Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Kdy vznikl současný židovsko-arabský konflikt?

Jeden z nejvíce rozšířených mýtů o současném Blízkém východě říká, že „židovsko-arabský konflikt existuje již od pradávna“. V době „střetu civilizací“, „osy zla“, „nových křížových výprav“ a jiných populárních teorií přinášejí podobná tvrzení velice uspokojivá vysvětlení soudobých jevů. Nejde však často jen o hrubá zjednodušení a nepřesnosti, ale dokonce o úmyslné a účelové zkreslování dějin a faktů. Nejinak je tomu i v případě židovsko-arabského sporu, dnes přesněji izraelsko-palestinského konfliktu.

Mnoho nám může objasnit pohled do historie: Poté co po roce 70 n.l. Římané vyhnali Židy ze Svaté země a definitivně zničili židovské království, zůstalo na území Palestiny jen relativně málo Židů. Jako takoví ale Židé i po dobu Diaspory z území bývalých židovských států nikdy zcela nezmizeli. Byli však po dvě tisíciletí ve výrazné menšině vůči jiným etnikům a náboženstvím, s nimiž vycházeli v různých dobách odlišnými způsoby. Židé, kteří na Blízkém východě zůstali, se posléze dostali do navzájem výhodné symbiózy s Araby a kočovnými beduíny, se kterými obchodovali. I přes některá konfliktní ustanovení Koránu o vztazích proroka Mohameda s Židy muslimové často Židy (i křesťany) respektovali jako „Lid Knihy“ a byli si vědomi společných znaků svých vyznání. Jednou z ústředních spojnic všech tří hlavních monoteismů se stala postava proroka Abraháma (Ibráhíma), který je pochován v dnešním Hebronu (arab. Al-Chalíl).1 I mnoho dalších biblických židovských postav se těší úctě muslimů. Není tak bez zajímavosti, že kromě nejčastějších jmen jako Mohamed, Abdulláh atd. narazíme v muslimském světě často na Davidy, Mojžíše, Josefy, Šalamouny a další (samozřejmě v arabských verzích). Judaismus a islám má však i mnoho dalších spojnic – velice se např. podobají náboženské potravinové předpisy obou náboženství zakazující vepřové maso, mnoho svatých míst obou náboženství se překrývá, podobají se různé religiózní úkony (např. obřízka) atd. Také hebrejština a arabština mají stejný základ vyplývající ze společného semitského původu Arabů i Židů.

Islám však Židům, křesťanům ani dalším jinověrcům nikdy nepřiznal zcela rovnoprávné postavení s muslimy. Muslimové měli za to, že Židům a křesťanům se dostalo jen části Zjevení a pokládali islám za mnohem dokonalejší náboženství. Židé tak sice nebývali nuceni v muslimském ke konverzi, ale platili např. zvláštní daně, nemohli nosit určité barvy oděvů, či naopak museli nosit zvláštní označení, nesměli si brát muslimské ženy, omezená byla svědecká způsobilost u soudu či nemohli zastávat některé úřady. I přesto se mnoho Židů v muslimsko-arabském světě vypracovalo do vysokých a vlivných státních úřadů. Velká centra židovské kultury se tak v době Diaspory vyvinula právě na muslimském území – hlavně v maurském Španělsku a pak také na území dnešního Maroka a Iráku.

Podstatně hůře než Arabové se ve středověku k Židům chovali mnozí křesťané v Evropě. Krvavé protižidovské pogromy, vyhánění a různá diskriminace Židů nebyly v Evropě žádnou výjimkou. Spolužití Židů a Arabů v arabském světě nebylo vždy jen idylické, nedocházelo zde však k takovým ukrutnostem jako v Evropě. Nezřídka se octli Židé „na stejné lodi“ s muslimy. Např. při křížových výpravách se křesťané chovali neobyčejně krutě jak k muslimům, tak k Židům2 (Někteří Židé také prchali do Svaté země z Evropy před pogromy a křesťanskou perzekucí. Mameluci (muslimové), kteří porazili křižáky a ovládali Svatou zemi až do 16. století, podporovali židovské přistěhovalectví.

Židé v arabském světě také daleko více splynuli s okolním prostředím než v Evropě. Z tohoto důvodu neměl ani novodobý židovský nacionalismus – sionismus – svůj původ v židovských komunitách arabského světa, ale právě v Evropě 2. poloviny 19. století zmítané antisemitismem. Právě konflikt sionismus a jeho brzká srážka s arabskými národními tužbami začala vnášet do relativně harmonických židovsko-arabských vztahů první velmi vážné základy nedůvěry. To ale nejsme hluboko v historii lidstva, ale na prahu XX. století, v jehož 20. letech se začal konflikt výrazně vyostřovat.

Dnešní konflikt Židů a Arabů je tak konfliktem moderním – konfliktem XX. století. Je založen na množství různých příčin a komplikovaných souvislostí. Ta zcela prvořadá je nacionalistický (tedy zcela světský) spor Židů a Arabů. Náboženské faktory v něm hrají také důležitou roli, ale nejsou jeho ústřední příčinou, jak by se mohlo na první pohled zdát. Náboženství se „nabalilo“ na konflikt až v průběhu 20. století za pomoci různých fundamentalis­tických interpretátorů (či dezinterpretátorů) víry na obou stranách. 3 Zásluhu na dnešní značně bezvýchodné situaci mají i další faktory. Například dvojznačná zahraniční politika Velké Británie v letech 1916–1948. Ta protěžovala v různých obdobích pragmaticky buď Židy nebo Araby a naslibovala oběma stranám nesplnitelné. Situaci zkomplikoval i prodej půdy mezi Židy a Araby a aktivity některých politiků a teroristických skupin na obou stranách. To vše přispělo k dnešní značně bezvýchodné situaci. To je ale téma na jiný článek.

Poznámky pod čarou

  1. Tam ale dnešní Židy a Araby paradoxně Abrahám spíš rozděluje. Po staletích harmonických vztahů se Hebron 20. století stal dějištěm velkých židovsko-arabských masakrů (ty hlavní se udály v letech 1929 a 1994) a ohniskem konfliktu.
  2. Na to ve svých projevech „zapomíná“ Usáma bin Ládin, když mluví o „novodobých židovsko-křesťanských“ křížových výpravách.
  3. Na muslimské straně jde o náboženské postavy napojené na nejrůznější fundamentalistická hnutí (od Chomejního po šejcha Jásína), na židovské straně pak hlavně o ideology tzv. náboženského sionismu (rabína Kooka mladšího či rabína Levingera).
blog comments powered by Disqus
Autor
Marek Čejka
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
3. 10. 2004