Irák po Saddámovi
Martin Hrabálek - 4. Únor 2002, rubrika Články
Témata: bezpečnostní politika, Blízký východ, vnitřní politika
Mnoho západních politiků se od konce války v Perském zálivu domnívá, že „irácký problém“ se ztratí společně s odchodem Saddáma Husajna z politické scény. Někteří komentátoři tento problém označují za biologický. A to ne v souvislosti s biologickými zbraněmi, ale se smrtelností iráckého vůdce.
Tyto domněnky, vytvořené s nedostatečnou znalostí situace v Iráku a celé irácké společnosti, jsou však s největší pravděpodobností mylné. Husajnovou smrtí irácké problémy neskončí. Otázka nástupnictví by vedla k politické nestabilitě, která by mohly negativně ovlivnit již tak složitou situaci v regionu.
Saddám Husajn a strana Baas navíc dokázali za své dlouholeté působení hluboce změnit celou společnost a politickou kulturu v zemi. Odstranění těchto změn by trvalo celá léta i v případě, že by byl v Bagdádu ustaven liberálnědemokratický režim, což se nezdá pravděpodobné. Také vysoká fragmentace celé irácké politické společnosti, která je rozdělena mezi Iráčany a Kurdy by zřejmě nápravu současného stavu komplikovala.
Dále je nutno vzít v úvahu fakt, že sám Husajn se bude snažit, aby v jeho práci pokračoval jím zvolený nástupce. V tomto případě by se prezidentství v Iráku mohlo stát dědičným. Otázkou zůstává, jak by se v takovém případě zachovaly tři základní pilíře iráckého systému – strana Baas, tajné služby a armáda.
Otázku následnictví Husajn řeší již dlouhou, v posledních letech je to stále evidentnější. Čistky, které irácký prezident udělal ve vlastní rodině, nebyly zamýšleny pouze jako obrana pozice Husajna samotného, ale též jako „vyčištění prostoru“ pro budoucí hlavu státu.
Husajn sice našel pro své nejbližší vysoké posty ve státní správě a usadil je do nich způsobem, za který by se nemusel stydět ani leckterý monarchistický režim, ale postupně se jich začal zbavovat. V některých případech šlo pouze o eliminaci politickou, v těch horších o fyzickou (Husajn nechal zavraždit své dva zetě, kteří v roce 1995 utekli do Jordánu a poté se neprozřetelně vrátili).
Do konce roku 2001 tak ve vysokých pozicích vydržel kromě Husajnových synů jediný člen rodiny, prezidentův bratranec Ali Hasan al Majíd. Majíd několikrát prokázal velkou dávku loajality Saddámovi, například při organizování chemických útoků proti Kurdům či eliminaci nepohodlných členů rodiny. Je dosti pravděpodobné, že Majíd sehraje svou roli jako pomocník Husajnova nástupce.
Za následníka si ze svých dvou synů, Udaje a Kusaje, Husajn vybral mladšího Kusaje. Přestože to Husajn nikdy veřejně nevyslovil, jeho snaha o podporu mladšího syna je zjevná. Není těžké pochopit proč. Důvodem je Udajova divoká povaha, různé sexuální excesy, touha po moci a psychická labilita. Přesto se však starší syn otcovu rozhodnutí nepodřídil a poslední dva roky jsou tak bojem mezi Udajem a Kusajem, respektive Udajem a Saddámem, který podporuje mladšího syna.
Udaj využívá médií, která jsou pod jeho kontrolou k tomu, aby si vytvořil silný kult osobnosti. V těchto mediálních obrazech je nejen zdůrazňováno Udajovo právo nástupnictví, ale Udaj je zde představován jako člověk schopnější než jeho otec. Je prý chytřejší (na rozdíl od otce má doktorát), zbožnější (tvrdí, že zná Korán zpaměti) a populárnější (ve volbách do Národního shromáždění v roce 2000 dostal 99,99 % hlasů, zatímco Saddám získal v prezidentských volbách roku 1995 99,96 %). Co je však nejdůležitější, Udaj tvrdí, že je demokratičtější, liberálnější a „čistější“ než jeho otec. Aby potvrdil svá slova, Udaj často kritizuje práci různých ministrů, poukazuje na korupci v zemi, požaduje reálnou legislativní moc pro Národní shromáždění a otevření ekonomického a politického systému veřejné participaci. Jeho zahraniční politika již tak uhlazená není. Prohlásil, že: „Irák neuzná Izrael, i kdyby země zůstala pod embargem dalších sto let,“ a požadoval začlenění Kuvajtu do mapy Iráku.
Toto Udajovo chování jen posílilo Saddámovy snahy o protěžování mladšího syna. Vládní média (tedy ta, která nevlastní Udaj), zdůrazňují dobré vztahy mezi otcem a mladším synem. Sám prezident se pak stará o to, aby Kusaj zaujal klíčové pozice v armádě a straně Baas, dvou pilířích režimu. Udaj je v čele Fidaju Saddam (Saddámových komand, speciální paramilitaristické formace), ale Kusaj byl ustaven do velení Republikánské gardy, klíčové pozice pro zachování režimu. Kusaj také dohlíží nad prací iráckých tajných služeb, čímž získává kontrolu nad děním v zemi. A zatímco Udaj je poslancem parlamentu, Kusaj má pozici v Regionálním vedení strany Baas a je předsedou militaristického aparátu strany. Z výše uvedeného je zjevné, že i když Saddám veřejně neuvedl jméno svého nástupce, vede k tomuto postu Kusaje.
Mladší syn však stále žije ve stínu svého otce. Je to pravděpodobně součástí strategie jeho otce, aby nebyl vystaven kritice ze strany rodiny i zvenčí. Pokud bude chtít pokračovat v otcově díle, bude si muset vybudovat silnější kult osobnosti, tak jako to provádí jeho starší bratr. Kusaj má sice díky otcově snaze v boji o následnictví lepší pozici, ale rozhodně nemá tento post jistý.
Z pohledu iráckého obyvatelstva, sousedících zemí či velmocí by však nástup jednoho za synů neznamenal kvalitativní změnu oproti současnému statu quo. Nositelem výraznějších pozitivních změn by se mohly stát pouze irácké státní instituce, k nimž je nyní potřeba upnout pozornost.
Základní pilíře, kterými Saddám Husajn pojistil svoji pozici v čele země tvoří strana Baas, armáda a tajné služby. Husajn vytvořil systém rovnováh uvnitř i mezi těmito jednotlivými složkami, které poskytují účinný prostředek k ovládání Iráku.
Z těchto tří pilířů je zřejmě nejsložitější zhodnotit postavení strany Baas. Baas je strana se širokou základnou, která působí po celé zemi vyjma Kurdistánu. Strana je jedinou organizovanou institucí v Iráku a díky absenci opozice a občanské společnosti v zemi je pro ni snadné udržet si silnou pozici. Saddám udělal v posledních dvou letech výrazné změny, jež měly přispět „ke zvýšení politického a organizačního vědomí členstva a posílení jejich vůdčích schopností“. V rámci těchto změn vloni v květnu ustavil nové Regionální vedení strany, ve kterém se kromě Kusaje objevil bývalý vysoký důstojník a také žena, tedy věc dříve nevídaná. Devět z devatenácti členů vedení jsou šíité, což je největší počet v historii strany. Obecně se Saddám snaží o získání nové krve, především mezi mladými, ženami a šíity.
Strana se však nachází v krizi. Za svou 33 let trvající existenci se stala nenáviděnou organizací. V posledním desetiletí, kdy jsou na Irák uvaleny sankce, se navíc silně projevovala tendence ke korupci, která vedle k rozšíření propasti mezi řadovými členy a stranickými špičkami, které nebývale zbohatly. Husajn se vzhledem k této krizi snaží ze strany vytvořit islámskou stranu. Mezi jinými povinnostmi se členové například musí učit nazpaměť celé kapitoly Koránu.
Přes vnitřní krizi se nedá očekávat, že by Baas po Saddámově odchodu z politické scény zmizela. Může se přejmenovat, jako komunistická strana v Rumunsku, nebo si ponechat svůj název jako komunisté v Rusku, ale jistý vliv jí zůstane, neboť je to kasta sama o sobě. Její role v post-saddámském Iráku bude záležet na její schopnosti vytvářet aliance s jinými významnými aktéry, jako je armáda či kmeny.
Tajné služby mají v Iráku specifické postavení. Neexistuje totiž jediná tajná služba, ale hned několik, které se nezřídka špehují mezi sebou navzájem. Při pokusu o změnu režimu by nemohly jednat samostatně, ale musely by se navázat na nějakou existující organizaci, protože nemají žádnou základnu uvnitř společnosti. Dalším problémem je, že zatímco pro stranu Baas představují tajné služby noční můru, těžko mohou soupeřit s armádou. Nezdá se tedy, že by tajné služby byly schopny úspěšně provést puč a s největší pravděpodobností si neudrží svou moc po Husajnově smrti. Jejich rolí zřejmě bude stát se nástrojem kohokoli, kdo se v Iráku dostane k moci.
Šance na provedení puče tak zůstávají v rukou třetího pilíře – armády. Pozice armády je však mezi pozorovateli i představiteli iráckého exilu předmětem sporu. Zatímco jedni tvrdí, že armáda je schopna úspěšně provést převrat, druzí označují armádu za nejslabší článek irácké politické scény.
Zastánci druhého názoru opírají své tvrzení o následující fakta. Za prvé, irácká armáda již není jednotným celkem, ale je rozdělena na Republikánskou gardu a regulérní armádu. Za druhé, dlouhé působení strany Baas v Iráku vedlo k vytvoření kontrol armády, které měly zabránit pučům, běžným před nástupem strany k moci. Za třetí, režim byl doposud schopen zabránit všem pučům již v zárodku.
Přesto však zůstává armáda jediným potenciálně úspěšným nositelem změny. Především proto, že je jako jediná schopna zachovat územní integritu státu. Obyvatelstvo by se lépe ztotožnilo s armádou u moci než se stranou Baas či tajnými službami. Při absenci občanské společnosti a odstředivých tendencích kurdské menšiny a šiítských částí obyvatelstva tak armáda zůstává jedinou možnou efektivně fungující institucí.
Husajn si je vědom toho, že armáda je dvojsečná zbraň, která může režim podpořit, ale zároveň svrhnout. Proto si v poslední době snaží získat její přízeň například udělováním pozic ve státní správě a ve straně. Toto dosazování vede zároveň k atmosféře bázně mezi obyvatelstvem. Armáda se tak stejně jako v období před stranou Baas stala klíčem k moci v zemi.
Vývoj v Iráku tak velmi záleží na tom, kdy a jak Husajn odejde z politiky. Zda se tak stane za tři, pět či deset let. Existují tři pravděpodobné scénáře, jakým směrem se bude Irák ubírat. Puč jednoho ze synů, puč armádních špiček a lidové povstání s podporou armády.
Pokud Husajn zemře brzy, dojde pravděpodobně k boji mezi jeho syny. V tomto boji má díky vazbám na armádu a Baas lepší pozici Kusaj. Strana by si udržela svou pozici a dále by kontrolovala veškerý život v zemi včetně rozdělování potravin. Role armády by byla klíčová, ten kdo by ji měl za zády by zvítězil. Tento scénář by zemi zavedl do období politické nestability.
Pokud Saddám vydrží u moci více než pět let, Kusajovy šance se tím výrazně zvýší. Bude mít dostatek času na zkonsolidování své moci ve straně i v armádě a na likvidaci svých odpůrců, to vše za asistence svého otce. Tento scénář by byl méně pozitivní pro Baas, která by díky vnitřní krizi mohla ztrácet vedoucí roli ve společnosti. Klíčovým prvkem by opět byla armáda.
Oba tyto scénáře a všechny eventuality mezi němi mají několik společných prvků. Za prvé, klíčovou roli bude hrát armáda. Za druhé, strana Baas může přetrvat a nedovolit posílení vlivu žádné domácí či zahraniční opozice. Za třetí, Baas si zřejmě zcela neuchová svou vůdčí roli, což by mohlo vést k otevření ekonomického i politického systému. Za čtvrté, ať se v čele objeví Kusaj či Udaj, irácký režim bude stejně krutý a autoritářský jako doposud.
Bylo by naivní myslet si, že by se Irák mohl vlastní silou posunout směrem k demokracii, zlepšit své vztahy s okolními státy či přestat zbrojit. Nejsou žádné podklady pro takové tvrzení.
Pokud má tedy irácký režim přestat být hrozbou pro svůj vlastní lid, Střední východ a de facto celý svět, změna musí přijít zvenčí. Neznamená to, že by USA a jejich spojenci měli dobýt zemi silou. Takový plán by byl příliš nebezpečný a nesnadno proveditelný. Jde spíše o navázání kontaktu s armádou, které by mělo zaručit, že Saddámovy synové nebudou pokračovat v práci svého otce. Ještě nedávno by se mohlo zdát, že takový zásah není nutný. Ve světě po 11. září by ale pro režimy typu Iráku nemělo být místo.
Zpracováno na základě článku Bengio, O.: Couldn’t be worse? Iraq after Saddam, The National Interest, Winter 2001/2002.
Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy
S podporou International Institute of Political Science v Brně