Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Současný izraelsko-palestinský konflikt – pohled zevnitř

Prakticky každý den vytvářejí média obraz Izraele a Palestinské samosprávy, který v člověku evokuje představy, že nelze vyjít do ulic zdejších měst, žít relativně běžným životem apod. To je však pravda jen částečně. Jako obvykle mají média ve zvyku přinášet pouze ty nejsenzačnější, tj. nejmorbidnější události a v případě Blízkého východu to platí několikanásobně. Skutečná realita zdejšího života tak zůstává nezasvěcenému prakticky skryta a většina lidí na světě vnímá obraz zdejšího dění jen v nejhrozivějších konturách. Zajímavé je, že i značná část Izraelců má velice často zkreslené představy o dění v zemi. Jsou to různé předsudky sekulárních obyvatel vůči Jeruzalému i jiným místům, například vůči okupovaným palestinským územím. Tento pokřivený pohled je způsoben prostým faktem: tito lidé do „rizikových“ oblastí nejezdí a jejich postoje se formují stejným způsobem jako pozorovatelů v zahraničí – na základě zpravodajství z médií.

To však nepopírá fakt, že strach Izraelců ze sebevražedných atentátů a naopak Palestinců z izraelských vojenských akcí je značně patrný a silnější než kdy předtím. Sám jsem se mohl přesvědčit, jak doléhá stres na komunitu ultra-ortodoxních Židů (charedim), což je společenství, jež v minulosti stálo vždy spíše vně konfliktu. Za tyto smutné důsledky je odpovědné politické vedení na obou stranách: v Izraeli je to evidentně nekonstruktivní politika tvrdých útoků vyvíjená premiérem Šaronem a jeho kabinetem, na straně Palestinské autonomie je to neschopnost prezidenta Arafata účinně zakročit proti teroru palestinských radikálů.

Podíváme-li se blíže na izraelské útoky, nezdá se, že by skutečně účinně zasáhly teroristické struktury. Odhlédneme-li od jejich destruktivního charakteru (při kterém jsou zbytečně mařeny životy jak palestinských civilistů, tak izraelských vojáků), přicházejí i po těchto vojenských akcích stále nové a nové sebevražedné útoky stejně, či dokonce ještě ničivější než ty předešlé (např. zcela nečekaná exploze v kulečníkovém klubu ve městě Rišon LeCijon letos v květnu). Pokud účinek odvet nějaký je, není rozhodně dlouhodobý. Izraelské akce též přispívají k radikalizaci Palestinců, kteří stáli až dosud mimo teroristické sítě, a hluboce poznamenávají generaci dětí a dospívajících, která už tak žije velmi často v dosti bídných podmínkách, nejvíce pak v pásmu Gazy. To vše jen skvěle živí podhoubí pro radikalismus daleko větších rozměrů.

Na palestinské straně leží velká část odpovědnosti (minimálně objektivní) na Arafatových bedrech. Je to on, kdo se nemalou měrou zasloužil o to, že je prakticky jediným relevantním zástupcem celého palestinského lidu. Role ostatních demokratických institucí je v současnosti spíše symbolická. K tomuto stavu věcí nepochybně přispělo Arafatovo charisma (byť se nemusí zdát z televizních obrazovek zřejmé) a jeho legendární mýtus či aureola „bojovníka za palestinský lid.“ V situaci takové vázanosti na jeho osobu se jen stěží bude hledat nástupce, který by měl alespoň částečně velký vliv jako on. To může být pro budoucnost Palestinců velice nebezpečné, neboť potenciální slabé vedení po Arafatově odchodu otvírá možnosti pro různé lokální vůdce extremistických organizací (hlavně Hamás a Islámský Džihád).

Mýty jsou však v rovině obecné velice nebezpečným zdrojem předsudků nejen v palestinské, ale i v izraelské společnosti. Jeden z nejrozšířenějších v současném Izraeli (a nejen v něm) by se dal ve stručnosti shrnout takto: „Premiér Barak učinil v roce 1999 v Camp Davidu historické ústupky ze strany Izraele a nabídl Palestincům celých 80 % jejich území. To jim zatím žádný izraelský premiér nenabídl a už ani nenabídne. Arafat (tedy Palestinci) to však odmítli a tím způsobili i dnešní bezvýchodnou situaci.“ Tento argument bývá v současnosti velice často používán (nejen Izraelem). K tomu je však třeba uvést několik důležitých faktů: Podepsáním dohod z Osla v roce 1993 se Palestinci zcela oficiálně zřekli 78 % území historické Palestiny a uznali na tomto území Stát Izrael v hranicích tzv. „zelené linie“. Oněch zmíněných 80 % je tak vlastně jen 22 % původního palestinského území (neboli Západní břeh a pásmo Gazy). Z Gazy a Západního břehu by si však Izrael ponechal 10 % strategických oblastí, na kterých se nacházejí bloky židovských osad. Osady jsou však v přímém rozporu s mezinárodním humanitárním právem a představují jednu z podstat konfliktu mezi Izraelci a Palestinci. Jejich ponechání na místě by tak nejen legitimizovalo nespravedlnost, ale navíc by území palestinského „státu“ s židovskými osadami jako fjordy vklíněnými do území a osadnickými silnicemi prakticky ztrácelo svoji integritu. Nehledě na fakt, že by osady zanořené do palestinského území nepochybně zůstaly trvalým zdrojem napětí. Kromě bloků osad by si však Izrael v Barakově konceptu ponechal i „dočasnou kontrolu“ (která by však nebyla nijak časově omezena) nad dalšími 10 % Západního břehu, které by byly pod izraelskou vojenskou správou. Barakův návrh tak byl do určité míry jen hrou s procenty, aniž by byly zdůrazněny skutečné důsledky vzniku takového státního útvaru.

Pokud chce Izrael ze své strany skutečně účinně přispět k míru, bude zřejmě nucen sáhnout ke zrušení naprosté většiny osad a s malými úpravami a kompenzacemi dát Palestincům kontrolu nad celým Západním břehem a Gazou. Problémem na izraelské straně není ani tak veřejné mínění, neboť většina Izraelců nepohlíží na osady jako na nějakou výhodu, naopak je vnímají jako břemeno (jen přibližně 4 % izraelských občanů žije v osadách). Problém, který staví zrušení osad do slepé uličky, leží spíše v rovině politické vůle: vzhledem k charakteru izraelské demokracie přesahuje moc stoupenců osad v izraelských institucích (hlavně vládě, parlamentu či generálním štábu armády) jejich skutečný počet, což do jisté míry koresponduje s mocí náboženských stran. Největší platforma stoupenců osad pochází právě z jejich řad – je jí ortodoxní Národní náboženská strana (Mafdal), která je zastoupena v Šaronově vládě. Její voliči představují ideologické jádro osadníků, kterými jsou zastánci náboženského mesianismu a nezřídka i ideologie „Velkého Izraele“ (Eretz Israel Hašlema). Na druhou stranu ostatní náboženské strany, které reprezentují většinu izraelských ultra-ortodoxních Židů – sefardská Šás a aškenázská koalice stran Jahadut Hatora – zaujímají k osadám vlažnější postoje, podobně jako k sionismu a světskému Státu Izrael obecně.

Moc stoupenců osad za Šaronova vedení rozhodně neklesá, což pozitivní řešení izraelsko-palestinského konfliktu nadále oddaluje. Ministrem v Šaronově vládě byl nedávno jmenován předseda strany Mafdal, bývalý generál a stoupenec náboženského mesianismu Effi Eitam, jenž je kromě svých extrémních postojů známý také rasistickými výroky vůči Arabům. Moc politických jestřábů však stoupá nejen v rámci izraelské pravice, ale i levice (jen připomínám, že rozdíl mezi levicí a pravicí je v Izraeli na rozdíl od nás chápán mnohem více v rovinách přístupu k izraelsko-palestinskému konfliktu než v rovinách ekonomických). Největší levicová Strana práce je stále členem Šaronovy vlády, což se stalo i příčinou rozsáhlého sporu uvnitř strany. V současném předsedovi Strany práce Benjaminu Ben Eliezerovi vidí mnoho levicových voličů spíše karikaturu politika, neboť má svými postoji velice blízko k pravici a Šaronovi. Nejen levice je však v současném Izraeli rozdělená. Na květnovém zasedání strany Likud došlo k paradoxní situaci, kdy se Ariel Šaron stal do jisté míry stoupencem Palestinského státu, zatímco většinu ve straně získal návrh jeho největšího vnitrostranického soka Benjamina Netanjahua odmítající potenciální palestinskou státnost. To se může stát dalším velkým krokem zpět na poli izraelsko-palestinského sporu. Také setrvání Strany práce ve vládě až do konce funkčního období jí může v následných parlamentních volbách značně uškodit. Strana práce se také potýká s nedostatkem kvalitních politiků; jména jako Peres či Ben Eliezer zřejmě již nic zásadně konstruktivního na izraelskou politickou scénu nevnesou. Určitým pozitivním signálem pro izraelský mírový tábor může být konsolidace pro-mírových subjektů stojících mimo Stranu práce, v jejichž čele je známé hnutí Šalom Achšav (Mír nyní).

Rád bych se mýlil, ale obávám se, že na poli blízkovýchodního konfliktu není v současnosti příliš místa pro optimismus. Hlavní klíče třímají ve svých rukou obě strany. Na palestinské straně je jím zastavení teroru ve všech jeho podobách. Na straně izraelské je jím evakuace osad – nejprve zřejmě v Gaze a posléze na Západním břehu. Oba úkoly jsou nesmírně obtížné. U Palestinců je komplikuje široká, nejednotná a tím i stěží ovladatelná síť teroristických skupin, paradoxně umocněna izraelskými vojenskými akcemi, v jejichž důsledku byly víceméně zlikvidovány veškeré fungující pořádkové struktury v rámci Palestinské samosprávy. Na izraelské straně je problémem již zmíněný nedostatek politické vůle ke zrušení osad a dalším politickým ústupkům, které jsou haleny do roušky „bezpečnosti“. Zdá se, že se dnešní pravice k podobnému kroku neodhodlá, přestože existuje určitý precedent z minulosti, kdy byly po dohodách z Camp Davidu (1979) zrušeny pravicovou vládou Menachema Begina osady na Sinaji. Určitou naději je možno spatřovat v izraelských parlamentních volbách v příštím roce a faktu, že již nebude probíhat zároveň přímá volba ministerského předsedy. Ani to však není zárukou, že se do čela státu nemohou dostat postavy jako Benjamin Netanjahu, jehož současné postoje na řešení konfliktu jsou daleko radikálnější než v jeho předchozím funkčním období (1996 – 99). Obdobně mohou pozitivní změnu přinést i volby do demokratických palestinských orgánů a avizovaná reforma palestinské samosprávy, pokud bude skutečně míněna i provedena vážně.

Autor je doktorandem katedry politologie FSS MU.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Marek Čejka
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
28. 10. 2002