Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Kam se Saddámem?

Američani se měli zbavit Saddáma Husajna během války v Zálivu.

Pozdě bycha honiti. Zastánci i odpůrci nové kampaně proti Iráku se shodnou, že administrativa Bushe st. měla vyřešit problém s Husajnem, když k tomu měla výjimečnou příležitost. Vojenští představitelé se však v roce 1991 rozhodli nepokračovat v tažení na Bagdád. V dané situaci se to zdálo jako nejlepší řešení. USA nemohly očekávat, že tehdejší koalice, zahrnující i arabské státy, bude souhlasit se svržením irácké vlády. Chyby byly učiněny až po válce v Zálivu. Američané souhlasili s použitím iráckých helikoptér pro účely iráckých politických vůdců. Ve skutečnosti byly tyto helikoptéry použity při potlačování šíitských a kurdských povstání. Druhou chybou pak bylo odmítnutí podpory těmto povstáním v obavách, že by to destabilizovalo celý region.

Pokud svrhneme Saddáma, Irák se rozpadne.

Ne nutně. Jako u většiny zemí Středního východu, byly současné hranice Iráku určeny vítěznými evropskými mocnosti po skončení 1. světové války na základě provincií bývalé Osmanské říše: Mosul (kurdská severní provincie), Bagdád (sunnitská střední provincie) a Basra (šíitská jižní provincie). Hrozí tedy nebezpečí, že země se rozpadne na tři části, pokud nebude existovat silná centrální moc. Za celou existenci Iráku se však separatistické tendence téměř neobjevovaly. Kurdská menšina i přes svou autonomii vyjadřuje ochotu setrvat v případné demokratické federaci a ani šíitská menšina nedávala během války s Íránem najevo nějakou vůli se odtrhnout a připojit k Íránu.

Saddám je nezastrašitelný.

Ne, ale je bezohledný. Někteří komentátoři tvrdí, že Saddáma nelze zastrašit, protože případné zničení bere jako cestu do nebe. Historie ukazuje, že klade větší důraz na „teď a tady“ než na „potom“. Během války v Zálivu nepoužil proti USA chemické a biologické zbraně, zřejmě v důsledku hrozby Bílého domu, že jeho země by „zaplatila hrozivou cenu.“

Pokud však není nezastrašitelný, tak je alespoň velmi riskující gambler. V roce 1980 podcenil íránskou odolnost vůči vojenské invazi, což vedlo k osmileté válce, která stála život sto tisíc Iráčanů. V roce 1990 podcenil americkou ochotu udržet Kuvajt svobodný. Jeho riskování mu však přineslo i zisky. Nejenže Irák přežil dlouhé roky sankcí, ale Husajn dokázal využít utrpení Iráčanů k šíření propagandy v arabském světě a názorovému rozdělení Rady bezpečnosti OSN.

Návrat zbrojních inženýrů by mělo být hlavní prioritou.

Ano, ale jen z politických důvodů. Ačkoli prezident Bush požaduje návrat zbrojních inspektorů, nijak zvlášť netrvá na tom, aby se to stalo. Nelze se tomu divit. V takovém případě by mohl Husajn tyto inspektory kdykoli odvolat a vyvolat tak mezinárodní krizi, kdy se mu zachce. Zároveň nelze předpokládat, že by jim umožnil vstup do všech vojenských objektů. Irák dokáže velmi dobře skrýt své základny pro vývoj zbraní hromadného ničení (WMD). Ani po čtyřech letech práce nezjistili zbrojní inspektoři, kde vzniká irácký program biologických zbraní. Musel pomoct Husajnův synovec Husajn Kamel al-Madžíd, který utekl z Iráku v roce 1995. V dlouhodobém výhledu je jedinou možností, jak zrušit irácký program WMD, svržení iráckého režimu. V krátkodobém horizontu se musí USA snažit o návrat zbrojních inspektorů do Iráku. Je velmi pravděpodobné, že Husajn odmítne. V tomto případě USA získají staronový, důvěryhodný causus belli k útoku na Irák.

Irácký režim byl/nebyl zapojen do útoků z 11. září.

To se nemusíme nikdy dozvědět. Česká policie v současné době prošetřuje informaci, že sebevražedný útočník Muhammad Atta, člen organizace Al-Kajdá, se pět měsíců před 11. zářím sešel v Praze s iráckým agentem. Bílý dům vydal zprávu, že antrax, který byl rozesílán poštou po Spojených státech na podzim roku 2001, nepocházel ze Saddámových laboratoří, ale z USA. Samotné americké ministerstvo zahraniční publikovalo v dubnu 2001 zprávu s názvem Patterns of Global Terrorism, která tvrdí, že irácký terorismus se zaměřuje téměř výhradně na antidisidentské aktivity. Nemůžeme však zapomenout na iráckou nabídku azylu pro Abú Nidala a Usámu bin Ládina, která přišla krátce po amerických útocích na instituce spojené s iráckým režimem v roce 1988.

Co fungovalo v Afghánistánu, bude fungovat i v Iráku.

Ne. Americká vojenská kampaň v Afghánistánu, složená z leteckých útoků, Severní Aliance a lidového povstání, odkazuje na Clintonův plán „rollback“ na invazi do Iráku z roku 1993. Dnes už je tento plán nerealizovatelný a mohl by se stát slovy gen. A. Zinniho novou „Zátokou sviní.“

Není jisté, že Iráčané se odhodlají k masovému povstání, pokud nebudou mít zaručenu ochotu Američanů dobojovat boj až do konce. Irácká opozice není zdaleka v takové pozici jako Severní aliance a také vojenská výbava Iráku je nesrovnatelně lepší než v Afghánistánu. Navíc v Iráku neustále hrozí použití WMD a napadení okolních států (Izrael, Turecko).

„Arabská ulice“ se vzbouří v odpovědi na americké útoky.

Nepatřičný argument. Ulice není problém. Téměř každá vláda má důvody protestovat proti americkému útoku na Irák. Írán a Sýrie raději vidí Husajna oslabeného, než aby sdíleli hranice s proamerickým režimem. Egypt nechce, aby se z Iráku stal jeho soupeř v roli vůdce arabského světa a hlavně nechce přijít o dvě miliardy ročně, které získává díky obchodu v rámci programu ropa za potraviny.

Na druhou stranu USA potřebují podporu jen dvou států tohoto regionu – Saudské Arábie a Turecka. Ale přesvědčit je nebude lehký úkol. Saudská Arábie má dlouhý seznam obav – rozpad Iráku, jeho odpověď prostřednictvím WMD, lidové nepokoje a izolace mezi arabskými státy. Podobně je na tom i Turecko. Obavy ze secesionistických snah Kurdů, pokud ke stejnému kroku dojde na irácké straně; pokles ekonomiky v důsledku nestability v regionu a v každém případě masivní nárůst kurdských uprchlíků.

Nyní je nejlepší čas k útoku na Irák.

Ne. Ačkoli tři čtvrtiny Američanů v listopadu 2001 podporovaly případný útok na Irák, výzkum mezi vlivnými osobami a politiky ve čtyřiadvaceti státech ukazuje, že jen 29 % z nich by tento krok podporovalo. Bez spojení Iráku s útoky z 11. září by mohly zůstat Spojené státy osamocené. V současné době je mnoho vůdců Al-Kajdy na svobodě a USA musí zvážit vojenské akce v Somálsku, Súdánu a Jemenu, kde by Al-Kajdá mohla obnovovat své základny. Nedávné akce v Kosovu a Afghánistánu také vyčerpaly americké vojenské zásoby, takže dlouhodobý osamocený vojenský zásah by mohl být velmi nebezpečný.

Organizace Al-Kajdá je aktivní ve více než šedesáti státech a USA jsou proto závislé na zpravodajské spolupráci s těmito zeměmi. Jejich ochota spolupracovat by se velmi snížila, pokud by USA jednaly unilaterálně. Spíše než na vojenskou invazi by se USA měly soustředit na získávání zpravodajských informací o iráckých WMD projektech a vazbách Iráku na světovou teroristickou síť. Zároveň by měly upevňovat vazby se svými spojenci v koalici proti terorismu. Důležitou otázkou je také zavedení „chytrých sankcí“ vůči Iráku, které budou tvrdé k iráckému zbrojnímu průmyslu a ne k Iráčanům. Současné sankce umožňují prodej získané ropy okolním státům (Sýrie, Turecko, Jordánsko) a kupování si podpory v Radě bezpečnosti OSN (Francie, Rusko, Čína).

Američtí spojenci by si však měli uvědomit jednu zásadní věc. Po 11. září hledí všichni na USA stále jako na dominantní vojenskou mocnost, ale Spojené státy vidí samy sebe jako oběť.

Vypracováno na základě článku Strauss, M.: Think Again: Attacking Iraq. Foreign policy, březen/duben 2002.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Miroslav Bohdálek
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
6. 5. 2002