Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Irsko a smlouva z Nice

Na konci října 2002 se Irové v referendu rozhodli přijmout smlouvu z Nice. Toto rozhodnutí je veskrze pozitivní jak pro Evropskou unii, tak pro deset kandidátských zemí, jejichž přistoupení k Evropské unii je do značné míry závislé právě na smlouvě z Nice.

Před více než rokem, v podobném referendu, však Irové smlouvu z Nice odmítli. V Irsku, ani v Evropské unii se toho však příliš nezměnilo. Proč tedy nyní smlouva z Nice dostala od Irů zelenou?

Referendum 2001

Irsko bylo jedinou zemí z patnácti členských států Evropské unie, které schvalovalo smlouvu z Nice v referendu. Podle rozhodnutí irského Nejvyššího soudu z roku 1986 musí být každý dodatek ke smlouvám týkajících se Evropských společenství (Evropské unie) schválen v referendu.

Před referendem v červnu 2001 se obecně, i když s jistými obavami, očekávalo schválení smlouvy z Nice. Tento názor podporovalo i množství průzkumů, které většinou předpovídaly, že smlouva z Nice bude bez problémů schválena. Proto výsledek referenda z 7. června zapůsobil jako šok, a to především pro vrcholné vládní představitele v Dublinu. Hlasování se konalo po velmi krátké vládní kampani a za značného nezájmu voličů, když hlasovat přišlo pouhých 35 % z 2,9 miliónu registrovaných irských voličů. Proti přijetí smlouvy hlasovalo zhruba 54 % voličů, pro 46 %, takže při nízké neúčasti činil rozdíl mezi výsledky obou stran pouhých 70 tisíc hlasů. Možných důvodů pro irské odmítnutí smlouvy je hned několik: závažným problémem byla především nízká volební účast. Irská vláda se referendem a podporou hlasování pro příliš nezabývala, kampaň byla krátká a nepříliš výrazná. Oproti tomu byla kampaň odpůrců velice silná a intenzivní, snažila se voliče přesvědčit především o tom, že přijetí smlouvy z Nice by narušilo irskou neutralitu.

I přes odmítnutí smlouvy z Nice Irskem se už 12. června 2001 shodli francouzský prezident Chirac a premiér Jospin s německým kancléřem Schröderem, že irské „ne“ v žádném případě neohrozí další rozšiřování Evropské unie. Irská vláda si na setkání ministrů zahraničních věcí také pospíšila s ujištěním, že uspořádá další referendum do konce roku 2002, tedy do doby, kdy musí být smlouva z Nice ratifikována všemi členskými státy Evropské unie. Irská vláda měla obtížnou pozici především při vysvětlování toho, jak mohla referendum prohrát, když ji podporovaly i hlavní opoziční strany Fine Gael a Labouristická strana, stejně tak jako nejdůležitější podnikatelské svazy, odbory, církev a všechna hlavní média. Strana odpůrců byla složena z mnoha nezávislých politiků, menších farmářských skupin, strany Sinn Fein a různých zájmových skupin. Jejich argumenty jen dokazovaly heterogennost opozičního hnutí, neboť se pohybovaly od obav o narušení irské neutrality, přes možnost snížení dotací z Evropské unie a další ztrátu suverenity ve prospěch Evropské unie, až k obavám ze zásahů Evropské unie proti irským zákonům o potratech a antikoncepci.

Ostatní vlády členských států Evropské unie rozhodně nebyly ochotny vzdát se smlouvy z Nice, jež byla vytvořena a dohodnuta s takovými obtížemi. Navrhovaly tzv. „dánské řešení“ (po neúspěchu prvního referenda o Maastrichtské smlouvě Dánové vypsali druhé) a podpořit vypsání dalšího referenda. Irská vláda se rozhodla, že vypsání dalšího referenda odloží až po irských parlamentních volbách, konaných na jaře roku 2002. Když 17.května 2002 dali irští voliči v parlamentních volbách důvěru opět stranám vládní koalice, vedené stranou Fianna Fáil a premiérem se stal opět Bertie Ahern, rozhodla staronová vláda o vypsání dalšího referenda na říjen 2002.

Referendum 2002

Irská vláda se tentokráte rozhodla situace nepodcenit a již na konci léta zahájila masivní kampaň pro schválení smlouvy z Nice. Stejně jako před rokem měla irská vláda podporu podnikatelských svazů, odborů, církve a hlavních deníků. Své „ano“ pro smlouvu z Nice vyslovil i irský katolický biskup. Vládu podpořila i největší opoziční strana Fina Gael, která se podle slov svého předsedy rozhodla povýšit zájmy Evropy nad vlastní zájmy. Hlavními odpůrci smlouvy v parlamentu tak zůstala strana Sinn Fein a strana Zelených.

Rozsáhlá kampaň předcházející referendum se nesla především ve znamení otázky, jestli je referendum zároveň rozhodováním o rozšíření Evropské unie nebo ne. Odpůrci smlouvy z Nice tvrdili, že tomu tak není a že není jejich snahou bránit rozšíření Evropské unie. Snažili se zabránit především ztrátě suverenity Irska, kterou by podle nich smlouva z Nice, která oslabuje role malých zemí, přináší. Tvrdili, že tak hájí také zájmy slabých středo – a východoevropských zemí, které by se v Evropské unii snadno dostaly pod vliv silné dvojice Francie – Německo. Kampaň zastánců smlouvy stavěla především na argumentu, že rozhodnutí o smlouvě z Nice je rozhodnutím o rozšíření Evropské unie. Prohlašovali, že Irové měli velkou možnost profitovat z přistoupení k Evropské unii, která jim přinesla nebývalou prosperitu a rozvoj, a nyní nemohou tuto možnost upřít jiným zemím. Tento argument byl pro většinu Irů pravděpodobně poměrně významný, neboť rozhodně odmítali narčení, že jsou proti rozšíření Evropské unie a měli značné obavy z toho, že by mohli být považováni za ty, kteří rozšíření brání. Vláda také poukazovala na možnost izolace Irska v Evropské unii, a to jak cestou ztráty diplomatického vlivu na rozhodování v orgánech Unie, tak i izolací hospodářskou, kdy se již nebudou evropští partneři chovat k Irsku s takovou důvěrou.

Vláda svou kampaň pojala skutečně velmi velkoryse. Zahájila nejen mohutnou přesvědčovací kampaň, ale i rozsáhlou informační akci, která měla za cíl přinést voličům informace o smlouvě z Nice. Kromě rozsáhlé informační kampaně v médiích nechala vláda distribuovat informační prospekt, který se smlouvou z Nice zabývá. Částečně díky tomu se takřka dvě třetiny Irů domnívali, že o smlouvě z Nice mají dostatečně množství informací, které jim usnadnily rozhodování.

Irové se v referendu v sobotu 19. října 2002 nakonec rozhodli podpořit přijetí smlouvy z Nice. Ve srovnání s rokem 2001 hrála klíčovou roli mnohem vyšší účast voličů, když se referenda zúčastnilo necelých 49 % voličů, z nichž 63 % hlasovalo pro a 37 % proti, což znamenalo až nečekaně výraznou porážku odpůrců přijetí smlouvy. Velkou volební účastí se vyznačovala města, především Dublin, kde jasná většina voličů hlasovalo pro. Na venkově byla volební účast nižší a pozice zastánců i odpůrců vyrovnanější.

Odpůrci přijetí smlouvy z Nice sice přiznali porážku v referendu, nicméně nepovažují to za konečné vítězství eurooptimistů. Předseda strany Sinn Fein Adams se nechal slyšet, že vládní evropská politika povede k neustálým střetům s opozicí. Většina opozice sice podporuje sjednocenou Evropu, ale má o ní poněkud odlišné představy.

Kladný výsledek referenda přivítalo množství evropských politiků. Německý kancléř Schröder označil přijetí smlouvy z Nice za rozhodnutí, které uvolňuje cestu pro další rozšiřování Evropské unie. V podobném duchu se vyjádřil i francouzský prezident Chirac, který vidí výsledek referenda jako milník na cestě k rozšíření Evropské unie a k jednotnému evropskému kontinentu. Pochvalně se k referendu vyjářil i předseda Evropské komise Prodi a komisař pro rozšíření Verheugen. Radost nad výsledkem vyjádřili také středoevropští státníci, mezi jinými i český premiér Špidla, slovenský premiér Dzurinda či polský prezident Kwasniewski. Výsledek irského referenda také může zlepšit irské vztahy s kandidátskými zeměmi.

Po vyhlášení výsledků referenda spadla z Bruselu část obav týkajících se rozšíření. Důsledky hlasování proti přijetí smlouvy z Nice by totiž vedly k likvidaci stávajícího plánu na rozšíření a Evropská unie by musela vytvořit nový systém, který by umožnil její fungování po rozšíření. Irové tak svým souhlasem odstranili poslední větší překážku na cestě k rozšířené Evropské unii a jednotné Evropě.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
David Müller
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
28. 10. 2002