Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Kolumbie – konflikt bez řešení?

Ozbrojené násilí rozhodně není v Kolumbii novým fenoménem. Ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století se země takřka permanentně zmítala v ekonomických, politických i sociálních problémech, které nakonec po zavraždění populistického politika Jorge Eliecera Gaitána v dubnu 1948 vyústily v období, které Kolumbijci nazývají velmi příznačně „Násilí“ (La Violencia). Během následujících osmnácti let držela vláda kontrolu v podstatě pouze nad hlavním městem Bogotou a na venkově probíhaly rozsáhlé boje. Počet mrtvých v období La Violencie se odhaduje na 200 tisíc.

Od té doby již nebyla kolumbijská vláda nikdy schopna získat kontrolu nad celým územím země. V roce 1964 založil legendární vůdce Manuel „Tirofijo“1 Marulanda (vlastním jménem Pedro Antonio Marín) Revoluční ozbrojenou frontu Kolumbie (FARC – Frente Armada Revolucionario de Colombia) a zasvětil tak svůj život boji proti vládě. FARC vznikla jako levicová marxistická guerillová organizace na základě liberálních guerill účastnících se bojů v La Violencii. V průbehu existence se nikdy nestala příliš početnou silou, zato však dokázala efektivně využívat slabosti jednotlivých kolumbijských vlád a ovládat značnou část země. Svým působením zatáhla FARC do cyklu stále trvajícího násilí, které znemožnilo vytvoření silných demokratických institucí, které by země k zajištění pořádku potřebovala.2

FARC však i pro svůj původ nikdy nebyla klasickou jihoamerickou guerillou, jak si jí představoval „otec“ ozbrojeného boje v Latinské Americe Ernesto Che Guevara. Tou se v kolumbijském kontextu stala Národní osvobozenecká armáda (ELN – Ejercito de Liberación Nacional). Členové ELN získali výcvik v guerillovém boji přímo na Kubě a po návratu se spojili v roce 1966 pod velením Fabia Vasquéze Castaňa. Nejvýznamnějším vůdcem ELN byl španělský kněz Manuel Pérez, který vedl hnutí více než dvacet let. Od roku 1998 je následován Nicolasem „Gabinem“ Rodriguem.

Jsou zde také další odlišnosti mezi oběma levicovými subjekty. Předně, na rozdíl od FARC se ELN neangažuje v obchodě s drogami. Zatímco pro FARC a pravicové Spojené sebeobrany Kolumbie (AUC – Autodefensas Unidas de Colombia), o kterých ještě bude řeč, představují příjmy z drog významnou část jejich „rozpočtu“ (podle údajů ministerstva zahraničí Spojených států jde u FARC o částku okolo 300 milionů dolarů ročně, proto se o členech fronty někdy hovoří jako o „nejbohatších levičácích světa“), díky působení Peréze se ELN těmto aktivitám vyhýbala. Specializovala se tak na jiný způsob získávání prostředků – únosy.

Další rozdíl je mezi ELN a FARC ve velikosti. ELN měla v průběhu devadesátých let okolo 5000 členů, tvrdé boje s AUC však měly za následek to, že se jejich počet nyní pohybuje okolo 3500. FARC má okolo 18 tisíc mužů a kontroluje více než 30 % kolumbijského území. Armáda FARC je navíc velmi silně hierarchicky organizována, což ELN postrádá a proto není schopna bojovat přímo s kolumbijskou armádou, ale soustředí se spíše na napadání infrastruktury.

Nejen levice však představuje nezávislé ozbrojené síly v Kolumbii. V pravé části politického spektra lze najít Spojené sebeobrany Kolumbie,3 které vznikly díky působení ELN a FARC. Při množství únosů bylo jen otázkou času, kdy se zájmy guerill zkříží se zájmy narkomafie. Po únosu a vraždě jednoho z klanu Castaňů jeho synové přísahali pomstu levicovým silám. Jednotky AUC tak vznikly na základě soukromých armád některých drogových bossů, těší se například rozsáhlé podpoře šéfa medelínského kartelu José Rodrigueze Gachy. V čele AUC stojí Carlos Castaňo, který dokázal vybudovat armádu 9000 mužů. AUC však brzo přestaly bojovat pouze proti guerillám a snažily se umlčet své odpůrce – žurnalisty, levicové intelektuály či příslušníky odborů.

A právě za této situace, kdy se země stále zmítá v bojích, se změnila hlava státu. Prezidenta Andrese Pastranu z Konzervativní strany vystřídal v prezidentském úřadu Alvaro Uribe Telez z hnutí Kolumbie především (Primero Colombia Movimiento). Uribe zvítězil ve volbách především díky tomu, že získal pověst zastánce tvrdé linie. Na rozdíl od Pastrany, který se prakticky po celé volební období snažil s guerillami smířit, Uribe získal důvěru kolumbijského lidu tím, že slíbil boj proti rebelům. Jedním z jeho předvolebních slibů bylo rozšíření kolumbijské armády a razantní zvýšení výdajů na ni. Další částí programu bylo vytvoření městských domoobran, nazvaných „Convivir“, které by dokázaly snížit kriminalitu (Kolumbie byla v roce 2001 se 64 vraždami na 100 tisíc obyvatel první na světě – rukou guerill přitom zemře okolo 34 tisíc lidí ročně).4

Pro značnou část Kolumbijců znamenal Uribe naději, což ostatně vyjádřili ve volbách, které vyhrál s velkým náskokem. Sám však uklidňoval své voliče, že jim nemůže slíbit zázraky. Uribe se však brzy střetl s ještě tvrdší realitou, které musí hlava státu v Kolumbii čelit a uvědomil si, jak složité je vyjednávání s guerillami. Krátce po svém nástupu k moci musel v zemi vyhlásit výjimečný stav, když bylo v jednom týdnu zavražděno přes sto lidí. Zároveň s tímto opatřením pak vyhlásil také „výjimečný ekonomický stav“, což převedeno do normální řeči znamenalo razantní zvýšení zdanění nejbohatších vrstev obyvatelstva. Téměř 800 milionů dolarů, které tímto způsobem získal, hodlá použít jako investici do armády. Dalším krokem Uribeho vlády bylo vytvoření sítě informátorů, kteří mají vládě usnadnit boj s guerillovými organizacemi.

Uribe si uvědomil také naléhavost mezinárodní pomoci, což vyjádřil ve svém proslovu ke Spojeným národům v září 2002, kdy žádal mezinárodní společenství o nejen větší finanční podporu pro zemi (Kolumbie je přitom třetím největším světovým recipientem finanční podpory od USA, která přesahuje půl miliardy dolarů ročně,5 ale také o zprostředkování v mírovém procesu, neboť jak FARC, tak AUC vidí zainteresovanost OSN jako jeden z klíčových bodů případného mírového procesu. Generální tajemník OSN Kofi Annan již dříve tohoto roku Uribemu slíbil, že se role mírového prostředníka v případě potřeby ujme.

Ve vztahu vláda – guerilly se však za téměř půl roku Uribeho působení ve funkci mnoho směrem k míru neposunulo. Vládě se sice podle Uribeho slov daří neustále se v mírových cílech přibližovat AUC, se kterými s největší pravděpodobně brzy přejdou do další fáze rozhovorů, ovšem na druhou stranu je zcela zjevné, že přes veškerou snahu se vzdaluje ELN i FARC, se kterými se Uribe v první fázi svého mandátu místo otevřeného konfliktu snažil jednat.

Postoj ELN k současné kolumbijské vládě je natolik nepřátelský, že ELN koncem roku přerušila veškeré jednání o možném míru a varuje, že současná Uribeho politika by mohla vést k „nespravedlivé válce s rozsáhlými důsledky pro všechny Kolumbijce“.6 ELN kritizuje Uribeho především za vytváření sítě informátorů a obviňuje ho z toho, že legitimuje zahraniční angažovanost v zemi. Uribe obviňuje z krachu mírových jednání ELN a trvá na tom, že vláda učinila veškeré kroky, které učinit mohla.

FARC Uribeho vládu neuznává a jejím cílem je ustanovit paralelní vládu, která by působila v zahraničí. Na tomto cíli již FARC začala pracovat, když v závěru roku svolala aktéry z různých částí kolumbijského politického spektra, aby o této vládě jednali.

Zatím poslední Uribeho reakcí na zoufalou situaci ve vztahu ke guerillám se stalo rozhodnutí o tom, že po dobu jeho mandátu nebudou v Kolumbii existovat „zóny uvolňování napětí“, tedy demilitarizované oblasti, ve kterých by docházelo k mírovým jednáním mezi vládou a rebely, což ještě značně ztíží jeho vyjednávací pozici.

Pokoušet se predikovat vývoj v Kolumbii je velmi ošidné, neboť Uribe ještě neměl dostatek času na to, aby splnil sliby dané svým voličům. Téměř jisté však v tomto okamžiku je, že ani v průběhu jeho čtyřletého volebního období nedojde k uspokojivému řešení konfliktu v Kolumbii. Vládu značně omezuje příliš tvrdý postoj prezidenta Uribeho, který je neslučitelný s vyjednáváním o příměří. Na druhou stranu se jí jen velmi těžko podaří oslabit guerilly vojensky, neboť ty jsou kvalitně organizované a mají ze své činnosti i ze součinnosti s narkomafií dostatek prostředků. Řešení problému je tak v nedohlednu, přesto bude zajímavé sledovat, jak se dokáže prezident Uribe vyrovnat se sliby, které dal svým voličům.

Literatura

Poznámky pod čarou

  1. Tirofijo znamená v překladu „jistá rána“ či „jistá střela“.
  2. Spencer, D.: Colombian paramilitaries: Criminals or Political Force?, s. 2.
  3. V kolumbijském prostředí často označovány jako „los paramilitares“, tedy paramilitární jednotky.
  4. BBC Mundo.com: Uribe pide al mundo más acción.
  5. Isaacson, A.: Extending the War on Terrorism to Colombia: A Bad Idea Whose Time Has Come.
  6. BBC Mundo: Colombia: ELN y FARC critican a Uribe.
blog comments powered by Disqus
Autor
Martin Hrabálek
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
9. 1. 2003