Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Kdo vyhraje volby v Izraeli?

Mírový proces na Blízkém východě je již několik let pohřben a vzájemné vztahy mezi Izraelem a Palestinskou autonomií se dostaly na bodu mrazu. Také současná bezpečnostní a vnitropolitická situace v Izraeli je velmi špatná a země navíc prodělává znatelný hospodářský propad. Napětí v oblasti zvyšuje i velmi pravděpodobná vojenská akce proti Iráku. Za této situace byly v Izraeli vypsány na 28. leden letošního roku předčasné parlamentní volby.

Současný izraelský parlament byl zvolen ještě v roce 1999, kdy byl také přímou volbou dosazen do funkce premiéra Ehud Barak, do kterého byly vkládány v otázkách mírového procesu velké naděje. Ty se však nenaplnily. Barak byl poté na jaře 2001 v předčasných premiérských volbách deklasován Arielem Šaronem poměrem 62,4 % ku 37,6 %. I přes jednoznačnost Šaronova vítězství nelze popřít, že návrat této více než kontroverzní postavy do nejvyšších politických sfér byl ještě před nedávnem pro mnohé Izraelce jen stěží představitelný. Vzhledem k vážnosti situace a trvání Intifády Al-Aksa, kterou Šaron sám pomohl vyvolat, se tento muž neodhodlal k sestavení koaliční pravicové vlády. Vytvořil vládu Národní jednoty, ve které by byla zastoupena i Strana práce, jež by za normálních okolností odešla do opozice. Kromě ní byly do vlády přizvány i náboženské strany (Šás, později také strana Mafdal) a některé menší formace. Strana práce však za svou participaci na Šaronově vládě zaplatila hlubokým vnitřním rozkolem mezi příznivci účasti na vládě a jejími odpůrci. Představitelé obou křídel – Benjamin „Fouad“ Ben Eliezer a Avraham Burg – se ve vnitrostranických primárkách na podzim roku 2001 dokonce obvinili z volebních podvodů a strana zůstala několik měsíců bez předsedy. Posléze ve straně převážilo „prošaronovské“ křídlo a za předsedu byl zvolen Ben Eliezer, který získal ve vládě důležitý post ministra obrany. Volební preference Strany práce se od těch dob snižují. Přestože je možné říci, že se celé izraelské stranickopolitické spektrum vychýlilo mírně doprava, účast na Šaronově vládě připravila stranu práce o nemálo voličů. Až do letošního roku se spekulovalo o tom, kdy Strana práce vystoupí z vlády. To se však stalo až na samém konci volebního období, kdy její ministři (údajně na protest proti státnímu rozpočtu, který podporoval izraelské osady na palestinských územích) odešli z vlády. Pravděpodobnějším důvodem však je, že strana musela za každou cenu najít záminku k odchodu. Další setrvání ve vládě by pro ni ve volbách znamenalo pravděpodobně katastrofu. Po odchodu labouristických ministrů Šaron vládu doplnil o některé jestřáby z řad pravice. Ministrem zahraničí se stal jeho největší vnitrostranický sok Benjamin „Bibi“ Netanjahu, ministrem obrany Šaul Mofaz, před nedávnem náčelník generálního štábu prosazující velmi tvrdé zásahy proti Palestincům. Šaron také vyhlásil předčasné parlamentní volby. Jen dodávám, že podle oficiálního termínu se měly řádné volby konat rovněž v roce 2003, jen o několik měsíců později.

Po odchodu z vlády dosáhlo ve Straně práce triumfu její umírněné křídlo. Ve vnitrostranických primárkách 19. listopadu 2002 totiž zvítězil Amram Mitzna, který porazil své soupeře Ben Eliezera i Chajima Ramona. Mitzna nemá zkušenosti z celostátní politiky – po léta byl „pouze“ starostou Haify, průmyslového srdce Izraele. Podobně jako mnoho významných izraelských politiků má i on generálské ostruhy a četné bojové zkušenosti a v době první palestinské Intifády dokonce velel izraelským jednotkám na Západním břehu. To však nemusí být na překážku tomu, že tento politik má na rozdíl od Šarona daleko umírněnější názory na řešení blízkovýchodního konfliktu. Vedení radnice v Haifě, která je městem s výraznou arabskou komunitou, mu také přineslo respekt a důvěru mnohých Arabů.

Vítězství v předčasných volbách je předpovídáno Likudu. I v této straně proběhly na podzim 2002 primárky, ve kterých se střetli dva političtí jestřábové – současný premiér Šaron a bývalý premiér Netanjahu. Právě ten se profiloval daleko radikálněji než kdykoliv předtím, a tak bylo Šaronovo vítězství nad ním paradoxně vykládáno jako „vítězství umírněného křídla“. Vzápětí se ale Likud dostal do vážných korupčních problémů a jeho preference od té doby dramaticky klesají. Podle sociologických průzkumů dokázaly během dvou týdnů poklesnout ze 40 na 30 křesel. Doplňuji, že v současném stodvacetičlenném parlamentu Likud zastupuje jen 19 poslanců.

Preference Strany práce se i po Mitznově vítězství pohybují kolem 20 křesel (oproti dnešním 23). Ostatní levicové formace jsou na tom o něco lépe – značně vyšší preference než zastoupení v současném parlamentu má protináboženská strana Šinuji (Změna) (cca 14 křesel oproti dnešním 6), ty ale postupně klesají. Také opoziční Merec se snaží alespoň udržet dnešních 10 křesel.

Neformální vítěz voleb v roce 1999 – sefardská ultraortodoxní strana Šás – která se po raketovém vzestupu stala třetí nejsilnější izraelskou stranou, zaznamená v letošních volbách pravděpodobně propad. Průzkumy jí zatím přisuzují zisk „pouhých“ 9–12 křesel. Tento pokles je způsoben ostrakizací dřívějšího velmi populárního předsedy strany Arie Dériho. Ten byl však shledán vinným z korupce, za což byl následně uvězněn, a přestože byl po 647 dnech strávených ve věznici Ma’asiahu propuštěn, nesmí po delší čas vykonávat politické funkce. Je tak možné, že na postu třetí nejsilnější strany vystřídá religiózní Šás strana se zaměřením zcela opačným – Šinuji.

Další náboženské strany zůstávají ve svých preferencích přibližně na stejné úrovni jako dříve. Aškenázská ultraortodoxní koalice Sjednocený judaismus Tóry si udržuje stabilní podporu svých charedim, kteří jí vždy zaručí zisk 5–6 křesel. Oproti nim sionistická a velmi pravicově vyprofilovaná Národní náboženská strana (Mafdal), vedená v současnosti radikálním osadníkem a exgenerálem Effi Eitamem, zažila už mnohem větší přízeň voličů. Její dnešní preference se pohybují mezi 5–7 křesly. Její nespokojení voliči se pravděpodobně odklonili k ještě radikálnějším formacím jako je např. Národní jednota vedená ruským imigrantem Avigdorem Liebermannem. Té průzkumy slibují zisk až 7 křesel.

Zbývajícím subjektům průzkumy předpovídají přibližně tyto zisky: strany izraelských Arabů společně s izraelsko-arabskou radikálně levicovou stranou Chadaš mohou očekávat kolem 10 mandátů a centristické uskupení Amira Peretze Jeden národ kolem 2–3 hlasů. Pokles je pravděpodobný u umírněné strany ruských přistěhovalců Jisrael B’Alija (Izrael a imigrace). O středové straně Centrum, která má v dosluhujícím parlamentu 6 křesel, se průzkumy nezmiňují.

Přestože není vyloučeno překvapení, či větší odchylky v jednání voličů ve volbách, je stále velmi pravděpodobné, že Izrael povede v následujících letech pravicově – nacionalistická vláda. Blok kolem Likudu ve spojení s náboženskými a ostatními pravicovými formacemi má stále zaručenou potřebnou většinu v parlamentu (cca 60–70 křesel). Tato vláda pravděpodobně nevnese do řešení blízkovýchodního konfliktu nic nového: po akcích palestinských radikálů budou jako doposavad následovat krvavé, ale nepříliš účinné odvety, izraelští osadníci budou mít zelenou (i když pravděpodobně různě zakamuflovanou) a izraelská ekonomika bude i nadále stagnovat. Období relativního klidu budou střídána obdobími teroru radikálů, avšak izraelsko-palestinský spor, vyžadující trpělivé jednání a vzájemné ústupky pozitivně ovlivněn zřejmě nebude.

Vyhlídky levicového bloku kolem Strany práce jsou horší, protože může za účasti strany Merec a arabských stran dosáhnout pouze 40 křesel. To je ve stodvacetičlenném Knesetu málo. Důležité bude, na kterou stranu se přikloní středový blok kolem stran Šinuji a Jeden národ. Tomu se předpokládá zisk 14–17 mandátů. To už se ale dostáváme do roviny nejistých kalkulací. Například strana Šinuji stěží vstoupí do vlády s náboženskými stranami atd. Je zde však i další důležitý faktor: Téměř po desetiletí byla také zrušena (značně atypická) přímá volba premiéra, neboť se neosvědčila. Premiér tak bude dosazen do funkce opět „standardním způsobem“ – parlamentem. V souvislosti s tímto úřadem lze po volbách uvažovat v zásadě o dvou jménech – Ariel Šaron a Amram Mitzna. První varianta je sice pravděpodobnější, ale ani Mitznovy šance nejsou ztracené. Domnívám se, že pokud by se stal premiérem on, je naděje, že by se mírový proces mohl znovu oživit. Také by důležitá zásada, kterou prosazoval v 90. letech Jicchak Rabin – budeme jednat o míru, jako by nebylo teroru, a budeme bojovat proti teroru, jako by nebylo mírových jednání – a která je dnes tak opomíjena, by opět mohla dojít naplnění.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Marek Čejka
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
9. 1. 2003