Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Břemeno globální dominance: potřeba nové strategie?

Po více než padesát let se americká zahraniční politika snažila zabránit vzniku nových velmocí. Tato strategie se ukázala jako obtížná, zbytečná a stále riskantnější. Spojené státy budou bezpečnější a svět stabilnější, pokud se nyní Amerika rozhodne zbavit se tohoto břemene a dovolí ostatním zemím pečovat samy o sebe.

Od skončení studené války se americká velmocenská strategie zaměřuje na udržení drtivé vojenské, ekonomické a politické převahy USA. „Japonská služba světovému míru“, jak někteří autoři sarkasticky nazývají americký ústup od izolacionismu v důsledku útoku na Pearl Harbor, vytvořila základ nejen pro vítězství Spojenců ve druhé světové válce, ale i pro vznik bipolárního světa druhé poloviny dvacátého století. Po kolapsu sovětského bloku nastoupily Spojené státy zdánlivě o mnoho snazší roli hegemona ve světě unipolárním. V souvislosti s obtížnou situací na Balkáně, gradací konfliktu na Blízkém východě a teroristickou (respektive protiteroristickou) kampaní posledních měsíců se však otázka, zda je postradatelná americká angažovanost v udržování světového míru, transformuje v ještě radikálnější diskusi: neudělaly by USA pro vlastní i světovou bezpečnost více, kdyby umožnily či přímo podpořily růst dalších velmocí, jež by byly ochotny a schopny převzít část dosud výlučně americké zodpovědnosti?

Již v období studené války se některé z významných osobností americké zahraniční politiky – mezi jinými W. Lippmann, G. Kennan či J.W. Fulbright – vyjadřovali v tom smyslu, že je v americkém zájmu podpořit obnovu západní Evropy a Japonska jako nezávislých velmocí. Kennan v této souvislosti mluvil o „břemenu bipolarity“. Většina amerických politiků však tehdy věřila, že své spojence musí USA zadržovat podobně, jako zadržuje Moskvu. Zajišťováním bezpečnosti Británie, Francie a (především) Německa a Japonska skrze jejich členství v politických a vojenských svazcích, kterým USA dominují, Washington eliminoval možnost vytvoření nezávislé a teoreticky destabilizující zahraniční politiky ze strany těchto bývalých (a nadále potenciálních) velmocí.

Také po kolapsu Sovětského svazu Pentagon zatvrzele pokračoval v předkládání takřka nezměněných požadavků na zajištění národní bezpečnosti, a to jak ve smyslu zachování globální převahy, tak udržení výdajů na obranu, ač bezprostřední důvod, který vedl k jejich postupnému zvyšování v průběhu druhé poloviny dvacátého století, zmizel. Navzdory tvrzením, že tato nepoddajnost ze strany americké armády představuje pouze obvyklou neochotu byrokratů vzdát se těžce vydřených peněz, se tento přístup opírá o bezchybnou logiku. Bezchybnou však pouze do té míry, že byla vytvořena pro podmínky studené války, o jejíž premisy se stále tvrdošíjně opírá.

Obhájci zachování role USA jako jediné globální supervelmoci obvykle zdůrazňují (vedle argumentů spojených spíše s národní hrdostí a sentimentem vítěze studené války) nevyhnutelnou potřebnost její existence. „Ať už je ustavena jakákoliv forma světového pořádku,“ tvrdí P. Wolfowitz, dnes státní podsekretář pro obrannou politiku „je nezbytná existence určitého centra, schopného globální projekce síly k jeho zachování, jinak se nevyhnutelně zhroutí ve světový chaos.“ Často připomínaným faktem je i to, že vojenské výdaje USA převyšují součet výdajů devíti následujících zemí (tedy např. Ruska, Japonska, Číny, Francie, Británie a Německa) a že tedy poslání, které na sebe USA uvalily „závazkem“ globální dominance je vykoupen natolik draze, že polemizovat s ním by bylo ze strany zbytku světa nevděkem.

Tak jako někteří Britové koncem osmnáctého století, zdůrazňovali ještě nedávno i mnozí Američané, že Spojené státy jsou jakýmsi „benevolentním hegemonem“, imunním vůči jakékoliv negativní reakci na svou vůdčí roli díky přitažlivosti americké liberálně-demokratické ideologie a kulturní otevřenosti. Jako by Washington věřil, že se ostatní nestaví na odpor americké geopolitické dominanci, neboť dobře vědí, že USA se snaží svou moc používat pro dobro mezinárodní komunity a ne pro své vlastní sobecké zájmy. Otřes, který zasáhl americkou laickou i odbornou veřejnost (a minul, zdá se, pouze povědomí vládnoucí politické elity, jak někteří komentátoři jen zřídka opominou zdůraznit), vytvořil živnou půdu pro diskusi o tom, jaké jsou vlastně cíle americké zahraniční politiky a jak souvisí s nástroji, které jsou v současnosti americkou diplomacií, respektive armádou používány.

Jedním z regionů, jejichž relevance pro americké zahraničněpolitické zájmy se zdá být nezpochybnitelná, je oblast Perského zálivu a přeneseně Blízkého východu jako celku. Odpověď na otázku, proč se Spojené státy stále angažují v dlouhodobě krizové oblasti, se i dnes, kdy pokračuje americká kampaň proti terorismu, zdá být jasná – jde o ropu. Jak lze postřehnou při bližším pohledu, je toto tvrzení pravdivé jen částečně. Většina spotřeby ropy v USA je pokrývána domácími zdroji (převážně z Aljašky), dodávkami z Kanady, Mexika a Venezuely. Pouze zhruba 25 % dovozu pochází z Perského zálivu. Pokud by se USA rozhodly pro národní energetickou strategii, mohly by své ropné vazby na tuto oblast zcela přetnout. Washington však přijímá zodpovědnost za stabilitu na Blízkém východě, protože západní Evropa a Japonsko jsou na tamní ropě životně závislé a vzhledem k rychlému hospodářskému růstu se v podobné situaci brzy ocitne i Čína. Je proto možné se domnívat, že se Spojené státy snaží tento region a tuto surovinu zajistit také pro ty, kdo by se v opačném případě mohly pokusit zajistit si je vlastní silou. Jak uvedl v říjnu loňského roku v interview pro National Public Radio W.R. Mead, analytik z Rady pro zahraniční vztahy, chápou Rada pro národní bezpečnost, Ministerstvo zahraničí a Ministerstvo obrany americkou roli v otázce arabské ropy komplexně a dlouhodobě: „Z Blízkého východu nepochází nijak výrazné procento naší ropy. Japonsko získává mnohem více (…) A jedním z důvodů, proč se ujímáme téhle role jakéhosi strážníka na Blízkém východě, je snaha přesvědčit Japonsko a některé další země, že jejich ropné dodávky jsou v bezpečí, (…) takže nemají potřebu vytvářet si vlastní prostředky, armádu a bezpečnostní strategii. Nevznikne tu tak velké množství supervelmocí s protichůdnými zájmy a vojsky pochodujícími sem a tam po světě.“

Spíše než americké záměry však ostatní země hodnotí mocenský potenciál USA a již dlouho před 11. zářím – vlastně po celá devadesátá léta – se rivalové i spojenci vyjadřovali kriticky k mocenské nerovnováze v mezinárodních vztazích. Nedůvěra v americkou dominanci vzrostla během Clintonovy administrativy, kdy se vůči ní pomalu začala vytvářit nesourodá opozice. Rusko a Čína, dlouho navzájem soupeřící, nalezly společnou řeč, mířící proti americkému „hegemonismu“ a požadující obnovení multipolárního světa. Nárůst evropské opozice, nijak překvapivě vedené Francií, na sebe nedal dlouho čekat – H. Vedrine označil dokonce USA vzhledem ke kombinaci vojenského a ekonomického potenciálu spíše za „hypervelmoc“ nežli supervelmoc. Dnešní rychlé sklouzávání „protiteroristické koalice“, sešité horkou jehlou v polovině září loňského roku, ještě zvýrazňuje vleklé spory o některé cíle americké zahraniční politiky (za všechny jmenujme projekt Národní protiraketové obrany) nejen se zahraničněpoli­tickými rivaly, ale i většinou spojenců. S úpadkem vlivu Velké Británie, tradičního evropského spojence USA, hrozí Spojeným státům nevděčná role hegemona, stojícího proti všem.

Růst nových velmocí se v situaci, kdy se mýtus nezpochybnitelného a nenapadnutelného hegemona pod vlivem teroristických útoků z 11. září a následujících měsíců hroutí, zdá být nevyhnutelný a USA tomuto procesu samy napomáhají. Pokud bude Washington i nadále jednat se svými „spojenci“ jako s nesvéprávnými adolescenty a s Čínou a Ruskem jako s perspektivními nepřáteli a subjekty nové strategie zadržování, jejich vztahy s USA se budou i nadále zhoršovat a naopak množství jejich společných zájmů bude navzájem narůstat s tím, jak budou vnímat Spojené státy jako hrozbu pro své zahraničněpolitické zájmy. Existují samozřejmě i horší hypotetické scénáře – co kdyby se například Čína rozhodla jako výraz vzdoru podporovat radikální islámské fundamentalisty? Přijmeme-li historií mnohokrát osvědčenou premisu, že partneři formují koalice ne kvůli společným hodnotám, ale kvůli společnému strachu, který překoná i jejich vzájemný odpor, nemůžeme podobné situace odkázat pouze do říše fantazie.

Přišel tedy čas, aby USA přijaly novou zahraničněpoli­tickou strategii, jež by namísto potlačování rodící se multipolarity nové uspořádání podporovaly a využívaly. Regionální sdílení zodpovědnosti s partnerskými mocnostmi by Spojeným státům umožnilo zbavit se své nevděčné role a zároveň si zachovat svůj ekonomický a diplomatický vliv. Pro svět i samotné USA by předání části zodpovědnosti spolehlivým partnerům, jaké dnes představuje Evropská unie a Japonsko a mezi něž bude postupem času nutné přizvat i Rusko a Čínu, bylo nesporným ziskem, neboť by zamezilo vyhrocení vztahů mezi USA a objevujícími se zárodky dalších velmocí, jež hrozí při zachování dosavadního paternalistického přístupu Spojených států. To, o co se nyní USA a EU zvolna pokoušejí na Balkáně, je prvním symptomem možných změn. Jinak se zahraničněpolitické elity USA ke změně strategie studené války odhodlávají s opatrností hodnou mrazivých let šedesátých…

Částečně s využitím článku The Hard Questions – A New Grand Strategy (by Benjamin Schwarz and Christopher Layne), The Atlantic Monthly; January 2002; A New Grand Strategy; Volume 289, No. 1; 36–42.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Michal Nešpor
Rubrika
Články
Témata
, ,
Publikováno
6. 5. 2002