Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Izrael a íránský jaderný program

Vztahy Izraele a Íránu se od Íránské islámské revoluce velmi změnily. Od vcelku úzkých vazeb, které mezi sebou obě země během Pahlavího éry udržovaly, se posunuly až k dnešnímu nepřátelství. Po revoluci Írán zpřetrhal diplomatické i obchodní vztahy s Izraelem, jeho vláda odmítla uznat existenci Státu Izrael jakožto samostatného státu a místo toho o něm hovoří jako o režimu nenasytných sionistů, kteří okupují půdu jejich arabských bratrů v Palestině. Díky rozvoji íránské jaderné technologie se propast mezi oběma zeměmi nadále prohlubuje a nabírá podoby téměř existenční nenávisti. O íránském jaderném programu můžete diskutovat na blogu Politica Mundi.

 

Tato práce se zabývá postojem Izraele k íránskému jadernému programu. Nejdříve krátce představím východiska obou států ve vzájemných vztazích, poté analyzuji hrozby, které jaderný program Íránu představuje pro Izrael, a nakonec se pokusím nastínit možnosti Izraele v konfrontování tohoto problému.

1. Výchozí pozice – Izrael

Izrael velmi obezřetně sleduje íránské snahy rozvíjet svoji jadernou infrastrukturu a zvláště se obává, že Írán usiluje o získání jaderné zbraně. Jeho političtí představitelé považují íránský jaderný program za nejzávažnější hrozbu, které Židé čelí od dob nacistického holocaustu a dodávají, že Izrael v žádném případě nebude tolerovat jaderně nezávislý Írán. (Telegraph 2009)

I přesto, že existuje partnerství Izraele a USA, které nad jeho území rozšířily svůj jaderný štít a pomáhají mu prostřednictvím finanční a materiální pomoci vybudovat systém obranných a útočných kapacit, neznamená to, že je Izrael v bezpečí. Problémem je, že zájmy Izraele jsou v mnoha ohledech odlišné od těch amerických, což vyplývá především z asymetričnosti jejich vztahu – Izrael není světovou mocností s globálními závazky. Oba státy mají sice společný cíl zkrotit íránské jaderné ambice, odlišují se ovšem v důležitosti, kterou tomuto problému přikládají. Ta vychází z jednoduchých zeměpisných a vojenských reálií. Izrael musí čelit státu ústně zavázanému k jeho zničení, který přitom leží méně než 1500 km od jeho hranic. (Russell 2009: 14–15) Jaderně vyzbrojený Írán disponující střelami dlouhého doletu, schopný dopravit jadernou hlavici na jeho území v čase, který poskytuje pouze krátké, několikaminutové varování, je pro Izrael zcela nepřípustný. USA jsou jaderně vyzbrojeným Íránem ohroženy přeci jen méně.

Výchozí pozice Izraele v jeho vztahu k Íránu tedy vyplývá především z jeho snahy zabránit jakékoliv hrozbě své existenci a snahy udržet svůj jaderný monopol v regionu. I přesto, že Tel Aviv existenci vlastního jaderného arzenálu nikdy oficiálně nepřiznal, odhaduje se, že disponuje 100 až 200 jadernými hlavicemi. (Salama – Zeiger 2006)

2. Výchozí pozice – Írán

Nejen Izrael, ale také například USA či státy EU podezřívají Írán, že usiluje o výrobu vlastní atomové bomby, přičemž civilní jaderný program používá pouze jako zástěrku k tomuto konání. Tato obvinění Teherán popírá a argumentuje svým právem na energetickou nezávislost a mírové obohacování uranu, přičemž právě tato technologie je hlavním sporným bodem, neboť může být využitelná i pro vojenské účely.

Vzhledem k tomu, že Teherán po více než dvě desetiletí klamal ohledně svých jaderných úmyslů světové kontrolní agentury, ztratil důvěru ostatních aktérů mezinárodního dění. Odhlédneme-li od ostatních států, tak právě Izrael je země, která je snad nejvíce přesvědčena o vojenském charakteru íránského jaderného programu. Írán toto obvinění samozřejmě popírá. Důkazem budiž vyjádření prezidenta Mahmúda Ahmadinežáda, který řekl: „Národ, který je kulturní, racionální a civilizovaný, nepotřebuje jaderné zbraně. Ty země, které o ně usilují, chtějí řešit všechny problémy silou. Náš národ takové zbraně nepotřebuje.“ (BBC News 2006)

Ať už Írán usiluje o vytvoření jaderné zbraně či nikoliv, informační chaos a nedůvěra, která kolem jaderného usilování této země panuje, kombinovaná s agresivními a xenofobními vyjádřeními prezidenta Ahmadinežáda volajícího po vymazání Izraele z mapy, jsou důvody, které Izrael pochopitelně velmi znepokojují. Na konkrétní hrozby, které by jaderně vyzbrojený Írán přinášel Izraeli, se podíváme v další kapitole.

3. Hrozby jaderně vyzbrojeného Íránu pro Izrael

Současná podoba íránského vedení a jeho ostrá rétorika směrem k Izraeli podle mnohých analytiků naznačuje, že by Írán neváhal jadernou zbraň proti tomuto státu použít. Přímý útok považuje Izrael za nejzávažnější nebezpečí a existenční hrozbu. (Kaye-Wehrey 2007: 112) Vezmeme-li v potaz rozlohu Izraele (zvláště pak jeho obydlenou část bez pouští na jihu země), není se čemu divit. Tento stát představuje tzv. one bomb target a potenciální útok jadernou zbraní by mohl mít pro jeho obyvatele až apokalyptické dopady.

Kromě nepříliš pravděpodobného přímého útoku, jsou zde i jiné vážné a realističtější hrozby. Írán by s jadernou zbraní získal zdroj vyděračského potenciálu vůči Izraeli a ostatním státům v regionu a zcela jistě by také povzbudil nestátní aktéry bojující proti Izraeli, jako jsou Hizballáh či Hamás, které by pod domněnkou jaderné ochrany, mohly začít vystupovat mnohem agresivněji. (Russell 2009: 17) Úměrně ke zvýšení sebevědomí a agrese těchto skupin, by ovšem klesla možnost Izraele proti těmto skupinám zasahovat. Pokud by Írán, v mnoha ohledech podporovatel těchto skupin, vlastnil jadernou zbraň, není pochyb o tom, že by tato skutečnost nutila Izrael k větší obezřetnosti ve svých krocích vůči těmto skupinám a limitovala tak jeho možnosti.

Zvýšení agrese těchto aktérů je ovšem pouze to menší riziko. Jako daleko závažnější se jeví varianta, ve které by některá z těchto skupin získala přímý přístup k jaderné zbrani právě skrze Írán. Je obecně známo, že tato země představuje pro skupiny jako je Hamás či Hizballáh jednoho z největších dodavatelů konvenčních zbraní a zůstává tedy otázkou, zda by tomu nebylo stejně i v případě zbraní strategických­.1 Takový vývoj je hrozba, kterou Izrael pochopitelně v žádném případě nemůže ignorovat, natož dopustit.

Shrneme-li tuto kapitolu, můžeme konstatovat, že hrozby, které by Írán za současného politického a duchovního vedení představoval, kdyby získal jadernou zbraň, jsou pro Izrael nepřijatelné. Z toho důvodu je nutné najít řešení, které by dané hrozby eliminovalo.

4. Eliminace hrozeb jaderně vyzbrojeného Íránu

Vzhledem k tomu, že se tato práce týká především Izraele a Íránu a tato kapitola konkrétně možností Izraele jak naložit s hrozbou jaderně vyzbrojeného Íránu, nebudu zde popisovat jakým způsobem řeší (či by mělo řešit) tuto záležitost mezinárodní společenství. Zaměřím se pouze na možnosti, ze kterých může Izrael vybírat ve své snaze zabránit Íránu získat jadernou zbraň, popřípadě mu ji zabránit použít.

a) Diplomacie

Uvědomíme-li si skutečnost, že se touto cestou zatím ani mezinárodnímu společenství jako celku nepodařilo dosáhnout nějakých garancí ohledně íránského jaderného programu a to navzdory úsilí, které směrem k tomuto cíli vykonává, lze předpokládat, že Izrael v tomto směru nebude o mnoho více úspěšný. Toto tvrzení potvrzuje i skutečnost, že žádná diplomatická jednání mezi Íránem a Izraelem neprobíhají. Veškerá vzájemná komunikace probíhá na principu signalizování, různých mediálních vyjádření a demonstrování svých vojenských schopností. Za první vlaštovku ovšem můžeme považovat tajné jednání zástupců Izraele a Íránu ze září roku 2009, které se uskutečnilo v Káhiře v rámci panelových diskuzí Mezinárodní komise pro nešíření jaderných zbraní a jaderného odzbrojení,2 tý­kajících se iniciativy na vytvoření bezjaderné zóny na Blízkém východě. (Haaretz 2009) Jedná se pravděpodobně o první známé jednání představitelů obou zemí od roku 1979, kdy v Íránu zvítězila islámská revoluce. Téma tohoto jednání není příliš známo a Írán informaci o tomto setkání dokonce oficiálně popřel. Pokud se ovšem skutečně uskutečnilo, pak se pravděpodobně jednalo pouze o vzájemné „oťukávání“ a projev ochoty komunikovat.

Je zřejmé, že Izrael nedokáže problém íránského jaderného programu vyřešit vlastní diplomacií, ale bude se muset spoléhat na vyjednávání zahrnující celé mezinárodní společenství. Dle Jahangira Amuzegara, bývalého ministra financí Íránu v období před rokem 1979, by diplomatické řešení mohlo zahrnovat dodání Íránu určitých věrohodných bezpečnostních garancí, odstranění či zmenšení bilaterálních sankcí USA, povolení limitovaného obohacování uranu pod mezinárodním dohledem, garantování dodávek jaderného paliva pro íránské reaktory a nabídnutí Íránu nějaké hmatatelné pomoci s jeho akutními problémy jako je nezaměstnanost a inflace. Írán by se za to musel zavázat, že zanechá obohacování uranu ve velkém, ratifikuje a bude dodržovat Dodatkový protokol Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, adoptuje politiku nevměšování v izraelsko-palestinském konfliktu, nebude podporovat skupiny bojující proti Izraeli a bude plně akceptovat jakoukoliv mírovou dohodu mezi Izraelem a Palestinskou autoritou. (Amuzegar 2006: 107)

Domnívám se, že takové řešení by bylo ideální. Bohužel je ovšem nutno konstatovat, že je za současných podmínek nedosažitelné. Dokud Írán nepřehodnotí svoji nepřátelskou politiku vůči Izraeli a neuzná jeho právo na existenci, nebude se moci začít ani vyjednávat.

b) Deterence

Druhou možností Izraele jak naložit s íránskou jadernou hrozbou je vstup do systému odstrašování. Tato varianta nicméně předpokládá, že Írán jaderné zbraně vyvine a bude je schopen použít. Je otázka, zda Izrael bude ochoten nechat zajít tento problém až do této fáze. Zatím se zdá, že nikoliv. Kromě toho můžeme pouze spekulovat nad rolí, kterou oba státy přikládají odstrašování v jejich národních bezpečnostních strategiích, protože ani jeden z nich svůj pohled na tuto problematiku nijak veřejně neartikuloval.

Je patrné, že Izrael adoptoval elementy strategie odstrašování odepřením. Svůj jaderný program zahájil po válce o svoji nezávislost v roce 1949 s cílem odstrašovat budoucí existenční hrozby a zabezpečit si systémovou asymetrii ve vztahu ke svým protivníkům. Poté, co se stal jaderným státem v roce 1960, konstatoval, že nebude prvním státem v regionu, který předstoupí na veřejnost s jadernou zbraní. (Russel 2009: 22) Od té doby spoléhá na kombinovanou politiku informační neprůhlednosti a nejasnosti ohledně svého jaderného programu – neptat se, nepřiznávat a netestovat.3 (Steinberg 2005) Otázkou zůstává, do jaké míry je tato strategie matení udržitelná v situaci, kdy je Izrael nucen přijímat rozsáhlá opatření k zajištění skutečné deterence, včetně dostatečných kapacit druhého úderu.4

Ať už je izraelská politika jaderného odstrašování a jeho jaderná strategická doktrína jakkoliv nejasná, jeho postoj v antiproliferační politice je obecně známý. Úspěšné zničení iráckého jaderného reaktoru Osirak v červnu 1981 a zničení syrského reaktoru al-Kibar v září 2007 jsou jasným důkazem jeho postoje. Premiér Menachem Begin řekl na tiskové konferenci po útoku na Osirak slova, která se stala základem do současnosti dodržované Beginovy doktríny: „Neměli bychom žádnému svému nepříteli dovolit vyvinout zbraně hromadného ničení a použít je proti nám.“ (MVZ Izrael 1981) Z tohoto úhlu pohledu se tedy zdá nepravděpodobné, že by Izrael vstoupil s Íránem do systému jaderného odstrašování a to čistě z toho důvodu, že nebude ochotný nechat situaci dojít do fáze, ve které by Írán jadernou zbraň vlastnil.

Co se týče íránského pohledu na systém odstrašování, není jasně definovaný a existují pouze spekulace ohledně role, kterou by jaderné zbraně hrály v jeho národní bezpečnostní strategii. Povaha íránského vedení ovšem neposkytuje jistotu, že by tyto zbraně nepoužilo k ofenzivním účelům, což je v rozporu s jakoukoliv možností získat stabilní odstrašující vztah. To je skutečnost, kterou si Izrael plně uvědomuje a jak již bylo řečeno, není ochoten nechat situaci dojít do fáze, kdy by Írán jadernou zbraní skutečně disponoval. Nejistota panuje také nad racionalitou Íránu. Mnozí odborníci se domnívají, že íránské vedení není racionálně uvažující. Izraelský strategický analytik Gerald Steinberg tento názor shrnul takto: „Izolace íránských lídrů, mlha, která obklopuje jejich rozhodovací strukturu, absence přímých kanálů komunikace a jejich radikální, nábožensky založené revizionistické cíle činí vytvoření stabilního systému odstrašování extrémně obtížné.“ (Steinberg 2005)

Za těchto podmínek se tedy očekává, že Izrael raději posílí svoji obrannou spolupráci s Washingtonem a bude usilovat o formální obranný pakt s USA. Někteří odborníci zmiňují také možnost bližšího vztahu Izraele s NATO (Asmus 2006), nicméně vzhledem k mnoha překážkám je pravděpodobnější, že spíše než dosažení multilaterálních bezpečnostních garancí, bude Izrael i nadále klást důraz na unilaterální opatření a užší bezpečnostní spolupráci s USA.

c) Vojenské řešení

Tato varianta je obecně považována za nejhorší. I přesto je ovšem možnost přímého preventivního útoku Izraele na íránská jaderná zařízení v poslední době velmi často zmiňována v médiích, což zjevně podporují samotné kroky Izraele. Ten podstoupil v nedávné době několik vojenských cvičení, jejichž evidentním cílem bylo demonstrovat své vojenské kapacity a schopnost zaútočit na íránskou jadernou infrastrukturu.

V červnu 2008 Izrael uskutečnil vojenské cvičení, kterého se zúčastnilo přes sto stíhacích letadel F-15 a F-16. (ČT24 2008) Tyto manévry nad Středozemním mořem byly obecně vnímány jako zkouška pro případný útok na íránská jaderná zařízení a zároveň jako doklad vážnosti, kterou Izrael přikládá tomuto problému. USA se v létě 2008 vyslovily, že aktivně nepodpoří preventivní útok Izraele. I přesto ovšem v září stejného roku odsouhlasily poskytnutí Izraeli 77 milionů USD na nákup tisíce kusů pum typu GBU-39, která je považována za jednu z nejpřesnějších bomb světa. (Steele 2008) Schopnost těchto pum proniknout minimálně 90 cm silným železobetonem ještě více posiluje izraelskou schopnost ohrozit íránská nukleární zařízení a podzemní bunkry Hizballáhu v jižním Libanonu. Na konci října 2009 podnikl Izrael společně s USA dosud největší společné cvičení v dosavadní historii. I navzdory negujících prohlášení amerického velvyslanectví v Izraeli se předpokládá, že tyto manévry s názvem Juniper Cobra byly nácvikem izraelské obrany proti hrozbě íránských balistických střel.

Je třeba říci, že i přes časté mediální spekulace ohledně preventivního útoku, by bylo jeho provedení velmi problematické a neslo by s sebou mnoho rizik a vážných následků. Amuzegar se ve svém článku Nuclear Iran: Perils and Prospects zabývá možností preventivního útoku ze strany USA, nicméně jeho závěry jsou použitelné i pro případ útoku Izraele. Dle něj Pentagon sice disponuje vojenskými kapacitami ke zničení mnoha íránských jaderných zařízení, ovšem taková operace by i podle vojenských expertů vyžadovala několik týdnů a i přesto by se nepodařilo íránský jaderný program zničit úplně, ale pouze jej vrátit o několik let zpět. (Amuzegar 2007: 103) Vyjadřuje-li Amuzegar pesimismus ohledně schopnosti americké armády ukončit íránský jaderný program, izraelská armáda by to pravděpodobně nesvedla taktéž.

Pokud by k preventivnímu útoku skutečně došlo, zcela jistě by se nejednalo o krátkou jednodenní operaci. Írán by takové operaci tiše nepřihlížel. Tato země vyvinula balistické střely Šaháb 3 a dvoustupňové střely Sedžíl, které mohou dolétnout na území Izraele. Kromě toho je vlastníkem tisíce střel země vzduch, jejichž terčem se mohou stát základny USA v Iráku. Íránské námořní a vzdušné síly mohou zaútočit na ropná zařízení a tankery v Perském zálivu a zastavit tak dopravu ropy v Hormuzském průlivu. O tom svědčí i vyjádření íránského ministra obrany Ahmada Vahídího, který v lednu 2010 veřejně deklaroval, že případný útok na jeho zemi bude znamenat okamžitý protiútok na lodě západních mocností, které jsou rozmístěny v Perském zálivu. (ČT24 2010)

Je třeba také myslet na kolaterální škody. Právě státy Perského zálivu se obávají, že jak Izrael, tak USA by mohly provést útok bez jakéhokoliv ohledu na riziko, které by uvalily na jejich vlastní bezpečnost a ekonomickou životaschopnost. Kuvajt se pravděpodobně obává nejvíce a to vzhledem ke své blízkosti k íránskému jadernému reaktoru v Bušéhru. Podle průzkumů vedených Kuvajtským institutem pro vědecký výzkum by totiž za určitých podmínek mohl nukleární spad z tohoto reaktoru, ať už po cizím útoků, či nějaké nehodě, dorazit do Kuvajt City dříve než do samotného Bušéhru. (Kaye-Wehrey 2007: 117) Existuje také riziko, že by Írán mohl v odvetě zaútočit na základny USA, které jsou například ve Spojených arabských emirátech či Saudské Arábii, či na ropnou infrastrukturu těchto států.

Novým premiérem Izraele je po únorových volbách roku 2009 politický jestřáb ze strany Likud, Benjamin Netanjahu. Převládá názor, že s Netanjahuem má Izrael k válce s Íránem ještě blíže než dříve. Byl to právě Netanjahu, kdo slíbil, že na Írán zaútočí, pokud se světu nepodaří íránský jaderný program zastavit. (CBS 2009) Komunikace mezi oběma státy zůstává i nadále plná válečné rétoriky. „Íránský útok povede ke kruté odvetě Izraele, která přivede zničení íránského národa.“ řekl současný izraelský ministr průmyslu, obchodu a práce Benjamin Ben-Eliezer v dubnu 2008. (Haaretz 2008) Na podobná vyjádření následně reagoval zástupce velitele íránské armády Mohammed Réza Ašitiani svým tvrzením: „Pokud Izrael podnikne jakoukoliv akci proti Íránu, eliminujeme jej ze scény vesmíru.“ (JPOST 2008)

5. Závěr

Jak vidíme, žádná z uvedených možností nenabízí skutečné řešení problému. Každá má své pro a proti a zatím pro žádnou neexistují dostatečné podmínky, které by některou z nabízených možností uvedly do praxe. Problém tedy zůstává stále aktuálním a akutním, přičemž konstruktivní diskuze zainteresovaných stran ohledně íránských jaderných kapacit je v podstatě zablokována a neplodí žádné výsledky.

Osobně za nejlepší z uvedených možností považuji diplomatické řešení, tak jak bylo nastíněno v této práci. To ovšem vyžaduje především přímá vyjednávání Izraele a Íránu, která zatím neprobíhají. Dokud Írán neobnoví své diplomatické styky s Izraelem, nevzdá se předsudkové a iracionální agresivity vůči tomuto státu, nepřestane se vměšovat do izraelsko-palestinských vztahů a dokud Izrael neopustí svůj silácký postoj vůči Íránu, nepřestane vyvíjet tlak na vlády zemí EU a USA, aby tuto zemi tzv. „zmáčkly“ a neskončí s vedením aktivit bránících obnovení a normalizaci vztahů mezi Íránem a USA, bude tento problém nadále udržován v nebezpečné nejistotě a napětí. V takové situaci je pak jen otázkou času, kdy někdo z aktérů špatně odhadne situaci a neuváženým krokem přivodí katastrofální důsledky. Než se podaří nastolit atmosféru důvěry a oprostit se od ideologických přesvědčení, zůstanou íránské nukleární kapacity středobodem zájmu Izraele a dalších zainteresovaných států světa.

6. Použitá literatura a internetové zdroje

Autor studuje mezinárodní vztahy, evropská studia a politologii na Masarykově univerzitě a je tajemníkem Studentské sekce Mezinárodního politologického ústavu MU.

Poznámky pod čarou

Poznámky

  1. Více o této problematice: Karmon, E. (2008): Iran–Syria–Hizballah–Hamas A Coalition Against Nature Why Does it Work?, The Proteus Monograph Series, vol. 1 no. 5., May, on-line text.
  2. Viz International Commission on Nuclear Non-proliferation and Disarmament.
  3. „Don't ask, don't declare, and don't test.“
  4. Díky pomoci USA Izrael posílil své síly druhého úderu dodáním jaderných hlavic na tři své ponorky třídy Dolphin (NTI 2008) a několika baterií střel typu Arrow, které jsou zkonstruovány pro likvidaci balistických střel či jejich hlavic na začátku třetí fáze letu. (DID 2005) V říjnu 2008 Izrael také instaloval poblíž jaderného zařízení u města Dimona dva radary AN/TPY-2 (X-Band), které mu poskytly USA. Jejich úkolem je sledovat balistické střely a poskytnout o nich pozemním zařízením zaměřovací informace potřebné k jejich intercepci. Data z tohoto systému budou poskytovány izraelskému systému protiraketové obrany, ovšem radary bude nadále vlastnit a provozovat armáda USA. (AFP 2008)
blog comments powered by Disqus
Autor
Tomáš Černohous
Rubrika
Články
Témata
, ,
Publikováno
10. 2. 2010