Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Kandidatura České republiky do Rady bezpečnosti OSN v roce 2007 – východiska a příčiny nečekaného neúspěchu

Tato analytická stať se zabývá kandidaturou České republiky (ČR) do Rady bezpečnosti OSN (RB)1 v roce 2007, která skončila neúspěchem a zvolením protikandidáta (Chorvatska). V první části jsou čtenáři představeny okolnosti a průběh kandidatury České republiky do Rady bezpečnosti, přičemž je kladen důraz na obsah a formu české kampaně. Druhá část práce se zabývá výchozími pozicemi obou kandidátů a faktory, jež mohly přispět k nezvolení ČR do Rady bezpečnosti. Metodologicky se text skládá z analytických a deskriptivních čás­tí.

 

1.0. Nestálí členové Rady bezpečnosti – volba, kritéria výběru a význam

Nestálí členové RB jsou voleni Valným shromážděním OSN. Volba nestálého člena je tajná a nestálý člen RB je právoplatně zvolen, pokud kandidát získá dvě třetiny hlasů přítomných členů Valného shromáždění. Kandidáti na nestálé členství jsou vybíráni z pěti tzv. regionálních skupin (africká, asijská, latinskoamerická a karibská, západoevropská, východoevropská). Východoevropské skupině, do níž je řazena Česká republika, je vyhrazeno v Radě bezpečnosti jedno místo (General Assembly 1963).

Základní kritéria pro výběr kandidátů na post nestálého člena jsou obecně stanovena v Chartě OSN – při volbě nestálého člena mají za prvé volitelé přihlédnout, jak kandidátský stát přispívá k udržení světového míru a bezpečnosti, a za druhé vzít v potaz geograficky spravedlivé rozdělení nestálých míst RB (United Nations 1945a). V praxi záleží při volbě nestálých členů především na intenzitě diplomatických jednání v rámci předvolební kampaně, dlouhodobých vztazích kandidátských států s voliteli a často také na politických či finančních výhodách vyjednaných mezi kandidátskými státy a voliteli (Ruffer-Lustigová 2009).

Ačkoliv nestálí členové nemají na rozdíl od stálých členů při rozhodování Rady bezpečnosti právo veta, jejich důležitost v rozhodovacím procesu je i tak velká, neboť pro rozhodnutí RB jsou vždy potřeba nejméně čtyři hlasy nestálých členů (rozhodnutí je přijato nejméně devíti hlasy všech členů RB). Nestálí členové také přinášejí do rozprav RB cenné perspektivy a vhled příslušný jejich regionální skupině, a to nejen z geografického, ale také historického a politického hlediska.

Význam postu nestálého člena Rady bezpečnosti tkví v mnoha dimenzích. Za prvé je členství v RB prestižní funkce, jež přidává státu v mezinárodním prostředí prestiž a respekt. Členství v RB také poskytuje státu možnost se profilovat na mezinárodním poli a významně zviditelnit své zahraničněpolitické postoje a cíle. V rámci působení v RB musí stát vykazovat konzistentní a suverénní zahraniční politiku, což vyžaduje intenzivní koordinaci a soudržnost domácích státních orgánů participujících na zahraniční politice – z tohoto hlediska tedy členství v RB také může napomoci sladit jinak protichůdné vnitropolitické vlivy v daném státu a přispět k harmonizaci tvorby jeho zahraniční politiky. Kromě výše zmíněných významů členství v RB je také nutno zmínit fakt, že díky členství v RB mají státy možnost více upozornit na problémy svého regionu, přičemž se mohou skrz členství významně zasadit o řešení těchto problémů. Důležitou dimenzí významu členství v RB je také příležitost zisku diplomatických zkušeností a navázání nových diplomatických styků, které se mohou stát zárodkem budoucí politické a hospodářské spolupráce.

2.0. Okolnosti kandidatury ČR na post nestálého člena RB na období 2008–2009

Kandidaturu ČR na post nestálého člena pro období 2008–2009 schválila vláda Vladimíra Špidly v roce 2003 (Vláda České republiky 2003). Oficiálně byla kandidatura představena tehdejším ministrem zahraničních věcí Cyrilem Svobodou na všeobecné rozpravě 58. Valného shromáždění. Kampaň pro zvolení ČR do RB začala ihned po ohlášení české kandidatury, nicméně byla však výrazně zpomalena personálními změnami na Ministerstvu zahraničních věcí ČR a zároveň téměř paralyzována výsledkem voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2006. Po předání kandidatury od koaliční vlády ČSSD do rukou nové koaliční vlády ODS došlo k pochybnostem, zda od kandidatury neupustit. Jako komplikující faktor české kandidatury byl v této souvislosti zmiňován především souběh kandidatury do RB a plánovaného českého předsednictví Evropské unie (leden až červen 2009) (Topolánek 2007a). Česká kandidatura do RB nakonec pokračovala, nicméně byla výrazně zatížena jistou rozpolceností vládních představitelů. Zároveň došlo v rámci české zahraniční politiky k poklesu důležitosti této kandidatury (a vzrůstu významu problematiky EU).

2.1. Průběh kandidatury a její výsledek

V rámci východoevropské skupiny kandidovala Česká republika do RB spolu s Chorvatskem. Hlavním rozdílem mezi oběma kandidáty byl fakt, že Chorvatsko nebylo na rozdíl od ČR členem Evropské unie ani NATO a na vstup do těchto organizací pouze aspirovalo. Dalším markantním rozdílem mezi kandidujícími státy byl mnohem komplikovanější postkomunistický politický vývoj na území Chorvatska, zkušenost občanské války a značné politické nestability. O post nestálého člena se tedy ucházela ČR jako etablovaný stát s vyřešenou minulostí a Chorvatsko jako stát, jenž začíná novou éru politické stability a ukotvování na mezinárodním poli.

Obsahově se ČR ve své kampani na post nestálého člena RB pro období 2008–2009 zaměřila na podobné hodnoty a fakta jako ve svojí první kampani do Rady bezpečnosti v roce 1993 – dobré vztahy se sousedními státy, mírové rozdělení Československa, úspěšně dokončenou ekonomickou a společenskou transformaci a funkční demokratické instituce. V propagačních textech pro zvolení ČR do RB bylo také často zmiňováno členství ČR v Evropské unii, jako symbol úplného začlenění do moderní Evropy, a víra České republiky v multilatera­lismus, jako symbol globální odpovědnosti. Zdůrazňováno bylo mimo jiné i zvyšování objemu zahraniční rozvojové a humanitární pomoci a česká účast na mírových misích OSN (Afghánistán, Balkán). ČR v rámci kampaně do RB také kladla důraz na své předchozí členství v Radě bezpečnosti v letech 1994–1995, členství v Hospodářské a sociální radě (1998–2000 a 2006–2008) a předsednictví 57. Valného shromáždění OSN (2002). V kampani byla také propagována lidskoprávní orientace české zahraniční politiky a s ní spojená činnost ČR v Radě pro lidská práva OSN (Czech Republic: candidature to the Security council 2008–2009).

„Kampaň České republiky za zvolení do Rady bezpečnosti probíhala již od nahlášení kandidatury [2003] standardním způsobem, tj. prostřednictvím výměn podpor kandidatur do jiných hlavních nebo subsidiárních orgánů OSN [výměna podpor kandidatur na postech RB-RB, RB-Hospodářská a sociální rada aj.] či na významné posty v mezinárodních organizacích“ (Ruffer-Lustigová 2009). Tento způsob získávání podpory byl nejdůležitějším prvkem kampaně, díky kterému se podařilo získat největší část podpor. Součástí kampaně byla také osobní setkání a kontakty stálého představitele při OSN a volebního experta v New Yorku. Na podporu kandidatury byly také skrze velvyslance se zvláštním posláním realizovány zahraniční cesty, jejichž cílovými destinacemi byly především africké země a mezinárodní fóra (Ruffer-Lustigová 2009).

Téma kampaně do RB bylo navíc přikládáno do podkladových materiálů bilaterálních jednání prezidenta, premiéra a představitelů ministerstva zahraničí – podobně byly tyto materiály přikládány i do agendy týkající se jejich cest na mezinárodní fóra. Velkou zásluhu při získávání podpory ČR měli někteří velvyslanci ČR, „kteří z osobní iniciativy lobbovali v pod jejich úřady spadajících zemích (např. velvyslanec v Austrálii, který se snažil oslovit malé ostrovní státy jako Tuvalu, Kiribati, nebo velvyslanci, pod které teritoriálně spadají státy jako Palau, Mikronésie a Marshallovy ostrovy “ (Ruffer-Lustigová 2009). Kromě výše zmíněných prvků kampaně byly součástí přesvědčovacího procesu také konkrétní nabídky rozvojové pomoci pro volitelské státy (např. u malých ostrovních států se jednalo spíše o materiální a personální pomoc, než o vysoké finanční částky), nabídky stipendií na českých školách a osobní dopisy ministra zahraničních věcí či premiéra se žádostí o podporu adresované jejich protějškům (Ruffer-Lustigová 2009). Pro podporu české kandidatury byly v jejím závěru rozdávány propagační materiály (brožurky, šňůry na krk pro upevnění identifikačních karet, propisky, čokoládové Fidorky, bločky), z nichž byly některé potištěny odkazem na webové stránky české kandidatury (Beneš 2009).2

Výrazný zlom v průběhu kampaně znamenaly v červnu 2006 volby do Poslanecké sněmovny. Zatímco předchozí vládnoucí ČSSD považovala kandidaturu do Rady bezpečnosti za významnou součást české zahraniční politiky, vítěz voleb (ODS) z roku 2006 a následná koaliční vláda (ODS, SZ, KDU-ČSL) dlouho pochybovala, zda tuto kandidaturu po předchozí vládě převzít a pokračovat v ní (iHNED.cz 2005). Odpůrcem pokračování kampaně do RB byl i tehdejší premiér Mirek Topolánek, který několikrát otevřeně vyslovil pochybnosti o pokračování kandidatury ČR. Vláda se nakonec rozhodla v kandidatuře pokračovat, nicméně svým váháním ztratila čas, a proto kampaň ČR do RB začala nabírat na obrátkách až začátkem podzimu 2006 (Ruffer-Lustigová 2009).

K zintezívnění kampaně pak došlo až po zahájení 61. Valného shromáždění OSN (podzim 2006) a jejím pomyslným vrcholem byly o rok později bilaterální schůzky ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga a jeho náměstků na okraj zahájení 62. zasedání VS OSN – těchto schůzek se během několika dní uskutečnilo přes 40 (Ruffer-Lustigová 2009). V září roku 2007 navíc odjel v rámci pracovní cesty lobbovat za českou kandidaturu do New Yorku prezident Václav Klaus (Kancelář prezidenta republiky 2007), v říjnu zde potom jednal o podpoře pro ČR premiér Mirek Topolánek (Vláda České republiky 2007).

Po dobu trvání kampaně byla v rámci východoevropské skupiny Česká republika vnímána jako favorit volby do RB, a to jak v domácím, tak v mezinárodním prostředí. Dle informací ze Stálé mise ČR při OSN v New Yorku Chorvaté před volbami nevěřili, že by mohli zvítězit (Ruffer-Lustigová 2009). Nutno podotknout, že ČR byla dokonce ve volbě favorizována i chorvatským tiskem. Sebevědomí a pozice favorita byla také zřejmá z výroků představitelů české zahraniční politiky – namátkou v září 2007 odhadoval ministr zahraničních věcí Schwarzenberg při volbě zhruba 55% podporu pro ČR (Ministerstvo zahraničních věcí České republiky 2007a), tři týdny před samotnou volbou považoval velvyslanec při OSN Martin Palouš šance České republiky na zvolení za „poměrně slušné“ (Palouš 2007a).

Volba nestálých členů na funkční období 2008–2009 se konala 16. října 2007. V rámci volby nestálého člena z východoevropské skupiny získala v prvním kole volby Česká republika 91 hlasů a Chorvatsko 95 hlasů. Jelikož nebyla naplněna stanovená dvoutřetinová hranice nutná pro právoplatné zvolení (124 hlasů ze 186 celkem), kandidáti postoupili do druhého kola volby nestálého člena RB z východoevropské skupiny. V něm ČR bohužel přišla o přízeň několika volitelů a získala pouhých 81 hlasů, naopak Chorvatsko si polepšilo a získalo 106 hlasů. Ačkoliv byla v druhém kole převaha Chorvatska znatelná, stále nebyla naplněna nutná dvoutřetinová hranice pro zvolení nestálého člena, což znamenalo nutnost konání třetího kola volby. V této situaci vystoupil před Valným shromážděním český zástupce Tomáš Pojar, který zde oznámil, že ČR odstupuje od své kandidatury na nestálého člena RB. Ve stejném vystoupení Pojar zároveň pogratuloval Chorvatsku, které se tak stalo nestálým členem Rady bezpečnosti pro období 2008–2009 (General Assembly 2007).

3.0. Příčiny neúspěchu ČR v kandidatuře na nestálého člena RB v roce 2007

Jelikož je volba nestálých členů Rady bezpečnosti tajná, nelze přesně stanovit, který z volitelů volil daného kandidáta. Z tohoto důvodu také není možné zcela přesně identifikovat všechny faktory a příčiny, které mohly hlasování jednotlivých volitelů ovlivnit. „Existuje sice praxe písemně poskytovaných příslibů, ta ale není spolehlivá. Některé státy se totiž zavazují na obě strany, což se jasně potvrdilo při […] volbě, kdy jak Chorvatsko, tak Česká republika získaly shodně přes sto příslibů – to vše ve shromáždění, jež má dohromady jen něco přes 190 členů“ (Bílková 2008a: 36). Pro upřesnění lze dodat, že ČR získala před volbou přes sto písemných a zhruba 20–30 ústních slibů podpory její kandidatury (Ministerstvo zahraničních věcí ČR 2007b: 22).

I přes fakt, že nejde stoprocentně určit všechny možné faktory, jež způsobily neúspěch favorizované České republiky ve volbě do Rady bezpečnosti, lze analýzou výchozích pozic obou kandidátů poukázat na hlavní oblasti, které mohly mít na rozhodování volitelů fatální vliv. Podstatný vliv na rozhodování volitelů měla samozřejmě i kampaň vedená oběma kandidáty. Proto je třeba analyzovat výchozí pozice obou kandidátů před volbou, zhodnotit kvalitu a intenzitu jejich předvolebních kampaní a přihlédnout k dalším relevantním zahraničně-politickým okolnostem. Tyto tři hlavní oblasti zájmu byly autorkou vybrány na základě důležitosti, která jim byla přisuzována (během, ale i po skončení kampaně) představiteli české zahraniční politiky, médii i pracovníky mise OSN, kteří se na kampani osobně podíleli. Zároveň vzala autorka při výběru relevantních faktorů pro volbu do RB v potaz i publikace týkající se voleb do RB obecně.3

3.1.0. Výchozí pozice České republiky a Chorvatska v době kandidatury do RB

3.1.1. Členství a činnost kandidátů v mezinárodních organizacích

Základním rozdílem v postavení obou kandidátů v mezinárodním prostředí bylo jejich členství v Evropské unii a NATO. V rámci volby do RB proti sobě stály ČR jako člen obou těchto organizací a Chorvatsko jako aspirant na členství v těchto organizacích.

Na členství ČR v EU jako na faktor ovlivňující volbu do RB lze nahlížet dvěma úhly pohledu. Za prvé, členství v EU mohlo přinést ČR podporu evropských států. Princip favorizace ČR evropskými státy nemusel však v době volby zcela fungovat, neboť si ČR v období volby do RB vysloužila nálepku evropského „potížisty“ – například snahou ODS předložit reformní smlouvu Ústavnímu soudu a negativním přístupem prezidenta Klause k EU (Shabu 2007). Za druhé, členství v EU mohlo mít na rozhodování volitelů negativní vliv ve smyslu přílišného zastoupení zemí EU v RB (kde jsou stálými členy Francie a Velká Británie). Přílišné zastoupení zemí Evropské unie v RB bylo dokonce tehdejším předsedou vlády Mirkem Topolánkem považováno za hlavní důvod neúspěchu české kandidatury. „Tento faktor mohl být poměrně silný speciálně pro země, které nechtěly dalšího člena velmi silného v euroatlantických vazbách, speciálně člena Evropské unie, dokonce v dané chvíli předsednickou zemi, právě jako nestálého člena Rady bezpečnosti.“ (Topolánek 2007a).

České předsednictví EU mohlo být dalším škodícím vlivem, postihujícím českou kandidaturu, neboť volitelské státy jednoduše mohly negativně vnímat přílišnou kumulaci funkcí a moci v rukou ČR. Souběh českého předsednictví EU a potenciálního členství ČR v RB byl ostatně zpočátku negativně vnímán i premiérem Topolánkem, který z tohoto důvodu pokračování kandidatury do RB veřejně zvažoval. Obecnou nevoli představitelů ČR v tomto ohledu a případný souběh předsednictví EU-členství ČR v RB bylo chápáno jako handicap pro českou kandidaturu i pracovnicí zastoupení ČR při OSN v New Yorku (Ruffer-Lustigová 2009). Při bilancování výhod a nevýhod při volbě do RB lze díky výše uvedeným faktům členství ČR v EU nahlížet jako faktor, jenž mohl zhoršit výchozí pozice ČR.

Důležitou výchozí pozicí, která mohla ovlivnit volby do RB, bylo také členství obou kandidátů v orgánech a přidružených organizacích OSN. Kromě členství v RB byla ČR od svého vzniku dvakrát členem Hospodářské a sociální rady (období 1998–2000 a 2006–2008), přičemž Chorvatsko bylo členem tohoto orgánu pouze jednou (období 2000–2002). V tomto ohledu byla tradice činnosti v OSN a zde nabyté zkušenosti jistou výhodou pro ČR.

Z hlediska členství kandidátských států v OSN byl po volbách do RB často zmiňován jako významný faktor podílející se na neúspěchu České republiky tzv. chorvatský „debut“ v Radě bezpečnosti4 – tedy fakt, že Chorvatsko nebylo před kandidaturou v roce 2007 nikdy členem Rady bezpečnosti. Naopak fakt, že ČR již byla členem RB v letech 1994–1995, byl chápán jako „přitěžující okolnost“. K tvrzení, že opětovná kandidatura mohla být faktorem neúspěchu české kandidatury do RB, můžeme připojit malou rekapitulaci voleb nestálých členů z východoevropské skupiny. Od počátku devadesátých let se o post v RB v rámci východoevropské skupiny ucházelo celkem sedm „debutantů“ – v roce 1993 ČR, v roce 1995 Albánie, v roce 1997 Slovinsko a Makedonie, v roce 1999 Slovensko a v roce 2007 Chorvatsko. V rámci tradiční volby byli paradoxně jedinými debutanty, kteří volby vyhráli na úkor „zkušenějších protikandidátů“, Česká republika (v roce 1993) a Chorvatsko (v roce 2007). Debutantská Albánie stojící v roce 1995 proti zkušenějšímu Polsku volby prohrála, stejně tak jako debutující Slovensko prohrálo proti zkušenější Ukrajině v roce 1999. Z tohoto hlediska lze tedy tvrzení, že předchozí členství v RB mohlo být jedním z významných faktorů neúspěchu české kandidatury, na základě ilustrativního přehledu v tabulce č.1. považovat za přehnané.

Tabulka č.1 – Zastoupení „debutantských“ států při volbách do RB

Rok volby Vítěz volby Druhý kandidát
1991 Maďarsko Jugoslávie
1993 ČR* Bělorusko
1995 Polsko Albánie*
1997 Slovinsko* Makedonie*
1999 Ukrajina Slovensko*
2001 Bulharsko Bělorusko
2003 Rumunsko Polsko
2005 Slovensko*
2007 Chorvatsko* ČR

Vysvětlivky:

  • „debutantský stát“ = stát, jenž nebyl nikdy před danou volbou do Rady bezpečnosti jejím nestálým členem; debutantské státy jsou v tabulce označeny hvězdičkou (*).
  • (-) Druhý kandidát nebyl. Slovensko bylo v rámci východoevropské skupiny jediný kandidát do RB

Teoreticky by měla být voliteli při volbě nestálých členů RB brána silně v potaz také účast kandidátů na misích OSN, neboť Charta OSN mluví o přispění k mezinárodnímu míru a bezpečnosti jako o kritériu, které mají volitelé při volbě nestálých členů zvažovat. ČR se účastnila peacekeepingových operací OSN od počátku svého vzniku, naopak Chorvatsko se stalo účastníkem misí až od roku 2003 – tedy rok poté, co byla ukončena poslední mise OSN na území Chorvatska (Security council report 2007). V době před volbou do RB měly oba státy v misích OSN vyslán srovnatelný počet osob (ČR 39 osob a Chorvatsko 55 osob), nicméně dle Bílkové měla ČR (díky účasti na misích EU a NATO) oproti Chorvatsku na udržování světového míru a bezpečnosti větší podíl (Bílková 2008a: 37). Výhodnější postavení oproti Chorvatsku měla ČR také v objemu odeslané zahraniční rozvojové pomoci – Česká republika v roce 2006 investovala do rozvojových programů devětkrát větší částku než Chorvatsko (Bílková 2008a: 37).

3.1.2. Vliv zahraniční politiky České republiky na výchozí pozice ČR

Jedním z faktorů, které negativně ovlivnily zisk hlasů pro Českou republiku, byla překvapivě hodnotová orientace české zahraniční politiky – konkrétně dlouhodobé prosazování lidských práv. Dlouhodobá kritika stavu lidských práv ze strany ČR mohla způsobit, že pro ČR nehlasovaly státy jako Barma, Bělorusko, Kuba, Severní Korea, Venezuela a Čína (Topolánek 2007a). Po neúspěchu české kandidatury do RB navíc Mirek Topolánek přiznal, že v rámci kandidatury do RB nebyly země jako Bělorusko, Čína, Severní Korea a Venezuela ani českou delegací osloveny (Topolánek 2007b). Další ztráta hlasů byla dle diplomatů způsobena lidskoprávní kritikou a chladnými česko-čínskými vztahy, které údajně eskalovaly v čínské tlaky proti zvolení ČR do RB. Hypotézu, že za nezdarem volby ČR do RB stála především Čína, považoval krátce po volbě za pravděpodobnou i velvyslanec ČR při OSN Martin Palouš (Palouš 2007c). K této hypotéze se připojil i premiér Topolánek, který označil silné čínské a ruské lobby ve třetím světě za jeden z hlavních důvodů českého neúspěchu (Topolánek 2007c).

Podíl na výsledku volby do RB měly také dlouhodobě chladné vztahy s některými arabskými státy (Berdych et al. 2008: 50). Jistá absence iniciativy vůči arabským zemím a nekorektní postup vůči nim byla kritizována i českou opozicí ihned po neúspěchu ČR v kandidatuře do RB (Paroubek 2007; iDNES.cz 2007).

Přestože měla Česká republika v době kandidatury na území Afriky mnohem více zastupitelských úřadů než Chorvatsko (Bílková 2008a: 37) a směřovala v rámci kampaně do Afriky řadu diplomatických cest, vlivem zmiňovaného ruského lobby mohla výhodnější pozici u afrických států ztratit. Zároveň mohly africké státy negativně vnímat tehdejší rozhodnutí o zrušení některých zastupitelských úřadů ČR v Africe. Nižší podporu než Chorvatsko získala ČR pravděpodobně také od států z Hnutí nezávislých států,5 s nimiž má Chorvatsko vzhledem k historii těsnější vazby a kontakty, které byly navíc před volbou do RB více utužovány (např. účast Chorvatska na setkání Hnutí nezávislých států v Havaně).

Dalším z významných faktorů, jež mohly zapříčinit neúspěch ČR ve volbě do RB, byla také nekonzistentnost české zahraniční politiky, respektive nedostatečně koordinované výstupy jednotlivých představitelů ČR, špatná komunikace mezi jednotlivými aktéry a veřejně prezentované neshody mezi nimi. V tomto ohledu zmiňuje Ruffer-Lustigová fakt, že komunikace směrem od prezidenta, premiéra a představitelů ministerstva ke Stálé misi ČR při OSN v New Yorku byla špatná – konkrétně zpětná vazba, zda bylo téma kandidatury na jednání těchto aktérů vzneseno a zda bylo úspěšné (Ruffer-Lustigová 2009). Jiným příkladem nekoordinace může být projev prezidenta Václava Klause na summitu OSN o změnách klimatu (září 2007), jehož obsah byl veřejně kritizován jak opozicí, tak některými členy Topolánkovy vlády (ministrem životního prostředí Bursíkem). V tomto projevu Klaus navázal na svou dlouhodobou kritiku zastánců teorie globálního oteplování, a výrazně tak snížil šance na zisk hlasů od ostrovních států. Ihned po Klausově projevu byl do New Yorku vyslán ministr a náměstek Ministerstva životního prostředí, kteří se snažili této skupině států při několika setkáních „jinak“ představit aktivity a postoj ČR v oblasti snižování emisí a boje s klimatickou změnou (Ruffer-Lustigová 2009). Tento postup byl jasným příkladem nekoherence české zahraniční politiky, neshod mezi jejími aktéry, a snížil tak její šance na zvolení do RB.

Projev Václava Klause na summitu OSN o změnách klimatu, který se konal měsíc před volbou do RB, Českou republiku v nadcházející volbě do RB nepochybně významně poškodil, a to nejen z hlediska špatného obrazu koherence české zahraniční politiky, ale především z hlediska obsahového. Ve svém projevu označil Václav Klaus představu o velkém rozsahu klimatických změn za „umělou“ či „neoprávněně vytvořenou“ a důsledky globálního oteplování na člověka za „zanedbatelné“ (Klaus 2007). Toto tvrzení pobouřilo především řadu ostrovních států, jež důsledky globálního oteplování přímo ohrožují. „Řada malých ostrovních států přímo ohrožených zvyšováním hladiny oceánů dle našich [stálé mise ČR při OSN v New Yorku] signálů přehodnotila dříve přislíbené podpory“ (Ruffer-Lustigová 2009). Jejich hlasy pak logicky směřovaly k Chorvatsku, které je pobřežním státem a ke globálnímu oteplování zaujímá opačný postoj. Ten byl jasně vyjádřen na stejném summitu v projevu chorvatského prezidenta Mesiće, který globální oteplování označil za „dlouhodobý problém, jenž doslova ohrožuje život na zemi“ a požadoval urychlené řešení tohoto palčivého problému (Mesić 2007). Projev prezidenta Klause na summitu o změnách klimatu z výše uvedených důvodů označuji za jeden z dalších faktorů neúspěchu ČR ve volbě do RB.

3.2.0. Kampaň za zvolení České republiky do Rady bezpečnosti

Jako jeden z hlavních faktorů neúspěchu ČR ve volbě do RB lze považovat kampaň, jež byla v rámci české kandidatury vedena. Kampaně obou kandidátských států byly z obsahového hlediska vedeny podobně (představení kandidáta, propagace dosavadní činnosti v OSN, apel na vyrovnání se s historií a hlavní témata zahraniční politiky), ale z hlediska organizačního se lišily.6 Zásadním rozdílem v organizaci obou kampaní bylo datum ohlášení kandidatury a začátek kampaně kandidátů, kdy Chorvatsko oznámilo kandidaturu v roce 1999 a na kampani začalo pracovat ihned, kdežto ČR oznámila kandidaturu až v roce 2003 a kampaň rozjížděla jen pozvolna. Chorvatský náskok v kampani se následně zvětšil ve stadiu zintenzivňování obou kampaní – ČR kampaň zintenzivnila až začátkem podzimu 2006 (po zahájení 61. VS OSN, což znamenalo ztrátu cenné příležitosti pro bilaterální schůzky), Chorvatsko naopak kampaň zintenzivnilo už v létě roku 2006 (Ruffer-Lustigová 2009).

Oba kandidátské státy měly rozdílný přístup ke kampani také z hlediska jejího postavení v prioritách zahraniční politiky. V Chorvatsku se stala kampaň do RB národní prioritou a úměrně tomu se angažovali všichni státní představitelé, naopak v České republice byla kandidatura od počátku jejího průběhu spíše vedlejší prioritou.7 Výz­nam kandidatury do RB byl tedy pro ČR očividně menší než pro Chorvatsko, o čemž svědčí i fakt, že se dva roky po ohlášení české kandidatury začalo pochybovat o jejím pokračování. V roce 2005 dokonce premiér Topolánek veřejně zvažoval stažení české kandidatury do RB a podporu Chorvatska (Topolánek 2007a). Váhavý postoj české vlády a vrcholných státních představitelů českou kampaň ještě více zpomalil a zároveň dal České republice punc státu, který ani neví, co chce. Dle informací ze Stálé mise ČR při OSN v New Yorku mělo Chorvatsko také propracovanější postup kampaně – zaměřovalo se především na mezinárodní summity a konference (zasedání Hnutí nezávislých států v Havaně, Organizace islámské konference v Islámábádu). Česká republika na rozdíl od Chorvatska zvolila více individuální přístup a přímý kontakt s jednotlivými zeměmi. Tento postup ČR nemusel být principiálně špatný, nicméně účast na summitech dávala Chorvatsku možnost oslovení většího množství států najednou, se kterými pak mohlo dál individuálně jednat. Kampaň ČR na rozdíl od té chorvatské navíc nebyla od počátku připravena koncepčně jako celek a řada věcí se řešila ad hoc, což nepochybně také přispělo k rozpačitosti celé kampaně (Ruffer-Lustigová 2009).

Určitým „psychologickým“ důvodem neúspěchu české kandidatury do RB byla dle mého názoru také přílišná ambicióznost české diplomacie, která však v dané situaci neměla zcela reálný základ. Česká republika za prvé podcenila svého soupeře a za druhé očekávala vítězství a veřejně to (alespoň v domácích médiích) proklamovala. Pokud čeští delegáti o kandidatuře jednali s ostatními státy s vědomím, že mají velkou šanci na úspěch, mohl být nedostatek pokory a přespřílišný optimismus v jejich jednání dalším faktorem, jenž Českou republiku volitelům zprotivil. Zároveň mohlo přecenění českých pozic vést k pasivnějšímu přístupu českých delegátů. Toto přecenění šancí ČR a přílišný optimismus ohledně jejího úspěchu ve volbě bylo po zvolení Chorvatska do RB dáváno za vinu především špatné zpravodajské činnosti zastupitelských úřadů (Topolánek 2007b).

4.0. Závěr

V roce 2007 zaznamenala Česká republika při své kandidatuře do Rady bezpečnosti bolestivou a překvapivou prohru, když byla ve volbě nestálého člena RB z východoevropské skupiny poražena svým protikandidátem – Chorvatskem. Prohra ČR netkvěla však pouze v samotném neúspěchu ve volbě, ale také v rozčarování favorizovaného státu, který své původně nadějné vyhlídky před volbou veřejně proklamoval.

Hlavní příčiny neúspěchu české kandidatury do RB v roce 2007 lze rozdělit do dvou skupin. Za prvé se na českém neúspěchu jednoznačně podílela nekoherence a nedostatečná koordinace české zahraniční politiky. V této oblasti lze za viníky označit střídající se vlády a jejich neschopnost navazovat na zahraničněpolitické koncepce vlád předchozích, ba naopak snaha tyto koncepce zpochybňovat a měnit. Tyto neshody nutně vedly ke zpomalení až zastavení kampaně ČR do RB a poškození renomé ČR na mezinárodním poli. Podobně České republice uškodili i někteří aktéři české zahraniční politiky (např. prezident), kteří nedokázali nadřadit zahraničněpolitické priority České republiky nad své vlastní názory a suverénní jednání. Na neúspěchu ČR se mohla podílet i zahraničněpo­litická orientace ČR – v tomto smyslu však autorka nemá za viníka neúspěchu její hodnoty a obsah, ale spíše rigidní lpění a neústupnost v některých jejích aspektech (neoslovení Číny, malá aktivita směrem k arabským zemím). Za druhé, neúspěch ČR jednoznačně zapříčinila také kampaň ČR do RB, která začala pozdě, nebyla koncepčně připravena jako celek a nedokázala tak konkurovat chorvatské kampani.

Určitým zastřešujícím problémem, jenž podle autorky této práce také ovlivnil neúspěch ČR v kandidatuře do RB v roce 2007, je současný trend „odsunutí“ OSN ze zahraničněpoli­tických priorit ČR a větší europeizace české zahraniční politiky. Tento trend se znatelně projevil v upřednostňování českého předsednictví EU (leden–červen 2009) nad potenciálním nestálým členstvím ČR v RB (2008–2009), nicméně jeho zárodky vidí autorka této práce již od počátku nového milénia – od této doby lze sledovat v koncepcích zahraniční politiky malý prostor věnovaný OSN. Dle autorčina názoru k výraznějšímu „odklonu od OSN“ také došlo po roce 2002, kdy byl ministr zahraničních věcí Jan Kavan nahrazen ministrem Cyrilem Svobodou. Tuto událost považuje autorka za pomyslný zlom v chápání a prosazování OSN v zahraniční politice ČR (neboť Jan Kavan věnoval OSN značnou pozornost, která vyvrcholila Kavanovým předsednictvím Valného shromáždění v roce 2002). Následující ministr Cyril Svoboda po svém nástupu do funkce toto Kavanovo „privilegování“ OSN v rámci české zahraniční politiky zmírnil a snažil se mnohem více koncentrovat na Evropskou unii (Svoboda 2002a: 34; Svoboda 2002b: 32). Trend upřednostnění jiných zahraničněpoli­tických cílů, než je aktivita ČR v OSN, dále pokračoval, což zaznamenala např. i Bílková, která konstatuje, že členství ČR v OSN stojí mimo hlavní pole pozornosti české zahraniční politiky a je mu věnována jen omezená pozornost (Bílková 2004; Bílková 2008b: 321–327).

V tomto ohledu lze chápat vystřízlivění z neúspěšné kandidatury ČR do RB jako varovný signál, na který lze buď reagovat větší pozorností a aktivitou české zahraniční politiky věnovanou OSN nebo jej nechat bez reakce. Pokud však bude tento signál zanechán bez reakce a trend „odsunutí OSN“ bude i po neúspěchu ČR v kandidatuře do RB pokračovat, nelze očekávat, že ČR při takovém postoji k OSN získá ve svých nadcházejících kandidaturách do orgánů OSN podporu volitelů, natož čekat, že by byla ČR někdy v brzké době zvolena do Rady bezpečnosti.

Literatura a zdroje

  • Beneš, J. 2009. Emailový kontakt s J. Benešem, tiskovým mluvčím Ministerstva zahraničních věcí ČR.
  • Berdych, A.; Nekvapil,V.; Veselý, L. (eds.). 2008. Agenda pro českou zahraniční politiku 2007. Praha. AMO, pp. 50.
  • Bílková, V. 2004. Reforma nereformovatelného? OSN na počátku nového tisíciletí. online verze (http://iir.cz/…kova2004.pdf).
  • Bílková, V. 2008a. Nesmělé námluvy s Radou bezpečnosti. Mezinárodní politika. Vol. XXXII. No. 1, pp. 36–37.
  • Bílková, V. 2008b. Multilaterální rozměr české zahraniční politiky. In: Kořan, M. (ed.). 2008. Česká zahraniční politika v roce 2007 : analýza ÚMV. Praha. Ústav mezinárodních vztahů. pp. 321–328.
  • Center for Nonproliferation Studies. Inventory of International Nonproliferation Organizations and Regimes. 2007. Commonwealth of independent states (CIS). Online verze (http://cns.miis.edu/…pdfs/cis.pdf).
  • Croatia: First time candidate fot the UN Security council 2008–2009. Online verze (http://www.mvpei.hr/…ura_VSUN.pdf).
  • Czech Republic: candidature to the Security council 2008–2009 [Webarchiv stránek české kandidatury]. Online verze (http://hostiwar.webarchiv.cz/…ritycouncil/?…).
  • General Assembly. 1963. Resolution 1991 (XVIII). Question of equitable representation on the Security Council and the Economic and Social Council. Online verze (http://www.un.org/…view_doc.asp?…(XVIII)&Lang=E).
  • General Assembly. 2007. General Assembly. Sixty-second session. 26th plenary meeting. 16 October 2007. Official Records. (A/62/PV.26).
  • iDNES.cz. 2007.* Poslanci se hádali kvůli prohře Česka v OSN.* Online verze (http://zpravy.idnes.cz/…-/domaci.asp?…).
  • iHNED.cz. 2005. ODS je proti členství v Radě bezpečnosti. Online verze (http://hn.ihned.cz/…-bezpecnosti).
  • Kancelář prezidenta republiky. 2007. Pracovní návštěva Spojených států amerických. Online verze (http://www.hrad.cz/…v/4843.shtml).
  • Klaus, V. 2007. Projev Prezidenta Václava Klause na Summitu OSN o změnách klimatu v New Yorku (24. 9. 2007). In: Zahraniční politika České republiky. Dokumenty. 09/2007. Praha. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. pp. 2.
  • Malone, D. 2000. Eyes on the Prize: The Quest for Nonpermanent Seats on the UN Security Council. Global Governance. Jan–Mar 2000. Vol. 6, No. 1, pp. 3–23.
  • Mesić, S. 2007. Statement by H. E. Mr. Stjepan Mesic, President of the Republic of Croatia, at the High-level event on climate change. Online verze (http://un.mfa.hr/?…).
  • Ministerstvo zahraničních věcí. 2005. Zpráva o zahraniční politice České republiky za období od ledna 2004 do prosince 2004, pp. 370–378.
  • Ministerstvo zahraničních věcí. 2006. Zpráva o zahraniční politice České republiky za období od ledna 2005 do prosince 2005, pp. 367–370.
  • Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. 2007a. Rozhovor s ministrem Schwarzenbergem. Online verze (http://old.mzv.cz/…/default.asp?…).
  • Ministerstvo zahraničních věcí ČR. 2007b. Zahraniční politika České republiky. Data. 10/200, pp. 22.
  • Palouš, M. 2007a. Otázky Václava Moravce – 7. 10. 2007. Online verze (http://www.ceskatelevize.cz/…01007_12.txt).
  • Palouš, M. 2007b. Rozhovor s Martinem Paloušem. Online verze (http://respekt.ihned.cz/…nem-palousem).
  • Palouš, M. 2007c. Události, komentáře – 17. 10. 2007. Online verze (http://www.ct24.cz/…i-komentare/).
  • Paroubek, J. 2007. Stenografický zápis z 22. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. 17. října 2007. Online verze (http://www.psp.cz/…/s022046.htm).
  • Ruffer-Lustigová, P. 2009. Emailový kontakt s Petrou Ruffer-Lustigovou, pracovnicí Stálé mise ČR při OSN v New Yorku.
  • Security council report. 2007. Security council elections. Online verze (http://www.securitycouncilreport.org/…s%202007.pdf).
  • Shabu, M. 2007. Když nevyšla RB, snad vyjde EU. Online verze (http://www.amo.cz/…rada-eu.html).
  • Svoboda, C. 2002a. Rozhovor s Ministrem zahraničních věcí ČR Cyrilem Svobodou pro deník MF DNES (24. července 2002). In: Zahraniční politika České republiky. Dokumenty. 07–08/2002, pp. 34.
  • Svoboda, C. 2002b. Rozhovor s Ministrem zahraničních věcí ČR Cyrilem Svobodou pro deník Hospodářské noviny (22. července 2002). In: Zahraniční politika České republiky. Dokumenty. 07–08/2002, pp. 32.
  • Topolánek, M. 2007a. Stenografický zápis z 22. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. 25. října 2007. Online verze (http://www.psp.cz/…/s022248.htm).
  • Topolánek, M. 2007b. Stenografický zápis z 22. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. 25. října 2007. Online verze (http://www.psp.cz/…/s022249.htm).
  • Topolánek, M. 2007c. Události, komentáře – 17. 10. 2007. Online verze (http://www.ct24.cz/…i-komentare/).
  • United Nations. 1945a. Charter of the United nations. Chapter V (http://www.un.org/…apter5.shtml).
  • United Nations. 1945b. Charter of the United nations. Chapter VI (http://www.un.org/…apter6.shtml).
  • United Nations. 1945c. Charter of the United nations. Chapter VII (http://www.un.org/…apter7.shtml).
  • United Nations. 1945d. Charter of the United nations. Chapter VIII (http://www.un.org/…apter8.shtml).
  • Vláda České republiky. 2003. Usnesení vlády České republiky č.865. Online verze (http://kormoran.vlada.cz/…71B6006C53ED).
  • Vláda České republiky. 2007. Pracovní návštěva premiéra v New Yorku. Online verze (http://www.vlada.cz/…s/detail.php?…).
  • Vláda české republiky. 2009. Přehled vlád. 1993–2007. Online verze (http://www.vlada.cz/…/default.htm).

Autorka studuje mezinárodní vztahy na Masarykově univerzitě.

Poznámky pod čarou

  1. Rada bezpečnosti OSN patří mezi základní orgány Organizace Spojených národů ustanovené Chartou OSN.
  2. Hlavní úkoly a pravomoci RB OSN jsou snaha o snížení celosvětového zbrojení, podpora mírového řešení sporů mezi znesvářenými státy, snižování mezinárodního napětí, vysílání mírových sil OSN, včasná identifikace ohrožení mezinárodního míru a identifikace aktů agrese. Rada bezpečnosti také doporučuje Valnému shromáždění OSN jmenování generálního tajemníka a přijímání nových členů OSN. Výsledkem činnosti RB jsou rozhodnutí, která jsou pro členské státy OSN na základě Charty OSN závazná. Rada bezpečnosti má patnáct členů, z nichž je pět stálých (Čína, Francie, Rusko, USA ,Velká Británie) a deset nestálých. K přijetí rozhodnutí RB je zapotřebí devět z patnácti členských hlasů, přičemž aby bylo rozhodnutí přijato, nesmí žádný ze stálých členů použít právo veta (United Nations 1945a; United Nations 1945b; United Nations 1945c; United Nations 1945d).
  3. Jednalo se o odkaz na stránky Czech Republic: candidature to the Security council 2008–2009, jejichž webarchiv je dostupný na: http://hostiwar.webarchiv.cz/…ritycouncil/?….
  4. Za relevantní pro výběr považovala autorka například souhrn informací zohledněných při sumarizaci voleb do RB organizací Security council report (Security council report 2007). Jako další kritéria výběru relevantních příčin neúspěchu autorka použila některé faktory, které D. Malone označil za „klíčové“ při situaci, kdy stát uvažuje o kandidatuře do RB – např. hlavní obsahové prvky kampaně, strategie kampaně, intenzifikace kampaně aj. (blíže Malone 2000). Zohledněna byla samozřejmě také kritéria pro výběr kandidátů, která stanovuje Charta OSN.
  5. Např. Bílková 2008a: 36; Palouš 2007b.
  6. Hnutí nezávislých států (též Společenství nezávislých států) je organizace sdružující 11 států bývalého Sovětského svazu. Jejím hlavním cílem je koordinace finančních, obchodních a bezpečnostních otázek. Více viz Center for Nonproliferation Studies 2007.
  7. Viz obsah propagačních materiálů české kampaně (Czech Republic: candidature to the Security council 2008–2009) a chorvatské kampaně (Croatia: First time candidate fot the UN Security council 2008–2009).
  8. Viz postavení kandidatury do RB v rámci zahraničněpoli­tických priorit ČR – v roce 2004 a 2005 byla kandidatura nikoliv „stěžejní“, ale pouze „další“ prioritou české zahraniční politiky (Ministerstvo zahraničních věcí 2005: 370–378; Ministerstvo zahraničních věcí 2006: 368–370).
blog comments powered by Disqus
Autor
Veronika Dokulilová
Rubrika
Články
Témata
, , ,
Publikováno
23. 6. 2010