Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Jak z Balkánu?

Mírové uspořádání v Bosně a Kosovu udržuje tyto země již několik let v obtížné situaci, vycházející z nesmiřitelných rozporů mezi zúčastněnými stranami. Intervenující síly zde vytvořily politické podmínky, jež obcházejí ústavní principy, demokracii a právo na sebeurčení a ve svém důsledku si tak vynucují další setrvání „okupačních sil“ v této oblasti. Vinu na tom nesou americké zahraničněpolitické elity na obou stranách politického spektra. Zatímco Clintonova administrativa podporovala intervenci ve jménu určitých morálních principů, leč poplatných veřejnému mínění, Bushův nový tým odmítá účast na mírovém procesu, americkému odchodu však brání jeho snaha o udržení primátu USA na mezinárodním poli. Nyní navíc Albánci v Srbsku a Makedonii a Chorvaté v Bosně nabourávají i onen křehký status quo, který se zde za posledních několik let jako důsledek tohoto „pasivního mírového procesu“ podařilo vytvořit.

V roce 1995 ujišťoval prezident Clinton, že americké jednotky vysílané do Bosny budou do jednoho roku opět staženy. Výsledkem je již šest let trvající americké angažmá bez jakékoliv ústupové strategie. Na rozdíl od okupace Německa a Japonska v roce 1945 se OSN a NATO pustily na Balkáně do něčeho, co lze popsat jako „instituciona­lizované získávání času.“ Došlo k významným pokusům o ekonomickou obnovu, v politické oblasti jsou však tyto snahy zatím omezené a zmatené.

Rozporuplný politický status tohoto regionu se však zdá být pro obě strany výhodný, neboť umožňuje okupantům i místnímu obyvatelstvu i nadále vést vlastní, nezávislou politiku. Západní přítomnost je zde v zásadě zachovávána především kvůli přetrvávajícím kontradikcím mezi stavem de iure a de facto: Zatímco Bosna je formálně jednotný, ale v praxi rozdělený stát, zůstává Kosovo teoreticky částí Jugoslávie, ovšem ve skutečnosti jí již není. Tyto protiklady umožňují na jedné straně obyvatelstvu Bosny a Kosova vyhnout se uspořádání podle vůle západních interventů, kteří však zároveň mohou navenek předstírat, že úspěšně dohlížejí na postupnou transformaci těchto zemí směrem k demokracii.

Reálné řešení těchto problémů se zdá obě strany odrazovat natolik, že dochází k jeho neustálému odkládání. Namísto většího úsilí, nutného pro vytvoření určité politické stability, ovšem hrozícího opětovným vyvoláním konfliktu, nastoupily Spojené státy, NATO a OSN cestu k okupaci s otevřeným koncem. Je to cesta nejmenšího odporu, ale pouze proto, že výdaje jsou zatím skromné a dosud nedošlo ke krvavým incidentům. Bez amerických ztrát na životech a válkou vynucených škrtů v rozpočtu nemá zatím americká veřejnost důvod stavět se proti. Šance, že tyto podmínky vydrží navždy, je však jen malá.

Akce kosovských Albánců na podporu jejich soukmenovců v Srbsku a Makedonii podkopávají poválečnou stabilitu a také Chorvaté v Bosně již vyžadují změnu statu quo. Ekonomické problémy by mohly snadno způsobit neklid mezi obyvatelstvem a protesty proti zahraniční vojenské přítomnosti, což by katapultovalo tuto oblast zpět na titulní stránky amerických novin. Podobné komplikace by vedly k nové vlně otázek na téma, zda si Amerika přeje podstupovat takové riziko.

Navzdory tomuto nebezpečí se mnozí domnívají, že s hledáním řešení není třeba spěchat a že odchod z Balkánu by byl předčasný. Z tohoto pohledu je jen dobře, že globální dominance USA dovoluje účastnit se i neurčitě dlouhé mise. Nyní, v období absence jakékoliv vážnější opozice, přišel čas použít americkou moc k transformaci světového pořádku. Proč tedy nezačít na Balkáně?

Během studené války byly Spojené státy často obviňovány z neo-imperialismu. V té době však byly americké intervence mnohdy negativně ovlivňovány místní situací a Washington byl zatěžován podporou problematických vlád Třetího světa, nad nimiž vlastně neměl žádnou přímou kontrolu. Dnes jsme však vtahováni do skutečného neo-imperialismu, ač ve zvláštní multilaterálně-humanitární formě. Spojené státy spolupracují pod záštitou mezinárodních organizací s dalšími zeměmi na přímé kontrole Bosny a Kosova, podobně jako Západní mocnosti uplatňovaly poručenství pod mandátem Společnosti národů. Pro intervenující země to rozhodně neznamená finanční zisk. Západní přítomnost představuje spíše jakousi civilizační misi nového impéria. „Dobročinná rekolonizace“ je v podstatě novou regionálně bezpečnostní strategií, kterou mezinárodní společenství nabízí pro jednadvacáté století. Je to však řešení, které bychom měli uvítat, nebo chybná cesta, jíž bychom se měli zříci?

Dobročinná rekolonizace může podpořit jejich vůdčí postavení pokud USA a jejich bohatí spojenci budou ochotni k mohutným investicím a významným obětem ve prospěch jejího fungování. Polovičatý přístup jen odhalí prázdné jádro amerického prvenství na světové scéně. Je veřejným tajemstvím americké zahraniční politiky, že jeho prosazování je populární skrze celé politické spektrum, ovšem jen pokud je levné. Jakmile se totiž začne prodražovat, ať už z důvodů altruistických či narcistických, lidé začnou vnímat menší vměšování jako mnohem výhodnější.

Pro odchod z Balkánu by se měly Spojené státy snažit splnit šest hlavních podmínek:

  1. Ustavit samostatnou vládu. USA by neměly být imperální mocností a přijímat neomezenou odpovědnost za správu cizích zemí.
  2. Stabilizovat mír a bezpečnost všech států v oblasti. Hlavním důvodem intervence na Balkáně bylo ukončení násilí, stažení po němž by následovalo vypuknutí nového konfliktu by tedy znamenalo jasný neúspěch.
  3. Minimalizovat škody ve vztazích s ostatními mocnostmi. Ač byly hlavní motivy intervence humanitární, dobré skutky nesmí přinášet neúnosné náklady pro nejdůležitější aspekty mezinárodní politiky.
  4. Stáhnout americké jednotky. Vedle morálních zájmů na ukončení okupace máme i materiální zájmy ve smyslu snížení vypětí amerických expedičních sil.
  5. Ctít morální závazky. Dokud jsou náklady nízké, není důvod ztrácet důvěru v ty, za něž jsme intervenovali.
  6. Ctít právní závazky. Je v zájmu Spojených států dodržovat mezinárodní smlouvy, jež podepsaly, pokud mají být v budoucnu prakticky použitelné; v Kosovu jsou nicméně právní závazky k Bělehradu v silném rozporu s morálními závazky k albánskému lidu, což představuje mrzutost pro realisty a vážné dilema pro idealisty.

K seznamu by bylo možné dodat také zachování „důvěryhodnosti“ NATO a „vedoucího postavení“ USA. Někdo tyto podmínky skutečně uvádí jako nejdůležitější. To ovšem odráží americký sklon k polapení sebe sama, který je typický nejen pro Balkán, ale pro americkou zahraniční politiku jako takovou. Spojené státy by si měli uvědomit, že opakování stejné chyby důvěryhodnosti příliš neprospívá. Nesrovnatelnost nákladů nemusí nutně znamenat, že nelze aplikovat vietnamskou zkušenost. Důvěryhodnost může sloužit k prosazování cílů, nesmí však cíle diktovat. Vedoucí role Spojených států znamená schopnost přesvědčit ostatní, aby chtěli totéž co USA, nikoliv omezování amerických cílů ve snaze udržet si spojence. Pokud by se USA podařilo splnit oněch šest podmínek, jejich vedoucí postavení by bylo posíleno a narostla by tak i jejich důvěryhodnost.

Problém tohoto seznamu tkví však v tom, že každé z nich je obtížné dosáhnout samostatně a zároveň lze stěží docílit jedné bez podrývání některých dalších. Jednu nebo více z nic zřejmě bude nutné obětovat. Jak tedy nejlépe postupovat?

Suverenita a stabilita

Základem pro potenciální řešení balkánského konfliktu je vytvoření spojení mezi svrchovanou místní vládou a vnitrostátní stabilitou (spojení první, druhé a čtvrté podmínky). K ustavení místní vlády již do jisté míry došlo, ovšem pouze ve velmi omezeném měřítku, připomínajícím kolonie v dobách osvícenější nadvlády evropských imperiálních mocností. Samospráva v Bosně a Kosovu nadále zůstává nástrojem, ovládaným autoritou okupačních sil. Představitelé NATO ovlivňovali volby, diskvalifikovali kandidáty, uzavírali rádia a televize atd., aby samosprávě znemožnili opět rozpoutat konflikt. Cenou za to bylo znemožnění vyřešit základní problém. Skutečně samosprávná vláda totiž požaduje dekolonizaci – ukončení kontrolní role okupačních mocností.

Požadavky suverenity a stability jsou ve vzájemném rozporu, neboť to byl právě konflikt kvůli podmínkám samosprávy, který způsobil první výbušnou situaci. Hlavním tématem jsou počet, forma a vymezení nezávislých vlád, tedy jaké jednotky je mají tvořit a kdy musí suverenita ustoupit podmínkám, vymezeným okupanty. Byla by řešením autonomie pro etnicky definované oblasti uvnitř Bosny a Jugoslávie, organizované jako volné konfederace (tedy současná situace v Bosně a oficiální cíl pro Kosovo), nebo vytvoření multietnického státu, který by spojil skutečně sjednocenou Bosnu a Jugoslávii i s Kosovem? Nebo snad samospráva pro menší etnické státy ve formálním svazku, který by byl vlastním nositelem mezinárodně právní subjektivity?

Současná podoba míru v Bosně a Kosovu je založena na do nebe volajícím rozporu mezi zásadami a praxí. Dokud bude oblast řízena zvenčí, lze tyto rozpory zjemňovat a mohou se projevit i jako užitečné. Má-li zde však někdy vzniknout skutečná samospráva, musí být odstraněny. V Bosně bude obtížné zachovat právní závazky a zároveň dosáhnout ostatních podmínek pro úspěch, nebude-li zásadně revidována Daytonská smlouva. V Kosovu pak nebude možné dodržet právní závazky vůči Bělehradu bez zrady albánského obyvatelstva, kvůli němuž se zde údajně bojovalo především.

Bosna si udržuje mír jen proto, že daytonská politická struktura nefunguje. Oficiálně je tento stát složen ze dvou entit: Muslimsko-chorvatské federace a Republiky srbské, z nichž každá má právo veta vůči aktům centrální vlády (ve skutečnosti jsou zde entity tři, neboť Federace se rozpadla na chorvatskou a muslimskou oblast, jež spolupracují jen minimálně a na chorvatské straně dochází k narůstání separatismu). Jaká je reálná funkce jednotného státu, je-li jaká, když základní rozdělení mezi válečnými stranami přetrvává i v době míru? Jak poznamenal Ivo Daalder: „Začleněním spíše než vyřešením základního rozporu mezi stranami ohledně budoucnosti Bosny do státního uspořádání Dayton zaručil, že jeho fungování bude jen o něco víc než pokračování války jinými prostředky. Co činí tuto situaci lepší než formální rozdělení, kromě víry že pokrytecká liberální fikce je lepší než legitimizovaná zpátečnická realita?“

Kosovo si mír udržuje díky tomu, že jeho mezinárodně uznávaný statut jako součásti Jugoslávie – cena za to, aby Bělehrad v roce 1999 ukončil válku – je také fikcí. Hlavním ústupkem Bělehradu bylo odstranění ultimáta z Rambuillet, jež zakládalo suverenitu nad Kosovem na výsledku případného plebiscitu – šlo tedy o příkaz k umožnění nezávislosti. Doplněk 2 Rozhodnutí Rady bezpečnosti č. 1244 z 10. 6. 1999 potvrzuje cíl „významné samosprávy pro Kosovo“, ale uznává „princip suverenity a územní celistvosti Federativní republiky Jugoslávie“ a požaduje „demilitarizaci UCK“. Tenhle rozpor je ještě výraznější nežli v Daytonské smlouvě. Pouze vytoužený scénář se zdrženlivým Bělehradem by mohl zajistit realizaci právního statutu Kosova jako součásti Jugoslávie bez zrady kosovských Albánců. Jinak si může být Kosovo jisto vlastní autonomií jen pod ochranou vlastní silné armády.

Na rozdíl od plánu vzniklého v Rambuillet nemohou nyní okupační síly zaručit Kosovu nezávislost bez porušení podmínek smlouvy, jež v roce 1999 ukončila válku. Ani NATO nemůže porušit opatření, vyplívající ze smlouvy, aniž by obešla OSN, neboť hlavní právní roli v okupačním statutu hraje Rada bezpečnosti. Jak vysvětlil Barry Posen, pokud se Čína a Rusko postaví proti, Rada se nemůže této odpovědnosti zříci. „Odstavec 19 Rozhodnutí Rady bezpečnosti z 10. 6. 1999 prohlašuje že »mezinárodní civilní a bezpečnostní přítomnost se ustavuje na nezbytnou dobu dvanácti měsíců a bude pokračovat, pokud Rada nerozhodne jinak«. Pokud tedy Rusko nebo Čína nerozhodnou jinak, neboť oba disponují právem veta, bude Rada bezpečnosti kontrolovat Kosovo navždy.“

Navzájem se překrývající role NATO a OSN na Balkáně tak odráží složitost nového přístupu multilaterální humanitární intervence. Posen věří že „důvěra je novou zbraní ve výzbroji sil mezinárodní intervence a Bosna je jejím prvním bojištěm.“

Vypracováno podle článku Betts, R. K.: The Lesser Evil, The National Interest, Washington, Summer 2001.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Martina D. Ličková
Rubrika
Články
Témata
, ,
Publikováno
5. 3. 2002