Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Haiti – Američané se po deseti letech vracejí

V letech 1991–94 se Spojené státy za pomoci mezinárodního společenství snažily přinutit vojenskou juntu, která 30. září 1991 provedla převrat1 a zbavila se legitimně zvoleného prezidenta Aristida, aby ho opět uznala za prezidenta Haiti a pustila ho zpět k moci. Spojené státy k tlaku na vojenské vedení ostrova používaly široké spektrum nástrojů, počínaje diplomacií, přes ekonomické sankce až k hrozbám a plánování invaze na ostrov. Clintonova administrativa nakonec dosáhla dohody s povstalci, ti však stáli proti hrozbě útoku amerických sil a nic jiného jim de facto nezbylo. Osmdesátá druhá letecká divize byla první jednotkou, která v rámci akce, která Spojené státy stála přes dvě miliardy dolarů a při níž alokovaly 20 tisíc mužů, vstoupila na ostrov. Američanům se tedy podařilo Aristida dosadit zpět do prezidentského paláce, hodnoceno zpětným pohledem však nelze říct, že by se jim tímto krokem podařilo napomoci demokracii na Haiti.

Naopak na konci února 2004 se Spojené státy ocitly v daleko složitější situaci. Postavení Aristida, bývalého kněze, který byl v roce 2000 „demokraticky“2 zvolen hlavou malé karibské republiky, se v posledních letech začalo rapidně zhoršovat. Opozice získávala stále větší podporu ve společnosti, daleko větší hrozbu však představovala Fronta pro národní osvobození a rekonstrukci – rebelské jednotky, organizované především z bývalých vojáků, ale i dobrodruhů různého ražení. Právě příslušníci bývalé armády, která byla po Aristidově návratu k moci zrušena, aby propříště nemohla ohrožovat demokratický vývoj země a především Aristida samotného, se ukázaly být nejzavilejšími nepřáteli režimu. Do jejich čela se postavil bývalý šéf ozbrojených složek Guy Philippe, který na počátku února zahájil ozbrojený boj proti vládnoucímu prezidentovi. Ironií osudu je, že počáteční boje propukly v městě Gonaives, ve kterém před 29 lety začal boj proti diktátoru Duvalierovi, do kterého byl Aristide zapojen.

Prezident Bush zdaleka nebyl takovým podpůrcem Aristida jako Clinton, přesto však dříve podporoval jeho setrvání ve funkci do konce volebního období, tedy do roku 2006, a postavil se za návrh Karibského společenství (CARICOM), aby se podělil o politickou moc s opozicí. Ta však návrh odmítla.

Začátek ozbrojených bojů ještě více vyburcoval opozici, která si plně uvědomovala, že režim chráněný jen pěti tisíci příslušníky policejního sboru nemůže odolat povstalcům, ke kritice prezidenta. Jejím primárním cílem se stalo odstranění Aristida z prezidentské funkce. Opoziční předáci obviňovala Aristida především ze zfalšování voleb a z toho, že nedokázal zastavit ekonomický úpadek země, která se s průměrným příjmem na hlavu jen o něco více než jednoho dolaru denně zastavila na samém dně žebříčku nejchudších států v americkém regionu. K tomu všemu se z řad opozice ozývala kritika všude bující korupce.

Aristide se v polovině února rozhodl řešit nepříznivou situaci žádostí o vyslání mezinárodních sil. Francie, pod jejíž koloniální panství kdysi Haiti patřilo, sdělila ústy svého ministra zahraničí Dominiqua de Villepina, že vyslání jednotek zváží. Nicméně jak Francie, tak Spojené státy se obávaly vyhrocení situace v případě zaslání jednotek Aristidovi. Nízká podpora civilního obyvatelstva prezidentovi znamenala, že by se země pravděpodobně dostala do občanské války. Povstalci, kteří se de facto beze ztrát na obou stranách stále blížili k hlavnímu městu, naopak podporu obyvatel často získali.

Francie i Spojené státy tedy zastávaly k situaci společný přístup – nepodpořit Aristida, který, vědom si své bezmoci, začal vyjednávat s opozicí o předčasných volbách v listopadu 2004. Nicméně svůj návrh doplnil prohlášením, že hodlá setrvat v prezidentské funkci do roku konce řádného období, tedy do roku 2006. Dne 25. února opozice návrh striktně odmítla a již o den později přišla Francie s prohlášením, ve kterém označila Aristida za zodpovědného za krizi na ostrově a zároveň po něm požadovala, aby z toho pro sebe vyvodil důsledky. V prohlášení de Villepin představil pětibodový plán řešení krize na Haiti, zahrnující účast mírových sil na civilním řešení konfliktu. Jen o několik dní později vystoupil Bílý dům se stejnými závěry jako Francie a naznačil tak, že tentokrát Aristida podporovat rozhodně nebude a vydal pokyn americkým vojákům, aby se připravili na misi na Haiti.

Aristide, který cítil, že bez podpory Spojených států nemůže rebelům dlouho vzdorovat, krátce nato rezignoval a rozhodl se hledat azyl ve Středoafrické republice. Jako oficiální důvod uvedl, že chtěl zabránit krveprolití. Prozatímním prezidentem se podle ústavy stal předseda Ústavního soudu Boniface Alexander, který požádal OSN o přítomnost mezinárodního mírového kontingentu v zemi. Rada Bezpečnosti reagovala velmi rychle a jednohlasně požadavek schválila. Krátce po přijetí rezoluce dorazili na Haiti první příslušníci americké námořní pěchoty, které posléze následovala třistačlenná francouzská jednotka. Na akci by se měly dále podílet vojáci z Kanady a Brazílie. S příchodem mezinárodních sil došlo ke značnému uklidnění situace, velitel povstalců Guy Philippe se dokonce zavázal k odzbrojení rebelských jednotek.

Americko-francouzské jednání se ovšem neobešlo bez rozsáhlé kritiky z mnoha směrů. Jamajský premiér J.P. Patterson prohlásil, že Aristidova demise je varovným signálem pro ostatní demokraticky zvolené režimy v Karibiku a zpochybnil fakt, že Aristidovo odstoupení muselo být nutně dobrovolné. Zároveň požadoval také nezávislé prošetření okolností Aristidova odstoupení. K jeho postoji se poté přidalo víceméně celé Karibské společenství.

Americká administrativa pak musela čelit pochybám o dobrovolné rezignaci haitského prezidenta, vzneseným z řad demokratických kongresmanů. Například demokratická kongresmanka Maxine Watersová tvrdila, že v rozhovoru s Aristidem se dozvěděla, že byl Američany z Haiti unesen a ke kritice Bushovy administrativy se přidali i někteří další demokratičtí politici, kteří žádali především nezávislé prošetření role CIA v kauze.

V současnosti uběhlo příliš málo času na důkladnou analýzu událostí. Jisté však je, že společná akce na Haiti by mohla napomoci určitému sblížení Francie a USA, jejichž vztahy po válce v Iráku zaznamenaly podstatné ochlazení. Druhým závěrem, který lze vyvodit je, že opravdové uklidnění a konsolidace situace si vyžádá ještě mnoho úsilí a dlouhodobou přítomnost mezinárodních sil. Zasadíme-li však situaci do celého latinskoamerického regionu, nelze si povšimnout toho, že v současné době dochází k odporu proti autoritářským režimům, ať již se jedná o úspěšnou změnu politického vedení v Bolivii či snahu o odstranění prezidenta Cháveze ve Venezuele, což by mohlo naznačovat snahu po vyšší míře demokratizace v regionu, který má v tomto ohledu stále velkou ztrátu.

Poznámky pod čarou

  1. Vojenské převraty jsou na Haiti poměrně častou záležitostí. Za 200 let, co malá karibská republika získala nezávislost na Francii, pod jejíž koloniální panství spadala, jich zde proběhlo více než třicet.
  2. Aristide v listopadu 2000 sice získal 92 % hlasů, nicméně vše nasvědčuje tomu, že volby byly vysoce zmanipulované a průběh kampaně se neobešel bez násilí a hrozeb.
blog comments powered by Disqus
Autor
Martin Hrabálek
Rubrika
Články
Témata
, ,
Publikováno
18. 3. 2004