Geopolitika rozšiřování NATO

Veronika Dokulilová, Adriana Klímková - 15. Červenec 2010, rubrika Články

Cílem této práce je představit geopolitické implikace a následky postupného rozšiřování NATO v období studené války i v období po pádu železné opony. Při posuzování geopolitiky rozšiřování NATO bude využita především deskriptivní analýza přistupujících států, jejich významné vnitřní geografické charakteristiky a bude použita interpretace vztahů mezi státy/bloky.¹ V rámci této práce bude posuzován geopolitický přínos jednotlivých přístupových kol NATO, přičemž v závěru bude zjištěno, nakolik je geopolitika výchozím bodem pro rozšiřování Aliance v minulosti i budoucnosti.

Tento text je součástí projektu Geopolitika v 21. století: soubor textů o geopolitice, v jehož rámci časopis Global Politics publikuje sérii příspěvků studentů Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU, které se geopolitikou zabývají.

V úvodních kapitolách této práce jsou představeny základní geopolitické koncepty Halforda Mackindera a Nicholase Spykmana. V první polovině devatenáctého století přichází Halford Mackinder konceptem Heartlandu na nějž pak navazuje Nicholas Spykman s konceptem Rimlandu. Oba geopolitikové pracují s myšlenkou existence klíčového území, jež je strategicky natolik významné, že jeho ovládnutí poskytuje potenciál k ovládnutí celého světa.

Po druhé světové válce se postupně začínají formovat bloky Západu a Východu a geopolitika získává díky rozšiřování sfér vlivu obou bloků významné postavení nejen ve výkladu ale i praxi mezinárodní politiky. V roce 1949 je nejdříve podoba těchto bloků institucionalizována skrze vznik Organizace Severoatlantické smlouvy – bezpečnostního i politického nástroje států Západu. V roce 1955 pak vzniká Varšavský pakt, který formálně sdružuje státy Východu.

Cílem této práce je představit geopolitické implikace a následky postupného rozšiřování NATO v období studené války i v období po pádu železné opony. Při posuzování geopolitiky rozšiřování NATO bude využita především deskriptivní analýza přistupujících států, jejich významné vnitřní geografické charakteristiky a bude použita interpretace vztahů mezi státy/bloky. V rámci této práce bude posuzován geopolitický přínos jednotlivých přístupových kol NATO, přičemž v závěru bude zjištěno, nakolik je geopolitika výchozím bodem pro rozšiřování Aliance v minulosti i budoucnosti.

Zároveň si tato práce klade za cíl přezkoumání rozšiřování NATO z hlediska Mackinderova a Spykmanova konceptu. V tomto ohledu je zamýšleným výstupem práce snaha identifikovat v průběhu rozšiřování NATO body, kdy dochází k souladu či nesouladu s koncepcemi obou zmíněných geopolitiků.

1. Mackinderovo vidění světa a koncepce Heartlandu

Základním stavebním kamenem Mackinderovy geopolitiky je binární vidění světa. Mackinder nahlížel svět jako uzavřený a ucelený systém, v němž existuje rovnováha moci mezi tzv. pozemními a mořskými mocnostmi. Mackinder konstatoval, že na počátku 20. století vstupuje svět do éry, kdy se pozemní moc stává klíčovou. Zároveň upozorňoval, že existuje možnost pozemní stát/aliance dosáhne dominance světa. Geograficky se mackinderovský svět skládal ze Světového ostrova (Evropa, Asie, Afrika) a Světového oceánu (Amerika, Austrálie, Velká Británie, Japonsko a další).²

V rámci Světového ostrova Mackinder geograficky vymezuje specifickou oblast Heartlandu, který v sobě skýtá potenciál vládnout celému světu.³ Tuto oblast Mackinder stanovuje jako území Baltického moře, střední a dolní Dunaj, Černé moře, Anatolie, Arménie, Persie, Tibet, Mongolsko, Rakousko-Uhersko, a Rusko (Hagan 1942: 280). Heartland je jádro Světového ostrova a jeho význam tkví v nepřístupnosti mořské moci. Zároveň je to nejrozsáhlejší rovinaté území na Zemi, které je dokonale chráněno horskými masivy z mnoha stran a působí proto jako tzv. kontinentální pevnost. V oblasti Heartlandu se nachází též obrovské nerostné i lidské zdroje, které umožňují budování silné a dobře mobilní pozemní armády, ale také dobrou podporu námořní schopnosti Heartlandu.

Za významnou pozemní oblast považoval Mackinder také Východní Evropu,⁴ kterou chápal jako bránu k ovládnutí Heartlandu a poté světového ostrova. Východní Evropu považoval Mackinder za oblast bezpečnostního vakua mezi dvěma hegemony (Rusko a Německo) a epicentrum vzniku mocenského soupeření o Heartland/Světový ostrov. Proto navrhoval vznik pásma nezávislých států (podporovaných Velkou Británií a USA), jež by tvořily nárazníkovou zónu mezi Ruskem a Německem (Sempa 2000).

1.1. Mackinder a státy aspirující na ovládnutí Heartlandu

Dle Mackindera docházelo na počátku 20 století k narušení rovnováhy mezi pozemními a mořskými mocnostmi, přičemž pozemní mocnosti byly oproti těm mořským ve výhodě. Mackinder varoval před tím, aby byla oblast Eurasie ovládnuta jednou mocností, nebo aliancí států. Jako pozemní stát, jenž by mohl aspirovat na ovládnutí Heartlandu (tudíž ovládnutí světa) označil Mackinder Rusko, nicméně jako hrozbu rovnováze moci považoval i Německo. Stanovení konkrétního nepřítele kontinentu byla dle Mackindera otevřená záležitost, což lze sledovat na příkladech uvedených v jeho knihách postupem času.⁵ Případná aliance Ruska a Německa byla Mackinderem chápána jako největší hrozba ovládnutí Heartlandu, přičemž tato hrozba měla být zadržována Velkou Británií. Kromě zadržování hrozby ovládnutí Heartlandu ze strany Velké Británie se zadržování měly účastnit i Spojené státy, jež Mackinder považoval za ideově spřízněné s Velkou Británií skrz Anglo-saskou civilizaci (Venier 2004: 330–336).

Zajímavým konceptem, jenž souvisí s náplní této práce je Mackinderův další geografický koncept – tzv. „ Vnitrozemský oceán“ (Midland Ocean), jež se rozkládá na východní polovině Kanady a Spojených států, Británii, Francii, Severoatlantické zátoce a jejích čtyřech vedlejších mořích (Středozemní, Baltské, Arktické a Karibské). Státy této oblasti by měly spolu s Ruskem vytvořit systém kolektivní bezpečnosti, jež by v budoucnosti zamezil možné německé agresi (Sempa 2000). Fakt, že ve svém konceptu kolektivní bezpečnosti Mackinder označuje Rusko za spojence a Německo za nepřítele, je však dle Graye vedlejší, neboť důležitá geostrategická myšlenka tkví hlavně ve třech Mackinderem stanovených elementech – předmostí ve Francii, chráněná i izolovaná letiště ve Velké Británii a rezerva vycvičené lidské síly, zemědělství a průmyslu na východě USA a Kanady (Gray 2004: 20). Rovnováhu moci mezi Vnitrozemským oceánem a Heartlandem považoval Mackinder za klíčovou pro geografickou stabilitu světa (Taylor 2002: 332–352).

2. Spykman a jeho geopolitická teorie

Spykmanovo geopolitické pojetí klade velký důraz na moc a mocenské vztahy mezi jednotlivými státy. Podle něj mají politické ideály a vize, které nejsou podpírány mocí, nižší hodnotu životaschopnosti. Geografii viděl jako nejzákladnější faktor podmiňující zahraniční politiku země, jelikož byla ze všech možných faktorů nejméně proměnlivá a také permanentní. Je to právě zeměpisná oblast státu, která je územní základnou ze které stát operuje v době války a strategickou pozicí, kterou udržuje během období míru. Navíc však upozorňuje, že přestože se geografická fakta nemění, jejich význam pro zahraniční politiku ano a geografie je faktorem spíše podmiňujícím než určujícím. Mezi další patří faktory rasové, etnické, ekonomické, sociální, politické a ideologické (Furniss 1952: 383–387).

V návaznosti na geopolitickou teorii Heartlandu Halforda Mackindera přichází Nicholas Spykman s vlastním vymezením strategicky důležité oblasti – Rimlandu. Ten byl klíčovým regionem ve světových záležitostech a nacházel se v oblasti Mackinderova vnějšího půlměsíce. Zároveň se Spykman inspiroval také u Mahana a jeho binárního vidění světa – vztah námořních a pozemních mocností.

„Na rimland eurasijské pozemní masy se musí nahlížet jako na prostřední region, situovaný mezi heartlandem a vnějšími moři. Slouží jako rozsáhlá nárazníková zóna konfliktu mezi námořními a pozemními mocnostmi. Dívajíce se do obou směrů musí fungovat obojživelně a bránit se na suchu i na moři. V minulosti musel bojovat proti pozemním mocnostem heartlandu a proti námořním mocnostem přilehlých ostrovů jako Velká Británie a Japonsko. V jeho obojživelné podstatě tkví základ jeho bezpečnostních problémů.“ (Blouet 2001: 121)

Spykmanův systém analýzy ho nakonec přivedl ke třem širokým a vzájemně propojeným závěrům. Zaprvé, americký izolacionismus nadále nebyl praktickým nástrojem pro udržení bezpečnosti. S tím souvisel druhý závěr, kdy Spojené státy americké měly naopak participovat na světovém dění za účelem vytvoření a udržení rovnováhy moci. A v neposlední řadě upozorňoval, že jakékoliv mezinárodní řízení či vláda nemůže nahradit onu delikátní a dynamickou rovnováhu mezi národními státy. Spykman zde zdůrazňuje důležitost rovnováhy moci pro mezinárodní systém, která je založená na nezávislých státech, podporuje spolupráci, usmíření či posilování práva, což v konečném důsledku vede k udržení míru a spravedlnosti (Furniss 1952: 388–391).

3. Vznik a rozšiřování NATO (1949)

Severoatlantická aliance vznikla 4. dubna roku 1949, jako obranný pakt založený na systému kolektivní bezpečnosti. Alianci založilo podpisem Washingtonské smlouvy celkem dvanáct států – Belgie, Kanada, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Velká Británie a Spojené státy americké. Hlavní myšlenkou vzniku Aliance bylo politické spojenectví států Západu a společná obrana pro hrozbě vycházející z existence a povahy Sovětského svazu. Státy NATO se tedy snažily vyvážit geopolitický potenciál SSSR.

3.1. První kolo rozšiřování (1952)

Pouhé tři roky od vzniku Aliance došlo k jejímu prvnímu rozšíření o dva státy – Řecko a Turecko. Vstup Turecka a Řecka do NATO měl jednak stabilizovat tuto oblast a napomoci urovnání vzájemných historických animozit, zároveň však sloužil i k posílení geopolitické pozice Aliance.

Během studené války bylo Turecko považováno za životně důležité pro ochranu jižního kraje Aliance a kvalifikováno jako jeden z jejích strategicky nejvýznamnějších států (Moustakis 2003: 72). V době svého vstupu do NATO se Turecko nacházelo v kontaktu se středomořím, jihovýchodní Evropou, Sovětským svazem i Blízkým východem. Z tohoto hlediska mělo Turecko unikátní bezpečnostní problém – mohlo čelit přímému útoku ze strany Varšavského paktu a to hned ze dvou stran (ze západní strany z Bulharska, z východní strany ze SSSR) (Farington 1989: 203). Tuto nevýhodu však částečně vyrovnávalo strategicky výhodné umístění Turecka mezi Černým a Středozemním mořem, jež umožňovalo Turecku díky úžinám Bospor a Dardanely kontrolovat plavbu a přepravu mezi těmito dvěma moři. Zmíněná poloha získala v rámci studené války značný význam, neboť dávala Alianci skrz tureckou kontrolu úžin možnost bránit proplutí sovětské černomořské flotily do středozemního moře (Moustakis 2003: 72). Význam Turecka spočíval i v jeho blízkosti k oblastem bohatých na nerostné suroviny – především Kaspickému moři a Blízkému východu.

Geopolitický význam Řecka pro NATO tkvěl především ve faktu, že sousedilo s Tureckem. Řecký přínos spočíval především v jeho širokém přístupu ke Středozemnímu moři, potažmo jeho poloze u Egejského moře, jako vstupní brány k tureckým úžinám. Řecko mohlo také sloužit jako zadržovací bod pro rizika z Balkánu. Společný vstup obou států jednoznačně posílil bezpečnost jižního křídla NATO, neboť uzamykal sovětský přístup k volnému moři.

3.2. Druhé kolo rozšiřování (1955)

V roce 1955 bylo do NATO přijato Západní Německo, čímž začala éra včleňování Německa do Západu. Ačkoliv bylo NATO primárně bezpečnostní aliance poskytující záruky proti sovětské hrozbě, v případě Německa hrálo významnou politickou roli z hlediska usmíření států západní Evropy s poválečným Německem. Tomuto usmíření však musela předcházet představa Německa jako státu, jenž rezignoval na své původní expanzionistické a nacionalistické tendence. Přijetí Německa tak mělo dvě strategické implikace – jednak se jednalo o kontrolu a ujištění se o západoněmecké neškodnosti („keep the Germans down“) a zároveň zadržování až vytlačení SSSR ze Západní Evropy („keep the Russian out“) (Russet; Stamm 1998: 370).

Německem v době studené války procházela faktická linie rozdělení světa na dva bloky a tak bylo chápáno jako potenciální epicentrum a bojiště v případném konfliktu těchto bloků. Přijetí Západního Německa do NATO bylo silně spojeno s logikou, že v případném konfliktu se Sověty by měly být Západní vojenské síly umístěny co nejvíce na „východě“ (Kay 1998: 54–55). NATO považovalo v rámci svých obranných plánů Západní Německo za geograficky významné – jednalo se totiž o oblast potenciální centrální bojové fronty, v níž by bylo možné okamžitě využít spojenecké západoněmecké vojenské síly (Farington 1989: 260). Nepřijetí Západního Německa do NATO by tedy bylo i z hlediska geopolitiky chybou, neboť by tak byla ponechána výhoda pro SSSR, který by těžil ze svého pevného postavení ve Východním Německu.

Nutno také zdůraznit, že přijetím Západního Německa do NATO došlo také k praktickému pevninskému „připojení“ Dánska do aliance – Dánsko sice vstoupilo do NATO jako zakládající člen v roce 1949, ale až do roku 1955 bylo od evropských kontinentálních členů Aliance geograficky odříznuto.

3.3. Třetí kolo rozšiřování (1982)

Ve třetím kole rozšiřování bylo do NATO přijato Španělsko, které zlepšilo geopolitické jeho postavení z více hledisek. Jednak díky přijetí Španělska (podobně jako v případě Východního Německa) došlo k praktickému pevninskému připojení dalšího ze zakládajících členů Aliance – Portugalska, jež bylo do té doby od Aliance geograficky izolováno. Pyrenejský poloostrov byl tak funkčně a přímo připojen ke zbylé části alianční Evropy a mohl tak konečně hrát plnohodnotnou funkci v obranném plánovaní Aliance.

Dle Snydera získalo NATO díky přijmutí Španělska také potřebnou geografickou hloubku, jež by v případě konfliktu Západu s Východem umožňovala větší efektivitu a bezpečnost – především pro podpůrné prostředky, soustředění materiálu i sil. Španělsko by mohlo díky Pyrenejím, jako ideální přírodní bariéře, sloužit jako „zásobárna“ a místo „obnovy“ aliančních sil. V případě nutnosti by také území Španělska mohlo být využito jako bezpečný vstupní bod pro posílení Aliance o americké síly a výchozí bod pro jejich transport na bojovou frontu (Snyder 1998: 141–142).

Poloha Španělska, podobně jako poloha Turecka, také umožňovala kontrolu námořních cest skrz Gibraltarskou úžinu, potažmo námořní pohyb mezi Atlantikem a Středozemním mořem. Velkou výhodou mohly být pro NATO také Kanárské ostrovy, které byly považovány za případný most pro transatlantickou přepravu aliančních spojenců (Farington 1989: 248). Tím byla posílena bezpečnost jihozápadního křídla Aliance.

3.4. Konec studené války, sjednocení Německa a nové geopolitické prostředí

Konec studené války, rozpad Sovětského svazu a rozpuštění Varšavské smlouvy přinesl Evropě nevídanou geopolitickou změnu. Pád sovětského svazu definitivně ukončil jeho zásadní geopolitický vliv a završil éru dělení světa na dva geopolitické bloky. Na druhou stranu se však objevila nová geopolitická nejistota mocenské vakuum v oblasti střední a Východní Evropy. Severoatlantická aliance, primárně defenzivní pakt proti sovětské hrozbě, ztratila jediného protivníka, přičemž se pro ni však objevily nové a rozptýlené hrozby vyplývající z nestability a mocenského vakua v oblasti postsovětských států.

Jednou z prvních výrazných geopolitických změn po konci studené války bylo sjednocení Německa a členství tohoto nově unifikovaného státu v NATO. Tímto krokem došlo k posílení Německého geopolitického statusu a počátku znovuzískání jeho dřívějšího mocenského potenciálu. Ačkoliv bylo sjednocení posvěceno Sovětským svazem s příslibem, že NATO nebude již dále rozšiřováno na východ, jednalo se o první „překročení“ studenoválečné hranice mezi bloky a počátek posouvání NATO na východ.

3.5. Čtvrté kolo rozšiřování (1999)

Osm let po pádu Sovětského svazu a zrušení Varšavského paktu byly do NATO přijaty tři středoevropské státy, jež za studené války patřily do Východního bloku – Česká republika, Polsko a Maďarsko. Přijetí těchto států mělo samozřejmě významné politické implikace, ale také reagovalo na nové geopolitické prostředí ve střední a východní Evropě. Dle Faty bylo čtvrté kolo rozšiřování založeno více na geopolitickém, než na čistě geostrategickém základě (Fata 1998).

Oblast střední Evropy je průsečíkem mocenských zájmů neboť se nalézá mezi dvěma hegemony – Ruskem a Německem, kteří v této oblasti v minulosti své zájmy silně uplatňovali. Vstupem do NATO tedy získaly Polsko a Česká republika pevnou bezpečností garanci před případnými vlivy obou hegemonů. Českou republiku a Polsko lze navíc považovat za nárazníkovou zónu u Německa, proto jejich přijetí do Aliance přineslo hlubší zakotvení Německa do NATO, stejně jako přineslo oběma těmto státům zmiňovanou bezpečnostní jistotu ze severní a západní strany (Kadlecová 2001: 68–69). Zahrnutí Polska do NATO přineslo Alianci širší přístup k Baltskému moři a geograficky Alianci přiblížilo k Baltským státům, jež měly o vstup do NATO taktéž zájem. Díky Polsku se také území NATO dostalo do fyzického kontaktu s Kaliningradem, ruskou exklávou, v níž se nachází strategicky významná ruská vojenská základna a velitelství ruské baltské flotily. Polsko lze také z geopolitického hlediska chápat jako „most“ mezi oblastí střední a východní Evropy.

Maďarsko bylo v době jeho přijetí do Aliance považování za „pivotální stát“, především díky budoucí role týkající se dalšího rozšiřování NATO na východ (sousedilo se čtyřmi kandidáty na vstup) (Grigoriadis 2005). Zároveň však poloha Maďarska přiblížila Alianci k zóně nestability na Balkáně, čímž Aliance získala lepší možnosti pro crisis management a peacekeeping. Nutno však podotknout, že přijetí Maďarska a současné nepřijetí Slovenska a do Aliance bylo geopolitickým paradoxem, neboť tím bylo Maďarsko geograficky odříznuto a sdílelo hranice pouze s nečleny NATO.

Včlenění států střední Evropy do NATO zamezilo vzniku nestability vyplývající z mocenského vakua v této oblasti, zmírnilo tamější napětí i znovuzrození dřívější geopolitické rivality a zároveň vyřešilo německé bezpečnostní dilema (Larrabee 1999: 73). Díky Polsku, Maďarsku a České republice tak vznikla de iure nárazníková zóna mezi historickými mocnostmi – Ruskem a Německem. Pomocí Maďarska byla vytvořena obranná zeď proti balkánské nestabilitě, ale také dostupnější operační oblast pro pozdější mise v Bosně a Hercegovině (Hillen;Noonan 1998: 21–34).

3.6. Páté kolo rozšiřování (2004)

V dubnu 1999 proběhl ve Washingtonu summit, kde byl přijat a spuštěn akční plán členství, který měl uchazečům poskytovat poradenství, asistenci a praktickou podporu v jejich přípravě na členství. K tomuto programu se do roku 2001 připojilo deset zemí, z nichž se sedmi bylo z rozhodnutí na summitu v Praze v roce 2002 zahájeno jednání o přistoupení. Těmito zeměmi byly Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko (NATO Handbook 2006).

V případě Slovenska se jednalo o opakovanou snahu získat plné členství v Alianci, jelikož o něj usilovalo již v době pátého kola rozšiřování (1999). Z geopolitického i geostrategického hlediska bylo potřebné připojit k Alianci také Slovensko, protože spojuje Maďarsko s ostatním územím Aliance a dochází k jakémusi „uzavření“ východní hranice. Na slovenském území se dále nacházejí Karpaty, které tvoří jakousi přirozenou blokádu východní části země (a tím i celé Aliance). Přes jeho území vedou důležité železniční i pozemní komunikace, které spojují Polsko, Maďarsko, Německo a Českou republiku. Je tedy jakýmsi logistickým uzlem pro region střední Evropy. Bývá poukazováno také na to, že Slovensko se nachází na geografickém a strategickém místě, které Sun Tzu nazývá klíčovou a obtížnou půdou. Klíčovou v tom, že je stejně výhodná či prospěšná jak pro nepřítele, tak pro ochránce, a obtížnou díky velkému lesnímu porostu a obrovským řetězem Karpatských hor na východě (Hillen; Noonan 1998).

Slovinsko je také zemí, která spojuje na pevnině Maďarsko s Aliancí, jelikož je sousedem dalšího členského státu – Itálie. Přijetím jak Slovenska, tak Slovinska, se uzavřel pomyslný kruh členských států na evropském kontinentu a především ucelení jihovýchodní hranice NATO. Svou polohou v blízkosti Balkánského poloostrova mohlo být považováno za posilu, ale také oslabení Aliance. Mohlo být využito jako zátaras, který bránil dalšímu rozlévání se konfliktu na daném území, ale zároveň přibližovalo Alianci k velmi nestabilní oblasti.

Případ rozšiřování Aliance o pobaltské státy byl jedním z největších problémů šestého kola rozšiřování. Území Litvy, Lotyšska a Estonska bývalo neustále předmětem zájmu ostatních zemí. Postupně se zde vystřídaly země jako Německo, Dánsko, Švédsko či Sovětský svaz. Také byly častým bojištěm, na kterém se střetávalo Německo s Ruskem, Švédsko s Ruskem nebo Švédsko s Polskem. Přes všechny tyto skutečnosti si pobaltské státy dokázaly uchovat vlastní specifické rysy, které je odlišovaly od ostatních zemí. Jakýmsi vrcholem bylo vítězství národních hnutí a vytvoření nezávislých států po první světové válce, kdy byla vytvořena jakási nárazníková zóna mezi Sovětským svazem a Západem. Po konci druhé světové války se však pobaltské státy opět dostaly pod vliv Sovětského svazu (Roucek 1949: 171–175). Právě s pádem železné opony a osamostatněním se pobaltské státy rozhodly zajistit si bezpečnost svého území. Problémem však zůstávalo Rusko, které si na toto území činilo nárok jako sféry mocenského vlivu. To bylo patrné také v samotném procesu vyjednávání přistoupení těchto tří zemí k NATO. V souvislosti se objevila také aktivita ze strany pobaltských zemí, kdy byla v roce 1998 podepsána Baltická Charta partnerství mezi Spojenými státy a Estonskem, Litvou a Lotyšskem, kde se uvádělo, že tyto státy mají nezcizitelné právo samy si vybrat druh zajištění své bezpečnosti (Meyer 2000/2001: 67–82). Jedinečnost a zároveň problematičnost těchto zemí je fakt, že jejich přijetím získá Aliance další část hranice přímo s Ruskem (Kaliningrad), ale zároveň se jedná o státy s velkými rusky-mluvícími menšinami. Přestože Rusko vyhrožovalo téměř po celou dobu jednání Aliance s pobaltskými státy, tak se u něj objevily také slabé náznaky konstruktivnějšího přístupu spolupráce v této oblasti (Huldt 1999: 169–170). Právě velmi výhodná poloha na jakési ose spojující Rusko, Baltské moře, Skandinávii, Velkou Británii a dál do otevřeného Atlantického oceánu dělá pobaltské státy tak geograficky „atraktivními“. Prochází jimi dopravní a komunikační uzly spojující Evropu s Asií. Nemluvě o tom, že připojením k Alianci Rusko přichází o značné území, které má přístup k nezamrzajícímu moři Roucek 1949: 171). Kaliningrad tak bude obklopen členy NATO a fakticky zůstane jedním z velmi mála bran Ruska k nezamrzajícímu moři.

Zbývajícími přistupujícími zeměmi v roce 2004 byly Bulharsko a Rumunsko. Jejich přijetím se naprosto uzavřela mezera mezi členskými státy ve střední Evropě a jižním křídlem Aliance. Dochází také ke konci jakési strategické izolace především Turecka (ale také Řecka) z integrovaného evropského bezpečnostního prostoru. Členstvím těchto dvou zemí navíc NATO získala přístup k strategicky významnému Černému moři a tím také částečný vliv na vývoj události v daném regionu. Právě geopolitické znaky regionu Černého moře jsou velmi složitým a komplexním problémem spojeným s mnoha bezpečnostními hrozbami, kterým členství v NATO nebo samotný proces integrace do Aliance může do jisté míry pomoct, avšak ne úplně odstranit. Mezi tyto hrozby patří slabá občanská společnost, proliferace technologií jaderných, biologických a chemických zbraní, transfery lehkých zbraní, „vojenské diktatury“, kriminalita, nezaměstnanost, zhroucené regiony či environmentální vratkost (Herd; Moustakis 2000). Nestabilita daného regionu je částečně dána také kvůli neúspěšným či pozastaveným tranzitním projektům a snahy některých území o osamostatnění a získání nezávislosti.

„Příčiny konfliktů kolem černomořské nížiny jsou multi-dimenzionální. Etnická diverzita na severním Kavkazu, například, spojená se soutěží o zdroje a hraniční území obnovily konflikty v Čečensku a Abcházii. Další potenciální příčiny zahrnují Turecko a Írán jako tradiční rivaly o moc, ekonomickou důležitost ropovodů a znovuobjevení se pokračujících nevyřešených historických neshod a současné strategie state-buildingu.“ (Herd; Moustakis 2000)

Podobně jako Slovinsko můžou tedy oba státy přispět nejen jako blokáda proti dalšímu rozlévání se konfliktu a nestability dále, ale také se Aliance přibližuje k bezpečnostně komplikovaným oblastem.

3.7. Šesté kolo rozšiřování (2009)

V období od 2. – 4. dubna 2008 proběhl v rumunské Bukurešti summit NATO. Kromě dalších bodů se mělo řešit právě přizvání k započetí jednání o členství s vybranými zájemci. Z původně více aspirujících kandidátů však byly nakonec pozvány pouze dva státy – Albánie a Chorvatsko (Natoaktual 2008). Od 1. Dubna 2009 se obě země staly plnohodnotnými členy Severoatlantické Aliance (Natoaktual 2009).

Albánie se rozprostírá na Balkánském poloostrově a sousedí s Černou horou, Kosovem, Makedonií a Řeckem. Přestože se to může zdát vzhledem k její poloze na mapě nepravděpodobné, nemá Albánie žádné větší teritoriální neshody se svými sousedy. Například pouhý jeden den po vyhlášení nezávislosti Kosova 17. února 2008, jej uznala také Albánie (Republic of Albania, Council of Ministers 2008). Právě blízkost dané země k nestabilnímu balkánskému regionu může být viděno jako pozitivní, ale i negativní věc. Větším počtem členských států Aliance na daném území se tak může vytvořit alternativní prostor pro řešení problémů v regionu. Navíc postupný zisk členství balkánské země může hrát také inspirační roli pro ostatní země nacházející se v její blízkosti. Albánie má společné alianční hranice pouze s Řeckem, avšak s přistoupením také Chorvatska se jakoby uzavíral pomyslný kruh kolem nestabilní zóny na Balkáně. K tomuto cíli dozajista dopomáhá také společná regionální aktivita v podobě podpisu Jadranské charty 2. května 2003 v Tiraně, která je pod patronací Spojených států. Kromě Albánie se na ní podílí také Chorvatsko a sousední Makedonie. Všechny tři země se rozhodly posilovat jak individuální, tak společné snahy dosáhnout potřebných vnitřních reforem co nejdříve, aby zvýšil bezpečnost, prosperitu a stabilitu v regionu. Zároveň se hlásí ke sdíleným společným hodnotám a kladou důraz na spolupráci v oblasti politické, ekonomické a obranné (U.S. Department of State 2009). Důležitost Albánie je dána také tím, že leží na střetu dvou významných dopravních os – severo-jižní (přes Slovinsko, Chorvatsko, Černou horu až k Řecku), a východo-západní (přes Albánii, Makedonii, Bulharsko se spojením na severní Řecko a turecký Istanbul) (Hall 2002: 115).

Chorvatsko sousedí se Slovinskem, Maďarskem, Srbskem, Bosnou a Hercegovinou a Černou horou. Má velmi členité pobřeží poskytující mnoho přístavů. Právě námořní charakter státu měl vliv také na vztahy s okolními státy. Především se jednalo o neshody s Itálií a Slovinskem ohledně své pobřežní zóny, kdy v březnu 2008 chorvatský parlament zrušil u daných států nepopulární „ekologickou a rybářskou ochrannou zónu“. Také námořní hranice se Slovinskem se vyřešily dohodou, že budou určeny Mezinárodním soudním dvorem v Haagu (Corelli 2008). Stejně jak je tomu v případě Albánie, tak také přijetím Chorvatska se Aliance přibližuje a „dotýká“ nestabilního centra na Balkánském poloostrově (Kurečić 2008).

Pokud se blíže podíváme na obě kola rozšiřování (2004 a 2009), pak můžeme vypozorovat jasný posun pozornosti Aliance ze zemí střední a východní Evropy směrem na jihovýchod – především země na Balkánském poloostrově a kolem Černého moře. Právě tyto nové členské země budou hrát v budoucnu důležitou roli ve vztahu Aliance k dalším zemím v černomořské oblasti, Středního východu, Kavkazu a Střední Asie.

4. Rozšiřování NATO a Mackinderovy koncepce

NATO vzniklo v roce 1949, v době existence dvou bloků, jež se nápadně podobaly Mackinderově vizi světa. Západní blok se skládal z veskrze mořských mocností, s dominancí Spojených států (jako nejmocnějším státem „vnitrozemského oceánu“) – východní blok byl čistě pozemní povahy, s dominancí Sovětský svazu (státem rozkládajícím se na klíčovém území Heartlandu). Vznikem NATO a Varšavské smlouvy byla definitivně započata éra bipolární rovnováhy moci, kterou lze přirovnat k Mackinderově geografické rovnováze moci založené na balancování mezi Heartlandem a Vnitrozemských oceánem.

Mackinder nejen předpověděl vznik bipolárního světa, ale dokázal také předem identifikovat členy bezpečnostní aliance „Vnitrozemského oceánu“ jako Francii, Velkou Británii, Kanadu a Spojené státy (tedy zakládající státy NATO). Rozšiřování Aliance mělo primárně geopolitické implikace (princip sjednocení Západu proti Východu), nicméně posloupné přistupování jednotlivých států bylo samozřejmě podmíněno i dalšími faktory. Protože státy přistupovaly do NATO vždy až v době, kdy byly splněny odstraněny především vnitrostátní překážky vstupu (nedemokratický režim apod.) je v tomto ohledu oddělené hodnocení jednotlivých kol rozšiřování NATO komplikované. Jednoznačně lze však konstatovat, že v době studené války logika rozšiřování NATO odpovídala mackinderovskému dělení světa. V době studené války byla oblast Heartlandu ovládána Sovětským svazem, jenž svými ambicemi aspiroval na ovládnutí Světového ostrova. Nutno zdůraznit, že SSSR také kladl velký důraz na udržení si Mackinderem označené „nárazníkové“ oblasti střední a východní Evropy. Za jisté potvrzení této hypotézy lze považovat invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, jejímž účelem bylo znovunastolení pevné a sovětocentristické vlády v této zemi.

Zároveň byla v rámci rozšiřování velice vážně vnímána problematika Německa (označeného Mackinderem za potenciálního hegemona Světového ostrova), které bylo okamžitě, jak to bylo možné přijato do NATO, čímž byl jeho geopolitický potenciál konsolidován. Zapletení Německa do aliančního systému kolektivní bezpečnosti snížilo bezpečnostní obavy států střední a východní Evropy, které by byly v případě německého tažení na Heartland napadeny jako první. Přijetí Německa do Aliance také fungovalo jako prevence vzniku spojenectví mezi Ruskem a Německem, které Mackinder považoval za potenciální vládce světa.

Po konci studené války vzniklo ve východní a střední Evropě bezpečnostní vakuum, jež mělo být dle Mackindera složené z nezávislého pruhu států, tvořit nárazníkovou zónu a balancovat mezi eurasijskými hegemony. Po odchodu sovětských vojsk z této oblasti vyjádřila většina států touhu stát se členem NATO a v pátém a šestém kole byly výše analyzované státy do Aliance opravdu přijaty. Ačkoliv se může zdát, že tímto krokem byla narušena Mackinderem proklamovaná rovnovážná role střední a východní Evropy, nutno zdůraznit že tato oblast získala díky vstupu do Aliance bezpečnostní garance a jistotu vlastní existence. Tyto jistoty se staly základem pro suverenitu a politickou nezávislost států střední a východní Evropy, jež do Aliance vstoupily. V tomto ohledu lze považovat státy NATO ze střední a východní Evropy za oblast relativně nezávislou a tudíž schopnou vyrovnávat mocenské tlaky jak ze západu, tak z východu.

Všeobecně lze však konstatovat, že s koncem studené války došlo ke změně geopolitických implikací a hrozeb, které zdaleka přesahují Mackinderovy koncepty. V tomto ohledu se autorka práce ztotožňuje s Davidem Hoosenem, jež shledává že „ s rozpadem SSSR byl Heartland vytržen z mapy světa“ (Hooson 2004: 169).

5. Spykman – aplikace teorie na geopolitiku rozšiřování

Přestože byla Severoatlantická aliance založena až šest let po smrti Nicholase Spykmana, můžeme v jeho teoretickém díle nalézt návrhy podobné instituce a jisté návody pro její efektivní fungování. První myšlenky tohoto typu formuloval a přednesl 8. července 1942 na University of Virginia, kde navrhoval organizaci evropské mocenské zóny se Spojenými státy jako extra regionálním členem (Blouet 2001: 119–120). Hlavním zájmem je tedy udržení rovnováhy moci, kdy pouze v systému přibližně vyvážených mocností je kolektivní bezpečnost možná. Aby takový systém kolektivní bezpečnosti byl úspěšný, musí být podle Spykmana založen na regionální bázi. Pouze v omezené bezpečnostní oblasti jsou státy ochotné dát dopředu záruky, které budou dodržovány (Furniss 1952: 392). Ve svém článku Geography and Foreign Policy Spykman uvádí prerekvizity efektivního systému:

„(…) Region dostatečně velký, aby zahrnoval alespoň tři velké mocnosti přibližně stejné síly, aby dvě z nich mohly poskytovat naprostou převahu nad třetí, a malé státy v daném regionu, jejichž nezávislost je přibližně strategicky stejná.“ (Spykman 1938: 228)

Představoval si, že po druhé světové válce vzniknou nejméně tři takové regionální organizace – a to v Evropě, Asii a na Západní polokouli (Spykman 1938: 228).

Pokud se blíže podíváme na západní část oblasti Spykmanova Rimlandu, pak rozšiřování Aliance zahrnuje státy nacházející se právě na daném území. NATO také splňuje Spykmanovu prerekvizitu, že se jedná o regionální organizaci. Zapojení Západního Německa do struktur Aliance bylo také v duchu Spykmanova návrhu, jelikož kladl důraz na přibližně stejnou sílu států. Velmi slabý stát by ohrožoval rovnováhu moci v daném regionu, a proto bylo důležité zajistit obnovu a posílení německého státu. Spojené státy americké se prostřednictvím Aliance staly „hlídačem“ rovnováhy moci na evropském kontinentu.

6. Závěr

Z geopolitického hlediska přinesly nové státy Aliance prostorovou hloubku, ale zároveň posunuly NATO blíže k novým zdrojům nestability a nepokojů jako například region Středního východu. Z tohoto regionu právě vyvstávají největší hrozby pro euroatlantickou bezpečnost. Jak Mackinder tak Spykman přicházejí ve svých teoretických dílech s návrhem jistého bezpečnostního uspořádání, které se do určité míry podobá Severoatlantické alianci. Geopolitika dodnes hraje v rozšiřování Aliance důležitou roli. Pokud se blíže podíváme i na samotnou zakládající Washingtonskou smlouvu, pak článek 10, který pojednává o přijímání nových členů, výslovně mluví o státech evropských (The North Atlantic Treaty 1949). Proces rozšiřování Severoatlantické aliance zatím pokračuje a na listině dalších potenciálních kandidátů jsou státy jako Makedonie, Gruzie či Ukrajina. Jejich přijetí je však do budoucna podmíněno vyřešením veškerých problémů spojených s jejich případným členstvím. Je totiž důležité udržet jistou míru koheze Aliance. Po konci studené války se Aliance posunovala směrem na východ, avšak dnes je patrná změna směru na jihovýchod. Ať už je tomu jakkoliv, Severoatlantická aliance se nadále drží své „open door“ politiky.

Jak už bylo zmíněno výše, geopolitika hraje v procesu rozšiřování jistou roli, avšak je vcelku složité určit, do jaké míry jsou jednotlivá rozhodnutí aktérů zapojených do daného procesu vedená geopolitickými či jinými pohnutkami. Například vyjádření americké ministryně zahraničních věcí Madeleine Albright na summitu v Madridu 1997, že žádná evropská demokracie by neměla být vyloučena z procesu rozšiřování jen kvůli tomu, kde se nachází na mapě. Na druhou stranu můžeme však nalézt i názory, které obhajují geopolitická rozhodnutí a trvají na jejích dodržování. John Hillen ve svém článku The Geopolitics of NATO enlargement doslova píše: „If NATO (regardless of whether it has 16, 19, or 25 members) gets out of geopolitics, then it will indeed go out of business – and deservedly so.” (Hillen; Noonan 1998: 28)

7. Literatura

Monografie

Blouet, B.W. 2001. Geopolitics and Globalization in the Twentieth Century. London: Reaktion Books
Farington, H. 1989. Strategic geography: N. A. T. O., the Warsaw Pact and the Superpowers. London: Routledge, s.203, 248, 260
Huldt, B. 1999. „The Enlargement and the Baltic States.“ In: The Challenge of NATO Enlargement. Ed. Bebler, Anton A. Westport: Praeger, s.169–170
Kay, S. 1998. NATO and the Future of European Security. New York: Rowman & Littlefield Publishers, s.54–55
Mackinder, H. 1919. „Democratic ideals and reality: A study in the politics of reconstruction.“ London: Constable, s.194 sekundárně citováno dle Blouet, B.W. 2005. „Halford Mackinder and the pivotal Heartland.“ In: Global geostrategy : Mackinder and the defence of the West. Ed. Blouet, B.W. London; New York: Cass, s.1
Moustakis, F. 2003. The Greek-Turkish Relationship and NATO. London: Frank Cass, s.72
NATO Handbook. 2006. Brussels: Public Diplomacy Division

Editované svazky

Blouet, B. W. 2005. „ Halford Mackinder and the pivotal Heartland.“ In: Global geostrategy : Mackinder and the defence of the West. Ed. Blouet, B.W. London; New York: Cass, s. 1
Butlin, R. 2005. „The pivot and imperial defence policy.“ In: Global geostrategy : Mackinder and the defence of the West. Ed. Blouet, B.W. London; New York: Cass, s. 38
Hall, D. 2002. „Albania in Europe: Condemned to the Periphery or Beyond?“ In: The changing geopolitics of Eastern Europe. Ed. Dawson, A. H.; Fawn, R. London: Frank Cass Publishers, s.115
Hooson, D. 2004. „The Heartland – then and now.“ In: Global geostrategy : Mackinder and the defence of the West. Ed. Blouet, B.W. London:Frank Cass,s.169
Kadlecová, A. 2001. „The first NATO Enlargement: Breaking the cold war block borders and changing the geopolitical situation.“ In: European security and NATO enlargement . Ed. Jireš, J. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, s. 68–69
Snyder, G. 1998. „Spain in NATO: The reluctant Partner.“ In: Spain's entry into NATO : conflicting political and strategic perspectives. Ed. Martorell, J.A.; Gil, F.G.; Tulchin, J.S. Boulder: Rienner, s.141–142
Taylor, P. 2002. „Unity and division in global political geography.“ In. Companion Encyclopedia of Geography: The Environment and Humankind. Ed. Douglas, I.; Huggett, R.J.; Robinson, M. London; New York: Routledge, s. 332–352

Časopisy

Fata, D. 1998. „NATO’s Next Round: Why Geostrategy Matters for Lithuania.” Lithuanian foreign policy review. Winter 1998. Vol.2. online.
Furniss, E. S. 1952. „The Contribution of Nicholas John Spykman to the Study of International Politics.“ World Politics. Vol. 4. No. 3, s.383–392
Gray , C. S. 2004. „In Defence of the Heartland: Sir Halford Mackinder and His Critics a Hundred Years On.“ Comparative Strategy. Jan-Mar 2004. Issue 1. Vol. 2, s. 9–25
Hagan, B. Ch. 1942. „Geopolitics.” Journal of Politics. Nov. 1942. Vol. 4. No. 4, s.280
Hartshorne, R. 1999. “Recent Developments in Political Geography II.” American Political Science Review. Dec. 1935.Vol. 29. No.6., s.944–966
Hillen, J.; Noonan, M.P. 1998. „ The Geopolitics of NATO Enlargement.“ Parameters. Autumn 1998. Issue 3.Vol. 28, s. 21–34
Kurečić, P. 2008. „NATO Enlargement: A „Geopolitical Victory of the United States in the Post-Cold War Era? Results and Perspectives.“ Hrvatski Geografski Glasnik. 70/1, 25–42.
Larrabee, S.F. 1999. „NATO Enlargement after the First Round.“ The international spectator. April – June 1999. Vol. XXXIV. No. 2, s. 73
Meyer, K. 2000/2001. „US Support for Baltic Membership in NATO: What Ends, What Risks?“ Parameters. Winter, s.67–82
Roucek, J. S. 1949. „The Geopolitics of the Baltic States.“ American Journal of Economics and Sociology. Vol. 8. No. 2, s.171–175
Russet, B.; Stam, A.C. 1998. „ Courting Disaster: An Expanded NATO vs. Russia and China.“ Political Science Quarterly. Autumn 1998. Vol. 113. No. 3, s.370
Sempa, F. 2000. „Mackinder´s Word.“ American diplomacy. Winter 2000. Vol. 5. No.1. online.
Spykman, N. J. 1938. „Geography and Foreign Policy, II.“ The American Political Science Review. Vol. 32. No. 2, s.228
Venier, P. 2004. „The geographical pivot of history and early twentieth century geopolitical culture.“ The Geographical Journal. Dec. 2004. Vol.170. No.4, s.330–336

Online zdroje

Corelli, Vincent. 2008. NATO Enlargement: Albania, Croatia,and Possible Future Candidates, CRS Report for congress, online.
Grigoriadis, T.N. 2005. Security And Transition In East-Central Europe:Hungary And Ukraine In The Regional Epicenter, online.
Herd, G. P.; Moustakis, F. 2000. Black Sea Geopolitics: Dilemmas, Obstacles and Prospects, online.
NATO Eastward Enlargement: Strategic Implications for Eurasia, Centro Argentino de Estudios Internacionales, online.
Natoaktual.cz. 2008. Summit NATO – Bukurešť 2008, online.
Natoaktual.cz. 2009. NATO se rozšířilo o Albánii a Chorvatsko, online.
Republic of Albania, Council of Ministers. 2008. Statement of Prime Minister of Albania Mr. Sali Berisha on Recognition of Independence of Kosova, online.
U.S. Department of State. 2009. Adriatic Charter, online.
The North Atlantic Treaty. 1949. online.

Autorky studují mezinárodní vztahy na Masarykově univerzitě.

Poznámky pod čarou

Oblast zkoumání v této práci částečně sleduje Hartshorneovu metodiku politické geografie (Hartshorne 1935: 944–966)
Tyto oblasti jsou dále členěny na Heartland (jádro pevninské masy), Vnitřní půlměsíc (zbytek pevninské Evropy a Asie, severní Afrika – Německo, Turecko, Indie, Čína) a Vnější půlměsíc („ostrovy“ ve Světovém oceánu – Velká Británie, USA, Japonsko, Kanada,subsaharská Afrika, Austrálie) (Butlin 2005: 38)
„ Kdo vládne Východní Evropě, ovládá Heartland. Kdo vládne Heartlandu, ovládá světový ostrov. Kdo vládne světovému ostrovu, ovládá svět“ (Mackinder 1919: 194)
Mackinderova „Východní“ Evropa je složená ze států střední a východní Evropy (tak jak jsou chápány dnes). Ve svém díle Democratic Ideals and reality identifikoval Mackinder jako státy Východní Evropy (= státy ohrožené dvěma hegemony) Baltské státy, Polsko, Československo, Rakousko, Maďarsko a Jugoslávii (Blouet 2005: 1).
V roce 1904 identifikoval jako stát nejvíce ohrožující Heatland Rusko, v roce 1919 a 1943 pak Německo. Mackinder navíc považoval za vzdálenou možnost ovládnutí Heartlandu Čínou. (Gray 2004: 9–25).

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně