního pobřeží Ruska (Hnízdo 1995). Není proto divu, že se kontrola této oblasti stala jednou z nejdůležitějších otázek Studené války. Strategický význam regionu Barentsova moře pak souvisel i se sovětskými vojenskými silami na poloostrově Kola, který se stal domovem Severní flotily i řady vzdušných sil a reprezentoval jednu z nejvíce militarizovaných oblastí Studené války a základ sovětského jaderného deterentu (Zyśk 2009: 108).

Strategická důležitost Arktidy pro vojenskou i komerční mořeplavbu se však týkala pouze oblasti na samé hranici Arktidy. Samotná jádrová oblast Arktidy – tj. oblast SLO a severního pólu – zůstávala i díky své nepřístupnosti opomíjena. Postupnou změnu ale přináší masivní rozvoj aviatiky, který vyvrcholil konstrukcí strategických bombardérů druhé světové války. Z věčně zamrzlé oblasti s extrémním podnebím, která byla pro běžné pozemní a námořní aktivity bezcenná se rázem stává vysoce exponovaný region a nejkratší spojnice mezi průmyslovými a politickými centry západního a východního bloku. To ve svých pracích reflektoval i Renner s de Severským. Tato strategická důležitost jádra regionu jenom roste s nástupem ICBMs9 a zejména příchodem SSBNs,10 kterým SLO nabízel nejen důležitou tranzitní cestu mezi Pacifikem a Atlantikem, ale i velice výhodné podmínky ztěžující jejich vystopovatelnost (vrstva ledu, proměnlivá salinita vody, malá hloubka a členitost mořského dna) (Børresen 2008: 12). Strategická ponorka schopná vynořit se u břehů protivníka a vypálit jadernou střelu pak významně zkracovala reakční dobu na obranu a případnou odpověď.

Logickým důsledkem technologického pokroku a souvisejících změn vojenské doktríny byla militarizace dosud opomíjených severních regionů. Jednalo se jednak o zřizování vojenských základen a se zvyšujícím se doletem balistických střel a bombardérů o budování sítě včasného varování. Příkladem sítě radarů, systémů včasného varování a společného řízení byl kanadsko-americký DEW a NORAD doplněný sítí základen na ose Aljaška, Grónsko, Island, Velká Británie a Norsko (blíže viz Cohen 2003). Ruské síly byly koncentrovány v oblasti Murmansk, což nesouviselo pouze s relativní pozicí oblasti (blízkost vstupu do Atlantiku i případné fronty), ale i se skutečností, že většina severních moří na většinu roku zamrzá a možnosti umístění námořních sil byly proto omezené. Podobná koncentrace vojenských sil na straně západního bloku neexistovala.

Přes uvedenou militarizaci a strategické docenění však Arktida reprezentovala spíše tranzitní oblast než arénu, ve které by mělo dojít k přímému střetu vojenských sil. Důvodem byla (a je) skutečnost, že značnou část regionu tvoří oceán, který je povětšinou pokryt silnou vrstvou trvalého nebo sezónního ledu. I proto zůstaly významně omezeny i nevojenské aktivity v regionu.

Největší vzestup aktivit probíhal na území SSSR, kde docházelo k sezónnímu rozmrzání rozsáhlejších oblastí oceánu a kde byl rozvoj infrastruktury, osídlení a produkce mohutně podporován direktivním centrálním plánováním Moskvy. Díky odlišnému politickému a ekonomickému systému byl SSSR v rozvoji aktivit v regionu vždy o krok napřed (blíže viz Lloyd 1964: 299–301). Na severoamerickém kontinentě dochází k budování základní infrastruktury až během druhé světové války a skutečný rozvoj nevojenských činností souvisí až s objevením a následnou těžbou ropy v oblasti Prudhoe Bay na severním pobřeží Aljašky (Cohen 2003: 99).

Byly to právě objevy ropy, zemního plynu a dalších nerostů, které významně zvýšily geoekonomickou důležitost regionu. Většímu rozvoji však bránilo extrémní klima a odlehlost nalezišť, což komplikovalo dopravu surovin do centra a na světové trhy. Ropné společnosti například již v 60. letech testovaly dopravu ropy z oblasti Prudhoe Bay na východní pobřeží USA za pomoci ropného tankeru SS Manhattan. Přestože loď plavbu úspěšně dokončila, z důvodu ekonomické nerentability, komplikované navigace a rizika ekologické katastrofy, společnosti variantu dopravy ropy po tzv. Severozápadní cestě (NWP) zamítly. Připojily se tak k zástupu předchozích generací mořeplavců neúspěšně hledajících využitelnou severní námořní cestu spojující Atlantik a Pacifik (Borgerson 2008). O něco úspěšnější byly jejich protějšky v euroasijské části Arktidy, kde se místní komerční námořní doprava mezi Murmanskem, Karskou úžinou jižně od Nové Země a přístavem Dudinka u ústí Jeniseje ve větší míře sezónně uskutečňuje již od konce 70. let (Christensen 2009: 4). Jedná se však pouze o rozvoj části tzv. Severovýchodní cesty (NEP), která vede podél celého severního pobřeží Ruska.

Klimatické podmínky, odlehlost regionu a související závratné náklady rozvoje jakýchkoliv lidských aktivit proto stále představují základní překážku k dalšímu rozvoji Arktidy, který proto probíhá pouze pozvolně v souvislosti s technologickým pokrokem.

5. Arktida současnosti

S rozpadem bipolarity dochází i k relativnímu poklesu vojensko-strategické důležitosti Arktidy. Přestože si Arktida nadále uchovala nezastupitelné místo v úvahách a plánech týkajících se nukleárního deterentu, systému včasného varování a protiraketové obrany, státy svou vojenskou pozornost přesunuly spíše do jiných oblastí a regionů. Stručně řečeno, pro 90. léta platilo, že byly „důležitější věci na práci“.

Novinové titulky z posledních let však nemohou nikoho nechat na pochybách, že Arktida je opět v kurzu. Nejde přitom v žádném případě o mediální bublinu. Většina z důležitých (nejen) regionálních aktérů totiž v posledních letech znovu obrací pozornost na Sever. Výrazem tohoto může být i série oficiálních prohlášení a strategických dokumentů. Není náhoda, že se prezident Bush jr. ve své poslední vydané direktivě NSDP-66 z 9. ledna 2009 věnoval právě Arktidě. Svou pozornost vyjádřila v průběhu roku 2008 i EU, a to hned ve třech různých dokumentech (společné prohlášení Vysokého zmocněnce pro SZBP a Komise, vyjádření Evropského parlamentu a zpráva Parlamentního shromáždění ZEU) (Holtsmark a Smith-Windsor 2009: 23). Oficiální výstupy věnované strategii v oblasti Arktidy vydalo i Rusko, Dánsko a Norsko (IFS 2009). Své zájmy pak prezentovaly také pro Arktidu „exotičtí“ aktéři v čele s Čínou (blíže viz Spears 2009: 10 – 13). Ve všech uvedených dokumentech se píše o Arktidě jako o strategicky vysoce významném regionu, ve kterém jsou v sázce bezpečnostní i ekonomické zájmy značného významu. Jaké jsou důvody pro tuto novou dynamiku?

obrázek

Obr 5. Možný scénář ústupu zalednění dle Mezivládního panelu pro změny klimatu IPCC. Zdroj: on-line text [ver. 30.11.2009].

5.1 Klimatické změny Historicky jakékoliv aktivity v regionu omezovalo zejména extrémní klima. Arktida nebyla po většinu roku ničím jiným než souvisle zamrzlou plochou, což vylučovalo jakékoliv úvahy o konvenční mořeplavbě a rozvoji ekonomických nebo vojenských aktivit. V současnosti jsme ale v regionu svědky rapidních klimatických změn. Dlouhodobá měření prokazují významné změny v zalednění, které souvisí s růstem průměrných teplot.

V uplynulých letech došlo poprvé k úplnému ústupu ledu na trase NWP, která probíhá podél severoamerického pobřeží a spojuje Pacifik a Atlantikem. Na podzim roku 2007 pak byla poprvé úspěšně uskutečněna plavba po tzv. Arktickém mostu z Ruska do kanadského Churchillu (Friesen 2007). Jinými slovy, již za současného stavu lze reálně uvažovat o rozvoji činností, které byly až donedávna těžko představitelné. Takovým úvahám pak jenom nahrávají existující predikce budoucího vývoje, podle kterých není nereálná vize letní nezaledněné Arktidy (Borgerson 2008). Jisté je, že i v následujících letech bude docházet ke kontinuálnímu ústupu zalednění.

To by znamenalo vymizení základní překážky rozvoje lidských aktivit v regionu. Stále častěji se proto vyskytují úvahy o nástupu nových SLOCs, na kterých by lodě napodobovaly strategické ponorky při cestách mezi Atlantikem a Pacifikem. Potenciál je značný. Splavná NWP, NEP nebo rovnou cesta vedoucí napříč SLO znamená významnou redukci vzdálenosti mezi některými centry světového obchodu. Pokud dnes dochází k přepravě materiálu mezi Londýnem a Jokohamou, kapitán lodi může využít SLOC vedoucí skrz Panamský průplav (23 300km) nebo plout přes Malacký a Suezský průliv (21 200km). V případě splavné NEP, by se ale cesta zkrátila na 13 841 km, tj. úspora 1/3 vzdálenosti.11

obrázek

Obr 6. NWP a NEP. Zdroj: on-line [ver. 30.11.2009].

5.2 Přírodní zdroje a energetická bezpečnost

Otevírání bran Arktidy nezajímá pouze mořeplavce. Celý region je podle všeho značně bohatý na přírodní zdroje. Nejedná se přitom pouze o zásoby minerálů na pobřeží Ruska, Kanady a Grónska, nebo o bohaté rybolovné lokality, ale zejména o rezervy ropy a zemního plynu. Právě tyto komodity přitom v současnosti představují jedny z nejvíce ceněných surovin. Pro státy jako Kanada, Norsko nebo Rusko pak příjmy z „petrodolarů“ reprezentují nepostradatelný zdroj prostředků. V éře energeticky vysoce náročných průmyslových odvětví a tzv. uhlovodíkových ekonomik (hydrocarbon economy) je pak stabilní přísun dostatečných dodávek ropy a zemního plynu vnímán jako jedna ze základních otázek národní bezpečnosti.

Stručně řečeno, ropa ani zemní plyn nejsou „běžnou“ surovinou a státy proto velice vítají jakoukoliv informaci o nových nalezištích. Zprávy z Arktidy jsou přitom více než příznivé. Již několik desetiletí dochází k rozvoji těžby ropy a zemního plynu v periferních oblastech Arktidy (Prudhoe Bay u Aljašky, pobřeží Norska a Ruska v Barentsově moři). Jen do roku 2007 byly v Arktidě uvedeny do provozu suchozemské těžební lokality, které úhrnem nabídnou cca 40 miliard barelů (bbo) ropy, 1136 bilionů kubických stop (tcf) zemního plynu a 1272 miliónů kubických metrů kapalného zemního plynu (LNG) (Gautier a spol. 2009). Poslední průzkumy však ukazují, že tyto oblasti představují pouze zlomek polárního potenciálu.

obrázek

Obr 7. Odhad dosud neobjevených zásob ropy (zelená) a zemního plynu (červená). Naznačuje, že největší zásoby jsou při pobřeží, tj. na periferii Arktidy. Zdroj: Gautier a spol. (2009).

Konkrétní data týkající se celého regionu – a nikoliv omezených oblastí u pobřeží Aljašky nebo v Barentsově moři – přinesla až měření a výzkumy uskutečněné v poslední dekádě. Za nejvýznamnější (minimálně co se citací i pozornosti médií a širší veřejnosti týče) lze označit odhady poskytnuté americkým USGS (United States Geological Survey), které po korekci z roku 2009 hovoří o 22 % světových dosud neobjevených zásobách ropy a zemního plynu. Zpráva USGC z roku 2009 konkrétně uvádí, že region může nabídnout zhruba 30 % dosud neobjevených světových zásob zemního plynu (770 tcf) a 13 % (618 bbo) zásob ropy (blíže viz Gautier a spol. 2009). Největší očekávání souvisejí se zásobami mimo pevninu, tj. na kontinentálních šelfech přilehlých pevnin.

5.3 Rostoucí globální pozornost

Klimatické změny, bohatství Arktidy a imperativ energetické bezpečnosti zapříčiňují vpravdě globální vzestup zájmu o region. Arktida již není vnímána jako věčně zamrzlá oblast „někde na severu“, která nemá co nabídnout, ale jako region s novými možnostmi, které jen čekají na využití. Tento zájem přitom neprojevuje pouze specifický okruh osob (vědci, vojenští stratégové, rybáři apod.) nebo států (arktická pětka), ale vpravdě komplexní spektrum aktérů mezinárodních vztahů včetně „nearktických“ světových mocností.

Projevem této dynamiky přitom nejsou jen nově vydávané strategické dokumenty států a mezinárodních organizací, ale i jejich konkrétní kroky. Již od devadesátých let dochází kontinuálně k rozvoji spolupráce na bilaterální i multilaterální úrovni (AHDR 2004). Vzestup důležitosti však zapříčiňuje i opětovný nárůst rivality a konfliktních interakcí. Jmenovitě se jedná o obnovení staré hry, ve které státy soupeří o dosud nerozdělená území.12 Studená válka a skutečnost, že přímá kontrola nerozdělených území (de facto pouze plochy zaledněného oceánu) neměla co nabídnout, způsobily, že nedošlo k dořešení všech teritoriálních nároků. V současnosti jsme proto v Arktidě svědky nového mocenského soupeření, ve kterém státy – jmenovitě USA, Kanada, Norsko, Dánsko a Rusko – usilují o dosud nerozdělená území.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, které proměňují charakter Arktidy, se proto spolu se státy můžeme ptát, co vše je v sázce. Jak Arktidu posoudit z geopolitického hlediska? Lze hovořit o tom, že ovládnutí regionu přinese významné změny do světové mocenské rovnováhy?

6. Arktida: pivotální oblast budoucnosti?

V této kapitole nabídneme možné odpovědi na to, zda se může Arktida stát „pivotální oblastí budoucnosti“. Tzn., pokud si přizpůsobíme slavnou geopolitickou maximu, tak zda platí nebo může v budoucnu platit, že „kdo vládne Arktidě, vládne světu“. V následujícím textu se nicméně nebudeme omezovat pouze na takto položenou otázku, ale pokusíme se ověřit platnost i „méně ambiciózní“ teze: zda se Arktida může stát oblastí, kde je v sázce regionální dominance a kde se střetávají světové či regionální mocnosti. Tj. zda Arktida představuje „oblast rozhodnutí“ (de Seversky), resp. „pásmo otřesu“ (Cohen).

6.1 Argumenty pro

Význam Arktidy a míra pravděpodobnosti, že se stane klíčovým regionem, jehož kontrola zajistí danému státu významné navýšení moci, jsou přímo úměrné výši pravděpodobnosti, že se vyplní prognózy o globálním oteplování, resp. tání jejího ledového příkrovu. Lze se domnívat, že čím více bude Arktida bez ledu, tím více vzroste její strategická hodnota.

V případě významného oteplení navíc přestává dávat smysl Mackinderův koncept Heartland, neboť ten přijde o svou severní ledovou ochranu a bude ve větší míře nebo zcela otevřen námořní moci. Význam SLO jako dopravní cesty pro projekci moci tedy významně vzroste (dosud je tato trasa vhodná víceméně pouze pro leteckou moc včetně ICBMs a v případě mořské moci pouze pro ponorky). Vzroste díky tomu význam Spykmanovy teorie o Rimlandu? V době Studené války byl klíčovou oblastí ve Spykmanově pojetí pro zadržování mocnosti ovládající Heartland vnitřní půlměsíc, který ovšem nezahrnoval SLO na břehu Eurasie. V případě zpřístupnění této cesty má smysl do oblasti Rimladnu Arktidu zařadit. Její relativní význam oproti jiným oblastem tedy bezpochyby vzroste.

Vidíme dvě zásadní změny v geopolitické realitě, které může přinést odlednění Arktidy. Za prvé, vzniknou možnosti pro vytvoření nových SLOC. Za druhé, zpřístupní se surovinové zdroje uložené na dně Severního ledového oceánu. Tyto změny s sebou přinesou další důsledky. Obecnou konsekvencí je, že nové možnosti rozdmýchávají konfliktní potenciál dané oblasti. Soupeření arktických států, ale i dalších, které mají zásadní, až takřka životní zájem např. o strategické nerostné suroviny (Čína) vytvoří z oblasti pole, kde se více než kdykoli předtím budou střetávat světové mocnosti. Region se tak může jednoznačně stát pásmem otřesu ve smyslu Cohenovy definice. Mezinárodněprávní kodifikace kontroly nebo ustavení rovnováhy sil, které by vedly k vytvoření relativně stabilního statusu quo, mohou chvíli trvat (srov. Borgerson 2008). Do té doby se mohou angažované mocnosti v oblasti volně střetávat, což s sebou přinese krátkodobou nestabilitu. Z Arktidy se tedy stane aktivní oblast zájmu, ve které by mohlo dojít k přímému střetu nebo místem, o jehož ovládnutí aktéři usilují jinými způsoby.

Ve světle potenciální nové geopolitické reality je také otázkou relevance konceptu „oblast rozhodnutí“. Není sporu o tom, že letecká moc se bude moci nad arktickou oblastí střetávat nadále. Lze se domnívat, že ve světle nově přístupných surovinových nalezišť může její obecný význam i vzrůst (ochrana ropných plošin, apod.). Mimo to bude možné do oblasti vysílat letadlové lodě. De Severského teorie jednoznačně vychází z bipolárního rozdělení světa, kdy se nad zamrzlou Arktidou střetávají vzdušné síly dvou supervelmocí. Zvýšená pozornost ostatních aktérů o Arktidu v posledních letech naznačuje, že se do hry mohou zapojit i další hráči (zejména bezprostředně sousedící státy Evropské unie ať už ve formě vlastního nasazení, tak příp. společně, podaří-li se dále unifikovat zahraniční a bezpečnostní politiku EU).

Obecně platí, že vzrůst významu v jedné oblasti může posílit v souvislosti s Arktidou i v dalších sférách (spill-over efekt). Dalo by se říci, že otázka střetávání letecké moci nezávisí na klimatických změnách, tedy tání arktického ledového příkrovu. Opak je pravdou – možnost projekce moci v podobě vyslání letadlové lodi nebo zpřístupnění oblastí, o které lze hrát (surovinová naleziště) druhotně posílí i význam letecké moci v oblasti.

6.2 Argumenty proti

Současná dynamika v regionu Arktidy jednoznačně nahrává úvahám o vzestupu geopolitické důležitosti regionu. V důsledku tak dochází k proměně percepce regionu z opomíjené oblasti na oblast mimořádného strategického významu. Dřívější marginalizace regionu přitom nesouvisela jenom s faktickým stavem (omezení daná technologickou vyspělostí a místním klimatem), ale i s pokřiveným vnímáním a nedostatkem informací o regionu. I dnes bychom se ovšem měli vyvarovat zjednodušujících soudů hovořících o mimořádném potenciálu regionu, které by spočívaly na nedostatku informací, povrchní analýze a pokřivené percepci.

Předně si musíme uvědomit, že hovoříme o regionu mimořádné rozlohy. Je proto otázkou, do jaké míry má smysl uvažovat o potenciálu regionu jako celku. Např. oblast Barentsova moře se svými bohatými nalezišti ropy a zemního plynu, klíčovým námořním uzlem, souostrovím Svalbard a relativní blízkostí k existujícím centrům civilizace bude mít i do budoucna mnohonásobně vyšší geopolitickou hodnotu než např. oblast kolem pólu, která je od nejbližších center vzdálena tisíce kilometrů a která v hmotné rovině nemá příliš co nabídnout. V této souvislosti je potřeba upozornit na riziko přílišné generalizace. Ta se týká jak závěrů ohledně klimatických změn, tak souvisejících úvah ohledně rozvoje využití přírodního bohatství a vzniku nových SLOCs světového významu.

Je pravdou, že v současnosti probíhající klimatické změny nejspíše způsobí relativní pokles zalednění. S úplným celoročním ústupem ledu ale počítají v horizontu desítek let pouze nejextrémnější scénáře.13 Jinými slovy, v Arktidě bude i nadále docházet ke každoročnímu tání a zamrzání rozsáhlých ploch. O ústupu ledu, který by usnadnil rozvoj námořní dopravy a těžby, lze proto reálně uvažovat pouze na dobu několika málo měsíců v roce. Konkrétní rozsah zalednění přitom nejde dopředu odhadovat. To způsobuje, že jakékoliv aktivity, které vyžadují dlouhodobé plánování (např. vojenské námořní operace nebo komerční námořní doprava zboží) musí počítat s vysokým stupněm nejistoty. K ústupu zalednění navíc nebude docházet v celém regionu ve stejném rozsahu. Již dnes je zřejmé, že k největší redukci ledu dojde v oblasti Čukotského, Východosibiřského a Beaufortova moře. Proměny klimatu ale nezpůsobí významnější změny zalednění např. v oblasti kanadských ostrovů a Baffinova zálivu nebo v oblasti severně od Grónska (Overalnd a Wang 2007). V neposlední řadě je nutné zmínit, že jakékoliv predikce ohledně ústupu zalednění jsou za dnešního stavu poznání značně nejisté (Richter-Menge 2009: 437).

Otázka zalednění přitom představuje pouze jeden z mnoha faktorů, který značně komplikuje jakýkoliv rozvoj lidských činností v regionu. Plovoucí led, riziko srážky s ledovcem, riziko blokování úžiny kousky ledu ze dne na den, absence adekvátních map, nutnost speciálního vybavení pro navigaci během polární noci, omezená hloubka a šířka některých úžin na NWP a NEP (často jen několik desítek metrů) – to vše jsou jen příklady faktorů, kterým budou muset lodě plující v arktických vodách i do budoucna čelit. Samozřejmostí místní mořeplavby proto i nadále bude speciální třída lodí a rizika a finanční náklady polární mořeplavby tak zůstanou stále vysoká (blíže viz Ragner 2008). Je proto otázkou, do jaké míry jsou na místě prohlášení o operacích letadlových lodí nebo o využití nových námořních cest ke komerčním plavbám největších dopravních plavidel.

Podobně problematické jsou i úvahy o exploataci přírodního bohatství, které se týkají zejména zásob ropy a zemního plynu na kontinentálním šelfu. Právě těžba mimo pevninu představuje ze všech možných způsobů získávání ropy a zemního plynu finančně, časově i technologicky nejnáročnější proceduru. To platí dvojnásob v případě Arktidy, kde panují extrémní klimatické podmínky a kde často chybí adekvátní infrastruktura podmiňující započetí rentabilní těžby (problematika přepravy nezpracovaných surovin, rafinování, atd.) (Budzik 2009). I z toho důvodu dochází k rozvoji těžby v regionu pouze velice pozvolna. První zařízení na těžbu zemního plynu v evropské části Arktidy vůbec bylo zprovozněno norskou společností StatoilHydro teprve na podzim 2007 v lokalitě Snøhvit v Barentsově moři, a to i přesto, že se nachází v bezprostřední blízkosti pevniny a objevili jej již roku 1984 (Offerdal 2009: 162). Úvahy o těžbě ropy v oblasti kolem pólu jsou proto spíše z říše snů. Většina z potenciálních energetických lokalit se navíc koncentruje do omezeného počtu arktických subregionů. Mezi státy bude v tomto ohledu nejvíce získávat Rusko (blíže viz Gautier a kol. 2009).

Poslední poznámka se týká obav z eskalace napětí v regionu v souvislosti se soupeřením o zdroje a nerozdělená teritoria. Předně je třeba zdůraznit, že většina nejslibnějších nalezišť se nachází v oblastech, nad jejichž jurisdikcí již dnes neexistují pochyby. Pokud jde o dosud nerozdělená území, státy si mohou nárokovat jen taková teritoria, na která mají nárok podle příslušných ustanovení Úmluvy OSN o mořském právu. V současnosti je totiž s výjimkou sporů o status Svalbardu a konfliktu o ostrov Hans v sázce výhradně kontrola částí moří a nikoliv pevniny. Všechny regionální státy včetně Ruska v současnosti postupují plně v souladu s Úmluvou a svůj zájem na smírném řešení sporů vyjádřily i v průlomové Ilulissatské deklaraci (viz plné znění dokumentu).

7. Závěr

Geopolitickou hodnotu Arktidy jako svébytného regionu mezinárodních vztahů dlouhodobě omezovaly tři základní limity: klimatické podmínky, dobový stav technologického pokroku a percepce regionu. Arktida byla v důsledku vnímána jako periferní region, pro který je typické trvalé zalednění a který nemá z ekonomického ani ze strategického úhlu pohledu co nabídnout. To se plně projevuje i v pracích klasiků anglosaské geopolitiky. Formulace Mackinderovy teorie Heartlandu, ale byla umožněna právě díky trvalému zalednění arktických oblastí. Se stejným předpokladem pak počítá i Spykmanův koncept Rimlandu. Určitý posun je patrný u Cohena. Ten sice Arktidu ve svém výčtu geopolitických regionů a pásem střetu vynechal, zároveň ale diskutovanou oblast rozdělil mezi jednotlivé přilehlé regiony. Přesto je třeba upozornit, že již výše zmiňovaní autoři rozeznali strategickou důležitost oblasti Barentsova moře.

S technologickým rozvojem a konkrétními událostmi (světové války a studená válka) ale postupně dochází k vzestupu důležitosti regionu. To je jasně patrné i z prací de Severského a Rennera. Ti pod vlivem nástupu aviatiky upozornili na dlouho opomíjený význam Arktidy a umístili region do samého jádra oblasti rozhodnutí jako nově definovaného konceptu. Oba autoři v důsledku významně přispěli k proměně percepce regionu, kterou stvrdil následný rozvoj jaderných arzenálů (ICBMs a SSBNs). Arktida přesto i nadále zůstávala spíše nepřístupným regionem, jehož „hodnota“ se omezovala na oblast, přes kterou by došlo k případnému jadernému útoku.

V současnosti jsme ale dospěli do fáze, kdy dochází ke značné relativizaci váhy všech výše uvedených limit. Klimatické změny a technologický pokrok způsobují, že lze reálně uvažovat o rozvoji takových lidských aktivit, které byly až donedávna jen těžko představitelné. Toto otevírání dveří Arktidy do značné míry relativizuje dlouho přetrvávající předpoklady výše uvedených teorií (otázka zalednění). V důsledku pak dochází k proměně percepce regionu, kdy se dlouho opomíjená oblast naopak stává předmětem živých diskusí žurnalistické, akademické i politické obce. Samotné státy pak podnikají kroky, jejichž cílem je zvýšení jejich vlivu v oblasti.

Jak tyto změny proměňují geopolitickou hodnotu regionu? Na nejobecnější rovině je třeba konstatovat, že důležitost Arktidy bezesporu vzrostla a do budoucna nejspíš dále poroste. Je ale na místě hovořit o Arktidě jako o pivotální oblasti?

Rozhodně nelze předpokládat, že by se z Arktidy v budoucnu stalo geopoliticky nejdůležitější místo světa. Toto tvrzení samozřejmě není nijak objevné. To platí i z toho důvodu, že vypovídací hodnota Mackinderovských úvah stavících na binárním dělení světa nepoměrně klesla. Zajímavější je proto hodnota Arktidy jako pivotální oblasti ve smyslu oblasti rozhodnutí a pásma otřesu – tj. ve smyslu chápání Arktidy jako regionu, ve kterém může dojít k takovému mocenskému střetu, který by významně ovlivnil minimálně regionální rozložení sil. Není pochyb o tom, že hodnota Arktidy z pohledu letecké moci a jaderného deterentu nadále trvá. Existují ale i další nové kvality?

V současnosti je zmiňován zejména geoekonomický potenciál regionu. V tomto ohledu musíme upozornit zejména na značné zásoby ropy a zemního plynu (a dalšího přírodního bohatství), které se v oblasti nacházejí. Tyto zásoby jsou ale koncentrovány v omezeném množství lokalit, které se nacházejí spíše v periferních částech regionu (viz nejslibnější lokality na obr. 7), a které již dnes kontrolují přítomné státy. K významnému neočekávanému vychýlení mocenské rovnováhy by proto nemělo dojít. Na druhou stranu není pochyb, že potenciální zdroje přispějí k utvrzení/vzestupu mocenského postavení států, které dokáží tyto zásoby zužitkovat. Podobné závěry lze vyslovit v souvislosti s rozvojem nových SLOCs. Arktida bezesporu nabízí vysoký potenciál pro rozvoj mořeplavby. SLO je ale uzavřeným mořem a dopravu lze proto efektivně kontrolovat v několika málo námořních uzlech, jejichž strategická hodnota byla plně doceněna již v minulosti. Zároveň nesmíme zapomenout, že rozvoj aktivit bude i nadále významně omezovat arktické klima, jehož extrémní podobu nelze redukovat na pouhou otázku míry zalednění.

Probíhající změny tudíž jednoznačně přispívají k vzestupu důležitosti regionu. Současná dynamika ale souvisí se změnou percepce regionu a důležitostí, kterou státy oblasti přikládají. Na místě je navíc spíše diskuse o důležitosti určitých oblastí v rámci Arktidy, než o důležitosti Arktidy jako takové. V tomto smyslu budou i do budoucna dominovat periferní části regionu nad SLO a oblastí kolem pólu. Právě kolem polárního kruhu (a nikoliv kolem pólu) totiž dojde k největšímu vzestupu lidských aktivit. Je proto otázkou, zda má smysl v geopolitice pracovat s Arktidou jako se svébytným regionem. Důležitost hraničních částí Arktidy totiž může být plně doceněna jejich zahrnutím do jednotlivých sousedících regionů (např. Cohenův přístup).

8. Seznam použitých zdrojů a literatury

  • AHDR (2004): Arctic Human Development Report, Reykjavik, Stefansson Arctic Institute.
  • Atlant, Kristian – Pedersen, Torbjorn (2009): Russia's Svalbard Policies: Securitization Still in Fashion?, Paper prepared for the 50th Annual Convention of the International Studies Association, New York, February 15–18, 2009.
  • Borgerson, Scott G. (2008): Arctic Meltdown, Forreign Affairs, March/April 2008, vol. 87, no. 2., pp. 63–77.
  • Børresen, Jacob (2008): The Great Arctic Game, in Heartland – Eurasian Review of Geo-politics (Special Issue: Polar Game), no. 2, 2008, pp. 18 – 28.
  • Budzik, Philip (2009): Arctic Oil and Natural Gas Potential, EIA – Office of Integrated Analysis and Forecasting – Oil and Gas Division – October, 2009, [online, ver. 24.11.2009].
  • Cohen, Saul Bernard (2003): Geopolitics of the World System, Lanham, Rowman & Littlefield Publishers, Inc..
  • Duhaime, Gérard a Caron, Andrée (2006): The Economy of the Circumpolar Arctic, in Glomsrød, Solveig a Aslaksen, Iulie (eds.): The Economy of the North, Statistics Norway, Oslo, pp. 16–25.
  • Fogelson, Nancy (1989): Greenland: Strategic Base on a Northern Defensive Line, The Journal of Military History, vol. 53, no. 1, pp. 51 – 63.
  • Friesen, John (2007): Russian ship crosses Arctis bridge to Mantitoba, Globe and Mail – October 18, 2007, [online. 22.11.2009]
  • Gautier, Donald L. a kol. (2009): Assessment of Undiscovered Oil and Gas in the Arctic, Science, vol. 324, pp. 1175 – 1178.
  • Hnízdo, Bořek (1995): Mezinárodní perspektivy politických regionů, Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku.
  • Hoel, Alf H. (2009): The High North Legal-Political Regime, in: Holtsmark, Sven G. a Smith-Windsor, Brooke A. (eds.): Security prospects in the High North: geostrategic thaw or freeze?, Rome, NATO Defence College – Research Division, pp. 81–101.
  • Christensen, Svend Aage (2009): Are the northern sea routes really the shortest?, DIIS Brief – March 2009, [online, ver. 24.11.2009].
  • IFS (2009): Arctic strategy documents, IFS – Geopolitics in the High North, [online, ver. 24.11.2009].
  • Ilulissatská deklarace (přijata 28. května 2008 v Ilulissatu).
  • Lloyd, Trevor (1964): New Perspective on the North, Foreign Affairs, vol. 42, no. 2, pp. 293–308.
  • Mackinder, Halford J. (1943): The Round World and the Winning of the Peace, Foreign Affairs, vol. 21, no. 4, July, pp. 595 – 605.
  • Miller, David Hunter (1925): Political Rights in the Arctic, Foreign Affairs, vol. 4, no. 1, pp. 47–60.
  • Romancov, Michael (2007): Politická geografie a geopolitika, in: Cabada, Ladislav – Kubát, Michal a kol. (2007): Úvod do studia politické vědy, Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, pp. 407 – 454.
  • Offerdal, Kristine (2009): High North Energy: Myths and Realities, in: Holtsmark, Sven G. a Smith-Windsor, Brooke A. (eds.): Security prospects in the High North: geostrategic thaw or freeze?, Rome, NATO Defence College – Research Division, pp. 151 – 178.
  • Overland, James E., Wang, Muyin (2007): Future regional Arctic sea ice declines, Geophysical Research Letters, vol. 34, [online, ver. 24.11.2009].
  • Perovich, Donald K. a Richter-Menge, Jacqueline A. (2009): Loss of Sea Ice in the Arctic, Annual Review of Marine Science, vol. 1, pp. 417–441.
  • Ragner, Claes Lykke (2008): The Northern Sea Route, the English translation of a chapter originally published in Swedish in the Norden Association’s Y­earbook, [online, ver. 24.11.2009].
  • Spears, Joseph K. (2009): China and the Arctic: the Awakening snow dragon, China Brief – The James Foundation – March 18, 2009, vol. 9, no. 6, [online, ver. 24.11.2009].
  • Zyśk, Katarzyna (2009): Russia and the High-North: Security and Defence Perspectives, in: Holtsmark, Sven G. a Smith-Windsor, Brooke A. (eds.): Security prospects in the High North: geostrategic thaw or freeze?, Rome, NATO Defence College – Research Division, pp. 102–150.

Filip Chrášťanský je studentem oboru Mezinárodní vztahy a oboru Právo na Masarykově univerzitě.

Dalibor Jenne je studentem oboru Mezinárodní vztahy a Hospodářská politika na Masarykově univerzitě.

Poznámky pod čarou

  1. Např. Katarzyna Zyśk užívá ve svém textu termínu High North ve vztahu k oblasti ruského poloostrova Kola, Norského moře a jižních partií Severního ledového oceánu. Dále pracuje s termíny jako European North, Western Arctic nebo Eastern Arctic (viz poznámka č. 1 v Zyśk 2009: 102).
  2. V současnosti asi nejvýznamnější regionální organizace sdružující osmičku arktických států. Vznikla v roce 1996 jako výsledek několikaletých intenzivních setkání na ministerské úrovni.
  3. Průměrné teploty se mohou i díky klimatickým změnám významně změnit. Stejně tak by teoreticky mohlo dojít ke změnám v politických hranicích. Vymezení polárním kruhem je naproti tomu neměnné.
  4. Blíže k ekonomice a demografii Arktidy viz AHDR (2004) nebo Duhaime a Caron (2006).
  5. Pro něho není Heartland, resp. pivotální oblast klíčovým pojmem, proto se jím v této práci nezabýváme.
  6. Mořský prostor mezi Grónskem, Islandem a Spojeným královstvím.
  7. K jejich definici viz kapitola 2.2.
  8. K individuálnímu vnímání prostoru a mentální mapě viz Romancov (2007): 410 – 413.
  9. Mezikontinentální balistické střely.
  10. Ponorky na jaderný pohon nesoucí balistické střely.
  11. Další srovnání délek různých tras mezi světovými přístavy viz Christensen (2009).
  12. Přívlastek starý souvisí s tím, že státy se pokoušely o rozšiřování svých územních držav již v první polovině dvacátého století.
  13. Blíže k otázce klimatických změn viz závěry Mezivládního panelu o klimatických změnách v Parry, Canziani, Palutikof, van der Linden a Hanson (2007).
blog comments powered by Disqus
Autor
Filip Chrastansky a Dalibor Jenne
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
17. 7. 2010