Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Imigrace a politické strany v České republice (2010–2013)

Po roce 1989 se Česká republika postupně stala zemí, do níž směřují imigranti, což vyvolalo potřebu formulace její imigrační politiky. Politické strany se zpočátku tematizaci této problematiky příliš nevěnovaly.Později se sice imigrace objevuje ve stranických programech a prohlášeních politiků, přesto až na výjimky je toto téma stále okrajové. Částečně je to ovlivněno tím, že imigranti nepůsobí v České republice vážnější problémy. Politické strany většinou zdůrazňují rizika neregulované imigrace, řada z nich současně hovoří o potřebě proimigračních stimulů jako prostředku, jak řešit úbytek obyvatel způsobený nízkou porodností. Jednoznačně negativní postoj k cizincům mají většinou jen krajně pravicové strany.

1. Úvod

Evropská integrace sjednocuje řadu oblastí, které byly dříve samostatně spravovány jednotlivými státy. To se týká také imigrační a azylové politiky. A i když se postupně vytváří jednotný přístup, stále vedle sebe existují národní a unijní pravidla. Jednotný je např. přístup ke vstupu a pobytu občanů členských států; vlády jednotlivých zemí Evropské unie mohou regulovat jejich pohyb jen ve výjimečných případech. Podobně se sjednocuje i azylové řízení. Naopak větší volnost mají jednotlivé státy vůči migrantům ze třetích zemí. Mohou si např. stanovovat pravidla pro pracovní imigraci či slučování rodin (Scheu 2011: 93–113). Evropské státy se tak dostaly do situace, kdy některé oblasti imigrační politiky mohou regulovat jen nepřímo, a to snahou ovlivnit rozhodovací proces v Evropské unii nebo různou implementací unijních právních norem.

Tato situace je od roku 2004 typická také pro Českou republiku, která se postupně změnila z emigračního na imigrační stát. V roce 1993 žilo na našem území kolem 77 tisíc cizinců a během dvou desetiletí se jejich počet zpětinásobil. Ve srovnání s vyspělými evropskými státy máme sice menší podíl cizinců,1 přesto jich zde ale žije více než v ostatních postkomunistických zemích střední a východní Evropy2 (Drbohlav 2011: 405–407). Nárůst počtu imigrantů vytvořil potřebu adekvátní imigrační a integrační politiky, která by nebránila zbytečně přílivu imigrantů3 a současně by se zabránilo vzniku negativních doprovodných jevů (kriminalita, nezaměstnanost, vznik vyloučených lokalit aj.). Imigrační politika je tak svými dopady závažným tématem. Na počátku sledovaného období nebyly cíle imigrační politiky jednoznačně stanovené a Česká republika přistěhovalectví příliš neomezovala (Petráš 2011: 139). Imigrace nebyla ani předmětem zájmu parlamentních stran, což se jen pozvolna měnilo (Kopeček 2004). Ani dnes nelze říci, že se z regulace přistěhovalectví stalo významnější téma.

Předmětem tohoto textu je imigrační politika českých politických stran. Daná problematika bude sledována jednak v historické perspektivě, jednak z hlediska míry konzistentnosti programových cílů stran s jejich praktickou politikou. Analyzovány budou především relevantní stranické subjekty, které měly svoji politickou reprezentaci v poslanecké sněmovně v období 2010–2013, tak vybrané subjekty, u nichž je (proti)přistě­hovalecká politika prioritou a které tak mohly ovlivnit jiné politické subjekty, aby se danou problematikou více zabývaly či měnily své postoje k imigraci. Informace budou čerpány především z programových dokumentů politických stran. A vzhledem k tomu, že imigrace není dosud všemi stranickými subjekty tematizovaná, budou pomocným zdrojem veřejná prohlášení jednotlivých představitelů. Pozornost přitom nebude omezena pouze na novinové články či televizní vystoupení politiků, ale rovněž na texty na jejich internetových stránkách, vystoupení v parlamentu či v rozhlase, které jednotliví politici učinili jak v daném volebním období, tak v minulosti. Důvodem tohoto poměrně širokého záběru je především celkově relativně malý výskyt prohlášení vztahujících se k imigraci. Současně lze předpokládat, že existuje určitá míra kontinuity zastávaných názorů. Je proto potřeba zohlednit jak rozmanité zdroje, tak se neomezovat jen na jedno volební období.

U všech textů bude provedena obsahová analýza. Tento spíše kvalitativní přístup sice neumožní provést důslednou komparaci jednotlivých politických subjektů. Přesto umožňuje zmapovat názory významných představitelů strany (členů stranického vedení, jejich zástupců ve vládě či v parlamentu) a formulovat (nutně limitované) obecné závěry. Hlavním cílem textu bude nejen deskripce programů a názorů jednotlivých stran, resp. jejich významnějších členů, zmapování míry vnitrostranické jednoty, ale také pokus najít důvody malého zájmu relevantních stran tematizovat imigraci.

2. Česká strana sociálně demokratická (ČSSD)

Imigrační politika se v programu sociálních demokratů objevuje až na počátku tohoto tisíciletí. První významnější zmínka věnovaná migraci je v programu Otevřenost novým výzvám, věrnost tradicím v roce 2003. Strana zařazuje migraci mezi nová bezpečnostní rizika. Těm by se mělo čelit posilováním role mezinárodních organizací, jejich zvýšenou spoluprací a přijímáním společných pravidel. Na druhé straně jsou v tomto programovém dokumentu imigranti vnímáni jako přínos, protože mohou snížit úbytek české populace. Stát by měl proto vytvářet podmínky, aby se imigranti mohli integrovat a aby si „česká společnost zachovala svoji národní identitu v rámci společnosti multikulturní a multietnické, charakteristické pro sjednocovanou Evropu“. Následující dlouhodobý program ČSSD zdůrazňuje nevyhnutelnost příchodu cizinců, byť s tím jsou spojena rizika pro Česko, a migrační politika je proto musí řešit. Volební program pro volby do poslanecké sněmovny v roce 2006 se vyslovuje pro ochranu cizinců před diskriminací. Stát by jim měl vytvářet podmínky, aby se mohli integrovat a stát se ekonomicky soběstačnými. Mezi cíle v oblasti bezpečnosti patří omezování nelegální migrace a nelegálního zaměstnávání cizinců (Jistoty a priority 2006). V programových materiálech se objevuje návrh na vytvoření imigračního úřadu, který by sjednotil činnost státních orgánů. Program Změny a naděje. Lepší budoucnost pro obyčejné občany pro volby v roce 2010 zdůrazňuje, že sociální demokraté preferují imigranty ze slovanských zemí jižní a jihovýchodní Evropy. Z ostatních částí světa jen vynikající, převážně vysokoškolsky vzdělané odborníky. Celkově lze říci, že programy sociálních demokratů vnímají migraci jako přirozený jev, který přináší společnosti výhody, byť není bez rizika. Stát by měl vytvářet podmínky umožňující lepší integraci, která však respektuje kulturu imigrantů. Současně programy zdůrazňují rizika, což je zvláště patrné v mladších programových dokumentech.

Podpora přistěhovalectví se objevuje i v prohlášeních sociálních demokratů. Jak zdůraznil např. Vladimír Špidla, demografické stárnutí vyvolá nutnost a potřebu imigrace. Proto podle něj „neexistuje rozhodnutí migrace ano, nebo ne, ale že jediná otázka je migrace dobře manažovaná, dobře spravovaná a špatně spravovaná. Špatně spravovanou migrací je taková, která vytvoří černý trh práce, která prostě lidi, kteří přišli, zatlačuje do situace, která je nedůstojná a která prostě umožňuje, aby byli zneužíváni“ (Český rozhlas 6 2008). Je proto potřeba se snažit přistěhovalce integrovat. Ani František Bublan jako ministr vnitra nebyl zastáncem radikálních restrikcí. Podle něj i přes existenci rozdílů mezi náboženstvími „všechna náboženství mají nějaký svůj […] jeden původ a dokážou se na mnoha věcech shodnout. Tak si myslím, že lidé se dokážou shodnout i na těch […] kulturních zvyklostech a tradicích, jsou schopni vedle sebe žít a každý může mít úplně jiný původ nebo jinou tradici nebo jiné životní hodnoty“ (Český rozhlas Radiožurnál 2005b). Jako vstřícnost Bublana vůči cizincům může být vnímána kritika programu dobrovolných návratů, kterým se v době hospodářské recese snažila česká vláda snížit počet imigrantů, kteří přišli o práci. Byla jim nabídnuta úhrada cestovních nákladů a menší finanční obnos. Podle Bublana je chybou je posílat zpět.4 Mnozí se již před samotnou cestou do Česka zadlužili a nabízené peníze jim proto nepomohou. On sám by dal přednost tomu, aby jim byla nabídnuta možnost vykonávat veřejně prospěšné práce nebo aby se vyučili nějakému řemeslu, o něž nemají Češi zájem (ČT 2009). Podle Vladimíra Špidly není důvod se obávat, že imigranti berou Čechům práci. Neexistuje nějaký konstantní počet pracovních míst. Pokud přibude cizinců, znamená to i nárůst pracovních pozic (Neviditelný pes 2009). Přistěhovalci mají také zajistit dostatek peněz na výplatu důchodů. Znamená to však současně, alespoň podle Jana Mládka, že by to nemohl být kdokoliv. „Čím jste mladší, tím více bodů, čím jste vzdělanější, tím více bodů, čím jste zdravější, tím více bodů. Kdo překročí určitou bodovou hranici, může imigrovat do České republiky.“ (ČT 24 2012)

Současně se ale v ČSSD objevují názory, že imigrace, zvláště má-li masovou podobu, může znamenat velké riziko pro přežití kultury země. Proto by měl stát spíše podporovat prorodinnou politiku (Poc 2013). Občas se ozývají z řad sociálních demokratů hlasy, které zmiňují spíše problémy spjaté s přistěhovalec­tvím. Např. imigrace se stala politickým tématem v okamžiku, kdy se v roce 2008 projednávalo zavedení zelených karet. Koaliční vláda v čele s ODS navrhla jejich zavedení, aby pomohla podnikům, které se v té době potýkaly s nedostatkem pracovníků. Přestože by toto proimigrační opatření mohlo být ČSSD vítáno, např. Lubomír Zaorálek varoval před riziky, která může přinést. „Především bychom neměli opakovat chyby, kterých se dopustily některé státy západní Evropy a které vedly ke vzniku arabských a čínských čtvrtí v Paříži, tureckých a kurdských ghett v Německu. Už dnes je ilegální migrace do ČR z velké části mimo kontrolu našich bezpečnostních orgánů. Je spojena s přílivem osob, které jsou zapojeny do organizovaného zločinu. Projekt ministra Nečase nedává garance, že se situace změní k lepšímu.“ (iDnes.cz 2008a) Zaorálek přitom neodmítal imigraci, ta by však měla být koordinována s ostatními členskými státy v rámci EU. Podle Davida Ratha zase představují imigranti velké ohrožení zdraví populace. „Bude to mít důsledky v nárůstu výskytu tuberkulózy, v nárůstu výskytu AIDS, v nárůstu možná i dalších onemocnění.“ (iDnes 2008b) Podobně apelovala také poslankyně Lenka Mazuchová: „Návrh zákona je velmi benevolentní i v tom, že od cizince se nevyžaduje lékařské osvědčení. Hrozí tedy přímé nebezpečí pro českou populaci od dosud neznámých chorob. Největší slabinou zákona je však, že neřeší, co se stane, až vyprší platnost zelených karet. […] Pokud se navíc snažíme zavádět restriktivní opatření, která mají nezaměstnané motivovat přijmout jakoukoliv práci pod velmi silnou finanční sankcí, jak bude Ministerstvo práce a sociálních věcí řešit zaměstnání převážně starších ročníků v konkurenci s mladou a levnou pracovní silou ze zahraničí, jak lze předpokládat, hlavně z Blízkého východu! Jediným výsledkem těchto kroků bude nárůst fenoménu takzvaně pracujících chudých, zaměstnaných lidí, kteří budou žít pod hranicí chudoby.“ (PSP 2008)

Sociální demokracie sice vnímá imigraci jako prospěšnou, současně si jako ideálního přistěhovalce představuje mladého a vzdělaného Slovana z jihu Evropy. Strana se tak posunula z původně spíše proimigrační politiky (Kopeček 2004) k postoji, který více akcentuje rizika a snahu jim předcházet. Současně je možno říci, že pozice strany není úplně čitelná, protože jednou kritizuje proimigrační politiku vlády, a jindy naopak zdůrazňuje, že místo vládní důchodové reformy by se měla podporovat imigrace.

3. Občanská demokratická strana (ODS)

O něco dříve než ČSSD se začala imigrací věnovat Občanská demokratická strana. První zmínka v programových dokumentech se nachází v programu pro parlamentní volby v roce 1996. Strana chce restriktivní opatření kvůli riziku kriminality a proto ODS „připravila návrhy zákonů, které upravují podmínky pro pobyt cizinců na našem území tak, aby dosavadní ‘volná‘ úprava nebyla zneužívána ke škodě ČR a jejich občanů. Přijatá opatření výrazně snížila počet nelegálních přechodů státní hranice.“ (Svoboda a prosperita 1996) Slibuje se tam nová migrační a azylová politika a její sladění s Evropskou unii.5 Stejně tak v programu pro předčasné volby v roce 1998 dává ODS do souvislosti cizince a kriminalitu. „Urychleně zavedeme vízovou povinnost se zeměmi, odkud hrozí pronikání těchto nových forem kriminality. Připravíme schválení nového zákona o pobytu cizinců a o poskytování azylu.“ (Hlavu vzhůru 1998) Program pro sněmovní volby v roce 2002 přímo obsahuje kritiku ČSSD, resp. vlády, že se, jak tvrdí programový dokument, nezačala zabývat problémy zvyšujícího se počtu azylantů a nelegálních přistěhovalců. „Naopak, problémy důchodového systému chce řešit masivním přílivem cizinců. Nesmí jít o tabu jen proto, abychom nebyli obviněni z nějakých ,smrtelných hříchů‘. Xenofobie nebo odpor k přistěhovalectví vítězí právě tam, kde se problémy neřeší. Případy zneužívání azylu a ochrana před přistěhovalci z ,rizikových‘ oblastí – zvláště po 11. září – jsou starostmi, kterými se dnes zabývají všechny demokratické země. Proto připravíme návrhy na zpřísnění kritérií pro přistěhovalectví.“ (Volební desatero. Vstříc novému osudu 2002) V duchu slibu zpřísnění se nese program i pro další sněmovní volby, tedy v roce 2006. Tentokrát se zdůrazňuje, že je třeba znemožnit imigrantům zneužívání pobytu k trestné činnosti a nelegálnímu zaměstnávání. Občanští demokraté chtějí více kontrolovat a trestat zaměstnavatele, kteří nelegálně využívají práce cizinců (Společně pro lepší život 2006).

Zatímco dříve ODS chtěla sladit imigrační politiku s EU, v programu pro poslanecké volby Řešení, která pomáhají v roce 2010 se naopak vyslovuje pro volnost členských států při regulaci pohybu osob na vlastním území. Migraci, je-li nekontrolovatelná, strana řadí mezi civilizační hrozby. Proto je třeba počty imigrantů regulovat, umožnit pobyt jen těm, kteří mají práci, a zamezit tím, aby cizinci získávali jen sociální dávky. Kdo nectí zákony a nepracuje, má být vyhoštěn. A i když imigranti nejsou hrozbou, ODS je vnímá jako zdroj znejistění některých tradičních hodnot. Ty jsou ohroženy především ze strany cizinců z islámských a afrických zemí. O něco mírněji vyznívá programový materiál Vize 2020. I když je regulace na národní úrovni právem jednotlivých členských států, a naopak pokus o sjednocování je chápan jako útok na suverenitu státu, je ODS pro koordinaci migrační politiky s dalšími státy EU. Ke všemu se zde vnímá migrace jako doprovodný jev nerovnoměrného ekonomického a sociálního vývoje ve světě či důsledek humanitárních a přírodních katastrof. Tlumit příchod imigrantů chce strana včasnou pomocí přímo v místech humanitárních a přírodních katastrof.

ODS při tvorbě imigrační politiky zdůrazňuje zájmy Česka, i když není principiálně proti imigraci. Někteří představitelé této strany navrhovali, aby se imigranti posuzovali přísněji než občané ČR. Podle Ivana Langera má každá země právo stanovit, koho v Česku chce mít a koho ne. „A myslím, že každý, kdo přijde do České republiky s cílem žít a pracovat podle platných zákonů, je vítán. Ale každý, kdo se dopustí jakéhokoli přečinu proti zákonům, musí počítat s tím, že je-li na návštěvě, bude muset z té návštěvy odejít. Občané České republiky jsou pro mě na prvním místě, a každý ví, jakým způsobem se zde chovají zejména lidé, kteří pochází ze zemí bývalého Sovětského svazu nebo Asie, že mnohdy je jejich tzv. obchodování jen rouškou pro páchání závažné trestné činnosti.“ (BBC 2002)

Současně se i z ODS ozývají hlasy, které se vyslovují pro podporu imigrace. Např. Ivo Strejček při své obraně zelených karet zdůrazňoval výhody imigrantů jak pro podniky, tak pro sociální systém. Uvedl také, že podaří-li se správně nastavit podmínky imigrační politiky a důsledně je dodržovat, mohou být pro Česko přistěhovalci přínosem (Strejček 2008). Podobně Jaroslav Kubera neodmítá imigraci, je však podle něj potřeba, aby cizinci přijali místní kulturní pravidla. „Já mám na to jednoduché heslo – vítán je každý, kdo v dobrém přichází. Ale současně s tím říkám to, co říkají Australané, přijdeš-li do naší země, podřídíš se našim zákonům. Jsi tady vítán, ale my se nebudeme podřizovat tvým zvykům, ale ty se musíš podřídit našim. To si myslím, že je správné stanovisko a my všichni se tím řídíme, když já přijedu do íránské restaurace, tak si moje žena vezme šátek, protože tam je to zvykem, a tak je úplně normální to vyžadovat i od těch, kteří přicházejí k nám.“ (Český rozhlas Radiožurnál 2013)

Oproti ČSSD tak ODS více zdůrazňuje rizika a požaduje větší míru přizpůsobení se místním zvykům, resp. výrazněji odmítá multikulturalismus. A méně často je od politiků z ODS slyšet jednoznačná podpora imigrace, byť v době, kdy byla strana ve vládě, nepřijímala restriktivní opatření.

4. Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM)

Programové texty KSČM o imigraci hovoří jen okrajově a nelze si proto učinit jednoznačnou představu o tom, do jaké míry by měl stát regulovat příliv přistěhovalců. A pokud se v nich objevují zmínky o imigrantech, je spíše zdůrazňována nutnost ochrany jejich práv. Např. v programovém dokumentu KSČM na přelomu tisíciletí schváleném v prosinci 1999 na V. sjezdu je napsáno, že strana se chce podílet „na předcházení a překonávání averze vůči cizincům, některým menšinám, migraci z jihu a východu a s tím spojeného nebezpečí nacionalismu a rasismu“. Minimálně lze proto předpokládat, že komunisté neusilují o restriktivní politiku vůči cizincům. Lze to ostatně usuzovat z různých prohlášení, která komunisté ve spojitosti s imigranty pronášejí. Např. Václav Exner v jedné interpelaci směřované na ministra pro lidská práva a menšiny Michaela Kocába nekritizoval přítomnost cizinců bez práce, ale nedostatek pomoci ze strany státu. „Takové stále častěji se vyskytující projevy, jako hesla ‚Čechy Čechům‘ nebo sebevraždy takovýchto cizinců, jejich naprosto nedůstojné ubytování nebo život dokonce bez jakýchkoliv azylů, prohlášení policistů, jak jsme se s tím setkali s probíhající brněnskou kauzou, ‘nemám rád Vietnamce‘ a podobně, je záležitost, která by nás neměla nechat chladnými. Uvádí se, že v současné době u nás je jenom mezi skupinou Vietnamců asi 5 tisíc lidí, kteří nemají kde bydlet, nemají práci ani peníze na letenku domů.“ (PSP 2009) Mnohem výrazněji je cítit podpora imigrace z výtky, kterou adresovala Zuzka Bebarová-Rujbrová v roce 2009 ministru vnitra Ivanu Langerovi, který podle ní diskriminuje občany Vietnamu tím, že stanovil odlišný způsob vyřizování jejich žádostí o udělování pobytů. Požadovala proto, aby „ostudný diskriminační pokyn, který výslovně zakazuje až na předvídané výjimky udělování dlouhodobých víz Vietnamcům, okamžitě zrušil“ (Bebarová-Rujbrová 2009).

Zuzka Bebarová-Rujbrová chápe imigraci jako historický fenomén, jako kulturní či genetické obohacení společnosti. Nevšímá si však jen přínosů pro přijímající státy, ale zaměřuje se také na práva cizinců. Např. v době implementace směrnic Schengenského systému kritizovala rozsah omezení. „Sněmovnou projednávaný zákon o pobytu cizinců a o azylu by nevyvolal takové kontroverze, kdyby se omezil na to, co přijmout musíme. Ale on jde dál, tak zvaně utahuje šrouby, aby nás chránil. Cizinci a nevládní organizace, které se této problematice věnují, se logicky brání. Bude na nás, jak široko pootevřeme dveře k výhodám pobytu na našem území. Uvědomme si, a mělo by nám to lichotit, že pro někoho může být i Česká republika zemí zaslíbenou.“ (Bebarová-Rujbrová 2007)

Komunisté také nevidí imigranty jako zdroj problémů, spíše jej hledají na straně většinové společnosti, resp. v povaze kapitalistické společnosti. Např. Vojtěch Filip neviděl jako příčinu nepokojů ve Francii v roce 2005 násilí ze strany muslimské menšiny či jiných přistěhovalců, protože v těch čtvrtích „žijí i nepřistěhovalci, lidé, jejichž krev byla vždycky francouzská a patří ‚jen‘ do kategorie chudých. I jejich děti pociťují příkoří. A těžko jim někdo vysvětlí, že právě ony se mají mít hůře, protože jejich tátové nepatří do lépe placených kategorií. Hořící auta a domy jistě nejsou variantou, která by měla mít všeobecnou podporu, ale mají vůbec nějakou jinou? V kapitalismu se těžko může najít správné řešení. A tady mi nejde jen o Francii. Ve Francii, a nejen tam, už to není pouhý vandalismus, jde o skutečný sociální střet, i když nemá ještě jasné politické kontury, může vyústit v řešení sociálně spravedlivé, ale také jej fašizující pravice může překlopit do ultraprava“ (Filip 2005). Strana rovněž kritizuje přístup Česka k cizincům. Např. Václav Exner prohlásil, že nám není „ke cti, že naše země patří stále víc mezi ty se závažnými problémy ve vztazích k cizincům. Setkávám se s názory příliš mnoha z nich, že skutečnosti, se kterými se setkávají při pobytu u nás, jsou pro ně velkým zklamáním, často traumatem, bez možnosti účinného dovolání se nápravy“ (Exner 2009).

I komunisté však zmiňují potencionální rizika a potřebu regulace imigrace. Např. Marie Rusová se vyslovuje pro omezení imigrace a ochranu Čechů. „Vzhledem k tomu, že již několik let je v ČR na trhu práce nedostatek volných pracovních míst a vysoká nezaměstnanost, je zpřísnění podmínek pro zaměstnávání cizinců ze zemí mimo EU logické. MPSV může formou vydávání nových pracovních povolení regulovat počet cizinců ucházejících se o zaměstnání u nás a může také zpřísnit i podmínky cizincům, kteří již potřebné povolení získali dříve.“ (KSČM 2013) Podobně na rizika imigrace poukázal Miloslav Ransdorf. Podle něj nelze přehlížet, že Česko jakožto součást vyspělého světa, bude čelit konkurenci rozvojových států. „Dnes je to konkurence levných průmyslových výrobků, zítra to bude konkurence levných služeb kvalifikovaných pracovních sil (např. zpracování hromadných dat v rozvojových státech pro firmy z vyspělých průmyslových států) a pozítří to budou imigranti (nevyjímaje vysokoškolsky vzdělané). Přistěhovalci budou ochotní pracovat za nižší mzdy. To vše bude silně stlačovat mzdovou úroveň a promění vysokou nezaměstnanost (přes dočasné blouznění Vladimíra Špidly, který ale v premiérském úřadu dramaticky své pozice otočil a poté byl v postu evropského komisaře pro sociální oblast velkým zklamáním) v trvalý jev: pokud ovšem nebude radikálně přehodnoceno pojetí práce a zaměstnanosti.“ (Ransdorf 2010: 86)

5. TOP 09 a Starostové

Program těchto uskupení pro volby do poslanecké sněmovny v roce 2010 imigraci netematizuje. Určitou představu o oficiálním postoji strany nám může poskytnout např. program pro volby do pražského zastupitelstva. „Národností menšiny a cizince žijící v Praze respektujeme jako obyvatele hlavního města. Chceme vytvořit dobré podmínky integrace všem, kteří respektují zákony a kulturní hodnoty naší společnosti. Navážeme korektní vztahy s představiteli významných menšin, abychom mohli pracovat společně na jejich plnohodnotné integraci. Propagací úspěšných imigrantů v Praze chceme ukázat jejich přínos naší společnosti a tím přispět k potlačování xenofobních a rasistických nálad.“ (Vrátíme Praze její důstojnost 2010)

Pokud se podíváme na některá vyjádření představitelů tohoto subjektu, většinou naznačují, že imigrace je vnímána pozitivně a že naopak Česká republika, resp. Evropa přistěhovalce potřebuje. Např. Jitka Chládková v Evropském parlamentu prohlásila, že bez imigrace by Evropa vymírala (Chalánková 2011). Neznamená to však, že TOP 09 podporuje neregulovanou imigraci. Karel Schwarzenberg si ale nemyslí, že lze nějakým způsobem zcela omezovat imigraci. Proto stát podle něj musí mít přiměřenou integrační politiku. Je potřebná větší otevřenost státní správy vůči cizincům, musí existovat snaha s nimi více komunikovat a zabránit tak riziku, že se nějaká cizinecká komunita uzavře a vzniknou následně negativní jevy. Je proto mj. potřeba, aby se úředníci učili jazyky cizinců, kteří mají v Česku větší zastoupení (Český rozhlas Radiožurnál 2005a).6 Inte­grační politika by měla zahrnovat také osvětovou činnost směrem k obyvatelstvu. Současně je potřeba snažit se imigranty přimět, aby se co nejvíce přizpůsobili, naučili se jazyk, neuzavírali se a posílali děti do školy (Aktuálně.cz 2011).

Z výše uvedeného vyplývá, že TOP 09 spíše imigraci podporuje a její integrační politika klade důraz na respekt k cizincům. Přesto např. v okamžiku, kdy se projednávala reforma důchodového systému, odmítala tato strana imigraci jako způsob, jak zajistit prostředky na výplatu důchodů s tvrzením, že „řešit demografický vývoj a důchodovou reformu migrací je pro tuto zemi velmi riskantní cesta“ (ČT 24 2012). Byla to však spíše ojedinělá prohlášení.

6. Věci veřejné

Imigrace jako téma se u strany Věci veřejné výrazně neobjevila. A pokud ano, zdůrazňovala ve svém programu bezpečnostní aspekty imigrace, resp. požadovala, aby se omezila nelegální imigrace. Ve volebním programu bylo uvedeno, že ideálním přistěhovalcem je „pouze pracující, bezúhonný a daně platící cizinec“. Aby toho strana dosáhla, je třeba přísně regulovat a vybírat zahraniční pracovníky (rozšířit tzv. zelené karty), kontrolovat zprostředkovatelské agentury, zvýšit transparentnost získávání víz a postihovat nelegální ubytovny. Z programu tak neplyne, že by Věci veřejné chtěly omezit či výrazně podporovat přistěhovalectví, jen je nutné, aby stát více hlídal příchozí a minimalizoval kriminalitu s migrací spojenou. Představitelé strany se k imigraci příliš nevyjadřují.

7. LIDEM

Strana LIDEM ve svém programu v části, která se věnuje imigraci, požadovala, aby se imigrační politika odvíjela od potřeb ekonomiky a užitečnosti migrantů. „Česká republika by měla imigranty rozlišovat podle dosaženého vzdělání, uplatnitelnosti na pracovním trhu i dalších kritérií a průběžně přizpůsobovat svou imigrační politiku ekonomickému cyklu prostřednictvím systému zelených karet a dalších nástrojů.“ (LIDEM. Bezpečnost 2012) Z tohoto vyjádření, resp. obecného principu však nelze vyvodit, zda strana považovala např. počet imigrantů za dostatečný, či zda jich bylo mnoho apod.

8. Nerelevantní politické strany

Imigrace je významným tématem především pro některé radikálnější, resp. krajně pravicové strany, v nichž jsou přistěhovalci považováni za příčinu mnoha problémů České republiky. Je proto potřeba zastavit imigraci a zpřísnit i udělování azylu. Stát by měl být jednonárodní, protože multikulturní společnost narušuje národní identitu (Maršák 2007: 20). Těmto uskupením se zatím nepodařilo získat v české společnosti výraznější podporu. Výjimkou byla strana Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa (SPR-RSČ), která byla zastoupena v devadesátých letech v poslanecké sněmovně. Otevřeně vystupovala proti cizincům, kteří podle jejích představitelů zvyšují kriminalitu a nezaměstnanost. Nebylo ani důležité, odkud tito cizinci přišli či jaké měli vzdělání. Všichni byli pokládání za potencionální zdroj ohrožení bezpečnosti, sociálních jistot a kulturní úrovně (viz Pšeja 1999). Dalším známějším subjektem byla Národní strana, která si však nedokázala získat voličskou podporu.

V současnosti se prvky xenofobie objevují u Dělnické strany, resp. Dělnické strany sociální spravedlnosti. V Listině Dělnické strany sociální spravedlnosti pro senátní volby z roku 2010 se požaduje přísná imigrační politika. V Programu NSSS 2011 strana specifikuje okruh cizinců, kterým by se nemělo umožnit přistěhovalectví. „Nepřejeme si zemi plnou imigrantů, přistěhovalců ze států bývalého Sovětského svazu, Balkánu, Asie, Dálného východu apod. Politický azyl či povolení k pobytu by měla dostat pouze osoba splňující morální kvality a odborné znalosti, u níž je předpoklad, že se přizpůsobí národním tradicím a zvykům občanů České republiky, a je zde záruka plné asimilace do většinové společnosti.“ Imigranti podle této strany berou Čechům práci, přispívají ke snižování mzdy v těch profesích, které vykonávají, zvyšují kriminalitu, získávají více práv než Češi apod.

Kromě těchto tří známějších stran u nás působila či působí řada dalších extrémních subjektů, které kritizují vládní imigrační politiku a vyjadřují nesnášenlivost vůči všem občanům, kteří nejsou české národnosti (Mareš 2001, Smolík 2011). Jejich schopnost oslovit voliče byla dosud malá, a to i navzdory tomu, že počet evidovaných cizinců stoupal. Zatímco v roce 1993 na území Česka nežilo podle údajů Českého statistického úřadu více než 80 tisíc imigrantů, v roce 2011 jich bylo více než 430 tisíc (viz Trvale a dlouhodobě usazení cizinci v ČR; 1985–2011). Pokud tedy v devadesátých letech měla úspěch SPR-RSČ, nárůst počtu přistěhovalců by mohl vytvořit příhodné podmínky pro etablování subjektu, který získá hlasy lidí vnímajících imigranty jako konkurenty na trhu práce či bezpečnostní hrozbu, zvláště když se v posledních letech zvýšila nezaměstnanost a vůči všem občanům, kteří nejsou české národnosti.7

Nízká inklinace Čechů ke xenofobním politickým stranám může být ovlivněna také tím, že velký podíl imigrantů tvoří cizinci, kteří nejsou výrazně kulturně, nábožensky, geograficky či jinak odlišní. Například v roce 2011 bylo mezi imigranty 27 % Ukrajinců, 19 % Slováků, 7 % Rusů a 4 % Poláků.8 Kulturně vzdálenějších muslimů je v Česku ve srovnání se státy západní a severní Evropy malé množství. Odhady se liší, ale řádově jich je maximálně několik desítek tisíc a tisíc a většinou se bez větších obtíží integrují do české společnosti (Heřmanová, Faryadová 2012: 119–121).

Imigrace je tematizována také Stranou svobodných občanů, která sice odmítá imigranty, ale dělá to méně radikálně než výše zmíněné politické subjekty. Program strany Svoboda, odpovědnost a spravedlnost zahrnuje rozsáhlou imigraci mezi rizika, která se mají řešit vojenskými prostředky. Podobně jako ODS požaduje vyjmutí imigrační politiky ze společné agendy Evropské unie a ponechání regulace pohybu imigrantů na členských státech. Strana tak činí nejen kvůli obhajobě principu národní suverenity, ale také proto, aby zabránila některým negativním jevům spjatým s imigrační politikou. Ve svém programu se zmiňuje např. o nárůstu počtu islámských imigrantů, kteří způsobilí islamizaci západní Evropy. Na druhé straně není proti svobodnému pohybu osob. Odmítá však řízenou imigraci (Otázky a odpovědi).

Strana zelených je naproti tomu proimigračním subjektem. Lze to konstatovat na základě jejího programu pro volby v roce 2010, který obsahoval část věnovanou ochraně práv cizinců. Proimigrační charakter strany potvrzuje i předchozí volební období, kdy její poslanci reprezentovali zájmy a práva cizinců při jednání v parlamentu (PSP 2007). Zabývala se také jednotlivými aspekty života imigrantů, a to i v době, kdy již nebyla zastoupena v poslanecké sněmovně (Pomohlo by přijetí novely zákona o veřejném zdravotním pojištění 2012).

9. Vliv politických stran na imigrační politiku

Česko od vstupu do Evropské unie musí svoji imigrační politiku koordinovat s ostatními členskými státy, což se týká např. vízové či azylové politiky. V řadě případů jsou společné normy závazné pro všechny státy, i když nevyslovily svůj souhlas s jejím obsahem či dokonce hlasovaly proti přijetí daných norem, což umožnila Lisabonská smlouva (Honusková 2011: 146). Česká republika ostatně začala přizpůsobovat svoji imigrační politiku EU již několik let před vstupem do této organizace. Přesto jednotlivým státům stále zbývá dostatek prostoru pro vlastní koncepci. Příkladem míry této volnosti může být užívání rozsáhlých regularizací, kterými např. vlády Španělska a Portugalska legalizují přítomnost cizinců bez povolení k pobytu na svých územích (viz např. Hradečná 2011: 32–33).

Stručný nástin programů a prohlášení politiků ukazuje, že ne všechny relevantní politické strany se imigraci systematicky věnovaly. Některé z nich tuto problematiku dosud nezahrnuly do svých programů. Důvodů může být více. Jedním z nich je pravděpodobně obava vedení stran z dopadů tohoto tématu9 (Drbohlav a kol. 2010: 71) nebo relativně nevýznamný podíl cizinců na míru kriminality. Politici tak nemusí cítit potřebu zaujímat k imigrační politice nějaký postoj. Vzhledem k tomu, že se názory relevantních stran na imigraci příliš neliší, nejedná se o téma, kterým by se tyto politické subjekty mohly vůči sobě vymezovat. Důvodem ke změně není ani působení radikálních stran ve stranickém systému. Např. Dělnická strana sociální spravedlnosti se sice vůči cizincům vymezuje, ale jejím dominantnějším tématem se v posledních letech stala romská problematika (Mareš, Vejvodová 2010).

Téma imigrace je v Česku často nastolováno v situacích, kdy přistěhovalci v některé západní zemi spáchají teroristický čin, nebo v okamžiku, kdy ministerstva či vláda připravují výhodnější podmínky pro zahraniční pracovníky (např. zelené karty). Imigrace jako politické téma se objevilo také v souvislosti s veřejnou debatou o reformě penzijního systému.10 Vět­šinou však tyto diskuse netrvají dlouho. V Česku je tak imigrační politika do značné míry ponechána ministerstvu vnitra (především Odboru azylové a migrační politiky), pro které se v polistopadovém období stala rozhodující kritériem imigrační politiky bezpečnost státu (Kušniráková, Čizinský 2011: 504–509, Čižinský 2009). Současně nelze opomenout, že ministerstvo vnitra (resp. dříve Služba cizinecké a pohraniční policie) sice koordinuje pobytové a jiné aspekty imigrace, ale v řadě případů cizinec musí nejdříve získat pracovní povolení od Úřadu práce či živnostenské oprávnění, což spadá do působnosti ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstva průmyslu a obchodu. I činnost těchto úřadů ovlivňuje míru imigrace (Leontiyeva 2011: 23).

Nelze ovšem říci, že by důraz na bezpečnost cizincům imigraci do České republiky znemožňoval, protože ministerstvo průmyslu a obchodu, které zohledňuje zájmy českých zaměstnavatelů, má tendenci k volnější regulaci (Kušniráková, Čizinský 2011: 500–504). Není přitom důležité, zda je ve vládě ČSSD, která ve svém programu imigraci podporuje, nebo ODS, která se (minimálně programově) snaží příliv cizinců omezovat. V roce 2007 totiž vláda vedená ODS schválila tzv. zelené karty, které nebyly určeny pouze pro kvalifikované pracovníky, ale měly podnikům umožnit řešit v dané době nedostatek méně kvalifikovaných zaměstnanců (Leontiyeva 2011: 26).

Kromě DSSS vstupují politické strany do veřejných debat o imigraci ojediněle. Výjimkou jsou reakce na zahraniční násilné akty a diskuse v souvislosti se zvýhodňujícími programy pro zahraniční pracovníky. Samotné téma tak do veřejného prostoru vnášely především neziskové organizace, které pomáhají uprchlíkům. Jejich kritika je směřována na způsob udělování povolení k pobytu, přísnost českého azylového procesu, zneužívání cizinců zprostředkovacími agenturami, nepřehlednost a častou proměnlivost norem upravujících imigraci apod. Adresátem výtek je převážně ministerstvo vnitra či ministerstvo práce a sociálních věcí. V řadě případů na kritiku veřejně nereagují ministři či jejich náměstci, ale spíše zástupci příslušných odborů ministerstev.

10. Závěr

Vstup České republiky do Evropské unie omezil možnosti státu formovat zcela samostatnou imigrační politiku. Politické subjekty ji proto mohou v některých případech ovlivňovat jen nepřímo, resp. ke změně některých pravidel musí získat podporu jiných evropských států. Přesto stále zbývá prostor jak pro ovlivňování podoby imigračních pravidel v rámci EU, tak pro samostatnou regulaci některých oblastí.

Politické strany (tedy ODS, ČSSD a KSČM) nezahrnuly problematiku imigrace do svých politických programů hned od počátku devadesátých let minulého století, nýbrž ji začaly začleňovat do svých programů postupně. Většina relevantních stran se imigraci ve volebním období 2010–2013 věnovala a na základě jejich programů a politických prohlášení je možno najít v jejich přístupu k této problematice některé rozdíly. ČSSD a TOP 09 lze řadit mezi spíše proimigrační strany, i když i někteří jejich představitelé zmiňovali bezpečnostní rizika nedostatečně neregulované imigrace. KSČM, Věci veřejné a LIDEM se imigraci ve svých programech příliš nevěnovaly, ale ani nebyly proti ní. KSČM se dokonce velmi často zastávala cizinců a upozorňovala na porušování jejich práv ze strany českého státu či místních zaměstnavatelů, resp. pracovních agentur. Pro komunisty je boj za práva imigrantů součástí jejich kritiky kapitalistického systému. Většina politických stran se věnovala imigraci z pohledu svých voličů (především tematizovaly rizika zvýšení nebezpečí a bezpečnostní hrozby nebo udržitelnosti důchodového systému). Kromě členů KSČM poukazovali na porušování práv cizinců také někteří představitelé sociální demokracie. Danému tématu se často věnoval zvláště František Bublan, Vladimír Špidla nebo Zuzka Bebarová-Rujbrová. Zájmy a práva cizinců výrazně tematizovala také Strana zelených.

Z relevantních subjektů dlouhodobě zmiňuje rizika emigrace především ODS. Na druhé straně nelze říci, že v době vlády občanských demokratů docházelo k omezování počtu imigrantů. Ke kritikům některých jejích aspektů, resp. vlivu Evropské unie na podobu imigrační politiky a pravidel lze řadit také Stranu svobodných občanů. Nejvýraznějším kritikem imigrace je Dělnická strana sociální spravedlnosti, která požaduje přísnou regulaci a současně používá xenofobní rétoriku vůči cizincům. Na druhé straně dominantnějším tématem je pro tento subjekt protiromská tématika, což do určité míry oslabuje tlak na ostatní strany, aby se imigraci více věnovaly.

Počet cizinců v Česku sice roste, ale stále jich je ve srovnání s jinými vyspělými evropskými zeměmi méně, většinou přicházejí ze zemí, které jsou nám kulturně blízké a nijak výrazně nepřispívají k nárůstu kriminality. Na politické strany se tak nevytvářel tlak, aby se tématu imigrace věnovaly. Důvodem menšího zájmu může být také skutečnost, že reálný rozdíl mezi relevantními politickými stranami není ve skutečnosti příliš významný, protože i proimigrační ČSSD a TOP 09 v řadě případů zdůrazňovaly rizika přistěhovalectví, což se projevovalo především v situaci, kdy kritizovaly konkurenční návrh (ČSSD v případě zelených karet a TOP 09 při hodnocení návrhu ČSSD jak zlepšit situaci penzijního systému podporou imigrace). Zdá se tedy, že relevantní politické strany do určité míry sdílejí představu o imigrační politické České republiky, byť akcentují její různé aspekty.

Sledovat vývoj imigrační politiky v programech či ve veřejně prezentovaných názorech lze, vzhledem k dosud malé míře tematizace či kvůli proměnlivosti stranického systému, jen u ODS a ČSSD. Za viditelný posun u ODS lze pokládat odklon od snahy harmonizovat imigrační politiku s EU (což však souvisí spíše s obecným postojem této strany k EU) a větší důraz na bezpečnostní rizika, která podle ní představují zvláště někteří cizinci z islámských zemí. Podobně i z veřejných prohlášení představitelů ČSSD, i když zdůrazňovali pozitivní efekty imigrace, je znatelný větší důraz na její rizika a potřebu jim předcházet. ČSSD sice původně nespecifikovala, kdo je pro ni ideální přistěhovalec, ale později se jím stal především Slovan z jihu Evropy.

Veřejně se tématu imigrace výrazněji než relevantní strany věnovaly jednak zástupci organizací hájící zájmy cizinců, jednak neparlamentní DSSS. Partnerem k dialogu obhájcům práv a zájmů cizinců bylo ministerstvo vnitra. Méně viditelně na exekutivu působí zástupci zaměstnavatelů s cílem získat dostatek zaměstnanců, popř. si zajistit nižší náklady na mzdy zaměstnáváním imigrantů. Výraznější zájem o imigraci se zatím v Česku neprojevil. Podněty k iniciaci veřejné diskuse přicházely spíše ze zahraničí.

Seznam použitých zdrojů a literatury

Poznámky

  1. Podle údajů Eurostatu byl v roce 2011 podíl cizinců v Česku 4%, ale např. v Německu 9,1%, v Rakousku 11,2%, ve Francii 5,9% nebo ve Velké Británii 7,6% (Foreign and foreign-bornpopulation by groupofcitizenship and country ofbirth 2012).
  2. Výjimku tvoří Estonsko a Lotyšsko, kde žije větší podíl cizinců, což je však ovlivněno přítomností ruské menšiny, která není výsledkem migračních pohybů posledních desetiletí (Drbohlav 2011: 405–406).
  3. Česká republika měla nižší porodnost než je potřeba pro uchování populace přinejmenším ve stejném počtu již od počátku osmdesátých let.
  4. Nelze však říci, že Bublanův názor je stanoviskem ČSSD. Například Zdeněk Škromach řekl v jedné rozhlasové debatě, že trvalý pobyt by měli získat kvalifikovaní zaměstnanci. „U těch ostatních profesí bude dobře, když tito lidé pomůžou naší ekonomice, ale v situaci, kdy prostě pro ně nebude uplatnění, tak by se měli vrátit do své domovské země.“ (Český rozhlas 6 2007) Na druhé straně Škromach jako ministr práce a sociálních věcí aktivně imigraci podporoval (viz Kopeček 2004).
  5. Koaliční vláda v čele s ODS však slibovanou normu nepřijala (Kopeček 2004).
  6. Karel Schwarzenberg to sice prohlásil v době, kdy ještě neexistovala TOP 09, přesto toto prohlášení lze chápat jako konzistentní s jeho dnešním postojem k imigrantům.
  7. Jak naznačují údaje o vývoji počtu odsouzených cizinců (viz Tabulka 1), roste sice celkový počet trestných činů, z dlouhodobého hlediska se vzhledem ke zvyšujícímu počtu cizinců na území Česka kriminalita relativně snižuje, byť je stále vyšší, než by odpovídala podílu imigrantů z celkového počtu obyvatel.

Tabulka 1: Vývoj počtu osob s povolením k pobytu a trestné činnosti cizinců v ČR

Rok Počet cizinců Podíl cizinců v ČR (%) Počet odsouzených Podíl cizinců na kriminalitě v ČR (%)
1993 77 668 0,8 1571 4,5
1994 104 343 1,0 2028 3,9
1995 159 207 1,5 2963 5,4
1996 199 152 1,9 3323 5,7
1997 210 311 2,0 3342 5,6
1998 220 187 2,1 3560 6,6
1999 228 862 2,2 4690 7,5
2000 200 951 2,0 4553 7,2
2001 210 794 2,1 3711 6,2
2002 231 608 2,3 3357 5,2
2003 240 421 2,4 3662 5,5
2004 254 294 2,5 4095 6,0
2005 278 312 2,7 4217 6,2
2006 321 456 3,1 4017 5,8
2007 392 315 3,8 4690 6,2
2008 437 565 4,2 5498 7,3
2009 432 503 4,1 5328 7,2
2010 424 291 4,0 4853 6,9
2011 434 223 4,1 4853 6,9

Zdroj: autor z dat ČSÚ

  1. Vypočteno na základě dat ČSÚ (10 nejčastějších státních občanství cizinců: cizinci – občané EU a občané třetích zemí v krajích ČR k 31. 12. 2011).
  2. Mj. u ODS a ČSSD neodpovídají postoje voličů deklarovanému názoru těchto stran, resp. voliči ODS jsou k imigraci tolerantnější než voliči ČSSD (viz Leontiyeva 2007).
  3. ČSSD navrhovala místo vládních reforem podporu imigrace.

Autor je doktorským studentem na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

blog comments powered by Disqus
Autor
Josef Koudelka
Rubrika
Články
Témata
, , , ,
Publikováno
27. 2. 2014