Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Specifika kanadské zahraniční a bezpečnostní politiky

Na konci II. světové války disponovala Kanada jednou z nejlépe vybavených a největších armád na světě. Tento fakt je často přehlížen z důvodu nepřítomnosti vážnějších mocenských ambicí země. Většina obyvatelstva i politických elit té doby se domnívala, že by země neměla pokračovat v quasi-izolacionalistické politice ze 30. let 20. století. Celkově byl patrný trend směřující k větší mezinárodní zodpovědnosti. Poválečná vláda Liberální strany Kanady v čele s ministerským předsedou W. L. Mackenzie Kingem je toho nejlepším dokladem. Ministr zahraničních věcí Luis St. Laurent vyzdvihl ve svém lednovém rozhovoru z roku 1947 jako kanadskou prioritu přijmutí vnějších obranných závazků, s pomocí nichž „Kanada bude moci ochránit i své vlastní zájmy“ (Oliver 1999). Toto rozhodnutí je nezbytné zasadit do širšího rámce – tj. odlišnosti poválečné zahraniční politiky Kanady.

Kanadská specifika ve studované oblasti pramení z přítomnosti silného politického mýtu o sobě samé. V poválečném období byly kanadské politické elity aktivní v konstrukci obrazů národa o sobě – idealizovaných stereotypů, jež byly kulturně sdíleny a zvěčňovány. Za jejich pramen lze pokládat mj. náboženské dědictví – kanadský protestantismus a římský katolicismus s myšlenkou „konání dobra“ (Neack 2003: 80). Kanada se – oproti USA – vyznačuje přítomností odlišné formy protestantismu, který je institucionálně etablovanější a je více napojený na stát (srov. Lipset 1991: 74–84). Výsledkem byl poměrně četný výskyt dětí náboženských misionářů ve významných funkcích na poválečném ministerstvu zahraničních věcí. Tento bod signifikantně přispěl ke zrodu poválečného multilateralismu kanadské zahraniční politiky.

Kanada se stala jednou ze zakládajících 12 zemí NATO podpisem Severoatlantické smlouvy 4. 4. 1949 ve Washingtonu. Důvodem byla vedle nalezení vojenské bezpečnosti i snaha o prosazování širších cílů organizace. Kanada nevnímala NATO jako „pouhou“ vojenskou organizaci, nýbrž i jako platformu, v rámci níž bude možné odpovědět na sovětskou hrozbu uskutečňováním ekonomických a sociálních cílů, stejně jako politickým dialogem, zaštítěným společnými hodnotami členských států. Kanadští politici v čele s Lesterem B. Pearsonem a Hume Wrongem úspěšně inkorporovali do zakládající Washingtonské smlouvy článek o nevojenské spolupráci (Oliver 1999). Kanada se poprvé ve své historii stala v době míru členem vojenské aliance.

David J. Bercuson, profesor historie a ředitel Centra vojenských a strategických studií při univerzitě v Calgary, definuje tři důvody, jež hrály klíčovou roli ve vstupu Kanady do NATO. Prvním byla snaha Kanady o zajištění evropské bezpečnosti vytvořením vojenské a politické aliance, jež by následně provázala USA a Kanadu se zúčastněnými evropskými zeměmi. Druhým důvodem byla představa Kanady o protiváze evropských zemí v alianci vůči USA. Země se tak „bránila“ ryze bilaterální dohodě s USA. Třetí důvod posléze spočíval ve faktickém znásobení obraných schopností země členstvím ve vytvořené alianci (Bercuson 2000: 2). Mimo tyto důvody je namístě akcentovat především geografickou pozici Kanady (srov. Tasseron 2003: 19–30), stejně jako její hodnotový systém. Je možné tvrdit, že výše uvedené důvody členství Kanady v NATO přetrvaly do současnosti a jsou stále aktuální.

Vojenský význam Kanady v NATO je možné ohraničit roky 1952–1968. Mezi roky 1950–1957 oscilovaly kanadské výdaje na obranu kolem 6,3 % HDP, z čehož více jak polovina částky byla určena k financování závazků v NATO (Melakopides 1998: 144). Kanada byla v 50. a 60. letech 20. století z vojenského hlediska nadstandardně aktivním členem NATO. Vedle účasti v Korejské válce1 bylo klíčovou událostí umístění kanadského kontingentu v Evropě s cílem snížení převahy konvenčních sil komunistického bloku. V roce 1951 bylo rozmístěno 10 tisíc kanadských vojáků v SRN a Francii. NATO mělo k dispozici v této době v Evropě 15 divizí, zatímco komunistický blok měl jen v první linii 50 divizí (Doležal in Baňouch–Fedorko 2001: 173). Aliance tak byla nucena vyrovnat poměr sil pomocí taktických jaderných zbraní.2 V letech 1957–1958 byla mezi USA a Kanadou vytvořena společná Severoamerická dohoda o vzdušné obraně (dále NORAD), mající zabránit případnému sovětskému (jadernému) útoku na území těchto zemí.3 V Kanadě se v této době ozývají kritické hlasy, zaměřené především proti neochotě evropských členů přispívat více na společnou obranu.

Po roce 1968 začíná vojenský význam Kanady v NATO upadat. V letech 1968–1969 dokonce vláda – a v ní hlavně ministerský předseda Pierre Trudeau (Liberální strana Kanady) – uvažuje o úplném vystoupení země z NATO. Trudeau snížil kanadské závazky vůči Evropě na polovinu (Durflinger 2000), eliminoval roli Kanady v případných jaderných úderech aliance a následně vytrvale popíral, že by tyto kroky vedly ke snížení politického vlivu Kanady v NATO (Oliver 1999). Kanada se zaměřila na budování „welfare state“ na úkor financování ozbrojených složek. Navzdory naznačenému vývoji však zůstala politická role země důležitá, hlavně z důvodů zkvalitňování komunikace mezi USA a evropskými členy, vyvažování vlivu USA tvorbou aliancí, uzavírání smluv a prohlubování porozumění s ostatními státy (Bercuson 2000: 4).

V 70. letech byl počet kanadských vojáků v Evropě snížen na méně než tři tisíce. Z původních 12 kanadských letek umístěných v Evropě zbyly tři. Na konci 70. let a v průběhu let 80. se v několika členských zemích dostaly k moci konzervativní strany, výsledkem čehož bylo přehodnocení obranné strategie a závazků k NATO. Výjimkou nebyla ani Kanada, kde vláda Progresivní konzervativní strany v čele s ministerským předsedou Brianem Mulroneym iniciovala v roce 1987 revizi obranné politiky (Barry 2003: 6). Vláda přislíbila zvýšení počtu vojáků a letecké techniky v Evropě. Tento krok následně přispěl k celkovému zvýšení akceschopnosti NATO. Kanadský vojenský kontingent v Evropě přečkal i revoluční změny v Sovětském svazu a jeho satelitech. Na počátku roku 1992 oznámila kanadská vláda rozhodnutí o stažení veškerých jednotek z evropských základen a v roce 1993 Kanada veškeré jednotky stáhla (Sokolsky 2003a: 3).

Role Kanady je během 90. letech 20. století a počátku nového tisíciletí charakteristická silnou podporou obou klíčových procesů v NATO – rozšiřování aliance a vnitřních reforem. Politická reprezentace země, stejně jako veřejnost přes řadu nevládních organizací,4 vy­jádřily přesvědčení, že se NATO konečně vrátí k nevojenským cílům, proklamovaným ve zřizující smlouvě. Jak však ukazuje participace Kanady na leteckých útocích NATO proti srbským jednotkám v Kosovu v roce 1999 (srov. Bashow et al. 2000: 55–61) a nejnověji klíčová úloha při vojenské akci a následném obnovování pořádku v Afghánistánu, země si uvědomuje i důležitost vojenských povinností, vyplývajících z členství v NATO.

Jaderné zbraně a NATO – kanadská pozice pragmatického idealismu5

Otázka jaderných zbraní reflektuje více než jakákoliv jiná oblast vnitřní kontradikce kanadské zahraniční a bezpečnostní politiky. Hlavní rozdíl mezi situací před revolučními změnami 90. let a následujícím obdobím lze spatřovat především v míře politické explicity studované oblasti. Ta se jednoznačně zvýšila od počátků 90. let 20. století a podporuje tak tezi, podle níž Kanada začala po konci Studené války vystupovat aktivněji jako tzv. „middle power“ na základě fundamentálních změn na úrovni mezinárodního systému – tj. nebyla již déle nucena ke konformnímu chování, aby neohrozila jednotu demokratického blo­ku.

Kanada, přestože tomu její rétorika neodpovídala v žádném okamžiku od II. světové války až do současnosti, stála u zrodu jaderné zbraně. V rámci univerzity v Montrealu byly v roce 1942 vybudovány laboratoře pro účely jaderného výzkumu, v nichž kanadští vědci spolupracovali se svými britskými a americkými kolegy na vývoji jaderné zbraně. Kanada byla začleněna do výzkumu ze dvou důvodů – prvním byla skutečnost, že se na území Kanady vyskytoval uran,6 druhým pak geostrategická poloha Kanady mimo dosah bombových útoků nacistů (Bratt 2002: 45).7 V celém poválečném období si Kanada dala záležet na tom, aby s jadernými zbraněmi nebyla spojována. V tomto jednání však byl přítomen základní rozpor, charakterizující další politický vývoj problematiky. Kanada na jednu stranu aktivně prosazuje nešíření jaderných zbraní a je příznivcem jaderného odzbrojení, na stranu druhou je členem NATO, organizace vymezující si právo jaderné zbraně v případě potřeby použít. Kanada po II. světové válce umožnila USA umístit americké jaderné zbraně na svém území. Ty byly z hlediska obsluhy dvojího typu- první exkluzivně ovládány americkými jednotkami (non-lease weapons), druhé byly poskytnuty do „správy“ Kanaďanům (lease weapons), kteří jimi následně vybavily své zbraňové systémy.8

Na otázku, jak je možné sloučit budování anti-jaderného mýtu národa s faktickou podporou jaderných zbraní (hlavně předtím, než se ujal premiérského úřadu P. Trudeau), není snadné odpovědět. Nabízenou odpověď o zajištění bezpečnosti země lze (alespoň z části) odmítnout, jelikož existují přesvědčivé důkazy, že na případný jaderný útok na kanadské území by USA reagovaly stejně jako na útok, který by zasáhl jejich vlastní území. Politicky relevantní vysvětlení podává Erika Simpson, která se zabývá protichůdným postojem Kanady k jaderné politice NATO. Tvrdí, že mezi roky 1957–1989 se vyskytovaly v kanadské politice dva odlišné pohledy na jaderné zbraně, ztělesněné jejich zastánci a kritiky. Tyto dva tábory měly příznivce napříč stranickým spektrem (Simpson in Bratt 2002: 48). Nejvážnějším kritikem přítomnosti jaderných zbraní na kanadském území byl již zmíněný P. Trudeau, který se v první polovině 80. let 20. století zasadil o jejich úplné stažení ze země.9 V letech 1983–1984 Trudeau jasně artikuloval svůj mírový postoj a následně prosazoval debatu o jaderném odzbrojení (Melakopides 1998: 103–105).

Kanada sice jaderné zbraně na svém území již nemá, je však členem NATO – organizace, jež se stále drží politiky prvního použití jaderných zbraní (first-use policy). Při hlasování VS OSN o rezoluci za zničení jaderných zbraní v roce 1998 podpořila Kanada postoj NATO zdržením se hlasování, v roce 2002 však hlasovala jako jediná členská země NATO pro přijetí rezoluce stejného obsahu (Sibbald: 2002). Občas bývá považován za problematický kanadský postoj vůči jaderným zbraním, konkrétně rozpor mezi závazky vyplývajícími z podpisu Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) a Novou strategickou koncepcí NATO z roku 1999.10 Kanadský postoj je však možné chápat jako racionální, kombinující rysy realismu a idealismu. V tomto duchu lze předpokládat – i přes přetrvávající kritiku kanadských politických elit – určitou míru budoucí spolupráce Kanady a USA v americkému plánu vytvoření systému národní raketové obrany (U.S. National Missile Defense System) (srov. Regehr 2003: 1–7; Macdonald 2000: 5–12).

Kanada bude i nadále odmítat jakékoliv spojení s výzkumem a výrobou jaderných zbraní, stejně jako jejich umísťováním na svém území. Bude i pokračovat v mezinárodním multilaterálním prosazování zákazu šíření jaderných zbraní. Na závěr lze konstatovat, že domnělý střet mezi členstvím v NATO a podpisem NPT tak, jak jej interpretují určité kanadské politické elity, není v kontextu současných priorit NATO zásadní, politicky významný.

Kanada, NATO a OSN – prosazování, či udržování míru?

Snad žádná jiná mezinárodněpo­litická činnost nezachycuje tak významně odlišnost Kanady jako její podíl na operacích prosazování míru a pořádku od 90. let 20. století. Kanaďané mají o sobě vytvořenu představu národa, který dává věci do pořádku (helpful fixer) a důsledně udržuje mír ve světě (peacekeeper par excellence). Tento obraz má však reálný základ – kanadský velvyslanec v OSN Lester Pearson vyhrál spolu s generálním tajemníkem OSN Dagem Hammarskjöldem v roce 1957 Nobelovu cenu za myšlenku neutrálního peacekeepingu (Neack 2003: 80–81).11 Přestože se předkládaná kapitola nezabývá primárně mírovými operacemi OSN (peacekeeping missions), jichž se Kanada zúčastnila, obdobný mechanismus zcela jistě funguje i u operací prosazování míru (peace enforcement) v rámci NATO, jež naopak jsou v daném kontextu předmětem studia.12

Členské státy NATO v rámci transformací strategie organizace v letech 1991 a 1999 opustily původní hlavní cíl – zajištění obrany před komunistickým blokem v čele se Sovětským svazem – a přijaly nové priority. Jednou z nich je i udržování rozsáhlého míru a stability v oblastech, ve kterých má Západ životně důležité zájmy a jichž nemůže být dosaženo jiným způsobem. Co znamená jiným způsobem? Při pohledu na situaci počátku 90. let na Balkáně, lze tvrdit, že OSN v tomto úkolu selhalo- nemělo potřebný mandát ani prostředky. Nejvýstižněji situaci vystihují slova belgického generálporučíka Francise Briquemonta, velitele operace UNPROFOR z ledna 1994: „Bylo mi řečeno, že se jedná o operaci udržování míru [peacekeeping mission]. Pěkná hloupost. Udržování míru není možné v zemi, v níž řádí válka.“ (cit. v Cohen–Moens 1999: 85).

Kanada se od 90. let 20. století angažovala v řadě operací prosazování míru.13 Výše zmíněná balkánská mise – na území Bosny a Hercegoviny – byla zahájena v dubnu 1992 jako peacekeeping Ochraných jednotek OSN (UNPROFOR) a trvala do prosince 1995. Po podpisu Daytonské mírové smlouvy bylo pověřeno dalším vedením operace NATO, které vytvořilo vícenárodní jednotku, známou jako IFOR. Hlavním úkolem jednotky o původní velikosti 60 tisíc vojáků však již nebylo udržování míru, nýbrž jeho prosazování. IFOR následně prošla několika sníženími stavu, završenými změnou názvu. Od roku 1996 vystupuje jednotka o síle 12 tisíc mužů, včetně 1394 Kanaďanů, pod názvem SFOR.14 Kanadské přispění k SFOR je známo pod názvem Operace PALLADIUM. Hlavními cíly operace je prosazování míru, zabránění nepřátelským aktům, udržování bezpečného prostředí nezbytného pro vytvoření nových institucí a umožnění výkonu každodenních činností a práce běžným lidem. Kanadský kontingent je umístěn v severozápadní části země, téměř na hranici s Chorvatskem. Vedle této operace Kanada dále participovala 20 vojáky a 60 civilisty v jednotce NATO a OBSE v Kosovu, která měla za úkol dohlížet na dodržování dohodného příměří a stáhnutí srbských jednotek z provincie,15 a Makedonii v rámci Operace FORAGE.16 Roz­sáhlá operace prosazování míru s mandátem OSN se v současné době odehrává v Afghánistánu­.17 Kanadské přispění k mezinárodním silám ISAF pod vedením NATO je známé pod názvem Operace ATHENA a země poskytla největší kontingent ze všech participantů, 1900 vojáků.18 Ten­to krok je možno politicky interpretovat jako snahu Kanady vyhovět Washingtonu v oblasti společného postupu boje proti terorismu (Sokolsky 2002: 3–10).

Po předcházejícím přehledu operací, na nichž se Kanada podílela či stále podílí, může znít poněkud překvapivě konstatování, že v současné době má Kanada jen velmi omezenou schopnost vyslat své vojenské jednotky do zahraničních operací. Zčásti je to dáno omezenými finančními zdroji,19 zčásti pak obrovskými změnami v samotném udržování míru (Bashow 2000: 17–26). Konec Studené války učinil původní pearsonovský peacekeeping zastaralým. David Bercuson k tomu podotýká, že v místech, jakými jsou Golanské výšiny či Sinaj, mají operace „modrých přileb“ význam. Oproti tomu v hlavních mezinárodních krizích současnosti, jakými jsou spory Pákistánu a Indie o území Kašmíru, rozpad bývalé Jugoslávie či neuspokojivá situace v Afghánistánu, vyžadují intervence početných, plně vyzbrojených jednotek s jasně definovanými pravidly zásahu (Bercuson 2000: 6–7).

Závěr

Předcházející text se snažil ukázat oblasti a způsoby profilace Kanady v NATO. Byly vybrány tak, aby ukázaly specifičnost kanadské zahraniční a bezpečnostní politiky. Kanada se stylizuje do role tzv. „middle power“; je aktivním příznivcem multilaterálních jednání a zapojení občanské společnosti do řešených problémů. Tyto atributy jsou většinou (bezdůvodně) dávány do souvislosti s environmentálními a humanitárními tématy.

Spojení Kanady a NATO poskytuje unikátní možnost analýzy a studia zdánlivých kontradikcí se všemi teoretickými konotacemi. Jak bylo ukázáno, i v oblasti obrany a bezpečnosti Kanada neopouští své „morální závazky“ zahraniční politiky, současně si však uvědomuje i reálnou stránku věci. Lze ji tak pokládat za racionálního aktéra, v jehož jednání se odráží dvě vzájemně propletené tradice- realismus a idealismus. Evidentní je skutečnost, že jedna část jistým způsobem „omezuje“ druhou. Idealismus Kanadě zabraňoval ve větším sledování vlastního mocenského zájmu na světové scéně, zároveň ji však předurčoval k hledání nových technik řešení problémů. Za ukázku může být považován právě „vynález“ neutrálního peacekeepingu či uplatňování multilateralismu. Naopak realistická složka se podílela na kanadském přispění ke zrodu jaderné zbraně a jejich původním umístění na kanadském území. Lze přesvědčivě argumentovat, že dané dvě polohy nejsou ve vzájemné kontradikci, jak by se na první pohled zdálo, či že se vzájemně nevylučují. Takové tvrzení je možné podložit faktem, že stoupenci obou poloh se vyskytují napříč kanadským stranickým spektrem. To značně dezideologizuje případné střety a posouvá je do věcné roviny.

Kanadský význam ve vztahu k NATO tak spočívá v přítomné juxtapozici obou tradic, které z Kanady činí platného člena se značným inovačním potenciálem, se kterým lze počítat při řešení nejrůznějších operací a konfliktů.

Literatura

  • Barry, D. (2003): Managing Canada – U.S. Relations in the Post-9/11 Era: Do We Need a Big Idea?, Policy Paper on the Americas, Vol. 14, Study 11, on-line text.
  • Bashow D., L. et al (2000): Mission Ready: Canada’s Role in the Kosovo Air Campaign, Canadian Military Journal, Vol. 1, No. 1 (Spring 2000), on-line text.
  • Bashow, D., L. (2000): Reconciling the Irreconcilable? Canada’s Foreign and Defence Policy Linkage, Canadian Military Journal, Vol. 1, No. 1 (Spring 2000), on-line text
  • Bercuson, D., J. (2000): Canada, NATO, and Peace Enforcement in the Post-Cold War World, on-line text.
  • Betts, R., K. (2001): The Delusion of Impartial Intervention, s. 285–294. In Rocker, C., A.–Hampson, F., O.–Aall, P. (2001) (Eds): Turbulent Peace – The Challenges of Managing Interantional Conflict, Washington, D.C., United States Institute of Peace
  • Bratt, D. (2002): Canada’s Nuclear Schizophrenia, Bulletin of the Atomic Scientists, Vol. 58, No. 2 (Mar/Apr. 2002), on-line text.
  • Canada Contributes to Kosovo NATO Extraction Force and OSCE Verification Mission, 1998, on-line text.
  • Canada’s Parti­cipation in the NATO-led Stabilization Force in the Balkans, 2000, on-line text; složení mise.
  • Canadian Forces to Deploy Three Members to the Former Yugoslav Republic of Macedonia, 2001, on-line text.
  • Clearwater, J.–O’Brien, D. (2003): O Lucky Canada, Bulletin of the Atomic Scientists, Vol. 59, No. 4 (Jul/Aug 2003), on-line text.
  • Clearwater, J. (1998): Canadian Nuclear Weapons: The Untold Story of Canada’s Cold War Arsenal, Toronto, Dundurn. In Bratt, D. (2002): Canada’s Nuclear Schizophrenia, Bulletin of the Atomic Scientists, Vol. 58, No. 2 (Mar/Apr. 2002), on-line text.
  • Cohen, L., J.–Moens, A. (1999): Learning the Lesson of UNPROFOR: Canadian Peacekeeping in the Former Yugoslavia, Canadian Foreign Policy, Vol. 6, No. 2 (Winter 1999), on-line text.
  • Delong, B., J., T. (2000): Consultation on NATO Nuclear Policy, National Missile Defence, and Alternative Security Arrangements, on-line text.
  • Delvoie, L., A. (2000): Canada and International Security Operations: The Search for Policy Rationales, Canadian Military Journal, Vol. 1, No. 2 (Summer 2000), on-line text.
  • Doležal, M. (2001): Organizace Severoatlantické smlouvy- deskripce organizace, s. 172–176. In Baňouch, H.–Fedorko, M. (Eds.): Mezinárodní organizace, Brno, MPÚ 2001
  • Durflinger, S. (2000): A Touch of Home, on-line text.
  • Evans, G.–Newham, G. (1998): The Penguin Dictionary of International Relations, London, Penguin Books
  • Gilmour, J. (2002): Public Participation in a Canadian Defence Policy Review, on-line text.
  • Kanadský vojenský deficit hrozí uzavřít řadu základen, Právo, 27. 2. 2004
  • Krauss, C.: Threats and Responses: Military Accords; U.S. and Canada Expand Pact to Coordinate Defence Planning, New York Times, 10. 12. 2002, s. A.24, on-line text.
  • Lipset, S., M. (1991): Continental Divide: The Values and Institutions of the United States and Canada, New York-London, Routledge.
  • Macdonald, E., C. (2000): NORAD and National Defence Perspective of Deputy Commander-in-Chief, Canadian Military Journal, Vol. 1, No. 2 (Summer 2000), on-line text.
  • Melakopides, C. (1998): Pragmatic Idealism: Canadian Foreign Policy, 1945–1995, Montréal, McGill-Queens University Press
  • NATO: “A Pledge for Peace and Progress”, 1999, on-line text.
  • Neack, L. (2003): The New Foreign Policy – U.S. and Comparative Foreign Policy in the 21st Century, Lanham-Boulder-New York-Oxford, Rowman & Littlefield Publisher Inc.
  • Oliver, D., F. (1999): Canada and NATO, on-line text.
  • Operation ATHENA: The Canadian Forces Participation in ISAF, 2003, 2003, on-line text; srov. popis mise.
  • Operation Palladium: Canadians in Bosna-Herzegovina, 2003, on-line text.
  • Regehr, E. (2003): Canada and Ballistic Missile Defence, on-line text.
  • Roche, D.–Regehr, E. (2001): Canada, NATO and Nuclear Weapons, on-line text.
  • Sibbald, B. (2002): Canada’s “Lonely” Stand in Favour of Nuclear Disarmament, on-line text.
  • Simpson, E. (2001): NATO and the Bomb: Canadian Defenders Confront Critics, Montreal and Kingston, McGill-Queen’s. In Bratt, D. (2002): Canada’s Nuclear Schizophrenia, Bulletin of the Atomic Scientists, Vol. 58, No. 2 (Mar/Apr. 2002), on-line text.
  • Sokolsky, J., J. (2002): Clausewitz, Canadian Style, Canadian Military Journal, Vol. 3, No. 3 (Autumn 2002), on-line text.
  • Sokolsky, J., J. (2003a): Between “Venus” and “Mars”: Canada and the TransAtlantic “Gap”, Connections Quarterly Journal V (Nov. 2000), on-line text.
  • Sokolsky, J., J. (2003b): The Power of Values or the Value of Power? America and Europe in a Post-9/11 World, Paper prepared for Columbia University, on-line text.
  • Tasseron, J. (2003): Facts and Invariants: The Changing Context of Canadian Defence Policy, Canadian Military Journal, Vol. 4, No. 2 (Summer 2003), on-line text.
  • The Alliance’s Stra­tegic Concept, on-line text.
  • Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons, on-line text

Poznámky pod čarou

  1. Kanada byla přes svoji pozdější účast v bojích zpočátku neochotná se války účastnit
  2. rolí Kanady v otázce jaderných zbraní se zabývá následující kapitola
  3. na konci roku 2002 se dohodly USA a Kanada na rozšíření závazků vyplývajících z dohody i na oblast námořního hlídkování, výměny poznatků tajných služeb a společných vojenských cvičení, srov. Krauss 2002: A24
  4. srov. např. Gilmour 2002: 1–5; Delong 2000
  5. název kapitoly je inspirován názvem vlivné knihy Costase Melakopidese (1998): Pragmatic Idealism: Canadian Foreign Policy, 1945–1995, Montréal, McGill-Queens University Press, v níž autor přesvědčivě dokládá přítomnost dvou provázaných tradic kanadské zahraniční politiky – pragmatismu (realismu) a idealismu
  6. jednalo se o jedno ze dvou tehdy známých míst na světě, které nebyly pod kontrolou nacistického Německa; druhé se nacházelo v Belgickém Kongu
  7. význam geografické polohy Kanady stál i za původním záměrem Velké Británie vytvořit v subarktické části provincie Manitoba jadernou střelnici – nakonec však byla vytvořena v Austrálii – srov. Clearwater–O’Brien 2003: 62–65
  8. J. Clearwater odhaduje počet jaderných zbraní v Kanadě na 250–450 (Clearwater in Bratt 2002: 47)
  9. jejich postupné stahování však začalo již v roce 1968
  10. NPT zavazuje na svém začátku signatáře – tedy i členské státy NATO – k jednoznačnému zaujmutí (unequivocal undertaking) postoje úplného zničení (total elimination) jaderných zbraní – jednotlivé články však již tak striktně nevyznívají, naopak představují sadu prakticky orientovaných kroků, na jejichž základě má být šíření jaderných zbraní a materiálů použitelných k jejich výrobě znemožněno; oproti tomu Nejnovější strategická koncepce NATO z roku 1999 hovoří o nezbytné (essential) roli jaderných zbraní v NATO, srov. Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapon; The Alliance’s Stra­tegic Concept 1999; Roche–Regehr 2001: 1–12
  11. jednalo se o ocenění výsledku první explicitní operace udržování míru (peacekeeping) během tzv. Suezské krize v roce 1956; obsah pojmu peacekeeping srov. v Evans–Newham 1998: 425–427
  12. pro rozbor odlišností mezi pojmy peacekeeping a peace enforcement srov. Betts in Rocker–Hampson–Aall 2001: 285–294
  13. pro kritickou diskusi včetně údajného selhání stanovení jasných kritérií, na jejichž základě měla Kanada rozhodovat o participaci v dané operaci či nikoliv srov. Delvoie 2000: 13–24
  14. srov. Operation Palladium: Canadians in Bosna-Herzegovina 2003: 29–30; dále srov. Canada’s Parti­cipation in the NATO-led Stabilization Force in the Balkans 2000
  15. srov. Canada Contributes to Kosovo NATO Extraction Force and OSCE Verification Mission 1998; mise získala mandát OSN a výkonem byly pověřeny organizace OBSE (pozorovatelská mise) a NATO (dohled na bezpečnost pozorovatelů OBSE)
  16. srov. Canadian Forces to Deploy Three Members to the Former Yugoslav Republic of Macedonia, 2001
  17. operace je geograficky zúžena na oblast hlavního města Kábulu
  18. srov. Operation ATHENA: The Canadian Forces Participation in ISAF, 2003
  19. „kanadským ozbrojeným silám chybí až 500 miliónů dolarů a tento schodek hrozí vyřadit mnoho techniky a uzavřít řadu základen, přičemž námořnictvo se obává, že nebude s to splnit své závazky vůči NATO (…) Průměrné stáří zařízení v kanadských silách je přes dvacet let. Vojenský rozpočet byl v letech 1993 až 2000 snížen o 23 % a početní stav vojáků z 80 tisíc na 60 tisíc. Výdaje na obranu byly opětovně zvýšeny až v roce 2003“ (Kanadský vojenský deficit hrozí uzavřít řadu základen, Právo, 27. 2. 2004); současná vláda Liberální strany Kanady se vyznačuje snahou převést současný rozpočtový přebytek do oblasti zdravotní péče a městského bydlení, srov. Krauss 2002: A24
blog comments powered by Disqus
Autor
Nikola Hynek
Rubrika
Články
Témata
, ,
Publikováno
17. 3. 2004