Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Rok 2003 v Izraeli a Palestině – stručný přehled

Uplynulý rok byl již čtvrtý, ve kterém pokračovala druhá intifáda (zvaná také Intifáda Al-Aksá). Ta vypukla 28. září 2000 v reakci na návštěvu Chrámové hory tehdy ještě opozičním politikem Arielem Šaronem. Od začátku druhé intifády do loňského prosince bylo usmrceno 2464 Palestinců, 830 Izraelců a 48 cizích státních příslušníků. Na izraelské straně padlo nejvíce lidí za oběť sebevražedným atentátům. Jejichž nejčastějšími autory byly i v loňském roce islamistické organizace Hamás a Islámský džihád (respektive jejich militantní křídla). Na palestinské straně je nejvíce obětí způsobeno izraelskými trestnými vojenskými akcemi, které zdaleka nezasahují jen skutečné viníky teroru. Společnost na obou stranách se v důsledku uvedených událostí radikalizuje, případně propadá stále větší beznaději.

Dění v blízkém sousedství Izraele, tedy hlavně v souvislosti s válkou proti Iráku, se Izraele ani Palestiny příliš nedotklo. Panoval ale velký strach, že Saddám Husajn znovu použije dalekonosné rakety, jako to učinil počátkem 90. let.

Volby a nová vláda v Izraeli

V Izraeli byly vyhlášeny na 28. ledna 2003 předčasné parlamentní volby, které se konaly o několik měsíců dříve před řádným termínem. Po desetiletí byla v Izraeli zrušena přímá volba premiéra, takže ve volbách disponoval každý oprávněný volič už pouze jedním hlasem. Žádné zásadní překvapení se nekonalo. Vítězem se stala strana Likud vedená Arielem Šaronem (38 křesel, dříve 19). Strana práce, spolu s ostatními formacemi podporujícími mírový proces dosáhla v letošních volbách vůbec nejhoršího výsledku v dějinách (19 křesel, dříve 7). Lze jen spekulovat o tom, zda by strana nedopadla ještě hůř, kdyby neodešla na podzim 2002 z vlády národní jednoty a jejím novým předsedou se nestal Amram Mitzma . Ten nedlouho po neúspěšných volbách odstoupil. Neoficiálním vítězem voleb se stala strana Šinuji. Tato formace není tolik vyhraněná v otázkách mírového procesu, jako v problematice vztahu mezi sekulárními a religiózními Izraelci. V ultraortodoxních Izraelcích (charedim) vidí Šinuji své ústřední oponenty. Co se týká náboženských stran Mafdal, Judaismus šabatu a Tóry, ty v lednových volbách nezaznamenaly ani vážný zisk, ani prohru. To však neplatí pro stranu Šás, která si v porovnání s předešlými volbami pohoršila (11, dříve 17).

V důsledku voleb byla sestavena nacionálně-sekulární vláda, V jejím čele je Ariel Šaron a jeho strana Likud má také většinu vládních křesel. Zbylá křesla si mezi sebe rozdělily Šinuji, religiózně-sionistická Národní náboženská strana a ultrapravicová koalice Národní jednota. Ve vládě jsou zastoupeni nacionální političtí „jestřábi“ jako Ariel Šaron, Avigdor Liebermann, Effi Eitam, Beny Elon, Ehud Olmert, díky čemuž je jednou z nejradikálnějších exekutiv v izraelských dějinách.

Road map

V loňském roce se po dlouhé době objevil plán na znovuoživení mírového procesu. Ze spolupráce Spojených států s Evropskou unií, OSN a Ruskem (tedy čtveřice zvané „Kvartet“) byl v roce 2002 vypracován plán nazvaný Road map. Ten má vést ve třech fázích k „resuscitaci“ mírového procesu, ukončení izraelsko-palestinského násilí a vzniku Palestinského státu po boku Izraele do roku 2005. Road map se stala zvláště po válce v Iráku hlavním opěrným bodem americké zahraniční politiky na poli izraelsko-palestinského konfliktu. Konkrétně počítá se třemi hlavními etapami:

První fáze, která měla být uskutečněna do letošního května, počítá s ukončením násilí palestinských radikálů, politickou reformou a volbami v Palestinské autonomii, stažením izraelské armády z palestinských měst, zmrazením další výstavby židovských osad a evakuace jejich menší části.

Druhá fáze, jež měla být uskutečněna mezi červnem a prosincem loňského roku, počítá s vytvořením nezávislého palestinského státu, mezinárodní konferencí a vytvoření mezinárodního monitorovacího týmu implementace „Road map“.

Třetí fáze (odhadovaná na období 2004–2005) navrhuje druhou mezinárodní konferenci, vytvoření permanentního statusu, dohodu o ukončení izraelsko-palestinského konfliktu, konečnou dohodu o vzájemných hranicích, vyřešení otázek Jeruzaléma, palestinských uprchlíků, židovských osad a uzavření mírových smluv arabských států s Izraelem.

Zvláště z dnešního pohledu je vidět, že se jedná o značně ambiciózní plán, jehož časový harmonogram se stěží podaří dodržet. I nesmírně komplikované otázky okolo židovských osad, statusu Jeruzaléma, návratu palestinských uprchlíků a jiné, které se nepodařilo vyřešit během mnoha desetiletí, mohou být stěží rozuzleny během dvou až tří let. Na druhou stranu se po dlouhé době jedná o nějaký konzistentnější diplomatický pokus o zastavení kolotoče vzájemného násilí. Navíc zvláště participace Spojených států na něm může obě strany sporu přinutit k větší aktivitě. Evropská unie, Rusko i Spojené národy sice mají na Blízkém východě své slovo, to však dnes stěží může vyvážit zdejší roli USA.

V souvislosti s Road map se oficiálně konalo 4. června setkání vysokých blízkovýchodních představitelů v Akabě, pod patronátem amerického prezidenta Bushe. Zúčastnili se ho Ariel Šaron, nový palestinský premiér Mahmúd Abbás (zvaný též Abú Mázin) a jordánský král Abdulláh II. Jásir Arafat, který prakticky celý rok strávil obklíčen ve svém sídle v Ramalláhu, na schůzku pozván nebyl.

Ve skutečnosti však ani jedna ze stran Road map příliš vážně nevzala. První palestinský premiér strávil většinu svého krátkého funkčního období v mocenském boji s Jásirem Arafatem, který tvrdošíjně odmítal vzdát svého dominantního postavení v Palestinské autonomii. V důsledku toho Abbás na svou funkci rezignoval a byl vystřídán Ahmadem Kurájou.

Bariéra

Jedním z nejkontrover­znějších problémů, který byl v roce 2003 v souvislosti se vztahy mezi Izraelci a Palestinci zmiňován, je výstavba tzv. bezpečnostní bariéry, která by od sebe fyzicky oddělila Izrael a Západní břeh. Zeď, jejímž hlavním účelem by bylo zabránit průniku palestinských teroristů do Izraele, by určitě přivítalo mnoho Izraelců. Odpor nevyvolal návrh zpočátku ani na palestinské straně, neboť zdejší obyvatelé se domnívali, že by bariéra mohla v budoucnu sloužit jako vymezení hranice samostatného Palestinského státu. Paradoxně začali proti zamýšlené zdi protestovat izraelští osadníci, kteří se obávali, že by zůstali na „špatné straně“, odříznuti od Izraele.

Šaronova vláda však výstavbu zdi nepojala v duchu „zelené linie“ (tedy hranice Západního břehu po Šestidenní válce v roce 1967). V mnoha místech výrazně přesáhla za tuto linii právě proto, aby k izraelskému území mohly být de facto anektovány některé osady. Se záměrem Izraele připojit část osad se dalo realisticky počítat. Zarážející však je, že kromě těchto židovských osad bude k izraelskému území připojeno i množství palestinských vesnic, přestože by řadu z nich mohla zeď i s ohledem na osady obejít.

Ponechání palestinských obcí na izraelském území a anexe některých osad v nitru Západního břehu nemá zjevně bezpečnostní charakter, spíše naopak. Může v budoucnu naopak posílit kolotoč problémů a násilí. Toho jsou si dobře vědomi Američané, a proto vyvíjely jistý tlak na Šarona, aby změnil plány, dokud je čas. Sám prezident Bush na adresu ochranné bariéry řekl, že „(…) bude velmi těžké vytvořit důvěru mezi Palestinci a Izraelci, pokud se skrze Západní břeh bude klikatit zeď.“

Ženevská mírová iniciativa, polárníci a Šaronův plán

Na sklonku roku zorganizovali izraelští a palestinští opoziční politici bez pověření svých vlád v Ženevě („alternativní mírová jednání“). Jejími hlavními protagonisty byli Jossi Bejlin a Jásir Abed Rabbo, tedy postavy spjaté s mírovým procesem 90. let.

Podle Ženevské dohody se budoucí Palestinský stát má rozkládat na 98 % Západního břehu a Gazy, v arabských částech východního Jeruzaléma včetně Chrámové hory, přičemž Zeď nářků by zůstala pod správou Izraele. Palestinští uprchlíci by měli až na výjimky právo vrátit se pouze do Palestinského státu, nikoliv do Izraele. Dohoda take navrhuje, aby hranice mezi oběma státy zajišťovaly v počátečním období mnohonárodnos­tní síly.

Dohodě, jak se dalo předpokládat, se nepodařilo získat oficiální podporu svých vlád. Daleko tvrději než na straně palestinské byla odmítnuta Šaronovou administrativou. Americký ministr zahraničí Colin Powell se však s autory iniciativy setkal, neboť jak sám řekl, přestože preferuje Road map, zajímají ho všechny podnětné návrhy na řešení blízkovýchodního konfliktu. Podobný symbolický význam jako Ženevská dohoda má i myšlenka zorganizování společné izraelsko-palestinské polární výpravy, nazvané symbolicky „Breaking the Ice“ .Výprava vyrazila do Antarktidy letošního 1. ledna.

Premiér Šaron na konci roku naopak pohrozil, že „pokud nedojde do několika měsíců k ukončení násilností z palestinské strany“, uplatní tzv. Rozdělující plán. V jeho důsledku Izrael jednostranně určí vzájemné hranice a bude nakládat s židovskými osadami zcela bez ohledu na palestinskou stranu. Poslední den loňského roku potvrdila izraelská vláda svůj kurs oznámením, že hodlá zdvojnásobit počet židovských osad na Golanských výšinách.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Marek Čejka
Rubrika
Články
Témata
, ,
Publikováno
18. 1. 2004