Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Globalistická výzva paradigmatu „střetu civilizací“

Kniha S. Huntingtona Střet civilizací je bezpochyby jedním z nejvlivnějších děl poslední doby, a to nejen na poli teorie mezinárodních vztahů. Ze souboru více než deset let starých přednášek amerického politologa se stal bestseller, citovaný v médiích a známý široké veřejnosti. 11. září 2001 a události po něm následující jako by potvrzovaly prorockou povahu Huntingtonových tezí o blížícím se konfliktu hlavních kulturně-historických entit. Islámský svět se krvavě střetl se světem západním – existuje lepší důkaz toho, že nás místo Fukuyamova idylického „konce historie“ a nástupu globální nadvlády principů liberální demokracie čeká Huntingtonovo „nebezpečné století“? Významný americký politolog P.Sederberg se ve svém článku „Hledání 21.století“ pokusil o polemiku s hlavními myšlenkami Huntingtonova díla z pozice globalistického paradigmatu a došel k podivuhodným závěrům.

V úvodu Sederberg napadá již samotný způsob, jakým Huntington pojímá koncept paradigmatu, tedy kuhnovské pojetí paradigmatu jakožto obecně přijímané pravdy, která je napadnutelná až v okamžiku, kdy je na její místo dosazeno paradigma nové. Takové zakonzervování jinak podnětných myšlenek totiž podle Soderberga vede nutně k jejich degeneraci a ztrátě jejich někdejší výpovědní hodnoty. „Ignorování abnormálních jevů (Sederberg zde uvádí např. Huntingtonovo odmítání evidentní nesourodosti turecké, arabské a perské větve islámské civilizace) přivede paradigma od fáze revoluční myšlenky rovnou do fáze intelektuálního odpadu, aniž by prošlo onou zásadní fází normální vědy.“ Huntington chápe paradigma jako synonymum konceptuální abstrakce, tedy možnost vyhnout se konkrétním predikcím a odpovědím. Hlavním stavebním kamenem úspěchu myšlenky „střetu civilizací“ je její obecnost, jež neumožňuje konkrétní, na faktech založenou kritiku a znemožňuje tak její vyvrácení. Jak podotýká Soderberg, nevyvratitelné nemusí však nutně znamenat pravdivé, ale spíše neuchopitelné.

Právě na otázce obecnosti pojmů zakládá Soderberg své argumenty. Zatímco Huntington na jedné straně odmítá obecnost coby univerzální světovou civilizaci jako navracející se přežitek idealismu, sám staví své paradigma na abstraktně vykonstruovaném pojmu civilizace. Soderberg mu vyčítá přehlížení zásadních rozporů a výjimek, jakousi hegelovskou abstrakci, kterou si však jako politolog nemůže dovolit. Zatímco konflikty založené na náboženské, jazykové či etnické příslušnosti jsou podle Soderberga historickým faktem, zobecňovat jejich podstatu na jakousi civilizační úroveň nelze. Stejně tak není možné předem odhadnout, zda konflikty 21. století budou válkami pragmatickými (boje o území a zdroje), ideologickými (boje o nastolení myšlenkových konceptů) či civilizačními, jak je vnímá Huntington. Jak poznamenává Soderberg, budeme-li spolu s Huntingtonem ignorovat výjimky z uměle stanovených pravidel jeho paradigmatu, musíme akceptovat i možný dopad tohoto podcenění. Odmítání myšlenky univerzální lidské civilizace pro „zásadní rozpory“ se neslučuje s dělením lidstva do relativně malého počtu vnitřně heterogenních jednotek, které autor zvnějšku „homogenně“ označí.

Vedle přílišné abstrakce a umělého konceptu jasně definovaných civilizací vyčítá Soderberg Huntingtonovi také skryté využívání principů realistického paradigmatu, které ve „Střetu civilizací“ označuje za zastaralé. Homogenní povaha, jakou připisuje jednotlivým civilizacím, z nich činí aktéry velmi dobře srovnatelné se státy, které v anarchicky uspořádaném multipolárním světě s mnoha potenciálními bipolárními konflikty hrají partie her s nulovým součtem. Tak jako boje mezi státy, mohou i střety jednotlivých civilizací vyprodukovat zisk pouze na jedné straně. To je spojeno s Huntingtonovou tezí vzájemné nedůvěry mezi civilizacemi, obav ze ztráty pozic, jež blokuje dlouhodobé spojenectví mezi vzájemně odlišnými entitami.

Proti tomu namítá Soderberg dva argumenty: přítomnost ekonomických faktorů a historickou zkušenost. Oba naráží na Huntingtonovo přehlížení her s nenulovým součtem, tedy situace, kdy se dvěma nebo více aktérům může kooperace přinést zisk. Ideálním příkladem je právě ekonomická spolupráce. Ačkoliv Huntington ve svém díle zmiňuje multicivilizační ekonomickou spolupráci, takřka okamžitě ji zavrhuje s tím, že stejně jako každé jiné spojenectví se i ekonomická kooperace vytváří především na bázi civilizační identity. Ačkoliv je pravdou, že trendem ekonomické spolupráce byla po celou druhou polovinu 20. století regionální integrace, ne vždy šlo o spolupráci monocivilizační – Soderberg vzpomíná ASEAN či fungování GATT/WTO. Právě nedávné přijetí Číny do WTO je podle Soderberga důkazem toho, že ekonomické výhody mohou snadno vyvážit i vzájemné antipatie, jež navíc v případě Číny a „Západu“ nestojí jen na civilizačních základech. Dokáží-li spolu USA a Čína hospodářsky spolupracovat navzdory zásadním civilizačním, politickým a ideologickým rozdílům, pak musíme připustit existenci her s nenulovým součtem, kde zisk zcela potlačí civilizační faktor vzájemné nesnášenlivosti.

Civilizační sounáležitost tedy evidentně nemůže být oním hlavním motorem vzájemné spolupráce, neboť tím jen především zisk. Pravidlo, že demokratické země spolu neválčí, nahrazuje Sederberg poučkou o zemích bohatých, přičemž hlavní myšlenka zůstává stejná – státy, které mají co ztratit, se konfliktům vyhýbají, pokud není podstatou konfliktu jejich vlastní existence. Civilizační blízkost hraje roli spíše podpůrného faktoru, jak ukazuje vývoj v arabském světě v otázce Izraele či ve světě západním v čase diskusí o dalším postupu proti hrozbě terorismu. Vzrůstající interdependence států a národů všech civilizací tak spíše než vzájemné vymezování se a izolaci tak podle Sederberga vyžaduje hledání funkčního paradigmatu globální bezpečnosti a co nejefektivnější spolupráce (Sederberg zde zmiňuje situaci africké civilizace, na níž „není již dvěstě let nikdo závislý, na což krutě doplácí“). „Souhlasím s Huntingtonem v jednom“, říká na závěr. „Čeká nás nebezpečné století. Ale právě proto musíme všichni táhnout za jeden provaz, nebo budeme nakonec každý viset sám.“

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Michal Nešpor
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
28. 10. 2002