Vztahy Indie a USA – vztahy uznaných jaderných mocností?

David Minařík - 7. Říjen 2006, rubrika Články

Témata: Asie/Tichomoří, bezpečnostní politika, Severní Amerika

Indie byla první neevropskou a neamerickou zemí, která nastartovala svůj vlastní jaderný program¹, jehož prvním vrcholem bylo provedení mírových jaderných testů v roce 1974 a druhým vrcholem provedení jaderných testů v roce 1998 a následné budování vlastního jaderného arzenálu.

Indie je nejlidnatější demokracie světa, země, ve které žije druhé největší množství muslimského obyvatelstva na světě (po Indonésii), země s rostoucí ekonomikou a trhem. Indie je rovněž druhým nejčastějším výchozím bodem legální imigrace do USA (za Mexikem) a je i zemí s největším počtem zahraničních studentů na amerických vysokých školách. Američané indického původu vlastní dvě pětiny firem v Silicon Valley (Cohen in Chiriyankandath 2004: 207). Rovněž to je země se 72 % populace v regionu, 72 % rozlohy jižní Asie a 75 % hrubého domácí produktu oblasti (Karnad 2005: 199). Na druhou stranu je to stát, který má dlouhodobý konflikt se svým sousedem, ve kterém otevřená malá válka není výjimkou. Rivalita mezi Indií a Pákistánem v době, kdy obě země disponují jadernými zbraněmi, představuje neuralgický bod jižní Asie.

Jakým způsobem se stavěly a staví k Indii Spojené státy americké? Jak byly vzájemné vztahy ovlivněny nabytím jaderného potenciálu Indií? Jak vypadá politika USA jako člena „jaderné pětky“ vůči Indii, státu, který nikdy nepodepsal smlouvu NPT², který by se nyní rád stal uznanou „jadernou šestkou“? Jaký je potenciál budoucího vývoje ve světle nedávné nabídky amerického prezidenta George W. Bushe na poskytnutí amerických civilních jaderných technologií Indii?

Fundamenty indické zahraniční politiky

Během celé doby studené války byly vztahy největší demokracie světa s tou nejlidnatější poměrně limitované, komplikované a rozhodně ne dobré. Indie po svém vzniku v roce 1947 usilovala o svébytné postavení a budování své role jako na velmocích nezávislé země. Spojené státy se naopak ve své regionální politice soustředily na spolupráci s Pákistánem, což samozřejmě vedlo k indickému odklonění se od kontaktů s USA a navázání užší spolupráce se SSSR.

Pákistán a Indie představují vzájemné nesmiřitelné rivaly od dob rozpadu Britské Indie. Vedly mezi sebou řadu ozbrojených konfliktů a válek, přičemž nejzásadnějším sporným bodem je hraniční území oblasti Jammu-Kašmír. Vzájemná rivalita však má podobu sporu vyrovnaných mocností a do značné míry připomíná strategickou rivalitu USA a Sovětského svazu v menším měřítku. Zásadní rozdíl spočívá ve faktu, že zatímco vztah USA a SSSR by se dal vyjádřit z hlediska teorie her pomocí hry s nulovým součtem, rivalita mezi Indií a Pákistánem nabývá podoby hry s nenulovým součtem. Ani pro jednu zemi není nějakým způsobem výhodné situaci nepřiměřeně eskalovat, protože nikdy nemohou dosáhnout vojenského vítězství a eliminace protivníka. Jakkoliv žhavá bude jejich rétorika, jakkoliv na ostří budou jejich vzájemné vztahy, rozpoutání totální války je nanejvýš nepravděpodobné (Karnad 2005: 200).

Pákistán pro Indii představuje z krátkodobé perspektivy bezpochyby nejvýznamnějšího protivníka, z dlouhodobé perspektivy však největší riziko představuje Čína. Pákistán se nikdy nemůže stát asijským hegemonem, nemůže vážně ohrožovat indické národní zájmy jinde než na jejích západních hranicích. Naopak Čína má ambice i potenciál stát se asijským hegemonem a ohrožovat indické zájmy jak ekonomické, tak i politické a bezpečnostní. Zde se dostáváme k roli USA a jejich aktuální politice vůči Indii. USA se již během studené války angažovaly v indicko-pákistánském konfliktu; na pákistánské straně. Právě Pákistán si Spojené státy zvolily v polovině 50. let za svého hlavního spojence v oblasti – což samozřejmě mělo negativní vliv na vztahy s Indií. Toto představuje určitý historický paradox, kdy demokracie ke spolupráci nezvolily sebe navzájem, ale každá preferovala vztahy s nedemokratickou zemí. Co bylo důvodem této situace? Především obava Indie ze ztráty své samostatnosti v zahraničně-politických otázkách v případě navázání se na Spojené státy a ze ztráty své pozice jako vůdčí země hnutí nezúčastněných.

Indie byla během studené války Spojenými státy podhodnocena, a to ze dvou důvodů: politické špičky USA byla plně soustředěny na Sovětský svaz, respektive v druhé řadě Čínu. Zadruhé indická politika nezávislosti následovaná přikloněním se spíše k Sovětskému svazu ovlivnila americké politické činitele tím způsobem, že brali Indii za zemi spíše nepřátelskou, případně ji ignorovali (Ayoob 2000: 28).

Pád železné opony a konec studené války přinesl několik zásadních impulzů do vzájemných vztahů. Především Indie přišla o svého spojence a největšího ekonomického i vojenského partnera – Sovětský svaz. Zároveň s koncem bipolarity ztratila na veškerém významu snaha o pozici nezúčastněné země a bylo potřeba zabývat se novou situací a novým rozložením moci ve světě.

Pro USA naopak přestaly existovat strategické důvody pro jednostrannou orientaci na Pákistán. Přestože v Pentagonu stále převažovala tradice lepších vztahů s Pákistánem než s Indií, bylo možné začít komunikovat s oběma zeměmi na relativně stejné úrovni. Nadále však přetrvávaly názory amerických elit, že Indie není americký spojenec v jejich úsilí za bezpečnější svět, což se například projevilo během jednání o Smlouvě o všeobecném zákazu testování jaderných zbraní (CTBT)³ na Ženevské mírové konferenci v letech 1995–96, kde se Indie postavila proti americkým návrhům (Ayoob 2000: 28). Vzájemné vztahy se začaly zlepšovat až během druhého volebního období Billa Clintona. V roce 1997 Indii navštívila Madeleine Albright, což představovalo první návštěvu amerického ministra zahraničí po čtrnácti letech. Byla naplánována i návštěva amerického prezidenta, která však byla zrušena z důvodu provedení indických jaderných testů a Clinton Indii navštívil až za další 2 roky (Hathaway 2003: 7–8).

Vztahy na konci 90. let: počátek jaderného oteplení

Indie poprvé demonstrovala svoji schopnost vyrobit jadernou zbraň již v roce 1974, kdy provedla podzemní mírový nukleární výbuch v Radžasthánské poušti. Indie však, na rozdíl od zemí, které provedly testy před rokem 1967,⁴ nepokračovala ve vývoji směřujícím k držení jaderné zbraně. Cílem těchto testů tak nebylo přímé pokračování v jaderném programu, ale spíše demonstrace schopností s cílem zvýšit svůj mezinárodní status. Pro Indii však testy přinesly jedno zásadní negativum – aktivizaci pákistánského jaderného programu. Po 24 letech Indie provedla další sérii testovacích jaderných výbuchů, tentokrát již s cílem na ně navázat vývojem jaderných zbraní.

Indické jaderné testy provedené 11. a 13. května 1998 překvapily a šokovaly svět. Indie se dlouho stavěla do čela hnutí za univerzální odzbrojení a kritizovala pět jaderných mocností za neplnění závazků o odzbrojení uvedených ve Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (Ganguly 2001: 1). Výbuchy v Radžasthánské poušti, následované za dva týdny obdobnými pákistánskými testy, tak vyvolaly vlnu horečné aktivity až paniky u diplomatů, akademiků i politických špiček – nikdo indické jaderné testy neočekával. Objevovaly se obavy od poničení režimu nešíření jaderných zbraní až po možnost subkontinentální jaderné války (Ganguly 2001: 1). Indie potřebu jaderných testů zdůvodňovala především obavami z Číny. Zahraniční pozorovatelé dění pak většinou pokládali za skutečné důvody snahu Indie posílit své mezinárodní postavení a zlepšit domácí pozici vlády BJP⁵.

V současné době se již akceptuje indické zdůvodnění provedení testů z dlouhodobých strategických obav z Číny a Pákistánu, propojené s tlakem vědecko-technologického komplexu. Jaká by měla být reakce USA na indický jaderný potenciál? Tellis tvrdí, že USA by měly přistoupit k diferenciované politice, která by brala v potaz bezpečnostní zájmy Indie a Pákistánu (a Izraele) místo všeobecné politiky nešíření zbraní (Tellis in Ganguly 2001: 4). Spojené státy by měly přijmout více barvitou agendu neprofilace – takovou, která by rozlišovala mezi těmi zeměmi, které ohrožují strategické zájmy a závazky USA, a těmi, které se pouze snaží o zajištění svých bezpečnostních mezer (Ganguly 2001: 5). Analytici v RANDu⁶ k problému přistupují obecněji, když tvrdí, že zahraniční politika USA v oblasti by se měla soustředit především na zabránění vzniku regionálního nebo kontinentálního hegemona, což by ohrožovalo americký přístup do oblasti a možnost ovlivňovat dění v daném regionu. Zároveň je dle nich potřeba zabránit takové koncentraci zdrojů, která by mohla vést k obdobnému globálnímu soupeření, jaké se odehrávalo se Sovětským svazem (Khalilzad et al. 2001: 43).

Paradoxně až indický jaderný test provedený v květnu 1998 přivedl tyto dvě země ke konstruktivnímu dialogu, který svojí intenzitou i rozsahem předčil veškeré předcházející vztahy těchto dvou zemí v posledních 50 letech. Testy byly následovány intenzivními rozhovory mezi náměstkem amerického ministra zahraničí Strobe Talbottem a indickým ministrem zahraničních věcí Jaswant Singhem. I přesto, že po jednáních státy stále zaujímaly pozice velmi vzdálené konsenzu, došlo při nich k detailnímu vysvětlení vzájemných postojů, což dále podpořilo pochopení kroků a jednání zemí. Zároveň tato jednání přinesla zintenzivnění vzájemných vztahů, které pokračovalo i po jejich ukončení v posledních měsících Clintonovy vlády (Ganguly 2005: 1). Po indických jaderných testech USA, kromě automatického uvalení sankcí pomocí tzv. Glennova dodatku⁷ vůči Indii, demonstrovaly na základě rozhovorů zvýšenou ochotu chápat indické bezpečnostní zájmy, které vedly k provedení jaderných testů v roce 1998. Zároveň na sebe uvalené indické moratorium dalšího testování pomohlo zlepšit atmosféru dalšího jednání těchto dvou zemí (Ayoob 2000: 33).

Když v roce 2000 Indii navštívil Bill Clinton, byla to první prezidentská návštěva po 22 letech! Tato návštěva pak byla následována cestou indického premiéra Atal Bihárí Vádžpejího do USA. Během jejich jednání rozpory ohledně jaderné otázky sice nebyly vyřešeny, došlo však k vyjasnění problematické otázky. Vysoký zaměstnanec ministerstva zahraničí a bývalý velvyslanec v Indii Thomas Pickering zhodnotil vzájemné vojenské vztahy a jejich budoucí rozvoj slovy, že nedojde k žádnému pokroku, „dokud nedojde k podstatnému pokroku v otázce nešíření.“ (Hathaway 2003: 9). Efektivní americká zahraniční politika musí především přijmout fakt, že denuklearizace není pro Indii přijatelnou alternativou (RAND 2001: 1).

Vztahy za administrativy George W. Bushe

K podstatné změně ve vzájemných vztazích došlo až s příchodem Bushovy administrativy. George W. Bush naznačoval potenciálně vstřícnější postoj k indické jaderné otázce už během své volební kampaně, ve které oponoval CTBT a tvrdil, že je potřeba dalších testů, a zároveň označil smlouvu ABM⁸ za „studenoválečný artefakt“ a vyjádřil, že se tímto dokumentem nebude v úřadu cítit vázán (Hathaway 2003: 10). Indie tak po právu vycítila potenciál vstřícnějšího přístupu k její jaderné otázce.

Bushova administrativa po svém nástupu do funkce prezentovala své rozhodnutí dát Indii ve své zahraniční politice významnější postavení⁹ – zintenzivnily se vzájemné vojenské kontakty, došlo i k omezeným prodejům zbraní a především se přistoupilo k rozhodnutí, že vztahy s Indií nebudou ovlivňovány vztahem Indie k Pákistánu (Ganguly 2005: 2). Indie naopak krátce po zveřejnění Bushova plánu na vybudování protiraketové ochrany v květnu 2001 vyjádřila svoji podporu, což bylo v republikánské administrativě kvitováno velmi pozitivně (Mahan 2005: 144). Toto verbální zintenzivnění vztahu však nebylo tolik následováno činy – slibovaná štědrá pomoc po zemětřesení v indickém státě Gudžarát¹⁰ byla v reálu nevelká, zrušení Glennova dodatku uvalujícího na Indii kvůli jaderným testům sankce rovněž nebylo tak rychlé, jak bylo slibováno (Hathaway 2003: 14). A v neposlední řadě se George W. Bush dlouho nemohl odhodlat podniknout do Indie státní návštěvu.

Zvýšený americký zájem o Indii během konce období Billa Clintona i začátku období George W. Bushe se pak promítl ve vstřícnějším postoji Indie vůči USA – což se ukázalo být ve světle útoků z 11. září a začínající války proti teroru jako velmi důležité. Indie okamžitě po útocích na New York a Washington vyjádřila „jednoznačnou a bezpodmínečnou podporu“ Spojeným státům a dokonce i nabídla své vojenské základny pro použití americkými jednotkami¹¹ a sdílení informací získaných rozvědkami (Hathaway 2003: 6). V reakci na tuto podporu Bushova administrativa konečně zrušila sankce uvalené na Indii po testech jaderných zbraní.

V červenci 2005 George W. Bush vyslovil při návštěvě indického premiéra Manmohan Singha ve Washingtonu slib prodeje civilních jaderných zařízení Indii. Za touto nabídkou stála Bushova idea, že Indie tak bude muset přijmout závazky nešíření jaderných zbraní a technologií a bude muset rozdělit své civilní a vojenské jaderné programy, přičemž ty civilní budou podléhat mezinárodním kontrolám. Dle mnoha kritiků byl tento slib zbytečně štědrý – základní argumenty kritiků přitom byly trojí – takovýto dar Indii oceňuje její nezodpovědné jednání (vývoj jaderných zbraní mimo režim NPT), podporuje další šíření zbraní a pobízí další jaderné mocnosti k obdobným prodejům.

Je však potřeba si uvědomit, že Indie rozhodně není rizikový stát, který by porušoval mezinárodní dohody a závazky – Indie nikdy smlouvu NPT nepodepsala, a to ne z důvodu chtíče tajně šířit zbraně, ale z principiálního nesouhlasu s nevyváženou povahou smlouvy (Ganguly 2005: 2). Když ji nepodepsala, tak se ani proti ní nemohla provinit či ji porušit – tak jako to udělal Írán či Severní Korea. Zároveň nikdy ani náznakem nepodporovala šíření jaderných zbraní či technologií a odmítla lukrativní nabídky Libye a Íránu za indickou pomoc v jejich jaderných programech. Indie zároveň přistoupila k podmínkám NPT o rozdělení civilních a vojenských jaderných komplexů a podřízení civilních objektů mezinárodní kontrole. Zároveň přistoupila na všechny podmínky dané Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (IAEA) – což by dle Gangulyho v případě obdobných prodejů jaderných technologií ze strany např. Ruska do Pákistánu učinilo takový obchod v podstatě bezproblémový (Ganguly 2005: 3).

Jaké důvody mají USA podporovat indický civilní jaderný program? Především mají spoustu důvodů s Indií kooperovat obecně, ne jenom v jaderné oblasti – ať už se jedná o to, že Indie je nejlidnatější demokracií světa s početným muslimským obyvatelstvem, regionální mocnost, která může v Asii představovat protiváhu Číně či může napomáhat americkým zájmům na Středním Východě, či prostě významný ekonomický partner a ještě významnější potenciální trh. Zároveň Indie trpí nedostatkem energetických zdrojů a závislostí na uhlí – pomoc Indii naplňovat své energetické potřeby čistším způsobem tak představuje i globální potřebu¹². Nabídka Bushe poskytnout Indii „plnou civilní jadernou spolupráci“ a pomoci dosáhnout „stejných zisků a výhod“ jako ostatní země vlastnící jaderné zbraně (Economist.com 2006b: 2) tak představuje pro Indii toužebné oživení její energetiky a potenciálu produkovat energii z jádra.

George W. Bush slib poskytnutí civilních jaderných technologií přeměnil během své návštěvy Indie 2. března 2006 na konkrétní dohodu. Indie rozdělila své jaderné komplexy na civilní a vojenské, přičemž ty civilní představují přibližně 65 % celkových kapacit (Economist.com 2006c: 2), znovu se zavázala nešířit jaderné technologie a na oplátku za to dostala možnost plného přístupu k americkým civilním jaderným technologiím – pakliže americký Kongres tuto smlouvu přijme. Sněmovna reprezentantů tak již učinila, a nyní se čeká jen na rozhodnutí Senátu a podpis prezidenta. Odpůrci přitom doufají v zamítavý postoj Kongresu, protože to považují za hazard – zejména z hlediska porušení principu nešíření jaderných zbraní nesignatářům NPT a upřednostňování přátel před stanovenými principy (Economist.com 2006d: 1).

Proti kritice je však opět třeba připomenout, že Indie není Írán nebo Severní Korea. Indie je rovněž stabilní a zodpovědná demokracie, nepodporuje teroristické skupiny ani neprohlašuje, že vymaže své sousedy z mapy. A za americké technologie jenom více zpřísní bezpečnostní zajištění svých jaderných komplexů, zavede se jejich mezinárodní dohled a posílí se rozhodnutí jaderné technologie dále nešířit (Economist.com 2006d: 2).

Základní problém však zůstává – akceptování Indie jako jaderné mocnosti (i bez nominálního potvrzení tohoto faktu) představuje výjimku, která fatálně oslabuje pravidla. Indie sice NPT nepodepsala, ale Spojené státy ano. A zavázaly se v ní neposkytovat jaderné technologie zemím, které nejsou jejími signatáři a které nemají jenom civilní jaderný program (Economist.com 2006d: 2–3). USA tak touto dohodou poruší své vlastní mezinárodní závazky. A zároveň přispějí k rozvoji indického vojenského jaderného programu – tím, že jí umožní importovat zdroje na civilní jaderný program, uvolní vlastní indické zdroje (zejména se jedná o uran, kterého má Indie nedostatek) pro vojenský jaderný program.

Jaké budou zisky USA při realizaci této dohody? Především se zvýší obchodní a vojenské vztahy, ze kterých budou bezpochyby profitovat americké firmy. Zároveň dojde k celkovému oživení vztahů, což jen dále přispěje k vyšší obchodní výměně. Indické zisky jsou jasné – nutně potřebuje nové energetické zdroje pro udržení svého ekonomického růstu a jádro je pro ni tím nejjednodušším způsobem, jak tuto svoji potřebu zaplnit. Zároveň lze apelovat na poměrně pochybnou „čistotu“ energie vyrobené z jádra oproti fosilním palivům, což by mohlo mít pozitivní vliv na ovzduší v regionu i ve světě.

Závěr

Americká zahraniční politika v regionu by dle studie RANDu měla být určována několika základními cíli a orientacemi – změnou od soustředění se na nešíření jaderných zbraní na soustředění se na prevenci války, prevencí rozšiřování strategických technologií do dalších zemí, ovlivňovat podobu indického jaderného arzenálu omezenou spoluprací na jeho tvorbě a budovat strategickou vizi vzájemných bilaterálních vztahů naplňující zájmy obou zemí (RAND 2001: 1–2). Spojené státy by k umožnění růstu Indie na velmocenský status, což je věc, o kterou se tato země snaží od získání samostatnosti, musely změnit některé své politiky. Zejména by se jednalo o podporu stálého křesla v Radě bezpečnosti OSN, změna mezinárodního režimu nešíření jaderných zbraní uznáním Indie, Pákistánu a Izraele za oficiální jaderné státy a v neposlední řadě uznáním kašmírské Linie kontroly za mezinárodní hranici, čímž by došlo ke zmrazení konfliktu omezujícího indické mocenské ambice v jiných částech regionu a světa (Gupta 2005: vi). Je diskutabilní, zda jsou Spojené státy v současné situaci ochotny takovéto kroky činit. Poslední Bushův projev důvěry zakládá vysoké indické naděje pro další pokračování vzájemných vztahů. Indie by se hluboce mýlila, kdyby se domnívala, že USA jsou připraveny jít s ní do partnerství zaměřeného proti Číně (Hathaway 2003: 21). Zároveň se nedomnívám, že by USA byly ochotny otevřeně podporovat indickou snahu o získání stálého křesla v Radě bezpečnosti OSN. Jako další krok ve vzájemných vztazích a k indickému růstu se tak jeví uznání kašmírské Linie kontroly za mezinárodní hranici. USA by se měly aktivně angažovat v urovnání sporu mezi svými dvěma spojenci – získaly by tak pozitivní vliv v oblasti, která je pro jejich zájmy velmi důležitá.

Vzájemné vztahy USA a Indie jsou v současné době bezesporu na jejich historickém vrcholu. Prezident USA akceptuje Indii jako jadernou mocnost, jako důležitého hráče v oblasti a jako spojence. Indie za to naopak podporuje USA, byť rozhodně ne tak jednostranně jako Velká Británie či Izrael, otevírá svůj rozsáhlý trh americkým firmám a tvoří protihráče hegemonním ambicím Číny v Asii.

Indické jaderné testy provedené v roce 1998 bezesporu přispěly k vyjasnění a vylepšení vzájemných vztahů. USA se k Indii musely postavit jako k zemi disponující technologickým i ekonomickým potenciálem pro vlastní vývoj jaderných zbraní. Zároveň testy upoutaly pozornost amerických stratégů a umožnily rozvinutí intenzivních jednání. Indie sice v současnosti představuje zemi třetího jaderného řádu, nemá relevantní odstrašovací potenciál proti jiné zemi než Pákistánu a vývoj dalších zbraňových systémů s delším dosahem pokračuje spíše pomalu, z dlouhodobého hlediska však pro USA může bezesporu představovat velmi důležitého spojence v soupeření s Čínou – což by mělo být v USA bráno jako základní zisk z dobrých vztahů s Indií.

Seznam literatury a pramenů

Ayoob, Mohammed. 2000. India Matters. The Washington Quaterly, The Center for Strategic and International Studies, Vol. 23, No. 1. pp. 27–39.
Economist.com: A Passage to India (Feb 23 2006a).
Economist.com: The Great Indian Hope Trick (Feb 23 2006b).
Economist.com: Joining the Nuclear Family (Mar 2 2006c).
Economist.com: Dr Strangedeal (Mar 9 2006d).
Evans, Graham and Newnham, Jeffrey. 1998. The Penguin Dictionary of International Relations, London, Penguin Books, London.
Ganguly, Sumit. 2001. Behind India’s Bomb: The Politics and Strategy of Nuclear Deterrence. Forreign Affairs, Vol. 80, No. 5.
Ganguly, Sumit. 2005. Giving India a Pass. forreignaffairs.com, author update Aug 17 2005.
Gupta, Amit. 2000. “India’s Draft Nuclear Doctrine” In: The Round Table, Vol. 89, No. 355. pp. 353–364.
Gupta, Amit. 2005. The U.S.–India Relationship: Strategic Partnership or Complementary Interests. Strategic Studies Institute.
Hagerty, Devin T. 2002. “US Policy and the Kashmir Dispute: Prospects for Resolution” In: India Review, Vol. 2, No. 3. pp. 89–116.
Hathaway, Robert M. 2003. “The US-India Courtship: From Clinton to Bush” In: Journal of Strategic Studies, Vol. 25, No. 4. pp. 6–31.
Chiriyankandath, James. 2004. “Realigning India: Indian Foreign Policy after the Cold War” In: The Round Table, Vol. 93, No. 374. pp. 199–211.
Karnad, Bharat. 2005. “South Asia: The Irrelevance of Classical Nuclear Deterrence Theory” In: India Review, Vol. 4, No. 2. pp. 173–213.
Khalilzad, Zalmay et al. 2001. “US Strategy for a Changing Asia” In: The United States and Asia: Toward a New U.S. Strategy and Force Posture, RAND. pp. 43–55. on-line text
Kristensen, Hans M. and Norris, Robert S. 2005. “India’s Nuclear Forces, 2005” In: Bulletin of the Atomic Scientists, Vol. 61, No. 05. pp. 73–75.
Mohan, Raja M. 2002. A Paradigm Shift toward South Asia? The Washington Quaterly, Vol. 26, No. 1. pp. 141–155.
RAND. 2001. India’s Emerging Nuclear Posture.

Autor je studentem mezinárodních vztahů a evropských studií na Masarykově univerzitě.

Poznámky pod čarou

První indický výzkumný reaktor začal fungovat již v roce 1956. Blíže viz Chiriyankandath (2004: 203).
„Non-Profliferation Treaty“ – Smlouva o nešíření jaderných zbraní byla otevřena k podpisu 1. července 1968 a dosud ji podepsalo 188 zemí. Upravuje podmínky poskytování civilních i vojenských jaderných technologií mezi signatáři a zakazuje jejich poskytování nesignatářským zemím. Blíže viz Evans and Newnham (1998: 380) a Wikipedia.
„Comprehensive Test-ban Treaty“ zakazuje nukleární testy ve všech prostředích na zemi. Byla otevřena pro podpis 26. září 1996 a dosud ji podepsalo 176 států, ratifikovalo pak 132. Indie (ani Pákistán) smlouvu nepodepsala. Smlouva stále nevstoupila v platnost, protože ji neratifikovalo všech 44 států požadovaných ve smlouvě. Blíže viz Evans and Newnham (1998: 89) a Wikipedia.
Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT) stanovovala za jaderné mocnosti země, které provedly úspěšné testy před rokem 1967. I přes to, že Indie by byla schopna testy provést již krátce po Číně, preferovala tak neučinit – čímž se nestala oficiální jadernou mocností podle NPT. Blíže viz Chiriyankandath (2004: 203).
„Bharatiya Janata Party“ – Indická lidová strana je spolu s Indickým národním kongresem jednou ze dvou nejvýznamnějších indických politických stran. V letech 1998–2004 vedla vládní koalici, v současné době je vůdčí opoziční stranou. Blíže viz Wikipedia.
RAND je významný americký think-tank profilující se konzervativně.
Glennův dodatek (rovněž známý jako Nuclear Proliferation Prevention Act, NPPA) byl přijat v roce 1994 s cílem diskriminovat státy, které provedou jaderné testy. Vůči Indii byl uveden v platnost okamžitě po provedení jejích testů a zahrnoval minimalizování zahraniční pomoci na nejakutnější humanitární pomoc, zakazoval export vojenského materiálu, finanční pomoc Americké exportní banky etc. Blíže viz on-line text.
Anti-Ballistic Missiles Treaty uzavřená v roce 1972 (doplněná protokolem v r. 1974) mezi USA a SSSR zakazovala vybudování více než dvou, resp. jednoho omezeného systému protiraketové obrany v každé zemi.
K dokreslení zájmu lze i uvést, že Bushova tehdejší politická poradkyně Condoleezza Rice publikovala ještě před volbami ve Forreign Affairs článek popisující indický růst jako regionální mocnosti. Blíže viz Ganguly 2005: 2.
V noci na 26. ledna zasáhlo indický stát Gudžarát zemětřesení o síle 7,9 stupně Richterovy škály a zabilo na 20 tisíc lidí. Spojené státy okamžitě slíbily rozsáhlou pomoc. Blíže viz web CNN.
Během první války v zálivu Indie nepovolila letadlům USA ani dotankovat. Blíže viz Hathaway (2003: 6).
Například francouzský prezident Jacques Chirac se po své návštěvě v Indii vyjádřil, že to je „komín na skleníkové plyny“. Blíže viz Economist.com (2006b: 2).

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně